Chile 4 - Santiago de Chile a barevně nebezpečné Valparaíso

 

4.6.2015

Let je pohodový, obsluha perfektní a pití dostatek. Je to prima když se o nás zase chvilku někdo stará.

Přistáváme v Santiagu na čas. Transport na nás čeká a už si to frčíme v dodávce směr Škoda Estoril v Santiagu.
Mario, sloužící sekuriťák, nás vítá s úsměvem a hned si žádá ukázat nějaké fotky. Ale fotky soch ho nezajímají. Chce vidět tanečnice.

5.6.2015

Malá snídaně, přivítání se škodováky a vyjíždíme z brány. Máme dnes domluvenou schůzku s pány z české ambasády v Santiagu. A návštěva bez ústředního člena našeho týmu by neměla cenu.
OKI si spokojeně vrčí a uhání ulicemi Santiaga. Po pár kilometrech stavíme před nádhernou budovou ambasády, vklíněnou mezi výškové hrůzy moderního města.

Pan velvyslanec Rychtár a konzul Piňos jsou příjemní pánové a tak společně trávíme několik hodin povídáním o naší cestě, o jejich práci a zkušenostech, ale také dostáváme spousty zajímavých tipů a rad. Návštěvu zakončujeme focením s OKI před ambasádou.

Domlouváme se s Gerardem a zabíráme škodováckou zasedačku a sedáme ke strojům. Píšeme články, selektujeme fotky a plánujeme další cestu.

6.6.2015

"Osm hodin! Vstávat!" budím Kačku a začínám se oblékat. Kačka se do města těší a tak neklade odpor. Na malém papírku máme čísla autobusů, které nás odvezou do města. Bez lístků, ale s odhodláním ukecat řidiče.
"Kam jedete?" ptá se pán stojící vedle nás na zastávce. "Do centra", odpovídám lehce překvapen jeho zájmem.
Pán potvrzuje naše čísla autobusů jako správná. "A máte kartu? Nejde koupit lístek u řidiče. Musíte mít kartu. Takovouhle", ukazuje nám kartičku na hromadnou dopravu v Santiagu.
"A kde se dá koupit?" vyzvídáme podrobnosti.
"No tady ne. To musíte do města a koupit si ji v metru. Blbej systém. Hele tamhle už vám to jede. Já řeknu řidičovi, že si ji jedete do města koupit a on vás vezme", nabízí nám svou pomoc, kterou nadšeně vítáme. Řidič s tím opravdu nemá sebemenší problém a s úsměvem nás vítá na palubě.

Pán se s námi po pár zastávkách loučí a my pokračujeme dál, netušíc kde máme vystoupit. Naštěstí začínáme poznávat nějaká místa, která chceme navštívit. Rychlý dotaz paní přes uličku, která nerozumí ani slovo anglicky a už vyskakujeme z autobusu.
"Zásah, potopená. Jsme v centru!" ukazuji rukou na prezidentský palác, který se v centru nachází.

Všude to žije blížícím se fotbalovým šampionátem, který se za pár dní bude právě v Santiagu konat. Procházíme si centrum města a užíváme si krásného počasí. Bez zmrzliny by to byl poloviční zážitek a tak ji nevynecháváme.
Vyhlídka na město ze St. Lucia, malého hrádku na kopečku v centru je zajímavý, ale těžko to co je vidět označit za hezké. Je to město. Velká metropole, kde se mísí původní zástavba s tou moderní. Velké mraveniště jako většina jiných velkoměst mimo Evropu.

Zacházíme za centrum města, podívat se na rybí trh. Kdo nemá mapu, může jít po čichu. Určitě nemine.

Samozřejmě, že kartu na MHD jsme si nevyřídili. Kvůli jedné cestě, zpět do škodovky se to nevyplatí a tak doufáme, že budeme mít opět štěstí na hodného řidiče autobusu. Taktika je jasná. Nerozumíme, nechápeme a jsme úplně pitomý.
Přijíždí autobus a s vědomím, že za námi stojí fronta lidí, vstupujeme bez lístku do autobusu. "Ahoj, dva lístky na Las Condes, prosím", podávám řidiči bankovku a dělám, že nevím o nemožnosti koupit si lístek u řidiče.
"Co? Ne, no hmm, běž", dává mi řidič posunkem ruky jasné gesto ať pokračujeme do autobusu bez lístku. "Grácias!" děkujeme řidičovi, že nám to prošlo tak hladce a snažíme se nedávat své nadšení příliš najevo.

7.6.2015

Dnes jedeme na výlet. Zase. Na doporučení pánů z české ambasády vyrážíme pro změnu nad město do hor. Cestou čtyřiceti "kurev", tedy  zatáček, stoupáme vzhůru k městu Farrelones a lyžařským sjezdovkám.
Vyjíždíme ještě o kousek výše, s výhledem na Valle Nevado, do výšky nad tři kilometry. OKI se rozdýchává na další plánovanou cestu.

Večer trávíme u plechovky piva, víčka ešusu plných dobrot a počítače. Plánujeme další trasu. Zítra vyrážíme hltat další kilometry.

8.6.2015

Sbaleno, spakováno a můžeme vyrazit. Ještě se rozloučíme se všemi ve Škoda servisu i autosalonu. Dostanu od Gerarda poslední herdu do zad, něco jako přání šťastní cesty a za troubení klaksonu a mávání holek z autosalonu vyjíždíme.

Až na pátém kilometru silnice směr Valparaíso, se objevuje první ukazatel o správnosti naší cesty. To je běžná věc. Značení směru až za křižovatkou. A nejspíš to tady nikomu nepřijde divné.
No hlavně, že jsme směr trefili a teď můžeme uhánět dál.

Cesta je slušná, provoz přijatelný a tak i přes náš plán zastavit někde před městem, dojíždíme až do centra. Hned se na nás vrhá pochybná figura ve výstražné vestě a chce prachy za parkování.
Cena je přijatelná. Až moc dobrá. "Ok kámo. Já ti zaplatím, až se vrátím a auto bude v pořádku. Domluveno?" dávám té divně vyhlížející postavě návrh a parkuji na kraji vyhraničeného prostoru, přímo ve středu samotného centra.
Figura chvíli divně kouká, ale nakonec souhlasí.

V infocentru, pomocí rukou a nohou dostáváme mapku města a tipy, co určitě nevynechat. Postupně tak nacházíme první dobrovolný hasičský sbor na světě a nebo nejstarší burzu Latinské Ameriky, na rozdíl od hasičárny, však již nefunkční.
Také vyjíždíme prvním tradičním výtahem do vyšších pater města, abychom navštívili to, proč je Valparaíso vyhlášeno. Je to hustá zástavba na sebe nalepených domků v barevných provedeních, navíc zkrášlená mnoha kresbami. Někdy lze úspěšně pochybovat o tom zdali se jedná o umění, jindy je však barevný výtvor to, co z budov dělá aspoň trošku pohledné místo.
Uličky jsou kouzelné a toulání se v nich v nás evokuje atmosféru italských měst. Je však pravda, že v Itálii vás nikdo stále neupozorňuje na nebezpečí pouličních gansterů a nemusíte být stále ve střehu.
Neriskujeme. Chodíme do míst kde vidíme dostatek lidí a nebo až na konec uličky.
Takhle se couráme postupně několika částmi a vychutnáváme si pohledy do zástavby a spleti uliček, elektrického vedení a kreseb vedoucího mnohdy od nikam do nikam.

Po zhruba třech hodinách se vracíme na místo kde je zaparkována OKI. Parkoviště výrazně prořídlo a uprostřed stojí dva policisté. Okamžitě jak registrují, že se máme k našemu autu míří k nám.
"To je vaše auto?" ptá se policista už z dálky. "Jo je. Proč?", čekám na důvod jeho dotazu. "Tady nesmíš parkovat. Okamžitě odjeď", dostává se mi vysvětlení jeho zvědavosti a ukazuje na střed plácku, kde je žlutou barvou jasně nakresleno, že se zde parkovat nemá.
Jenže to jsme neviděli. Ve chvíli kdy jsme totiž přijeli, byl celý plac plný aut.
"Aha. To jsem nevěděl. Byl tady nějaký týpek a ten mi to dovolil. Dokonce chtěl za parkování platit", snažím se omluvit náš přestupek. "A platil si?" ptá se mě policista, tvářící se jako že ví o koho jde.
"Ne neplatil".
"Tak to je dobře. To jsou jen pobudové co si snaží vydělat na pivo", osvětluje mi policista.
My jsme sice nezaplatili, ale někteří jiní ano. To nyní jeho kolegové řeší s pár lidmi, kteří se brání pokutě.
"No a kde mám tedy zaparkovat aby jsme taky nedostali pokutu?" ptám se policajta.
"Zaparkuj třeba tamhle o ulici dál. Tam je to zdarma", ukazuje mi do uličky vedle náměstí. "No a bude to tam pro naše auto bezpečné? Přeci jen, jsme dost nápadní. Aby se nějaký bandita nezkoušel podívat dovnitř. Nemůžeme tu ještě tak hodinku zůstat?", zkouším jej umluvit a zůstat s autem na přehledném a relativně bezpečném místě.
Chvilku váhá. Koukána hodinky. "Říkáš hodinu? Ok. Ale jen hodinu", dává mi svolení a my děkujeme a rychle uháníme na druhou stranu města, k nejdelšímu výtahu pod muzeum.

Vyjíždíme nahoru, zkoumáme okolí a pohledem měříme nekonečnou zástavbu ve svahu. Sbíháme dolů, zpátky do města aby jsme byli u auta včas.

Přicházíme v limitu a už z dálky je vidět, že má policista radost z našeho dodrženého slova. Možná i proto se vůbec nebrání Kačky žádosti na společné foto. Spolu s ním se tomu nebrání ani jeho kolegové a tak je z toho nakonec skupinové focení.

Rozhodujeme se pokračovat v prohlídce města ještě zítra, ale díky pověsti, kterou tohle město má tu nechceme nocovat.
Ze čtyř našich kamarádů co tu byli, dva přepadli a jednomu rozbili okno u auta. Vyrážíme proto do nedalekého přímořského letoviska Viňa del Mar.

Západ slunce nad oceánem si užíváme při vaření večeře u obrubníku na pobřežní promenádě. Následně jdeme na malou exkurzi zdejšího kasina a bavíme se pohledem na hráče všech věkových kategorií, poskakujících u drnčících a cinkajících automatů či u ruletových stolů.
Protože je venku již tma, parkující před kasinem na pobřeží, přestavujeme auto na hotelovou verzi a zaleháme do pelechu.

9.6.2015

Jsou dvě ráno, když někdo klepe na okénko. Oba vyletíme jak když nás bodne a kontrolujeme kdo to je a co asi chce. Nějaký pobuda stojí u předního okénka, kouká do auta a znovu klepe.
Kačka na moje znamení stahuje lehce okénko. "Co je?! Co chceš?!" houknu na to individum.
"Já jsem tady hlídač. Musíte zaplatit za parkování", koktá lehce přiopilý pobuda.
"Nic nedostaneš. Tady to není placené parkoviště. Nazdar", odsekávám důrazně na jeho pokus z nás vymámit peníze a dávám Kačce pokyn zase zavřít okénko.
Pobuda chvilku stojí u auta, tupě civí na zavřené okénko a nakonec odchází.
"To není žádnej hlídač. To je takovej ten co tu lidem ukazuje při parkování a doufá že něco dostane" hodnotím nahlas pobudu.
A taky že jo. S příchodem řidiče od jiného auta o nás ztrácí zájem a mává zběsile rukama na znamení, že řidič může vyjet. Je to směšné. Řidič by vyjel i poslepu neb okolo něj široko daleko nikdo nestojí.

Netrvá to deset minut a pobuda klepe zase na okénko. Kačka stahuje na dva centimetry. "Co je!" houknu na pobudu už důrazněji. "Já vás budu hlídat. Aby vás nikdo neotravoval. Dáte mi jen tisíc pesos" přichází pobuda s novou taktikou. "Nic nedostaneš. Nemáme peníze. Jdi pryč!" odmítáme jeho návrh a musím přiznat, že nás to lehce rozesmálo.
Kačka zavírá okénko a on zase chvilku tupě zírá na zavřené okénko. Naštěstí mu další odjíždějící auto, dává šanci vyniknout jako parkovacímu asistentovi.

Chvilku toho ňoumu pozoruji. Snad si dá pokoj. Chceme spát.
Přijíždí auto. Pobuda mává rukama jak na prvního máje. Zřejmě jen já nechápu jeho navigování. Řidič mu za jeho službu děkuje a spolujezdec platí. Pobuda se s nimi dává do řeči a registruji jak nenápadně ukazuje na naše auto.
Všichni tři přichází k OKI a pobuda znovu klepe na okénko. Kačka okénko lehce stahuje a já se obligátně ptám, "Co je?!"
Spolujezdec nás lámanou angličtinou oznamuje. "Tady není bezpečné spát. Já jsem policista, vážně".
"Jo tak mi ukaž odznak", odpaluju jeho pokus.
"Ok, v pohodě. Můžeš tu spát. Máš nějaký problém?" obrací najednou.
"Jo mám. Tady ten mě pořád otravuje a chce po mě prachy", ukazuji skrze dvou centimetrový otvor v okénku na pobudu.
"Ok, už to bude v pořádku. Všechno ok", oznamuje spolujezdec a dává pobudouvi jasným gestem znamení, že má jít po svých.
A opravdu. Pobuda si to špacíruje pryč a ty dva, možná policajti, si to míří do kasina.
Nevím jestli to byli vážně policajti nebo ne, ale už nikdo neklepe a my tam můžeme spát.

Ráno nás probouzí začínající provoz. Kasino je zavřené, pobuda ani nikdo další na dohled. Auto je celé a my se vyspali do růžova.

Děláme si malou ranní procházku po okolí našeho nocležiště a když hodiny ukazují deset dopoledne, vyrážíme opět směr Valparaíso.
Nejdřív s OKI kličkujeme uličkami a vyjíždíme do vyšších pater města, odkud je vidět na hustou zástavbu. Ne vždy to vypadá tak půvabně jako na pohledech, ale to je zkrátka realita tohoto města.
Nakonec parkujeme před muzeem, poblíž včerejší poslední lanovky a jdeme po svých na procházku okolními uličkami.

Protože už je poledne a máme hlad, hledáme nějakou hospůdku, kde bychom si mohli levně dopřát čerstvou a v tomto městě vyhlášenou rybí pochoutku.
Míjíme jednu z několika restaurací a číšník, lovící na chodníku návštěvníky nám nabízí nabídku svého podniku na kousku papíru. Podnik se nám moc nelíbí a tak odmítáme a přecházíme ulici.
Na druhé straně si však již nabídku od jeho konkurence do ruky bereme a zkoumáme co mají dobrého.
Najednou řev, jak když na nože berou. Oba se lekáme a otáčíme směrem přes ulici. Přesně v místě, kde jsme před pár vteřinami odmítli nabídku číšníka, strhnul nějaké slečně pouliční zloděj kabelku z ramene a dává se na útěk. Slečna křičí a zkouší za ním běžet.
Míhá se mi v hlavě myšlenka vyrazit za ním a slečně pomoci. Současně však automaticky pevně stiskávám ucho mé fotobrašny. Zkusit ji pomoci? Mám na krku drahý foťák a nechal bych tu Kačku. Je to blbost, musím myslet primárně na naše bezpečí.
Rychle monitoruji naše blízké okolí. U nás dobrý. Slečna blbý. A i přes skutečnost, že kousek od ní na chodníku stál konkurenční číšník, u nás stál číšník a další dva lidi, nikdo nic nečiní.
"Co to doprdele je?" skoro se obořím na číšníka, který se tváří jako by se nic nedělo. A asi neděje. Jen pokrčí rameny a stále mi podává jídelníček.
"Zasraný Valparaíso!" nedokážu si odpustit zakletí. I přes trvající křik slečny a její marný pokus dohnat toho zlodějskýho hajzla se všichni tváří jako že nic a nikdo se ji nesnaží pomoci.
Znovu si říkám jestli bych toho hajzla ještě nechytil. Seru na něj. Nemůžu tu zkoušet napravit to co ostatní ignorují.
Beru Kačku za ruku a tlačím ji ke dveřím restaurace, aby jsme měli krytá záda pro případ, že by se z kolemjdoucích vyklubal nějaký další lapka.
"Fuj to je hnus! Chudák holka", je z toho Kačka celá zhnusená a ani jeden z nás není schopen se soustředit na nabídku restaurace.
Krátce se rozhlížíme po všech kolem a jdeme podél domu dál. Pryč od tohoto místa.

Ujdeme jen jeden blok a zacházíme do další sympaticky vyhlížející hospůdky, kde si k obědu úspěšně vybíráme mořskou štiku.
Chvilku mlčky sedíme. "Fuj mě je z toho úplně špatně", vrací se Kačka k předchozí situaci.
"Je to hnus. Ale nejhorší je, že jí nikdo nepomůže a všichni se tváří jako že je to normální. Prostě jsou smířený s tím, že tady s nimi žijí takovýhle šmejdi", pořád mi hlava nebere, že se tomu nikdo nebránil, ale ani nedivil.
Já vím, taky jsem za ním nevyběhnul. Ale myslím, že ve srovnání s nimi jsem v trošku jiné pozici. Je hezké hrát si na hrdinu, ale proč? Těžko něco konat v cizím městě, v cizí zemi, mezi těmi co jsou s tím smíření.
Neběžel jsem, ale odsuzuji to. Oni neběželi a jsou s tím smíření. Co je horší?

Naštěstí si oběd tímhle nehezkým zážitkem zkazit nenecháme, čemuž přispívá i oběd samotný. Ryba je výborná.
Dojíme, zaplatíme a vyrážíme k výtahu, který nás vyváží k muzeu u něhož parkujeme.
Ještě malá projížďka směrem dolů do města, pár posledních snímků tohoto zajímavého, fotogenického města s po právu špatnou pověstí a vyjíždíme směr Argentina.

Cesta utíká rychle a tak projedeme pár posledních vesniček a měst na chilském území a už stoupáme nádhernými serpentinami k hraničnímu pasu.
Silnice široká, zatáčky klopené a tak netrvá dlouho a přibržďuji u chilské hranice.
"Jeď dál", skoro mě vyhání chilský pohraničník. "Jeď dál. Kontrola je až za tunelem, na argentinské straně", odbývá mě pohraničník a já mu to nerozmlouvám.
Vjíždíme do tunelu, uprostřed kterého vede pomyslná čára, které se říká státní hranice.

 

 

 

Zase jsme na chvíli opustili Chile. Ještě není čas ji zcela hodnotit. Ještě jednou ji navštívíme. V každém případě nás Chile baví, chutná nám a líbí se nám.
Valparaíso byla první negativní věc, se kterou jsme se zde setkali. Je to zvláštní a smutné zároveň. Je opravdu s podivem, že existuje město, ve kterém se kriminalita bere jako samozřejmost a omlouvá se to nedostatkem prosperity přístavu.
V každém případě se nám v Chile líbí a jsme rádi za každý, zde strávený den.