Etiopie 1 - zelená Afrika, hory a kamenná historie

3.10.2014

Stavíme hned v první vesnici pár metrů za hranicemi. Vrhají se na nás různí naháněči a veksláci. Je to hrozná prča. Pamatuju ty u nás, kdy se ještě obchodovalo s markama. Pokaždé na cestách s takovými dělám kšefty. Ani tady to není jinak. Oficiální směnárny jsou zavřené a podle vzhledu asi už dlouho. Máme peníze, ale s cenami to tu přehánějí a tak jedeme o pár kilometrů dál, kde je už klid a tak stavíme u prvního stavení na němž je nakreslené obrovské pivo. To je něco pro nás. V přepočtu za 12,- Kč si hned jedno dopřáváme. Etiopie získává první body. Nejen že tu mají pivo, ale můžu klidně řídit dál. Další kladné body dostává Etiopie za ukázkový západ slunce, rychlé nalezení místa na spaní u malého jezírka a koncert, který připravil žabí orchestr.

 4.10.2014

Ráno je nádherně. Zjišťujeme jeden podstatný fakt a to, že v Etiopii nejste nikdy sami. Jsou jako partyzáni. Vidět a nebýt viděn. Oni o nás mají přehled a my o nich netušíme, až se nám najednou zjeví u auta. Přišli dva kluci. Nejdřív z povzdálí pozorovali jak skládáme náš "hotel". Pak si sedli a pokračovali ve sledování dál. Kačka zdržuje česáním vlasů a tak na kluky mluvím česky. "To je hrozný co? Ty ženský, pořád jenom zdržujou" komentuju aktuální dění a rovnám poslední věci do kufru. Kluci začnou pokyvovat, jako když mi rozumí a jeden z nich mávne rukou, jako že to nemá cenu komentovat. Dostávám z toho záchvat smíchu. Kluci se okamžitě přidávají a Kačka nechápe čemu se smějeme. "Taky to tak máte doma?" pokračuji v konverzaci s klukama a zároveň vysvětluji Kačce, čemu se to tlemíme. Kluci se odváží a přijdou blíž k autu a začnou zkoumat mapu na kapotě. Pokračuji s nimi v konverzaci a občas udělám snímek. "Hele co kdyby jsme jim dali ty starý košile?" navrhuje Kačka. "Stejně už by to chtělo si vzít čistý a než je vyhodit, tak jim je můžeme dát". Jsem za a tak uděláme klukům obrovskou radost. A dokonce jim padnou. Ještě jednomu ukážu jak ohrnout rukávy, z čehož je nadšený a pak touží po fotce s Kačkou. Ještě větší srandu mají z toho, když se vidí na displeji foťáku.

Etiopie nás překvapuje, jak strašně moc je zelená a jak vysoké jsou zde kopce. Kličkujeme vesničkami a malé děti na nás pokřikují "jujuju" což je hrozně legrační  a tak na ně z okénka jak papoušci pokřikujeme to samé, což způsobuje jejich obrovské pobavení.

Gondar, původní hlavní město Etiopie. Hotely, ATM a hlavně Fassil Ghebi, městská pevnost. Po prohlídce, výběru hotovosti a nasycení se, odjíždíme do hor. Čekají na nás nádherné Simien mountains. Protože se všude vyskytují domorodci, je poměrně těžké najít nějakou odbočku, kde bychom mohli zakempovat. Nakonec se daří až za tmy. Když už začínáme přendávat věci z kufru na přední sedačky, blikne za námi baterka a objeví se figura. "A doprdele" vyřknu do tmy. "Co je?" vyděsí se Kačenka. "Borec má na krku samopal" osvětluju můj výrok. Vyrážím k němu, čelovku sklápím dolů abych jej neoslňoval a hlasitě zdravím "Selam" a mávám rukama tak aby je viděl a nepojal nějaké podezření, které by mohlo způsobit použití té jeho okrasy. Naštěstí se jedná o strážce nedaleké osady, kterému stačí vysvětlení, že tu chceme v našem autě nocovat. Dokonce nabízí ať popojedeme až do osady. Cesta ale není ideální a tak zůstáváme tady. Posunky nám ukazuje, že se v noci občas přijde podívat aby bylo vše ok. "Tak super, máme to i s ostrahou" konstatuji nakonec a skáčeme do spacáků.

5.10.2014

Ráno nás probouzí rozhovor lidí u našeho auta. Jsou to domorodci, jenž se na nás přišli podívat. Jsme atrakce. Jsou neškodní, jen víc zvědavý než jsme u nás zvyklý. Nejdřív postávají opodál, ale po chvilce už nakukují přes rameno, jen aby viděli co nejvíc. Ze začátku to není moc příjemné, ale po chvilce si na to zvykáme. Pořád jsme ale ve střehu. Člověk nikdy neví. Také se poprvé setkáváme s žebráním. Děcka mají lepší mobily jak my, ale tužkou by prý nepohrdli. A nebo aspoň peníze. Rychle sbalíme a jedeme dál. Tohle se nám vážně nelíbí.

Užíváme si přejezd prvního hřebenu Simien pohoří. Je to nádhera, která v dopoledním slunci nabízí krásné výhledy. Cesta je teda spíš na terénní auto, ale to jaksi nemáme a tak lehce trápíme OKI po necestách směrem ke vstupu do NP. Pokaždé když zastavíme, odněkud vyběhne dav dětí a nalepí se nám na auto. Je to legrační, do doby než začnou natahovat ruce. Bohužel terén se zhoršuje a tak se vracíme zpět. Déšť v předchozích dnech nám z cesty udělal tankodrom. Dobře jsme udělali, neb v kanceláři NP nám kluci sdělují, že by nás po pár kilometrech čekal hřeben, který mají po dešti problém přejet i terénní auta.

Vracíme se do Gondaru, kde využíváme internetového připojení, slušné nabídky restaurací a také potkáváme prvního evropana. Francouze co se sám vydal probádat Etiopii. Darujeme mu rybičku, ze které má obrovskou radost a k večeru vyrážíme najít nocleh zase někde v horách.

6.10.2014

Stavíme kousek před městem u řady malých stánků s nabídkou kdečeho. V přepočtu za 7,- Kč si kupujeme obdobu koblih a čaj. Paní nám přes obrubník hodí deku a tak snídáme na obrubníku chodníku jak nějaký houmlesáci. Kolemjdoucí jsou z nás v šoku a všichni se tím náramně baví. Takhle se tu asi moc turistů nestravuje. Chceme umístit na web další článek, když v hotelu kde jsme se na recepci připojili, vypadne internet. Změníme lokál a pro jistotu nastává výpadek elektřiny a to rovnou v celém městě. Super, nestihli jsme ani vybrat peníze. Přejíždíme další horské hřebeny. Ty dnešní nám i díky stavbám připomínají švýcarské Alpy. Je to lahoda pro oko a ani náhodou si nepřijdeme jako v Africe.

7.10.2014

Odbočku na Lalibelu nacházíme snadno. Avšak již po pár metrech se ztrácí asfalt, cesta se začíná vlnit a přibývá kamení a děr. Čeká nás přes šedesát kilometrů etiopského off roadu. Jedeme v klidu abychom nic nerozbili a já se těším pocitem, že jsme tu jediný osobní auto, když mě o ten pocit připraví šílenec v protisměru. "Hele maluch! A má polskou espézetku. Poláci!" zvolám v úžasu. Trošku zklámán, ale s radostí, že vidím stejnýho magora a slovana v jednom. "Co tu děláte a kam jedete?" ptám se ještě jsme ani nestihli zastavit. "Jedeme do Kapského města" volá na mě řidič fiatu a je vidět, že i jemu dělá radost vidět stejné šílence a slovany proti sobě. Z auta za ním vyskočí borec s kamerou a už jsme v záběru. Probíhá rychlá výměna samolepek, informací o trase, o expedicích a focení. Loučíme se a pokračujeme dál. Cestou na nás mává spousta dětí a zase to jejich "jujuju" až najednou skupinka tří uličníků, kteří se pokoušejí o tanec. Nejdřív se spíš děsím, že je něco probíjí. Neprobíjí, oni fakt tancují. Nenapadá mě nic lepšího než pustit na plný pecky CD Kabátů. To co to s klukama provádí nelze popsat slovy. Počkejte si na video. Já mám co dělat abych se nepočůral smíchy a Kačka mlátí smíchy hlavou o palubku. Fakt nářez!

Po krásné kulturní vložce dojíždíme do města Lalibela. Máme v plánu navštívit stejnojmenný komplex kostelů vytesaných do skal. "Lunch time, je zavřeno" oznamuje mi týpek u vstupu do areálu. "To si děláš srandu! Jak oběd? Chcete za vstup padesát dolarů a nemáte čas mi otevřít? No to mě poser" nechápu a rozčiluju se nad přístupem zdejšího personálu. Už se otáčíme, že půjdeme čekat do auta, když z kanceláře vychází druhý a zve nás k pokladně. "No aspoň, že Vás ty nehorázný prachy přesvědčí makat" konstatuju česky jen tak sám pro sebe a borci se na mě culí jak kdyby měli vánoce. Zase jsme jiný, nechceme průvodce. Chvilku na nás divně koukají, ale nakonec se s tím smiřují. Procházíme si komplex, což zabere pár hodin. Fotíme a děláme si srandu z turistů, kteří si za průvodce připlatili a ti jim buď stále lezou do záběru a nebo jim něco zakazují a organizují prohlídku tak, aby byla co nejkratší. Je kousek po půl páté a my celý ucaprcaný běháním, vyhlížíme odkud udělat posledních pár snímků. Protože je v okolí vrchovatě těch co pořád natahují ruce a něco si žádají, povede se mi odpálkovat i jednoho ze strážců komplexu. Je fakt, že měl na sobě roztrhaný svetr a nemluvil anglicky. Když natáhnul ruku a řekl "ticket" automaticky jsem ho odbyl a pokračoval ve focení. Po třetím odbytí si na nás přivedl kolegu v uniformě, který nám vysvětlil, že děda v roztrhaném svetru je také strážce. No kdo to má poznat. "Už je hodně hodin, musíte opustit areál" upozorní nás uniformovaný. No to je něco na mě. "Cože?! Tak já musím nejdřív čekat až budete mít po obědě, pak vysolit balík a ty mě nakonec budeš vyhazovat?" spustím na něj zhurta. Asi jsem dost přesvědčivý a tak dál neodporuje a jen suše konstatuje "ok, v pohodě. Jen tu nemůžeš zůstat po setmění". Otočí se a i s dědou v roztrhaným svetru zmizí. Podívám se na Kačku. Ta chvíli koulí očima a pak se začíná smát. "Hello money" a začne na mě natahovat ruku jako to dělali žebrající děcka před vstupem. "Já tě kopnu!" pohrozím ji z legrace.

Srandičky ji nakonec přešly, neb z předchozí noci se začalo projevovat nachlazení a kašel. Takže jsme vyhrabali kapky a aspirin. Na cestě zpět nocujeme v jedné zatáčce za městem.