JAR 1 - NP Kruger, Big 5 a "znáte Krejčíře?"

 

7.12.2014

Na Jihoafrické straně je nával. Imigrační pro jistotu otevřeli jen jedno okénko a tak tu stojíme ve frontě, která se nehýbe. Nejsou z toho nadšení ani domorodci, kteří běžně čas neřeší. Když už jsme skoro v polovině a blýská se na šanci ještě letos překročit hranice, napadne jednoho z oficírů okénko zavřít a všechny čekatele přesunout do hlavní budovy, kde se otevírají okénka tři. Vzniká tlačenice a chaos. Každý si stoupáme do jiné fronty, abychom zvýšili šanci na brzké odbavení. Moje fronta vyhrává a tak s razítkem v pase běžíme za celníky. Tady je naštěstí prázdno a tak se vrháme na prvního v okénku. Na karnet kouká jak když to nikdy neviděl a protože je pečlivý chce vidět auto. "Co se Vám stalo se sklem?" ptá se mezi řečí celník, když kontroluje číslo karosérie. "Ale nějakej blbec nám to rozbil, když jsme spali uvnitř" odpovídám stručně. Naštěstí ho to nezajímá tolik jako vnitřek auta. "Máš tady nějaký adaptér. Kde ho máš?" ptá se dál. "Tady" ukazuji adaptér za mojí sedačkou. "Pěkný rádio" zaměřuje svůj pohled na naše rádio a vůbec si nevšímá adaptéru, který chtěl původně vidět. "Hmm, rádio", nechápu jeho zájem o naše naprosto normální rádio. Nemáme žádný super. Je to nejzákladnější verze, co se do Octavie montuje. "Fakt pěkný rádio", nemůže se pohledem pořád odtrhnout od našeho zařízení a při tom se uculuje. Tím prohlídka končí. Pohled na naše rádio ho uspokojil natolik, že už nechce nic vidět, dostáváme potvrzení a můžeme jet. Zajímavé co kolikrát stačí.

Přijíždíme do prvního města, do města Musina. Protože už se začíná stmívat nic nevymýšlíme a domlouváme se na noclehu před zdejší policejní stanicí. Nemají problém a my tu máme navíc k dispozici veřejné policejní záchodky, označené jako zákaznické.

Naproti stanici je malý kostelík, do kterého se sjíždějí věřící. Netrvá dlouho a z kostelíku se line zpěv vánočních koled za doprovodu živé hudby. Sedáme si na obrubník před kostelík a posloucháme lahodné melodie, převážně koled, které nám připomínají, že jsou za nedlouho vánoce. Nám to vůbec nedochází.

8.12.2014

Ráno se to nemůže obejít bez obhlídky našeho auta zvědavými policisty, jenž nad naší mapou nevěřícně kroutí hlavou. Jakmile odpovíme na všichni udivené dotazy vyrážíme ven z města, kde si dáváme snídani v klidu u silnice pod vzrostlou baobabou.

Necelých dvacet kilometrů před branou NP stavíme v poslední vesničce na cestě a hledáme pumpu. Je důmyslně ukryta za policejní stanicí a rozhodně nepůsobí provozuschopným dojmem. Ale funguje. Tankujeme plnou a v krámku opodál kupujeme poslední zásoby a malou sváču.

Už od brány nás NP Kruger překvapuje svou funkčností, asfaltovým hlavním tahem na kterém policie měří rychlost a množstvím zvěře. Zkoušíme také kvalitu vedlejších cest a bez sebemenších problémů to s OKI zvládáme všude. Dojíždíme tak i k odlehlejšímu picnic site u řeky, kde se nám nabízí nádherná podívaná na skupinu slonů řádících v řece. "Bacha! Za tebou!" vykřikne najednou Kačka, když jsem ve fotografickém rauši a cvakám slony jak o závod. Ohlédnu se a chápu. "Jeď ty bestie!" křiknu a dupnu na opici s modrými kulkami co se mě snažila překvapit ze zadu. "Dobrá práce asistentko. Dávej na ně bacha, jsou to mrchy zákeřný" dávám Kačce instrukce a ukazuji na poblíž ležící klacek. Naštěstí přichází dozorující strážce a střelbou z praku opici zahání sám.

Odpoledne si užíváme projížďkou nejsevernější částí parku, kde je minimum návštěvníků. V podvečer dorážíme do prvního kempu a jsme více než mile překvapeni jeho vybavením. Do teď jsme byli zvyklí, opravdu až na výjimky, na plácek ke stanování a ledabylé zázemí v podobě plesnivých sprch a zavánějících záchodků. Někdy ani to ne. Zdejší kempy mají super moderní a čisté zázemí. Několik veřejných kuchyněk, grilů, elektrické přípojky, čerpací stanice a nádherný bazén. Navíc je zde k dispozici obchod s cenami jako ve městě. Žádné přirážky za to že jsme v parku a to oceňujeme jako velké plus. Nebojte, nejsme poprvé v kempu, ale tohle se opravdu nevidí pokaždé. Ani u nás v civilizované Evropě ;o)

Když se večer, už za tmy vracíme z bazénu, přijdou k našemu autu ze tmy dvě postavy. "Ahoj, přišli jsme Vás pozdravit" vyřkne jedna z postav a my jsme lehce šokováni zaslechnutím našeho mateřského jazyka. "Ahoj krajánci!" odpovím s nadšením, neb čechů potkáváme opravdu málo. Přišli nás pozdravit Venca a jeho tatínek, kteří jsou shodou okolností také severočeši, z Liberce. "No tak to je gól. První Čech co potkáme byl z Jablonce a Vy jste z Liberce. To musíme jet přes celou Afriku aby jsme potkali souseda" dělám si legraci z téhle náhody.

Protože Venca studuje v JAR, dává nám typ jak vyjednávat s případnými bandity. "Je prý dobré zmínit, že se znáš s někým z nějakého gangu. Třeba když řekneš, že jsi z ČR a znáš Krejčíře", začíná se smát. Nejsem si jist, zdali to může pomoci. Budeme radši, když s žádnými bandity vyjednávat nebudeme.

Kluci s námi jdou do kuchyňky kde si vaříme večeři a společně u toho kecáme dlouho do noci. Kluci jsou tak zabráni do povídání, že si nakonec večeři ohřívají na třikrát ;o)

9.12.2014

"Jé co to je?" vypadne ze mě hned po ránu když ještě ospalý najdu za klikou auta dva pytlíky s jídlem. A ne jen tak nějaké. Bramborová kaše a svíčková! "To je asi v reakci na to, že jsem včera řekl, že nám chybí český knedlíky" vybavuji si rozhovor na téma co Vám na cestě chybí. "Jé ty jsou hodný" culí se na pytlíky rozespalá Kačka. "Svíčkovou si uděláme jako vánoční oběd" má hned jasno jak s darem naložíme.

Naštěstí se ne každému chce vstávat brzo ráno a tak jsou cesty prázdné a po nich se toulá kde co. Kačka vidí poprvé krokodýla na souši jak si to štráduje podél řeky. Pak nás zastavuje skupina slonů, kteří se to rozhodli vzít přes silnici. Opodál na nás zpoza stromů vykupuje hlouček zvědavých žiraf. Opice, zebry a antilopy různých druhů ani nepočítáme.

Celé dopoledne si užíváme projížďkou po parku a sledováním divočiny, koncentrované do tohoto národního parku. Poledne a brzké odpoledne trávíme ve stínu kempu s nanukem, který ve vedru dlouho nevydrží.

Po odpoledním safari si nacházíme nový kemp, který se vybavením a zázemím podobá tomu předchozímu. Dopřáváme si večerní osvěžení v bazénu a následnou pohodu s vínem a pozorováním zvědavých hyen, pobíhajících za plotem okolo kempu.

10.12.2014

I dnes máme v plánu vstávat brzy. Nevstáváme. Nechce se mi. A Kačka mé rozhodnutí přijímá bez odporu. I když vyrážíme o pár hodin později o nic nepřicházíme. Rádi bychom zkompletovali Big 5. Tedy viděli všechny zástupce skupiny pěti tvorů, jenž jsou na seznamu lovců nejvýše. Slony přehlédnout nelze a vidíme jich opravdu požehnaně. Ani s buvoly není problém. V každé řece se jich skupinka válí. Lva už jsme párkrát viděli pěkně z blízka, ale horší je to s nosorožci a hlavně s levhartem, které ho zahlédnout není vůbec jednoduché.

Šněrujeme si to parkem a úmyslně vybíráme trasy mimo hlavní tahy. Tahle volba se nám vyplácí. "Ááá bacha!" vykřikne Kačka, když se pět metrů vedle OKI objeví běžící nosorožec. "Doprdele! Kde se tu vzal?!" strhávám řízení doleva a přidám plyn abych se vyhnul kontaktu. Naštěstí se nás tenhle mazlík leknul stejně jako my jeho a tak po chvilce běhu vedle auta staví a jen nás pozoruje. I my zastavujeme a natáčíme auto abychom si jej mohli lépe prohlédnout a vyfotit. Rhino si okolo nás projde jako by se nechumelilo. Taky že se nechumelí. A my jen v úžasu sledujeme tu krásu a jeho výjimečnost. Máme další kousek z Big 5. "My prostě nemůžeme mít věci v klidu a jako ostatní", dělám si legraci z toho, že jsme se s ním málem srazili. "Slony, buvoly a lvi jsme měli na pět metrů a teď už i nosorožce" nevěřícně kroutím hlavou nad tím jak blízko jsme se dostali k těm největším a nejsilnějším tvorům. "Teď už jen ty kočky a máme za jeden den celou pětku" jsem v eufórii z blízkého setkání s nosorožcem, které ho vidět je většinou otázka velkého štěstí. My ho dnes máme asi víc než dost.

Vjíždíme do malé uličky mezi stromy, kde jsem našel na mapě malý vodní zdroj. "Hele támhle. Další!" ukazuji Kačce nadšeně nosorožce válejícího se v blátě. "A jak se hezky rochní" baví se Kačka nad jeho kotrmelci v bahně. Popojedeme o kousek dál na druhý konec kaluže, když se na hrázi objeví dvě obrovské hlavy, ještě větších nosorožců. "No ty vole!" vyletí spontálně z Kačky. "Ty jsou co?" obdivuji se té kráse a foťáky nemají šanci zahálet. Navíc se po chvilce rochnění v kaluži vydávají směrem k vodě okolo našeho auta. "To je nádhera. Ještě kousek ať vás mám na lepším světle" mluvím sám se sebou a užívám si to štěstí je takhle zblízka pozorovat. Když už je máme na patnáct metrů před námi a vychutnáváme si každý jejich pohyb, přijíždí další auto. To že přijede auto není až takový problém, ale že jsou v něm pitomci už je horší. Řidič nechává běžet motor a ta jeho slepice, říkejme ji spolujezdec, řve z okénka jak je to "wau a amazing". Do toho se pokouší to fotit na mobil přes naše auto. Aby jí chtěl vypadnout do bláta, pipině. "Heeej vypni to!" gestikuluje Kačka na řidiče Toyoty. Ten ji ignoruje a naopak se ještě rozjede aby měl lepší výhled. Ta jeho slepice kdáká a tak se nosorožci zastaví a zpozorní. "To sou takový debilové, to svět neviděl" štvou mě takovýhle lidi. Mohl jsem mít nosorožce přímo proti sobě, na deset metrů. I tak jsme si je ale náramně užili. Pěknou chvilku nám tu pózovali. "Jste idioti, neuvidíte nic" procedím přes zuby na adresu těch křupanů. Vytáhnu ruku z okénka a zabouchám na dveře. Nosorožci se plechově dutého zvuku leknou, otočí a začnou odcházet. Pitomec v Toyotě na mě ukazuje ať mu uhnu aby se mohl otočit. Teď ho pro změnu ignoruji já. Okamžitě chápe a s jasným výrazem ve tváři a komentářem couvá pryč. My se ještě pohledem rozloučíme s nosorožci, kteří mizí za hrází, ze které před chvílí přišli. Vyrážíme taky. Nemíříme zpět na hlavní, ale pokračujeme po úzké prašné cestě. Ujedeme dvě stě metrů a už brzdím. "Hele támhle. Další!" nevěřím vlastním očím a ukazuji Kačce rukou na dva nosorožce válející se v korytu řeky. Aby to nebylo málo na kopečku kde jsme se rozhodli otočit vidíme skupinu dalších tří krasavců. "Devět nosorožců za půl hodiny. To je bomba" sdílí Kačenka moje nadšení z těchto tvorů. "To chce ještě jednoho. Ať jich máme deset" přeje si Kačka neskromně. "Já už bych radši ty lvi a toho levharta" dělám si zálusk na Big 5 v jeden den.

Vyjedeme zpět na hlavní a už zamíříme k dnešnímu kempu, když zahlédneme desátého nosorožce. "Máme jich deset!" raduje se Kačka s úspěšného večerního fotolovu. Je sice sto metrů od nás v louce, ale i tak si ho ještě chvíli vychutnáváme než vyrazíme do kempu. "Tak tomu říkám závěr" libuji si, vědom plné karty fotek.

11.12.2014

"Dneska už musíme dostat ty čičiny", sděluji Kačce cíl dnešního dne, ve čtvrt na pět ráno když balíme stan. Takhle brzo vstalo jen pár těch nejodhodlanějších a tak je v parku naprostý klid. Pomalu si to šineme po hlavní cestě, když se před námi objeví hyena. "Tu nefoť, ta je bokem. Támhle ti leží dvě ve škarpě" dávám Kačce instrukce a tak z osmi metrů bere do záběru dvě hyeny válející se vedle cesty.

Jedeme krokem a každý pozorujeme svou stranu, jestli se náhodou stejně jako hyeny, nepovaluje někde lev či levhart. "Je tu! Je tu!" vykřiknu šeptem a ukazuji přímo před nás na silnici. "Máme ho tu! Ty vole Kačenko, dáme pětku! Levhart!" šeptám i když bych nejradši řval štěstím. Stáčím auto bokem uprostřed silnice a oba pohotově tasíme foťáky. Deset metrů před naší OKI se promenáduje krásný mladý levhart. Máme neuvěřitelné štěstí a tak si můžeme dvě minuty vychutnávat tuhle krásnou kočičku. Ladnou chůzí nám dvakrát přejde cestu. Tam a zpátky.Tam a zase zpátky. Otočí se Kačce přímo do záběru a pak ladným skokem zmizí v buši. Další dvě minuty sedíme tiše v autě a pořád upřeně hledíme do místa kde nám ta číča zmizela. Z tohoto stavu nás vytrhne až zvuk motoru dalšího auta, které nás díky naší pozici uprostřed cesty nemůže objet. Uhneme na stranu a ještě chvíli tam stojíme a já rychle projíždím záběry. "Nádhera Kačenko. Nádhera. Tady se ti povedl krásně", chválím si náš foto úlovek. Jsme nadšení! "Teď už jenom toho lva" dodávám neskromně a vyrážíme dál.

Den máme úspěšný i nadále. Skupina slonů dupající si to podél cesty, stádo buvolů v řece, opět potkáváme nosorožce, už nám chybí jen lev. Ačkoliv je NP Kruger vyhlášeným rájem na pozorování lvů, my to štěstí nemáme a paradoxně nevidíme ani jednoho. "Nebudeme zklamaný. Užili jsme si lvi v Masai Mara ze čtyř metrů" zlehčuje Kačka. Je pravda, že se nám nepodařilo dokonat Big 5 během jednoho dne, ani v jednom parku, ale ve finále jsme ji viděli a pořídili pěkné snímky. Navíc většinou ze vzdáleností, o kterých se nám ani nezdálo. Před výjezdem z parku si ještě dopřejeme praní v prádelně, sprchu a vyrážíme ven. Na bráně, když už jdeme k autu, na nás promluví kluk z páru co nás míjí, "Nejste od tý oranžový oktávky?" "Jo jo jsme" dodává s úsměvem když opět slyšíme češtinu. Tentokrát byli "našinci" z ostravska. Krátce pokecáme a vyrážíme směr Komatipoort, nejbližší město na mapě.

Protože se opět stmívá, hledáme rovnou policejní stanici před kterou se ptáme na možnost noclehu. Kluci v uniformách s tím nemají problém a hned se vyptávají na naše auto, expedici a na Čechy. "Hele, když jste z Čech, to znáte Krejčíře co?" ptá se jeden z policistů. Okamžitě se mi vybavuje doporučení od Vency, kterého jsme potkali v Krugeru. "No znám ho, ale jen z televize. Můj kámoš to není" kývu na souhlas a začínám se smát. "To je hodně vostrej kluk. Bandita. Je nebezpečnej" říká policajt s respektem a naprostou vážností. "Jo je to pěkný číslo" stále pokyvuji hlavou a nemohu se ubránit smíchu. Policajt si nás oba změří pohledem a já vůbec netuším co si mám myslet. Naštěstí už se k tomuhle našemu krajánkovi nevrací.

Protože je policejní stanice vedle krámku přidávají se do hovoru s námi i pakistánští obchodníci a jejich přátelé. "Nespěte tady na ulici. Dejte auto ke mě do dvora. Zadarmo. Nic nechci. Ale bude to pro Vás lepší" nabízí mi James, majitel obchodu. Přijímáme a parkujeme ve dvoře. Dáváme si u něho v obchodě pití a pak si s Jamesem povídáme a dozvídáme se jeho neuvěřitelný životní příběh. Jak a proč se dostal do Afriky a také jeho názor na život tady. Podobných příběhů jsem již slyšel spousty, ale vždycky musím smeknout před těmito lidmi. Naše rozhodnutí vyrazit na dva roky na cestu kolem světa je proti jeho příběhu prd a ne dobrodružství.

12.12.2014

Hned ráno balíme a chystáme se na cestu do Svazijska. Ještě od Jamese zjišťuji praktické informace a také kupuji jihoafrickou sim kartu. Když děláme fotku na rozloučenou před obchodem, přichází k nám borec co s manželkou přijeli obchodně za Jamesem. "Nekecej, že si s tímhle autem přijel až z Čech?" ptá se mě udiveně borec. "No jo, je to tak. Máme za sebou nějakých dvacet pět tisíc kilometrů" odpovídám s úsměvem, zvyklý na šokované pohledy tazatelů. "No doprdele! Vy jste šílenci! Máte můj obdiv" směje se, kroutí hlavou a podává mi ruku. Zatímco mi drtí pravačku tak mě varuje. "Dávejte tu ale bacha. S černejma není žádná sranda. Podívej já mám u sebe pořád pistoli. Já s ní i spím. Jsme farmáři a ty bestie nám pořád jenom kradou úrodu. Neumí nic než plodit děti", stěžuje si a ukazuje revolver pod košilí. "Tak proč tady žiješ když je to tak nebezpečný" neodpustím si uštěpačnou otázku. "To víš, je to i moje země. Já se tady taky narodil. Ale to se těžko vysvětluje. Hele už musím. Hodně štěstí" loučí se a běží dělat byznys s naším novým kamarádem Jamesem.

Chvíli o tom diskutujeme v autě. Nevíme co si myslet. Jedni nám říkají že tu je vše ok, druzí ukazují pistole a upozorňují, že to zas tak ok není. Nedokážeme posoudit po dvou nocích u policejní stanice a týdnu v národním parku. Pravda je taková, že všude a všechno je oploceno ostnatým drátem. Uvidíme. Teď jedeme do pár desítek kilometrů vzdáleného Svazijska. Malého království uprostřed Jihoafrické republiky.

Opuštění JAR probíhá hladce a tak za deset minut přejíždíme pomyslnou čáru na mapě, které se říká hranice.

 

 

Opravdu zde nyní není prostor na hodnocení Jihoafrické republiky. Neviděli jsme z ní vlastně nic. Zatím. Nebo ano viděli. Viděli jsme nádherný národní park, jenž je také nejstarším národním parkem v Africe a patří právem ke klenotům tohoto kontinentu. Vedle obrovské rozlohy a neskutečného množství zvěře nabízí i opravdu zázemí odpovídající vyspělé zemi. Ačkoliv je park překrásný a služby na vysoké úrovni, ceny jsou v něm přijatelné i pro našince. Jen pro srovnání, to co jsme platili za jeden den v Keni, jsme tady utratili za dny tři. S podstatně rozdílným servisem. Odjeli jsme z Krugeru nadšeni a s touhou si jej přijet užít ještě jednou - minimálně jednou, přece ty lvy musím vidět! ;o)

V JAR jsme zatím potkali jen prima lidi a ani chvíli jsme neměli pocit nějakého nebezpečí či ohrožení. Jak ale říkám, zatím jsme tu jen nakoukli. Takže uvidíme příště.