JAR 3 - servis s překvápkem a nové pneu

za
18. ledna 2015

 

15.1.2015

"Odkud jste?" ptá se imigrační úředník a zkoumá razítka v našem pase. "Z Čech. Z Evropy", odpovídáme a nejsme překvapeni jeho výrazem, který znamená "kde to je?"
"A to jste přijeli až sem tím vaším autem jo?" je úředník stále zvědavější. Pokývám hlavou a sleduji jeho listování v pase. "A jak jste sem to auto dostali? Letecky?" padá další otázka. To už nevydržím a vybuchnu smíchy. Kačka se nesměje. Má pocit že špatně rozuměla. "Ne přepravili jsme ho z Turecka lodí", odpovídám popravdě a zdržuji se pokusu o vtip ve smyslu, jo jasně, měl jsem ho jako příruční zavazadlo. "Hmm, zajímavé", pokývá znovu hlavou a než mi vydá již orazítkované pasy ještě se zeptá. "A co to stojí, taková přeprava lodí?" Musím se smát, ale odpovídám mu popravdě sumu, kterou jsme museli za přepravu zaplatit. "Hmm, zajímavé. To je dost peněz". Podává mi pasy a je na něm vidět, že o nás bude ještě chvíli přemýšlet.
Celník není pro změnu zvědavý vůbec. Chvilku kouká na karnet a pak někam odbíhá. Přivádí si kolegu a já se začínám děsit co bude následovat. Oba se vrhají na skříň a začínají se v ní hrabat. Najednou jeden z nich vítězně výskne a vyndá na stůl šanon. Ve chvíli kdy ho otevře chápu. Hledali vzor, podle kterého by mohli vyplnit náš karnet. Jen se na sebe s Kačkou usmějeme. Mohlo to být horší. Když vidím jak v tom celník tápe, snažím se mu vysvětlit kam potřebuji razítko a co si má utrhnout. Neklade odpor a tak to trvá jenom chvilku.
"Tak máme rekord", vykřikne Kačka ve chvíli kdy vyjíždíme z brány. "Nejrychlejší hranice. Jenom třicet dva minut. Wau!"

Cesta do Upingtonu utíká rychle. Krásná nová asfaltka, minimální provoz a žádný důvod stavět. Všude je totiž nehostinná krajina a nebo zahrady za ostnatými dráty.

Je chvilku před pátou, když nacházíme náš cíl v Upingtonu, zdejší servis VW. Přes kontakt ve škodovce jsme se dotázali na možnost návštěvy a využití jejich služeb. Sice nám odepsali, že mají v servisu plno a že pneu nemají skladem, ale stejně to zkoušíme.

"Bohužel, máme na tento týden jíž plno", oznamuje paní na recepci servisu. Stručně ji popíšeme odkud jsme přijeli a že potřebujeme jen montážní jámu abychom si vyměnili olej a filtry a jestli nám pomůžou sehnat nové pneu. Podívá se na nás, sjede nás pohledem a říká, "vydržte chvíli, zavolám šéfa servisu". Jak řekla tak činí a netrvá ani půl minuty a ve dveřích se objeví kus chlapa. "Ahoj já jsem Conrád", podává mi pravici a tváří se přátelsky. Bohužel i on mi ale opakuje, že nejdříve to půjde až v pondělí. Pak jeho pohled sklouzne ven z okna na naší OKI. "To je to vaše auto? Můžu se podívat?" ptá se a ukazuje k silnici kde parkujeme. "Jo jasně pojď", nebráním se a jdeme společně ven. OKI na něj zapůsobila. Prohlídne si ji zvenčí, zevnitř, mrkne na motor a pak mi říká. "No zkus přijet zítra hned v osm hodin ráno. Udělám nějaké změny v programu a někam tě tam vmáčkneme", mrkne na mě, podá ruku a zase zmizí v dílně. Musím polknout neb takový obrat jsem nečekal. S úplně jinou náladou se vracím do kanceláře zjistit co nás bude tahle sranda stát. Paní z recepce servisu mi okamžitě vyjíždí nabídku. "A můžeme použít náš olej a náš filtr?" hledám způsob jak ušetřit neb budeme muset platit za práci. Sami si to u nich na dílně vyměnit nemůžeme. Jen pokývá hlavou na souhlas a ptá se. "A kde budete dneska spát?". "No asi v nějakém kempu. Máte tady nějaký kemp nebo něco takového?" táži se. "Moment něco mě napadá", otočí se a začne někam telefonovat. Asi po třetím hovoru mi podává lístek s adresou. "Tady je adresa jedné známé. Má takové levné ubytování v jednom domku kousek odsud". Jenom třeštím oči. "Děkujeme", záříme s Kačkou štěstím, neb na začátku to všechno vypadalo úplně jinak. Ještě nám vysvětlí cestu a doporučí vedlejší pneuservis. Rychle skáčeme do auta a popojíždíme do pneu a domlouváme si na zítřejší dopoledne koupi a výměnu dvou pneumatik. Nadšení vyrážíme na doporučenou adresu.

Paní majitelová nás už čeká u brány. Hned nás pouští do dvora a ukazuje nám pokoj. "Jen se omlouvám, zrovna malujeme a tak je tu trochu víc nepořádek", vysvětluje, ale my jen mávneme rukou, jako že to je fakt v pohodě. "Ne prostě jsou to takové bojové podmínky a tak tu můžete zůstat zadarmo", nedá si říct. "Ne to nemůžeme přijmout", bráním se její nabídce neb nám to přijde hloupé. Chvilku na sebe koukáme, až najednou navrhne. "Ok dáte mi jen symbolických padesát. Vy to nebudete mít zadarmo a já nebudu mít špatný pocit, že platíte za neúplný komfort". To je kompromis, který je přijatelný a tak se domlouváme.

16.1.2015

Ještě není osm a už přijíždíme do vrat servisu. Jeden z techniků nám ihned ukazuje kam si máme najet. Přichází i paní z recepce se seznamem a chce po mě kontrolu všech úkonů. "Vyměnit olej a olejový filtr, vzduchový filtr, běžná kontrola a kontrola podvozku. Je to všechno?" mává přede mnou s papírem co mi již včera tiskla. "No bude stačit vyměnit jen ten olej a filtr. A olej i filtr mám vlastní", upravuji požadavek s ohledem na ceny za servis. "Aha, on s tebou ještě nemluvil Conrád", začne se smát. Nechápu. V tom přichází Conrád, plácne mě do zad a říká, "Ahoj! Včera jsem to ještě rychle řešil s šéfem a uděláme ti vše grátis. Takže nic neřeš a jen řekni co ještě potřebuješ". Zalapám po dechu a vytřeštím oči. "Co, cože?", koukám jak vyjevený. "No když jsem řekl šéfovi jaký jste bouráci a co už jste ujeli, řekl, že je to naše povinnost Vám aspoň takhle trošku pomoci. Ještě se na Vás přijde podívat", znovu mě plácne po zádech  a smějící se zmizí ve dveřích skladu. Recepční mi vezme papír, strčí do mě ať tu nestojím jak tvrdé "Ý" a jdeme do kanceláře, zadat vše do systému. Už se začínám vzpamatovávat. "Tak tedy ok, takhle to je vše, akorát ten olej použijeme můj. Ať ho s sebou nemusím pořád tahat", upravuji své požadavky a jdu oznámit Kačce tu novinku. Taky je v šoku a taky chvilku kouká jak vyjevená ;o)

Chvilkami pobíhám po dílně a spolu k mechaniky okukuji škody na podvozku auta po průjezdu Namibií. OKI si stojí velice dobře a škody jsou minimální.
Aby všeho nebylo málo, celé auto nám umyjí. Krátce se potkávám se šéfem autosalonu. Vyslechnu si komplimenty nad mapou na kapotě, podá mi ruku, rozloučí se a zmizí. Mě se to snad všechno jenom zdá.
"Jestli nemáš žádné další přání, tak je vše hotovo", přináší Conrád klíčky od auta. "Nevím co mám říct. My vám všem strašně moc děkujeme", hledají se mi těžko slova. "Hele v pohodě. My jsme rádi, že jsme vám mohli pomoci. Když by ti nevadilo, dáme ti na auto malou samolepku. Jako, že jsme součást toho vašeho příběhu. A rádi bychom se s Vámi vyfotili. Šlo by to?"
"No jasně. To je to nejmenší", okamžitě souhlasím. Stavíme auto doprostřed dílny a děláme hromadnou fotku. Malé logo lepíme na zadní blatník ke kolegům z Pretorie a já ještě jako minimální dík věnuji Conrádovi českou rybičku. "Jé to je super. Já jsem rybář", dělá mu malý český nožík ohromnou radost a znovu se spolu fotíme. Ještě darujeme pár samolepek a loučíme se s celým úžasným servisním týmem.

Popojíždíme o tři sta metrů dál do pneuservisu, kde máme domluvenou výměnu zničených pneumatik. Ještě ani nestačím vjet do vrat a už nám okolo auta poskakují zdejší mechanici a směřují nás ke zvedáku. Jdu do kanceláře a tam už si mě kluci pamatují. "Ááá, už si tu. Bezva. Gumy jsou připravené, kluci na to hned vletí. Jo a bude s tebou chtít mluvit šéf", oznamuje mi jeden z nich a vede mě k autu. "Ukaž kluků co potřebuješ a pak poladíme zbytek". Jsem trošku v šoku, ale nekladu odpor. Ukazuji mechanikům kterou gumu vyměnit a kterou kam vrátit. Kačka nestíhá fotit jak kluci lítají kolem auta. Za deset minut je hotovo a já už jen kurtuji rezervu na střechu. Přichází majitel. "Ahoj já jsem šéf tady toho cirkusu", směje se na mě z dálky. "Ahoj, no moc pěknej cirkus", směju se taky. "Musím uznat, že se normálně v Africe nevidí aby se kluci už ve vratech takhle prali o práci", hodnotím fakt nevídané nasazení jeho mechaniků. Nakloní se ke mě a povídá, "musí! Jinak bych je nakopal do prdele" a začne se hlasitě smát. "Prý si se mnou chtěl mluvit?" ptám se. "Jo jo, pravda. Včera jsem zahlédl auto a mrknul na váš web. Vy jste pěkný šílenci", a opět zahřmí jeho smích dílnou. "No tak trošku", smějeme se s Kačkou taky, neb to neslyšíme poprvé. "Když by to nevadilo, dali by jsme ti na auto malou samolepku". Než se stihnu nadechnout k odpovědi, že jsme česká expedice, pokračuje se svou nabídkou. "Jenom takovou malou. A já Vám za to nebudu účtovat práci", mrkne na mě, plácne mě po rameni a začne se zase smát. Souhlasím. Koneckonců, už je tam samolepka od kluků z VW. Navíc, každá ušetřená kačka dobrá. Požadavek na fotku, bereme už jako samozřejmost.

Večer na zahradě si dopřáváme malý piknik a stále nevěříme tomu co se nám za dnešek všechno přihodilo. Je to k nevíře, je to úžasné, jsme nadšení.

17.1.2015

Dnes jsme si vyhradili čas na relax a trošku toho papírování. A tak si sedíme ve stínu na zahradě. Já si hraju na účetního a Kačka dopisuje svoje kulinářské zážitky.

Večer si povídáme s jedním spolubydlícím. Jednadvacetiletý Reagan, je prima kluk co dal přednost práci a zodpovědnosti před lumpárnami. Je prima poslouchat zase jednoho co to má v hlavě srovnané.

18.1.2015

U snídaně ještě rychle využívám funkčního internetu a přidávám nový článek na web. Dobalíme poslední věci a vyrážíme směr Lesotho. Cesta utíká rychle, ale je dlouhá a tak na hranice přijíždíme pozdě odpoledne. Na Jihoafrické straně je to rychlé a tak během pár minut popojíždíme na stranu Lesotha.

 

 

Opět se budu těžko vyjadřovat k tomu jaká je Jihoafrická Republika. Spíše nás uchvacuje jací jsou tu lidé. Tedy počítaje ty, které jsme potkali. Nevím jestli je to cestou samotnou a tím k čemu jsme se odhodlali, ale vede nás to k zamyšlení, zdali by se tohle stalo i u nás. Tak či tak, nám se to stalo a udělalo nám to ohromnou radost. A ne jen proto, že jsme ušetřili peníze, ale protože jsme to nečekali a protože tohle není samozřejmost. Máme zase nad čím přemýšlet.

Upington
Upington
Upington
Upington
Upington
Upington
Upington
Upington