Keňa 1 - cestou - necestou, rovník a safari pod Kilimanjarem

16.10.2014

Vjíždíme do Keni. Je před námi tolik známý pohled na končící asfalt. Ale jen kousek, snad pro výstrahu. Za ním je opět asfalt a kanceláře imigračních oficírů a celníků. Čekáme drsné a arogantní chování, tak jak nás všichni upozorňovali a varovali. To se ale nekoná. Opět jak když mávnete kouzelným proutkem. Každý se na nás směje a co víc, všichni mluví skvěle anglicky. Vůbec nikdo se nepozastavuje na tím, že máme SPZ jen vzadu. Celníci dokonce ani nekontrolují auto. Potvrdí karnet a už vyřizujeme víza. I přes tvrzení úředníka keňské ambasády v Adis Abeba, tu vědí o triple vízu pro Keňu, Ugandu a Rwandu a tak si jej rovnou vyřizujeme. Jsme nadšeni. Konečně zase věci fungují tak jak fungovat mají. Během vyřizování s námi všichni vtipkují a jsou neskutečně přátelští. To z čeho jsme měli obavy se jeví jako pohodová záležitost. Paradox, ale snesitelný. Za hodinku a půl vyrážíme objevovat a poznávat další zemi. Je pravda, že stav silnice se hned za zatáčkou změní na to, před čím nás všichni varovali. Velké kameny, díry a červený prach nám nedovolí jet rychleji jak dvacet kilometrů v hodině. A to už je fofr. Po hodině, naštěstí tahle hrůza končí a mění se ve štěrkovou a prašnou cestu, lemující nově budovanou silnici. Prach je naprosto všude. O tohle sice nic neprorazíme, ale otázka jestli je to lepší.

Když míjíme oplocený areál, který patří čínské stavební společnosti, napadá nás, zeptat se na nocleh v areálu. To nakonec možné není, ale jsme odkázáni na policistu, který nás nechává spát vedle jeho ubykace, poblíž nedaleké vesničky. Sprcha z kanystru přijde dneska vhod víc než kdy jindy.

17.10.2014

Ráno projedeme vesnicí a kousek za areálem stavební firmy najíždíme na připravovanou silnici. Jízda po štěrku je proti té prašné přímo balzám. Když jsme sedmdesát kilometrů před městem Marsabit jsme v šoku. Úplně nová asfaltová silnice a nikde nikdo. "To je pecka! Takhle jsme zítra ráno v Nairobi" hodnotím změnu oproti zprávám, které jsme o tomto úseku měli.

Těsně před Marsabitem asfalt končí a mění se v keňskou klasiku. Červený prach, velké kameny a díry. Vybíráme peníze a nakupujeme první keňské dobroty. Nadšení dáváme na náš facebook fotku z asfaltky. Evidentně šokujeme i ostatní. Navíc nás všichni ubezpečují, že za městem pokračuje nová cesta. "No to je super!" hodnotím pokrok oproti nedávné minulosti a plánuji v mapě, kam až dneska dojedeme. "Popojedeme až sem a tam někde přespíme, ukazuji Kačce místo na mapě, kam jsem naplánoval dnes dojet. Jenže ejhle. Domorodci asi tímhle směrem ještě nejeli. Dobrá a  nová cesta se nekoná. Naopak, je ještě horší. Obří kameny které postupně přeskakujeme se mísí s blátem. "No tak to dneska asi nedojedeme" konstatuji při pohledu na tu hrůzu. Po patnácti kilometrech jsme tak vydrncaní, že jsme rádi za bránu do NP. Bohužel strážce má problém s tím abychom vedle brány přespali v autě a tak pokračujeme s odhodláním to za vesnicí zapíchnout někde v poli. Naštěstí se hned za vesnicí objevuje areál další stavební firmy. "Je hele bílý. S těma se domluvíme" vykřikne Kačka, když zahlédne osazenstvo před domky. A taky že jo. Navíc chlapy jsou ze Sarajeva. Skoro sousedi. Nechávají nás zaparkovat v areálu vedle jejich kanceláře. Jsme z toho tak příjemně překvapení, že s nimi zapomínáme udělat společnou fotku.

18.10.2014

"Dalších sto kilometrů není cesta hotová" upozorňuje nás šéf stavební party na další úsek. "Co se dá dělat. Tak to bude trvat déle" odpovídám smířen s tím, že sto kilometrů je pořád lepší než šest set na které jsme se připravovali. Ve skutečnosti se cesta chvílemi mění na štěrkovou, což je oproti kamenitým částem podstatně příjemnější a dovoluje nám to jet i šedesátikilometrovou rychlostí. Po několika hodinách se dodrncáme až k Merille river, kde před mostem, naprosto z ničeho nic, začíná asfalt. Krásný, černý, rovný a se žlutými čárami. "To je nádhera" ohodnotí silnici Kačka a upalujeme dál. Nad večerem dojíždíme až do Nanyuki, poblíž Mont Kenya. Protože není kde najít místo na spaní a restaurace chtějí za použití parkoviště peníze, rozhodujeme se pro pokoj a sprchu v jedné skromné lodge. Ve finále je cena srovnatelná s poplatkem za spaní v autě na parkovišti. Navíc tu mají pivo, internet a ráno dostaneme snídani ;o)

19.10.2014

Projedeme město (Nanyuki) a před námi se objeví, na první pohled úplně obyčejná cedule u cesty s mapou Afriky a nápisem Equador - rovník. Máme radost, ale asi jsme čekali trošku hezčí místo. Trošku víc výjimečné. Ale co, jsme tu a to je rozhodující. "Tak Kačenko. Přední kola už máme na jižní polokouli a zadní ještě na tý severní" dělám si srandu z toho, že jsem zaparkoval auto tak, že nás rovník půlí.

Vylejzáme ven a spouští se proces focení. S autem, bez auta, s krtečkem a s rybičkou a samozřejmě s vlajkou, včetně té městské, kterou nám předal starosta Zbyněk. Po nafocení všeho možného i nemožného vytahuji druhý foťák, stativy, mikrofon a prodejci suvenýrů zpozorňují.  Půjčujeme si od nich krásnou plastovou židli a přichází šílená vložka naší cesty, kterou jsme plánovali už doma. Beru mikováckou rybičku a Kačce přímo na rovníku krátím vlasy. Řežu jí culík. Podcenil jsem velikost rybičky a tak musím řezat na několikrát, což způsobuje umělecké dílo v podobě obrovských zubů. "Zkus to zarovnat nůžkama" navrhuje Kačka po tom co jsem jí na fotce ukázal své dílo. Beru nůžky, opět české, z Mikova a šmik. Zůstal jen jeden zub, ale pořádný. "Ježíš ty si trdlo. Já tě zabiju. Jsem ti říkala ať to dám do gumičky" čertí se Kačka po důkladném zkrácení. "No co, když šíleně, tak pořádně" bere to sportovně a ujme se zarovnat zbytek radši sama. Já se ujmu foťáku neb s ním mi to jde o chlup lépe. Tohle celé sleduje zástup lidí. Prodejci a jeden autobus turistů z Indie a druhý z Japonska. Někteří nechápou a jen kroutí hlavou, další ani nekroutí hlavou a jen udiveně zírají. A japonci, japonci fotí.

Další rozruch způsobujeme destilací na mobilní pálenici od firmy Nitara, kterou s sebou vezeme a s níž jsme slíbili vyrobit několik vzorků z naší cesty. Vítr nám nepřeje roztopit "mašinku" a tak využíváme azylu v chatrči prodejců. Samozřejmě ležící na rovníku. Daří se a po půl hodině je první vzorek z keňského vína na světě.

Po tom co jsme pobavili půl Afriky, vyrážíme směr Nairobi, které během hodinky úspěšně přejíždíme a pokračujeme na jih. Už se stmívá a tak se domlouváme s majitelem jedné hospůdky, že přespíme u něj na parkovišti. Na revanš si u něj dáváme pivko a pak zaleháme do OKI.

20.10.2014

Dopoledne dojedeme posledních pár kilometrů k bráně NP Amboseli. Park je poměrně malý. Má na délku kolem čtyřiceti kilometrů a tak si jej za odpoledne skoro celý projedeme a vytipujeme nejlepší místa. Večer už pak jedeme na jisto. Máme políčeno na slony, kterými je tento park vyhlášený. A ještě je jeden důvod proč jsme se rozhodli si zajet až k hranicím s Tanzánií. Za dobrého počasí je vidět Kilimanjaro. A večer máme štěstí. Vedle velkého počtu slonů a nejen těch, se nám na chvíli z mraků ukáže i vršek Kilimanjara. "Tak ho vidím taky" raduje se Kačenka. "A já byl před dvěma lety nahoře" doplňuji já a kochám se pohledem na nejvyšší africkou horu, kterou jsme před dvěma lety s kamarádem Mirkem zdolali. Až do setmění se pak kocháme pohledy na krásu africké fauny. Protože v parku není k dispozici žádný kemp a my nechceme na noc vyjíždět z parku, nacházíme si opuštěný plácek před stejně opuštěným a zavřeným dřevěným hotelem. Pod dozorem opic a za křiku ptactva si nachystáme spaní a pak si dopřejeme malý piknik v podobě zbytku vína z destilace a pražených buráků. A těch hvězd nad námi...

 21.10.2014

Za zvědavého dozoru opic ráno rychle balíme a už za rozbřesku vyrážíme na foto lov. Slonů je vidět po ránu ještě více a navíc i mraky okolo vrcholu Kilimanjara jsou vstřícnější k mým fotografickým choutkám. Daří se mi pořídit vytouženou fotku slonů s Kili v pozadí. Jupííí! Postupně prokličkujeme celý park a vychutnáváme si keňské safari. Už nám končí čas vyhrazený permitem na návštěvu parku a tak jej opoušíme. Volíme opačný gate, než kterým jsme do parku přijeli.  

Hned pod prvním velkým stromem využíváme jeho stínu a dáváme si branch. "Jéé hele žirafa" vykřikne radostně Kačka a ukazuje směrem před auto. Ve vzdálenosti dvaceti metrů ladným krokem překračuje silnici a dělá jako kdybychom tam nebyli. "To musíme vyjet z parku, aby si viděla žirafu" dělám si srandu z toho, že jsme v parku žádnou nepotkali.

Volba výjezdu druhou stranou se ukazuje jako velice šťastná. Kromě toho, že cestou na hlavní silnici ještě potkáváme šakala, zebry a další žirafy, je hlavní tah bez provozu a nádherný asfalt po kterém frčíme až do Nairobi. Původně jsme plánovali v Nairobi zastavit u bývalého dealera Škoda, ale protože ještě nemáme najeté kilometry, nečiníme tak. Díky zvýšené hustotě dopravy, máme čas si lehce prohlédnout město z auta a nutno dodat, že na Afriku vypadá dobře. Moderní stavby, parky, obchody i na první pohled civilizované obyvatelstvo jasně demonstrují, že je Keňa výrazně vyspělejší zemí.

Dnes dojíždíme až do města Narok. Prvního a jediného většího města na cestě do dalšího cíle naší cesty, NP Masai Mara. Po dohodě s personálem a útratě za dvě piva, si připravujeme nocleh na parkovišti jednoho hotelu hned na kraji města.

I přes varování před špatnými cestami, divokými domorodci, odrzlými obchodníky a vysokými cenami, nás Keňa příjemně překvapila. Anglicky mluvící země, kde už věci fungují. Seženete benzín, jídlo i internet. Funguje i mobil. Lidé se smějí, zdraví a díky angličtině komunikují. Špatných cest, které jsme nakonec museli opravdu překonávat, bylo méně, ale i tak dost. V africkém měřítku je Keňa civilizovanou zemí. Zemí vyhlášenou opravdu skvělým safari. A z toho co jsme měli možnost vidět, to můžeme jen potvrdit!