Keňa 3 - jezerní oblast Nakuru, plameňáci a vytoužení nosorožci

27.10.2014

Ráno rychle posnídáme ve městě a pak opouštíme Narok a vyrážíme směr Nakuru. Samozřejmě bych to nebyl já, abych nevybral tu horší cestu. Jedeme přes krásné hory, ale cesta je plná prachu. Asi dvaceticentimetrová vrstva prachu, který se při troše nepozornosti dostává naprosto všude. Ale už je pozdě se vracet a tak tudy dojíždíme do jezerní oblasti. Když se vrátíme zpět na asfalt, je už pozdní odpoledne a tak u silnice nakoupíme zeleninu k večeři a když vidíme ceduli s nápisem Cactus camp, zkoušíme to. Díky rozumné ceně a příjemnému zázemí zůstáváme. Nemají zde internet, ale mají jej vedle v resortu a my ho tady chytáme. Ale nemáme heslo. "Jdeme vedle a zkusíme získat heslo" navrhuji a tak po procházce k jezeru navštěvujeme vedlejší opravdu nádherný resort a získáváme od obsluhy heslo. Chvilku posedíme, zkontrolujeme maily, poděkujeme a vracíme se k nám do kempu, doufajíc, že bude připojení fungovat i tam. Funguje a tak si zpříjemňujeme večer pár díly se Zdeňkem Pohlreichem.

28.10.2014

Ráno, krásně vyspaní díky naprostému klidu se jdeme ihned podívat k jezeru, které je od nás vzdálené jen pár set metrů. Hejna plameňáků a pelikánů nám pózují ve světle vycházejícího slunce.

Po snídani vyrážíme do nedaleko vzdáleného NP Nakuru. Přes první bránu kterou máme na cestě nás bohužel nepouštějí. Prý je pouze pro výjezd a tak musíme přímo do města Nakuru. Je trošku s podivem a nebo spíš k nepochopení, že na křižovatce visí tucet cedulí směřující na kostely a školy, ale žádná na cestu k hlavní bráně národního parku, který tady většinu lidí živí. Nu což, nemůžeme chápat všechno. Naštěstí se na zeptání dozvídáme správný směr a tak za chvíli už stojíme u okénka kde se prodávají permity. "Můžu platit kartou?" ptám se slečny za okénkem. "Jasně" odpovídá pohotově. "Aha vy máte visu. Ale my bereme jen mastercard" oznamuje mi po třetím neúspěšném pokusu. "No problem, máme i tu" přinesu z auta druhou a ta už funguje. "A jak je to s mapou? Máte mapu?" ptám se po zkušenosti z předchozích parků. "Ne mapy nejsou, ale můžeš si zajet koupit do města" sděluje mi s úsměvem slečna. "No dobrá a jak je to s kempy? Jsou ty veřejné zdarma?" pokouším se získat další informace. "Veřejné kempy jsou zdarma, ale pokud v nich budeš spát musíš zaplatit poplatek" vypadne z opět usměvavé slečny. Tak jeden z nás je blbej a já to nebudu. "Jsou zadarmo a nebo se za ně musí platit?" ptám se pro jistotu ještě jednou a doufám, že jsem jen špatně rozuměl. "No veřejné kempy jsou zdarma, ale musí se za jejich použití platit" opakuje mi znovu ten samý nesmysl. "Víš co je to zdarma? To je že se nic neplatí." snažím se s úsměvem naznačit, že mi říká pitomost. Obrátí se na kolegyni, něco si špitají a pak mi oznámí "Tak za privátní kempy se platí a veřejné jsou zdarma. Ale pokud v nich budeš spát musíš zaplatit poplatek". Nevím jestli se mám smát a nebo brečet. Možná se mi to zdá, možná jsem nalitej. NE nejsem ani nalitej ani ve snu. "Za kempování v národním parku musíš zaplatit poplatek. Neplatíš za využití kempu, ale za to že zůstaneš přes noc v národním parku" vkládá se do naší intelektuální debaty jeden ze strážců. "Hmm a není to kravina, když jste mi prodali lístek na dvacetčtyři hodin?" dovoluji si rozporovat jeho vysvětlení. "No ano, můžeš v parku zůstat a spát a nebo jej opustit" doplňuje strážce. "Takže pokud vyjedu na noc z parku, neplatím za nocování a ráno se můžu vrátit? Stejně jako v Masai Mara?" shrnuji nahlas získané informace a čekám na jejich potvrzení. "No když park opustíš, musíš ráno zaplatit znovu za vstup" vkládá se do toho slečna od okénka. "Cože?!?" vytřeštím oči a jsem v šoku z další perly kterou vyřkla. "Tak proč mi dáváš lístek na dvacetčtyři hodin?" nechápu. "No tak vydrž, já se zeptám managera" znejistí a letí se zeptat někam jinam. Za dvě minuty se vrátí a sdělujeme mi, že pokud budeme spát v parku musíme zaplatit. Pokud budeme spát mimo park, můžeme se ráno vrátit a dovyčerpat platnost lístku. No hurá. Stejně je to postavené na hlavu, ale aspoň že jsme se dobrali nějakého závěru.

Vjíždíme do parku a naším hlavním cílem je vidět a vyfotit nosorožce, kterým je tento park vyhlášený. Netrvá dlouho a opravdu vidíme prvního. Bohužel je tak daleko, že si jej můžeme prohlédnout jen dalekohledem. "Ale jsou tady" konstatuji s nadějí, že se k nim dostaneme blíže. Park toho nabízí mnoho. Buvoli, antilopy, opice a samozřejmě spousty ptactva, včetně plameňáků a pelikánů, kteří se drží u jezera. Kličkujeme cestičkami v akátovém lese a vyhlížíme naší "oběť". Protože začíná pršet, zaujmeme útočiště v kempu rangerů na jihu parku a dopřejeme si hodně pozdní oběd. Nic nevymýšlíme a využíváme tenčící se zásoby českých hotovek v pytlíku od Adventure Menu. Déšť mezitím trošku opadává a tak vyrážíme dál. Ptáme se auta v protisměru, zdali náhodou někde neviděli nosorožce. "Jo tamhle v zatáčce. Odboč do louky jako mezi kempy a jsou tam dva" sděluje nám řidič dodávky. A má pravdu. Mezi stádem buvolů se pasou dva krasavci. Máme je sice o poznání blíže než toho prvního, ale pořád je to na pořádnou fotku daleko. Pomalou jízdou po trávě zkracujeme vzdálenost na padesát metrů. "Krasavci co?" mrkám nadšeně na Kačku.

Když nás po dvaceti minutách omrzí a navíc začíná zase pršet otáčíme. "Ještě zkusíme tady ten kemp. Třeba tu nakonec přespíme" ukazuji na ceduli s lákavým nápisem "Rhino camp". Jedeme pomalu po cestě a zase leje jako z konve. Podle tachometru už nám zbývá jen stopadesát metrů do konce cesty ke kempu. Přehoupneme se přes malý kopeček a bác! Díky skutečnosti, že nemáme vyhrkanýho diesla, ale předoucí benzínový motor, nebyli jsme vůbec slyšet a za kopečkem se na nás otočí skupinka pěti nosorožců. Zašlápnu brzdy a jen citím jak ještě kousek popojedeme na blátě. Vypnu motor a koukám zkoprněle před sebe. "Ty kráso! Foťák!" houknu na Kačka a už se šteluju z okénka a fotím tu nádheru před námi. Jsou od nás sotva třicet metrů, bomba. Najednou nám ale zatrne, když se rozběhnou a tři z nich směrem k nám. Naštěstí si jen popoběhli přes cestu mezi skupinku stromů. Upřímně řečeno, představa rychlého ústupu na zpátečku v blátivé cestě byla dost nepříjemná. Popojíždíme pár metrů stranou a stáčíme auto tak abychom měli dobrou startovací pozici pro případ, že by jsme ztratili jejich sympatie. Díky tomuto manévru a jejich pohybu se prostor mezi námi zmenšuje na dvacet metrů. Nádhera, nádhera a zase nádhera. Srdce mi buší vzrušením a jen se pokouším najít tu správnou pozici pro co možná nejlepší fotku. "Máš celej mokrej foťák. Ukaž já ti ho aspoň trošku otřu" nabízí Kačenka když vidí že neberu ohledy na nepřízeň počasí. "Pšš. Ne teď ne" odmítám její nabídku a mrknu na ni okem. Chápe. Bláznům a navíc šťastným bláznům se nemá odporovat. Oba sedíme tiše v autě a kocháme se tím, co je před námi. Kluci to vydrží deset minut a pak je pózování omrzuje a pomalu se po jednom ztrácí v lese. My tam ještě chvilku stojíme a nevěříme tomu co se nám poštěstilo.

Pomalu odjíždíme a naše pohledy stále sklouzávají do míst kde jsme před chvíli viděli skupinku nosorožců. Objíždíme jezero druhou stranou a tipujeme místa kam se zítra zajedeme podívat. Vyjíždíme z parku a domlouváme se s ostrahou, že přespíme v autě před pokladnou. Nemají problém a tak rozkládáme náš hotel. Kluci nás u toho pozorují a jsou v šoku, co všechno se nám do auta vešlo a jak moc máme po rozložení vzadu místa. Všude kolem se pasou buvoli a tak jsme několikrát upozorněni na jejich nebezpečnost. Chvíli pak u oříšků dopisujeme pod lampou deník a jdeme natěšeni na zítřek spát.

 29.10.2014

Ráno si přivstáváme abychom byli v parku co nejdříve a mohli si vychutnat vše co nabízí. Kluci nás už už pouští do parku, když přichází jejich kolega a má problém s tím, že jsme park opustili a zase do něj vjíždíme. "To se mi snad zdá." pronesu na jeho adresu a poslušně mu ukážu lístek o zaplacení ze včera. V klidu mu vysvětluji, že jsme to řešili již včera a že se i sám manager vyjádřil, že je to ok. "Tak já mu zavolám." brání nám stále ve vjezdu nový strážce. "Nemůžu se mu dovolat, musíte počkat." oznamuje mi po několika marných pokusech dovolat se managerovi. Je šest ráno, co asi čekal. "Já nemůžu za to, že ty neznáš vaše pravidla. Já tady nebudu čekat." začínám klást odpor. "Chápeš, teď po ránu je to nejlepší a když tady budu čekat tak o to přijdu. Ty mi pak vrátíš peníze? Já budu chtít vrátit peníze, když mi nedovolíš využít to za co jsem zaplatil." vysvětluji mu to po dobrém. "Ne já tě nepustím." řekne důrazně a postaví se mi před auto. "A přeparkuj si auto ať nestojíš před bránou." začne na mě mávat jak na prvního máje. "Nasrat! Buď jedu dovnitř a nebo budu stát tady." řeknu taky důrazně aby pochopil, že to myslím vážně. "Ok, chceš jet dovnitř?" štěkne po mě. "Jo jasně. Proto tu jsem." odpovídám s klidem. "Tak si jeď" a otevře bránu dokořán a uhne stranou. No to se mi snad zdá. Na druhém strážci je patrné jak mu je chování jeho kolegy nepříjemné a je mu za něj trapně. Ale nečekám a jedu. Než si to zas rozmyslí. "Copak to nemůže jít jednou v klidu? Proč vytvářejí pravidla, když jim pak sami nerozumí. Tak ať všechny proškolí a nebo to vytisknou a na každou bránu pověsí ať nemusí takovéhle hloupé situace vznikat" komentuji ještě nahlas v autě tuhle kulturní vložku.

Naštěstí park jako takový a vše v něm má svá pravidla a neřídí se podle něčí nálady. Díky tomu jsme hned na začátku odměněni nádherným pohledem na probouzející se park. Cesta plná zvířat, které ještě nestihli vyplašit a mezi stromy zahnat auta návštěvníků. O další dva kilometry se nám navíc dostává další úžasné podívané. V příkopě u cesty, tudíž opět jen pár metrů vedle nás, můžeme sledovat lva jak snídá uloveného buvola.

U jezera pak mezi zebrami a buvoli potkáváme krásného nosorožce ve vzdálenosti třiceti metrů. "To je nádhera. A jsme tu úplně sami." hodnotí Kačka ranní safari. Nelze než souhlasit, tiše sledovat a občas zmáčknout spoušť. Bohužel dalšího nosorožce už dopoledne nepotkáváme, ale vynahrazuje nám to skupinka asi dvaceti žiraf rotschildovich. Tak velké stádo jsme ještě nikdy neviděli.

Kolem jedenácté dojíždíme na vyhlídku nad jezerem. "Ideální místo na svačinku. Co říkáš?" navrhuji Kačce branch. "Mám hlad jak nosorožec, takže beru." dělá si Kačka legraci a už z auta tahá dobroty.

"Máme to akorát. A když vyjedeme druhou bránou budeme to mít i blíž do kempu." hodnotím časovou dispozici. "A taky se vyhneme tomu jantarovi." doplní Kačka o vzpomínku na ranní kulturní vložku. Jedeme směrem k bráně a už jen z okénka si vychutnáváme poslední okamžiky v parku. Zastavuji a pouštíme nákladní auto, které patří ke skupině stavebníků, jenž tu opravují cestu. Cesta je mokrá a jen na hrubo rozhrabaná hlína a kamení nejsou zrovna ideální terén. Navíc proti nám jede stroj rozhrnující cestu. Hodlám jej pustit, ale strojník trvá na tom ať ho objedu. "Že jsem ho poslechl doprdele!" zakleju, když cítím jak si sedáme do měkkého a kola hrabou na prázdno. Naštěstí strojník a jeho kumpáni okamžitě situaci řeší a pomocí lana nás vytahují ven. Vyprošťují nás ale dohromady přes deset minut, což zabírá do téhle chvíle celou naši časovou rezervu. Naštěstí dojíždíme na bránu na minutu přesně. Je to ta první brána, přes kterou nás nechtěli původně pustit dovnitř. Teď nás pro změnu nechtějí pustit ven. "Jedete pozdě" oznamuje mi korpulentní dáma. Ukazuji lístek a hodinky a odmítám "Nene máme to přesně". Chvilku zkoumá lístek, chvilku moje hodinky a pak se jde podívat na čas který má na platebním terminálu. "No jo, ale já mám o dvě minuty víc. Můj čas je rozhodující." trvá si na tom, že jsme to nestihli. Kontroluji čas podle auta, podle mobilu a snažím se ji přesvědčit, že jsme to opravdu stihli na vteřinku přesně. Neví a tak někam volá. "Tady mi napiš na lísteček čas kdy jste sem přijeli a podepiš mi to." a ukazuje na malý kousek papíru, který vyjela z terminálu. "Na co to je?"kulím na ni oči a nechápu. "To je pro mého šéfa, že jsi to opravdu stihnul." vysvětluje mi tuhle formalitu. "Aha, ok" nepřestávám se divit takovému způsobu potvrzení správnosti mého času. Napíšu čas, podepíšu a závora je nahoře.

Uděláme u silnice rychlý nákup čerstvé zeleniny a frčíme do Cactus kempu, kde jsme předevčírem spali. Využíváme volného odpoledne k úklidu uvnitř auta. Palubka a nejen ta vypadá o poznání lépe bez nánosu centimetru prachu.

30.10.2014

Protože mi to nedá, využívám stále dobře fungujícího připojení a během času co Kačka připravuje snídani, dokončuji další článek, který ještě umisťuji na web. Ihned poté vyrážíme směr hranice s Ugandou. Potřebujeme natankovat a tak ještě v Nakuru vybírám potřebnou částku, neb karty na pumpě zatím nikde nebrali. Samozřejmě jen co vybereme narazíme na první kde karty berou. Naštěstí nás to příliš netrápí, neboť máme za partnera českou FIO banku, kde máme vedený expediční účet a tak nám tyto poplatky nejsou účtovány.

Cesta utíká o chlup pomaleji než jsme plánovali. Na hranice s Ugandou přijíždíme když už se začíná stmívat. Všude je jako vždy spousta veksláků, různých naháněčů, prodejců a borců co se vydávají za agenty a chtějí nám pomoci s vyřízením formalit. Odmítáme všechny a během deseti minut máme za sebou úspěšně imigrační i celníky. Keňa je pro dnešek minulost a tak vyrážíme do Ugandy!

Odjíždíme z Keni s nadšením. Ačkoliv byly na začátku obavy, většina z nich se nenaplnila. V tom osobně spatřuji největší hodnotu cestování. Možnost opravdu poznat dané místo a udělat si tak vlastní názor. Pokud se navíc nenecháte izolovat v resortu a vyrazíte mezi lidi, získáte i vedle poznání a ochutnávky naturálu, spoustu zážitků. My jsme díky oranžové škodovce těžko přehlédnutelní a tak se s námi dává do řeči hodně lidí. Chtějí se fotit, vyptávají se, diví i obdivují. Keňa na nás zapůsobila dobře. Je to vyspělá země, lidi jsou zde přátelští, mají smysl pro humor a rozhodně jsme se zde cítili bezpečně. Je zde slušná nabídka služeb a většinou věci fungují jak mají.

Je pravda, že jsme nepochopili pár věcí jako proč je kuřecí dražší než hovězí a jejich způsob předjíždění, všichni nebo nikdo. Ale možná je na to jen potřeba více času. Ten my nemáme, protože jedeme vstříc novým zážitkům.