Luxor

22.9.2014

Na cestě do Luxoru není nic až tak zajímavého. Naštěstí se nám však o zábavu starají občasné check pointy a jejich policejně - vojenské osazenstvo. Přeci jen celý den kontrolují domorodce a teď se tam najednou objeví pár v úplně oranžové káře. No pozdvižení. Takže než popisovat, jak celý den jedeme a ukrajujeme z té hrozné vzdálenosti, podělím se o největší perly, co z nich vypadly.

"Salam alejkum" pozdravím v arabštině.

"Alejkum salam" odpovídá policajt a hned něco mele v arabštině dál.

"Sorry, no arabic. Do you speak English?" reaguji.

"Yes! Passport please." A to je z jeho slovní zásoby v angličtině vše.

 

"Where are you from?" - odkud jste, ptá se policajt, poté co dvakrát obešel auto a zjistil, že jsme odjinud.

"Čik" vyslovuji po jejich.

"Ááá Čik. OK. And how many" - a kolik?

"Two" - dva, stručně odpovím a ukážu na Kačku vedle sebe.

Policajt se otočí na kolegu a s naprostou vážností mu sděluje "2 čikn" - 2 kuřata a ukazuje na naše auto. Náš výbuch smíchu nechápe a tak jej radši opětuje.

 

Vystřídáme se s Kačkou v řízení a tak ani jí nemůže minou stopka na check pointu. Jenže jak policajt spatří ženskou za volantem, obíhá auto a jde ke mě. Mě už cukají koutky a tak rozverně zdravím "Salam alejkum".

"Your licence" - tvůj řidičák, skoro zařve policajt. "OK" s úsměvem odpovím a podávám mu můj řidičák. "NO! Your licence" - ne! tvůj řidičák a ukazuje prstem na Kačku. Aha, kluk neumí zájmena. "OK, no problem" zase v klidu odpovím a podávám mu pro změnu řidičák Kačky. Kouká do řidičáku co má vzhůru nohama, pitomec, kouká na Kačku a evidentně neví, která bije. Napřímí se jak když vyřešil hlavolam, podá mi oba řidičáky zpátky a s úsměvem na tváři jen houkne "Welcome in Cairo" - vítejte v Káhiře! Škoda jen, že Káhira je od nás v tuhle chvíli pár set kilometrů vzdálená.

 

Zastavují nás pár kilometrů na jediné cestě do Luxoru. Po téhle silnici, v tomhle směru, nejde jet nikam jinam a přesto přijde otázka. "Where do you go?" - Kam jedete?

 

Když se tohle stalo ještě jednou, přímo před mostem přes Nil, který Luxor rozděluje, nevydržel jsem a říkám "To Tokyo" - do Tokya. Policajt ani nehnul brvou, ustoupil mi z cesty a ukázal k mostu, "Yes sir, this way" - ano pane, tudy.

 

Již na území Luxoru se na nás na posledním check pointu, který působil jak nedobytný vjezd do muničního skladu s ostnatým drátem a betonovými zátarasy vrhnul jeden se samopalem na krku. Jasným gestem ukázal, kde mám zastavit. Učinil jsem tak a těšil se co bude dál. Po pozdravu v arabštině, jsem jej upozornil, že mluvím jen anglicky. Vůbec ho to nerozhodilo a začal volat na kolegu. S ním se opakovalo totéž a s tím dalším taky, až nám u auta stálo sedm policajtů a dohodovali se arabsky, co s námi. V tom přišel osmý, tvářící se jako šéf zeměkoule a nekompromisně se mě zeptal. "Do you speak English?" - Mluvíte anglicky?. "Yes I do" odpovím zdvořile. On se otočí k ostatním, jeho ukazovák vystřelí k nebi a zvýšeným hlasem všem oznámí "English!" a spustí něco arabsky. Pak si se suverénností šéfa vyžádá naše pasy a ty postupně kolují mezi všemi. Snažím se pasy udržet stále na očích, když se mi najednou tři metry od levého kola postaví další, v uniformě, zle koukající a rovnající si samopal přes rameno. Pokynu rukou na pozdrav a kluk jen tak zvedne bradu, jako že taky na pozdrav. Jeho samopal míří na naše přední kolo. Ten kluk se mi nelíbí, ale to bude ok, jsou to policajti, ty po nás přece střílet nebudou. Uklidňuji sám sebe. To už se ale k okénku blíží "šéf zeměkoule", vrací mi pasy a pokyvuje, že můžeme jet. Nastartuji, dám za jedna a rozjedu se. V tu chvíli ale, jak když střelí do kluka se samopalem. Srazí paty k sobě, napruží se do pozoru, samopal sklopí podél nohy, jeho pravice vystřelí vzhůru a kluk regulérně "zahajluje". Vytřeštím oči a kluk na mě zařve "Senkjů very mač sir!" a začne se hrozně tlemit. Moje překvapení se rázem mění na neskutečný výbuch smíchu. "No ty vole, co to bylo?" slyším vedle sebe, smíchy se dávící Kačku a vyrážíme do města.

 

No řekněte sami, to člověku pak takové kontroly nepřijdou ani jako moc velká pruda. Naopak, dá se říct, že jsme se pokaždé, když jsme viděli check point, těšili co zas přijde.

 

 

Po příjezdu do Luxoru po něm chvíli kroužíme, až namíříme k Údolí králů, kde plánujeme přespat. Zastaví nás kluci co hlídají před jedním z parkovišť a nabízejí nám, že můžeme spát před jejich strážnicí. Že na nás prý aspoň dohlédnou. Samozřejmě ještě musíme přijmou pozvání na čaj. Chvilku po půlnoci je osvěžující.

 

23.9.2014

 

Ali, jeden ze strážců, nás dle dohody budí v pět hodin ráno a ukazuje nám cestu do Údolí králů. Ačkoliv nám úředníci z ministerstva opět slíbili permit, žádný na nás nečeká. Na kase to ale berou vážně a tak hned vše obvolávají, až mi volá jeden z úředníků a tvrdí "permit tam bude za 20 minut, posílám ho hned faxem". Nicméně výsledek je takový, že žádný permit nedorazil. Možná i proto, že fax tady již dva roky nefunguje ;o)

Venku už je výheň a tak se rozhodujeme návštěvu údolí posunout na zítra a již nespoléhat na úředníky. Nacházíme azyl v jedné prodejně pc, kde se připojujeme k netu a můžeme dopsat článek, který jsme slibovali.

I přes pozvání Aliho k němu domů a nabídky noclehu, vyrážíme nocovat do pouště, kde je o poznání lepší klima.

 

24.9.2014

 

Opět vstáváme brzy ráno abychom byli v Údolí králů včas. "Musíš tady nechat foťák. Nemůžeš ho vzít s sebou." tvrdí nějaký borec u branky a začíná se sápat po tašce s foťákem. V celém údolí je totiž focení zakázané. "Tak na to zapomeň kamaráde!" odseknu a ucuknu s taškou. Můj výraz byl asi dostatečně jasný a tak mě nechává být i když si za to normálně říkají o bakšiš.

Hrobky panovníků jsou nádherné, ale údolí jako takové nás trošku zklamalo. Ale být tu a nenavštívit jej by byla určitě škoda.

Přes den se opět ukrýváme před sluníčkem v pc obchodě, kde od kluků čerpáme informace o Luxoru. Hlavně o cenách, které platí pro domorodce. Toho využíváme při večerním výletu do města, do chrámu Luxor. A tak platíme za taxi a nebo loď přes Nil, stejné ceny jako domorodci.

Večer stavíme na pokec u jedněch strážců na kraji města a ti nám nabízejí nocleh u nich pod plechovým přístavkem. Dáváme čaj, do půlnoci kecáme a pak se chceme osprchovat z kanystru a jít spát. Kluci jsou skvělý a aby Kačku náhodou někdo neviděl, instalují mezi auto a sloupek přístavku deku, aby měla soukromí. No to je komfort!

Idylku však kolem jedné naruší šéf zdejší policie, který přijel na kontrolu. Kluky neskutečně seřve za to, že nás tu nechali. "Proč nespíte na hotelu?" ptá se mě a zuřivě listuje v pasech. "Nemáme, peníze na hotel, spíme v autě" odpovídám mu v klidu. "Jo to určitě!" zařve na mě. "A kde jste spali v Port Saidu?" zvyšuje na mě pořád hlas. Ha, nahrávka na smeč! "V Pord Saidu jsme zaplatili 400USD a museli spát v přístavu, v autě!" zvýším taky hlas, aby věděl, že si to nenechám líbit. "Jo je to tak kamaráde!" pokračuju a bavím se tím, jak si naběhnul. "Dva dny jsem tam musel čekat a vyřizovat debilní formality, pak za ně ještě zaplatit hromadu peněz a proto teď šetřím a spím v autě. Chápeš?" "OK, v pohodě. Tady ale spát nemůžete, tady je to historická oblast" vypadne z policajta. "Cože?" vytřeštím oči. No to je teda důvod. "Můžete spát v autě, ale ne tady. Pojeďte za mnou" a podává mi pasy. Ještě se ujišťuji, zdali z toho nebudou mít strážci nějaký problém. "Chtěli nám pomoci, bylo to od nich hezké gesto a my ho přijali" vysvětluju policajtovi. "Žádný problém, ok" odpoví a ukazuje ať už jedem. Zbytek noci tak trávíme před policejní stanicí, kde jsme stráženi jak hrobky faraónů.

 

 

25.9.2014

 

Opět vstáváme brzy. Důvodem je tentokrát fakt, že jsme si rozhodli nadělit opožděně narozeninový dárek. Plánovali jsme totiž let balonem, ale protože máme narozeniny v srpnu kdy jsme vrcholili s přípravami na cestu, tak jsme to odložili. Teď se to přímo nabízelo a ještě za 25% ceny než u nás.

Let balonem je fajn. Místo Českého ráje, Luxor a Údolí králů. Škoda jen, že to je turistická atrakce a tak se podle toho všichni chovají. Ani světlo na pořádné fotky nevyšlo. No nic, doma si to zopákneme. Sami a nad Českým rájem ;o)

Následně vyrážíme ještě za snesitelného klima na prohlídku chrámu Karnak a užíváme trošku té historie. Koneckonců, především o té Luxor je.

Zbytek dne trávíme cestou do Asuánu, kde na nás čeká Kamal, člověk jenž nám pomůže s přepravou do Súdánu. Celé odpoledne v neuvěřitelném vedru. Pouhých 200km jedeme 5 hodin. Masakr. Neodmítáme tedy doporučení Kamala na hotel v centru za velice dobrou cenu. V ceně jsou ramínka a plíseň, toho nelze nevyužít.

Večer nasáváme. A to doslova. Zjišťujeme, že i přes fakt, že je Egypt muslimská země, je možné si koupit alkoholické pivo. Jsou k tomu však určené podniky. My jeden našli a tak si dopřáváme zaslouženě studené pivo a šíšu.