Peru 2 - obrazce v Nasce, Lima bez slunce, peruánské street party a ledovcový Huascarán

 

14.7.2015

Spalo se nám náramně. Byl a je stále klid. Tak si dopřáváme malou rozcvičku mezi rezavými cisternami.

Protažení skáčeme do OKI a vyrážíme na cestu. Plán je jasný, dojet dnes až do Nasca.
Cesta utíká rychle, OKI uhání s větrem o závod, ale silničáři se rozhodli dnes blokovat silnice.
Tuhle stojíme půl hodiny, kvůli opravě, tamhle dvacet minut protože se myjí patníky a nakonec dvě hodiny kousek před Nascou, protože prostě přišel čas oběda. Hrozný!

Příjezd do Nascy je v pohodě. Není to velké město a tak snadno nacházíme pumpu, náměstí a získáváme první informace.
Vyptáváme se na možnost letu nad slavnými obrazci. Ačkoliv jsme v Peru, kde mají vlastní měnu Sol a ačkoliv nejsme z USA, všichni po nás chtějí dolary.
Odkládáme shánění informací na ráno a po malé večeři, nocujeme na jedné z pump na kraji města.

15.7.2015

"Zkusíme to přímo na letišti. Třeba to bude levnější než ve městě", napadá mě způsob jak ušetřit za pohled na obrazce z ptačí perspektivy.
Tohle řešení zjevně nenapadlo jen nás a tak je letiště plné lidí, zkoušejících sehnat letadlo levněji. Ne každý však smlouvá tak neústupně jako my. Většina se spokojí se slevou pár dolarů a hned kupuje.
My si po průzkumu nacházíme společnost s největším letadlem, tudíž s cenou rozpočtenou na víc dílů.
Dnes však nemají volno a tak se domlouváme na zítra ráno. Za objednávku s předstihem si vydupávám solidní slevu v řádech několika desítek dolarů.

Vracíme se do města, v kavárně kde kontrolujeme maily dostáváme pár tipů od prima číšníka a jedeme za město na první vyhlídky. Pár obrazců, šnekovité studny a nebo různé vykopávky, o kterých jsme ani netušili. Dokonce se na jedné vyhlídce dostáváme až úplně k obrazcům.
Stát vedle slavné "lajny" je úplně normální pocit, jen to není tak působivé jako z vršku kopce.

Odpoledne ve městě nacházíme levnou čínskou restauraci a následně se vracíme do kavárny s prima číšníkem, kde můžeme jen u jedné koly sedět a využívat připojení.
Malá procházka městem, slané oříšky, studené pivo a posezení na obrubníku s výhledem na noční život zdejších ulic.

16.7.2015

Vstáváme, balíme a vyrážíme na letiště. Počasí přeje a tak to vypadá že poletíme na čas. Pro jistotu se ptám zdali si můžu nechat v kapse nůž i když jdeme na palubu. Slečna asi zahleděná do hotovosti mi to i s kolegou v klidu odkývá. Jdu tedy. Jak asi tušíte, rám řve jak protržený a já musím běžet s nožem do auta. Chlapcům na rámu se jejich práce líbí a tak musím projít kontrolou znovu. Znovu rám řinčí na poplach. Znovu mě nechávají vysypat všechny drobné z kapes. Stejně rám řve jak kdybych měl v kapse celou sběrnu.
"Tak ještě pásek. Sundej si pásek", požaduje svou práci milující sekuriťák.
Vyhovuji mu. Sundávám si pásek ale i s kraťasy a procházím rámem jen ve spodním prádle. Je to hrozný vopruz nandávat pásek znovu do ok na kraťasech. Rám stejně řve a odletová hala se může potrhat smíchy. Naštěstí i sekuriťák má smysl pro humor a tak si již nežádá další kontrolu.

Vycházíme ven před halu a asistent nás pomalu vede k letadlu. Spolu s námi letí skupinka francouzských turistů. Osm dam a jeden mladík. Nedivím se, že někde občas považují turisty za tukany. To jak se chovají, je vážně omezené.
Afektované, zjevně nepřirozené a zbytečně hlasité projevy nadšení jsou fakt na dělo. Ale snažíme se je nevnímat. Díky týhle tlupě máme výrazně levnější let. Jdeme za skupinkou v lehkém odstupu do letadla.
Musíme chvilku počkat a je vidět, že jejich "emejzing, wau, ou jééés" a focení každý kraviny, včetně všech a se všema před letadlem, jde obsluze taky na nervy.
"Ta by si vyfotila i hovno kdyby do něj šlápla, jak je pozitivní", komentuje Kačka nejuřvanější slečnu.
"Mysli pozitivně... užívej si to", dobírám si Kačku a dohlížím na to, aby naše zarezervovaná zadní sedadla, zůstala volná.

Letíme! Pilot utrpení zkrátil a vyrazil rychlostí blesku k nebesům. Pohyb stroje a jeho řev utlumili vášně a nadšení frantíků.
"Vážení pasažéři, za pár chvil uvidíte na levé straně první obrazec. Mimozemšťana. Nebojte, uděláme kolečko a prohlédne si jej i druhá strana".
A opravdu. Na levé straně se ve svahu kopce ukazuje první obrazec. Kačka fotí jak o závod a já si užívám ten pohled. Letadlo pomalu míjí mimozemšťana a přichází obrat. Ostrá zatáčka doleva. Mám pocit, že to pilot udělal schválně a seknul to tak prudce, že chvilku letíme křídlem skoro kolmo k zemi.
Ať schválně či ne, tenhle manévr ukončuje poslední projevy do této chvíle jinak neurvalé francouzské partičky a první z dam vytahuje igelitový pytlík.
"To je zajímavý. K snídani šneci a teď je z toho bramborovej salát", neodpustím si komentář, ale už mám před sebou "mimozemšťana" a tak do něj pálím svou dávku z objektivu. Kačka se pro změnu kochá pohledem přes mé rameno.
Další obrat a další francouzka plní svůj sáček. Postupně si tak užívá let polovina francouzského osazenstva.

Takhle až skoro akrobaticky probíhá celý let. Pilot upozorňuje na každý obrazec, pomalu prolétne, ostře otočí a dělá průlet pro druhou stranu letadla. Podívaná je to náramná.
Postupně tak vidíme všechny z tak dobře známých obrazců.
"Není to levný, ale stojí to za to. Je to fakt pěkný", uznávám, že jsme udělali dobře, když jsme tuhle atrakci nevynechali. Půl hodiny letu a kochání se nad do dnes nevysvětlenými obrazci na zdejších pláních utíká jako voda a naše letadlo se pomalu vrací na letiště.
Oba jsme nadšení a spokojení. Máme spousty fotek a další opravdu krásný zážitek.
"Co myslíš, užila si to?" neodpustí si ani Kačka okomentovat plný igelitový pytlík v ruce, té na začátku nejuřvanější francouzky. Jen se ušklíbnu a ačkoliv mám cukání, nezeptám se jí.
Letištní personál tolik taktní není a na jejich výrazech jsou zřejmé ironické posměšky.

Vracíme se do města, do již oblíbené kavárny se solidním připojením a schopným číšníkem. Rychle se s Vámi dělíme o náš čerstvý zážitek a potkáváme Česko Slovenský pár, se kterými chvilku debatíme o naší cestě. Prý o nás již četli. Wau, máme asi tak vteřinu pocit, jak nějaké celebrity ;o)

Chvilku po obědě zvedáme kotvy a vyrážíme směr Lima. Máme ještě jeden tip na zastávku a tak po pár desítkách kilometrů odbočujeme do prostoru pláně k nedaleké vyhlídce, vyfotit si známou rodinku, skupinku postav ve svahu, patřící k obrazcům v Nasce.

Cesta do Limy utíká rychle. Přejíždíme hory, ale také pouště, o kterých jsme v takovém rozsahu netušili. Prázdné a pusté nic po několik desítek kilometrů.
Náš plán je jasný. Protože se už začíná stmívat, zastavit pár kilometrů před Limou na pumpě a tam přespat.
Má to však jeden háček. Takový malý detail. Před Limou nejsou pumpy a nebo jen na straně z města. Postupně tedy přijíždíme až do města. Na jedné z již městských pump stavíme a tankujeme benzín z našich kanystrů. Je to docela legrační, přijet na pumpu a dotankovat si z vlastních zásob. Taky to ale nikdo neřeší.

Pokračujeme dál do města a rozhodujeme se dojet až na českou ambasádu, kam jsme chtěli původně dojet až zítra ráno. Máme stručný popis jakým směrem jet a ve chvíli kdy přijíždíme do čtvrti, kde se má ambasáda vyskytovat, doptáváme se přes taxikáře a pouliční umělce až nakonec přijíždíme na místo určení.
"Už jste tady? No možná lepší než ráno, to bude fofr. Vydržte běžím pro vás", oznamuje nám ženský hlas z repráčku u vrat. Vedle jména už známe i hlas paní Martiny, se kterou jsme si vyměnili pár emailů.
Martina, hospodářka zdejší ambasády, nám otevírá bránu a nechává nás zajet do dvora.
Dostáváme krátké pozvání k ní do bytu. U krásně vychlazeného a hlavně z plzně uvařeného českého piva, které nešlo odmítnout krátce vyprávíme o naší cestě. Následně se seznamuje s paní konzulkou.
"Cože? Spíte v autě?" lehce šokujeme Martinu a tak nám nabízí možnost přespání v zasedací místnosti v přízemí.
Ukazuje nám místo v zasedací místnosti na spaní kde si můžeme na podlaze rozložit naši českou matraci a použít sprchu.
Je hodně hodin a tak osvěženi plzeňským pivem a sprchou, uleháme na podlahu zasedačky na české ambasádě v Limě.

17.7.2015

Paní Martina je skvělá. K snídani nám přináší kafe a domácí perník.

Následně si na nás dělá čas i pan velvyslanec, se kterým si dvě hodiny vyprávíme o naší cestě a jeho zkušenostech z Peru.
Odpoledne trávíme sepisováním článků, selekcí fotek a vyřizováním toho nejnutnějšího.

Pozvání od manželky velvyslance na odpolední posezení nelze odmítnout a tak si s nimi do večera vyprávíme o našich zážitcích a jejich zkušenostech a životě v cizích krajích.

Rychlý nákup v nedalekém obchodě za asistence velvyslancova prima syna, krátké využití wifi paní konzulky a jdeme na kutě.

18.7.2015

Je ráno, je čas vyrazit dál. Balíme svých pět švestek, loučíme se a vyrážíme na průzkum města, ve kterém slunce nesvítí. Opravdu. Lima je převážnou část roku zahalena do oblak smogu a mlžného oparu oceánu. Lehce deprimující, ale prý se na to dá zvyknout.
Pobřeží, které patří k těm hezčím místům ve městě tak zcela nevyniká v plné kráse. Vedle mlžné poklice tomu neprospívá ani dálnice vedoucí kolem.

Vyrážíme do centra. Lima na nás nepůsobí příliš vábně. Vlastně jen samotné centrum a jeho opravdu jen nejbližší okolí trošku za něco stojí. O dvě ulice dál, je to nevábná, lidmi a troubícími auty přeplněná jihoamerická metropole.
Krátce si tedy procházíme centrum samotné, kupujeme něco na zub a koukáme po něčem na památku. Já to mám vyřešené rychle, ale teď je řada na nákup ponča.
Hned v druhém krámku nám padá jedno do oka. Paní prodavačka se ale umanula a nechce nám slevit z přemrštěné ceny. S díky odmítáme a jdeme do vedlejšího krámku za rohem.
Zdejší krámský má výrazně podnikavějšího ducha a tak se brzy domlouváme na ceně. Kačka ale není úplně spokojená s barvou. "To první bylo přesně jak jsem si ho představovala...", váhá Kačka i přes usmlouvanou cenu.
"Máš i jiné barvy?" ptáme se krámského. Chvíli přemýšlí, prohrabuje krabici pod pultem a nakonec vybíhá za roh k tetce, která nám nechtěla dát slevu.
"No nekecej, že ho přinese od tý báby", čeká Kačka na to co nastane a napětím ani nedýchá.
Přinesl. Přinesl to které jsme si před dvěma minutami na první pohled vybrali, jen nám paní prodavačka nechtěla dát normální cenu. Znovu se ujišťujeme s cenou. Klaplo to! Krámský nám dává cenu na které jsme se dohodli, ochotně balí pončo do igelitky a já musím šťouchat do Kačky aby se tolik nerozplývala dokud nezaplatíme.
Super máme pončo! Máme ho za polovic než chtěla tetka! Jupííí!

Obrovské davy všech a všeho, nerespektujíc se navzájem, díky čemuž doprava totálně kolabuje. Výjezd z města je opravdu očistec. Je fakt, že si ale díky tomu máme možnost prohlédnout nabídku pouličních prodejců a sledovat život v ulicích. Většinou však není o co stát.
Výjezd na dálnici, která je občasně přerušena výkopem, objížďkou a nebo prostě jen kus asfaltu chybí. Po pár kilometrech už jsme mimo hlavní zástavbu a už to trošku jede.

Už za tmy když odbočíme z hlavního tahu přijíždíme k mýtnici. To by nebylo až tak zajímavé. Legrace je, že na mýtnicích neberou karty a nám už došla hotovost. Město s možností vybrat hotovost, je samozřejmě až za mýtnicí. Co teď?
Přemlouvání nepomáhá, nechtějí nás pustit.
"No tak co, tady to hodíme stranou, přespíme a ráno uvidíme", rezignuji na vykulené a nic nechápající pohledy zdejší ostrahy.

19.7.2015

Nemáme hotovost. Mýtné je sedm a my máme jen čtyři peruánské soly. Znovu se jdu zeptat, zdali by nemohli udělat výjimku a nebo nám dát slevu.
"Já bych ti rád zaplatil, ale chápeš že to nejde když nemám hotovost a vy neberete karty? A abych vybral z bankomatu, musím jet do města. Jenže tam mě nepustíš, protože nemám hotovost abych zaplatil mýtné. Jak to mám asi vyřešit?"
"Karty nebereme, jenom hotovost, to musíš vědět".
"Jo jenže problém je, že mi nikdo nejste schopen říct, kdy a kde bude další mýtné a kolik bude stát!" začíná mě lehce dožírat jejich zabedněnost a hlavně nedostatek informací. Je těžké si rozplánovat peníze na platby, když nevíte kdy a v jaké výši přijdou.
Myšlenky na průjezd skrze zavřenou závoru se mi zdají dost akční, ale nějak se mi nechce natáčet další díl Kobry 11.
"Ok já mám nápad. Tak si ty prachy vyžebráme", oznamuji Kačce svůj plán. Ta na mě třeští oči a ani za nic se jí můj plán nelíbí. Stejně to jdu zkusit.
"To je trapný, jak nějaký socky", snaží se mě ještě Kačka odradit.
"Hele celou cestu na nás natahujou ruce. Není to tak divný. Navíc platíme jako turisti několika násobky jejich cen, tak proč by nám někdo nedaroval 3 soly", nejde mě zastavit.

Přijíždím mezi skupinku kamiónů, co si dali pauzu před mýtnicí.
"Hola amígos! Máme menší problém. Nemáme hotovost na mýtné a banka je až ve městě. Nechtějí nás pustit. Nemáte drobné co by nám to pomohli vyřešit?" snažím se vysvětlit naší situaci španělsko anglicky.
Borci na mě chvilku koukají, chvilku koukají jeden na druhého.
"Kolik potřebuješ?" ptá se první.
"Tři soly".
Sahá do kapsy a dává nám drobné co našel. Jeden sol. Druhý udělá totéž, jen vytahuje soly dva.
A máme to!
"Mučas grácias amígos!" tisku v dlani vyžebrané tři soly a ujíždím k mýtnici.
"Já se z tebe poseru", nevěří Kačka svým očím. "No co? Líná huba, holý neštěstí!" nevěřím sám tomu, jak to šlo hladce.
Na mýtnici na nás koukají nedůvěřivě a peníze kontrolují, jak kdyby jsme si je měli za rohem vyrazit. Nás nerozhodí. Vyžebrali jsme si první prachy na cestě a můžeme jet dál.

Letíme si to po krásné silnici do kopců a užíváme si pocit vítězů a nádherné výhledy na kopce v dáli.
Po přejezdu druhého hřebene, už jen pár kilometrů před městem nás však tyhle pocity opouští.
"To jsou debilové! To nám nemohli říct, že je tu ještě jedna mýtnice", nevěřím vlastním očím a pomalu přijíždím k okénku.
To samé. Nechtějí nás pustit a nechápou, že bez hotovosti se těžko projíždí mýtnicí do města kde se dá potřebná hotovost vybrat. Grrr!
Naštěstí jsou tu jen tři a tak je po pár minutách ukecáváme. Výběrčí mýtného dělá jako že nic nevidí a dva ozbrojení dozorci mýtnice, nás vedou za svodidly po louce, abychom mýtnici objeli bez placení.
Lehce krkolomné, ale s použitím lidskosti a rozumu logické řešení.
Děkujeme, máváme a troubíme, a řítíme se do města před námi.

Doslova vtrhneme do centra městečka, zaparkujeme u chodníku před bankou a útočíme na bankomat. Jak už to bývá, na poprvé se to nedaří. Nicméně po deseti minutách máme hotovost a tak cestou zpátky k autu plníme své žaludky, zdejší specialitou, grilovaným vepřovým.

Sytí a plní dojmů vyrážíme z města dál, dál do hor, navštívit národní park Huascarán. Je pravda, že nám chvilku zabere a na šestkrát způsobí průjezd vesnicí hledání odbočky, ale daří se a my jedeme vzhůru k zasněženým hřebenům.
Počasí je nádherné, silnice slušná a provoz žádný. Během pár minut tak brzdíme u krásného jezera nad nímž se tyčí první hřebeny. Na to že jsme ve skoro čtyřech tisících, je krásně teplo.
Kličkujeme silnicí stále výše a kocháme se okolní krajinou.
Volíme alternativní trasu skrze vesničky. Cesta již není tak dobrá, je štěrková, ale děti v malých vískách nám dávají za pravdu, že volba byla správná.
OKI je ale asi trošku jiného názoru a tak před překonáním posledního dnes plánovaného pasu začíná stávkovat. Opět se nám zavzdušňuje nádrž a motor se do kopce nechce rozjet. Ke slovu se také poprvé na cestě dostává i oranžová kontrolka, hlásící problém motoru.
"Zasraná vzducholoď", pojmenoval jsem tuhle krásně oranžovou kontrolku svítící na mě z přístrojové desky.
Nevím co s tím. Není to stodvacítka. Vždycky pomohlo nechat auto chvíli stát a odvětrat nádrž. Léčím to stejným způsobem i teď.
Jenže ani půl hodiny stání ve stínu nepomáhá. Je to o chlup lepší, ale motor stejně cuká. Nakonec ale dojíždíme na pas a z něho dolů to pouštíme bez motoru. Jízda je to o poznání méně komfortní, chvílemi mám co dělat abych to bez posilovače ubrzdil. Motor ale chladne a když ho pár kilometrech před městečkem Chavín nastartuji běží bez problému.

OKI potřebuje přestávku a shodou okolností je zde jedna památka tak si ji vyrážíme prohlédnout a auto parkujeme do stínu.
Zdejší pyramidy nejsou zvenčí žádný zázrak. Kouzlo však spočívá uvnitř. Je zde možné probádat i jejich útroby a to už za to stojí.
Po archeologicko poznávací vložce, popojíždíme na zdejší pumpu. Kačka se jde zeptat na možnost noclehu a pumpař, nemajíc žádných problémů dokonce nabízí místo přímo v jejich servisním boxu. Super! Vyrážíme do města a na zdejších trzích plníme naše prázdné žaludky.

Ve městečku se schyluje k nějaké slávě. Na náměstí se chystá pódium a všude okolo jsou trhy. V jedné boční uličce, už hudba vyhrává. Jdeme se tam podívat a když zahlédneme zahradní stan napříč ulice, pod ním živou hudbu a na ulici tančící lidi, naše zvědavost roste.
Přicházíme blíž a pozorujeme jak zdejší křepčí a plnými doušky vychutnávající pivo i atmosféru.
Asi nějaká svatba. Napadá nás, když v tom se k nám přitočí paní.
"Na tady máš pivo", strčí mi do ruky láhev oroseného a třičtvrtě litrového piva. Stojíme, koukáme a netušíme co to má znamenat.
"Ahoj já jsem Javier. Tohle je moje oslava. Moje a mojí rodiny. Buďte vítáni a pijte. Ať vám to nezteplá", vysvětluje slušnou angličtinou sympaťák se slamákem na hlavě.
"Odkud jste?"
"Jsme z Čech, z Evropy".
"Jo jasný, vím kde jsou Čechy. Já žiju už nějaký ten rok v USA a vždycky když přijedu navštívit rodinu, tak tu děláme takovouhle oslavu. Buďte mými hosty a užívejte si peruánskou pohostinnost".
"Děkujeme...", než stihnu poděkovat, běží Javier za kapelou a ta nám okamžitě hraje sólo.
"Čeka, čeka, republika čeka..." opakuje zpěvák pořád dokola a všichni na nás mávají svými lahvemi piva a nebo alespoň plastovými kelímky.
Stojíme tu jak opaření, totálně nechápající, ale současně nesmírně nadšení. Ještě před pár hodinami, jsme si v kopcích zoufali nad tím, že nám nejede auto a že máme hlad. A teď...
Jedním slovem nepopsatelné.
Všichni se s námi chtějí okamžitě bavit a kamarádit.V hluku zdejších muzikantů a hlavně díky neznalosti španělštiny to jde těžko. I tak jsme okamžitě přijati, tancujeme a pijeme se všemi co tu jsou. Vlastně ani netušíme kdo patří k oslavě a kdo jenom šel okolo a tak se zastavil. Javier hostí úplně všechny a všichni se náramně baví.

Ještě několikrát, když se potřebuje hudba nadechnout, si s Javierem povídáme. O jeho životě, o životě tady na venkově. Seznamujeme se s jeho dcerou, ženou a maminkou. Nejvíc jsme ale padli do oka jednomu zdejšímu strýcovi, který střídavě zve k tanci mě i Kačku.

I když zábava nekončí, loučíme se s Javierem a jdeme pomalu k autu. Cestou přes náměstí vidíme, že i když je již plné lidí, zdejší muzika pořád jenom ladí.
Příliš organizace je občas na škodu. Javier to pojal po svém, trošku živelně, s lehkostí a špetkou nezodpovědnosti, přístupem k životu pro nás trošku cizím, ale tak krásným.

20.7.2015

Ráno nás budí čilý ruch na pumpě. Skáčeme z pelechu a balíme se na cestu. Pomalu prokličkujeme městem a po prašné cestě pokračujeme dál.

Cesta po špatné cestě skrze malé vesničky je opět kouzelná. V jedné stavíme a darujeme děckám pár maličkostí. Bavíme se tím jak se stydí, ale zvědavost jim nakonec stejně nedá a přichází si nás prohlédnout. Kousek za Saint Luis konečně začíná asfaltka a tak si znovu vypadnutý tlumič dává pohov s bubnováním.

Skály, hory a údolí, jezírka a říčky, zasněžené špičky a ledovcové bloky, tunely a stovky zatáček.
Často stavíme, kocháme se, fotíme a užíváme si tu nádheru. Při průjezdu posledním tunelem se opět dostáváme do výšky nad čtyři tisíce osm set metrů a dosahujeme výšky nejvyšší evropské hory Mont Blanc.
Všude okolo nás jsou nádherné, zasněžené špičky šestitisícových vrcholů Huascaránu. Je to krása!

Již za soumraku sjíždíme do města Carhuas. Procházíme večerní trhy se vším a pak plníme své prázdné žaludky super výhodnou nabídkou grilovaného kuřete v jedné mini hospůdce na rohu.
Navíc jsme neodolali a ještě si dali výborný čokoládový dort. Kuře bylo na půl, dort jsme si dopřáli každý svůj!

21.7.2015

Nocleh na pumpě byl v pohodě. Ještě si krátce procházíme město za světla. Na chvíli pak využívám betonové rampy před jedním pneuservisem a pomocí jemné mechaniky, tedy kladiva a sekery, vracím tlumič do původní polohy na ožvejkaný gumoplast, aby netloukl. Daří se.

Nejspíš protože věřím opravenému tlumiči, vybíráme si cestu skrze nedaleký kaňon a děláme dobře. Cesta sice nestojí za nic, ale průjezd kaňonem je úchvatný a plný tunelů vytesaných do skály.
"Škoda, že nás nenapadlo je začít počítat. Pár jich tu je", postesknu si když jsme tak v půlce.

Tlumič opravdu drží, ale neustálé skákání a projíždění výmoly nám způsobuje další závadu. Totálně se nám rozsypala světla. Vyklepali jsme paraboly.

Špatná cesta končí a začíná asfalt, po kterém si to v klidu frčíme až do Trujjila. Civilizace! Nádherné centrum města, nádherná pěší zóna a na rohu u "Meka", výborná zmrzlina. Spokojenost.
Tedy jen do příchodu k autu. Máme prázdné přední kolo. Sakra!
Tahám z kufru kompresor, kterým nás vybavil Břeťa od Horejska a jde to. Kolo se nechá dofouknout a my tak na něm dojíždíme do pneuservisu, kde nám jej rychle opravují.

Vracíme se do města, dopřáváme si malou večeři a vyrážíme hledat pumpu, kde dneska přespíme.

22.7.2015

Ráno je hnusně. Oblačnost až děs. Využívám nepřízně počasí a dávám se do opravy světel. Je to piplačka, ale daří se. Kačka pro změnu využívá zázemí pumpy a pucuje OKI.

Přemisťujeme se do města a užíváme si jeho krás. Po obědě se počasí lehce umoudřuje a tak si město i fotíme.
Večer nakupujeme mlsky a jedeme na osvědčenou pumpu. Po hodině se však zdejší sekuriťák rozhoduje, že tu spát dnes nemůžeme.
Jeho logiku moc nechápeme a netušíme co je za problém. Ignorujeme jej a děláme, že nerozumíme.
Celý nesvůj si na nás volá pomoc.
Rychlý příjezd civilního auta, dva borci ve vestách s logem na prsou a odznakem v ruce.
"Tady nemůžeš stát amígo".
"Proč jako? Včera jsme tu taky byli. Ptali jsme se obsluhy a navíc jsme se ráno bavili i s manažerem."
"Hele my jsme policie a říkáme, že tu stát nemůžete."
"Leda tak hovno, nejste policajti. Možná by pomohlo kdyby jsme je zavolali."
"No tak dobrá, nejsme policajti. Ale náš šéf nám vynadá když tu budete přes noc."
"A to jste nám to nemohli říct hned. Teda ten váš kolega. Vždyť o nás ví už přes hodinu. Kde teď budeme hledat nějaký bezpečný a klidný místo?"
Kluci chvilku přemýšlí a přicházejí s typicky českým řešením.
"Hele, když se postavíte tady za tu čáru, už je to v pohodě. Vy budete spát v bezpečí na pumpě, ale mimo námi střežený prostor", ukazuje na žlutou čáru vzdálenou od nás jen pár metrů.
Je to opičárna, ale snesitelná a tak popojíždíme o těch pár metrů aby koza zůstala celá a vlk se nažral.

23.7.2015

Dnes nám počasí přeje a tak hned ráno vyrážíme na prohlídku zdejších zajímavostí. Jako první navštěvujeme Chan Chan, z písku postavené město. Moc pěkné, ale v tom teple taky moc velké.

Následně na doporučení našeho nového partnera Petra a jeho projektu "Travel Spicer", vyrážíme na pyramidy Slunce a Měsíce.
Viděli jsme pár fotek, ale nepřišlo nám to nějak extra. Je to extra. Je to moc pěkné a obzvláště pěkné je zdejší muzeum. Super tip!

Je tu krásně, ale musíme jet dál. Za světla to stíháme do Chiclaya. Velké město kde kromě kostelíku v centru nic není. Vyjíždíme tak za město, kde na obrovské pumpě nocujeme mezi kamiony.

24.7.2015

Ráno ihned vyrážíme a svištíme směr hranice s Ekvádorem. Dvě stovky kilometrů nijakou, převážně pouštní krajinou utíkají rychle. Občas to spíš není hezké než nijaké.

Ani si to neuvědomíme a máme za zády poslední větší město. Poslední šance natankovat normální palivo. Jenže jsme to projeli tak rychle, že nám to nedošlo a teď už je to daleko a na žádné vesnici cestou nemají víc jak osmdesát čtyři oktanů pro ty jejich prskolety.

Před námi je šedesát pět kilometrů na hranice do prvního města v Ekvádoru a palubní počítač hlásí dojezd jen šedesát. Co se dá dělat.
Naštěstí je to převážně z kopce. Vypínám motor a když je potřeba a začne to na chvilku stoupat, tak kousek tlačím aby jsme se přehoupli přes horizont.
Daří se a po půl hodince dojíždíme k hranicím.
Imigrační je raz dva. Na celním to chvilku trvá, ale jen proto, že jsou oba celníci neskutečně zvědavý a ukecaný.

Jedeme do Ekvádoru a doufáme, že pumpa není daleko.

 

 

Věděli jsme že je Peru krásné, ale jak jsme již zmínili minule, Peru předčilo naše očekávání. Ukázalo nám poměrně dost ze svých krás. Ať už to byly památky, nádherná příroda, překrásný naturální venkov a nebo úžasní a přátelští lidé.
Zažili jsme toho během krátké doby celkem dost a jsme z Peru nadšení.

Peru nám také připomnělo, jak zbytečně se mnohdy honíme za něčím, co ve skutečnosti není až tak důležité, jak jednoduché je si život užívat a pustit starosti k vodě.
Také jak moc pro lidi v Peru znamená rodina. Možná si brzy nebudeme pamatovat všechny názvy památek a míst, ale určitě nezapomeneme na to jací zde jsou skvělí lidé.
Peru je krásné, fajnové a moc prima!