Srbsko - Bělehradské krásy, Anka partyzánka, Tara a úchvatný Uvač

 

17.6.2017

Jsme v Srbsku. Jedeme pomalu po silnici okresní třídy, rozhlížíme se po okolí a projíždíme první vesničky. Naprosto normální jen na první pohled trošku takové zanedbané a chudší.
Spíše neudržované domky, starší vozový park a větší frekvence zemědělské aktivity.

Odbočujeme do Subotice, prvního většího města u cesty, abychom sehnali bankomat a pumpu.
Obojí se daří v celku rychle a na první pohled modernější město, s lehce zanedbaným ale o to víc roztomilým centrem, kde si vše běží tak nějak vlastním životem.
Děláme si tu malou procházku a pozorujeme frontu svateb mířící do pěkné radnice a následně se fotící před ní. Tak přesně tohle by jsme nechtěli, ale proti gustu…

Vyjíždíme z města a protože nemáme absolutně žádný plán a směr, odbočujeme do prvních vesniček a tam vybíráme cestu vždy spíše tak nějak podle chuti.
Brzy se tak ocitáme na polňačkách, vedoucích skrze krásná pole. Jen je tady k našemu překvapení asfalt. Jednou tak jedeme mezi lány obilí, kukuřice a kde čeho dalšího, jen ne řepky.
Protijedoucí auto je výjimka konající se tak jednou za dvacet minut.

Po vykličkování na hlavní silnici si v jednom z malých městeček kupujeme barel vody a pivo na večer, v prvním lokálním podniku si dopřáváme výbornou kari polévku a vyrážíme za město najít plácek naspaní.
Nakonec se nám daří za horizontem od hlavní najít kousek sklizeného pole a tak stavíme stan někde v polích, mezi kukuřicí a sadem.
Sedíme v křesílkách co s námi objela zeměkouli, ochutnáváme studené chmelové vzorky a kocháme se západem slunce na horizontu. Tak tohle už nám chybělo!

18.6.2017

Spalo se krásně. Sbalíme se a jedeme do nejbližšího většího městečka Kula sehnat něco k snídani.

Již s plnými žaludky pokračujeme dál v courání se po okrskách. Jako dnešní cíl jsem vymyslel průjezd vesničkou, která mě zaujala svým názvem – „Pivnice“.
Po hodině jízdy se před námi objevuje cedule s tímhle rozkošným názvem. Tady by chtěl bydlet snad každý. Sice tady skoro nic není, doslova tu chcípl pes, ale bydlet v pivnici… to je pecka.

Pokračujeme chvilku po okrskách, chvilku po hlavní až k prvnímu většímu a významnějšímu městu Srbska. Přijíždíme do města Novi Sad.
Jediné co o něm víme, je to, že tu mají mít pevnost a tak hned úvodem míříme k ní. Výhledy by nebyly nejhorší kdyby nebylo zataženo a občas z nebe nekáplo.
Klidíme se tak před deštěm v centru do jedné příjemné kavárny a přemýšlíme nad dnešním programem. Dřív než nějaký nápad nás však přepadá hlad. Chvilku neprší a tak kličkujeme centrem k doporučenému podniku s údajně vyhlášeným „čevapčiči“.
No a borec co nám to doporučil nekecal. Skvělý a vysmátý personál, perfektní nabídka, super ceny a absolutně boží výsledek v podobě neuvěřitelně dobrých klobásek z mletého masa.

Kačka je už z domova pořád nějaká nachcípaná, venku prší a bude až do večera. Večer má přestat a má se tu na náměstí konat vinařský festival. To vše je souhra okolností, na základě kterých se rozhodujeme vzít oproti plánu levné ubytko.

Vysprchovaní, ubytovaní a s autem zaparkovaným před dveřmi hostelu čekáme až přestane venku lejt. Předpověď se tentokrát moc nespletla a opravdu chvíli po osmé večerní si dávají nebeští kropiči padla.
Vyrážíme do města a užíváme nádhernou a absolutně pohodovou atmosféru festivalu. Díky ne zrovna vyvedenému počasí tu není přerváno a tak můžeme ochutnávat bez velkého vyčkávání a tlačenic.
Víno nám chutná, sýry, klobásky a nebo housky se sádlem jak by smet.
Do toho posloucháme z jeviště vyhrávající zdejší hudebníky a máme radost z toho, že se v pohodě domluvíme češtinou.
I když festival ještě nekončí, jsme o půlnoci ušlapaní kličkováním mezi stánky tak, že mažeme na kutě. Dneska se to bude chrupkat.

19.6.2017

Díky super poloze přímo v centru města, uvažujeme ještě chvíli nechat auto před hotýlkem a vyrazit do sluncem zalitého centra. Odnáším tašku do auta a ve chvíli kdy otvírám dveře na ulici, polívá mě hrůzou horko. Před Fiou stojí odtahovka a borec si už nasazuje rukavice.
„Hej, hej kamarádi co to děláte? To je moje auto!“ hulákám na ně, než stihnout započít ten pro řidiče hrůzný úkon.
„Tady se nesmí parkovat, musíme ti to odtáhnout“, říká mi naprosto bez emocí borec s již nasazenýma rukavicema.
„Ale my jsme tady na hotelu, tady přece není zákaz parkování“, snažím se bránit a ukazuji na ceduli, která by to měla potvrdit.
„Kdepak kámo, ta cedule platí pro obě strany“, vede mě k hliníkové značce zákaz zastavení ten v rukavicích a ukazuje malou, úplně prťavou cedulku v azbuce, kde stojí „platné pro obě strany“.
„Ok, tak toho jsem si nevšiml. No sorry, ok hned to dám jinam“, navrhuji smáznout tohle nedorozumění.
„No jo ale my už to máme vyfocený. Přijde ti pokuta“.
„Tak to zrušte, smažte fotku a je to“, snažím se najít nějaké řešení.

Borec v rukavicích se krátce podívá na kolegu řidiče a ten něco zamumlá.
„Kamarád říká, že když to dáš hned jinam, tak tu fotku smaže. Jen proto, že nejsi místní“, ukončuje tuhle historku borec v rukavicích a já s obrovskou úlevou okamžitě sedám do auta a parkuji za rohem kde máme půl hodinku parkování zdarma.
Tak tohle bylo o fous!

Popojíždíme do centra města s ochotou zaplatit za parkování, abychom si mohli odpustit další podobné zážitky. Jenže shánění parkovacího lístku není taková legrace. Sice je tu cedule, že se má za parkování platit, ale není tu žádný automat. Zeptám se tedy kolemjdoucí dámy, ale tím že je pěší, nemá prý šajn o tom jak se to dělá. Naštěstí vedle nás parkuje další auto a řidič nám vysvětluje, že si musíme koupit parkovací lístek v trafice. No jinej kraj, jinej mrav.

FIA je již zaparkovaná na bezpečném místě s platným parkovacím lístkem za sklem a tak můžeme v klidu vyrazit na ranní obhlídku města. Sluníčko krásně hřeje a to k procházce přímo vybízí. V jednom z obchůdků si kupujeme malou snídani a na obrubníku před katedrálou pozorujeme proměnu náměstí. Všechno včerejší dění je již nasoukáno do náklaďáků a pomalu opouští centrum města. Zbyla velká prázdná plocha a krásný výhled na všechny stavby v centru.

Po prohlídce města a s plnými pupky, znovu vyrážíme na prohlídku pevnosti, užít si výhled na město. Díky výrazně lepšímu počasí si výhled na město užíváme, pořizujeme pár snímků a opět projíždíme tunely vedoucími skrze hradby celé pevnosti.
Tak trošku bez plánu, pouze prstem v mapě vymýšlíme směr dnešní trasy a to přes NP Fruška Gora s malou objížďkou až do Bělehradu.

Národním parkem v Srbsku je podle všeho každý kopec s lesem. Aspoň tak je tomu tedy v případě tohoto národního parku, který ničím extra nevyniká. Ano je to krásný les, občas se nabídne i slušná vyhlídka, ale pro lidi žijící v Českém Švýcarsku to není nic, z čeho by si sednuli na zadek.
Proto je po dvou hodinách naše projížďka parkem u konce a pomalu směřujeme, stejně jako tenkrát voják Švejk, na Bělehrad.

Čím víc se blížíme hlavnímu městu, tím víc houstne doprava. Kousek před centrem stavíme na pumpě, abychom využili jejich wifi a na telefonu si našli v jakých místech se nachází náš hostel a kudy jet.
Cesta vede skoro pořád rovně a tak ani moc nebloudíme. Bohužel offline mapy na telefonu nefungují zrovna jak bychom potřebovali a tak pouze s pomocí ukazatele naší polohy a po paměti nacházíme adresu našeho hostelu. K veškeré nedokonalosti navigačního zařízení se na uvedené adrese hostel nenachází. Několikrát si tedy projíždíme ulici tam a zpátky abychom odhadli, která z budou by mohla být náš hostel.
„To vypadá trošku moc luxusně ne? To asi nebude ono“, hodnotím stavbu, která jako jediná působí hotelovým dojmem. Krásná stavba v zahradě s ochrankou opravdu hotel je a světe div se, náš hostel patří k téhle kráse, jen je ukryt v nádvoří. Recepční hotelu na který náš rozpočet není dimenzován nám vysvětluje jak se na nádvoří dostat a o minutku později již máme v ruce klíče od našeho pokoje.

Sprcha, kterou nepohrdneme, čistá postel, na které si rádi natáhneme naše kostry a hodinka nic nedělání. Nabíráme síly v čemž nás přeruší kručení našich žaludků. Signál k tomu, vyrazit na průzkum města.
Samotné centrum je od naší ubykace necelé tři kilometry a tak k němu pohodovým tempem docházíme během chvilky. Couráme po centru, sledujeme všude přítomný mumraj, mapujeme terén, ochutnáváme zdejší zmrzlinu a necháváme se omráčit pohledem na využití zdejší pevnosti.
Pevnost jako stavba je krásná, ale využití některých jejich částí jako Dino park nebo tenisové kurty nám nepřijde zcela vhodné.
Samozřejmě nesmí chybět expozice vojenské techniky, která připomíná ještě nedávné boje z dob Jugoslávie.
Je pozdní odpoledne a tak si z hradeb pevnosti užíváme pohled na soutok Dunaje a Sávy. V parku chvíli pozorujeme kejklíře a domorodce užívající volné odpoledne, veverky a zástupy lidí hrnoucí se z jedné strany města na druhou a zpět.

Kousek od našeho hostelu jsme objevili příjemný pouliční stánek s čévapi. Objednáváme si obří porci téhle dobroty z mletého masa a s domorodci u jednoho stolu se nám dělají boule za ušima.

20.6.2017

Vyspaní v posteli, vyspaní do růžova a plní sil, vyrážíme na prohlídku starého města.

Navštěvujeme největší atrakce a zajímavosti, o kterých jsme se stihli včera večer dočíst na internetu. Uniknout nám tak nemůže chrám svatého Sávy, který z venku vypadá náramně a uvnitř nás šokuje. Dokonce se mu to daří hned dvakrát. V první řadě tím, že celé přízemí a hlavní prostory jsou v totální rekonstrukci. Vidíme jen betonovou konstrukci a pár řemeslníků, kterým to nejspíš bude ještě chvíli trvat.
Druhý šok pak přichází, když sestoupíme do podzemí, která má již rekonstrukci za sebou. Nádherné klenby, spousty fresek a jasné světlo třpytících se lustrů, umocněné a ještě jasněji zářící díky zlatým doplňkům a nablýskané podlaze. Z toho doslova přechází zrak.
Skvělým doplňkem zdejších prostor je taky vražedně se tvářící strážce, který svým hlubokým hlasem okřikuje skupinku přehnaně hlučných turistů.

Ve skutečnosti jsme samozřejmě viděli mnoho dalších kostelíků a významných budov, které se majestátně tyčí nejen podél hlavní třídy. Stejně majestátně a s určitou pýchou tepe v centru svým neutuchajícím životem také Náměstí republiky.
Většina těch majestátných budov svým vzhledem připomíná slávu a období Jugoslávie do které se snaží pronikat vše moderní. Nouze není o kavárny, luxusní značky a ještě značkovější butiky.

Díky dostatku času si celodenní prohlídku můžeme užívat v klidu s občasnými zastávkami na občerstvení. Rozumněj tím pivo, neboť pitný režim není radno podceňovat.
Nakonec za celý den našmajdáme po Bělehradě pěkných dvacet kilometrů, což považujeme za slušný výkon.

Po včerejší dobré zkušenosti večeříme opět u sympaťáka ve stánku na ulici a dopřáváme si na jeho doporučení masový mix z jeho skvělé nabídky.

21.6.2017

Balíme svý saky paky a opouštíme hostel. Ne však Bělehrad. Když jsme včera poznali staré město, chceme dnes vidět na vlastní bulvy to nové, které je budovatelskou ukázkou.

Přejíždíme most a během pár chvil již projíždíme po široké čtyřproudovce mezi desítkami, možná stovkami věžáků. Jedná se o tak obrovský komplex sídlišť, že je již v době výstavby začali soudruzi řadit do bloků a tak se místo názvů čtvrtí, uvádějí čísla bloků. Lehce děsivý, ale i takový je Bělehrad.  První zastávka a řádný záklon našich hlav je u budovy, která se nade všemi tyčí nejvýše. Genex Tower je známá dominanta a současně budovatelský symbol Bělehradu.
O několik bloků dále projíždíme kolem kaskádovitých paneláků, které působí až trošku strašidelně při představě, kolik lidí bydlí na jednom místě. Vše umocněné o zub času, který dává tomu všemu tu správnou šeď a nekompromisně hlodá do betonových staveb.
Zkrátka něco, co se vám ani za mák nelíbí, ale přesto to musíte vidět a vyfotit. Aby jsme tomu dali ten správný rozměr, taháme z kufru Ferdu, našeho drona a pořizujeme pár záběrů z ptačí perspektivy.

„Ahoj! Co fotíš?“ všímá si mě urostlý chlapík a pozoruje jak sedám s Ferdou zpátky na zem.
„Ale tak, město“, odpovídám popravdě a doufám, že to není nějaký prudící sekuriťák.
„Město? Město nefoť, to není hezký. Pojď ke mně do dílny, já ti ukážu něco pěknýho na focení“, vybízí nás k návštěvě vedlejší budovy.
A tak jdeme a dozvídáme se, že je tenhle borec řezbář, ale také bývalý voják. Chvíli se chlubí svými díly, ukazujeme nám co a jak se vyrábí, prozrazuje kolik toho za rok prodá a tak nějak z ničeho nic se dostává k válce.
„No víš, když byla válka… to bylo blbý. Já jsem rád že skončila. Byl jsem kvůli tomu i v kriminále…“
To chcete slyšet od urostlýho a potetovanýho chlapa u něj v dílně, kdesi za anonymní hradbou paneláků.
Ale žádné strachy, Saša, jak se tenhle chlápek jmenuje, nás rozhodně nechce zamordovat. Ale je zajímavé a pro uši až nepříjemné poslouchat důvody proč si musel pár roků odkroutit v base.

Ještě pár zastávek a prohlídka mezi betonovými obry, které připomínají kde co, jen ne ideální místo pro život. Poničené domy i jejich okolí jsou spíše smutné, ale i tady žijí normální lidi, kteří to tak nevnímají. A je jedno, jestli je to kolem jdoucí, kterého se ptáme na cestu, paní venčící psa a nebo statná dáma v obchodě naproti, kde si kupujeme svačinku. Všichni jsou fajn a v pohodě.

Je poledne a my vyrážíme z Bělehradu směr jihozápad, podél obřího a líně tekoucího Dunaje.
S krátkou zastávkou na oběd v jednom stánku u cesty a další pořádné porci čevabů dojíždíme odpoledne do oblasti Národního parku Djerdap.
Silnice kroutící se společně s obřím Dunajem údolím je něco pro mou řidičskou vášeň. Užíváme si to a stavíme na každé vyhlídce abychom zírali jak velký ten Dunaj opravdu je.

Když v podvečer míjíme městečko Dolní Milanovič, začínáme pomalu hledat místo k nocování. Jenže hledat palouček na stanování, když jedete kaňonem kde je z jedné strany Dunaj a z druhé strmá skála či les, to jde fakt blbě.
První možnost odbočit a vjíždíme do malé ve stráni vsazené vesničky. Jenže tady je to naprosto bez šance. Domky a maximálně úzká ulička mezi nimi. Navíc všechno je to do kopce či z kopce, takže i kdyby tu bylo místo na stan, postavit ho rovně je nemožné.
Jedeme dál a po pár kilometrech najednou odbočka. Musíme se vracet protože jsme ji přejeli, ale ještě že tak. Po sto metrech štěrkové cesty se za horizontem skrývá krásná a posekaná louka. V okolí jen tři domky. Ten poslední, na kopci jediný vykazuje známky života a tak se jedeme zeptat na možnost stanování na louce.
Přeci jen je lepší se v takovémto případě zeptat, než aby nás v noci někdo naháněl s vidlema.

„Zdravo!“ pozdraví Kačka malou tetu, která se zvědavě hrne k brance. Teta zdraví hlasitě a s dostatečnou gestikulací rukou. Přichází ještě jedna, mladší tetka.
„My jsme z České republiky. Jsme turisté. Můžeme spán u vás na louce. Ve stanu“, ptáme se na to, kvůli čemu jsme přišli.
„Jasně, žádný problém!“ začne se smát a skoro křičí starší tetka. Hned mi vysvětluje, že je to její louka, že ta druhá tetka je její dcera a vzadu sedí na zahradě její syn. Společné fotce se nebrání a všichni se náramně bavíme, jak kdyby s naší návštěvou již dlouho počítali a konečně jsme tady.
Děkuji tetě asi třikrát po sobě za luční azyl, podáváme si ruce na stvrzení naší dohody a teta mi rovnou vlepí pár přátelských facek. Ne že by mě přímo uhodila, ale takové to kamarádské poplácání po tváři. Asi samou radostí, že jsme si vybrali právě jejich louku.

Stavíme stan, když si najednou všimnu, že si to k nám mašíruje nějaký zarostlý strejc.
„Ahoj já jsem Zoran, soused tady báby co jste s ní mluvili“, podáme si ruce na seznámenou a hned dostáváme pozvání na panáka rakije.
A protože nechceme tu jejich pohostinnost znevážit, hned jak postavíme stan, jdeme se seznamovat. Zoran je skvělý hostitel a tak tasí hned dva druhy domácí pálenky.
„To zas bude večer“, kroutí hlavou jeho žena Valentina a začíná s naším výslechem.
Se Zoranem dáme první ochutnávku a už se z kopce řítí naše fackovací kamarádka. Tetka se sotva brodí ve svahu vysokou trávou, ale pořád má pusu od ucha k uchu a pořád něco pokřikuje.
„Tady máte sýr. Kozí sýr od báby Anky“, podává nám talíř překrytý alobalem. Kačka zvědavě odkrývá a tam obrovský kus čerstvého kozího sýru.
„To je pravý balkánský! Děkujeme mockrát“, máme z jejího daru opravdu radost.
„Da, da, balkánský. Od Anky, Anky partyzánky“, doplní teta… teda Anka a začne se hrozně řehtat. Její úsměv čítající tři zuby je stejně démonický jako ona sama.
Ten večer padlo ještě pár štamprlátek, zaznělo spousty fórů a bylo řečeno mnoho veselých příhod.

22.6.2017

Spali jsme jak zabití. Rakije, super klima a ticho. O snídani se nám stará darovaný kozí sýr a zbytek bagetky ze včerejšího nákupu. Je krásně a výhled na Dunaj mě vybízí k tomu abychom vzlétli s Ferdou. Děláme pár snímků tohoto kouzelného místa, stranou mimo města a opravdovou civilizaci.

Jdeme se rozloučit s Ankou a její rodinou. Anka nám však ihned navrhuje ať zůstaneme, že udělá kávu a ať nikam nepospícháme. Necháváme se tedy přemluvit na malé zdržení a ještě si s nimi dopřáváme silnou domácí kávu, posezení ve stínu a výhled na obří Dunaj.
Anka a její rodina nám vypráví o životě tady ve stráni. Člověku se až nechce věřit, že dnes v době chytrých telefonů, dálnic a letecké dopravy žijí v Evropě lidi tak jako tady.
Na jednu stranu to má neuvěřitelné kouzlo prostého života a svým způsobem bezstarostného. Na druhou stranu ta představa, jak tady v zimě čekají na jaro, bez možnosti nákupu potravin, odkázáni sami na sebe. Neumíme si to představit a mnohdy se doma rouháme, jak se máme špatně.
To tihle lidé si nestěžují a stále si udržují svůj životní optimismus.
Když se bavíme o naší práci, vysvětluji, že kromě jiného jezdíme po světě, fotíme a pak tiskneme kalendáře. Že to je ten důvod, proč jsme nyní u nich. Slibuji Ance, že její fotka v našem novém kalendáři nebude chybět a opravdu nechybí. Takže až budeme mít náš nový kalendář, určitě ji hned poznáte.

Anka nás na cestu ještě vybaví půl litrem ovocné rakije, oba nás zlíbá a všichni nám zamávají. Ještě se krátce rozloučíme se Zoranem a jeho paní a už opravdu jedeme.
Pokračujeme podél Dunaje, do místa které nám naši nový kamarádi doporučili, do místa kde je koryto Dunaje nejužší.

Po pár kilometrech se nám do cesty staví vysoká skalní stěna a skrze ní tunel. Na druhé straně Dunaje se hrdě vzpíná druhá skalní stěna, náležící již Rumunsku. Obě se tu staví vzpurně do cesty mocnému Dunaji a jeho tok zužují jen na pár desítek metrů.
I přes to, že zde Dunaj vlastně tvoří státní hranice, tedy místo kde by jsme s Ferdou létat rozhodně neměli, létáme. Vidět tohle místo z výšky je pro nás zkrátka natolik lákavé, že létáme.

Naše cesta pokračuje podél Dunaje až k přehradě a hydroelektrárně „Iron gate“, kde nás ochranka odchytává ještě před tím než si stihneme najít místo na parkování.
Hlídač nám vysvětluje, že se tady jako civilisté nemáme pohybovat a rozhodně nic nefotit. Nemusím vám asi vysvětlovat jak rád bych se proletěl s Ferdou nad přehradou, ale s ohledem na kamerový systém, ostrahu a jejich zbrojní arsenál to hodlám nezkoušet.
Nakonec si fotku stejně pořídíme a to když je výhled z jedné stráně u silnice. Asi jsem v červeném tričku nenápadný jak v červeném tričku na stráni, ale nikdo nás nehonil, ani po nás nestřílel.

Pohodovým tempem projíždíme podél Dunaje dál, až se nám jeho tok ztratí z dohledu. Míříme lehce do vnitrozemí k městu Zaječar. Nedaleko od něj by se totiž měl nacházet Gamzigrad, významná historická stavba, která se dokonce dostala na seznam památek Unesco.
No zcela popravdě na internetu se mi pod tímto názvem objevilo zcela něco jiného než co jsme objevili zde. Krásný důkaz toho, jak jedeme opět nepřipraveni a bez jasného cíle.
„Sakra to měl být takový pěkný cihlový kostelík“, stojím před obrovskou zděnou bránou za níž se rozkládá areál starořímské pevnosti Felix Romuliana.
Když už jsme tady děláme krátkou prohlídku a domlouváme se s ostrahou na možnosti nocovat na louce před branou. Kupodivu s tím nemají sebemenší problém a tak vyrážíme do města sehnat něco k večeři.
Projíždíme Zaječarem, hledajíc nějaký otevřený obchod, když znenadání za jednou křižovatkou zahlédnu kostelík, kvůli kterému jsem naplánoval cestu.
Rychlý manévr, odbočka a jsme u něj. Na fotce působil větší s hezčím okolím. Teď působí spíše jako nedostavěný. Krátce jej obhlídneme a nakonec si naše sympatie získává.

S nákupem a párem teplých plechovek piva se vracíme do Gamzigradu, stavíme stan, chystáme večeři a pivo chladíme naplno puštěnou klimatizací na podlaze auta.
Večer se v areálu koná divadelní představení zdejších středoškoláku a tak si ještě užíváme neplánovanou kulturní vložku.

23.6.2017

„Sakra já doma zapomněl kabel na GoPro“, zjišťuji po ránu menší technický problém. Jako by nestačilo, že mi prasknul adaptér na mini SD kartu. No co se dá dělat, dnes máme na trase pár měst a tak se tam musíme podívat po nějakém řešení.

Přijíždíme do prvního většího města. Hlavní ulice plná obchůdků a kanceláří nám dává jistou šanci sehnat co potřebujeme. Problém je však v parkování. Placené a navíc totálně plné.
Na konci ulice je vpravo obrovský hotel a před ním parkoviště rezervované pouze a jen pro hotelové hosty. Ano správně tušíte, tváříme se jako hotelový hosté a tak tu bezplatně parkujeme. Konečně výhoda cizí espézetky.

V prvním obchodě s elektronikou na nás nejdřív paní kouká jak na blázny, ale to nejspíš jen proto, že zkrátka nevede to co hledáme. Hned po tom s námi vychází před krám a posílá nás o pár metrů dál do specializovaného obchodu.
Vysvětluji slečně že sháním adaptér na „mini esdéčko“ a ta si s nejistým a tak trochu potutelným úsměvem běží pro pomoc kolegy.
Kolega nic neříká, jen dvakrát kývne hlavou a přichází s kolegou šéfem. Šéf má v ruce přesně to co potřebuji a tvrdí, že si to máme vzít a že nechce peníze. No panečku, teď zas my koukáme jak když nám nadloubou.
Když už jsou tu tak skvělý, snažíme se pořídit kabel na nabíjení našeho GoPro a tak děláme alespoň malý kšeft na oplátku.

Ještě nákup pití a svačiny na cestu a pokračujeme. Čeká nás ne až tak záživná cesta po hlavní na západ země. O zpestření se nám starají cikánské povozy tažené koňmi a jejich posádky, babky vysedávající před domky u cesty a pár zrychlených šoférů, co určitě někam spěchají a už teď jedou pozdě.
Trošku děsivý průjezd v dopravní špičce velkým městem Užice a už kličkujeme do výšek zdejších hor. Z výšky je pohled na město rozhodně lepší, než průjezd skrze něj.
Je pozdě odpoledne a my úspěšně přijíždíme do Bajina Bašta. Malé a poklidné městečko, kde snad ani ten pes nechcípnul. Navštěvujeme infocentrum a získáváme stručnou mapku a základní informace o NP Tara, který je naším dalším cílem v zemi Srbské.

Rychlý nákup na večer a vyrážíme kousek za město, zjistit kde se vyskytuje pro tohle město ikonická „Kůčica na drini“. Kdo nechápe, přeložím. Kůča je dům či chalupa a Drina je zdejší řeka. Takže je řeč o chaloupce uprostřed řeky, která si místo na kuří nožce hoví na kameni z vody vykukujícím.

No a přichází hřeb dne a to najít místo na spaní. Ve městě je to nemožné a tak jedeme směrem k horám podél řeky, když nám najednou po pár kilometrech padne do oka nádherný srub u vody.
„Tam by jsme se mohli smočit a možná nás tam nechají i vyspat“, dostávám nápad a už odbočujeme cestou, která není zrovna nejlepší. Ale pomalou jízdou se za pár minut ocitáme u téhle, stále ještě rozestavěné, krásy.
Zdravíme se s majitelem, vyzvídáme informace a dozvídáme se, že se tu buduje krásný nový hotel a upřímně řečeno, bude to tu pecka.
S naším koupáním nemá problém, ale místo na spaní tu rozhodně není. Jediný plácek je cesta po které jsme přijeli a ta je pěkně z kopce takže nepřichází v úvahu.
Tak se jdeme alespoň vykoupat. No napsat že voda je studená, tak docela kecám. Ta voda je ledová jak sviňa a dost dlouho nám trvá, než se ponoříme alespoň po kolena.
Nakonec, protože už začínáme smrdět sami sobě, je z toho bleskurychlé opláchnutí a rychle z vody ven.

Výrazně osvěženi, pokračujeme podél řeky dál k horám až dorazíme k serpentinám, které si chceme užít až ráno a po nich vystoupat do NP Tara.
Do oka nám padá jedna zdejší hospůdka. Nabídka podniku se nám zamlouvá a tak se dotazujeme šéfa na možnost stanovat za jeho podnikem na louce.
„To není můj pozemek, to nemůžu dovolit“, odpovídá v první chvíli, ale asi vypadáme hodně hladově a cítí z nás kšeft, tak hned dodává.
„Vydržte, zavolám majiteli a zeptám se“. Jak řekl tak činí a někomu volá. Pár vteřin a my už víme, že dneska spíme na louce za hospůdkou.
A v hospůdce, před tím než jdeme prdět do spacáku, dáváme „masný talíř“ a pár pěnivých limonád.

24.6.2017

Ranní pára nad řekou Drina nás vrací ještě zpátky za město, vyfotit si onu slavnou kůču a pak už si to serpentinami uháníme do výšek NP Tara.
Společností nám jsou úzké tunely a vyhlídky do kraje. Jedeme na jisto. Jedeme k nejvíce focené a navštěvované vyhlídce celého národního parku.
Projíždíme autem až co to dá a tak se dostáváme jen pouhých několik set metrů od vyhlášené vyhlídky.
Jdeme jen s foťákem a po chvilce přicházíme na místo , které bez nadsázky bere dech. Banská stěna a v jejím údolí se zařezává nádherně modrá řeka Drina. Pohled natolik nádherný, že se jen těžko popisuje a tak ho popisovat nebudu. Mrkněte na fotky a nebo… nebo si tam rovnou zajeďte. Stojí to za to!
Je to taková krása, že mi to nedá a tak běžím lesem zpátky k autu, abych se zase vrátil s Ferdou a pokusil se to vše zaznamenat z ptačí perspektivy. Ferda to sice nemá úplně nejlehčí v nárazech větru, ale tak nějak si jako hlavní pilot věřím a tak nakonec letíme až do míst, kde je vidět ohyb řeky.
Jsme tu zcela osamoceni a tak se kocháme. Popocházíme o kousek dál, kde je stejně nádherný výhled na přehradu a na celé údolí z jiného úhlu. Je krásně, je to tu krásný a nám je tak nějak krásně.

Když už jsme nakocháni dostatečně, vyrážíme dál. Dalo by se tady sedět a koukat do dálky celý den, ale přeci jen, chceme vidět víc. Pokračujeme tak podle mapy a navštěvujeme další a další vyhlídky. Jsou krásné, stejně jako samotná cesta horami, lesy a celým parkem, ale Banská stěna je vážně nejlepší.
Kličkujeme parkem, občas odbočíme blbě, na což přijdeme až když před námi cesta z ničeho nic skončí a nebo když musíme couvat před lesnickým autem, protože se jedná jen o technickou cestu.
Postupně kličkujeme až se prokličkováváme k jezeru Zaovine.
Holka na „íčku“ o něm mluvila jako o klenotu a domorodci oblíbeném místě. Jen co přijedeme chápeme proč. Jedná se o uměle, hrází vytvořené jezero, jehož hráz se stala veřejnou pláží a tak si sem domorodci jezdí užívat. Jezero pěkný, koupání taky, ale jinak spíš nic moc.

I přesto, že nás zdejší koupaliště nenadchlo, létáme s Ferdou za západu slunce nad jeho hladinou a je pravda, že nám brady padají dolů. Kreativita matky přírody, opět dokazuje svoji genialitu v podobě zubatých zátok a rudého odrazu slunce v temné vodní hladině.

Pro nocování jsme si vybrali místo na jedné louce vysoko nad přehradou, kde stejná kreativní matka příroda rozsypala miliardu drahokamů na černé nebe.

25.6.2017

Ráno jako malované. Doslova! V klidu snídáme, užíváme ticho a na již upalujícím sluníčku sušíme stan a nahříváme naše líné kůže. Jo to je pohoda!

Sjíždíme klikatící se silnicí dolu k jezeru, přejíždíme ještě prázdnou hráz a na jejím koci opět zvedáme Ferdu, abychom si vše zdokumentovali za světla.

Pomalu šněrujeme cestami ven z národního parku, užíváme klid a prázdné silnice.  Náš další dnešní cíl si žádá popojet pár desítek kilometrů a tak jedeme. Cestou nevidíme nic co bychom zatím ještě neviděli a tak není důvod stavět. Je odpoledne a my přijíždíme do města Sjenica, které by mělo být výchozím bodem.
Nabíráme směr řeka Uvač a začíná pátrání po jedinečných meandrech této řeky. Ještě doma jsme si našli pár opravdu povedených snímků a tak jsme se rozhodli, že to místo chceme vidět na vlastní oči. Má to však jeden malý háček a to že naše mapa ho nezná a my netušíme kudy přesně jet.
První pokus, vede polní cestou, kde se snažím tak nějak intuitivně mířit do míst, kde předpokládám existenci řeky.
Bohužel, se má intuice míjí s úspěchem a tak se po pár minutách vracíme zpět na hlavní. Popojíždíme dál po hlavním tahu, abychom zahlédli ceduli „vidikovač“, tedy vyhlídka.
To že by to mohlo být správně nám napovídá i skupinka u dodávek, zřejmě s turisty.
„Jo řeka“, zvolám vítězně po pár kilometrech jízdy, ne zrovna luxusní cestou. Řeku jsme našli, ale stále to není to místo které hledáme. Už jsme ale blízko. Tedy myslíme si to.
Zpátky na hlavní, ještě kousek na severozápad a další odbočka u cedulky „vidikovač“.
Cesta ještě horší než ta předtím, ale teď už to má být opravdu ta správná. Čeká nás podle dřevěných ukazatelů šest kilometrů lehčího off roadu.
No upřímně, cesta je to teda dost blbá. Přímo na hovno, tedy chtěl jsem napsat ne zrovna vhodná pro nízkou Fabii s hliníkovými koly. Musíme tedy hodně pomalu a opatrně.

Po půl hodině drncání a pečlivé volby správné stopy přijíždíme na konec cesty, malý palouček u nějakého stavení. Stojí tu další dvě auta a teta sedící ve stínu tvrdí, že vyhlídka je za horizontem.
Na nic nečekáme a vyrážíme. Prokličkujeme loukou mezi divokým skotem, ale nevidíme žádnou další cestu a tak se obloučkem vracíme k onomu stavení, jen z druhé strany.
„Nu což, zeptáme se“, klepu na okno stavení. Vychází mladý vyřechtaný hubeňour a rovnou mi ukazuje rukou směr. Asi nejsem první, kdo se přišel zeptat.
Vracíme se kousek zpátky, abychom najednou zahlédli dřevěnou lávku, vyhlídkovou terasu nad kaňonem. Zrychlujeme v natěšení a pozorujeme jak se před námi otvírá hloubka a v ní se jako had kroutí řeka.
„Ty kráso! Našli jsme to! Peckovní“, rozplývám se v úžasu nad tím co tady příroda dokázala vytvořit.

Pořizujeme první fotky a já se samozřejmě vracím ještě pro Ferdu, protože tohle se musí z výšky zaznamenat. Rozplýváme se a já skáču po útesech jako kamzík, jen abych našel další a další úhel, ze kterého si to chci vyfotit.
„Hele co kdybychom tady přespali. Zajedeme do města koupit něco na zub, pár plechovek a zůstaneme tady na západ. Co ty na to skoro ženo?“ přicházím se spontálním nápadem.
Kačka se při představě drncání tam a zpátky po té strašné cestě moc netváří, ale představa trávit tady večer je silnější. Dohodnuto, jedeme pro zásoby.
„Ještě se zeptáme v tom stavení, jestli jim nebude vadit, že tu přenocujeme. Aby na nás někdo nepřišel v noci se sekyrou“, navrhuji před odjezdem.
Místo hubeňoura je před domem postarší teta a rozhodně není tak vysmátá jako její mladej.
„Zdrávo babka!“ zdravím slušně po jejich a ptám se na možnost stanovat dnes u nich na louce.
Teta krčí rameny, že neví. Zkouším to na ni blbě česky a jsem přesvědčen, že to musí být srbštině určitě podobné natolik, aby mi rozuměla. Nerozumí.
No a tak zapojuji pár slovíček z ruštiny, ale ouha!
„Nerozumím rusky!“ skoro se rozohní teta.
„Ale my ne Rusy, my Češky“, přispěchá na pomoc Kačka. Tetka lehce povolí. Asi nemá Rusko zrovna v lásce.
„Zeptejte se gazdy až večer přijede, ten vám řekne kde spát“, tak trošku odsekne a my to bereme jako příslib možného spaní. Vyrážíme do města.

Město není veliké, ale taky není zrovna z těch nejhezčích. Převážně muslimské obyvatelstvo si nás prohlíží sice se zájmem, ale ne zrovna s nadšením. Najíst se někde se jeví spíše jako nadlidský úkon a obchody jsou ještě zavřené. Vlastně kromě kaváren tu nefunguje takhle odpoledne nic.
Dáváme si kávu v jednom z podniků a pozorujeme okolí. Někdo nás ignoruje, někdo si nás prohlíží se zjevným despektem.
Až číšník při placení je zvědavý odkud jsme a prohodí s námi pár slov nad rámec nezbytného.

Konečně nacházíme otevřený obchod. Jeho obsluha je o chloupek přívětivější než ti co jsme potkali doposud. Mají radost z toho, jak se vyptáváme na domácí značky a produkty a snaží se nám pořád něco nabízet. Tu pěti kilovou šunku, tu lahev vína a nebo alespoň cihlu sýru. Nějak jim nedochází, že nemáme v autě lednici a takové množství za večer nesníme. Ale aspoň jsou milí.
Nakonec vybíráme a s igelitkou gratis, plnou dobrot vyrážíme na vyhlídku, zpátky k jedinečným meandrům řeky Uvač.

Cestu už známe a tak jedeme na jisto. Po půl hodině kodrcání jsme zpátky, balíme si saky paky a vyrážíme na vyhlídku.
Chystáme si obložený talíř, tedy přesněji řečeno, obložené víčko od ešusu. Kačka si nalila do skleničky z Noveho Sadu víno a já ucucávám z plechovky studené pivo.
Pod námi se kaňonem kroutí v neskutečných smyčkách řeka Uvač a celá tahle nádhera je tu jen a jen pro nás. A navíc, navíc totální ticho. Je to boží!
Užíváme si to místo, sedíme a koukáme do dálky. Občas zmáčknu spoušť, byť se žádný úchvatný západ slunce nekoná. To místo je ale fascinující.

Vracíme se k autu a v půlce cesty nám jde v ústrety gazda. Od pohledu dobrák a my tušíme, že stanování na louce nebude problém.
Ihned se seznamujeme a podáním ruky také stvrzujeme naše nocování na louce vedle auta. Gazda si s námi chvilku povídá až se zcela setmí. Je nám tak sympatický tak mu darujeme rybičku a vrháme se na stavbu stanu po tmě. Ještě, že už jsme to párkrát dělali.

26.6.2017

Sluníčko si dává na čas a tak my děláme totéž. Když začne víc hřát vyrážíme s Ferdou na vyhlídku.

Protože kaňon není zrovna malý a protože máme jen jednu baterii, snažíme se vyčkat na díru v mracích abychom vzlétli až bude co nejlepší světlo. Po čtvrt hodince se začínají mraky rozestupovat.
„Nebude to ideálka, ale jdeme na to“, dávám pokyn Kačce a začínáme kalibrovat, zapínat a startovat Ferdu.
Tři, dva, jedna, start! A už se Ferda vznáší ve vzduchu a míří nad kaňon. Nebudu machrovat. I když jsem si samotným ovládáním jist, srdce mi buší a ruce lehce třesou. Přeci jen posílám náš stroj pár set metrů od nás a hlavně nad kaňon, kam by jsme si pro Ferdu v případě potíží těžko došli.
Snažíme se o průlet tam a zase zpátky. Ačkoliv u nás tolik nefouká, nad kaňonem je to jiné a Ferda má chvilkami co dělat. Pohled do displeje je ale úchvatný a já cítím jak se sám od sebe směju na displej.

„Zkusíme to dostat celý do záběru“, dostávám další ze svých geniálních nápadů, měním nastavení a posílám Ferdu do výšky abychom měli v záběru co nejvíce z tohoto jedinečného místa.
„Sto padesát metrů… dvě stě… dvě stě padesát… tři sta… tři sta padesát metrů!“ hlásím Kačce aktuální výšku Ferdy. Kačka už má problémy ho sledovat v bílé ploše přicházející oblačnosti.
„Kolik máme baterky?“ ptá se starostlivě Kačka.
„Čtyřicet dva procent. Pohoda“, hlásím a snažím se najít co nejlepší kompozici.
V takové výšce a v občasném nárazovém větru to nemá Ferda vůbec lehké, ale dáváme pár snímků, které by mohli být aspoň trošku použitelné.
Signalizace baterie spouští alarm a hlásí, že máme posledních třicet procent kapacity. Jdeme dolů.
Ale má to malý háček. Ferda klesá pouhé dva metry za sekundu a protože začíná foukat jde to ještě pomaleji. S ohledem na to jak jsme vysoko, to jde pomaleji než bychom si přáli.
Kapacita baterie klesá výrazně rychleji.
„Home landing! Home landing!“ začíná na mě řvát z telefonu při kapacitě na dvaceti procentech a já automatický rychle vypínám návrat. Stále klesáme na manuál.
Tahle situace se opakuje ještě dvakrát. Nemůžeme si dovolit autopilota, neboť s jeho rozptylem by se nemusel trefit zcela přesně na jeden a půl metru širokou vyhlídku, což by znamenalo, že přistane do srázu a Ferda se bude kutálet dolů do kaňonu.
„Kurva drát! Je silnej vítr a tahá mi ho nad kaňon“, bojuji s nedobrými podmínkami.
Už jen šedesát metrů, ale jenom dvanáct procent baterie. Tohle na vyhlídku nedám!
Místo klesání posílám Ferdu nad nás do stráně, čímž urychluji manévr ztráty výšky. Nad námi je totiž tak třicetimetrový svah.
Jen zahlédnu osm posledních procent kapacity baterie, pískání alarmu nevnímám a přes kameru hledám mezi kameny kousek trávy kam rychle přistanu.
Přistávat jen podle náhledu není zas taková legrace jak by se mohlo zdát. Nesmím s ním třísknout o zem a je nutné počítat s tím, že obraz může mít lehké zpoždění.
„Tři, dva, jedna, kontakt!“ řvu jak kdybych přistával s raketoplánem. Sedám na drn, na baterce sedm procent a okamžitě vypínám motory. Ferda se z drnu sklouzne a hodí se ukázkově na záda.
Uff to bylo o fous!

„No ty vole, to bylo o chlup“, oddychla si Kačka a míří do svahu pro náš stroj. Já běžím hned za ní.
Ferda je celý, kamera taky. Povedlo se! Třikrát hurá! Oslavně si plácneme a jdeme zpátky pro zbytek techniky na vyhlídce.
Ujdeme sotva dvacet metrů, když najednou začíná kapat z mraku nad námi. Kde se tady vzal?
Přestává kapat a začíná pršet.
„Doprdele práce. Fofrem!“ kleju a jako kamzík skáču ze svahu dolů. Ještě že nosím v tašce od foťáku velkou igelitku. Rychle ji tahám a schovávám do ní Ferdu a jeho příslušenství.
Bleskem balíme zbytek a prcháme zpátky k autu. Tolik adrenalinu po ránu nemůže být zdraví prospěšné.

Urychleně se balíme, protože sjíždět v dešti cestu vedoucí k tomuhle malebnému místu by s naším autem nemuselo být zrovna nejbezpečnější.
Naštěstí jde ale ten nejčernější mrak trošku stranou a tak nás průtrž míjí. Ale stejně si oddychneme, když po dvaceti minutách vyjíždíme na asfalt.

Protože počasí opravdu moc nepřeje, není důvod se v okolí zdržovat a tak pokračujeme směr Novi Pazar. Cestou krátce stavíme u památek, které máme zanesené v mapě. V jednom případě je to klášter Sopočani. Opravdu krásný středověký monastýr srbské pravoslavné církve, který je na seznamu památek Unesco zcela právem.
To Stari Ras, pozůstatky první hlavního města středověkého srbského státu Raška, je spíše úsměvná záležitost. Zbytky kamenných základů zarostlých travou, hned vedle silnice a na nich pasoucí se stádo koziček.
Novi Pazar nás již z dálky vítá pohledem na desítky minaretů, trčících z nepřehledné a husté zástavby. Město a orientace v něm není zrovna z těch přehledných. Ale máme hubu a tak se nakonec dostaneme do centra kde parkujeme a jdeme si ulovit něco k obědu.
Nemáme moc chuť zkoumat zdali v tomto městě je něco zajímavého, rozhodujeme se pokračovat dál a ještě dnes a hlavně za světla překročit hranice Kosova.
Protože se nám nějak nedaří vymotat z města, ptáme se na cestu k hranicím zabijáka v Mercedesu.
Kluci jsou zprvu trošku zaskočeni naší volbou, neboť jsme si vybrali ten nejmenší přechod v okolí, kde cesta vede kolem jezera Gazivodsko.
Protože nám to neumí úplně vysvětlit, nabízí nám doprovod a tak je pronásledujeme městem, aby nás po pár kilometrech vyvedli na výpadovku.

Na hranice už to není tak daleko a tak se před námi po chvilce objeví zelená hladina jezera a následně i samotné hranice. Jdeme na to, jedeme do Kosova. Těšíme se, protože nevíme jaké bude.
 

 

 

Srbsko nás velice mile překvapilo a dalo by se říci, že je ještě lepší než jsme o něm slyšeli. Jeho obyvatelé jsou převážně přátelští a pohostinní. Velice snadno se dá domluvit česky neboť srbština je češtině hodně podobná. Navíc nás Čechy mají poměrně rádi.
Srbská krajina je příjemná a především pak národní parky jsou opravdové skvosty. Mají skvělou rakiju, balkánský sýr, čevapi a smysl pro humor.

Bohužel na náš vkus trošku moc kouří a jako řidiči občas nedomýšlí. Jinak je to ale prima země, která v mnoha ohledech opravdu mile překvapila.

 

Sledujte nás také na FACEBOOKU!