Argentina 5 - chladné krásy Patagonie, Perito Moreno a El Chalten

 

30.4.2015

Netrvá to dlouho a míjíme ceduli vítající nás v El Calafate. Stavíme u info centra a jdeme získat nějaké informace. Slečna se nemůže odtrhnout od facebooku a tak musíme chvilku počkat. No vždyť co, vždyť ona tu není pro nás. Když konečně odepíše, s úsměvem nám sděluje, že je od zítra vstup na ledovec Perito Moreno dražší. Bezva, dobré zprávy vítány.

Pomáháme Tonimu najít ubytování v jednom zastrčeném hostelu a sami se jdeme podívat po městě kde bychom mohli dnes nocovat. Do oka nám padá jedna ze dvou čerpacích stanic.

Nakupujeme něco malého k večeři a s jedním litrovým pivem jdeme navštívit Toniho. Je to hodně skromné ubytování, podobající se spíše kůlně. Druhá kůlna má uprostřed kamínka a slouží jako společenská místnost. Sedáme si s Tonim do společenské místnosti mezi ostatní ubytované, převážně argentince. U pivka s Tonim plánujeme zítřek a zbytek večera se skvěle bavíme konverzací s ostatními. Všichni mluví anglicky asi jako my španělsky a tak se všichni bavíme překládáním a vysvětlováním. Ruce, nohy, grimasy, zkrátka komunikace na nejvyšší úrovni.

Nakonec spíme před plotem Toniho hostelu, aby jsme to měli ráno jednodušší.

1.5.2015

"Vstávat a cvičit", budím Kačku a začínám se rychle oblékat neb při opuštění vyhřátého spacáku se do mě pouští krutá zima.
"To už je půl sedmý? Vždyť jsem sotva zamhouřila oči", pokouší se Kačka klást odpor. Marně.
Máme perfektní načasování. Jen co dobalíme, vybíhá ze tmy dvorku Toni a nasedá do auta. Vyrážíme k bráně národního parku, navštívit jeden z nejznámějších ledovců světa, slavný Perito Moreno.

Na bráně jsme chvíli před osmou, úplně první. Dávám se s obsluhou vstupu do řeči a vyprávím jim o naší cestě. Jen skrze okno, z tepla kanceláře, si prohlíží naše auto. Pak si mezi sebou něco říkají a nakonec mi tisknou dva lístky s částkou nula. "To je jako zadarmo?" ptám se lehce šokovaný. Místo odpovědi jen jasné gesto, "už jdi". Tak jdu. Mám radost.

Přijíždíme na parkoviště k ledovci a užíváme si pološero, liduprázdnost, ticho a všude přítomný klid.
Z ledovce na nás dýchá ledový chlad.
Okamžitě chystám techniku a Toni s Kačkou obíhají všechny vyhlídky aby jsme věděli odkud bude focení nejlepší až nám začne svítit slunce.
Ve chvíli kdy začínají sluneční parsky olizovat vršky kopců kolem, dává se do pohybu i sám ledovec, známý právě tím, že stále roste.
"Křup, prásk, žuch!", ozve se na východní straně a obrovský kus ledu se s náramným rachotem poroučí do vody. Jen stojíme a zíráme na tu krásu a ohromnou sílu, která vzdouvá vlnu.
"Teď spadne tady ta špička před námi", oznamuji další v pořadí. Je to spíše přání než přesný odhad. Sluníčko už rozpaluje kopce do červena a tak se začínají ozývat obrovské rány a praskání z nitra ledovce. Najednou se ozve jedna přímo před námi, z místa, které jsem odhadoval.
"Ty si to věděl. Teď to praskne!" vykřikne Toni radostně a všichni začínáme upřeně tohle místo rentgenovat. Chystám si foťák a přepínám do režimu video. Jak už to bývá, nic se neděje. Ve chvíli kdy z důvodu úsporu baterie foťák vypínám, ozve se rána a s ohromným kraválem se začne ledovec trhat. "Toč, toč, natáčej.... wauuu, joooo!!!" křičí Toni a všichni sledujeme jak se dává ta ohromná masa ledu před námi do pohybu. Rychle zapínám foťák a v displeji pozoruji jak se s obrovským rachotem utrhne obří kus ledu a žuchne s sebou do vody.
"Máš to?" ječí Toni nadšením. "Jo mám to! Super! Já jsem to říkal! Jsem specialista na ledovce, to mi věř!", křičím na něj a natáčím objektiv na něj abych zachytil jeho radost s předchozího zážitku.
Ještě chvíli se kocháme pohledem na šplouchání vln a houpání se kusů ledu ve vodě.
"Kurva! Doprdele!" zaječím a můj výraz prozrazuje vše.
"Ty si to nenatočil?" hádají správně Kačka i Toni současně. "Ne! Já jsem to v těch rukavicích nějak nedomáčknul. Doprdele, taková krása a já to nemám", kleju a okamžitě si sundávám pletené rukavice, které byly příčinou. Toni dostává záchvat smíchu. "Netlem se nebo jdeš zpátky pěšky!" začnu mu z legrace vyhrožovat. "Spadne další, uvidíš. Ten vedle, ta špička, ta je ještě větší", ukazuji zmrzlým prstem, který kus mám na mysli.
"Jasně ty si tady specialista na ledovce. Můžu ti nabídnout obloženou housku", usmiřuje si mě na oko Toni a všichni se tomu smějeme. Koušu do housky, když se najednou ozve rána. Led! Padá led!
S houskou v puse, ale naštěstí bez rukavic zapínám foťák a točím.
Je to rachot a opravdu ta obří ledová špička se sune s rachotem dolů. Dokonalé video narušuje jen Kačka s Tonim, jejich řev a smích zároveň neboť celou dobu natáčím zakousnutý do housky.
Nemůžu mluvit, nemůžu dýchat, ale přeci kvůli tomu nepřijdu znovu o ten záběr. Rudnu.
"Nic neříkám, nic neříkám! Užij si sváču!" řve Toni smíchy a Kačce nechybí moc aby se smíchy potrhala.
"Jen se smějte, ale mám to pitomci", žvýkám konečně kus housky a zase se můžu normálně nadechnout.

Trávíme tu celé dopoledne a pořizujeme asi tři miliardy fotek a jen o málo méně videí. Kdo tohle bude selektovat?

Odpoledne se touláme po městě. Je to malé a příjemné městečko, ze kterého je na první pohled zřejmé, že žije hlavně z turismu. Načančané hospůdky a krámky, všechno v pěkném dřevěném stylu. Děláme průzkum trhu a plánujeme si večer dopřát tradiční grilovačku.
Akorát se chystáme vydat za Tonim, když ho potkáváme, přímo před vytipovanou hospůdkou.
"Uvažujeme si dneska dopřát parillu. Co ty na to? Jdeš do toho s námi?" děláme Tonimu nemravný návrh obžerství.
"Dej mi chvilku, moment, přemýšlím, jo jdeme na to!", vybuchuje smíchy a bez rozmýšlení přijímá. Protože stojíme přímo před hospůdkou, akčně zamyká kolo k dopravní značce a jdeme na TO!
No co Vám budu vyprávět. Je to žrádlo. Dopřáváme si mini gril plný masa a dvě lahvinky červeného.
Je to vlastně i taková mini rozlučka s Tonim, neb on se zítra chystá odjíždět na kole dál, zatím co my jsme si odpoledne zarezervovali malý pensionek, kde hodláme zrelaxovat a oslavit blížící se výročí.

2.5.2015

Ráno je taková kosa, že musím nejdřív oškrábat sklo abychom mohli vyjet. Na pumpě vyřizujeme nejdůležitější úkoly a čekáme na Toniho. Domlouváme místo našeho dalšího setkání a pak se s ním loučíme. Jedeme si užít trošku pohodlí, sprchu a takové ty věci, co nám momentálně nejsou až tak všední.

Pensionek je nádherný a teplá voda, to je vám super vynález. Zatím co Kačka už si užívá sprchu já ještě všechno rychle zapojuji do sítě a dobíjím, odesílám data a zálohuji.
Pak si taky do sytosti užívám toho super vynálezu.

3.5.2015

Hned po snídani se pouštíme do práce a vyřizujeme vše potřebné na co nebyl za poslední dny čas. Píšeme článek, selektujeme fotky, odepisujeme na maily a snažíme se získat stále chybějící finance na zbytek cesty. Jde to ztuha, ale o to spíš máme radost z každého malého úspěchu.

Po lehkém obědě si dopřáváme procházku městečkem a užíváme krásného počasí.

Večer se u talíře plného dobrot, bavíme on-line českými pořady.

4.5.2015

Tak a je to tady. Dneska je to rovných sedm let, co tvoříme pár! Dá se říci bez nadsázky, že jsme pár cestováním posedlých šílenců hned od začátku.

Dopřáváme si bohatou snídani a vzpomínáme na naše první společné cesty.

Protože se hraje v ČR mistrovství světa v hokeji a protože my jsme opravdovými fanoušky, nejde to dnes vynechat. Škoda jen, že si nemůžeme dopřát žádný on-line přenos.
Naštěstí díky ségře to trošku složitěji, ale přeci, sledujeme přes skype.

Protože je dnešek opravdu výjimečný den, dopřáváme si i přes nepřízeň rozpočtu slavnostní večeři. A protože jsme v Argentině, nejde to jinak, než si znovu dopřát asádo.
Stejně jako to předchozí i to dnešní je famózní a my si to nárěmně užíváme.

5.5.2015

Je půl šesté a v celém pensionu je ticho a tma. Všichni ještě spí. Mě to nejde spát a protože nejsem válecí se typ, beru počítač a jdu dolů psát další článek.
V osm doráží Kačka a společně snídáme. Následuje balení a opouštíme tohle krásné místo. Jsme na cestě, ne na dovolené. Smyslem cesty je tedy pohyb a to nejlépe vpřed. Jedeme. Náš směr je El Chaltén.

Jsme asi sto padesát kilometrů od El Chalténu a už se nám začíná na obzoru objevovat nádherný a vyhlášený hřeben zdejšího pohoří.
Jedeme prázdnou silnicí a mlčky se kocháme pohledem před nás, na tu sluncem nasvícenou krásu.
"Hele, cyklista!" protínám ticho skoro výkřikem. "Zelenej. To je Tonda!", doplňuje Kačka.
A taky že jo. Dojeli jsme našeho kamaráda Toniho. Toni nás registruje, seskakuje a mává.
Stavíme a vítáme se s ním, jak kdyby jsme se neviděli roky. Krátce klábosíme a domlouváme se na setkání ve městě.

Toni doráží hodinku po nás a ihned s námi vyráží na nejbližší vyhlídku. Snažíme se pokochat západem slunce, který se nakonec moc nekoná. I tak je to krásná podívaná, jak ostré vrcholky skal prořezávají své černé kontury do stmívající se oblohy.

Toni vyráží do města hledat ubytování a my se chystáme nocovat pod vyhlídkou. Ráno společně vyrazíme nahoru, přivítat nový den.

6.5.2015

Budí nás dřív zima než budík. Zapínám motor a dávám topení naplno. "Mínus čtyři stupně! Pak nám nemá být zima", koulím očima při pohledu na ukazatel v přístrojové desce.
"Pořád chceš jít nahoru v týhle kose?", ptá se mě do spacáku zavrtaná Kačka. "Jo půjdu. Bude kosa, ale bude to určitě stát za to. Navíc přijde i Toni", začínám se pomalu chystat.
"Stačilo mi vymrznout včera večer", vzdává se Kačka téhle zábavy dobrovolně.
Vyrážím sám. Je taková zima, že se mi na čele dělá jinovatka. Jsem nahoře o to rychleji. Toni už tu čeká a s ním pár dalších šílenců.
Pozdravíme se a čekáme mlčky na příchod slunce. Za chvíli za námi nahoru dorazí i pár belgických cestovatelů, které jsme již potkali v Torres a u ledovce Perito Moreno. Tím se ticho narušuje a povídáme si o zážitcích z míst, které jsme nedávno všichni navštívili.

Obloha začíná rudnout a představení, kvůli kterému jsme přišli začíná. "Tak tamhle jsou ty vrata do pekla", komentuji krvavě rudou oblohu na východě. Všichni okamžitě dokumentujeme, pro jistotu několik set krát na své stroje.
A pak to přichází, první paprsky se dotýkají hřebene. Nejvyšší Cerro Fitz Roy se červená jak načapaný uličník a k němu se přidávají další, včetně dračího zubu Cerro Torre. Je to nádherná podívaná a bez ohledu na necitlivost všech prstů fotím každou změnu barvy od růžové, přes oranžovou, ohnivě červenou až rudou. Celou tu krásu doplňují mraky, líně se plazící podél hřebene i nad ním.

Když show končí odebíráme se totálně zmrzlí dolů. Protože je brzy ráno a nic pořádně nefunguje, bereme útokem jedinou otevřenou kavárnu a dopřáváme si teplou kávu a sladký croisant.
Během sladké snídaně vytváříme bojový plán a s ohledem na nedobrou předpověď počasí se rozhodujeme pokračovat v cestě.

Ještě se cestou stokrát ohlédneme a minimálně stejně krát podíváme do zpětných zrcátek, jak se hřebeny halí do mraků.
Je brzké odpoledne a my přijíždíme do města Gregos. Po krátké poradě se rozhodujeme tady dnes skončit a tak parkujeme poblíž čerpací stanice, kde si Toni vedle našeho auta staví stan.
Jako azyl na dnešní večer, nám slouží minimarket pumpy, kde si s Tonim na dobrou noc dopřáváme ferneta s colou.

7.5.2015

"Mínus šest. To je hnus velebnosti", poskakuji vedle auta."Jsi živej Toni?", klepu Tonimu na stan. "Jo v pohodě. Ale zima jako... jako... no prostě shit weather!" křičí Toni ze stanu a začíná se hrabat ven.
Hned je to lepší. Poskakujeme vedle auta dva.
Kačka, nabalená jak eskymák to řeší nejlépe. Vybíhá na pumpu, využívá horké vody na maté a vaří čaj.

Balení se bere hopem a už sedíme v OKI a uháníme dál.
Je chvilku po poledni, když přichází další loučení. Tentokrát na déle než jen pár dní. Tentokrát totiž s Tonim nedohodujeme další místo setkání. Vykládáme ho na křižovatce u silnice 41 a zatím co Toni kličkuje na svém kole směr Chile, my se vracíme a vyrážíme navštívit jeskyně "Cuevas de las Manos".

Cesta k nim je pro OKI další tvrdý test. Ale zvládáme to všichni tři a po hodině drncání krajinou, připomínající trošku cestu do pravěku, přijíždíme k jeskyním.
Jeskyně jsou krásné a průvodkyně skvělá. Nelitujeme toho drncání sem ani trošičku.

Už za tmy přijíždíme do města nesoucí stejný název jako nedávný ledovec, přijíždíme do Perito Moreno.
Vedle autobusáku si na obrubníku vaříme večeři a skáčeme do pelechu. Dneska to vypadá na podstatně teplejší noc.

8.5.2015

Budí nás až první ranní spoj kdo ví kam. Vrčící autobus plný lidí co vykuleně koukají na naše auto. Nemáme nic k snídani a tak jedeme do centra vyloupit nějakou cukrárnu. Daří se. Bez maskování a beze zbraní vtrháváme do první pekárny a nakupujeme sladkou snídani. To je krásný ráno!

Ani ne za hodinku a půl jsme na hranicích. Argentinci moc nemluví a stále si prohlíží naše auto skrze prosklené dveří. "Republika Čeka. Hmm...", zmůže se první oficír na komentář a pro jistotu ještě se dvěma kolegy vyráží omrknout OKI i zvenčí.
Za devět minut jsme vyřízení i s krátkou obhlídkou a míříme do Chile. Stavím za cedulí Chile a Kačka podává zbytek mléka, aby jsme jej dopili dříve než nám jej chilská kontrola zabaví.

 

 

Nádherná, krásná, parádní, úžasná a možná bychom našli spousty a spousty dalších výrazů jak vyjádřit krásy Patagonie. Je úplně jedno jestli se jedná o návštěvu nádherného ledovce Perito Moreno, skalního hřebene v El Chaltén a nebo dalších míst, které jsme zatím navštívili.
Patagonie, bez ohledu na které straně hranic se člověk nachází je prostě nádherná.
Městečka jsou po většinou malá, sympatická a bezpečná. Lidé se chovají hezky, služby fungují a angličtina není už tolik výjimečná. Je to prima a my si to fakt užíváme. Patagonie, je krásný kus světa!