Austrálie 01 - vybojovaná OKI bez boje, boží Juraj a domácí krb u Olinky

au
30. března 2016

 

17.3.2016

"Podívej! Pod náma je už Austrálie", ukazuju Kačce z okénka tu obrovskou, suchou a červenou plochu. Hltám pohledem rudou barvu a snažím se rozeznat co se to pod námi přesně nachází.
Z mého kochání mě vytrhává letuška se sprejem, stříkajícího do prostoru letadla.
"Ty vole co to je? Asi aby jsme do Austrálie nezavlekli nějakou mouchu", zírám na její počínání a pro jistotu ji rychle zvěčňuji. Tohle už je snad moc, nestačilo že nám čistili čisté auto?

Přistáváme a plni očekávání se suneme s ostatními ven z letadla. K našemu překvapení probíhá vše bez komplikací. Imigrační rychlým pohledem kontroluje pasy, víza, bouchá razítka a vítá nás v klokanově. Chvilka čekání na tašky a už si to valíme do příletové haly.
"Tak jsme tady!" zvolávám vítězně poté co vstupujeme do haly a můžeme začít tvrdit, že jsme v Austrálii.
Rychle nacházíme bankomat, jenž nám hned na poprvé a za poplatek pouhých tří dolarů vydává první australskou tisícovku.
Zatím co já vyřizuji nákup australské sim karty, Kačka monitoruje ceny u pana Mc Donalda, neb je to jediné místo kde se teď můžeme v rychlosti najíst. Navíc ceny jsou překvapivě podobné těm americkým, takže se to dá označit jako levné řešení.
Než nám nachystají nezdravou pochoutku, rychle tasím počítač a kontroluji emaily a adresu kde si máme vyzvednout auto.

Hamburger i s hranolkama do nás zapadl jak němci do krytu a už si to míříme ke stanovišti taxi, bereme si první volné a vyrážíme.
Řidič se nejdřív tváří že ví, ale jen co opustíme letištní areál, začíná se vyptávat na detaily.
"Já netuším kde to je. Koukal jsem do mapy a má to být osm kilometrů od letiště tímhle směrem. Ale to je všechno co vím", ukazuji mu znovu adresu a on se marně snaží přimět svou navigaci ke spolupráci. Chvilku někam volá, ale také bez úspěchu.
Naštěstí my už máme australské číslo a tak rychle volám našemu agentovi abych dostal číslo na depot, kde drží v zajetí naší oranžádu. Ještě že máme to neomezené volání.
Další telefon do depotu a po hlase rázná paní taxikáře směruje tam kam potřebujeme. Hurá, jedeme!

Za dvacet minut a o třicet dolarů lehčí už stojíme u auta. Rychlá kontrola zvenčí, zjištění, že auto je odemčené a naše věci v něm nechutně naházené. K tomu navíc pootevřené zadní okénko, díky kterému nám do auta nateklo.
Zatínám zuby abych nezačal hned klít a jdu do kanceláře. Po hlase drsná dáma je statná sympaťačka s příšerným akcentem, ale akční a ochotná.
Rychlé vystavení potvrzení o vyzvednutí a doklad o tom, že si auto smíme vyzvednout.

Vracím se k autu, snažím se zjistit škody a dát věci do pořádku. Pomalu skládáme věci ven.
"To jsou takový dobytci. Fakt buzeranti zasraný", musím si už ulevit na adresu celníků a antibakteriálních protektorů.
Nejen že nám vyskládali celý auto, ale věci nechali stát někde venku, takže je všechno špinavý a posraný od ptáků. Spacáky máme mokrý od toho jak do auta zapršelo. Do toho nám rozlomili zámek od spodní podlahy, polámali několik plastových krytů a přerazili plastový šroub držící rezervu.
To asi z frustrace, když po dlouhém dobývání našli úplně čistou rezervu.
Naštěstí zámky a plechové truhly kde máme ukrytý druhý foťák, náhradní pasy a dalších cennosti si nedovolili otevřít.
No ještě párkrát si zanadávám, když jsem postupně zjišťuji co nám provedli, ale ta euforie, že už máme auto a za chvíli můžeme odjet je silnější.
Po hodině a půl rovnání jsme připraveni vyrazit. Vše srovnáno, přebaleno, pozapínáno a upevněno.
Jedeme! Jedeme vstříc novým zážitkům! Austrálie těš se, protože my se rozhodně těšíme!
Aby toho nebylo málo, zjišťujeme cestou, že nám spálili motůrek na ventilátoru. Fakt dobytci!

První cesta vede okamžitě do města ke slavné opeře. Po chvilce kličkování, hledání, vyptávání se na cestu přijíždíme na místo určení.
"Kam jedete?" ptá se nás borec v zelené vestě, organizující tady dopravu.
"Ahoj, myslíš že by jsme mohli na chvilku zajet tady před operu a udělat si fotku s naším autem?"
Borec se tváří, že by to jít mohlo, ale pro jistotu se jde zeptat kolegy. Kolega si nás změří přísným pohledem a z jeho výrazu je vidět, že jeho jsme s naším autem moc nenadchli.
"Sorry, nejde to".
"Nám stačí fakt jen minuta. Uděláme fotku a vypadneme".
"Ne bohužel, je mi líto. Ale jestli vám to bude stačit, udělejte si fotku tady", nabízí kompromisní řešení, které sice není podle našich představ, ale je to řešení. Bereme.
Borec je navíc ještě tak hodný, že nás vyfotí a následně nám udělá i krátké video.
Splněno, teď se rychle o tuhle novinku podělit s našimi fanoušky. Jedeme zpátky směrem k depotu, kde jsme zahlédli obchodní centrum a kde si slibujeme možnou existenci bezplatné wifi.
Naše očekávání se naplňují a tak v jídelním koutku nahráváme "americké" video a zveřejňujeme zprávu o získání OKI.

Krátká procházka po obchoďáku, první seznamování se s australskými cenami a opravdu jen malý nákup, neb nám všechno přijde nechutně drahé.
Protože se obchoďák na noc zavírá, rozhodujeme se zaparkovat o dvě ulice dál u sportovního areálu, kde trávíme první noc v Austrálii.

18.3.2016

Spalo se náramně. Zase v OKI. Navíc v čisté a lehce provoněné novým povlakem na matraci a vypraným prostěradlem.
Rychlá snídaně na obrubníku a vracíme se do obchoďáku. Kontrola emailů a vašich reakcí na to, že už máme OKI.

V dobré náladě vyrážíme do servisu Škoda, který jsme si našli pro nás nejlépe dostupný. Cestou máme radost z každé potkané škodovky a po tom co asi třikrát přejedeme správnou odbočku přijíždíme k vybranému dealerovi.
"Jak jste sem dostali to auto?" promlouvá na Kačku slovensky sympaťák u auta. Já se zatím snažím objednat na pondělí do servisu.
Kačka šokovaná tím, že slyší jazyk kterému rozumí ve zkratce vypráví o naší cestě. Já úspěšně dostávám na pondělní ráno servisní termín.
Jdeme ven k autu a znovu potkáváme Juraje. To je ten sympaťák, co slovensky promluvil na Kačku.
"Můžu vás pozvat na oběd? Řeknete mi víc o té vaší cestě", nabízí Juraj a protože jsme toho dneska moc nesnědli, necháváme se přemluvit.
Juraj nás bere do české restaurace svého kamaráda.I když ještě není oficiálně otevřeno jsme vpuštěni dovnitř a dopřává nám neuvěřitelné přivítání v Austrálii.
Točená Plzeň, vynikající svíčková a úžasný tmavý chleba. Žrádlo, žrádlo, žrádlo! Já už nikam nechci, já tady zůstanu. Ježiš to je tak boží! To je takový žrádlo!

Aby to Juraj ještě vyšperkoval, nabízí nám možnost parkování u jeho dílny v krytých garážích. Navíc v dílně můžeme využít jeho wifi, lednici a záchod. No co víc si přát. To bylo takový štěstí toho chlapa potkat! Navíc je absolutně boží.

Za Jurajem přijíždí Charlie, pneu mechanik a mění na jeho škodovce gumy. Společně dlouho diskutujeme nad mapou na naší kapotě a když už Juraj jede domů s Charliem v Jurajově dílně kecáme až do půlnoci.
Je to strašně fajn a my jsme z Austrálie totálně nadšení, ačkoliv jsme z ní ještě vůbec nic neviděli.
"Hele to je pro vás", podává mi Charlie obálku.
"Ne počkej to nejde co to je?"
"Já dneska končím a tak jsem řekl Jurajovi ať mi neplatí, že je to pro něj grátis. On trval na tom že si to mám vzít a já jsem řekl, že jestli mi to dá, tak vám to daruju, ať máte přilepšenou na cestu".
S doslova otevřenou puso na něj zírám a nevím co mám říct. Vždyť nás pořádně ani nezná. Tohle snad není možný. Je mi trapně, ale současně je to hrozně příjemný gesto. Nevím jak se chovat.
"Nech to bejt. To je prostě pro vás", mává Charlie rukou a rozhání mé viditelné rozpaky.

19.3.2016

Ráno nás probouzí první přijíždějící auta. Balíme se a akorát přijíždí Juraj. Přivezl nám snídani. Ten chlap je boží, ale neměl by nás tahle rozmazlovat.
Zatím co Kačka pracuje na pc, já jedu s Jurajem a jeho kamarády jim trošku pomoci s vykládkou těžkých kovových vrat.

Odpoledne máme rande s Honzou, s jedním z našich fanoušků, který přijel před pár dny do Austrálie s manželkou studovat a pracovat.
Jako místo setkání jsme vybrali Manly beach, příjemné slunné letovisko poblíž města.
Přijíždíme na místo určení ve stejný čas jako Honza lodí a tak jen rychle nacházíme místo na parkování a vyrážíme s mladými novomanžely na malou procházku po promenádě, vedoucí podél zlatavé pláže. Po chvíli si sedáme a při pohledu na krásu zátoky drbeme o jejich výpravě do Austrálie a našich zážitcích na cestách.
Po dvou hodinách moc prima povídání se loučíme a vyrážíme zpět. Rychlá zastávka v nedalekém supermarketu, něco málo zásob a vracíme se k Jurajovi do dílny, kde pracujeme na plánování trasy pro následující dny.

20.3.2016

Venku chčije. A to doslova. Ideální počasí na to být zalezlí u počítače a makat.
A tak jsme zalezlí a makáme.
Večer si zpříjemňujeme filmem na pc a pytlíkem oříšků, na které jsme včera zapomněli.

21.3.2016

Je ráno. Jen co se přivítáme s Jurajem a v klidu nasnídáme, vyrážíme do servisu.
Chlapci na nás již čekají a odváží si OKI do dílny. My si zatím dopřáváme docela dobrou kávu a čekáme na výsledky inspekce.
"Tak je to vyrvaná tyčka od zadního stabilizátoru nápravy", oznamuje mi technik a po chvilce dohadování mě vede na dílnu abych se podíval co že to přesně je.
"Oprava nebude složitá, ale musíme ten díl objednat a bude tu až zítra".
No co se dá dělat, musíme počkat do zítra. Nemají totiž skladem ani třetí brzdové světlo, ani olej do převodovky, jenž jsme se také rozhodli nechat vyměnit.

Vracíme se k Jurajovi a vrháme se na práci. Plánujeme cestu, domlouváme schůzku na české ambasádě, u Olinky a také se domlouváme na rozhovoru pro zdejší české rádio SBS s Filipem Koubkem. Filip je brácha od Davida, s nímž jsme dělali rozhovor v Rio de Janeiro zhruba před rokem.
Protože je Filip akční, rychle se domlouváme už na dnešním večeru.

Přesně podle dohody si nás Filip v podvečer vyzvedává před areálem kde nyní bydlíme a bere nás svým autem na jednu vyhlášenou vyhlídku. Cestou debatíme a vyprávíme mu o naší cestě. Na oplátku on vypráví nám o své cestě do Austrálie.
Vyhlídka je úžasná a výhled jedinečný. Asi si sem budeme muset zajet ještě jednou, ale s časovou rezervou abychom si to tu užili i za světla.
Protože na město už sedla tma, jedeme zpátky do Jurajovi dílny, kde Filipovi představujeme naší oranžádu a on s námi natáčí první video rozhovor. Následuje další na mikrofon, včetně legračně záludného křížového rozhovoru.
Těch pár hodin co jsme s Filipem strávili bylo prima a uteklo to jako voda.

22.3.2016

Vstáváme a bez rozcvičky, jen po malé snídani vyrážíme znovu do Škoda servisu. Chlapci už nás tady znají a tak vše probíhá celkem rychle.
Zatím co se OKI dostává péče na dílně, užíváme si dobré kávy a jakž takž fungujícího internetu.

V devět hodin se jdu podívat naproti do autosalónu Škoda, kam si má dnes přijet vyzkoušet nové auto zástupce Czech Trade. Jsem tu na čas a tak se poznávám s panem Helikarem, se kterým si následně u další dobré kávy v naší provizorní kanceláři, povídáme něco přes hodinu.
Zatím co jeho čekají pracovní povinnosti a musí vyrazit, my pokračujeme v čekání na OKI.

Je poledne. Už začínáme mít hlad a já začínám být lehce nervózní z toho, že to tak dlouho trvá, když přichází přijímací technik se zvláštním výrazem ve tváři.
"Je mi líto, ale stále nám nedorazili objednané díly", osvětluje nám důvod, proč tu čekáme tak dlouho.
"Jak nedorazili? Vždyť jste je objednávali už včera", jsem lehce v šoku, ale tvářím se jakoby nic.
"No ještě včera nám přivezli olej do převodovky. Ten jsme již vyměnili. Ale to světlo a ten díl ke stabilizátoru tu stále není".
"No tak zavolejte dodavateli kdy to tu bude".
"Mluvil jsem s řidičem co to veze a ten mi řekl, že neví. Že je na cestě, ale neumí odhadnout kdy to přiveze", začíná být technik z mého klidu nervózní a je mu evidentně trapně.
"Myslíš, že by jste mohli přijet zítra? To už tady ty díly budou určitě", přichází s ještě trapnějším řešením.
"Zavolej tomu řidiči ještě jednou. A nebo zavolej jeho šéfovi. Řekni mu, že tu máš významného zákazníka, který nemůže dál čekat a že když tu ty díly nebudou do hodiny, že vám nezaplatí. Zítra odjíždíme z města a tak musím mít své auto opravené dnes. Sorry, ale čekat do zítra nemůžu. Navíc mám hlad, takže budu rád pokud to bude co nejdříve", odpovídám nepřirozeně klidně a technika tím totálně bourám.
Ještě se dvakrát omlouvá a odbíhá dolů na dílnu. Během minutky se vrací a nabízí nám servisní auto i s řidičem, které nás odváží k Jurajovi, kde si bereme ze zásob v lednici sváču.
Ve chvíli kdy nás řidič přiváží zpět do servisu, stojí OKI už venku.
"Vypadá to, že díly už dorazili", snažím se to dešifrovat.
A taky že jo. Než nás šofér odvezl a přivezl se svačinou, dorazil opožděný řidič s díly a chlapci se na to hned vrhli.
"No vidíš že to jde", utahuju si z něho.
"Ale řeknu ti kámo, potřebovali by jste ekonomickou krizi. Pořádnou, aby se buď služby zlevnily a nebo zrychlily", nemůžu si odpustit malé rýpnutí.
"S rychlostí teď už nic neudělám, ale rozhodli jsme se, že ti nebudeme účtovat za práci u třech ze čtyř položek. Ber to jako omluvu", ukazuje mi technik nulové řádky a já nemám jediný důvod mu to rozmlouvat.

Popojíždíme s OKI před autosalón a pořizujeme pár společných snímků s mladým vedoucím prodeje. Neustále se směje tomu, že máme volant na druhé straně a nemůže se naší krásky vynadívat.
Po půlhodince se loučíme a vyrážíme "domů".

Rychlá zastávka v supermarketu, nákup dobrot na večer a trocha zásob na další dva dny.
Cestou zpět jsme neskutečně urvaní z toho, jak tu všude létají papoušci Kakadu. Ve městě, v parcích, úplně všude. Jak u nás vrabci. Neuvěřitelné. A to jsme si u prvního mysleli, že někomu uletěl z klece.

23.3.2016

Ráno skáčeme z auta, rychle balíme a jdeme se loučit s Jurajem, který jakožto vzorné ranní ptáče už funguje v dílně.
Ještě se cpeme skromnou snídaní, když přichází Juraj s obálkou.
"Ne ty si blázen. Co to je?" přivádíme do rozpaků. Vždyť nám pomohl víc než dost. Už jen tím, že jsme tady mohli pár dní přečkat.
"Ale prosím tě, to máte jen pár drobných na benzín. Pořádně si to užijte", směje se na nás Juraj svým šibalským pohledem. Rychle běžím pro rybičku ať má na nás víc než jen vzpomínky.
"Pojď uděláme si ještě společnou fotku s autama", mám jasnou představu co provedeme.
Pořizujeme si společné foto a Juraj otvírá kufr a na střechu OKI nám staví krabici s pivem.
"Ať vám cesta nepráší", a zase ten jeho šibalský úsměv.
"Ty si hrozný víš to?"
"Jo, jo dost často to slýchávám", směje se Juraj a dává jasně najevo, že nechce vůbec nic slyšet a o ničem diskutovat. Je boží! Tohle je vážně síla! Je to boží na druhou!

Projíždíme městem a míříme na vyhlídku nad operu. Krásná vyhlídka na zátoku, Opera House a za ní, nad zátokou se klenoucí Harbour Bridge.
"To jsou panorámata co? A sranda je, že ten most je snýtovaný českými nýty", zasvěcuji Kačku do detailů naší vyhlídky. Ještě pár dalších snímků a vyrážíme na cestu.
Rozhodli jsme se nechat si prohlídku Sydney na poslední dny. Teď už se nemůžeme dočkat až zase pojedeme. A tak jedeme.

Abychom nemuseli platit mýtné, kličkujeme po pobřeží po staré silnici, která se klikatí podél městských pláží. Občasně stavíme a vybíháme se pokochat pohledem na moře a bílé pláže.
Cesta se pak chvilkami od pobřeží vzdaluje a krásné výhledy nahrazují neméně krásné lesy.

Od Juraje jsme kromě jiného dostali také tip na městečko Kiama, kde po chvilce jízdy stavíme. Malé, sympaticky vyhlížející a žijící svým komorním životem městečko, kde je hlavní atrakcí díra v útesu, ze které mořské vlny dělají nepravidelný vodotrysk.
Navíc se zde právě dnes konají trhy a tak se nakonec zdržujeme déle, než bylo původně v plánu.

"Tady by jsme měli někde odbočovat", dožaduji se od mého navigátora, nějakého upřesnění. Bohužel mapa není zcela detailní a dopravní značení cesty, kterou jsme se rozhodli jet, zcela zřejmé.
"Hele policajti, zeptáme se jich ", rozhoduji se zastavit u policejní hlídky, jenž tu provádí namátkovou kontrolu vozidel.
Poslušně házím blinkr a snažím se zaparkovat před právě kontrolované vozidlo.
"Co děláš? Kam jedeš", řve na mě korpulentní policajtka a mává rukama.
"Potřebuji se na něco zeptat", odpovídám v rychlosti z okénka a dokončuji parkovací manévr.
Vylejzám z auta a s mapou v ruce jdu ke skupince policistů.
"Kam jdeš? Zpátky do auta!" skoro na mě křičí urostlej policajt.
"Potřebuju poradit s cestou", ukazuju mu mapu.
"Řekl jsem zpátky do auta", dává mi policajt tónem svého hlasu i ukazováčkem jasný rozkaz.
Otáčím se a jdu. Policajt jde za mnou k autu.
"Co potřebuješ? Ou, ty máš levostranný řízení! Co je to za auto? Určitě máš k tomu všechny potřebné doklady?", spouští policajt trošku vykuleně, trošku přísně.
"Jasně že mám všechny dokumenty. Je to Škoda, moje český auto", odpovídám pohotově a tak trošku doufám, že se nebude chtít na truc přesvědčovat o pravdivosti mého tvrzení.
"Hmm, panečku. Pěkný auto. Tak co potřebuješ?"
Ukazuji v mapě kam máme namířeno. Policajt už se tolik nemračí a vysvětluje, kterak na druhé křižovatce odbočit doprava. S přáním šťastní cesty se s námi loučí a já jsem lehce v šoku, jak rychle obrátil. No nutno uznat, že zdejší policie asi bude mít respekt.

Cestu podle rady nacházíme a po další hodince jízdy krásným lesem stavíme.
Chvilku před západem slunce, někde v nitru zdejších hvozdů, úplně sami.
Vaříme si večeři na malém plácku, uprostřed borového lesa a vůbec bychom si nepřipadali jako v Austrálii, kdyby kolem nás neštěbetali papoušci.
Se stále studeným pivkem od Juraje, na něj při západu slunce v dáli vzpomínáme.

24.3.2016

Spalo se přenádherně. První sluneční paprsky se k nám prodírají lesem a my natěšení jak malé děti se rychle balíme a vyrážíme znova na cestu.
"Klokani! Támhle podívej!" mává Kačka rukou a ukazuje do louky vedle cesty. Opravdu, skupinka několika obrovských hopsajících klokanů. To je nádhera! Konečně vidíme živýho klokana!
Bohužel pořád jich potkáváme víc ležících po srážce s auty nehybně vedle silnice. Ale snad se bilance brzy zlepší.
Užíváme si krásného dne, první prašné cesty a pomalu se řítíme k hlavnímu městu.
Když stavíme na jedné pumpě abychom si odskočili, přichází za mnou starší pán s paní. Zajímají se o OKI a naší cestu. Chvilku si povídáme, když pán najednou povídá, "no jo ty máš volant na blbý straně".
"Ale já mám volant na správný straně. To ty ho máš špatně", dělám si z něho legraci.
"Jo jasně", přikyvuje pán a dál prohlíží auto a pak povídá, "no jel jsem za tebou dobrých dvacet kilometrů a jezdíš dobře... na to že máš volant na blbý straně".

Přijíždíme do Canberry, hlavního města Austrálie. Město takové zvláštní. Trošku moderní, trošku liduprázdné, šílená stavba parlamentu co působí jak podzemní bungr a všude takový zvláštní klid.
Říkám, takové zvláštní město. Ale jinak v pohodě.

Protože máme domluvenou schůzku na české ambasádě až za pár hodin, vyrážíme navštívit ambasády zemí, kam potřebujeme získat víza pro naší další cestu.
Jako první jedeme k zástupcům Pakistánu. Bez povšimnutí kohokoliv procházíme do budovy, kde nás na chodbě potkává jeden z pracovníků. Protože mu přijde složité nám vysvětlovat kudy obejít budovu, provádí nás chodbou pro personál do přízemí, kde je konzulární oddělení.
Recepční poslouchá co žádáme, usazuje nás na křesílka a že prý někoho zavolá.
Jak řekl tak se stalo a přichází uhlazený ouředník. Mě podá ruku jak leklá ryba a na Kačku se při tomhle zdvořilostním gestu ani nepodívá. Diplomat.
Navíc zatím co mi máme zůstat sedět, on nad námi stojí a poslouchá čeho si žádáme.
Přiznám se, že nemám takovéhle jednání moc rád a on by se jako opravdový diplomat měl chovat lehce jinak.
Když si nás vyslechne, napíše nám na papírek email, kam máme poslat údaje o naší cestě a datové stránky našich pasů.
Mě zase podává ruku jak leklá ryba. Když ji chce natáhnout směrem ke Kačce, tak mu ji Kačka na truc nepodává a jen prochází, čímž ho lehce vykolejí. Musím se ovládat abych nevyprsknul smíchy.
"Když se na mě předtím nemohl ani podívat, nebudu mu podávat ruku", upouští Kačka venku páru. Já už se můžu smát.
"V pohodě, dobře si to udělala", schvaluji její sebevědomé jednání.

Další navštěvujeme ambasádu Indie. Bohužel tady nás nehodlají pustit dovnitř a jen skrze "kecafon" je nám vysvětlováno, že si máme zajet do města, kde sídlí agentura vyřizující indická víza.
Odjíždíme tedy do města, navštívit zmíněnou agenturu.
Chlapík s těhotnou slečnou nás poslouchají a poté, protože si nejsou jisti, volají na ambasádu.
Nechápu proč nám tedy na ambasádě nemohli rovnou otevřít, když to teď stejně musí řešit. Grrr!
"Neměl by být problém", oznamuje těhulka slavnostně.
"Ani když přijedeme po silnici? Vlastním autem? Samozřejmě, že máme všechny potřebné dokumenty", pokládám doplňující dotaz abychom předešli zmatkům.
"Ne, to je v pohodě. To je přeci jedno jak bude do země vstupovat".
"No taky si myslím, jen vycházím z toho co mi řekli v Bangkoku".
Telefon. Někdo z ambasády volá těhulce zpátky.
"Tak všechno je jinak. My vám tady nemůžeme vydat vízum, když nejste rezidenty v Austrálii. Musíte si o něj požádat v Česku", obrací najednou těhulka.
Pokouším se dozvědět více, zkouším to logicky. Nic. Agentura na vydávání víz, která nic neví, ale jenom s ní se smí jednat, nás slušně vyhazuje. Na zdejší ambasádu se prý nemá cenu znovu obracet. Taková jsou prý pravidla. Chce se mi křičet!

Pokračujeme v krasojízdě a jdeme se zeptat na mongolská víza. Když mi již po třetí mladý sympaťák opakuje, že není problém, nechce se mi to věřit.
Pro změnu na Iránské ambasádě, kde se s námi opět baví jen přes "kecafon", nám tvrdí, že OKI do jejich země nesmí i přesto že má Karnet. Na dotaz "proč?", zazní jen stručná odpověď, "prostě ne!"

Sedíme na lavičce vedle auta a kocháme se pohledem do parku před námi. Jednání s ouřady v jakékoliv podobě neskutečně zmáhá. Nějak mě přestává bavit snažit se jich doprošovat, že tam chci utrácet svoje peníze. Ať mi všichni políbí!
Abychom si zlepšili náladu, jdeme se jen tak kousek projít. Jdeme asi minutu a najednou se z křoví na horizontu vyhrne skupina klokanů.
"Ty vole! Vidíš je?" vyhrkne Kačka.
Jen kývám hlavou a s otevřenou pusou koukám padesát metrů před nás, kde hopsá skupina asi čtyřiceti klokanů. Velcí, malý, někteří nezastavují a jen hopsají dál, jiní občas zastaví a upřeným pohledem na nás civí co jsme zač a co tady děláme.
"A foťák je samozřejmě v autě", pronáším suše. Co se dá dělat. Snažím se jich aspoň nabažit pohledem, když už si je nemůžu zvěčnit.
Klokani mizí za dalším horizontem. My tu dál stojíme a pořád nevěříme vlastním očím. To je bomba!

Na české ambasádě už na nás čekají. Milé přivítání, ještě milejším osazenstvem. Čekání na pana velvyslance jenž uvízl v dopravní zácpě trávíme povídáním si se všemi ostatními.
Pan velvyslanec se na nás hned po svém příjezdu vrhá a je zvědavý na informace o naší cestě. Vyprávíme si o naší expedici, o jeho zkušenostech z jiných zemí a porovnáváme zážitky.
Je to tak prima odpoledne, až je z toho najednou večer. Máme pocit, jako by jsme ho znali už léta. Pan velvyslanec je fakt fajn chlap.

25.3.2016

Po vydatné snídani vyrážíme na ruskou ambasádu. Paní na konzulárním, která svým vzhledem svůj původ nezapře, nám však oznamuje to co jsme již slyšeli a rozhodně slyšet nechtěli.
"Pokud nejste rezidenty Austrálie, musíte o své vízum žádat v zemi svého bydliště".
Volám našemu velvyslanci, neboť byl zvědavý na výsledek.
"Dobrá, dobrá. Zkuste mi poslat fotky do datových stránek vašich pasů a já se zkusím zeptat na přímo. Uvidíme, zdali vám budeme schopni pomoci. Nenechte se rozladit a užívejte Austrálii", povzbuzuje nás i přes naše zjištění.
Dbáme jeho rady a vyrážíme dál podle plánu. Podél pobřeží pokračujeme přes několik krásných a od pohledu příjemných městeček až k nejvyšší hoře Austrálie.
Protože je dnes už pozdě, rozhodujeme se přespat na parkovišti přes zavřeným resortem pod hlavním parkovištěm u Charlote Passu.
Vypadá to na pěkně studenou noc.

26.3.2016

Vstáváme na budík. Hnus velebnosti, hnus fialovej. To už jsme si vážně odvykli. Ale dneska je to potřeba. Rychle vyjíždíme na parkoviště, snídáme, pakujeme to nejnutnější a pomalu vyrážíme na celkem pohodovou dvouhodinovou procházku směrem k vrcholu.
První polovina cesty je úplná pohoda a absolutní procházka. Následuje lehčí stoupání a najednou, přesně po dvou hodinách, se za zatáčkou objevuje vrchol. Malý nenápadný kamenný sloupek signalizující úplný vrchol Austrálie.
"Tak ti Kačenko gratuluju! Právě si dobyla kontinentální vrchol", plácáme si s Kačkou na malou oslavu a jdeme si sloupek poplácat pro štěstí. Odkládáme focení a dopřáváme si malou svačinku za odměnu. Bohužel to byla chyba. Chvilku po nás začínají přicházet další a další, kteří se rozhodli pěkného počasí využít k výstupu a během pár chvil se vrcholový sloupek skrývá v roji dalších úspěšných výšlapářů toužící po vrcholovém fotu.
Vzniká řada do které se musíme chtě nechtě také postavit. Bohužel ne všichni to chápou a nebo chápat chtějí a tak některým kazí záběr svou přítomností za sloupkem a nebo stojící vedle něj z druhé strany.
Někomu to nevadí, někdo požádá postávající o uhnutí. My však rozhodně nechceme mít vrcholový snímek s někým dalším. To je teď náš vrchol!
"Halo všichni, věřím, že chcete mít taky krásnou fotku z vrcholu Austrálie a to bez lidí. Prosím ustupte tedy všichni stranou, ať se to podaří i nám. Děkuji mnohokrát!" začnu hlásat z nejvyššího místa Austrálie a rozpoutám lehký povyk.
Pár jedincům se moje chování nelíbí, ale většina svými projevy moje hlášení podporuje a tak je nejen pro nás, ale i pro několik dalších vrchol bez lidí.
"Ty si číslo", chechtá se Kačka mému řečnickému výstupu.

Cesta dolů, jak už to bývá, netrvá tak dlouho a tak jsme brzy u naší oranžády. Ještě pár dotazů několika zvědavých, pár snímků nás i auta a můžeme pomalu pokračovat v další cestě.
Pomalu opouštíme zdejší národní park a směřujeme do Lakes Entrance, za Olinkou, původně pocházející od nás z Krásné Lípy.

V mapě nacházím zkratku po krásné, byť jen trošku užší silnici a šetříme si tak osmdesát kilometrů. A to se vyplatí!
Kolem osmé večerní přijíždíme k domu Olinky a jejího manžela Johna, který se už chystá do práce na noční směnu.
Zatím co John se s námi loučí, Olinka nám na uvítanou servíruje pečenou kachničku, bramborové knedlíky a červené zelíčko. No co vám budu vyprávět, olizujeme se až za ušima. Teda ta Austrálie nás vážně baví.
S totálně plnými pupky a u skleničky vína si s Olinkou povídáme dlouho do noci o jejích začátcích tady v Austrálii.

27.3.2016

Olga je již v práci, John po noční spí. To nic nemění na tom, že máme nachystanou vynikající a bohatou snídani. Ta Olinka nás teda rozmazluje.

Jen co se Olinka po obědě vrátí domů, hned nás chce zase cpát dobrotami. Musíme se doslova bránit.
Dáváme si vyprat špinavé prádlo, pozorujeme papoušky na zahradě a večer trávíme u praskajícího dřeva v krbovkách.
Zatím co holky degustují vínečko, my s Johnem testujeme kvalitu české slivovice. Je dobrá, ale vůbec nic nevydrží. Před půlnocí je flaška úplně, ale úplně prázdná.

28.3.2016

Jako budík tady fungují papoušci na zahradě. Zatím co u nás je to exotika, tady to lítá všude a hned v několika barevných variacích. Na to by se dalo koukat celý den.
Na druhé straně výhled na moře. Prostě paráda. To člověk rychle pochopí, co sem jednoho přiláká.

Celý den si užíváme doslova domácí pohodu. Holky se jdou projít ven a já se pokouším tvořit článek.
Večer si Kačka dopřává dámské rozmazlování a speciální horkou lázeň ve vaně.
Celý večer si pak náramně vyprávíme o tom jak to chodí v Austrálii a porovnáváme s tím u nás.
Světe div se, ani ta hruškovice nic nevydrží. A tak jdeme zase spát.

29.3.2016

I když jsme chtěli ráno odjíždět, neodjíždíme. Mě se po hruškovici spí tak náramně, že spím skoro až do oběda. A holky si mají pořád co říct, tak náš odjezd ještě o den odsouváme. No to je mi teda morálka družstva.

Celý den se tak krásně prokecá a večer se v té samé činnosti u sklenky vína pokračuje.

30.3.2016

Olinka kvůli nám zaspala do práce. Rychlé loučení a John ji veze autem aby nebylo zpoždění až takové.
Po jeho návratu se loučíme i s ním a John nám půjčuje jeho speciální atlas Austrálie, obsahující super tipy na kempy a různá další bezplatná nocležiště.

Venku je sychravo a chvilkami dokonce prší.  Jedeme tak v kuse až do Melbourne, kde máme ráno schůzku s naším agentem, jenž nám pomáhal vyložit u klokanů OKI.
Nacházíme si jedno tiché parkoviště a tam nocujeme do druhého dne, kdy se máme s Frankem sejít.

 

 

 

Těžko v tuto chvíli hodnotit Austrálii, když jsme z ní ještě nic neviděli. Můžeme ale hodnotit první zážitky a zkušenosti.
Austrálie je v podstatě funkční. To je znát na první pohled. Ochota, kvalita a rozmanitost dobře zaplacených služeb nevyjímaje. Co nás lehce rozčiluje je rychlost. Všichni mají na všechno čas, nikdo nikam moc nespěchá. Nějak si nemůžu přivyknout na to jejich "no worries mate".

Co se týká procesu vykládky a získání auta, musíme konstatovat, že to bylo jednoznačně nejrychlejší získání auto zpět do naší moci. Hodina a půl. Zkrátka okamžitý výjezd a bez boje. Až nám to trošku chybělo.
Ale nebylo to samozřejmě samo sebou. Čekali jsme na Bali, takže to čekání jen nevypadá tak dlouhé. To v jakém stavu jsme auto našli bylo už k vzteku. A to jsme dopadli ještě dobře.
Ale stejně nemůžu souhlasit s jednáním a zacházením s naší výbavou jak jsou zdejší úředníci zvyklí. Není to správný a jsou to pro nás dobytci. Bez pardonů jim přeju to samé. Aby jim někdo taky takhle poničil jejich věci, určitě se jim to bude líbit.
Když už jsme si museli zaplatit drahé čištění čistého auta, nemuseli ho alespoň zničit. To se prostě nedělá!
Vedle všeho co bylo uvedeno v článku, jsme dodatečně zjistili, že při kontrole (úplně nového, tedy totálně čistého) pylového filtru, nebyli schopni namontovat zpátky malý kobereček co slouží jako kryt tohoto prostoru. A tak ho prostě vyhodili. Jsou to dobytci a zaslouží tak leda nakopat!
Jen doufáme, že nám stejným způsobem nezmizel i nějaký suvenýr.

Asi si teď říkáte, že jsme si měli stěžovat. Jo měli, ale naše šance jsou nulové a tak nechceme plýtvat energií. Kdyby auto odřeli, nabourali, bylo by to prokazatelné. Ale že spálí motůrek ventilátoru se špatně prokazuje. Maj to u nás schovaný.

 

Austrálie
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney - Manly beach
Austrálie - Sydney - Manly beach
Austrálie - Sydney - Manly beach
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie - Sydney
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie - Kiama
Austrálie - Kiama
Austrálie - Kiama
Austrálie - Kiama
Austrálie - Kiama
Austrálie - Kiama
Austrálie - Kiama
Austrálie - Kiama
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie - Canberra
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie - Mt. Kozsciuszko
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie - Lakes Entrance
Austrálie - Lakes Entrance
Austrálie - Lakes Entrance
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit