Bolívie 2 - stříbrné Potosí, mírový La Paz a silnice smrti s Honzou Žertem

bo
7. července 2015

 

29.6.2015

Cesta utíká a tak jsme za pár hodin v Potosí. Ani na podruhé na nás město nepůsobí tak krásným dojmem jako Sucre.
Postupně se doptáváme a dodrncáváme do centra. Přímo před náměstím vidíme i cedulku agentury nabízející výlety do zdejších stříbrných dolů. Parkujeme přímo před jejich dveřmi a jdeme na výzvědy.
Dohadujeme se a během chvilky vyrážíme na průzkum zdejšího podzemí.

Po nutných přípravách a navlečení se do erárních hornických oblečků, přileb a holinek vyrážíme k dolům. Přijíždíme k díře do skály, jenž je vstupní branou do podzemí.
Naše mini průvodkyně se vyžívá ve výkladu až se jí chvilkami nedostává kyslíku. I my po pár chvilkách pociťujeme zvyšující se teplotu a méně vzduchu na dýchání.
Tenké chodbičky, kterými se klikatí úzké koleje nás vedou více a více do nitra "bohaté hory", jak se zdejšímu kopci přezdívá. Po pár minutách dochází i k sestoupení do nižších podlaží dolů.
"Půjdeme poslední. Ať nám někdo nepošle něco na bembeřici", nabádám Kačku k vyčkání a dání přednosti ostatním při pohledu jak neohrabaně si počínají.
Několik strmých žebříků a jsme o pár desítek metrů níže. Je tu ještě větší teplo, prašno a proti nám se ze tmy blíží pár čelovek. "Olá amígos", zdraví nás horníci jdoucí na povrch, končící svou směnu. Zdravím a tiše si je prohlížím. Znavení, špinaví, ale přesto se na nás culící. Vůbec,ale vůbec jim jejich práci nezávidím.
"Už chápu proč komunisti posílali za trest do dolů. Tady je to fakt za trest", hodnotím podmínky ve kterých i dnes musí tihle kluci makat.
"Ťuk, ťuk, ťuk..." ozve se jako by přes stěnu někdo klepal. "To byl dynamit. Jiná parta odstřeluje skálu", upozorňuje nás okamžitě naše mini průvodkyně s výstražně vztyčeným ukazováčkem.

Následuje prohlídka ještě nižšího podlaží, další skupinka horníků a další lehce strašidelné zvuky. Postupně vidíme celý nelehký proces, kterým se zde stále aktivně těží stříbro. Vidíme kudy vede stříbrná žíla a spíše historické než funkční nářadí používané k těžbě.
Prohlídku podzemí zakončujeme ve slepé uličce, které vládne soška ďábla, vládce dolů.

Následná vyjížďka na vyhlídku nad město a krátká prohlídka linky kde se vytěžená hornina zpracovává zakončuje naší tříhodinovou exkurzi do hornického světa.

Protože na město již padla tma, domlouváme se s chlapíkem v agentuře na noclehu před agenturou. Spíme v autě u chodníku, přímo v centru Potosí.
Než usnu, vnímám kroky kolemjdoucích z jedné strany a průjezdy aut z druhé strany. OKI si ale nikdo nevšímá a noc probíhá v naprostém poklidu.

30.6.2015

Ráno začínáme příjemnou snídaní za ještě příjemnější cenu v příjemné kavárničce. Následně trávíme dopoledne a část odpoledne prohlídkou historického centra města, které se nám od zbytku města opravdu líbí.
Pozdní oběd řešíme na zdejším všeho trhu mezi domorodci, kteří mají ohromnou legraci z toho, že mezi ně zavítali dva cizinci kteří pouze nefotí, ale také se tu s nimi rádi najedí.

Vyjíždíme z města. Nejprve zablokujeme jednu křižovatku než nám policista vysvětlí kde máme odbočit a o dva bloky dále druhou, kde rukama nohama dostáváme stejnou informaci od taxikáře.
Už máme směr a tak pro jistotu stavím u pumpy, doplnit pohonné hmoty. "Nemáš bolivijskou espézétku", naznačuje mi pumpař důvod proč mi nenatankuje benzín. Na další pumpě se setkáváme se stejným problémem i když jsme smíření s jejich systémem vyšší ceny.
Naštěstí na potřetí, na kraji města nám mladý pumpař bez rozpaků tankuje plnou a protože si nežádáme fakturu platíme jen dvojnásobek ceny. Valíme rychlostí blesku do hlavního města, La Paz.

Původní plán byl přespat na cestě ve městě Oruro. Protože se ale jedná o ohromnou a neskutečně zaprášenou zástavbu, kde není v zapadajícím slunci vidět vůbec na cestu, vzdáváme to a raději pokračujeme dál, po nové silnici směr La Paz.
"Tak třicet kiláků před La Pazem bude velká a pěkná pumpa, tam přespíme. A bude tam sprcha a něco na zub", přeje si víc, než tuší Kačka.
Není. Žádná pumpa se nekoná.  Je to zkrátka naivní, doufat v evropské zvyky a komfort. Pumpa cestou není žádná a když už vjíždíme do města, jsou všechny pumpy na druhé straně dálnice, kam se nedá přejet.

Kličkujeme mezi taxikáři, různými drožkaři a všemi ostatními. Výhled na nočně rozzářený La Paz ve svazích kopců vypadá kouzelně. Nemáme čas, ani pomyšlení na to kochat se a tak pokračujeme dál a sjíždíme dolů do města. Příjíždíme do samotného centra na kruhový objezd. Kam teď?
Netušíme kde budeme dnes nocovat a kde zaparkovat auto aby bylo v bezpečí. Kousek za kruháčem je kostelík a před ním místo na zaparkování. Využíváme volné plochy a jdeme shánět internet. Píšeme Honzovi vzkaz a doufáme, že si ho co nejdříve přečte. Protože odpověď nepřichází, nocujeme před kostelíčkem, přímo v centru u hlavního tahu městem.

1.7.2015

Spalo se krásně a dokonce byl i klid. Ráno opět na chvíli využíváme zázemí cukrárny a jejich internetu abychom zjistili, že Honza potvrdil přečtení naší zprávy a v deset hodin za námi dorazí.

Je deset a přichází Honza.
Honza Žert, kluk se kterým jsme se potkali před třemi lety na Novém Zélandu je opravdový cestovatel a super kluk. Pokaždé se někde na chvíli usadí a žije. Nyní je to v Brazílii, kde funguje jako průvodce po Jižní Americe pro kamarády a známé. Jeho plány jsou však rozjet to ve velkém.
Protože mu právě odjeli kamarádi se kterými jsme ho potkali na Salaru, je zcela volný a má na nás dost času. Rád se bezplatně stává naším průvodcem v La Paz.

Postupně si s Honzou procházíme město a vyprávíme si o našich životních příbězích. Ten Honzy je výrazně pestřejší. Jsme strašně moc rádi, že jsme se s ním mohli znovu potkat a ještě více, že na sebe máme dost času. Honza je znalý prostředí a tak máme průvodce k nezaplacení. Navíc je věrný svému jménu a tak se celý den díky jeho vtipu skvěle bavíme.
Postupně si užíváme tradiční trhy, vyhlídku nad městem a nebo navštěvujeme zdejší "merkado", tržiště pro domorodce, kde se dá sehnat úplně všechno. My jsme zde u jeho kamarádky na výborném multi vitamínovém koktejlu.

Naše auto stálo celý den před stejným kostelíčkem kde jsme spali. Využíváme tuhle skvělou pozici k noclehu i dnes.

2.7.2015

Dle dohody přichází ráno Honza k našemu nocležišti a společně vyrážíme na sever od města, na vyhlášenou "silnici smrti".
Cestou stavíme abychom pořídili něco k snídani, když nás osloví česká rodinka, která je zde na dovolené. Společné focení a pokračujeme dál.
Silnice smrti je dnes už spíše jen pojem, oblíbený turisty díky své historii a využíván jako atrakce po které se houfně prohánějí turisté na horských kolech.
Musíme tedy dávat více pozor spíše na roztahovačné průvodce, nedbajíc příliš základních bezpečnostních pravidel a silničního provozu, než na nebezpečí zřícení se ze srázu.
Náš utržený tlumič drží a tak si celou cestu v poklidném tempu projíždíme a vychutnáváme některé opravdu hluboké výhledy.

Už pomalu opouštíme vyhlášenou silnici, když nám v cestě brání závora. U závory bouda a v boudě dědek. Asi by jste to neuhádli a tak Vám to prozradím. Ano chce za projetí peníze. Jaké překvapení.
Jdu se tedy toho sympaťáka v mastné košili zeptat co to jako má být.
Jediné co umí anglicky je "doláres". Jeden z turistických průvodců na horském kole se ujímá pozice překladatele.
"Tady to je národní park a tak aby jste mohli vyjet musíte zaplatit poplatek", vysvětluje kluk s chráničema na kolenou a loktech.
"Co to je za volovinu? Jakej park? Zaprvé to nikde není označené a za druhé proč se nevybírá poplatek při vstupu? Tam se mám možnost rozhodnout zdali chci a nebo nechci vstoupit. Nemám peníze protože jsme to na začátku nevěděli", ukazuji jen pár drobných které jsem vytáhl z kapsy.
Dědek hází rukou jako že to je málo a že se tudíž závora nezvedne.
Samozřejmě, že mám v druhé kapse peníze, ale tohle je prostě nesmysl co si tady kluci vymysleli jen aby mohli kasírovat turisty.
Sedám si do auta a čekám co se bude dít. Nehodlám jim zaplatit tenhle nesmysl. Nezaplatím víc než těch pár drobných, které jsem ukázal, že mám.
Jak už to bývá a protože máme v tohle ohledu nějaké zkušenosti, stát před závorou a blokovat ostatní se vyplácí. Přijíždí za nás náklaďák s domorodci, bez šance nás objet.
Dědek se rozčiluje a domáhá se abychom uhnuli na stranu. Natahuji ruku s drobnými a ukazuji kolik jsem ochoten zaplatit. Můj návrh není přijat. Řidič náklaďáků ztrácí nervy a troubí. Dědek je nervózní ještě víc.
Honza se tím náramně baví, ale nedá mu to a jde se podívat na cedulku u boudy.
"Hele a ty na tom náklaďáku budou platit taky?" ptá se Honza dědka díky své perfektní španělštině.
"Ne domorodci neplatí?"
"A proč jako oni neplatí a my máme? Podívej kolik jich na tom autě je. To přijdete o spousty peněz", začíná Honza počítat osádku korby náklaďáku za námi.
"Zdejší lidi platit nemusí!" neví dědek kudy kam.
"Všude visí nápisy, že jsme si před zákonem všichni rovni, tak proč my máme platit a oni platit nemusí? Proč?!", otáčí se Honza od totálně rozhozeného dědka, kterému troubení náklaďáku za námi rozhodně nepřidává. Anglicky mluvící průvodce ani nepípá a raději se opírá do pedálů a odjíždí.
"Nedávej mu víc než ty drobný", je Honza rozhodnutý na tuhle zlodějinu nepřistoupit. Může být v klidu, v tom jsme za jedno.
"Ukaž kolik máš?" přichází celý nervózní dědek k mému okénku. Vytahuji z kapsy drobné a sypu mu je do dlaně. Dědek zvedá závoru a my projíždíme. Za námi, samozřejmě bez placení, projíždí i náklaďák.
 

Po návratu do města míříme k jedné z městských lanovek, které jsou pro La Paz tak typické. Vyjíždíme nad město a užíváme si obří tradiční trhy, kde se dá sehnat opravdu všechno.
Již za západu slunce sjíždíme dolů. Ještě krátká procházka trhy v ulicích, včetně těch čarodějnických, kde se dá sehnat mnoho zajímavého. Babské ucho ale nemají.
Za tmy si to míříme do městského marketu, kde si dopřáváme večeři a další multi vitamínovou bombu.

"Tak je to tady, musíme se rozloučit", konstatuje trošku smutně Honza s jemu vlastním šibalským úsměvem na tváři. "Ale nebudeme smutný. Určitě se brzy uvidíme", odlehčuje Kačka a objímá Honzu.
I já se s Honzíkem objímám a to máme oba naprosto jasno o své heterosexualitě. Jenže takovéhle setkání, tedy loučení s někým jako je Honza, člověk na stejné frekvenci, si zkrátka žádá víc než jen podání ruky a ahoj.

Ještě si vyjíždíme s OKI nad město, aby jsme si vyfotili ty miliony lampiček pod námi a pak do třetice parkujeme a nocujeme před kostelíčkem v centru.

3.7.2015

Za lehce vykulených pohledů kolemjdoucích balíme. Naše tempo urychluje lehká sprška a tak během chvilky vyrážíme z města.
Nemáme s sebou Honzu a tak musíme spoléhat na tvrzení policistů a ostatních řidičů, že jedeme správně. Ukazatel směru, je tady velká vzácnost.
Asi po hodině, se nám daří prokličkovat ranní špičkou mototaxíků, smradlavých a emise neznajíc náklaďáků a dodávek.

Za městem už je hej a tak uháníme rychlostí blesku až do Tiwanaku. Zdejší ruiny si užíváme v doprovodu řecké archeoložky, které se strašně moc líbila naše OKI.

Silnice lemovaná odstavenými kamiony se zatáčí k několika plechovým boudám. Hranice s Peru, které musíme na pár kilometrech přejet abychom se dostali na bolivijský poloostrov Copacabana.
"Tady je to jen pro náklaďáky. Musíte na druhý přechod do města", otáčí nás celník a míří rukou do dva kilometry vzdáleného městečka, které jsme právě minuli.
Ulice ve městě jsou buď překopané a nebo plné stánků a cyklodrožkařů. Odstavujeme tedy OKI a jdeme zjistit kde se nachází hraniční přechod. O pár kvader dál jej nalézáme. Plechové boudy v prostředku silnice, za nimi závora, vojáci se samopaly a hraniční most.
Zatím co Kačka se staví do fronty na imigrační já běžím do města pro OKI. Kličkoval jsem už všude možně, ale abych se protahoval mezi stánky, drožkaři, nadopovanými chodci a dorážejícími psy, to tu ještě nebylo.
Je těžké odhadovat jestli se vejdete s kanystry na střeše pod každý stánek a tak jsem jeden stánek asi o dva metry posunul a druhý zažil po mém průjezdu malou lavinu, neb jsem podtrhnul podpěru.
Kačka se mezitím dostala na řadu a tak dostáváme razítka do pasů, já vracím celníkovi dokument o dočasném dovozu auta a přejíždíme na peruánskou stranu řeky.

Peruánské imigrační probíhá bez komplikací a tak okamžitě přebíháme ulici k celníkům, těšící se na rovněž rychlý průběh a ještě rychlejší opuštění tohohle lehce šíleného místa plné všech a všeho.
"Kde máš pojištění?" ptá se mě celnička, prohrabávající se papíry.
Podávám ji zelenou kartu, české povinné ručení. Chvilku do toho kouká a protože tomu nerozumí  ani za mák, volá kolegu.
"Tady není nikde napsané Peru. A není to španělsky. Neplatné!", pouští se do mě zhurta její kolega.
"Je to mezinárodní pojištění. Je to anglicky a Peru tam není uvedeno protože tu naše pojišťovna nemá pobočku. V takovém případě ji zastupuje Váš automotoklub", tasím pohotově výmluvu, kterou mi poradil Pavel Suchý, jenž nedávno objel zeměkouli na Jawě. Jsem si moc dobře vědom, že kecám.
Celník do toho kouká jak husa do flašky, ale moje vysvětlení mu stačí a tak mi to baští.
"Ty vole. On řeší že to není španělsky a my máme tu zelenou kartu propadlou. Toho si strejda nevšimnul", mrkám na Kačku a doufám, že už se v tom nikdo šťourat nebude.
Máme kliku. Byl jsem natolik přesvědčivý, že už to nikdo nerozporuje a tak okamžitě jak dostaneme všechny dokumenty, mizíme v prachu ulice.

Máme za sebou slabou hodinku jízdy a už zase stavíme na hranicích. Opouštíme Peru. Ven to jde vždycky rychle. Buch, buch na imigračním, odevzdat papír u celníků a popojíždíme na bolivijskou stranu.
Tady to chvilku to trvá. Imigrační oficír musí nejdříve poobědvat. Buch, buch! Máme razítka v pasech a běžíme k celníkům.
"Ty si aduana?" ptám se strejdy, věšícího s tetou na dvorku prádlo.
"Jo počkej chvíli", dostává se mi rázné odpovědi a tak čekám.
Jen co je prádlo rozvěšeno přichází ke kanceláři a bere si ode mě doklady.
"Potřebuju kopie. Pasu, techničáku a tvýho řidičáku", vrací mi dokumenty strejda celník.
"Proč? Když jsme vstupovali poprvé, nikdo nic takového nechtěl. Navíc už mě máš v systému", cítím, že si vymýšlí a tak kladu odpor. Strejda celník si však trvá na svém a tak běžím přes ulici, kde si nechávám vše okopírovat. Krásná podpora obchodu krámků u hranic.
Přináším všechny kopie a strejda sedá ke kompijůtru. Nic. Podruhé, potřetí a zase nic.
"Nejde to. Systém mě nechce pustit dál abych ti ty papíry vystavil. Musíš si přijít zítra až to kolega uzavře", podává mi s tím hned hotový strejda celník.
"Ne! Já jsem taky musel dělat kopie, tak se starej. Tak tomu kolegovi zavolej ať to tam dohraje a v systému to uzavře", nehodlám na jasné gesto opustit kancelář.
Strejda se na mě zle podívá a pak se začne šklebit. Moje paličatost mu je snad i sympatická. Ať tak či tak, volá kolegovi na přechod jenž jsme před hodinkou přejeli, ten náš případ v systému uzavírá a my dostáváme nové dokumenty pro opětovný vstup do Bolívie.

Do Copacabany to je osm kilometrů a tak jsme tam za deset minut. Hned na poprvé nacházíme levný hostel, o kterém nám vyprávěl Honza. Hned na podruhé se s šéfovou domlouváme na ceně a za pár minut do sebe již ve městě cpeme bolivijskou obdobu přírodního řízku.

4.7.2015

Od rána sedím v posteli, na klíně počítač a píšu, selektuji fotky a snažím se odeslat data k záloze.
Kačka dává k vyprání první dávku prádla, dělá pořádek v jednotlivých boxech v autě a pak se jde projít do města, sehnat něco k obědu.

Odpoledne se od dopoledne nijak neliší, jen Kačka funguje rovněž na pc.

Večer necháme práci prací a jdeme do města. Okouknout suvenýry a na průzkum zdejší gastronomie.
Obojí stojí za to.

5.7.2015

Jde to pomalu ale jde to. Od Baires poprvé odesíláme větší množství dat.

Aby jsme jenom nepracovali, ale taky si užili to proč tu jsme, vyrážíme po obědě do města zarezervovat si na zítra cestu lodí na nedaleký Isla de Sol, Ostrov slunce.
Po krátkém průzkumu trhu, nacházíme solidní kancelář s ještě solidnější cenou. Domlouváme podmínky, čas a slevu. Super!

Večer si budeme moci dát každý jídlo extra a ještě zbude zbytek peněz na poslední dávku vyprání prádla. Couráme městem a nakukujeme do krámků, když najednou Kačka zahlédne vysněný svetr z lamy. Hnědý, bez zipu, s kapucí, se vzorem lamy a co víc, padne Kačce jako ulitý.
Máme poslední peníze. Karty neberou. Vyprání můžeme odložit a dát si jídlo znova napůl. Můžeme poslední noc strávit v autě, ale ať počítáme jak počítáme, pořád nám chybí.
Jdeme zpátky na hostel a pořád počítáme. Kačka se tváří, jako že se nic neděje, že přeci nebudeme kvůli svetru znova vybírat. Hold smůla, co se dá dělat.
Sedíme na pokoji a já znova a znova počítám, hledám alternativy, kombinuji. Najednou mě napadá, nevím proč, podívat se pro jistotu do peněženky, ačkoliv nosím během cesty peníze výhradně v kapse.
"No nekecej. Já to tak nějak tušil. Svetr bude!" mávám na Kačku náhle nalezenou bolivijskou stovkou. Kačka nemá daleko k mdlobám a září jak vánoční stromeček.
Okamžitě běžíme zpátky do města a kupujeme svetr z lamy. Ještě zbude na vyprání, večeři a já si dneska můžu koupit velké pivo!

6.7.2015

 

Půl deváté a my vyrážíme do probouzejícího se rána. Loď a jejího kapitána od naší kanceláře nacházíme snadno a tak jsme mezi prvními na palubě.
Na věži bimbá devátá a naše bárka se odráží od břehu. Rychlostí tak závratnou, že skoro couváme se postupně kolíbáme k severnímu břehu Ostrova slunce.

Vyrážíme na břeh, vybíháme na kopec a přicházíme k prvním místům a původním obydlím Inků. Fotíme, kocháme se pohledem na krásné pobřeží a pomalu se vydáváme po inské cestě na jižní část ostrova. Cestou si odbíháme, tuhle na vyhlídku, tamhle na ceremoniální kamenný stůl, jindy jen tak sednou na šutr vedle cesty a chvilku se kochat.

V polovině ostrova nás nebaví pokračovat po kamenné cestičce přes hřeben vedoucí středem ostrova a tak sbíháme cestou a nebo spíše necestou, do vesničky pod námi.
"Kudy mi to zase jdeme", koulí očima Kačka a přeskakuje strouhu, za kterou se pase čuník.
Procházíme vesničkou, zdravíme se s domorodci, občas se zeptáme na cestu a pomalu dorážíme do středu ostrova k malému muzeu.
Protože jsme se courali, už by jsme to po svých na jih nestíhali. Využíváme přítomnosti lodi se kterou jsme připluli a která se na jih ostrova pomalu chystá.

Na jižním cípu využíváme půl hodinové přestávky a vybíháme po konečné části inské cesty a z kamenného schodiště se kocháme pohledem na zátoku, přístav a další ostrůvky v dáli.

Ani cesta zpátky není o moc rychlejší. Kapitán zjevně hledí na spotřebu a tak se couráme. Přijíždíme do přístavu těsně před západem slunce a tak se nám nabízí krásný pohled na celou zátoku, pomalu se barvící do červena.

7.7.2015

Ráno ještě rychle odesílám zbytek dat, vyzvedáváme poslední dávku vypraného prádla a pomalu se balíme k odjezdu.

Chvilku před polednem vyrážíme směr hraniční přechod.
Dvě rychlá razítka pomalých imigračních oficírů a strejda ve vytahaném svetru co mi tvrdí, že je celník dostává tak těžce nabytý dokument.
Sbohem Bolívie... bylo tu krásně a fajn!

 

 

Bolívie nás mile překvapila. Čekali jsme hodně, ale dostali jsme mnohem víc.
Tradice ve všech podobách, historie, krásná i méně krásná města, příroda a skvělí lidé. Je pravda, že občas bylo jejich chápání lehce pomalejší, ale většinou to bylo spíše roztomilé.
Lidé v Bolívii jsou pohostinní, přátelští, rádi pomohou a nešetří úsměvy.
Trhy (hlavně ty indiánské), kloboučky a všude plno barev, zvuků a chutí. Takovou jsme si Bolívii oblíbili a takovou si ji budeme pamatovat.
Bolívie je krásná a snadno si Vás podmaní. Navíc pro našince tu není draze, což pobyt jenom zpříjemňuje.
 

Bolívie
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie - Potosí
Bolívie
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - "silnice smrti"
Bolívie - "silnice smrti"
Bolívie - "silnice smrti"
Bolívie - "silnice smrti"
Bolívie - "silnice smrti"
Bolívie - "silnice smrti"
Bolívie - "silnice smrti"
Bolívie - "silnice smrti"
Bolívie - "silnice smrti"
Bolívie - "silnice smrti"
Bolívie - "silnice smrti"
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie - La Paz
Bolívie
Bolívie - Tiwanaku
Bolívie - Tiwanaku
Bolívie - Tiwanaku
Bolívie - Tiwanaku
Bolívie - Tiwanaku
Bolívie - Tiwanaku
Bolívie - Tiwanaku
Bolívie - Tiwanaku
Bolívie - Tiwanaku
Bolívie - hranice s Peru
Bolívie - hranice s Peru
Bolívie - Copacabana
Bolívie - Copacabana
Bolívie - Copacabana
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Sluneční ostrov
Bolívie - Copacabana
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit