Ekvádor - země kakaa, vepřového a rovníku, která si nás podmanila a adoptovala

 

24.7.2015

Hraniční přechod Ekvádoru tvoří jen několik stavebních buněk za mostem. Imigrační je vyřízené hned, ale na celní si musíme chvíli počkat.
"Už to tu vyřizujeme skoro hodinu", říká mi německý motorkář, kterého jsme už několikrát na cestě potkali. Máme čas a tak si povídáme. Kromě jiného, dostáváme info o trajektu z Cartageny, kterým sami jedou.
Jen co končí s papírováním, vrhám se na slečnu celničku a během dalších čtyřiceti minut také úspěšně získávám potřebné dokumenty.

Pumpa! Hned za zatáčkou je pumpa. Super! Dojíždíme na výpary ke stojanu. Jenže pořád nemáme vyhráno. Karty neberou a my nemáme dolary. Zůstalo nám pár solů, ale ty tady kluci nechtějí.
Jedeme do města, sehnat hotovost. Snad to nebude daleko.
Není. Nacházíme náměstí, chytáme prvního policajta a snažíme se dozvědět, kde je banka.
"No banka je tamhle za rohem, ale jestli ti zbylo něco z Peru, tak ti tady kluci vymění", ukazuje mi na veksláky s kufříky, co tu vysedávají po lavičkách.
To je mazec. Nejen, že mě policajt směřuje na veksláka, tedy mi doporučuje černý trh, ale veksláci jsou už tak líní, že místo vystávání u přechodu si tu hoví ve stínu na lavičce.
Hned první se zvedá, z kufříku vytahuje kalkulačku a dostáváme až překvapivě výhodný kurz. Pro jistotu kontroluji pravost bankovek. Směněno, jedeme pro benzín.

Opět stavím u stojanu a zkoumám jejich nabídku. "Kolik to má oktanů?" ptám se obsluhy.
"Tohle? No devadesát dva", kouká na mě kluk divně, jak kdyby neexistovala jiná možnost. Existuje, ale to on netuší. Nemáme na výběr a tak tankujeme za deset dolarů.
Za dva dolary, galon benzínu je fajn. Aspoň nějaké pozitivum.

S půlkou nádrže vyrážíme do hor a doufáme, že v dalším, již podstatně větším městě bude nabídka benzínu lepší.
Hned za městem stoupáme na hřeben a jsme ohromeni nádhernou ekvádorskou krajinou. Krásné výhledy, bambusové háje a super počasí je fajn přivítání do země rovníku.

Přijíždíme do Loji. Už je tma. Zajíždíme do centra a děláme rychlou prohlídku. Jsme nadšeni. Město je krásné, čisté a působí bezpečné. Po tom co seženeme něco na zub se vracíme na pumpu na kraji města aby jsme tam přenocovali.
Míjíme kouzelný kiosek. Kiosek s čerstvě uvařeným ekvádorským kakaem. Stavíme. Musíme zastavit, neb lahodná vůně nám prostě nedá a vychutnáváme si pohádkově omamnou chuť čerstvého kakaa.

25.7.2015

Vstáváme časně a tak již v půl osmé parkujeme v centru. Vyrážíme na jeho prohlídku a užíváme si ranní klid. Lidí po málu, krámky ještě zavřené a minimální provoz v ulicích.
Po deváté už město ožívá. Bereme si počítače z auta a jdeme si před polednem sednout do jedné kavárny, kde vyhrožují funkčním internetem. Fakt funguje.

"Skočím do auta pro foťák, abych mohl stáhnout fotky", zvedám se a vyrážím k naší oranžádě.
Je to kousek a tak stojím u OKI za minutu. Koukám na auto, koukám po okolí. Nikde žádný policajt, nikdo se netváří, že o tom něco ví. Žádný lístek, žádný vzkaz. Prostě jen drsně vyhlížející botka na předním kole. Spíš mi to přijde vtipný i když bych měl asi nadávat. Nenadávám. Beru foťák a vracím se do kavárny.
"Dostali jsme botičku. Obuli nás", oznamuji v klidu Kačce novinku a pouštím se do stahování fotek. "To si děláš srandu. No to je teda pěkný. Co budeme dělat?"
"Nevím. Uvidíme až přijdeme k autu. Teď aspoň víme, že nám s ním nikdo neodjede".

A opravdu, neodjel. OKI stojí na svém místě, pořád žádný vzkaz, pořád nikde žádný policajt. Procházíme náměstí kolem dokola, ale nikde není ani jeden. Možná někam zavolat, ale kam? A hlavně čím? Ty naše telefony jsou tu nepoužitelné.
 Zkoumám botičku. Asi by šla sundat. To by byla psina, napadá mě.
"Musíme nějak zavolat ty policajty", jdu do kufru pro sekeru.
"Co chceš jako dělat?" třeští na mě oči Kačka a lehce ji dochází co asi bude následovat.
Lehce dvakrát klepnu do jednoho z ramen a pak "prásk, prásk", dvěmi přesně mířenými ranami biji.
Přineslo to přesně to co jsme chtěl. Rameno se pohnulo a ještě jedna, dvě rány a botka by byla dole.
"To nedělejte pane! Radši zavolejte policii ta vám to sundá", přibíhá ke mě fešná paní s pánem a skvělou angličtinou.
"Já bych rád, ale žádný policajt tu není a číslo neznám abych někam zavolal".
"No tak vydržte, my vám pomůžeme", tasí z kabelky telefon. Není ho potřeba. Znělý zvuk české sekery o ekvádorskou botičku, funguje stejně.

Přijíždí strážník na motorce a kdo ví kde se zjevila i jedna chrabrá policistka. Naštěstí se ukazuje, že fešná dáma co nám chce pomoci je rodilá v Ekvádoru, ale žijící v Anglii. Tím se vysvětluje její dobrá angličtina, také skvělá španělština a znalost zdejšího prostředí.

Chrabrá policistka se ujímá případu a já jí prostřednictvím fešandy vysvětluji problém.
"Já jsem si všimnul tamhle té cedule, že se tu platí za parkování. Tarify chápu a rád zaplatím. Problém je, že nevím kde. Myslel jsem, že dostanu lístek za stěrač a nebo až budu odjíždět, tak někdo přiběhne a bude chtít peníze".
"Ne, tady si musíš koupit kartičku u někoho v krámku a nebo u prodejců co tu občas projdou a tu si s datem a časem příjezdu dáš za sklo", vysvětluje mi lehce složitý systém policistka.
"No to je pitomý. To fakt nemůžeš vědět. Navíc to tam na té cedulce není napsané. A ceny jsou jen španělsky", zastává se mě fešanda.
Policistka se ohlíží na cedulku a uznává, že jako cizinec nemám šanci tohle znát a zjistit.
"Ok, půjdeme spolu zaplatit tamhle na roh, na radnici. Jen parkovné. Pokutu ne. Nemohl jsi to vědět, omlouvám se",  ukazuje mi policistka rukou cestu kam ji mám následovat.
"Tak to máte kliku. Pokuta je normálně tak čtyřicet dolarů. Hodně štěstí a užijte si Ekvádor", loučí se s námi fešanda, také mile šokována vstřícným přístupem policistky.

Policistka nás odvádí na radnici kde platíme tři dolary padesát. Parkovné od rána do oběda. I když policistka neumí anglicky vnímá a chápe. Doprovází nás k autu, které již tu ocelovou okrasu postrádá. Znovu se nám omlouvá, loučí se a upozorňuje, že zde můžeme stát dál bez problémů.
Musím smeknout, takovéhle elegantní řešení botičky jsem ještě nikdy nezažil.

Využíváme zaplaceného parkování a ještě děláme okruh centrem města. Ten Ekvádor se nám fakt líbí. Hned od začátku.

Pokocháni městem, vyrážíme dál. Jedeme do Cuency, o které jsme slyšeli, že má být ještě hezčí. A je!
Už příjezd na kraj města, kde v dáli vidíme kopule katedrály v centru, se nám nesmírně líbí.
Přijíždíme na náměstí a ptáme se mladého policisty kde můžeme zaparkovat.
"Tady to nechte u katedrály. Tady bude auto v bezpečí a já vám na něj dohlédnu".
No super. Parkování na náměstí, zadarmo a s policejním dohledem. To je sen.
Vyrážíme na průzkum okolí a oči nám jen přecházejí. Katedrála, před kterou parkujeme je obrovská a vážně nádherná. Celé náměstí je nádherné. A nejbližší okolí jak by smet.
OKI je středem pozornosti a tak pokaždé, když se k ní vrátíme, je v obležení zvědavých fanoušků. Popisujeme naší trasu, vyprávíme o cestě, fotíme se a už jen chybí aby jsme rozdávali autogramy.

Zájem o nás přerušuje až začátek ohňostroje, na druhém rohu náměstí. Užíváme si zdejší slavnostní atmosféru a ohlušující ohňostroj.

26.7.2015

Na doporučení jednoho ze včerejších fanoušků, si vyjíždíme nad město na vyhlídku k jednomu z mnoha kostelíčků. Výhled by byl ještě lepší, kdyby nebylo zataženo. Ale i tak je to bezva pohled.

Sjíždíme znovu do centra a opět můžeme parkovat na náměstí. Procházíme a užíváme si městské trhy, dopřáváme si čerstvé vepřové a vyrážíme na odpolední návštěvu katedrály.
Návštěva podzemí a hrobek je zajímavá. Výšlap do věží a pohled na město z výšky je úchvatný. Když nám ale sympatická průvodkyně prozrazuje, že modré obklady na střeše kopulí pocházejí z Československa, jsme úplně odvaření. "No tak to je pecka!", neskrývám své nadšení, že i naše malá země je známa takhle daleko a přispěla svou trochou do mlýna při stavbě takové parády.

Vracíme se k autu. "Ty jsi Kateřina?", ptá se Kačky vysoký chlápek. "Jo jsem", odpovídá Kačka, překvapená, že ji zná jménem. Vysvětlení je jasné, máme jména na dveřích auta.
"Ahoj, já jsem Alfred. Původem z Rakouska, ale již patnáct let žiju a podnikám v Ekvádoru. Když jsem viděl škodovku, řekl jsem si, že na vás počkám a pozdravím vás".
Dáváme se s Alfredem do řeči a debatíme skoro půl hodiny. Následně se s námi vydává do zdejšího muzea a na ruiny za centrem města. Celou dobu si vyprávíme o něm a o Ekvádoru, až z něho vypadne návrh.
"Nepotřebujete něco? Nechcete se u nás aspoň vysprchovat? A nebo víte co, pojedete k nám, vykoupete se a můžete u nás i přespat".
Jsme lehce, ale mile šokováni. I když se takovým nabídkám většinou bráníme, dnes tak nečiníme. Sprcha by bodla a tak přijímáme.

Dostáváme k dispozici jednu z jejich ložnic, sprchujeme se, můžeme si v pračce vyprat tašku špinavého prádla a společně si dopřáváme výbornou večeři.
Ještě před dvěma hodinami, bychom řešili co si kde koupíme na ulici k večeři a zdali budeme nocovat v autě za školou jako včera nebo popojedeme někam jinam.
Teď tu sedíme v krásném bytě Alfreda a Susany, obchodníka s ekvádorskými klobouky a ředitelkou zdejšího finančního úřadu.
Vyprávíme si o rozdílech života v Ekvádoru a Evropě a je to strašně moc prima.
Alfred nás na závěr úplně rozsekává, když nám pouští písničku "Včelka Mája" od Karla Gotta v němčině.
To je fakt nářez!

27.7.2015

Šunka, bageta, eidam a suchý salám k snídani. Já ještě spím! Suchej salám! Ježíš to je žrádlo! Musím se krotit abych jedl pomalu a doslova nesežral celý talíř. Ten Alfred mi to snad viděl na očích. Tohle je fakt sen. Kačka nemluví, ale i jí vidím v očích hvězdičky z takovéhle snídaně. To je žrádlo!
Ovládáme se  a jíme do polo syta. Bylo by to minimálně neslušné, i když by to tak asi Alfred nebral.

Ačkoliv jsme plánovali vyrazit co nejdříve, nedaří se. Pokračujeme v diskuzi a vyprávění o našich hostitelích. Alfred nám vypráví o výrobě zdejších klobouků a ukazuje nám spousty artefaktů, výrobních pomůcek a vzorků. Člověk si řekne jen klobouk. Jenže tohle jsou extra kousky.
Ani téma finanční správa a daně v Ekvádoru není nezajímavé a tak tu trávíme ještě celé dopoledne.
Jsem zvědavý jak opice.

Těsně před obědem již opravdu vyrážíme. Loučíme se a míříme směr Riobamba, kam po pár hodinách také přijíždíme. Měli jsme v plánu odbočit na slavné Baňos, ale s počasím v horách to nevypadá dobře. Na rychlo tedy ve městě hledáme internet kafé a zjišťujeme předpověď počasí. Špatné. Následující minimálně tři dny má pršet. Měníme tedy plán a vyrážíme rovnou do hlavního města Ekvádoru, Quita.

Ukazatel hlásí třicet kilometrů do Quita, když stavíme na pumpě vedle úplně nové dálnice.

28.7.2015

Vstáváme a míříme vstříc několika milionovému Quitu. Naším cílem je servis Škoda a výměna zničeného tlumiče. Nemělo by to být těžké najít. Jenže jak už to bývá, na mapě se věci zdají trošku jinak než ve skutečnosti a tak se nám daří netrefit odbočku.
Když už jedeme půl hodiny městem stále na sever a zdá se, že stále po nějakém obchvatu, stavím u prvního policisty a ptám se na cestu. "Na další křižovatce doprava", mávne policajt rukou a řídí dál provoz.
Před další křižovatkou stavím a pro jistotu se chci zeptat dalšího policisty. "Buenos díaz seňor", zdravím a ukazuji mu adresu na lístku.
"Dokumentos!", štěkne na mě policajt. Asi nabyl dojmu, že jsem zastavil úmyslně, abych se mohl podrobit silniční kontrole.
"Cože?!"
"Dokumentos, por favór".
"Ty vole, to si ze mě děláš kozy ne? Já potřebuju najít tuhle adresu a ne aby si mě tady legitimoval. Jsi normální?" rozčílil mě jeho požadavek a pouštím se do něj česky.
Docvakává mu, že jsem cizinec a tak kouká do lístečku. Potvrzuje, že jedeme správně a tady máme opravdu odbočit. Ještě úsměv, zamávání a přání šťastné cesty.
Že se Kačka může potrhat smíchy asi psát nemusím.

Konečně jsme na hlavním tahu, kde se má nacházet zdejší škodovka. Po pár kilometrech přichází vítězné zvolání, prudké brzdění a otáčení do protisměru za troubení ostatních účastníků silničního provozu. Stavíme před autosalonem a vtrháváme dovnitř.
Jsme tu správně, je to oficiální prodejce Škoda v Ekvádoru, ale servis se nachází na jiné adrese. Naštěstí jeden ze zaměstnanců tam míří a tak jeho auto úspěšně pronásledujeme.

Ostraha servisu je při pohledu na OKI tak vykulená, že nám neklade odpor, ani nepožaduje vyplnění normálně požadovaných informací do formuláře. Doháníme to později.
Všichni se na nás se zájmem vrhají.
"Tlumič? Na Octavii? Jo máme", hlásí pohotově velitel servisu César.
"No jo, ale my máme trošku jiný", upřesňuji a v počítači hledám správné číslo dílu.
Mají originální tlumič na Octavii, ale ne na Yettiho, který máme v OKI namontovaný. Je o dva centimetry kratší.
Rychlá konzultace přes ultra pomalý internet s Břéťou u Horejsků a rozhodujeme se jej použít.
Navíc mezitím se na heveru zjišťuje, že se budou měnit oba. Takže je to vlastně jedno.
Kluci se do toho pouští s vervou a za půl hodinky má OKI nové tlumiče. Nezbytná a pečlivá kontrola podvozku. Chuděra dostala hodně ran, ale drží! César nám rovnou ladí i opravená světla a bez koupele se to neobejde. OKI je jak nová.

Na dotaz noclehu v areálu servisu se nám chvíli nikdo nevyjadřuje. Následně přichází manager a oznamuje, že to možné není. No co se dá dělat, najdeme si nějakou pumpu.
"Jestli chceš, můžeš spát v mém domě. Auto bude v bezpečí v garáži", píše mi César svou nabídku prostřednictvím google překladače. Přijímáme. Je to sympaťák a tak s ním večer rádi pokecáme.

César nasedá do OKI, Kačka si zabírá stísněné místo vzadu a vyrážíme na druhou stranu tří milionového města. Neujedeme ani sto metrů a staví nás policajt na motorce.
"Já to vyřídím", naznačuje César a vylézá ven. Chvilku se s policajtem dohaduje. Máme jej sledovat. Policajt nás odváží do vedlejší ulice a odjíždí. Nahrazuje jej veliké terénní auto s dvěma hromotluky, údajně také od policie.
Chvilku se César snaží je o něčem přesvědčit a lehce se dohadují.
"Co je za problém? Co se stalo?", vstupuji do jejich debaty abych se dostal do obrazu.
"Máš trojku na espézetce a tak nemůžeš až do sedmé večer jezdit", vysvětluje mi César důvod našeho odstavení. Nechápu.
"No ale oni mají taky trojku. A jezdí."
"Jo ale ty ji máš na konci. Všechna auta s trojkou a čtyřkou na konci, dnes odpoledne nesmí jezdit po hlavních silnicích. Je to kvůli regulaci provozu ve městě", vysvětluje mi César pomocí pár anglických slovíček které zná.
Borci vidí, že jsem pochopil a tak nás opouštějí a mizí za rohem. Chvilku čekáme. Pak dává César pokyn k pohybu. Na pumpě se ptá taxikáře na možnost objetí hlavních tahů. Nejde to docela a tak s občasným porušením tohoto nařízení kličkujeme městem, až do čtvrti ve svahu nad městem.

Krátké seznámení s manželkou a dětmi a jedeme k jeho rodičům, kde se seznamujeme s dalšími členy rodiny. Jeho otec, bývalý letecký technik, dobře zná Československo. Sestra a její dvě dcery, které chystají večeři jsou v Quitu na dovolené a návštěvě rodiny. Přijeli z Amazonie.
Počáteční rozpaky v komunikaci, bortí vzájemná neznalost jazyka toho druhého.
Všichni se nepopsatelně bavíme tím, jak hledáme způsob vysvětlení toho co chceme říci. Je to jak společenská hra kde nejde o body, ale o to dozvědět se a povědět co nejvíce.

Náramně si to užíváme. Spontálnost,  tradiční večeři i to jak jsme Césarovou rodinou přijati je něco úžasného. Úplně cizí lidé si nás opět vzali k sobě domů. Oproti předchozí zkušenosti z Cuency, jsou to lidé prostého původu, nemajíc majetek, bohatství či byznys. Jejich štědrost, pohostinnost a vřelost tím však netrpí a je pro nás totálně odzbrojující.
Když se pak děvčata rozhodnou Kačce darovat náramek a náušnice jako dárek, je nám doslova trapně. Nechceme žádné dary, ale také je nechceme odmítnout a urazit. Nejsme na to zvyklí dostávat dárky, jen tak pro radost, kvůli vzájemným sympatiím.
Nejsem žádný cíťa, ale z tohohle jsem fakt na měkko. Doslova to nesnáším. Nevím jak se chovat.
Ti lidé v tom však nevidí nic víc, než jen darovat na památku maličkost. Darovat to lidem, kteří jim jsou sympatičtí a které si během chvilky zamilovali.
Je to neskutečná emoční dávka, dávka lásky a štěstí. Jsme z toho totálně rozsekaní. Je to tak něco nepopsatelně krásného a úžasného... tohle je to bohatství, které nám cesta dává.

Totálně nabití se k půlnoci se všemi loučíme a César nás ukládá u sebe doma, do své vlastní postele a vrací se spát do domu svých rodičů.

29.7.2015

Marie, roztomilá Césarova manželka, nás nehodlá pustit bez snídaně. Přijímáme a je nám opět lehce trapně.
Vezeme Césara do servisu, kde se plánujeme dnes věnovat také nějaké činnosti. Využíváme pomalého připojení a vyřizujeme takové ty formality.
Odpoledne si odskakujeme do obchodního centra a nakupujeme nějaké sladkosti pro děti, neb se nám po sdělení našeho plánu dostalo opětovného pozvání k Césarovi domů.

Po příjezdu k němu domů, darujeme jeho dvěma úžasným špuntům pletené medvídky pro úžasné děti na cestě, od úžasné paní Dany, která nám je pro tyhle případy upletla. Samozřejmě ani lízátkem pro děti a čokoládou pro Marii se nedá nic zkazit a tak jim jako malý bonus lehce kazíme chrup.
Césarovi věnuji úplně poslední rybičku z našich zásob. Je z malého českého nožíku tak nadšený, až se úspěšně řeže do prstu. Teče z něj krve... hodně.

Opět přesun k Césarovým rodičům, kde na všechny vytahujeme to co v těchto zeměpisných šířkách nikdy nezkazí večírek. Chipsy a Cola pro špunty, a pivo pro dospělé. Vím, má to daleko ke zdravé výživě a není to kdo ví co, ale tohle je zkrátka záruka.
Dědovi darujeme kšiltovku od České zbrojovky. Je nadšený a hned se v ní fotí.
Náramky, další pletený medvídek a ještě jedna čokoláda slouží k obdarování ostatních členů dnešní párty a v rytmu tradičních ekvádorských pop hitů z rádia, pokračujeme v naší včera započaté společenské hře "domluv se jak můžeš".

Je to opět nádherný večer a my zažíváme absolutní pocit štěstí. Opravdový vrchol však přichází když Gábinka vytáhne telefon a pouští jeden ze zdejších hitů. Všichni nám společně, v doprovodu telefonu zpívají "bailando" od Enrigue Iglesiase.
Rychle tasím foťák a tenhle nepopsatelně krásný okamžik natáčím.
Malý Damian se projevuje jako velký talent a budoucí pěvecká hvězda.

Až Vám pustíme tohle video, pochopíte... možná... minimálně se skvěle pobavíte a připomenete si, to co všichni víme... že ty nejlepší věci jsou zadarmo.

30.7.2015

Necháváme OKI v servisu a autobusem vyrážíme do centra. Nejsme MHD typy. Nebýt jedné slečny a řidiče, kdo ví kde bychom vystoupili a jestli bychom do centra vůbec dojeli.
Centru Quita je krásné a čisté. Bílá katedrála na náměstí a její interiér, včetně nádherného kazetového stropu, je tak krásná, že i přes zákaz focení ukecávám ostrahu na jednu fotku.

Užíváme si courání se centrem města a jeho uličkami. Vyjíždíme si na vyhlídku nad město a navštěvujeme další obrovskou katedrálu na druhém konci centra.
Neumíme odolat a tak využíváme možnosti prohlídky věží, hodin a půdních prostor. Je to nádherná stavba.

Po návratu z města se balíme a loučíme se všemi, včetně našeho kamaráda Césara. Jestli se budeme do Ekvádoru vracet, on a jeho rodina bude rozhodně jedním z hlavních důvodů.
Vyrážíme za město, směr rovník a kousek před tou pomyslnou čárou na mapě, nocujeme na pumpě.

31.7.2015

Rušný provoz nás nenechává dlouho spát a tak rovnou vyrážíme k rovníkovému monumentu, v mapě označeném jako střed světa.
Z oplocení a budky s prodejem lístků je zřejmé, že se tady z toho udělala turistická atrakce. Díky tomu je tu také otevírací doba, tudíž ještě zavřeno. Jedeme o pár kilometrů dál do městečka Calacali, které je také vybaveno podobným monumentem, ale výrazně menším a bez lístků a davů turistů.
Tenhle je usazený na malém náměstíčku, malého městečka a je protínán rovníkem a sedmdesátou rovnoběžkou.
Fotíme si jej, fotíme se s ním a také zde pálíme druhý vzorek na mobilní pálenici od firmy Nitara. Jedním slovem porod. Když už se nám začíná dařit, foukne vítr a je po pálení. Po půl hodině tedy přemisťuji nádobíčko do OKI, kde v závětří dokončuji započaté dílo.

Vracíme se k turisticky vyhlášenému monumentu. Je to opičárna, ale když už tu jsme.
Krátce si užíváme i toho místo, také ležící na rovníku.
Tentokrát žádné vlasy ani nic jiného neřežeme i když je tu rybička s námi.

Cestu zpět přes Quito využíváme k dokoupení nějakých zásob, rychlému připojení a už za tmy pokračujeme z města ven.
Krásná nová dvouproudá silnice se klikatí ve tmě a my uháníme na sever, když najednou řidič vedle nás prudce strhne volant v úmyslu objet motorku vláčící se před ním.
Protože se tu moc nepoužívají zrcátka, nevšimnul si nás vedle sebe. Rychlý manévr, jedno kolo ve škarpě a dávám vyniknout našemu klaksonu. O spršku nadávek bohužel přišel, neb ty přehlušilo pískání pneumatik. Idiot. Málem nás poslal ze srázu.

Už jsme za městem, někde v kopcích na samotě. Stavíme na pumpě u lesa a dáváme si pro dnešek padla. Ještě jsme znovu nepřejeli rovník, takže dnes naposledy na pár měsíců, nocujeme na jižní polokouli.

1.8.2015

Krátce snídáme a míříme na sever. Po pár kilometrech znovu protínáme rovník. Nestavíme, jen symbolicky troubíme u cedule. Máme namířeno do Otavalla, na tradiční indiánské trhy.

Trhy jsou nádherné, lidi jsou super. Užíváme si jejich atmosféru, stejně tak jako všechny možné pochoutky co se zde nabízejí. Jsme nudní a stejně k obědu vyhrává grilovaný čuník. Je to prostě žrádlo!

Nakupujeme poslední suvenýry a už se jen tak couráme městem. Snažím se ulovit poslední záběry sympatických domorodců.
Procházíme menším davem, když se před námi začne motat nějaký strýc. Chci mu uhnout do leva a on dělá pohyb tím samým směrem. Doprava a opět. Znáte to. Zastavím a nechávám ho projít, ať už si vybere jakoukoliv stranu. "ikskjús mí", omluví se strýc anglicky a obchází mě zleva.
V ten samý moment najednou cítím něčí ruku na mém stehně. Na kapse kalhot pravé nohavice. Okamžitě si sahám rukou po kapse a vedle mě stojící tetka dělá jako že nic.
"Hej bacha! Ta svině mě zkusila okrást", vykřiknu a hlásím Kačce. Současně upřeně sleduji jak mě tetka bez jediného mrknutí oka obchází a snaží se zmizet. Rychle sahám do kapsy. Naštěstí mám do kapsy dost hluboko a tak se tam nedostala. Vše je ok.
Lidi okolo nás se rozestupují a já uvažuji o reakci. Fakt mi to přijde blbý, ale nejradši bych jí napálil jednu pěstí. Tetka je výrazně starší, tak o dvě hlavy menší a je to prostě ženská. Mám ruku zaťatou v pěst a váhám.
"Hej co to bylo? Slyšíš mě ty mrcho?"
Tetka nic, prodírá se davem pryč od nás. Starý indián ve stánku naproti ukazuje ať ji vyfotím.
"Foto, policie!" volá na mě a jasným gestem, dává najevo co by si zasloužila. Přejíždí prstem po krku a já moc dobře chápu co tím myslí.
Ještě se rychle rozhlížím, není-li poblíž někdo další, ale svým zvoláním jsem dal jasně najevo, že se nechci dát. Teta je pryč. Má kliku. Byla pryč dřív, než stihla přijít má odezva.
"Svině jedna!", ulevím si ještě jednou nahlas.
"Ok amígo?", ptá se indián a já palcem signalizuji, že je vše v pořádku.

Naštěstí k žádné újmě nedošlo a tak pokračujeme dál a užíváme si zdejší trhy. Zkrátka všude se občas najde nějaký ten hajzlík a je potřeba být stále na pozoru. Když pozorujeme některé neopatrné turistky s rozvalenými kabelkami ledabyle hozenými přes rameno, je nám jasné, že je tohle zkrátka velké lákadlo pro takové jako byla ta tetka.

Je pozdní odpoledne a my vyrážíme dál. Jedem k hranicím s Kolumbií, do města Tulcan.
Po tom co seženeme malou večeři na ulici, chystáme se na nocleh na zdejší pumpě. Bohužel ostraze se to nelíbí a tak nás vyhazuje.
"No tak přespíme u hranic. Tam bude bezpečno", navrhuji náhradní řešení a vyrážíme k deset kilometrů vzdálenému hraničnímu přechodu.
Dva kilometry za městem však najednou vidíme krásné parkoviště a tak stavíme. Plot, velká bílá budova a na ní cedule "antidrogové oddělení policie".
Usuzujeme, že tady bychom mohli spát bezpečně. Rychle vznesený dotaz na ostrahu objektu, která s naším nocováním před areálem nemá problém a zaleháme na kutě.

2.8.2015

Spalo se nám krásně. Byl klid. Vyrážíme na hranice s Kolumbií.

Přijíždíme k hranicím a protože není zcela zřejmé co se kde nachází stavíme až u závory ke vstupu do Kolumbie. Musíme se tedy vrátit, abychom nejdříve oficiálně opustili Ekvádor.
Jak už to bývá, při výstupu to jde hladce. Imigrační nám bouchne razítka do pasů, celníci seberou papír vydaný pro OKI, otravuje pár veksláků s nejvýhodnějším kurzem a my jedem k závoře, u které jsem dnes již byli.

"Adiós Ekvádor! Bylo tu moc krásně. Určitě se vrátíme".

 

 

 

Nevěděli jsme toho o Ekvádoru mnoho. Dokonce jsem si nebyl schopen zapamatovat název hlavního města. Nyní si budu pamatovat víc, než mě před tím napadalo.
Ekvádor nás nadchnul hned od prvních minut. Všude přítomná pohoda, nádherné a zelené kopce, které jsme přejížděli. Chutě a vůně, krásná města s historií a hlavně, hlavně lidi.
Tenhle, v jihoamerickém měřítku malý stát, nám dal nádhernou lekci z toho, jak mohou věci fungovat lehce a snadno, ale také jak by se k sobě měli lidi chovat.
Byla to hotová emoční nálož, která tu na nás číhala.
Znovu jsme si připomněli, že to není o společenském postavení, o finanční stránce, o tom jakým jezdíte autem a nebo co děláte za práci. Je to o každém z nás, o našem přístupu k životu a k těm druhým.

Rovníkový  Ekvádor je relativně malá, avšak funkční a bezpečná země. Věci se tu řeší hlavou a fungují. A i přesto se tu nezapomíná na historii a tradice.
Zdejší čokoláda, ale i vepřové je něco nepopsatelného a usměvaví indiáni ať s čelenkou či jen tak v tričku, jsou přátelští a fajn. Lidé jsou tu opravdu hodní, pohodoví a slušní. A to se neomrzí.

Ekvádor nás přijal s otevřenou náručí a ukázal jen něco málo ze svých krás. Chceme se sem vrátit, vidět a zažít více.