Kolumbie 2 - Cartagena, čekání na Ivana a extáze

co
2. září 2015

 

15.8.2015

Tak mám dneska narozeniny. Po Kačce také "slavím" první narozeniny na cestě. Ty poslední byli ve znamení příprav a tak se moc neoslavovalo. Dneska to asi nebude o moc jiné.

Kupujeme si malou snídani a kličkujeme hustou dopravou Cartageny na předměstí, kde jsme si domluvili bydlení na levném hotelu.
Šéfík nás vítá a ukazuje nám malý, ale pěkný pokoj. Dostáváme heslo k wifi, parkujeme OKI ve dvoře a dopřáváme si příjemně studenou a osvěžující sprchu. Pohoda.

Rychlý nákup a už žhavíme naše stroje v příjemné teplotě klimatizovaného pokoje. Vyřizujeme administrativu, odepisujeme na maily a stahujeme filmy, abychom si zpříjemnili večer.

Večer si pouštíme na pc film, pijeme studené pivo a křoupeme chipsy. To je naše oslava.

16.8.2015

Stálé a snesitelné klima, sprcha a postel. To se to spí.
Jen vedle na terase také něco slaví a tak když přestala řvát hudba z ulice, začali se pěvecky prosazovat další ubytovaní.
Když je půl třetí ráno a jejich pěvecké nasazení spíše sílí, jdu se zeptat kluka na recepci, jestli by jim nemohl sebrat noty.
Daří se. Bez not zpívat neumí. Ale pro změnu vášnivou debatují na politická témata až do pěti ráno.

Je ráno a všude klid. Jdu za šéfíkem a žádám o jiný pokoj, nejlépe do dvora a pokud možno bez terasy. Shodou okolností je tam kluk z noční služby na recepci a tak mu vysvětluje důvod mého požadavku.
Dostáváme nový pokoj, úplně nahoře, daleko od všech potenciálních hluků a zvuků.

Po výhodném obědovém menu v nedaleké mini restauraci se pokoušíme uspořádat věci na střeše OKI. Naše snažení však ukončuje bouřka a tak se rychle dekujeme zpátky do pokoje.
Pracujeme na pc a když už nás z monitoru bolí oči, pouštíme si přes usb film na televizi.

17.8.2015

Snídaně z toho co nám zbylo od večeře. Internet funguje a tak jej využíváme na plné pecky. Posíláme fotky domů k záloze a plánujeme trasu centrální Amerikou.
Oběd vaříme z posledních zásob co jsme našli v autě.
Večeři řešíme v malém rohovém kiosku za rohem od našeho hotelu. Dáváme si výborného "teplého psa" a zjišťujeme, že dělají i pěkná masa. Zítra večeříme tady!

18.8.2015

Vyrážíme do města. Máme další schůzky ohledně naší přepravy. První je v kavárně nedalekého obchodního centra.
Manfred je z Německa a tady již nějakou dobu podniká v přepravě. Jeho lehce nátlaková strategie na nás moc neplatí a hlavně se nám nelíbí. Ani ceny nestojí za nic, ale prozatím jej neodmítáme.

Protože i my se musíme nějak dostat do Panamy, jedeme na letiště, zjistit jaké jsou možnosti a ceny zdejších leteckých společností. S angličtinou je to jako všude v Jižní Americe.
Nic moc... spíš nic, než moc.

Cestou zpět jedem středem historického centra. Kličkujeme a hledáme možnost zaparkovat někde ve stínu. Bez porušení nějakého zákazu není šance a o pokutu rozhodně nestojíme.
I přesto nás staví statná policistka. Neumí ani slovo anglicky. Chápu, že touží po tom abych dal auto na stranu, ale její bločky v ruce ve mě nevyvolávají pocit, že bych tak činit měl.
Chvilku tedy blokujeme provoz úzké jednosměrky a spoléháme na to, že troubení aut za námi ji přesvědčí nás nezdržovat, když neumí vysvětlit důvod našeho zastavení.
Stojí si však na svém a tak vyhovuji a uhýbám stranou.
Jako by zapomněla, že nemluvíme španělsky. Spouští na mě se vší parádou a už už se chystá vyplňovat ten svůj hnusnej žlutej bloček.
Protože s tím nesouhlasím, volá si posily. Nejdřív přichází mladý policajt co mluví anglicky a následně ještě jeden na motorce, asi dva a půl metru vysoký. Možná víc.
"Tady ta značka znamená, že je to jednosměrka", vysvětluje mi anglicky mluvící policajt, zatím co ten hromotluk študuje moje dokumenty.
"No jasný to chápu. Vždyť jedu stejně jako ostatní, tak proč mě ta tvoje kolegyně zastavila?"
"No říká, že si projel tady tu ulici a to je v protisměru", ukazuje do ulice ze které je vidět na náměstíčko, kde jsme se před chvílí otáčeli. Možná jsem se otáčel ve špatném směru, napadá mě, ale nebyla tam žádná značka a vyjel jsem ve finále správným směrem. Nechápu.
"No zkrátka tady nemůžeš jezdit, když je tady ta značka", trvá si na svém policajt.
"No jo jasný. Ale já jsem přijel tady po té ulici. Ne po té kam mi ukazuješ, že nesmím".
Policajt nechápe. Naštěstí, na zemi sedící paní, prodávající ovoce se vkládá do naší debaty a potvrzuje směr našeho příjezdu.
Policajt háže škleb, jde za svým obrovským kolegou a ten mi s úsměvem vrací dokumenty. Statná policistka dělá, jako by se nic nestalo.
"Co myslíš, omluví se mi?" nemůžu si odpustit rýpnutí a ptám se anglicky mluvícího policajta. Další škleb a gesto, že máme jet.
Nevíme co to mělo být, ale nejspíš si nás s někým spletla. Koneckonců, oranžových škodovek s českou espézetkou tu jezdí stovky.

Parkování nacházíme hned za hradbami a navíc ve stínu a zadarmo.
Jdeme se projít po centru a hned na prvním náměstí se mi daří šlápnout na hřebík a vrazit si ho do nohy. Troška krve, ale přežiju to. Paní ve stánku naproti co to viděla, mi hned nabízí papírové ubrousky. Je to dobrý, fakt to přežiju.

Jdeme na další schůzku ohledně dopravy. Měli by přijít i naši argentinský kamarádi. Jsou dvě a oni nikde. Jdeme sami.
Sympaťák v přemražené kanceláři toho anglicky moc nenamluví, ale snaží se. Bohužel v jejich nabídce není námi požadovaná služba.
"Proč se na to ten jouda nezeptal hned?", vyletí z Kačky v reakci na jednání Alejandra.
Jen se ušklíbnu. Na to není fakt co dodat. Jak vidno španělština je k ničemu, když se neumí zeptat na to podstatné. A pak na domluvenou schůzku ani nepřijdou. Grrr!
Získáváme od sympaťáka alespoň kontakt na další agenturu a hned tam vyrážíme.

Vysoká budova, drsná recepční co mi sebere řidičák za to že mi půjčí kartičku, díky které můžeme jet výtahem do jedenáctého patra.
Obrovská kancelář, plná telefonujících lidí a v rohu té obrovské kanceláře je jedna malá kancelář, uvnitř které sedí dáma, jenž nám má pomoci.
Ale nic není tak horké. Volá asistenta. Asistent je suverén a prý vše zařídí. Tvrzení o nefunkčnosti ferry mi nevěří a hned někam volá.
"Hmm nefunguje. Víš víc než já", ušklíbne se a hledá v telefonu v telefonu další číslo.
No ať to neprotahujeme. Oni to nedělají, ale ihned nám domluvili schůzku v další firmě.

Jedeme tam, kam nás nasměrovali. Je to kousek od našeho hotelu. Pro jistotu se ptáme policistů na zdejší služebně. Nevědí. Teda tvrdí, že vědí a že nám to ukážou, jen ať prý sledujeme jejich motorku. Po dvaceti minutách kličkování uličkami, víme, že neví.
Nakonec se ale doptávají a zvoní za nás na zvonek hledané firmy. Hurá.
Hurá jen dočasně. Kontejner nám do Panamy pošlou, ale auta nepřepravují. Takže je zřejmé, že jejich služeb nevyužijeme.

Jsme rádi, že jsme kousek od hotelu. Rychlá a studená sprcha, dává zapomenout na dnešní den.
Grilovaný plátek masa, co jsme si včera vyhlídli v mini rohovém kiosku, je balzám.
Plechovkové pivo, chipsy a relax na terase po tmě je náš způsob boje se spíše neúspěšným dnem.

19.8.2015

Jsme po snídani a zkoušíme se přes skype dovolat do Česka. Dostali jsme kontakt na člověka ve škodovce, s nímž konzultujeme naše trable se zavzdušňováním nádrže.

Jedeme do města a cestou se stavujeme za Luisem, prvním agentem, se kterým jsme jednali. Není přítomen a tak zatím jedeme do města.
Kocháme se centrem, Kačka si usmlouvává další kabelku do sbírky a následně si užíváme klimatizace, ledové kávy a rychlého internetu v jedné nedaleké kavárně.
Auto jsme nechali za rohem u silnice. Nedá mi to a raději pro něj běžím a parkuji ve volném parkovacím pruhu před kavárnou. Je lepší ho mít na očích.
Sedíme, hlavy zabořené do počítače, když najednou zvednu oči.
"Doprdele, bacha!" letím z kavárny jak čert, skáču přes závoru a v momentě stojím u OKI, kterou se nám už zkouší zdejší strážci zákona odtáhnout.
"Hej co je za problém seňor?" ptám se chlápka obsluhující ramena odtahovky a stavím se mezi OKI a jeho stroj. Borec jen ukáže směrem k policajtce a ta na mě spouští španělsky. V ruce zase takovej ten hnusnej žlutej bloček a propisku.
"Umí tu někdo anglicky?" ptám se skupinky manažersky vyhlížejících kluků v košilích co procházejí kolem. Nikdo se netváří. Až jeden se nakonec chytá a ujímá se překladu.
Dozvídám se, že stojím na zákazu parkování.
"Počkej jak zákaz parkování? Vždyť značka je až tamhle. Platnost dopravní značky je až od ní přeci".
"No jenže tahle platí i tady. Tady se nesmí parkovat", nehodlá se policajtka se mnou bavit.
"Co to je za blbost? To jako támhle ten zákaz odbočení platí taky už o ulici dřív? Vždyť je to jednosměrka!?" snažím se na konkrétním případu prokázat svoji pravdu a přesvědčit o nespáchání dopravního přestupku.
"To je něco jiného. Tahle značka platí pro celý tenhle pruh", nechce se už policajtka bavit ani s překládajícím.
"No tak teda dobrá. Chápeš, že jsem tohle vědět nemohl. To jste jediní na světě. Sorry, ale nevěděl jsem to a tak jsem tady zastavil v přesvědčení, že to zakázané není".
Nejen překládající, ale i jeho kamarádi v kravatách a dokonce i majitel krámku vedle OKI se mě zastávají a všichni sborově hučí do policajtky.
Ta si mě měří přísným pohledem a dává gesto obsluze, propustit naší oranžádu z ocelového sevření.
Všem, včetně přísné policajtky děkuju a popojíždím o dvě stě metrů dál, kde parkuji před restaurací. Pro jistotu se jich ptám na možnost parkování. Nemají problém. Uff!

Jednání s Luisem je dnes ve výrazně veselejším duchu. Domlouváme se na přepravě a dokonce se nám daří z něho vyrazit malou slevu.

Dobře naladěni vyrážíme dobít zdejší pevnost, Castillo San Felipe de Barajas.
Po tom co si projdeme celou pevnost a prozkoumáme její útroby, jedeme na Bocagrande, osvěžit se do moře. Jsme splavení jak závodní koně a tak možnost skočit do vln je více než příjemná.

Vedle OKI parkují i argentinci, se kterými jsme uvažovali o sdílení kontejneru. Motají pořád páté přes deváté a vypadá to, že se budeme muset smířit s dražším kontejnerem jen pro OKI. Co se dá dělat. Lepší než tu donekonečna čekat, až se rozhodnout a seženou papíry pro svého psa.

20.8.2015

Je půl desáté a Luis pro nás přijíždí před hotel. V autě sedí i Alejandro. Vyrážíme všichni společně k notáři, ověřit dokumenty a naše podpisy na nich. Asi si to rozmyslel, když jsme řekli, že jedeme sami.
U notáře to běhá jak na drátku a tak během pár minut stojíme u okénka.
"Pasport por favor", žádá si paní za přepážkou cestovní pas pro ověření mé identity. Podávám pas a podepisuji před jejím zrakem potřebné dokumenty.
"Pasport por favor", žádá paní za přepážkou to samé od Alejandra. Ten jen třeští oči. Nechal pas a peníze v autě před Luisovou kanceláří. Všichni se po sobě podíváme, ale nikdo to nekomentuje.
Je to vůl. Jede k notáři ověřovat podpisy a nevezme si prachy a pas. Co dodat.
Já vše ještě stvrzuji otiskem svého prstu a dílo je dokonáno. Jedeme zpátky na hotel.

Posíláme data, selektujeme fotky a makáme jak čerti.

Večeře již obligátně, steak v našem stánku na rohu.
Před dnešním filmem, spouštíme nový profil na Facebooku, Kačky "Kulinářské zážitky".

21.8.2015

Vstáváme brzo a míříme do města. Chceme si za východu slunce vyfotit město z věže pevnosti. Bohužel počasí je proti nám a oblačnost focení nepřeje.

Dáváme si dodatečně snídani a míříme znovu na letiště, zkusit získat levný let do Panamy.

Následně míříme na Bocagrande. Potkáváme zde, asi na zázrak čekající, argentince. Nejsme z nich schopni dostat odpověď na dotaz, zdali s námi budou dvacátého osmého sdílet kontejner či nikoliv.
"Hele, my jsme připravený tenhle týden jet. Záleží jen na vás. Pokud ale nepojedeme teď a budeme čekat další týden, tak pojedeme radši s českým kamarádem, co se blíží do Cartageny", sděluji jim naše stanovisko.
Ano čtete správně, nekecáme. Po roce dopisování si, nás dojel další Čech, také na cestě kolem světa a shodou okolností také ve škodovce.
Ivan, jak se tenhle statečný chlapík jmenuje, je nyní v Peru a uhání na sever. Nabídli jsme mu na něj počkat, když se argentinci nerozhodnou. Pokud máme ještě týden čekat, raději ušetříme peníze za kontejner krajánkovi.

Rychle skáčeme do moře a užíváme si teplých vln.

22.8.2015

Snídaně z toho co jsme včera nesnědli a celý den fungujeme na funkčním internetu.
Makáme, až se z nás kouří.

23.8.2015

I dnes využíváme klid a funkční internet.
Odpoledne, dáváme na chvíli odpočinout našim očím a vyměňujeme počítače za pohled na průtrž mračen, z recepce hotelu.

Večeře v našem oblíbeném kiosku a za celodenní práci, odměna v podobě dalšího českého filmu.

24.8.2015

Další skype s člověkem ze škodovky a další konzultace.

Hned po tom se balíme a opouštíme hotel. Jedeme na nedaleký poloostrov Barú, za krásami Karibiku.
Je to trošku jak se vrátit do Afriky. Všude ukřičení naháněči parkovišť, uprostřed hustého stromoví.

Nechce se nám platit za parkování a tak neplatíme. Stavíme auto na cestě kousek před bránou jednoho z parkovišť a jdeme k moři. Nikdo si nás nevšímá, nikdo neotravuje.
Karibik je pecka. Přesně tak krásně barevné moře jak ho znáte z fotek. Trávíme na pláži několik hodin a užíváme si nádherného počasí, čistého zeleného moře a nic nedělání.

Bohužel tu ale není kde nocovat a tak se vracíme do města. Při něčem co se tváří jako západ slunce se procházíme po pláži. Kanystrová sprcha a nocování v zátoce, jako už několikrát.

25.8.2015

Moc jsme toho nenaspali. Bylo hnusné teplo. Náladu nám vylepšuje sladká snídaně v pekárně. Baštíme sladké pečivo, ucucáváme dohromady jednu colu a pozorujeme jak se všichni ostatní soustředí víc na televizi v koutě, než na svoji snídani.

Využíváme dopoledne bez slunečního žáru a procházíme se po starém městě a jeho hradbách.
Již máme v centru oblíbený bufík, kde si dopřáváme jedno z nejlepších kuřat ve městě a studenou pepsi colu.

Odpoledne se poflakujeme na Bocagrande. V době největšího žáru se střídavě chladíme v obchodním centru a v sámošce, kde doplňujeme studené tekutiny. Takhle nesnesitelné teplo nebylo ani v Africe.

Večer, když město přikryje tma, vyrážíme na noční focení. Couráme se po místech, která jsme si přes den vytipovali a užíváme si výrazně přijatelnější klima.
Nocovat se vracíme opět na Bocagrande k laguně.

26.8.2015

V noci bylo zase teplo. Vytvořil jsem proto zlepšovák a tak spíme s pootevřenými zadními dveřmi, což způsobuje lepší cirkulaci vzduchu v naší "ložnici". V noci však začíná pršet a tak se bez zlepšováku musíme obejít. Ale aspoň se trošku ochladilo a dá se spát.

Nakupujeme jídlo na následující dny a vracíme se na hotel.
Dnes potřebujeme internet víc než kdy jindy. Dostalo se nám totiž pozvání a online přes skype voláme do Česka, na akci "Pocta legendě", věnované velikánu mezi cestovateli panu Stinglovi.
Živý vstup má své kouzlo. Nejdříve mluvíme už před tím, než nás Petr Horký stíhá uvést a následně jsme vyzváni k položení otázky panu Stinglovi, kterou samozřejmě připravenou nemáme.
Naštěstí nám vedle mnohého dala cesta také umění improvizace. Ve finále otázka padá a pan Stingl přijímá naše pozvání na "sifon" po našem návratu.
Bylo to super a bylo nám obrovskou ctí. Děkujeme!

27.8.2015

Potraviny máme nakoupené a tak jediný důvod vylézt dnes z pokoje je si lehce odpočinout na terase.
Celý den píšeme, posíláme, selektujeme a připravujeme se na druhou polovinu naší cesty.

28.8.2015

Ani dnes se ven moc nepodíváme. Máme práce nad hlavu a tak postupně škrtáme splněné resty z dlouhého seznamu.
Až večer, když je venku tma a dýchatelno, vyrážíme do kiosku na rohu a dopřáváme si plátek výborného hovězího.

29.8.2015

Posílání fotek, selektování fotek, psaní deníku, dopisování účetnictví, plánování trasy. To je celý dnešní den. Práce, povinnosti...
Ne každý den cestovatele je plný zážitků a dobrodružství.

30.8.2015

Posíláme fotky, píšeme články a komunikujeme s Ivanem. Má problém s autem. Sakra!
Něco se pokazilo a Rapid mu nejede. Aby to stihnul, musel by to přes noc opravit a jet jak dráha.
Náš společný transport v kontejneru je ohrožený. Vážně ohrožený.

Dáváme si oběd v prázdné restauraci pod hotelem. Voňavé menu v přepočtu za padesát korun a příjemná vedoucí, která už nás zná.
Jako antistres si dopřáváme čokoládové nanuky.

Práce na počítačích v pokoji s klimou, je jediné co se dá při třiceti osmi stupních venku dneska dělat.

Večeři si dopřáváme v kiosku na rohu, jen si pro změnu vychutnáváme hamburguesu. Je to hamburger, ale opravdu poctivý. Skoro ho nejde uchopit.

31.8.2015

Ivan to nedává. Rozebral a složil motor, ale není to dobré. Teď už nepomůže ani zázrak. Bohužel. Co se dá dělat.
Jedeme za Luisem. Objednáváme kontejner jenom pro OKI. Protože se ani argentinci neozvali, jedeme sólo, za víc peněz.
Je nám líto, že jsme tu vytvrdli o týden navíc zcela zbytečně a že je Ivan příliš daleko, než aby jsme mu mohli pomoci. Ale aspoň Luise informujeme, že se brzy ozve další Čech se škodovkou a připravujeme tak Ivanovi lepší pozici pro vyjednávání.

Posouváme se do města na oběd, lehce se projdeme centrem a protože začíná slunce řádně připalovat, jedeme do obchodního centra na Bocagrande, kde si dopřáváme čokoládovou odměnu v podobě dortíků a ledové kávy.
Sedíme v klidu, nevyužíváme poprvé solidního připojení a vychutnáváme si sladké dobroty. Vzpomínáme jak přesně  před rokem, den před našim odjezdem, byl dnešek neskutečně hektický den. Byl to nejhorší den naší expedice. Dneska už je to jen úsměvné.

Vracíme se na hotel. Ještě si nechávám mailem potvrdit od Luise nakládku a jdu shánět letenky.
První společnost neakceptuje naše české karty, protože máme jen debetní a nemáme kreditní. Samozřejmě, že tahle společnost byla ta levnější.
Objednávám tedy letenky přes evropský server. Vybráno, potvrzeno, proces placení a... padá internet.
"Ne! Doprdele! No tak to je pěkný...", sedím a koukám na bílou obrazovku.
Vzápětí nám přichází email, potvrzující naši rezervaci. No tak uvidíme.
Netrvá však dlouho a přichází druhý email, který naši rezervaci ručí, kvůli problémům s platbou.

Aby toho nebylo málo, tak zjišťujeme, že náš počítač napadnul nějaký vir. Sakra!!!
Vyskakující okno, upozorňující mne na nutnost zaplacení antiviru na další období, je fakt dost špatně načasované. Sakra!

Rychle využívám znovu fungujícího internetu a snažím se rezervovat a zaplatit letenky na podruhé. Daří se! Máme letenky, platba proběhla v pořádku a první se nestihla načíst.
Jediná vada na kráse je, že odlet máme až den po naložení auta. Hold budeme spát jednu noc na letišti. Bude legrace.

Zbytek večera, nebo spíš noci, tvoříme a dáváme statistiky a roční video na náš web.

1.9.2015

Spíme až do rána.
Tak dneska je to rok. Před rokem jsme vyráželi, absolutně netušíc co všechno na nás čeká. Uteklo to jako voda.

Jedeme do města a snažíme se vybrat hotovost, abychom zaplatili za kontejner. Limity bankomatů nás nutí vybírat na osm krát a protože je tu nejvyšší bankovka padesát tisíc, máme celkem slušný balík. Jedeme k Luisovi a v kapse si vezeme čtyři a půl milionu.

Odpoledne je v duchu balení a večer si jako malou oslavu dopřáváme v kiosku na rohu opět maso. Protože je dnes ale výjimečný den, dopřáváme si každý svou vlastní porci.

2.9.2015

Jsme s Luisem domluveni na osm ráno u něj v kanceláři. Jsme tu o deset minut dříve.
Dvě minuty před osmou přijíždí i Luis a ostatní z kanceláře.
Sonia, Luisova manželka, se pouští do vyřizování naší přepravy. Telefonuje dost nahlas, vášnivě, zdá se, že se s někým hádá.
"Máme menší problém. Chvilku vydrž", dostává se nám utvrzení, že jsme si její intonaci vysvětlili správně.
Je půl desáté a už mi to nedá. "Jak to vypadá? Kdy pojedeme nakládat?"
Sonia mě vede k Luisovi do kanceláře.
"Máme problém. V přístavu si vymysleli nějaká nová pravidla a i když jsme objednali kontejner už v pondělí, není v tuto chvíli žádný k dispozici. Ty už máš ty letenky koupené?"
Nějak jsem to tušil. Sedím klidně v jeho kanceláři a jen kývnu hlavou na souhlas, že letenky jsou už koupené. Jen mi bleskne hlavou, jak jsem málem omdlel, když při placení vypadl internet a já je objednával na dvakrát.
"No jsou tu dvě možnosti. Buď tě naložíme zítra a nebo tu máme ještě jedny turisty, se kterými by jsi mohl naložit a poslat auto v neděli. V obou případech je nutné si přerezervovat letenky."
"Letenky jsem koupil v akci. Akční letenky se dají přerezervovat dost špatně. To je skoro jak koupit nové", překvapivě se vůbec nerozčiluju. Já, kterého tohle vždycky vytočí.
"A co se vlastně stalo? Co je za problém?"
"Nedokážu ti to vysvětlit. Prostě mají málo práce a tak si ji šetří a místo dvanácti kontejnerů, udělají jen deset a ty dva si nechají na zítra. Je to strašný. Dělám v dopravě už dvacet let a tohle mi udělali poprvé. Taky to nechápu. Prostě si změnili pravidla a nedali nám vědět".
Netvářím se. Jen zavrtím hlavou, jako že to nechápu a pro jistotu přidám škleb.
"Vydrž, zkusím někomu zavolat", bere Luis do ruky telefon. Je na něm patrná větší nervozita než kdybych se rozčiloval.
Letmo rozumím, že mluví s nějakým dobrým kontaktem v přístavu a vysvětluje mu, že máme již koupené letenky a tak je zdržení nepřípustné.
"Ok, možná to půjde. Za minutu mi dají vědět. Mohli by jsme naložit ve dvanáct. Vydrž, děláme maximum".

Za minutu to není. Je to za dvě. Ale i tak mi Sonia potvrzuje, že ve dvanáct se bude určitě nakládat.
Pořád zůstávám v klidu. Neslavím, ani nejsem vzteklý. Prostě nějak to dopadne. Nebudeme dělat předčasné závěry. Já se nepoznávám!

Z dvanácté je nakonec půl jedné. Ale jedeme do přístavu a tak už to snad dopadne. Za závorou si mě přebírá Oskar a jdeme se nahlásit. Po dvaceti minutách dostáváme další pokyny a já vjíždím do haly kde má proběhnout policejní kontrola.

Venku je skoro čtyřicet. V hale je snad dvakrát tolik.
Zatím co já se tu peču, Kačka v kanceláři mrzne pod přepálenou klimatizací. Fakt sranda.
Dostávám pokyn, vyskládat všechno z auta vedle něj. Pěkný, a ještě mě tu budou dusit. Nic nenamítám a pomalu rovnám všechno za auto.
"Sundej i to ze střechy", dostává se mi ještě jednoho pokynu. Sundávám tedy i kanystry ze střechy.
Všechno venku. Přichází mladý policajt ve vestě a v rukavicích a začíná pomalu kontrolovat to co v autě zůstalo.
Poprvé dochází na bezpečnostní truhlu kam zamykám doklady. Vytahuji ukrytou zrcadlovku a úmyslně mu ji nepůjčuji do ruky. Stačí mu to, že jsem ji vytáhnul. Dál to nezkoumá. Co by asi říkal na dolary, co leží na dně.
Kačce šacuje kabelku co zůstala v autě a prohrabává se v přihrádce. Dalekohled, ok.  Reflexní vesta, ok. Krabička s cédéčkama, ok. Plechová krabička a v ní pytlík. V pytlíku malé bílé kuličky.
"Co to je?", vytřeští na mě oči, sype si jich pár na dlaň a čichá k nim.
"Extáze?"
"Ne ty vole", dostávám výbuch smíchu. "To jsou bonbóny", beru si na ukázku dva do ruky a strkám je do pusy. Jeden nabízím i jemu. Znovu k němu čichá, lehce ho olizuje špičkou jazyku a nakonec strká do pusy. Směje se a pokyvuje hlavou. "Všechno v pohodě, jsou to bonbóny".
Pak postupně procházíme všechny boxy. Vše ok. Dostávám pokyn k naložení věcí do auta. Jsem durch. Totálně splavenej. Rychlejší tempo mi nemá jak uškodit.
Vyjíždím z haly. Za rohem čeká kontejner a banda pomocníků, kteří budou kurtovat auto.
Vjíždím do kontejneru, banda to rychlostí blesku fixuje, odpojuji baterii, zamykám a už jen pozoruji jak se kontejner s OKI uvnitř zavírá a zamyká. A je to.

Loučíme se s Luisem a po malém obědu na ulici si chytáme taxíka a jedeme na letiště. Sedáme si do kavárny, užíváme pohodu, ledovou kávu a pozorujeme lidi.

Když se kolem deváté večer provoz na letišti uklidňuje, sedáme si stranou na sedačky a pomalu si je zabíráme na dnešní noc.

3.9.2015

Na tvrdé lavici se nespí kdo ví jak luxusně. Navíc ve tři v noci vypnuli klimatizaci a světlo na wc. Všude leží lidi, nocující tu stejně jako my.

Je půl desáté. Check in a jdeme na gate. Hodinu dvacet dlouhý let do Bogoty. Rychlý přestup a útrata posledních pesos co nám zbyli. Na letadlo do Panamy už nás vyvolávají, kvůli frontě v obchodě.
Letadlo roluje, nabírá rychlost a zvedá se do vzduchu.
Tohle je konec Jižní Ameriky. Tohle je poslední řádek. Ale již brzy pojedeme dál... A BUDE TO JÍZDA!!!
Tak a je to ZA NÁMA!
No dobrá tak to nebyl poslední řádek.

 

 

Kolumbie v nás rozhodně zanechala více těch pěkných vzpomínek. Tak jak jsme ji mohli mi poznat, je krásná jako země a rozhodně zde převažují hodní, přátelští a dobří lidé.
Byli jsme mile překvapeni tím jak nás všude přijali bez mrknutí oka. Co na tom, že jsme jiní a že nerozumíme jejich jazyku, byli jsme všude vítáni.
Zastali se nás, když si na nás chtěla smlsnout policajtka, když nám chtěli odtáhnout auto a nebo když nás obtěžoval žebrající pobuda. Pokud jsme se někde navíc vyskytovali opakovaně, stali se z nás rychle kamarádi.
Lidi respektují druhé a policii. Policie tu má obecně velký respekt, což z Kolumbie dělá výrazně bezpečnější místo na zemi. Bohužel jsou zde stále místa, která budou téhle zemi dělat špatné jméno. Ale všechno chce svůj čas.
Kolumbie jako taková na nás působila spíše bezpečně a lze ji bez nadsázky označit za funkční zemi.
Bylo to milé překvapení, že to všechno co jsme o ní slyšeli, není úplně pravda.

 

Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Barú
Kolumbie - Barú
Kolumbie - Barú
Kolumbie - Barú
Kolumbie - Barú
Kolumbie - Barú
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
Kolumbie - Cartagena
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit