Lesotho - království uprostřed republiky, návrat v čase a Sani Pass

ls
22. ledna 2015

 

18.1.2015

Zastavíme před imigračním a jdeme si nechat bouchnout razítka do pasů. Bum, bum a jdeme. Nikdo se na nic neptá, nikdo nic nestuduje. Fungovat to všude takhle rychle, ušetříme spousty času. Karnet po nás totiž nikdo nechtěl ani na Jihoafrické straně a tak s ním ani tady celníky neotravujeme.

Nakonec mi to ale stejně nedá a tak se jdu zeptat k celnímu okénku. "Máš něco na dovoz nebo vývoz?" zeptá se mě jakoby meziřečí celník a věnuje se někomu jinému. "Ne nemám" odpovídám stručně a čekám co bude. "Ok, tak je to v pohodě. Můžeš pokračovat. Vítej v Lesotho", otočí se a zase si mě nevšímá. Neřeším to tedy a jdu si po svých. U auta stojí nějaká babka v zelené vestě. Agentka, pomáhající truckerům s dokumenty. "Potřebujete s něčím poradit?" ptá se rovnou. "Jak je to tady s karnetem?" ptám se opatrně. Babka mávne rukou a povídá, "to tady nikdo neřeší". Ušklíbne se a když vidí že z nás kšeft nekouká, sune se k dalšímu autu. "No tak jedeme bez potvrzení. Jenom dobře. Potřebujeme šetřit listy", prohlašuji suše a vyrážíme k závoře. Závora se zvedne a my oficiálně vstupujeme do Lesotho.

Hned na prvních metrech je patrné, že životní úroveň a vyspělost země je zcela odlišná, než jak je tomu v Jihoafrické republice. "Ty vole! To je zase Afrika! Tohle už mi chybělo", směju se a rozhlížím se po nepořádku kolem cesty, chaosu a mumraji lidí, především různých trhovců. Kačka jen kroutí hlavou. Pár metrů a jsme v jiném světě. "A pak že se nedá cestovat v čase. Jsme tak o století zpátky", směji se tomu co se před námi objevuje.

Hlavní město Maseru je vzdálené od hranic jenom pár kilometrů a tak se rozhodujeme, strávit tu dnešní noc. Bohužel značení tady příliš nefunguje a když konečně najdeme něco co se tváří jako kemp, tak pořádně nerozumí anglicky a navíc si vymýšlejí naprosto nesmyslné ceny. Po třetím pokusu se na sebe s Kačkou podíváme a je nám to jasné. Jedeme spát na zdejší policejní stanici.

Policejní stanice je přímo v centru a strážníci se vůbec nediví ani nebrání našemu dotazu na přespání u nich na dvoře. Zaparkujeme, přestavíme auto na spaní, sedneme si na schod a pozorujeme běh života v hlavním městě, při západu slunce. "Dal bych si pivko, co ty?" ptám se Kačky, která zatím dopisuje deník. "Jsem za!", vyjádří okamžitě svůj souhlas zvednutým palcem.

Jdu se zeptat sloužícího strážníka, kde by se teď a tady dalo koupit pivo. "Teď? No teď to není rozumné aby si chodil do města. Jedině... můžu jít s tebou, aby si to nehledal", nabízí se jeden v civilu. "Ok, bezva. Aspoň nebudeme bloudit", souhlasím a tak vyrážíme do již nočního Maseru.

Nakonec i jemu chvilku trvá, než najdeme otevřený podnik. Kupujeme si dvě plechovky zdejšího zlatavého moku a pro strážníka kolu jako odměnu za doprovod. Neřekl si o ni, brali jsme to jako slušnost. Cestou se jej vyptáváme na život tady ve městě, ale i v zemi jako takové. I když tu v létě proběhl pokus o převrat, země je prý v klidu a bezpečná. A je pravda, že nemáme pocit, že by nás chtěl někdo sežrat. A že s námi jde policista, nikdo poznat nemohl, neb je v civilu.

Vychutnáváme si pivko na schodu před OKI a pozorujeme dění ve městě. Jsme totiž v samotném centru s výhledem na vládní budovy.

19.1.2015

Probouzí mě příjezd auta vedle nás a následné bouchnutí dveřmi. Na policejní stanici to začíná žít a strážci zákona se sjíždějí do služby. Skoro každý se o nás zajímá, jsme atrakce. Jako vždy a všude.

Vedle něčeho malého k snídani, se snažíme také vypátrat informační centrum. Všichni o něm mluví, ale nikdo neví kde je. Nakonec jej nacházíme o dvě ulice dál od policejní stanice. Paní, která se o něj stará nás vybavuje informacemi a nejednou mapou. "Můžeme se spolu vyfotit v těch tradičních kloboučcích?" ptá se sympatické dámy a ta souhlasí. "Jen já si to nenasadím, jo. Mám čerstvě udělané vlasy", směje se a klobouček si jen přidrží u hlavy. Jako malou pozornost dostáváme stejné pletené kloboučky, jen v mini provedení.

Jako první cíl poznávání této malé země, vlastně království, si vybíráme oblast okolo přehrady Mohale. Cesta se klikatí přes kopečky, údolími a podél řek s nahodilými výhledy. Občas se cestou objevují vesničky a všude panuje pohoda. Čím víc se vzdalujeme městu, pokouší se děti na vesnicích žebrat. "Připomíná mi to tady Etiopii. Nejen ten bordel hned za hranicema, chatrče, ale i ty natažené ruce dětí, které to dělají pro zábavu a ne protože mají hlad", konstatuje trošku smutně Kačenka. Pokývám na souhlas a snažím se, nenechat si tu krásu kazit pár hloupými jedinci.

Když se tak kochám nádhernou krajinou najednou si uvědomuji, že ačkoliv je na první pohled Lesotho opravdu návrat v čase, v jedné věci mají oproti zmiňované Etiopii obrovský náskok. "Vidíš ty plechové boudy? To jsou kadibudky!" vykřiknu skoro radostně. "Tady si aspoň neserou vedle domu. Vidíš jak jsou civilizovaní. Jóó pokrok nezastavíš!" Oba se tomu smějeme a uznáváme, že tohle je opravdu výrazný krok vpřed.

Při cestě zpátky odbočujeme na místa, která nám doporučila paní na "íčku" a touláme se venkovem. Lesotho je na pohled velice krásná a barevná země. Kopce, skály, pole a údolí v různých barevných odstínech. Co na tom, že se nám ztratila cesta a jedeme zase trošku off road.

Přijíždíme do města Teya Teyanenga. Bylo naivní myslet si, že zde najdeme levné ubytování. Díky skutečnosti, že město leží na hlavním tahu, si zde vymýšlejí nehorázné ceny, které odmítáme zaplatit. Nakupujeme tedy něco k večeři a jdeme hledat policejní stanici. Ani tady nemají strážníci problém s tím, nechat nás parkovat přes noc u nich na dvorku. Během přestavby auta na hotelovou verzi pozorujeme jak za služebnou pacifikují pochytané delikventy. "Hustý co?" komentuje Kačka pohled na klečící vězně, co dostávají rákoskami.
Možná by i u nás nebylo občas od věci dát pár uličníkům klackem za dohledu čumilů u plotu.

Večer trávíme na obrubníku před policejní stanicí a popisujeme naše zážitky dvěma strážníkům, kteří nám pro změnu vyprávějí ty jejich ze služby u policie.

20.1.2015

Vstáváme brzy ráno a ihned vyrážíme na další přehradu, kochat se krajinou. Cesta ke Katze Dam je stejně nádherná jako na obrázcích prospektů, co jsme viděli v info centru. Cestou stavíme v malé vesničce a v jedné plechové boudě nakupujeme sváču. Jak se dalo předpokládat, obchod nevede žádný domorodec, ale kluk, který je původem z Pakistánu.
Když se stejnou cestou vracíme zpět, nedá mi to a stavíme zde ještě jednou. "Já mu dám rybičku. Nevím proč, ale mě je ten kluk sympatickej", vysvětluji Kačce opětovné zastavení u krámku.
Kluk je překvapen když nás vidí znovu a když mu daruji rybičku, je úplně na měkko. "Děkuji, děkuji, děkuji strašně moc", opakuje pořád dokola a jeho pohled stále sklouzává k rybičce tak si ho fotím asi desetkrát než zachytím i jeho oči. "Není zač kámo. Hodně štěstí tady a měj se fajn", loučím se s ním a vyrážíme zpátky k autu. "Stůj počkej. Na, tady máte něco ode mě. A strašně moc děkuju!" podává nám dva softy na oplátku. Vždycky nemám rád tyhle situace. Nevím jestli není blbý to přijmout a nebo naopak nepřijmout. Podíváme se s Kačkou na sebe a nakonec jeho dar přijímáme. "Díky", zamáváme na rozloučenou ve dveřích plechové boudy a jedeme dál.

Dostáváme hlad a tak nás napadá zastavit u silnice s nádherným výhledem na přehradu a uvařit si oběd. Jenže fouká tak, že není šance zapálit vařič. "Tak já to uvařím v autě", přicházím se spásným řešením. Kačka na mě kouká a nechápe. Udělám si z její sedačky pracovní plochu, postavím si tam vařič a v klidu začnu vařit špagety. Kačka zatím venku připravuje ostatní věci. "Už jsou?" přichází se Kačka zeptat k okénku a rovnou i dokumentuje, kterak vařím na sedačce spolujezdce. "Už jen půl minutky a scedíme je", otáčím se na Kačku a potvrzuji, že i já jsem již připraven a že může přinést tuňáka a zeleninu abychom vytvořili zdravý oběd. "Žuch, plesk, šplouch..." nechtěně drcnu do ešusu a ten padá na sedačku. Nevím co mám chytat dřív. Ešus, z něho se plavící špagety a nebo stále hořící vařič. Ešus se převrací na sedačku a špagety jsou během vteřiny všude. Vařič padá na podlahu a stále hoří. "Doprdele!", zařvu jak tygr a rychle se sápu po vařiči a vyhazuji jej z auta ven. "Co blbneš?" třeští oči Kačka. Vyskakuji z auta a vypínám vařič. "Ty vole! Oběd máme všude a málem jsem zapálil OKI", nevím jestli se mám rozčilovat nad tím co se mi povedlo a nebo se tomu smát. Kačce cukají koutky, ale nechce mě dráždit. "Ještě že jsem si pod to dal to víko. Máme skoro všechny špagety pohromadě. Teda skoro všechny. Některý jsou u ruční brzdy", už se tomu směju a lovím špagety abych je mohl vrátit do ešusu. Kačka se může smíchy potrhat a samozřejmě si neodpouští komentáře.

Naším dnešním cílem bylo dojet do Botha Bothe. Protože jsme tu ale příliš brzy, rozhodujeme se pokračovat do hor a najít spaní někde u cesty. Cesta se začíná zvedat a klikatět. Pod námi se objevují nádherné výhledy a nad námi sledujeme jak se cesta ztrácí mezi špičkami skal. Je to nádhera. Bohužel to má ale za následek také to, že se u cesty nevyskytuje žádné vhodné místo k zastavení, natož k přespání. Jedeme dál. Chvilku nahoru, chvilku dolu, ta cesta je zrozená pro milovníky točení volantem. Jsem ve svém živlu! "Už se stmívá a já už mám docela hlad. Tady je na mapě nějaké město a teď jsem viděla cedulku že je to osmnáct kilometrů", dělá na mě Kačka oči, že už by to pro dnešek raději někde odstavila. "Když před městem nenajdeme žádný místo na kempování, tak to tam zapíchneme", souhlasím s Kačkou, že jsme toho dnes už najeli dost.

Oxbow lodge! Odbočujeme do brány a jdeme se zeptat na recepci. "Dobrý den, jak je to daleko do města?" ptám se recepční. "Do města? Tady žádný město není. Tady jsme jen my. Nejste první kdo si podle mapy myslel, že je tady město. Není. My jsme na dlouhou dobu jediní na cestě", směje se našim překvapeným pohledům. "Aha. A náhodou kemp tady nemáte?" ptám se, obávajíc záporné odpovědi. "Jo jasně. Dole u řeky. Pojďte ukážu vám to", bere nás recepční na druhou stranu areálu, kde se u řeky pod velikou horou nachází krásný plácek a zázemí. Je to tu super, cena je k našemu překvapení nízká a tak bereme. Navíc jsme dostali i ručníky, dvakrát super! A v baru mají třičtvrtě litrové pivo a normální cenu. Cestovatelský ráj!

21.1.2015

Hned ráno vyrážíme s cílem dosáhnout dnes vrcholu Sani Passu. "Počítejte s tím, že tak za kilometr končí silnice", upozorňuje nás ještě recepční. Uvidíme. Vlastně po kilometru vidíme. Měla pravdu. Skončil asfalt a díky rekonstrukci cesty je zde staveniště s mixem štěrku, kamení, bláta a spoustou prachu. "Tak máme zase off road", dělám si srandu z Kačky, která mé nadšení z drncání se po kamenech tolik nesdílí. Cesta není naštěstí tak frekventovaná a tak drncáme docela v tempu s občasnými zastávkami na focení. Míjíme africký lyžařský areál, zdejší nejvyšší pass Tlaeeng ve výšce 3255m, pár vesnic a pomalu dojíždíme až do města Mokhotlong. Poslední město před cestou na Sani Pass. Tankujeme plnou, pro jistotu i do kanystru, dokupujeme zásoby jídla na pár dní a dáváme si lehký oběd. "Tak jdeme na to. Čtyřicet kilometrů pravdy. Snad nezačne chcát", těším se, ale zároveň obávám. Počasí se tváří všelijak a déšť by nám mohl hodně zkomplikovat život. Dost na tom, že tu před týdnem hodně pršelo a kvůli sesuvům byl Sani Pass na několik dní zavřený.

Cesta začíná pohodovým uježděným štěrkem. Po zhruba pěti kilometrech jsme však šokováni náhlou změnou. "Ty vole asfalt!" třeštím oči na úplně novou silnici klikatící se před námi, a čínany, kteří ji tady budují. "No tak jestli to bude vypadat takhle, tak to dáme jako nic", směju se nastalé situaci. Asfalt nám dává šanci pro dalších deset kilometrů. Pak nám stavební úpravy začínají spíše komplikovat život. Občas písek, občas kamení. Kromě toho všeho, kličkujeme mezi bagry, číňany, stády ovcí a vykulenými domorodci co na nás nadšeně pískají a mávají.

"Dávej, dávej, dávej!" povzbuzuji OKI když na jedničku hrabe do jednoho z mnoha stoupáků. Kamení od kol lítá pod auto a buší do podběhů, ale pořád jedeme. Díky nevysoké rychlosti, máme aspoň dost času kochat se okolní krajinou. Je nádherná a chápeme, proč je zdejší část Lesotha tak oblíbená. A to ještě nejsme na konci. Když už nám chybí k cíly poslední tři kilometry, sjíždíme čerstvě upravenou nebo spíš rozhrabanou cestu plnou prachu. Nemám z ní dobrý pocit. "Tohle by nahoru bylo asi dost těžký. Tak snad to půjde přejet a nebudeme muset tudy zpátky", hodnotím nahlas a zavírám okénko kvůli prachu valícímu se z pod kol protijedoucího náklaďáku. Kačka se k cestě raději nevyjadřuje. Trošku se bojí a tak se snaží kochat okolím a na tohle nemyslet.

"Sani Pass!!! Kačenko jsme tady! A ani to nebolelo", křičím radostí a parkuji auto pod ceduli s uvedenou výškou aby jsme to mohli zdokumentovat. No upřímně, dobýt pas ze strany Lesotha není až taková pecka. Ale jet to s normální Octavií, už chce být trošku blázen, což nám potvrzuje zájem domorodců i "offrouďáků" zkoumajících naše auto.
"Chcete jet dolů? S tímhle? Nemáš šanci kámo. Jste moc nízký. Před týdnem tu strašně pršelo a došlo na několika místech k sesuvům. Jsou tam moc velký kameny", snaží se mě informovat polský a francouzský turista chystající se na sjezd se svým průvodcem ve vysoké Toyotě.
No je fakt že mají o pár centimetrů víc, ale...

"Nebudeme to sjíždět za každou cenu viď?" děsí se Kačka mého nadšení.
"Neboj, nejsem magor přeci", snažím se jí uklidnit.
"No tím si právě nejsem tak jistá", dobírá si mě a jdeme se zeptat zdejších pohraničníků na možnost prohlédnout si cestu před tím, než to zkusíme.

Vyrážíme na ohlídku nejobávanější části Sani Passu. Prvních několik set metrů hodnotím kromě prudkého sklonu a opravdu ostrých zatáček jako bezproblémové. Kačka se začíná bát. Po půl kilometru docházíme k místu prvního sesuvu a sledujeme jak se s tím vypořádává dodávka vezoucí pasažery do JAR. Lidi musejí z auta ven, aby získalo více na světlé výšce. I přes více než dvojnásobnou světlou výšku než máme my, si dodávka chvilkami sedá na obrovské kameny. Občas pomůže 4x4, občas musí řidič ven a pár kamenů odházet.
Kačka se na mě podívá a jasně vidí, že se s tím nechci smířit. "Jdeme se podívat dál. Třeba je to jediné místo. Tak by jsme si hold dali na čas a odházeli těch kamenů víc", nechci se vzdát bez boje. Přicházíme k druhému sesuvu, ke třetímu, k osmému. Cestou pozorujeme jaké obtíže s tím mají ostatní. Někde je potřeba náhon na všechna kola, někde síly pomocníků a nebo úprava cesty v podobě odházení dalších kamenů. "Nemáme na to. To by jsme si auto rozbili", přiznávám smutně, že tohle je nad naše síly. "Šlo by to sjet dolů. Silou a s rizikem že něco rozbijeme. Dolů to jde, to je jasný", lamentuju a fylozofuju nahlas. "Kdyby jsme končili v Kapským, tak jedeme. I kdyby jsme prorazili nádrž, tak by jsme to prostě dojeli! Jenže před námi je ještě kus cesty. Ještě další kontinenty. Ne, je to velký riziko", dávám pokyn k návratu nahoru. Kačka jde napřed a nechává mě se za ní loudat. Jdu pomalu, ohlížím se, kochám se pohledem na ten nádherný kousek světa a bojuji sám se sebou.

Jet dolů, zkusit to a když se to povede, budeme absolutně první kdo to projel Octávkou. Prostě první na světě, všichni ostatní budou až ti další!
Když se to nepovede, budu si nadávat, že jsem se o to pokusil. Cesta zpátky není. Nahoru se bez 4x4 nechytáme ani za hlavu. A budeme jen další z mnoha, co se nechali unést a rozmlátili zbytečně auto kvůli svému egu.
V hlavě se mi to mele. "Buď rozumný, je to o hubu", říká mi mé dobré nadJá. "Nebuď posranej, jeď!" oponuje mu moje akční Já. "Ne je to příliš velké riziko. Pak budeš litovat a proklínat sám sebe, až něco urveš",  namítá rozumné nadJá. "Hovno! Sjeď to! Podniknou takovouhle cestu to chtělo koule. Tak se přeci nezastavíš před nějakým kopečkem. Svět si pamatuje hrdiny!" burcuje mé akční Já.
Otočím se a podívám se po klikatící se cestě dolů do údolí.
"Držte hubu oba!" okřiknu ty dva rádce ve své hlavě.
"Kurva! Do píče! Kurva, kurva, kurva! Do hajzlu!" zařvu na celé údolí, seberu první kámen a vší silou s ním třísknu o skálu.
"To nemohlo pršet až zítra? Nebýt těch sesuvů tak bych to dal. Jó dal! Jsem dobrej. Jsem fakt dobrej řidič! A na tohle mám dost klidu... " mluvím sám se sebou.
Sednu si na bobek a koukám do dáli. Vnímám šum větru a sypání se štěrku pod nohami Kačky, která jde napřed a nechává mi prostor rozjímat. Pozoruji stíny mraků nad údolím. Chvilku je mi teplo, chvilku mi po zádech běhá mráz. "Být či nebýt? Jet či nejet?", v hlavě mi to šrotuje a nejsem schopen se rozhodnout.

Zvednu se, otočím a jdu pomalu nahoru. Udělám pár snímků. Byl jsem tu a viděl tu krásu. Je to opravdu nádherný pas a jeho zdolání je prostě srdeční záležitostí. Docházím Kačku a v jejím pohledu vidím otazníky a očekávání mého rozhodnutí. "Jel bych. Jel bych strašně rád, ale asi je to blbost. Prostě musím dát přednost rozumu před srdcem, touze a mým egem", konstatuji smutně a na mě až příliš rozumně. Na Kačce vidím obrovskou úlevu. Bere mě za ruku a společně se kocháme pohledem do údolí. Je to krása.
"Já vím že by si to určitě zvládnul, ale teď by jsme zbytečně riskovali. Chceme přeci objet svět, ne skončit v Africe", snaží se Kačka zlehčit mi bolestné rozhodování. Marně. Jsem bojovník, srdcař a strašně nerad něco vzdávám. Jenže k čemu by byl jedem pas, když by nebyl celý svět. Náš cíl je objet svět.

Ještě se cestou k autu ohlédnu mnohokrát. Sedím pak chvíli u auta na bobku a zkoumám naši světlou výšku. Pár centimetrů. Tak deset, patnáct navíc a bylo by to oukej. Jenže je nemáme. Sedáme do auta a jedeme zpět. Mraky se divně mračí, tak ať vypadneme dřív než se něco semele.
Moc nemluvíme. Pořád na to musím myslet, to je jasné. Naštěstí cesta zpátky mě na to nedává moc prostor. Když už zvládneme projet čerstvě rozhrnutou hlínu, plnou kamení, kterou nám tu nachystal stavební buldozer, přijíždíme k prašnému kopci, jenž jsem chtěl přejezdem raději vynechat.
"Myslíš, že to vyjedeme?", ptá se Kačka s obavami, když vidí jak se kola nákladních aut boří do hluboké vrstvy prachu. "No ještě se můžeme vrátit a zkusit to ze Sani Passu dolů", neodpouštím si ironii. Kačka se ušklíbne a pokyne vpřed.
Dávám za jedna, za dva a pod plným plynem šněrujeme vzhůru. OKI nadskakuje po kamení a za námi se valí až strašidelný oblak prachu. Bohužel, proti nám se valí také jeden. A uvnitř toho mračna obrovský náklaďák plný kamení. Tomu je lepší uhnout. Jenže přesně to se nám nehodí. Potřeboval bych si najet do strany, kde je na pohled míň prachu a kola by lépe brala. Nejde to. Náklaďák to bez ohledu na nás prosviští kolem a my se ztrácíme v prachu. Trošku uberu plyn a čekám až se před námi zase objeví cesta. Když už konečně začínáme trošku vidět, jdou otáčky dolů a chcípne motor. Nastartuji a ve velkém oblouku zkouším auto otočit a kopec odcouvat. Bohužel není moc prostoru na dost velký oblouk a získání rychlosti, takže nám to opět chcípá. "No to je pěkný teda. Myslíš, že to vyjedeme?" začíná Kačka trošku panikařit.
"Musíme", říkám klidným hlasem a sjíždím dolů. V zatáčce to na dvojku otáčím, lehce si pomůžu ruční brzdou. Kačka se jen zapře do sedačky. Po pár metrech podřazuji za jedna a na plný plyn skáčeme přes kameny, které leží ukryté pod vrstvou prachu, směrem nahoru. Nic nejede a tak mohu kličkovat a vyhledávat nejlepší stopu, místa kde je méně prachu a kola tolik nehrabou.
Dáváme to! Jsme nahoře. Teď už nás čeká jen dlouhý sjezd dolů.

Šlo by to rychleji, ale na několika místech je cesta totálně ucpána obrovskými stády ovcí, které nemají kam uhnout a tak skáčou jedna přes druhou. Za troubení si mezi nimi razíme cestu.


Když už se konečně dostáváme na hlavní a na asfalt, začíná se stmívat a v dálce i blýskat. Ještě nás v horách čeká asi šedesátikilometrový úsek rozestavěné cesty. Musíme to stihnout než začne pršet.
Nestihli jsme to, ale naštěstí to přišlo pět kilometrů před Oxbow a tak totálně vyčerpaní a vykoukaní, dojíždíme do kempu, kde jsme spali i minulou noc.

22.1.2015

I když jsme se včera zničili, vstáváme před východem slunce. Chceme si cestou užít a pokud možno vyfotit jak mezi kopci stoupají ranní mraky. Bohužel, dneska se jim nechce a tak máme fotky bez vaty mezi nimi. I tak je to krásné. Nádherné výhledy, kopce plné zatáček a sluníčko, které tomu dává tu správnou barvu.

Cestou se ještě stavujeme v několika malých vesničkách. Rozdáváme dětem dárky, fotíme si domorodce v tradičních kuklách a kloboucích. Zároveň na mapě nacházíme zkratku a jiný hraniční přechod, který je od nás jen pár kilometrů.

Karnet opět nikdo neřeší a tak jsme za pár minut odbavení a popojíždíme na stranu JAR.

 

 

Lesotho je horské království rozléhající se uprostřed Jihoafrické republiky. Je to vlastně takový unikát. Království uprostřed jiné republiky.
I když jsme byli varováni před bezpečnostní situací v zemi, neměli jsme ani trošku pocit jakéhokoliv ohrožení. Je sice pravda, že se člověk přejezdem hranic vrátí v čase, ale lidé jsou zde přátelští a milí. Země jako taková je funkční  a není tu problém získat ani služby ani zboží. Tedy kromě internetu.
Zdejší krajina je nádherná a dalo by se říci až uhrančivě krásná. Na to jak je Lesotho rozlohou malé, nabízí toho opravdu mnoho. Koneckonců, koho by napadlo, že se v Africe lyžuje.
Lesotho přesně spadá do kategorie, nedej na první dojem. Maseru je město jako každé jiné. Spíš nezajímavé a špinavé. Když se ale dáte do řeči s místními a když vyjedete na venkov, bude se Vám tady zcela určitě líbit.

Jo a ještě k tomu Sani Passu... já se tam vrátím a jestli čínani neudělají asfalt přes celý pas, což by byla hrozná haluz, tak to dám! ;o)

Lesotho - Maseru
Lesotho - Maseru
Lesotho - Maseru
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho - Mokhotlong
Lesotho - Mokhotlong
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho - Sani Pass
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
Lesotho
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit