Nikaragua - ometepe, doutnající vulkány a najdi si svého inspektora

 

20.9.2015

Přejíždíme pomyslnou čáru, co se jí říká státní hranice. Po pár desítkách metrů nás vítá malá budka a v ní dva policisté.
"Dobrý den, vaše pasy prosím", pozdraví a požádá ten větší z nich. Vytáhnu pasy, on do nich letmo koukne a s úsměvem nás nasměruje k další budce, kde se máme podrobit lékařské prohlídce.
Vystupujeme z auta a jdeme pod proutěný přístřešek, kde sedí vedrem znavení dva něco jako lékaři.
"Odkud jste?", ptá se první.
"Česká Republika", odpovídám stroze a čekám co bude následovat.
"Ok", řekne ten tlustější a dá razítkem dvě rány do dvou malých lístečků.
"S tímhle běžte tamhle na imigrační", podává mi lístečky a ukazuje na velkou budovu v rohu parkoviště. Asi jsme jako Češi automaticky vyřazeni z podezření na možnost nakažení jejich země a tak se žádná prohlídka nekoná. Neprotestujeme. Jsme mile překvapeni.

Přejíždíme k imigračnímu. Cestou na nás sice píská nějaký týpek od desinfekční brány, ale kdo má vědět, že pískají zrovna na nás.
Hned u vchodu nás vítá madam s lístečkem v ruce.
"Městská daň pane", podává mi lísteček a na něm cenu za to, že smíme vstoupit do jejich města.
"Vždyť jste mě ještě nepustili do země. Natož do města. A už mám platit jo? To asi dopředu víte, že mě necháte vstoupit, že jo?" dělám si z ní legrácky, ale moc to nechápe a spíš se soustředí, aby ji neproklouzl nikdo další.
U přepážky imigračního je volno a tak jdeme rovnou na řadu. Inšpektor je v pohodě. Listuje v pasech a vyptává se odkud a kam jedeme. Hned si také všímáme, že nás čeká další placení. Za vstup do země.
Ha jestlipak ví, že jsme poplatkem již vstoupili do města.
"V pořádku, prosím zaplatit vstupní poplatek", požádá nás slušně a ukáže na lísteček co jsme právě dočetli. Sypeme všechny nikaragujské peníze co jsme stihli vyměnit ještě v Kostarice. Nestačí to.
"Musíme ti to doplatit v dolarech a nebo můžeme v cordobách?", snažíme se šetřit dolary.
"Jasně, není problém", a vrhá se do přepočtu na své kalkulačce.
Sypu na přepážku všechny drobné a chybí asi desetina.
"Jakým jsi to počítal kurzem?" nesedí mi jeho výpočet.
"Normálním", ukazuje mi jej na kalkulačce.
"Ale ten není normální. Když to přepočteš tím co dávají venku veksláci, tak mi to bude stačit", snažím se s ním smlouvat bez vypočítavosti. Zkrátka by nám to podle veksláckýho kurzu vyšlo.
"Já se z tebe zblázním. No tak jo teda", začne se na mě řehtat imigrační inšpektor a sype si do dlaně všechny naše drobné. "Buch, buch",  dvě razítka do pasů a už můžeme konečně do toho města, když jsme vpuštěni i do země.

Najít celníky je o chlup složitější. Dvakrát oběhneme budovu zvenčí, dvakrát ji proběhneme vnitřkem. V koutě je malý stolek a za ním čepice. Jdeme k němu a za stolkem spí policajtka. Kolega do ni drcne, když nás vidí přicházet.
"Je vedro co?" neudrží se Kačka a oba se tak trochu šklebíme.
"Co chcete?"
"Hledáme celníky".
"Tamhle v druhým rohu", mávne rukou přes halu a začíná před sebou rovnat papíry.
Poděkujeme a svištíme než se začneme smát úplně.

V druhém rohu, za rohovou dřevěnou přepážkou opravdu sídlí celníci.
"Potřebujeme vystavit dokumenty na naše auto", podávám doklady slečně.
Ta je odmítá a ukazuje na kolegu. Ten mi něco vysvětluje a já mu vůbec nerozumím. Pořád ukazuje ven. Slečna si nás bere a vede ke stolku kde jsou formuláře. Asi nějaká novinka.
Vyplňujeme a vyplněné neseme znovu celníkovi.
"Musíš to mít potvrzené od inspektora", začíná se kluk snažit anglicky.
"A kde ho najdeme?"
"Venku", řekne suše a mávne rukou, jako že "hledej šmudlo".
Chápe, že nechápu.
"No venku si najdi svýho inspektora. Někoho v tričku jako mám já. Ten ti zkontroluje auto, potvrdí tyhle papíry a pak přijdeš zase za mnou."
Okamžitě se otáčím a mířím ven. Nepospíchám, jen se před ním nechci začít smát. "Ty vole co to je? Najdi si svýho inspektora", opakuju se smíchem tu jeho hlášku.
Projdeme se kolem budovy, až vidíme jednu slečnu co má tričko jako celník.
"Ty jsi inspektor?"
"Hmm", kývne slečna a lehce se usměje.
"Kde máš auto?"
"Tamhle", ukážeme oba současně na OKI a následujeme její šourání k autu.
Bere si papír, kouká na espézetku, na "vinko", nechává si otevřít jedny zadní dveře a lehce znuděně, ale přesto stále s potutelným úsměvem nám potvrzuje formulář. Mávne rukou na rozloučenou a zase se šourá do stínu.

Pokládám všechny dokumenty před celníka a sám se sebou uzavírám sázku, jestli to je vše a nebo nás ještě pro něco pošle. Je to vše. Bere si papíry a začíná datlovat do počítače.
Po pár minutách mi podává vyplněná lejstra. Namátkově do nich kouknu a vidím chybu ve VIN naší OKI. Jedno písmenko, nic moc chyba, ale mohla by mít fatální následky.
Podávám mu je zpět a ukazuju, že se vloudil malý šotek. Škrtne chybné písmenko, napíše pod to to správné a vedle hodí parafu. Hotovo. Místo "tady to máš" mi ukazuje ke dveřím policie, kde se máme jako poslední krok nahlásit.
Vcházíme do totálně podchlazené místnosti, kde sedí ta policajtka co jsme ji nedopatřením vzbudili. Už nám to asi odpustila. Bere papíry a kontroluje máme li všechno.
"A co pojištění?"
"Tady. Mezinárodní pojištění", podávám ji českou zelenou kartu.
Chvilku do toho kouká a protože tomu absolutně nerozumí, podává mi to bez dalších zbytečných otázek zpátky a jsme volní. Zase nám to vyšlo.

"No trošku nesystematický, ale jinak v pohodě. Dokonce i všechny nesmyslné poplatky měli viditelně uvedené", hodnotím v celku hladký průběh těchto hranic.
Ještě potřebujeme nějakou hotovost a tak jdeme s dolary před vchod, kde je spousta těch co se živí finančnictvím. Domlouváme se s urostlou dámou na skvělém kurzu, směňujeme a dokonce nemá problém se vyfotit. Bodejť by taky měla, když je řádnou členkou asociace veksláků. To člověku hlava nebere, co všechno jsou schopni vymyslet.

Dvě hodinky pohodové jízdy, v pohodovém tempu, po pohodové silnici v pohodové Nikarague.
Zkrátka pohoda a přijíždíme do prvního městečka jenž máme zaškrtnuté na mapě.

Zajíždíme do přístavu a sháníme se po informacích, kterak se přepravit na ostrov Ometepe ležící na jezeře Nikaragua.
Trajekt jede za dvě hodinky a tak stíháme pořádný oběd ve stánku vedle hlavní křižovatky. Že se jedná o slušný podnik, poznáváme podle plastových židlí, igelitového ubrusu a dostatečného množství much. Ale jídlo je výborné a cena ještě lepší.
Ještě rychlý nákup zásob a vracíme se do přístavu.

Platím poplatek přístavu a už najíždím s OKI na loď. Jsme tu první auto a tak máme výsostné právo parkovat ve stínu. Ve stínu se také ukrývá Jean. Sympaťák jenž se projevuje skvělou angličtinou. Dáváme se do řeči a když dovyprávím o naší cestě, dozvídáme se co je Jean zač.
Takový normální a celkem nezajímavý životní příběh. Jean se narodil v Kongu, jeho rodiče však byli ze Rwandy. Studoval a žil v USA. Následně strávil sedm let v Hondurasu a nyní tady v Nikarague, provozuje Mexickou restauraci. No jak říkám, celkem nic zajímavého.
Jean se loučí a jde si najít včas místo k sezení. My vyčkáváme u OKI.
Vyplouváme. Loď se dává do pohybu a pomalým houpavým tempem se začíná přibližovat dvěma vulkánům, tyčící se z hladiny jezera. Dvě dominanty ostrova Ometepe.

Po hodince houpání přirážíme ke břehu. Zmatky, tlačenice, chaos. Organizace trošku pokulhává a tak dřív než stihnou všichni vystoupit a vyjet, je loď plná lidí, co míří na pevninu.
Musím se tedy za občasného zatroubení a drcnutí doslova protlačit s OKI ven. Na několikátý pokus se daří podložit kola tak aby jsem vyjel z lodi na betonovou rampu. Vítejme na Ometepe!

Protože se blíží západ slunce, na nic nečekáme a vyrážíme na druhou stranu ostrova, kde nám Jean doporučil dobré a klidné místo na spaní.
Cestou je nutné přejet i přistávací dráhu zdejšího mini letiště. I přes lehký, ale vážně jen lehký nesouhlas ostrahy stavíme a fotíme OKI uprostřed přistávací dráhy.
Stmívá se a my pokračujeme na doporučené místo. Přijíždíme už za tmy a jak je dobře známo, za tmy se dost špatně něco hledá.
Zajíždíme tedy na parkoviště jednoho hotýlku a ptáme se na možnost přenocování. Recepční by neměl problém, ale telefonicky dotázaný majitel s tím nesouhlasí. Co se dá dělat, jedeme hledat dál.
Když už míjíme poslední baráčky a v hustém lese dlážděná cesta končí, rozhodujeme se zeptat u jednoho z domků na možnost přespat u nich na zahradě.
"Ahoj máš doma rodiče?" ptám se malé zvědavé slečny, co přiběhla když jsme vjeli na dvorek.
Někoho volá a objevuje se paní. Lámanou španělštinou se snažíme vysvětlit nás požadavek. Chápe a s úsměvem souhlasí. Malá zatím běží pro něco do vsi.
Uteče tak deset minut a přijíždí motorka. Na ní chlapík a malá zvědavá slečna. Rodinka se nám kompletuje. Opět vysvětlujeme. Chlapík se jen směje, souhlasí a přichází s  těžko odmítnutelnou nabídkou.
"Jestli se chcete umýt, ukážu vám naši koupelnu", ukazuje prstem mimo dům. Nechápeme.
"Tady kousek za domem máme řeku. Ukážu vám kde to je", vede nás dírou v plotě a křovím k nedalekému potůčku.
Neváháme ani chvilku a jen co si skočíme pro ručník, už se čvachtáme v hodně osvěžující tekoucí vodě. Je to excelentní záležitost.

Po koupeli si se všemi ještě chvilku povídáme před domem. Je legrace se domlouvat bez jazyka. Ale když se dva chtějí domluvit, domluví se.
Po prima pokecu a přání dobré noci se loučíme a jdeme všichni na kutě.

21.9.2015

V domě se to probouzí a ozývá se cinkot nádobí. My si to míříme opět k říčce, do koupelny. Ranní koupel je ještě příjemnější jak ta večerní.
Cristel, malá slečna již ve školní uniformě nám přeje dobré ráno. Rychle tedy balíme a jdeme se rozloučit s celou rodinou.
Vůbec se neznáme, rozumíme si tak strašně malinko a přesto je loučení zdlouhavý proces. Na památku se se všemi fotíme, objímáme a máváme si na rozloučenou. Je to jak dojemná scéna v nějakém romantickém filmu. Je to zvláštní, krásně zvláštní.

Pokračujeme cestou, která se z dlážděné stává kamenitou. Tou stejnou cestou, ve které jsme v noci již nepokračovali. Políčka s farmáři, občas kostelíček, koza nebo kráva přes cestu, všude klid až na švitoření nikaragujských vrabců.
Po pár kilometrech přijíždíme do první vesničky, kde už z dálky zní dětský křik. No křik, je to skoro řev. Asi přestávka. Děti ječí jak zblázněné. Když projíždíme kolem, zastavují se a  vytřeštěně civí na naší oranžádu pomalu míjející jejich školu.
"Rozdáme pár dárků?" zeptáme se jeden druhého navzájem. Smích, otáčím a podruhé tišíme svou přítomností dětský křik.
Chvilku si nás bojácně prohlížejí a čekají co přijde.
"Hola amígos! Jak se máte?" pozdravíme dostatečně nahlas a jen chichot učitelek narušuje ticho.
První prcek se odváží a odpovídá na náš dotaz. "Bien, bien, grácias".
Ptáme se první učitelky u plotu zda můžeme na chvíli obtěžovat a ta jen lehkým pokývnutím dává souhlas. Kačka sedá na bobek a ptá se pár malých slečen na jejich jména a věk.
Postupně a s náležitým studem se jí představují první tři.
"A zazpíváte nám nějakou písničku?" ptá se Kačka svých nových kamarádek.
Jestli se do teď styděli, tak teď se stydí dvakrát tolik a schovávají se jedna za druhou.
Paní učitelka však zasahuje a nabádá děcka ke zpěvu oblíbené písničky. Netrvá to příliš dlouho a děti začínají zpívat. Takový malý soukromý koncert, jen pro nás dva a OKI.
Jen co děcka se smíchem končí svou písničku, vytahuje Kačka z kapsy pár nášivek od Stapu. Už není takový ostych jako na začátku. Děti se sbíhají a radostně natahují ruce, které Kačka naplňuje nášivkami. Někdo dostane nášivku, někdo ořezávátko z Mikova a dva nejmenší dostávají tlustý černý fix, kterými nás vybavila Prodejna Jana od nás z Krásné Lípy.
Děti mají radost a výskají jak o závod. My se s nimi loučíme a za obrovského pokřiku a mávání se také oni loučí s námi.

Pokračujeme dál a užíváme si krásné lokální pohody. Jednou stavíme u chlapíků rovnající vodní melouny, jindy u tety co suší tabákové listy. Všichni jsou mílí, přátelští a rádi si s námi povídají.
Objíždíme menší ze dvou vulkánů ostrova Ometepe a vyrážíme na objetí druhé části ostrova.
Když se opět vrátíme do města získáváme od jednoho místňáka super tip na jednu lokální restauraci a tak si v jejím stínu na břehu jezera dopřáváme výbornou čerstvou rybu a studené pivo.

Nasyceni se vracíme k místu kde jsme nocovali. Jedeme k zátoce, kterou nám Jean doporučil na nocleh a koupání.
Parkujeme ve stínu palem a jdeme na zdejší pláž. Nejbližší živý tvor je od nás vzdálen několik stovek metrů. Okamžitě skáčeme do vody. No výraz skáčeme je dost odvážný. Jezero je totiž mělké a tak padesát metrů od břehu mi je voda sotva po prsa. Ale je to fajn a rozhodně osvěžující.
Já si z koupele dělám současně i prádelnu. Sundávám kalhoty i trenky a rovnou si je v jezeře peru.
Užíváme si pohodu a z vody pozorujeme jak se k druhému, tomu většímu vulkánu žene černý bouřkový mrak.
Zajímavá podívaná. Nad námi také chvilku prší, ale nad městem z mraku doslova visí provazy deště.

Jedeme zpět do města. Jedeme krokem a užíváme si krásu, klid a všude přítomnou pohodu. Řídím jen jednou rukou, neb v levé držím kalhoty z okénka aby mi rychleji uschnuly.
Na jedné z mála rovinek se proti nám objevuje policista a okamžitě dává povel k zastavení. Stavíme, slušně zdravíme a čekáme čeho si bude žádat.
"Licencia pod favor", žádá si nečekaně moje doklady. Podávám mu můj mezinárodní řidičák. Chvilku v něm listuje, hledá, neorientuje se. Pomáhám mu s orientací a otevírám na stránce s mou fotografií a osobními údaji. Kouká na mě, kouká na fotku. Vytahuje z brašničky žlutou obálku a žluté bločky.
"Co je? Nějaký problém?" ptám se nechápající proč můj řidičák opisuje na bloček a následně jej cpe do té hnusné žluté obálky.
Podává mi bloček a mele něco o tom, že ráno banka a pak police zpátky. Asi mi dochází co mi chce říct. Mám jít zaplatit pokutu a pak mi ho na policii vrátí. Ale nějak nechápu za mám dostat pokutu.
"Hej amígo! Co to je? Můžeš mi to vysvětlit?"
Policajt se otáčí a nereaguje na moje dotazy a žádost o vysvětlení.
Vylejzám v trenkách z auta a natahuji na sebe už skoro suché kalhoty. Fakt v tom větru skoro uschly.
"Hej amígo! Co to je? Můžeš mi to vysvětlit?" žádám od toho srandisti více informací. Dělá jako když tam nejsem a narychlo staví motorku jedoucí od města.
Policajt se jen krátce otočí zatahá se za tričko, čímž mi nejspíš chce naznačit, že jsem neměl pásy. To si ze mě dělá srandu. Pásy tady na ostrově? Tady kde půlka aut nesvítí, nebliká a skoro nebrzdí, na korbě se vozí lidi po desítkách a na motorce jezdí zásadně bez helmy?
Stojím tam a on je zjevně nervózní. Ačkoliv motorkář kterého zastavil, výjimečně helmu má, stejně přichází o řidičák, protože ji nemá jeho spolujezdec.
Kluci jsou potrestáni za mě. Jebe je, jen proto aby se mi nemusel věnovat, ale je mu blbé jim nedat pokutu, když jsem ji vyfasoval já. Oba na mě dělají posunky, jako že je policajt vůl. Souhlasím.
Koukám motorkářovi do bločku. "Kolik si dostal? Cože stovku?"
"Hej amígo" Děláš si ze mě prdel? Proč nás tady jebeš? Proč já mám platit třistapadesát a on jen sto? Nemít helmu je přece víc nebezpečné. Můžeš mi to vysvětlit?"
Nekřičím, negestikuluji. Pomalu a co nejvíc srozumitelně, stále dokola opakuji svůj požadavek na vysvětlení. Policajt je ze mě tak nervózní, že už ustoupil až do škarpy.
Spolujezdec na motorce si klepe na čelo. Naznačuje mi, že je to pitomec a že ho nemám řešit.
Tak jsme bez papírů. Já i motorkář. Policajt sedá na motorku a radši ojíždí.
"Sorry", omlouvá se mi motorkář za policajta. "Jak sorry? Vždyť si vlastně přišel o papíry kvůli mě", plácnu ho po rameni.
"To je v pohodě. Tady nejsou potřeba", mrkne na mě a taky jede.
Taky jedeme. Stavujeme se na policejní stanici. Ukazuji jim ten hnusně žlutý bloček a žádám si vysvětlení. Policajti nechápou co po nich chci.
"Jo kamaráde, ten byl z pevniny. To je dopravní oddělení z města. Jednou za čas si sem přijedou a rozdají pár pokut. Měl si smůlu. Zítra si to ve městě vyřiď a všechno bude ok", dostává se mi stručného vysvětlení a jasného náznaku, že je taky nemají rádi neb jim tady narušují ta jejich pravidla.

Stavujeme se za Jeanem v jeho restauraci. Dnes má zavřeno a tak nás zve na jedno pivko do vedlejšího podniku. Chvilku příjemně pokecáme, zasmějeme se a zatím co jeho čeká práce a povinnosti, my jdeme do osvědčeného lokálního podniku kde si dopřáváme výbornou večeři.
Když se ptáme na možnost přespání u jezera před jejich podnikem nemají námitek a tak si objednáváme ještě jedno "grande cerveza".

22.9.2015

Sedím v pátých dveřích, koukám do jezera jak tam holky perou prádlo a nasávám krásné ráno.
"Hele mě teď napadá, že mi ten blbec včera sebral ten řidičák co je jen na rok", vybavuje se mi, že jeden z mezinárodních řidičáků má kratší životnost. Ihned skáču z auta ven a kontroluji ten zbylý.
"No jo! Ha to je prča. Ten pitomec mi fakt sebral propadlej řidičák", ukazuji Kačce datum platnosti na tom druhém a oba máme hned postaráno o krásnější ráno.

V našem podniku už otvírají a tak zjišťujeme nabídku snídaní. Protože jsme již stálí hosté, dostává se nám mimořádné nabídky a obří porce.
Rychlá rezervace a zaplacení trajektu na jedenáctou a pomalá procházka teprve se probouzejícím městečkem.

Přijíždíme k rampě, kde již čeká trajekt. Najíždíme, dočkáváme se hodiny vyplutí a vyplouváme. Stejně jako na ostrov i cesta z ostrova trvá jen pár minut přes hodinu a už sjíždíme zase na pevninu.
Tak pohodově jako jsme přijeli do zdejšího městečka si to svištíme a přijíždíme i do Granady.
Začátek města tedy na romantické městečko moc nevypadá, ale jak mineme pár divně vypadajících ulic, vjíždíme do sympaticky barevných uliček plných krámků, restaurací a kaváren.
Parkujeme na náměstí vedle do žluta, nejen ve slunečním svitu zářící katedrály. Procházkovým tempem si užíváme centrum. Kocháme se barevnými stavbami, hodně tradičním a obchodní vášní zalitým tržištěm, stejně jako ledově výborné zmrzliny.
Když už odpolední horko opadává a my zkoumáme v jedné z uliček nabídku zdejších restaurací, padá nám do oka nabídka Mojita ve "šťastné hodince". Byl by hřích toho nevyužít a protože se už dneska nikam nechystáme, dopřáváme si jej.

Pokračujeme v prima odpoledni, ale povinnosti volají a tak bereme počítače a měníme lokál. Sedáme do jedné malé hospůdky, do jedné z mnoha, uprostřed jednoho dvorku.
Mají tu net, dobré pivo a super burgery. Kačka si dopřává burgera, já pivo a oba pracujeme na počítačích. Naproti nám sedí dva postarší týpci, kteří mají jednoznačně větší žízeň jak my. Po chvíli to jeden z nich nevydrží a přichází ke mě se svým chytrým telefonem.
"Tohle jsou vaše stránky?" ukazuje mina displeji svého telefonu, naše stránky. Přečetl si webovku na mém počítači a tak nějak mu to prý nedalo. Když pak viděl tu hromadu fotek, začal žasnout a když zjistil, že jsme z Čech, musel mě prý oslovit. Byl totiž se svou ženou minulé léto v Praze a je z naší stověžaté nadšený a strašně se mu u nás líbilo. To se krásně poslouchá.

Vracíme se k autu a hodláme si ustlat. Nejprve u nás však přibrzdí pán na kole a dává nám doporučení ať tak nečiníme. Prý je to tu v noci plné živlů.
O pár minut později nám totéž tvrdí i procházející policejní hlídka. Do teď máme z Nikaragui jen dobrý pocit a tak nás to lehce překvapuje. Hlídka nám dává doporučení přemístit se k policejní stanici o pár bloků dále. Neklademe odpor a přejíždíme k policejní stanici.
Protože předpokládáme převážně pánské osazenstvo stanice, jde na vyjednávání Kačka. Zpátky je během minutky a totálně vytočená.
"To je takovej kretén tam. Se ho slušně zeptám, jestli tady můžeme spát a on mě pošle do hotelu. Tak mu říkám, že nemáme peníze a že spíme v autě. No a on mi řekne, že tady není žádnej motel. A když mu povím, že nás sem poslala policejní hlídka, protože je to ve městě nebezpečný, tak jen zařval NO a mávnul rukou. Debil jeden. Ježiš já jsem tak nasraná", supí Kačka, protože odmítnutí zažila poprvé.
Já nemám slov.
Mezitím co startuji a otáčím se na malém parkovišti před stanicí, se Kačky policejní kámoš objevuje v brance a prohlíží si naše auto. Od pohledu sympaťák. To ještě netuší, že se znovu uvidíme.
"Kam chceš jet?"
"Nevím, pojedeme zpátky na náměstí. Když nás nechtěj tady tak nás budou hlídat tam. A nebo budeme doufat, že se nic nestane", nemám jasný cíl ani řešení.
Přijíždíme zpět na naše původní místo a hlídka nás opět vyhazuje. Tak se do nich už Kačka pouští.
"Tak kde máme zaparkovat? Kemp tady nemáte, na hotel nemáme peníze. Ve městě je to nebezpečný a před stanicí nesmíme spát. K čemu tady teda jste, když je to tu tak nebezpečný?"
Zdejší policie zjevně není připravena na takovou smršť otázek. Zatím co Kačka s hlídkou vášnivě debatí, já se tím v autě bavím. Kde dneska asi budeme zase spát?
Jasná gesta, jasné pokyny. Tady je to nebezpečné, jeďte pryč. Kam už neřekli. Radši se otočili a odcházejí. Asi zdejší způsob řešení problémů, vybavuje se mi ujetí dopraváka co mi sebral propadlý řidičák.
"Jedeme zpátky před stanici a nebo jsem vedle viděl nemocnici, tak to zkusíme tam", přicházím s alternativním řešením.

Stavím OKI přímo před branku policejní stanice a jdeme dovnitř spolu. Nikde nikdo. Bloudíme uličkami a kdyby jsme chtěli celou stanici ukrást, nebyl by to tak velký problém.
Konečně, na konci jedné chodby nacházíme jednoho strážníka, jak si hraje na počítači karty.
"Dobrý večer. Máme speciální dotaz a přání", začínám pomalu, neb nevím jak mu jdou karty.
"Jsme cestovatelé z Evropy a protože spíme v našem autě, hledáme vhodné místo. Kolegové ve městě nás poslali sem na stanici, že to prý je možné a že to není problém".
Strážník chvilku vstřebává informace, pak se zvedá a jde se s námi podívat ven. Když vidí auto, docela chápe, že stát na ulici není nejlepší nápad a tak nám bez další diskuze nabízí místo na rohu policejní stanice, mezi jejich auty. Super, máme vyhráno. Poděkujeme, ukážeme na sebe navzájem jedničky, přeparkujeme a jdeme stavět ložnici.
"Šlo to jak po másle. Já nevím, že si to nevyřídila rovnou", dobírám si Kačku.
"Nech toho. Tenhle tam před tím nebyl. Byl tam ten pupkáč. Vždyť si ho viděl. Debil od pohledu", napodobuje Kačka svého policejného kamaráda.

Už ležíme a pomalu usínáme ve stínu policejní zdi za bubnování kapek deště.
"´Tuk, ťuk, ťuk", někdo nám docela razantně klepe na okénko. Stahuji na okénko a koho nevidím? Kačky policejní kamarád, pupkáč.
"Co tady děláte? Tady není žádný motel. Vylez ven!" pouští se do mě zhurta.
Nedělám si násilí s oblékáním a demonstrativně lezu ven jen v trenkách, což má evidentně svůj účinek. Chvilku na mě kouká a pak opakuje své otázky.
"Spíme tady!", lehce na něj křiknu, že slyším dobře a není potřeba zvyšovat hlas.
"Byli jsme na stanici a tvůj kolega nám to dovolil. Řekl, že tady na tom místě můžeme stát".
Pupkáč nemá chvilku slov. Ukáže na policejní stanici, asi jako jestli ten kolega co o něm mluvím, byl z ní. Lehkým pokýváním hlavy mu to potvrzuji a jeho chvilka ticha a vymýšlení něčeho nového pokračuje.
"Minutu, vydrž minutu", vyhrkne a nasupeným tempem maže na strážnici. Asi zjistit, jestli nekecám.

Ani za minutu, ani za deset, ani nikdy potom, už nepřišel. Asi mu bylo trapně, že jsme nekecali. Zkrátka už nepřišel a my jsme spali jak zabitý.

23.9.2015

"No to mě poser", zvolávám jen co otevřu dveře od auta. Vedle nás totiž stojí a nejspíš celou noc stála, docela hnusná policejní Lada. Přijde mi to tady vtipné a tak si nemůžu odpustit jedno společné foto s OKI. U nás už by s tím nikdo nejezdil a tady je to zásahové vozidlo.

Užíváme si město a hlavně zdejší trhy. Je to správná divočina. Všichni se všude cpou, z ampliónů vyřvává hudba a nebo reklamní slogany, do toho se překřikují prodejci a veksláci.
Vůně i jejich opak se mísí ve vzduchu, hojně doplňován dávno nadprůměrnými emisemi všech prskočů co se snaží prokličkovat.
Nasyceni pochutinami, zvuky i tím ostatním opouštíme město a vyrážíme na nedaleký aktivní vulkán Masaja. Již z dálky vidíme jak z něj stoupá oblak dýmu.

Parkoviště je hned vedle kouřícího kráteru. Za dozoru zdejších rangerů parkujeme čumákem k výjezdu, aby jsme prý byli rychleji pryč kdyby se vulkán ještě více rozvášnil.
Dopřáváme si výběh na vyšší avšak neaktivní vulkán a kocháme se pohledem na kouřící díru pod námi.
Nasyceni pohledem i sírou, po hodince opouštíme tohle místo a míříme do hlavního města.

Managua, hlavní město Nikaragui je zvláštně placaté a bez výškových budou. Jen díky vyhlídce nad městem si jej můžeme aspoň trošku prohlédnout.
Následná návštěva jediné atrakce, zemětřesením polorozbořené katedrály vedle prezidentského paláce a pokračujeme dál na sever.

Cestou z města ještě vytroubíme pár drzých umývačů skel a pošleme do řiti jednoho drzého policajta, co si místo odpovědi na dotaz kde máme odbočit řekl o dolary. Uháníme do končin, kde dostává civilizace zase trošku jinou podobu.
Přijíždíme ke vstupní bráně León Viaje, místa s ruinami starého města. Protože je dnes už zavřeno, domlouváme se na noclehu před branou s čímž nemá ostraha žádný problém a tak usínáme uprostřed lesa, kde skoro nic není. Jen zvuky lesa a křik dětí hrajících klackem a tenisákem "bejsból".

24.9.2015

Z logických důvodů jsme ráno zcela prvními návštěvníky zdejší památky. Ve skutečnosti tady toho moc není. Pár pozůstatků zděných obydlí a vyhlídky na vulkány v okolí. To je ve finále podstatně hezčí a zajímavější podívaná.
Když už vyjíždíme z vesničky ven, mává na nás týpek kterého míjíme. "Ahóóój", křičí na nás Petr, se kterým se dáváme do řeči a následující hodinu debatíme.
Je to Čech, žijící v Austrálii, momentálně několik měsíců cestující po Střední Americe. Sympaťák.

Ještě se cestou stavujeme v původním Leonu. Městečko to není zcela ošklivé, ale jeho srovnávání s Granadou nám přijde nepřiměřené. Granada je podstatně hezčí.
Díky probíhajícím slavnostem je všude plno lidí a strašný mumraj. Výjezd z města, nejde bez policejní asistence. Dvě hodinky nám tady stačili a tak mizíme a jedeme dál.
Cestu si zpestřujeme zkratkou, která nás zavádí zcela mimo civilizaci. Stačí ujet jen pár kilometrů a člověk se najednou ocitá v jiném světě.
Chudá obydlí z klacků, blátěné dvorky, pobíhající drůbež, dobytek a bezprizorní hafani. Domorodci, od pohledu žádní boháči, pachtící se na polích a podél cest s dřevem či motykou.
I přesto nám každý s úsměvem odpovídá na pozdrav a nebo zamává. Nejsou zlí, jsou jen chudí a tak trošku víc izolovaní od měst a civilizace.

Přijíždíme na hranice. Imigrační nás nechávají vystát frontu, aby nás poslali do jiné. Samozřejmě do té, kde je nutné zaplatit výstupní poplatek. Oficír je nepříjemný jak sračka a neodpovídá na žádné mé dotazy. Pořád dokola jen opakuje částku požadující za možnost opustit jejich zemi. Tak mě tak napadá, co by dělal když bych to odmítnul a požádal o azyl.
Znudění celníci, si bez komentáře vezmou svůj dokument a můžeme pokračovat v krasojízdě.
Jedeme do Hondurasu.

 

 

Nevěděli jsme co od Nikaragui čekat. Před pár lety to tu prý nebylo moc veselé. Teď když jsme se ptali, pár lidí to tvrdilo stále. Na druhou stranu bylo hodně těch, co nás přesvědčovali o přátelské a bezpečné zemi. Nedělali jsme si iluze, nic jsme od toho nečekali.
Nikaragua nás však velice mile překvapila. Není to kdo ví jak bohatá země i když už si tu na některých místech zvykli uvádět ceny v dolarech. Je to země chudá, ale krásná. Lidé jsou tu opravdu přátelští a nemají s ničím problém. Rádi se nechají vyfotit, rádi pomohou, bez okolků a znalosti jazyka s Vámi pokecají o čemkoliv.
Ceny jsou tu více než příznivé a zelená krajina plná vulkánů lahodí oku. Nikaragua je jiná, je chudá a zvláštně krásná.
Nikaragua si nás rozhodně získala i když se může zdát, že toho nemá moc co nabídnout.

Jen s těmi uniformovanými je občas horší pořízení, ale to platí skoro všude ;o)