USA 06 - údolí smrti, tisícileté sekvoje a brzdové destičky

 

7.12.2015

Rychle vyrážíme na poštu poslat pohledy. Nehledáme nějakou bližší. Jedeme schválně přes celé město a ještě jednou tam a jednou zpátky si užíváme průjezd městem hříchů, městem které nikdy nespí, Las Vegas.
Pak už to jde rychle. Dálnice, po ní jiná ale dost široká silnice a ve chvíli kdy se nám Vegas ztrácí ve zpětném zrcátku, rozprostírá se před námi poušť uprostřed které bylo tohle město vybudováno.
Svištíme si to tou nekonečnou dálavou a společnost nám dělají jen občasné hřebeny kopců, poletující křoviska přes cestu a sem tam nějaký zajíc.

Jsme v Death Valley. Teplota malinko stoupá a okolí připomíná obří uschlé a zkamenělé chobotnice. Průběžně stavíme a fotíme tu zvláštně krásnou nehostinnou krajinu kolem nás.
Po několika hodinách přijíždíme do návštěvnického centra zjistit něco málo víc a sehnat mapu. Jsme překvapeni tím, že sami rangeři nám dávají tip kde přespat na divoko v parku, bez jakéhokoliv postihu.
Vyjíždíme k nejbližšímu městečku shánět plyn do vařiče a dotankovat benzín. Cestou však musíme zastavit a kochat se neuvěřitelně krvavým západem slunce. Je to podívaná. Jako z americkýho filmu.

Do městečka tak díky téhle podívané přijíždíme až za tmy. Plyn sice nikde nemají, ale aspoň cena benzínu je tady oproti parku poloviční, tedy normální. S plnou se vracíme zpět a míříme k místu, které nám rangeři doporučili.
Nocujeme uprostřed ničeho. Nad námi jen miliardy hvězd, jejichž třpyt občas narušují dopravní letadla z Las Vegas a nebo stíhačky z nedaleké vojenské základny.

8.12.2015

Ráno v poušti. Docela to ujde. Venku je krásně, sluníčko začíná hřát a občas zaštěbetá nějaký ten vrabec, přelétávajíc z křoviska na křovisko.
Konečně vidíme kam jsme to přijeli nocovat. Prašná cesta po které jsme přijeli, vedoucí do dálky, nemajíc konce. Po stranách vzdálené hřebeny a my uprostřed prostoru, parkující vedle té prašné cesty. Na poušť je to tu docela fajn.

Vyrážíme na asfaltku a po klikatící se cestě stoupáme vzhůru na jeden z hřebenů. Přijíždíme na malé parkoviště pod nímž se rozkládá obrovská solná planina, která ve skutečnosti leží pod hladinou moře.
"Ccccc...", hlásí se ke slovu píchlá zadní guma.
Jdu ke kolu. Kopnu do gumy a jen suše pronáším, "život se musí užít, ne přežít. Ale kurva drát je výstižnější", kopu ještě jednou do gumy a nechávám jí syčet dál.
Bereme foťák a jdeme se pokochat výhledem do údolí z nedalekého útesu.

Zdokumentováno, nakocháno a tak můžu jít měnit kolo. Kačka se zatím vrhá do role provianťáka a chystá snídani. Role jsou jasně dány a my máme každý svůj způsob jak si užít ráno. Jenže nás rozhodí tak leda ruční granát, ne píchlá guma.
Guma je vyměněná za chvilku a tak už chystám křesílka, Kačka vajíčka na měkko a dopřáváme si luxusní snídani s výhledem na nejnižší místo v USA.

Po vydatné snídani na královský způsob jedeme dolů, do míst na které jsme před pár okamžiky koukali z nadhledu. Povinná zastávka u značky hlásající hladinu moře a jdeme ke dnu. Samozřejmě jen obrazně. Všude je sucho, pohoda, tabáček.

Nejnižší místo v USA, solná planina, podobná té v Bolívii. Ani tahle není úplně nejmenší. Nedá se na ní však vjet autem a tak OKI čeká na parkovišti. I přesto je zajímavé, hledět na cedulku na skále, která informuje o hladině mořské. OKI je oficiálně přes osmdesát metrů pod hladinou moře a přitom stojí úplně na suchu. To samé platí pro botasky, rybičku, krtečka a všechny co tu jsou s námi.

Cestou zpátky si užíváme další zákoutí, které tento národní park nabízí. Ohromný oblouk, který erozí vznikl v masivu, duhové pohoří a opět zkamenělé chobotnice.
Dnešní večer a noc parkujeme v bezplatném kempu. Výhled do dálky, o poznání chladnější klima a opět, od západu slunce do ruda rozpálená obloha.

9.12.2015

Stejně jako se včera den loučil, tak se ten nový uvádí. Ležíme v autě a skrze otevřené okénko pozoruje krvavé obláčky, honící se po nebi.

Krátká zastávka na písečných dunách, přejezd hřebene a loučíme se s Death Valley. Následujích pár desítek kilometrů se i přesto krajina nemění. Nekonečné suché pláně bez známek života, protnuté zvlněnou silnicí. Občasný přejezd hřebene, jako by nás posouval do nové, ale přesto již pohledem přečtené kapitoly.

Den se blíží ke svému konci a my přijíždíme do města Ridgerest. Tankujeme plnou, kupujeme novou plynovou bombu a nacházíme pneu servis, kde chceme opravit píchlou gumu.
"Hele ty gumy jsou špatný. Fakt špatný. Ale jestli chceš, mám tady lehce jetý za pár dolarů", navrhuje mi týpek a já přijímám. Gumy nevypadají až tak zle a jsou skoro zadarmo.
Ještě nám dává novou duši neb ta stará s námi už jet dál nehodlá.
Nocleh si rovnou domlouváme před dílnou a tak jen skočíme koupit něco na zub a bivakujeme na malém parkovišti před pneuservisem.

10.12.2015

Přijíždí první ze zaměstnanců pneuservisu. Svým akčním příjezdem nám způsobuje budíček.
Vylejzám z auta a ejhle, včera opravená guma je prázdná.
"Docela klika, že jsme spali tady. Kluci si to dají znova", hodnotím naši vyjednávací pozici jako solidní a jdu informovat mechaniky o nároku na reklamaci.
Rychlá výměna, pár vtípků a kolo je jako nové. Snad to chvilku vydrží.
Protože nám stále kape z prasklého chladiče, kupujeme chladící kapalinu a doléváme aby jsme předešli potížím v horách kam máme namířeno.

Kolo drží, chladič chladí, OKI si pobrukuje a my uháníme po rovné silnici skrze pomerančové plantáže. Stíháme dojet až k návštěvnickému centru Sequoia NP. Získáváme mapu, informace a vracíme se do města Exeter. Protože zítra má celý den pršet, což není ideální stav na návštěvu parku, přečkáme tady.

Domlouváme se s obsluhou jedné zdejší pumpy na nocování v rohu jejich parkoviště a protože se už začíná kazit počasí zalejzáme do hotelově upravené OKI.
Film, plechovkové pivko a brambůrky jsou zárukou krásného večera.

11.12.2015

Předpověď počasí se nemýlila a tak je dnes opravdu hnusně. Černé mraky v dálce jsou jasným důkazem, že dnešní návštěva sekvojí by nestála za nic.
Den tak trávíme u pana McDonalda na bezplatné wifi, kde pokračujeme ve shánění dopravy do Austrálie, peněz na dopravu a komunikaci se všemi, které jsme zanedbávali.
Když náhodou přestane pršet a vyleze puňťa, využíváme toho ke krátkým procházkám po okolí a k průzkumu městečka.

Stejně jako včera, nocujeme v rohu parkoviště pumpy, kde na oplátku děláme kšeft v podobě kafe.

12.12.2015

Je chvilku po půlnoci, první minuty nového dne. Protože spíme, nemáme o tom samozřejmě tušení, když najednou někdo klepe na okénko.
"Policajti!", vyletí ze mě a snažím se zaostřit rozespalé oči abych na ně aspoň trošku viděl.
"Ahoj, co tady děláte? Vy tu spíte?", ptá se mě slušně mladý policista s úsměvem. Docela oceňuji, že mi baterkou nešajní do obličeje, jak to občas bývá zvykem, ale svítí si pod nohy.
"Jo, jo my tady spíme", koktám celý rozespalý a chystám se mu vysvětlit, že to máme dovolené.
On na nic však nečeká, baterkou přejíždí po autě a povídá, "vy cestujeme takhle v autě?"
"Jo, jo", pokyvuji hlavou a snažím se sednout.
"Ok v pohodě. My jsme přijeli jen zkontrolovat alarm. Když jsme viděli věci vepředu na sedačce tak jsme nevěděli, jestli je někdo uvnitř. Přeji dobrou noc".
Zazubí se na mě, zhasne baterku a spolu s kolegyní co stála u kapoty odchází do policejního Forda na rohu.
Jen si protřu oči, že se mi to nezdálo. Kouknu na hodinky , půl jedný, zavřu okno a jdu zase chrnět.

"Jsem čekal, že nás budou chtít vyhodit", vracím se ráno k noční návštěvě. Kačka na mě jen zírá.
"Kdo?" nechápe o čem mluvím. Kačku totiž klepání, baterky, ani krátký rozhovor s policií nevzbudil. Kdyby nás někdo přišel ukrást tak o tom ani neví.
Ale ví jak zpříjemnit ráno a tak narychlo chystá snídani do postele a hned potom vyrážíme do kopců, navštívit největší a nejstarší stromy světa.

"Máte sněhové řetězy?" ptá se mě ranger na vjezdu do národního parku.
Nelžu. A tak jsme vykázáni si je ve městě někde půjčit a nebo koupit.
Lžu, tvrdím, že máme čtyřkolku. Stejně jsme vykázáni pro řetězy. Nahoře je prý po včerejší sněhové bouři náledí a sníh. Nevěřím, ale není zbytí.
První dvě půjčovny si tvrdě drží své nesmyslně přemrštěné ceny. Za ten jejich pronájem bych u nás měl troje nové řetězy.
Ve třetím krámku jsou na nás však už příjemnější. Pamatují si nás z předevčíra, když jsme tu okukovali pohledy. Chvilku smlouváme a nakonec nám je za třetinu ceny do odpoledne půjčují.

Valíme si to do kopce, po čím dál tím víc klikatící se silnici, kde je jeden výhled lepší jak druhý. Teplota klesá rychleji než stoupáme, ale sluníčko to popírá.
Vyjíždíme až do míst, kde cedule hlásí poslední místo, kde je možné nasadit sněhové řetězy. Projíždíme jej a jen se lehce šklebím, když pozoruji jak po obou stranách někteří řidiči běsní nad jejich nasazováním.
Máme dobrý vzorek a hlavně letité zkušenosti. Bydlíme na severu a tam máme sníh každou zimu. Řízení v něm nám není cizí. Postupně kličkujeme vzhůru, šokujeme některé již se klouzající řidiče, až přijíždíme na parkoviště odkud máme v plánu vyrazit na malý výšlap.

První naše kroky vedou k unikátnímu kousku, největšímu stromu na světě. Je to pěkný macek a stojí tady už nějaký ten pátek. Cedulka tvrdí, že již více než dva tisíce let.
Couráme se po stezkách a navštěvujeme několik vybraných míst se stejně urostlými bohatýry. I když jsou vlastně všechny stromy skoro stejné, člověk se na tu krásu nemůže vynadívat. Až ho z toho začne bolet za krkem.

Jdeme i do míst, kde sice vede stezka, ale ta díky noční sněhové nadílce není vidět a ne každý se tam proto vydá. My navzdory skutečnosti, že naše botasky nejsou zrovna zimní obuv, jdeme.
Procházíme si celý okruh a ve zcela zmáčených botaskách se vracíme k autu.
Proti nám si to vykračují dva mladé páry, přičemž jedna slečna si vede na vodítku psa bez ohledu na cedulku vedle stezky, která to zakazuje.
"Jo přesně takhle si tu cedulku vysvětluju", pronáším na její adresu lehce ironicky.
"Dobrý den!", pozdraví nás v češtině a rozzáří na nás úsměv slečny kamarádka.
Trapas! Češi! Že já tu hubu taky nezavřu.
"Nejste od tý oranžový oktávky?"
"Jo, jo to jsme my. No to nás mohlo napadnout, že jste Češi. Kdo jiný by tady porušoval nařízení", zahrávám situaci do autu a protože mají všichni smysl pro humor tak se tomu zasmějeme.
Chvilku debatíme a vyprávíme o naší cestě, ale protože nám už kopejtka mrznout, loučíme se a utíkáme se do auta ohřát.
Ještě děláme pár koleček po parku, několik kochacích a fotografických zastávek a mizíme do nížiny za teplem a něčím na zub.
Cestou dolů nám začínají nepříjemně skřípat zadní brzdy. Vypadá to, že destičky už mají odbržděno.

Vracíme řetězy a zatím co vybíráme nějaký pěkný pohled, jako překvápko pro jednu naši fanynku, prohlíží si vedoucí naší OKI skrze prosklené dveře.
Chvilku si hraje s telefonem a najednou křičí, "cože? Vy jedete s tímhle autem kolem světa? No kurva! Vy jste odvážný. Wau!"
Jeho reakce nás rozesmívá a tak s ním chvilku kecáme o cestě. Je strašně zvědavý a pořád se na něco vyptává. Nakonec odmítá zaplatit pár centů za pohled a dává nám jej zdarma.
Takže Irenko, ten pohled je od nás a tady od toho pána ;o)

Sjíždíme do města a u Meka si dopřáváme rychlou večeři v podobě výhodného menu, vypadávájící internet a pak se přesouváme k noclehu opět na oblíbenou pumpu.

13.12.2015

Rychlé ranní kafe z nabídky naší pumpy a už si to valíme do Fresna. Není to vůbec ničím zajímavé město. Pro nás je teď však důležité, neb se v něm nacházejí dva servisy VW, tedy šance sehnat nové brzdové destičky.

Přijíždíme do prvního VW, kde nám služba hlásí, že je v neděli zavřeno. Ok to se dá pochopit. Ale to že nás nenechají přespat na parkovišti, chápeme už o chlup hůře.
Jedeme to zkusit ještě do druhého servisu, kde si nás mlaďas z prodeje okamžitě získává nabídkou vody, kávy, čistých záchodů a souhlasem na dotaz přespání na parkovišti.
Rozhodnuto, ráno budeme jednat s tímhle servisem.

Přes ulici je navíc obchodní centrum a tak jdeme sehnat něco k jídlu, neb nám cestou už pěkně vyhládlo. Jenže nemáme peníze. Tedy máme, ale na účtu. Nemáme hotovost.
Řeknete si, no žádný problém, tak vybereme z bankomatu. Cha, jenže první bankomat odmítá naši kartu, protože je evropská. Tasíme druhou a ejhle. Z té vybrat nejde, protože jsme si přenastavili limity. Abychom je mohli nastavit zpátky, musíme na internet banku a tak je změnit. Jenže k potvrzení takové změny, je potřeba potvrzovací kód, co má přijít esemeskou. A tady je kámen úrazu, protože z čista jasna, nám v Kalifornii prostě nefunguje ani jeden telefon.
Naštěstí máme kartu třetí, s povoleným a dostatečným limitem k výběru a hurá, již druhý bankomat ji akceptuje.
Takže po půl hodině běhání mezi bankomaty a střídání karet máme "keš" a můžeme si dopřát něco nezdravého z nabídky Burger Kinga.
Díky výhodné nabídce a fungujícímu internetu tu nakonec zůstáváme o chlup déle a až za tmy se přemisťujeme před spřízněný VW, kde v rohu parkoviště nakonec nocujeme.

14.12.2015

Lehce vyděšené pohledy zaměstnanců servisu i jejich zákazníků, když ráno vylejzáme z auta, nás nechávají klidné. Už jsme zvyklí.

"Ahoj, asi bychom potřebovali nové brzdové destičky. Je možné je u vás sehnat?" ptám se týpka na příjmu oprav.
"Pření nebo zadní?"
"No to já nevím. Skřípání jde od zadu, ale třeba by chtěli už i přední. Můžeme se podívat".
"Ok my se podíváme. Padesát dolarů za každé kolo", oznamuje mi suše nesmyslnou cenu.
"No to je dobrý, za tuhle cenu mám u nás destičky i s výměnou", odmítám jeho neodmítutelnou nabídku.
"Můžeš mi mrknou, jestli máte ty destičky skladem a za kolik?"
Týpek důležitě kouká do počítače. Neví si rady a tak volá kolegu, který to zkouší na druhém počítači podle VINka. Jen kroutí hlavou, jako že takový díl nemají skladem. Hmm, zajímavé.
Pomáhám jim tím, že jim ve svém seznamu nacházím přesné číslo dílu. Mám totiž seznam dílů, které jsme na autě před cestou vyměnili.
"Jo jasně, to je stejný díl jako na Jettu a nebo na Golfa. No, ale nemáme je skladem. Ale zítra tu můžou být jestli je chceš", chvilku mi trvá než poberu to co mi právě sdělil.
V autorizovaném servise nemají skladem brzdové destičky na nejprodávanější modely. Hmm fakt zajímavé. Ale dvě stě dolarů za kontrolu, to bylo rychlé.
"Hele a co by u vás stála výměna takových destiček", rozhoduji se čelit další, jistě stejně neodolatelné nabídce.
"Dvě stě padesát dolarů za nápravu", vysekává týpek cenu s úsměvem, aniž by to musel hledat v počítači.
"No ty krávo", nemůžu se udržet a komentuji sám pro sebe. Můj výraz je však asi všeříkající.
"Hele chlapy, to je fakt hodně. Za to bych měl v Evropě už intervalovou prohlídku. Není tady nějaký prostor pro slevu, nebo tak něco?", zkouším jestli by se s nimi dalo smlouvat.
"Vydrž, zeptám se manažera", odpovídá suše týpek a mizí v kanceláři.

Mezitím se dáváme do řeči s jiným zákazníkem, který celou dobu pokukuje po OKI. Vyprávíme mu krátce o naší cestě a o důvodu proč jsme tady. Dokonce mi na dotaz, jestli nezná nějaký normální servis, dává doporučení a kontakt na jeden poblíž. Super, máme alternativní řešení.

Přichází manažer, zdraví se s námi podáním ruky a začíná mi vysvětlovat.
"Hele je nám líto, ale jsme servis VW a proto nemůžeme provést výměnu jakéhokoliv dílu na tvém autě. Nejsme na to vybaveni".
"Ale vždyť je to stejný díl jako na Jettu a ty tady servisujete", lehce nechápu jeho výmluvu a čekám co bude následovat.
"No víš, jsme autorizovaný servis pro VW. To znamená, že nejsme oprávněni k výměně, byť stejného dílu, na jiné značce než je VW", vysvětluje úhybně, ale zdvořile manažer.
"Ok, já si tedy seženu nějaký servis a u vás si jen koupím destičky. Tak by to šlo?"
"Jo jasně, domluv se tady s kolegou co přesně potřebuješ a on ti to objedná", usmívá se na mě manažer a mě napadá spousta věcí co si o takovém přístupu myslet.
Nu což, zkusíme sehnat nějaký ten servis a uvidíme.
Bohužel wifi jim tady nefunguje a tak se nemůžeme podívat do mapy, kde se nachází doporučovaný servis. Jedeme tak nějak podle toho co jsme si stihli zapamatovat a za chvíli onu dílnu opravdu nacházíme.
Bohužel již před několika týdny zavřeli. Máme to zkusit o ulici dál, tam je prý nějaký další servis.

Stavím na pumpě, krmím za dvacku OKI a ptám se obsluhy, neví li náhodou o nějakém servisu.
"Jo tamhle přes křižovatku je nějaký. Tam to zkus", dostávám přesný směr.

A opravdu. Ulička s garážemi, která funguje jako autoservis. Hned se na nás vrhá ochotný thajský majitel a aniž by jsme řekli co chceme už nám dělá místo v jedněch z vrat.
Zkontrolujeme a shodneme se, že je potřeba vyměnit jen zadní destičky, že to umí a že to bude za hubičku. Navíc rovnou kontrolujeme poloosy, neb nám tam občas něco zaklepe a také prý má ucpávací tekutinu do našeho prasklého chladiče. No paráda. To je přístup, to je boj o zákazníka.
Jedeme zpět do VW a objednáváme na zítra destičky.

Protože už je čas oběda vyrážíme k osvědčenému burgrovému králi a dáváme si další výhodné meníčko. Obsluha si postupně prohlídne naší krásku a tak nemají problém s tím, že tu vysedáváme u počítačů bez další útraty až do večera.

15.12.2015

Je půl devátý a naše destičky by tu už měli být. A taky že jsou. Vyzvedám si malou krabičku s krásným logem Škoda plus ty další. Kontroluji, že číslo dílu odpovídá a šmahem letíme do našeho servisu.

Okamžitě je nám přidělen mechanik, OKI se zvedá do výšky na heveru a servis začíná. Zatím co já nemůžu naši oranžádu opustit, chci vědět co je za problém, co a jak, popřípadě se něco přiučit.
Kačka využívá nabídky v teplejší kanceláři a sepisuje si kulinářské poznatky.
Výměna zadních destiček opravdu není až taková věda. Teď bych to již zvládnul taky. Když jsem ale viděl jak se s jedním brzdičem mechanik pere, jsem si jist, že opravovat to bez přípravku někde na poli by byla dost zajímavá epizoda. Dalo by se to, ale smíchy by se jeden neudržel.

Následuje opětovná kontrola podvozku, ucpání prasklého chladiče a nýtování popraskaného nárazníku. OKI teď vypadá jako drsná kára s těmi nejty.
Cena sto dvacet dolarů za veškerou péči, díly a půl bonboniéry co do nás v kanceláři nacpali nám přijde víc než příjemná. Ještě společná fotka, poděkování a mizíme.

Přijíždíme na parkoviště k Burger King a po chvilce k nám přichází kluk od cisterny co tu zalejvá kytky.
Od pohledu i podle špatný angličtiny mexičan se kochá pohledem na OKI a zkoumá mapu.
"Kolem světa? Wau! Vy jste jeli i přes Mexiko? No a jak se vám tam líbilo?" září jako sluníčko.
"Jo bylo to tam fajn. Dobrý jídlo, mraky památek a teplo".
Mexík se na mě vrhá a tak krásně, spontálně a srdečně mě chytá kolem ramen.
"Bueno amígo, můčo bueno! Congratulejšn... amazing!" motá španělštinu s angličtinou a plácá mě po zádech.
Ještě jednou mě poplácá po rameni a palcovýma jedničkama se s námi loučí.
"To bylo krásný", komentuje tu nečekanou emoční chvilku Kačka a já ještě jednou zamávám tomu neznámýmu a krásně spontálnímu zalevači květin.

Dopřává si svou dnešní dávku nezdravé výživy, když k nám přichází sympaťák v červené bundě.
"Vy jste od toho oranžovýho auta?" ptá se opatrně a my se pohledem sami sebe ptáme, jak jen to mohl poznat?
"Jo jsme", lehce kývnu na souhlas.
"Koukal jsem na vaše auto a na mapu. To je úžasný. Já vaši zemi znám. Moje žena je vědec a hodně cestuje. V Praze jsem s ní taky již několikrát byl a musím přiznat, že Prahu miluju a že je to opravdu moc krásné město".
Po tomhle, nejde odmítnou žádost o fotku u auta a tak jsme mu rádi vyhověli. Ještě půl hodiny vyprávění u mapy na kapotě a můžeme si dojíst studené hranolky.

Práskáme do koní a vyrážíme dál. Konec dne tu bude co nevidět a tak nevíme kam vůbec dojedeme.
Už za tmy stavíme v prvním větším městě Los Baňos.
Rychlá večeře v podobě fááákt dobrýho burgera u Jack in the box a následný parking a nocleh na parkovišti před Walmartem.
Málokoho to napadne, ale to je vážně dobrý místo. Jídlo a záchody jsou k dispozici celou noc.
A to se vyplatí!

 

 

 

Tak už se blížíme k západnímu pobřeží. Kalifornie je desátým americkým státem, kterým během této cesty projíždíme. Troufnu si tedy hodnotit americkou dopravu.
Projeli jsme nekonečné pláně s asfaltem i bez, malá i obří města, zkusili to na dálnici se sedmi pruhy jako na malé okrsce, kde vám přes cestu přeběhne tak maximálně trs křoví.

Cesty v USA jsou solidní, bez ohledu na jejich významnost. Směry jsou značené a tak i orientace je pohoda. Navíc po "latince" si člověk užívá tu skutečnost, že se dodržují předpisy.
Řidiči ve státech jsou obecně velmi disciplinovaní a každý vám dá raději přednost, než aby vám vletěl do křižovatky.
Nikdo na nikoho nenajíždí, nikdo nikoho nevybržďuje.
Když někdo jede pomalu, tak ostatní zpomalí taky a nebo ho objedou. Netroubí se, maximálně bliká.
Málokdy se stane, že by někdo vjel do silnice, když je na přechodu chodec, byť je už a nebo ještě na druhé straně vozovky.
I v dopravě tady platí, že se k sobě všichni chovají ohleduplně a slušně. Fakt si to člověk najednou užívá. Je to super.
Je to také dáno tím, že se tu obecně pravidla dodržují a pokud ne přijde tvrdý trest.
A nebo něčí právník, který vám to osolí.

Mají tu i pár opravdových vychytávek jako je možnost otáčet se na světelné křižovatce do protisměru nebo odbočit vpravo i když máte červenou (pokud dopravní značka přímo nezakazuje - rovněž není to plošné pro všechny státy, ale pro většinu).
Kde se dá a nedá parkovat je jasně barevně a jednotně označeno a policajti nevykonávají u nás tak oblíbené "preventivní" silniční kontroly.
Pokud ve státech jezdíte podle předpisů, tak vás policajt nikdy nezastaví. Není to tak zlý.

No a protože může mít někdo odlišnou zkušenost, rád bych podotknul, že píšeme o té naší zkušenosti  a zážitcích během této cesty... ale s těma honičkama ve filmech stejně přehání ;o)