Argentina 3 - Buenos Aires - krutý boj o OKI a šťastný konec!

 

27.3.2015

Volá Federico. "Ahoj, myslíš že by ti na ambasádě potvrdili, že u nich teď setrváváš? Něco jako přechodná adresa. Když by ti to potvrdili, mám takový plán a pomohlo by nám to v boji s celníky".
"Jo, myslím že by to neměl být problém", netuším co se za tím skrývá, ale věřím, že takové potvrzení není problém. Volám na ambasádu a není to problém. Dokonce potřebný dokument získávám během deseti minut. Vlastně než doběhnu na ambasádu, už tam na mě potvrzení čeká. Super!

Rovnou s potvrzením běžím k Federicovi. "Půjdeme tě teď zaregistrovat na Finanční úřad. Ten je totiž nadřazený celníkům a tím jim sebereme možnost tě nějak dusit. Jakmile budeš v systému, celníci na tebe nemají už tolik pák", vysvětluje mi Federico svůj plán a vyrážíme společně na zdejší finančák, kde mě během pár minut nahrají do systému a já dostávám potvrzení o registraci nerezidenta.
Zvláštní úkon, jehož podstatu ani smysl moc nechápu, ale důvěřuji Federicovi a jeho preventivnímu opatření.

28.3.2015

Již podruhé vstáváme v sobotu brzy ráno a vyrážíme s Milanem a Františkem na letiště Moron. Venku je krásně a tak si vedle pohledu na kroužící letadýlka nad námi, vychutnáváme i kousek přírody v parku před letištěm.

"A dneska jste zváni k nám na oběd. To už ale víte, že jo?" ujišťuje se František, když vyrážíme z letiště zpět do města. "Jo jo víme a už se moc těšíme", potvrzujeme, že se nechystá žádná změna.
Oběd u paní Jiřinky a Františka je famózní a celé odpoledne trávíme vyprávěním o naší cestě a posloucháním o životě a práci v Argentině.

29.3.2015

"Dneska jdeme k Petrovi na oběd", připomíná Milan hned ráno pozvání na nedělní oběd do velvyslanecké rezidence. Asi není potřeba zmiňovat, že se takové pozvání neodmítá. Spolu s námi jede i Ondra, učitel češtiny pro krajánky.

Rezidence je nádherná. Oběd, povídání před i po něm je perfektní. A knedlík je zkrátka knedlík!

30.3.2015

"Nový dokument je tu. Přišel už v pátek, jen nám to MSC neoznámilo a také to neuzavřelo u celníků. Prostě se na to vykašlali", sděluje mi Federico ve svém emailu.
Okamžitě mu volám abych se dozvěděl detaily. "No prostě to nedodělali. Jen to poslali a basta. Ani nám nedali vědět. Už v pátek mohl jít někdo k celníkům a začít to řešit", čertí se už i Federico.
"Nejhorší je, že od rána nejde celníkům systém. Je tam náš člověk a čeká jestli to půjde. Dám ti vědět jak budu vědět víc", loučí se Federico a já jen lapu po dechu.
"To jsou takový parchanti! Tak prachy to jo, ale aby to dodělali to ne!" rozčiluji se nad přístupem MSC a ihned volám Daríovi. Vůbec mě nepřekvapuje, že to nebere a tak mu píšu hodně vostrý a jízlivý email. Stejně tak rozjíždím akci směrem k centrále MSC. Tohle si nenechám líbit!

Kačka jako anti stres koupila mleté a večer si s Milanem dopřáváme vynikající karbanátky.

31.3.2015

Úterý. Normální pracovní den. Ano, všude na světě ano, ale my jsme v Argentině. Soudruzi odboráři se rozhodli pro generální stávku a tak celá Argentina dneska stávkuje.
Máme od Federica informaci, že jeden spřízněný celník půjde i v den stávky do práce a zkusí naše dokumenty dokončit. Asi budu dřív věřit na Ježíška, než na tohle.

Protože prý Milan nikdy neviděl českou komedii Kameňák, pouštíme mu jej na netu a způsobujeme  si tak dnes večer kulturní zážitek.

1.4.2015

Hned ráno vyrážím za Federicem a zkouším věřit na Ježíška. Co myslíte? Neexistuje. Já to věděl! Celník, údajná spřízněná duše se na nás vybodnul a žádné dokumenty nepřipravil.
"Nejhorší je, že ani dneska nejde celníkům systém. Prý se to opraví až odpoledne", pokračuje Federico v rozbíjení mýtu o Ježíškovi.

Je půl čtvrté odpoledne, když mi volá Federico, že systém konečně běží. Ale pozor, žádná velká radost. Celníci jdou ve čtyři domů a tak se to dnes už nestihne.
Zítra je další státní svátek a v pátek jsou velikonoce. Dřív jak v pondělí se nebude nic dít. Doprdele! Zkouším z hlavy počítat kolik nás bude za argentinskou lenost stát skladné a zdržné kontejneru.
Federico mi s tím pomáhá a pro jistotu mi posílá kalkulaci. Je to jen jiná forma jak popřát užití si prodlouženého víkendu. Dvakrát doprdele!

Večer děláme malou oslavu. Slavíme Ondrovi a Lukáše narozeniny. Slavíme to stylově. Bramboráky, pivo a víno. Ondra navíc upekl štrůdl a Kačka připravila banánový dort.

2.4.2015

Nejde internet. Nepřekvapuje nás to. Vždyť je svátek. Oslava padlých ve válce, kterou sami začali o území, které jim nenáleží. Nehledám v tom logiku. Jsme přeci v Argentině. Protože nemůžeme nic dělat jdeme se projít do města. Jdeme se podívat, kde se nachází celnice, abych se tam dostal co nejdříve, až se Argentina rozhodne zase pracovat.

Nacházíme celnici a bránu přístavu kde je vězněna naše OKI. Dělám symbolickou fotku brány, z které snad již brzo vyjedeme, nedbajíc na držkování o zákazu fotografování zdejší ostrahy.

Když procházíme kolem uličky do zdejší čtvrti chatrčí, takové argentinské favely, která je hned vedle vlakového nádraží, nedá mi to. Už dlouho uvažuji o tom si tohle strašidelně krásné místo vyfotit z mostu. Teď stojím přímo před vstupem do pekla.
Rozhlížím se. Nikdo nás nijak nezkoumá, nejsme nápadní. O kousek dál stojí policejní auto a u něho urostlý policajt. "Když by se něco semlelo, poběžíš k němu", určuji řešení případného problému.
Kačka jen zakoulí očima. "Já to věděla. Kolik metrů?", ušklíbne se na mě a určujeme bezpečnou vzdálenost sta metrů.
Já vím. Řeknete si, že jsme blázni a že zbytečně riskujeme. Jako by nám nestačilo, že nás tady sdírají díky autu a ještě si takhle koledovat o problém. Úplně slyším slova konzula, Milana Froly, "jasný konzulární případ".
Jenže znáte to. Ta přitažlivost  zakázaného. Je poledne, bílý den a stojí tu ten policajt. Jen se koukneme na kraj. Co nabízejí zdejší prodejci, jak to tu vypadá. Jak jinak to zjistit. Jdeme.
Není to nijak zvláštní. Úzká ulička ztrácející se v dálce, normální lidi, prodejci kravinek nepotřebných i těch úplně k ničemu. Příšerná elektroinstalace, těžko identifikovatelné pachy. Nikdo nás nijak extra nezkoumá, nikdo si nás nevšímá. Procházíme okolo prvních stavení. Rozhlížím se a rychle pořizuji dva snímky na první pohled nevábné uličky, která určitě o kousek dál má svá neznámá tajemství. Jsou li ta tajemna dobrá či nikoliv dnes určitě zjišťovat nebudeme. Jdeme zpátky.

Když míjíme park o kousek dál od nádraží, vidíme jak se tam koná nějaká demonstrace. Z posterů je zřejmé, že je to na téma dnešního svátku. Jak citlivé téma tady v Argentině. Seskupení tohoto typu mi přijde skoro víc nebezpečné jak před chvílí navštívená ulička a tak park obcházíme po druhé straně a užíváme si prázdných ulic.

3.4.2015

Další pozvání na večeři k Hrúzům. Paní Blanka nás opravdu rozmazluje. Na rychlo běžíme do města opět koupit alespoň jako malý dík, nějakou kytičku.
Díky svátku, musíme jít několik bloků abychom nějakou sehnali. Ani květináři dneska nepracují.

Večeře, jako vždy předtím výborná, skvělá, perfektní, prostě vynikající. Celý večer, stejně jako ty předchozí je úžasný. Pan Hrúz má neuvěřitelný přehled nejen ve svém oboru, ale také ve sportu a v hudbě. A co se hudby týká, má vybraný vkus.

4.4.2015

Využíváme dnešního volna a vyrážíme s Milanem na výlet vlakem. Nejel jsem vlakem ani nepamatuju a tak se těším. Budova nádraží připomíná staré dobré a bohaté časy.

Čínské vlaky jsou nové a na první i druhý pohled moc hezké. Co na tom, že se většina stanic musí nyní přestavovat, protože jsou nástupiště výš než podlaha vlaku. Nehledejte v tom žádnou logiku. Je to přeci Argentina.

Jedeme vlakem po pobřeží. Nejprve vystupujeme na stanici Las Barrancas, která funguje jako tradiční bleší trh, živý antikvariát a železniční stanice v jednom. Některé kousky jsou úžasné svou jedinečností.

Pokračujeme v cestě do Tigre a užíváme si krásného odpoledne a procházky po pobřeží.

5.4.2015

Přes den pracujeme na pc a odpoledne vyrážíme na nákup. Kačka dostala nápad koupit kousek masa a uvařit guláš. Jak naplánovala, tak činí. Těším se na zítra!

6.4.2015

Hned ráno běžím k Federicovi a následně s Gustavem, asistentem na celnici. Gustavo umí pár slovíček anglicky a trošku se bavím tím, jak se mi španělsko anglicky snaží ukazovat cestu, abych si ji na zítra pamatoval. Už jsem tu přeci byl a navíc, protože v celnici je jen jedno schodiště a na konci jen jedny dveře, troufám si tvrdit, že to zítra najdu.

Gustavo vtrhne do dveří, zatímco já dostávám pokyn zůstat v čekárně. Jen sleduji skrze prosklenou zástěnu, jak se s každým zdraví, objímá a líbá. Vypadá to slibně. Po tom co Gustavo všechny obejme a políbí se dávají do vášnivé diskuze. Sleduji jejich gestikulaci a už to tak slibně nevypadá. Dostávám znamení, že mám jít dovnitř. Že by?!
Gustavo ukazuje na paní v kanceláři a ta mi lámanou angličtinou vysvětluje, "je mi líto ale nejde nám systém. Dnes nejsme schopni zpracovat  tvé dokumenty". Jen polknu. Podívám se na Gustava a ten jen krčí rameny. Doprdele! Co je tohle za bordel! Proletí mi hlavou, ale zdržuji se komentáře.
Odcházíme s nepořízenou.

Vynikající guláš, na Kačku nezvykle ostrý a chlazené pivo, mi malinko lepší náladu. I když je ten guláš fakt super, asi bych věděl zač jej vyměnit.

7.4.2015

Od rána stále kontroluji emaily a telefon. Systém začal fungovat. Jupí!

"Teď mi volal Gustavo, že celníci nerozumí popisu auta v dokumentech", mluví rychle do telefonu Federico.
"Čemu nerozumí?" štěknu do telefonu. Jak můžou dělat mezinárodní obchod, když neumí slovo anglicky. Ale co se divím, je to Argentina.
"Potřebují to přeložit a nebo vysvětlit. Až mi to paní pošle, přepošlu ti to. Ty mi to přeložíš a já jí to vysvětlím. Souhlasíš?", motá se do toho Federico.
"Ne běžím tam. Já jim to nějak vysvětlím", přebírám bez návrhu štafetový kolík, pokládám telefon a vyrážím sprintem na celnici.

Je za pět minut půl čtvrté. Vbíhám na chodbičku mezi kanceláře. Nic se tady neděje. Ptám se paní, ze včera, kde najdu člověka se jménem jenž mi poslal Federico esemeskou. Paní se do mě bez váhání pouští španělsky. Nerozumím, ale chápu.
"On teď nemůže, je zaneprázdněn. Vidíš, někoho tam má. Jdi čekat tamhle na chodbu", dává mi jasným gestem najevo kam se mám odporoučet. Ne! Nehnu se odsud. Tvářím se, že nerozumím a stále stojím přede dveřmi dotyčného. Dostává se mi opětovné výzvy. Opět nereaguji, hraju blbého a přešlapuji přede dveřmi abych svým pohybem upoutal pozornost. To se mi daří. Nositel jména kterého hledám to za dvě minuty nevydrží a vychází ven z kanceláře.
"Co potřebuješ?", opět španělsky. Opět nerozumím, ale chápu. Odpovídám anglicky.
"Volal mi Federico, že prý potřebujete něco vysvětlit ohledně mých dokumentů".
"No komprendo. No englés", hraje pro změnu blbého on.
Paní od vedle co mě před chvilkou vyhazovala, se svou trochou angličtiny přichází kolegovi na pomoc.
"Co potřebuješ?" řekne drsně a v jejím výrazu čtu, že narušuji zaběhlý řád.
"Volal mi Federico, že prý potřebujete vysvětlit něco ohledně mých dokumentů", opakuji důvod mé přítomnosti. On jen něco prohodí španělsky, otáčí se a vrací se do kanceláře. Ona pro změnu neřekne nic, ale udělá totéž. Já stojím na chodbě a nehodlám odejít. Paní se vrací. "Jsou to tvoje dokumenty?" zamává na mě už od dveří složkou. Jasně ji poznávám, ale pro jistotu čtu jméno na štítku. "Jo, jo to je moje", mám pocit, že se ledy pohnuly. "Ok, pojď se mnou do kanceláře", dává mi paní pokyn.
"Tady potřebuji detaily ohledně tvého vozu. Z dokumentů, které máme, to není patrné", podává mi seznam položek ve španělštině. Španělsky neumím, ale pochopit, že po mě chce číslo auta, espézetku, barvu a další podrobnosti chápu a tak ji to bleskem vyplňuji.
"Tady to je", podávám vyplněný seznam. "Kdy to bude hotové?" dovoluji si troufale se zeptat.
Paní "celnitérka" hodí složku na stůl, dá ruce v bok a s nárůstem rozčilení začne s lepší angličtinou.
"Víš, mám toho hodně. Navíc jsem pěkně naštvaná. Ne na tebe. Na jiné lidi. A takovéhle maličkosti mě pak zdržují. Tvé dokumenty budou zítra. Nebo pozítří. My tady totiž ve čtyři končíme".
"To je pro mě nepřípustné!" řeknu důrazněji ve snaze udržet ji ve stavu dobré angličtiny.
"Sorry?" vytřeští na mě oči, co si to vůbec dovoluji.
Zmírňuji, začínám mluvit pomalu a tiše. "No víš, čekání na ty dokumenty, mi způsobuje dva veliké problémy", začínám hru na city a doufám, že mě můj šibalský pohled neprozradí.
"Čím déle je naše auto v kontejneru, tím více nás to stojí peněz", celnitérka jen přikývne a nezájem.
"A druhý problém je, že potřebuji ten kontejner otevřít a dostat se do auta. V autě jsou léky mojí ženy", malá lest, ale pravdivá. Kačce došla antikoncepce. Je to pravda, která mě napadla a protože jednám s ženou, sázím na to, že by to mohlo zabrat.
"Jaké léky?" sekne po mě pohledem jestli nekecám. "No léky. Nevím jak ti to v angličtině vysvětlit" hraju úhybný manévr a můj herecký výkon je hoden ocenění. Dostal jsem ji!
"Počkej chvíli." Sedá ke stolu, otvírá složku a datluje můj překlad do počítače. V zápětí zvedá telefon a byť opět nerozumím, chápu, že volá do přístavu a zjišťuje pozici kontejneru. Nemusím letět do přístavu a doufat, že mi ji ještě dneska prozradí. Wau!!!
Je pět minut před čtvrtou a já paní celnitérce podepisuji fyzické převzetí dokumentace. I na ní je vidět, jak je ráda, že mě má z krku.
"Jak se jmenuješ?" pokládám ji otázku. Lehce šokovaná, ale s úsměvem odpoví "Irene".
"Wau Irenka, jméno řeckého původu. Grácias Irene! Mučas grácias!" vyseknu ji španělský dík a lehce, ale mile šokovanou Irene opouštím.

Uběhne jen pár minut a také lehce, na první pohled ne tak mile šokovaný Federico mi otvírá dveře své kanceláře. Hned ve dveřích mu podávám složku od celníků. Je šokovaný ještě více a teď už i mile.
"Gratuluji!" zaraduje se a zjevně jej svým výsledkem šokuji. Okamžitě volá a zkouší objednat kamion. Znovu někam volá a netváří se nadšeně.
"Je mi líto, ale na zítra není k dispozici žádný kamion. Nejdříve až v pátek", informuje mne o výsledku svého telefonování.
"To si děláš legraci? Tak já za půl hodiny vyřídím papíry a pak mám čekat tři dny na kamion? Proč nebyl zarezervovaný dopředu?" lehce se rozvášním.
"No upřímně, nečekal jsem, že budeš mít papíry už dneska. Jsme v Argentině", pokrčí rameny. Můj výraz je ale asi vše říkající.
"Ještě zkusím obvolat pár firem a hned ráno ti dám vědět. Zkusíme s tím něco udělat".

8.4.2015

Po brzkém ranním telefonátu se vydáváme k Federicovi s doplatkem. Jde se nám o malinko lépe, neb již také víme, že se sehnal kamion a celní kontrola a vykládka by měla proběhnout zítra.

Vyplatíme Federicovi zálohu, neb zbytek peněz chce v dolarech a ty jsou zamčené v OKI. Docela dobrý argument a důvod, aby to zítra klaplo.

9.4.2015

Na telefonu na mě bliká půl šesté když vstávám a vyrážím o několik bloků dál na domluvené místo, kde mě má vyzvednout Gustavo.
Gustavo přichází na čas. Zírám, tohle není v Argentině normální. Vyrážíme směr přístav.
Jsme tu brzy a tak v kanceláři před vstupem přicházíme na řadu okamžitě. Dostáváme první potřebné potvrzení, já jsem ještě zkontrolován a legitimován na vstupu. Jdeme na rampu.
Deset vyrovnaných kontejnerů, připravených ke kontrole celníky. Ani jeden z nich není ten náš. Po hodinovém čekání se tu začíná něco dít. Kromě jiného mě Gustavo představuje svého zástupce, chlápka co na mě stále mluví španělsky. Fakt bezva. Najednou zahlédnu na projíždějícím kamionu náš kontejner. "Tamhle! Hele tamhle jede náš kontejner!" vykřiknu a plácnu do Gustava. Ten na mě jen ukazuje jedničku a něco říká tomu novému. Gustavo odchází. Nechápavě se podívám po tom novém a ten mi ukazuje ať jsem v klidu.
Něco se začíná dít až po půl hodině. Náš kamion zastavuje na křižovatce. Ten nový seskakuje z rampy, vyhazuje opraváře svodidla a dělá prostor pro náš kamion. Je to minuta, maximálně dvě a kamion přiráží k rampě. Už jich je tu jedenáct.

Ten nový se ztrácí v kanceláři a během pár vteřin s ním vychází i celní inspektor. Čekal jsem že budu nervózní nebo tak něco. Nic. Nejsem a sleduji jak mechanik stříhá zámek a otvírá kontejner. Je tam!!! Poprvé po dvou měsících zase vidím OKI. Usměju se sám pro sebe. Jupí!!!
Celník leze dovnitř a prohlíží auto. "Rallye?" ptá se mě. "No, turistiko" odpovídám stručně. Celník jen zabručí a ukáže na palci jedničku. Tápe. Kouká do papírů, na auto, do papírů.
Lezu za ním do kontejneru a ukazuju mu co potřebuje vidět. "Tady podívej, plata, numero. Komprendo? Si?" rozjíždím svou rádoby španělštinu.
Celník kývá hlavou a odškrtává si. Jeho další zmatený pohled chápu a táhnu ho za rukáv dovnitř kontejneru ke kapotě. "Tady vidíš, numero vehikulo", tasím pohotově z kapsy baterku a svítím mu na "vinko". Celník se usměje a má radost z toho, že se umíme domluvit.
"Perfekto", ukazuje na mě znovu palcem jedničku a jdeme ven.
Tady už čeká další inšpektor. "Máš v autě nějaký zbraně?" ptá se ten inšpektor. Neudržím se a začnu se smát. "Ne to fakt nemám", odpovím a nemohu se zbavit šklebu. "Můžeš mi ukázat co máš v autě?"
"Můžu, ale teď je vypnutá baterie. Dej mi půl minuty". Celník kývá na souhlas a já rychle lezu do auta, otvírám kapotu a zapínám baterii. Cvak. Centrál odemyká zámky a já otevírám kufr.
Vytahuji první bednu a ukazuji její obsah. Letmým pohledem kontroluje obsah auta a vychází ven.
"Uno minuto", říká ten nový a běží s celníkem do kanceláře.

Dvanáct minut. Kontrola trvala dvanáct minut. Kontejner už se zavírá a řidič se chystá k odjezdu. Já ještě rychle běžím do kanceláře podepsat protokol a můžeme jet. Neuvěřitelné. Na tuhle chvíli jsme čekali několik týdnů. Neuvěřitelné.

Za bránou se loučím s tím novým a sedám do kamionu. Vyrážíme do depotu.
Přijíždíme na takové spíš neorganizované skladiště všeho možného než do depotu. Řidič najíždí k plechové rampě, která od pohledu nepůsobí dvakrát použitelně.
Když už k ní nacouváme, nastavíme si její výšku, přichází týpek. "Postavte to tamhle. Sundáme celý kontejner na zem". Trošku mě uklidňuje, že nebudeme muset použít plechovou rampu, ale i tak jsem zvědavý, jak to chtějí spáchat.
Týpek skáče na ještěrku a jako nic sundává kontejner z kamionu.
Střihneme provizorní zámek a dveře kontejneru se znovu otevřou. OKI! Jen ten pohled na ní mi dělá ohromnou radost. Ale vyjet ještě nemůžeš. Federico musí přijet", sděluje týpek a parkuje ještěrku před kontejner. "Jasný, žádný problém. Tak jsem s Federicem domluvený", potvrzuji a jdu zkusit nastartovat.

Zapínám klíček a nechávám čerpadlo nabrat benzín. Vypínám a zapínám klíček ještě jednou. A teď, teď to přijde. "Vrrrrm", ozve se z pod kapoty a OKI si může zas po dlouhé době zavrčet. Je to paráda a tak nechávám chvilku běžet motor na prázdno a užívám si ten lahodný zvuk jejího motoru.

Federico přijíždí taxíkem. Zdravíme se, domlouvá s týpkem můj výjezd a ukazuje mi kam mám zaparkovat.
Jen co zaparkuji, vytahuji ze všech možných úkrytů zbylé dolary.

Jdeme do kanceláře majitele depotu a já pomalu počítám kolik mi zbylo.
Mám doplácet tisíc pět set dolarů. Jak jsem v počítání, vůbec mi nedochází, že jsem napočítal šestnáct set a všechno jsem dal před Federica, který to po přepočítání dává na stranu.
"Ještě dvě stě", říká Federico. "Jak dvě stě?" nechápu jeho počty. "No cena se změnila. Dostal jsem doúčtování z přístavu a máš doplácet osmnáct set dolarů". Zalapu po dechu. Co to doprdele je?
"Víc nemám. Vidíš sám. Navíc byla dána nějaká cena. Nemůžeš to každý den měnit. Takhle se přeci byznys nedělá! Dal jsem ti o stovku víc. Měl bych ji chtít zpátky. Sakra! Udělal jsem chybu, nevím na co jsme myslel. Asi mi ji nevrátíš co?"
Federico jen zavrtí hlavou. Nevím jestli ho mám bacit a nebo nad tím mávnout rukou a být rád, že mám konečně OKI. Nějak mi hlava nic nebere. Federico chápe, že víc nemám a tak se zvedá a jdeme společně ven. Domlouváme se na zítřejší poslední schůzce, kde si předáme všechny dokumenty.

Jedu pomalu k pumpě. Hladové oko na mě září. Jo a pro tenhle zbyteček benzínu jsme byli tak nebezpeční. Grrr! Pocity radosti z toho že mám konečně OKI a z toho jednání ohledně ceny se ve mě bijí. Všechno to mizí příjezdem na pumpu. Okamžitě ke mě přiskakuje obsluha. "Wau co to máš za auto? Ty jedeš Dakar?" ptá se první ze dvou pumpařů a já se začínám culit. "Ne jedeme okolo světa. Mrkni na naši mapu" ukazuji mu kapotu.
"Ó můj bože" pokřižuje se pro změnu ten druhý a ukazuje palcem jedničku. Najednou se snaží mluvit anglicky. "Můžu si tě vyfotit? I s autem?" ptá se znovu ten první. "Jo jasně", kývu hlavou a pózuji novému fanouškovi.

Vyjíždím z pumpy na Avenidu Libertador. Hlavní tah v Buenos Aires o deseti a místy i více pruzích. Načítá se mi cédéčko s Kabáty. Zelená, první tóny Kabátů, volume doprava a já vyrážím s OKI po Libertadoru v Buenos Aires!
Jedna, dva, tři, čtyři... "Tak teda pojď...", od Kabátů řve na celou Argentinu, zatímco OKI si tiše přede a já si užívám ten neskutečný pocit svobody a euforie. Wauuu!!! Jedeme dál!!!

Už se tady orientuji jak domorodec a tak jsem během pár minut u nás v ulici. Stavím před barákem, když najednou skrze prosklené dveře domu vidím Kačku jak běží chodbou mě a OKI naproti. Nemá daleko k slzám a ani mě nenechává vylézt z auta a skrze okénko mě chytá kolem krku. "Máme ji Kačenko! Máme ji!!!" křičím radostí.
Kačka si totiž zrovna vyšla ven na terasu česat vlasy, když mě uviděla dole na křižovatce.
Doslova přibíhá z ambasády i Milan. I na něm je vidět obrovská radost z osobního setkání s naší oranžovou kráskou. Uklízíme ji do garáže a jdeme se rychle podělit o tento moment s Vámi, s našimi fanoušky. Po celou tu dobu jste byli skvělý a i Vy máte obrovskou zásluhu na tom jak dobře jsme to zvládali. Byli a jste boží!!! Děkujeme!!!

Pozvání na rozlučkovo slavnostní večeři od pana a paní Hrúzových je třešnička na dortu. Tentokrát jdeme do restaurace a ochutnáváme další doposud nepoznané taje argentinské kuchyně.

10.4.2015

"My jsme připravení, můžeme jít", hlásíme Milanovi, že je čas jít představit OKI také dalším členům týmu české ambasády v Buenos Aires.
Focení před ambasádou, ukázka naší výbavy, různých vychytávek a samozřejmě možnost si sednou za volant našeho "expedičního speciálu".
Zápis do deníku některých členů je krásné zavrcholení příjemného dopoledne a OKI jede zpátky do garáže.

Místo oběda jdeme za Federicem pro zbylé dokumenty. Poté co dostaneme vše co potřebujeme, přichází na řadu nejžhavější téma. Finance. Vytáčím Federica trváním si na původní ceně, ale přináší to odpuštění zbytku ceny v podobě slevy.

Na večer domlouváme s Katkou a Christianem malé rozloučení u pivka. Přidává se i Žaneta, Petr s manželkou a malým Vojtou, Ondra, Adam a nechybí samozřejmě Milan.
Točené pivo do džbánku je něco, co našince neurazí. Naše spotřeba piva je taková, že je z toho argentinská obsluha lehce, ale radostně zaskočena a tak dostáváme na účet podniku dva džbánky navíc.

11.4.2015

Pomalu balíme a nosíme věci do auta. Na rozdíl od startu z Čech si nyní užíváme balení v klidu. Fakt si to užíváme. Neskutečně se už těšíme na zítřejší výjezd.

Akorát se chystáme jít koupit něco k večeři, když volá Milanovi velvyslanec, že je před domem. O chvíli později přichází ještě konzul a nový stážista Adam.
Přišli se s námi rozloučit a tak se koná malá rozlučka. Petr nám do výbavy přibaluje láhev domácí slivovice. Medicína se bude hodit i tady!

 12.4.2015

Máme naloženo. Je to tady!
Vyjedeme pomalu před dům. Ačkoliv to normálně nedělám, objímám Milana na rozloučenou. Díky Milane! Díky za všechno!
 Je to zvláštně krásné loučení.
Nasedáme, startujeme a naposledy vidíme mávajícího Milana v zrcátku. "Jedem!", plácáme si tradičně pro štěstí a kličkujeme ulicemi Baires.
Poslední fotka na Av. 9 de Julio, když nás staví červená na semaforu a pak už svištíme směr jih.

OKI si přede a všichni společně si užíváme právo pohybu vpřed. Vychutnáváme si každý kilometr a těšíme se na tu dálku před námi. Tři tisíce kilometrů ničím, jen prázdnými dálkami a nekonečným prostorem.

Stavíme u čerpací stanice v  Tres Arroyos, pět set kilometrů od Buenos Aires.
Těšíme se i na ten zmenšený prostor a první noc v OKI. Těšíme se na všechno!

 

 

Byla to asi nejdelší doba, kterou jsme kdy strávili na jednom místě. Navíc ve městě. Bylo to zajímavé a dalo nám to možnost nad mnoha věcmi popřemýšlet. Zejména jsme měli blízko k informacím o tom, jak Argentina funguje. Mnoho z toho chápat asi nebudeme a nebo nemůžeme. Dá se říct, že některé věci ani pochopit nelze.

Samotná vykládka a celní dokumentace nebylo to nejhorší. Ve finále to šlo celkem hladce. Měli jsme prostě smůlu. Zkrátka se nám to vše seběhlo tak, že jsme trefili období svátků, stávek a různých dnů volna, které nám dvojnásobili cenu. Smůla.
Jak se ale říká, všechno špatné, pro něco dobré. Díky tomu jsme měli větší možnost poznat poměrně dobře celé město, lidi v něm a také to jak to tady funguje.
Asi nemůžeme říct, že by nás Buenos Aires nadchlo, ale rozhodně nemůžeme říci, že by nás v něčem zklamalo. Bylo to tu fajn a líbilo se nám zde.

Znovu musíme poděkovat a pochválit osazenstvo české ambasády, včetně Milana, kteří nám úžasným a přátelským způsobem pomáhali. Děkujeme. Bylo to fajn a věříme, že se znovu potkáme. Kdekoliv!