Argentina 4 - Ushuaia - krásný konec světa a Toni z Německa

 

13.4.2015

Probouzí nás zvuk motoru auta projíždějícího kolem. Nevadí. Po dlouhé době se totiž probouzíme v naší OKI. Spalo se nám nádherně.

Rychlá přestavba z hotelové verze na tu závodní a vyrážíme dál na jih. Užíváme si každý další kilometr a kocháme se tím ničím, které protíná silnice číslo tři, po které si to uháníme.

Kilometry utíkají a tak musíme stále doplňovat palivo. Na jedné z pump si všímám, že před námi stojí auto, které nás před chvílí předjíždělo a řidič na nás mával.
"Ty jsi z Čech? Znáš Berdycha? Tomáše Berdycha", ptá se řidič tohoto auta. "Jo jsme z Čech", potvrzuji jeho postřeh. "Tomáše Berdycha? Jo jasně, že ho znám. Ne osobně, ale je to náš tenista. Skvělej tenista", upřesňuji jak to je.
"To je perfektní! Dobrej tenista", rozplývá se řidič a hned se vyptává na naše auto a na mapu. Dostává výklad, vyfotíme se spolu a on odbíhá do svého auta. Během chvilky je zpět s kartonovou krabičkou. "To je dárek pro vás. Něco praktického na cestu. A tady jsem napsal moji adresu a email. Pošli mi prosím tu fotku", už už se chce loučit. Rychle jej odchytávám a na oplátku mu daruji rybičku. Ještě jedna fotka a loučíme se.
"Co to je?" ptá se Kačka. "Nevím. Vypadá to jak láhev vína", odhaduji obsah krabičky. "Třeba to jen jako víno vypadá a bude tam milion", dělá si Kačka legraci a naráží na jednu slavnou kauzu.
Ani víno, ani milion. Termoska to je. Ale jsme nadšení. Jedeme na jih, kde nebude kdo ví jak teplo a tohle se fakt hodí.

Když vidíme kilometrovník se čtyřmi jedničkami stavíme a pořizujeme fotku. Nevím proč, ale to číslo se nám zkrátka líbí. Možná proto, že jsem nikdy tolik jedniček v žákovský najednou neměl.

Argentina nás odměňuje nádherným západem slunce. Dojíždíme do Puerto Madryn a opět využíváme parkoviště benzínky YPF, kde dnes nocujeme.

14.4.2015

Nad ránem nás probouzí zima. Venku je ještě tma jak v pytli. "Neříkal si, že jedeme na jih", snaží se Kačka zahřát vtipem.

Hned s prvními slunečními paprsky roztáváme. Balíme se a nakonec po válečné poradě vyrážíme na poloostrov Valdéz.
Je to takové argentinské safari. Lamy a tučňáci, kteří se nechávají fotit z bezprostřední blízkosti, sealové, pásovci a dokonce se nám v dálce podaří zahlédnout i dvě velryby, Orcy.
Během celého dne kličkujeme po poloostrově všemi směry a užíváme si vše co nabízí. Navíc je tu liduprázdno.

Děláme ve městě malý nákup a na stejné pumpě si dopřáváme malou a hlavně rychlou večeři. Jak zapadlo sluníčko, zase je zima. Nějak jsme si odvykli. Dnes jdeme spát již lépe oblečení.

15.4.2015

Polykáme kilometry a každý si náležitě užíváme. Sice projíždíme placatými pampami, kde krom pár lam a občas auta proti, vůbec nic není, ale je nádherně a my svištíme s větrem o závod.
Doprovod nám dělá pouze náš stín a zlatavá tráva vlnící se ve větru do všech stran.

Když úspěšně opouštíme jedno z mála měst na cestě, Kačka se pro jistotu ptá z okénka na správný směr. Pán potvrzuje, ale i přesto Kačka velí ke zdržení. Registruje totiž vedle auta cedulku s nabídkou churros. Sladká dobrota, kterou známe už z Brazílie. Navíc za nejnižší cenu co jsme kdy viděli. Pán otevírá kufr a Kačka skáče z OKI ven. No scénka jak v mafiánským filmu, jen místo kontrabandu v kufru, je bedna se sladkostmi a tak si Kačka vybírá a nakupuje sladkou dávku energie na cestu.

Občas nás v našem letu lehce přibrzdí zdejší strážníci, kteří provádějí pečlivé kontroly před každým městem. Nám však stačí říct, že mluvíme anglicky a oni se smíchem a slovy "no englés", dávají naší oranžádě volný průjezd.

K večeru se nám opět objevuje nádherné pobřeží, podél kterého vede naše silnice. Doplněno o další parádní západ slunce, bereme za útočiště na dnešní noc následující čerpací stanici.

 16.4.2015

"No hezký", poskakuji zmrzlý vedle auta a kopu do prázdné zadní gumy. "No hezký", opakuje po mě Kačka a čeká kdy začnu nadávat. Nenadávám. Je mi taková zima, že se mi ani nadávat nechce.
Ptám se kolem jdoucího strýce na pneuservis. "Na pumpě není, ale támhle za rohem. Ale ještě asi bude zavřeno", ukazuje mi strýc místo kde by se měl servis nacházet. Jdu tam a co myslíte. Je tu. A přesně jak strýc říkal, je zavřený. "A jak je to daleko k nějakému dalšímu?" ptám se znovu strýce. Ten chvilku přemýšlí. "Až u dalšího města. Asi za dvě stě kilometrů", oznamuje s ironickým úsměvem na rtech strýc a mizí, taky zmrzlý, za rohem dalšího domu.
"Co budeme dělat? Vyměníme ho?", vyzvídá Kačka následující postup. "No třeba nám jen ušlo. Už včera jsem ho lehce dofukoval", napadá mě rychlé řešení.
Tasím z auta mini kompresor, kterým nás vybavili chlapci u Horejsků a dofukuji kolo. A dobrý. Drží.
A drží dalších dvě stě kilometrů, kde ve městě najdeme plechovou boudu s pneuservisem.
Za chvíli už taháme hřebík z kola, lepíme a svištíme dál na jih.

Je půl šesté v podvečer, když projíždíme prázdné argentinské hranice. Na chilské straně sedí v novějším totiž argentinci a chilané pohromadě. Proces je poměrně přehledný, rychlý a systematický. Nikdo nic nevymýšlí, nikdo nijak neprudí. Jen paní, která chtěla vyplnit protokol o tom, že nevezeme do Chile ovoce, zeleninu a podobně, si nejdřív musí dohrát na počítači tetris. Ještě, že jí to moc nejde.
Venku následuje kontrola a strážník nám zabavuje zapomenutý kousek česneku. Ztráta, kterou zvládneme. Na chviličku vstupujeme do Chile, abychom mohli pokračovat do Argentiny. Nehledejte v rozložení hranic logiku. Vymysleli v to Argentině.

Hodnotíme průběh hranic a porovnáváme s příhodami z Afriky, až se nám úspěšně daří přejet odbočku k přívozu do Ohňové země. Naštěstí si toho všímáme relativně brzy a otáčíme. Když však přijíždíme k přívozu, je už tma.
Konec silnice, dvě malá blikající světla na sloupcích a pak, pak už jen voda.

Protože nám začíná docházet benzín, rozhodujeme se a stavíme v Cerro Sombrero, kde nocujeme hned za mini čerpací stanicí. Naše první noc v Chile, i když to nebylo v plánu.

17.4.2015

Vstáváme brzy, s příjezdem pana pumpaře a balíme, když mi dochází, že nemáme chilské peníze. Jdu se tedy zeptat na platbu kartou. Neberou. Jedeme do města vybrat hotovost.
Jenže! Jedna banka, žádný bankomat, dolary nedáme a argentinská pesa nesměňují. Pěkný.
"Můžu ti zaplatit argentinskými pesy?" ptám se pumpaře. "Sí seňor", odpovídá pohotově a chytře tasí kalkulačku aby jsme se neztráceli v číslech. Má rozumný kurz a tak se rychle domlouváme a tankujeme půl nádrže.

Je přesně poledne a už jsme zase na hranicích. Znovu to probíhá rychle a bez problémů. "Konečně to trošku odsejpá a nevymýšlí blbiny", pochvaluji si hladký průběh.

Hned za hranicemi je první pumpa a tak tankujeme plnou. Pečlivě koukám na cenu a pro jistotu se ptám je li to správně. Jsem totiž šokován výrazně nižší cenou.
Asi je to proto, že všude kolem je dost ropy a tak odpadá doprava. Příjemná změna, hodně příjemná změna. Benzín za osmnáct korun je fajn.

Za Rio Grande, se necháváme příjemně překvapovat změnou krajiny kolem nás. Začínají kopce, jezera, řeky a podzim rozehrává na plno kouzlo svých rozmanitých barev.

"Ušuája! Konec světa na dostřel", vykřikuji ve čtyři odpoledne, když před námi zahlížím ony slavné věže, znázorňující vjezd do města. "Kačenko, teď už to máme na Antarktidu jen tisíc kilometrů!"

Projíždíme si město, dojíždíme ke slavné, ale na první pohled naprosto nicotné ceduli označující "Konec světa" a jdeme do "íčka" získat nějaké informace.
Bohužel jak jsme se obávali na další ostrov, kam jsme chtěli zajet, nejezdí žádný přívoz. "Takže tady to je náš konec světa číslo dva", konstatuji fakt, že jižněji se s OKI již nepojede.
Na parkovišti, u konce světa, si za úžasného západu slunce, který rozpaluje zasněžené vršky hor do ruda, vaříme večeři. Tu si ale dopřáváme v autě neb teplota venku jde rapidně dolů. No jo no, chladná Antarktida je od nás jen kousek.

18.4.2015

Stejně nádherně jako se s námi včerejší den loučil, se s námi ten dnešní vítá. Zasněžené hřebeny hor nad městem se blýskají v slunečních paprscích a my jedeme nad město, pokochat se tou krásou.
Je nutno zmínit, že Ushuaia leží na opravdu krásném místě. "Má něco do sebe tenhle konec světa co?", rozplývám se nad pohledem dolů.
Natáčíme zdravici pro ŠKODA Auto a sjíždíme k ceduli označující "Konec světa", udělat další zdravice a povinná fota.

Odpoledne si vychutnáváme město a využíváme nádherného slunečného počasí. Večer si dopřáváme další luxus a v přepočtu za dvacet korun si na pumpě dáváme horkou sprchu. Epesní záležitost!
Západ slunce si užíváme na břehu u konce světa a snažíme se dohlédnout až na Antarktidu. Jednou se tam taky podíváme.
"Kámen, nůžky, papír", rozhodujeme o tom, kdo půjde ven na mráz, vyprávět novým fanouškům o naší cestě, když zkoumají naše auto. Kačce to dnes nejde a tak ji nechávám prostor pro její slávu.

19.4.2015

Venku je hnusně. Hnusně a zima. Rychle balíme a doufáme, že nás zrychlená sborka zahřeje.
Nakupujeme zásoby na další dny a vyrážíme z města. "Ještě jednu rozlučkovou fotku", stavím u vstupních věží do města. Spolu s námi staví i skupina argentinských motorkářů, kterým neuniká naše mapa na kapotě a tak už jim vyprávím. Jen kroutí hlavou nad naší cestou.

Se skupinkou motorkářů se během dne potkáváme ještě několikrát. Většinou na pumpách. I oni se zabíhají ohřát. Prý je dneska zima jak na motorce.

Už je tma. Venku dva stupně a na hodinách půl osmé, když přijíždíme na hranice s Chile. Chceme je překročit až ráno za světla. Jdeme do malé hospůdky mezi hranicemi a čerpací stanicí a znovu potkáváme motorkáře co tu dnes nocují. Teď doplňují nemrznoucí směs v podobě litrových piv.
Zjišťujeme ceny, neb máme taky hlad, když k nám od prvního stolu přichází mladý, vysoký blonďák, asi jeden z motorkářů.
"Ahoj hledáte nocleh?" promluví perfektní angličtinou. "Ani ne. Spíme v autě. Spíš něco k jídlu a k pití", odpovídáme a jen z představy mrazivé noci, nám běhá mráz po zádech.
"V autě? Jaj vy jste blázni v takové zimě. Kdyby jste chtěli, já spím na hranicích v čekárně. Je tam teplo, záchod a ještě dost místa. Jestli chcete tak Vám to tam ukážu", nabízí Toni.
Toni,  jak se sympaťák jmenuje, nepatří k motorkářům, ale  je taky cestovatel a je z Německa.
Ukazuje nám čekárnu, celníci s dalšími nocležníky nemají problém a tak je rychle rozhodnuto. Dneska spíme v teple.

Dáváme si s Tonim jedno na dobrou noc v hospůdce a kecáme o cestování. Jestli my jsme blázni, tak co je on? Cestuje jak se to namane a teď právě jede na kole z Ushuaii do Patagonie. Blázen, ale sympatickej.
Když dopijeme, vytahujeme z auta naší českou matraci a v čekárně hraničního přechodu  San Sebastian mezi Argentinou a Chile, si na podlaze děláme ložnici.

20.4.2015

V noci nás probouzí další spolunocležník. Nějaký argentinec, který to nestihl v provozní době a tak bere spolu s námi za azyl zdejší čekárnu.

Je osm ráno a Tonimu, začíná zvonit budík na telefonu. "Vstávat a cvičit", budím Kačku a všichni lezeme z pelechů.
Venku je pořád pěkně sychravo. Jeden by psa nevyhnal. Co teprve cyklistu. Toni zkoumá počasí skrze okno a moc se mu do té krásy nechce. Vůbec se mu nedivím.
"Jaká je cesta k přívozu?", ptá se Toni. "No nic moc. To kamení a bláto co vidíš tady, je tak na třičtvrtě cestě. Pro tvý kolo a navíc v tomhle počasí, dost blbý. Chceš vzít?"
"No jestli bych se k Vám vešel", dělá Tonimu moje otázka radost. Podívám se na Kačku a ta rovnou kývá na souhlas. "Snad se budeme vejít. Nevím kam to všechno dáme, ale přece tě v tomhle nenecháme jet", mrkám na Toniho a jdeme vyřídit formality na imigrační a celní.

Jsme hotovi během pár minut a za chvíli už vymýšlíme kam nacpat Toniho  a jeho bagáž. Kolo jde na střechu, tašky nacpeme kam se dá, Kačka se vmáčkne mezi tašky dozadu a Toni bere místo spolujezdce.
Hurá do Chile! A rovnou ve třech!

 

 

 

Ačkoliv tři tisíce kilometrů z Buenos Aires, až na konec světa do Ushuaii bylo převážně rovnými a prázdnými pampami, nám se cesta líbila a neskutečně jsme si ji užili. Bylo to způsobeno dlouhou absencí pohybu, ale také krásou toho ničeho. Prostor. Rovná a celkem dobrá cesta, která utíkala.
Milujeme tyhle dálky a tu vidinu cíle daleko, daleko před námi. Navíc po dvou měsících bez auta... to vás musí bavit, to si prostě musíte užít!

Ushuaia nás mile překvapila. Byla hezčí než jsme čekali a cesta k ní nádhernou krajinou, byl úžasný předkrm před tím vším co nás v Patagonii čeká. Těšíme se dál, na další kilometry, na další místa a další zážitky.
Navíc máme nového kamaráda, německého šílence Toniho, prvního spolucestujícího naší expedice.