Austrálie 03 - komorní Adelaide, opálové podzemí Coober Pedy a jedinečný Oodnadatta track outbackem

au
16. dubna 2016

 

9.4.2016

Vyspaní do růžova ještě chvilku poleháváme v naší komfortní ložnici. Mě to však nedá, vytahuji počítač a pokouším se dohnat skluz v psaní článků.
Kačku nenechává moje klepání do klávesnice v klidu, tak dopisuje deník a cestovní statistiku.
Lehká snídaně a vyrážíme na cestu do Adelaide.

Uteče to rychle a již projíždíme ne zrovna obrovským, ale od pohledu příjemným a sympatickým centrem. Dvakrát si jej projíždíme abychom se zorientovali a už hledáme místo na parkování.
Kousek od hlavní třídy, za jedním z parků to vypadá slibně. Zrovna když přijíždíme, chystá se jedno z aut vyjíždět.
"Budete vyjíždět?" ptám se mladé asiatky s rodinkou.
"Jo, jo, dej mi vteřinku".
"Ok", dávám znamení palcem, že si tu chvilku rád počkám.
Rodinka je spakovaná a už se chystá vyjíždět, když řidička které jsem se ptal, vybíhá a jde k mému okénku.
"Na tady máš náš lístek. My jsme tu byli jen chvíli a tak ho můžeš použít", podává mi parkovací lístek.
Poděkuji a koukám na lístek. Cože? Koupili si parkování na tři hodiny a po dvaceti minutách odjíždějí?
No to je pecka, máme na odpoledne zaplacené parkování. Škoda že byla tak rychlá, asi bych jí dal za odměnu pusu.

Jak se můžou dvě a půl hodiny zdát na prohlídku centra města málo, tady je to doba postačující.
Centrum města není opravdu až tak veliké a tak si jej v poklidném tempu stíháme celé prohlédnout, nafotit, užít fajn atmosféru, pokoukat na pouliční kejklíře, sehnat něco malého na zub a koupit kredit na nový měsíc.
Město je zajímavou směsí moderních budov a anglických pozůstatků, jako většina jiných měst jenž jsme do této chvíle viděli. Poklidnou, ale živou atmosféru doplňují upravené parky a spousta mladých, převážně univerzitních studentů.

Podle rady zdejšího íčka, vyrážíme pár kilometrů z centra k nově vybudovanému obchodnímu městečku, kde se o své zákazníky perou všechny zdejší obchodní řetězce.
Děláme průzkum cen, abychom věděli kde zítra nakoupit zásoby a nakupujeme rychle něco na večeři. Den bude brzy končit, tak popojíždíme jen pár set metrů na parkoviště vedle knihovny a jednoho z městských parků. S výhledem na park si vychutnáváme večeři a pozorujeme sportující jedince a randící páry.

10.4.2016

Budí nás čilý ruch v parku. Chystá se tu nějaká sláva a začínají se tu sjíždět džentlmeni v nablýskaných veteránech.
My se pokoukáme jen krátce, když jdeme přes park na veřejné záchody. Mohla by to být zajímavá pokoukaná, ale náš směr je jasný. Jedeme z města, jedeme do outbacku.

Rychlý nákup zásob zabírá hodinku a půl, ještě krátká návštěva přilehlého okolí a snídaně v jiném, ale neméně upraveném parku.
Cestou z města navštěvujeme vyhlášený přístav a market, jenž jsou již více turistickou atrakcí a vyrážíme.

Cesta na sever utíká rychle a my jsme plni očekávání, jaké že to bude. Za jedním z měst vedle hlavní stavíme na pumpě.
"Hele oni tady mají sprchy", hlásí mi nadšeně Kačka. No sprcha by bodla. A tak se jdeme zeptat obsluhy.
"Můžeme použít tu vaší sprchu?" ptám se sympaťáka za kasou a čekám jakou na mě vybalí cenu.
"Jasný kámo. Když mi tady necháš klíče od auta, dám ti klíč od sprchy a můžeš si tam skočit".
"Proč klíče od auta? A co za to chceš? Moje auto?", nechápu tu poznámku a tak vtipkuju.
"Ne nechci tvoje auto. Sprcha je zadarmo. Ty klíčky tu budou jen aby si nám neodjel s klíčema od sprchy", směje se na mě sympaťák.
 "Takže klíče jako deposit a sprcha je fakt zadarmo?" ujišťuji se radši ještě jednou.
"Jak říkám kámo", už se na mě přímo řehtá on i jeho dvě kolegyně. Normálně se asi lidi takhle nevyptávají a nediví, ale pro nás je to zkrátka nová zkušenost.
A pak že je v Austrálii strašně draho. Sprcha zadarmo! No pecka!

Vysprchováni v teplé vodě, oholeni a já ostříhán, zaleháme do naší ložnice. Jsme jako nový.

11.4.2016

Port Augusta, poslední větší město na cestě, než sjedeme na pár dní z asfaltky. Pořád si ještě vezeme na střeše píchlou gumu i s hřebíkem z USA. To by chtělo opravit. A tak stavíme v prvním pneu servise a domlouváme se s majitelem.
Když se vyptávám na nové pneu, což by jsme již nutně potřebovali, dostáváme speciální nabídku, která nás nutí zapřemýšlet. Čtvrtá guma zadarmo, když vezmeme všechny čtyři. To je ve výsledku vážně dobrá cena. Nejsem ale přesvědčený o vzorku. Je to silniční provedení a my bychom teď potřebovali spíše něco, co dokáže hrabat a bojovat s kamením.
Nabídky tedy zatím nevyužíváme a jedeme se vyptávat do dalších pneuservisů.

Chvilku to zabere, chvilku kalkulujeme, ale jen ten poslední nám nabízí od pohledu doopravdy odolné gumy. Taky jsou výrazně dražší.
Šefík, starší pán si znalecky prohlédl celé naše auto, nad starými gumami se dvakrát pokřižoval. Nové gumy nám nevnucuje, jen tvrdí, že nebudeme litovat. Chvilka přemýšlení a pak dávám na svého obchodního ducha. Jeho jednání se mi zamlouvalo nejvíce a je pravda, že jediné tyhle gumy jsou opravdu drsné a mohly by něco vydržet.
"Jdeme do nich. Nic nebo všechno", plácám si s šefíkem na stvrzení našeho obchodu a začínáme vyhazovat věci z auta, abychom vytáhli druhou rezervu.
Nové gumy jdou dopředu, původní přední přehazujeme dozadu a ten lepší pár co nám zbyl dostává důležitou funkci nenahraditelných expedičních rezerv. Ale budeme radši, když se jenom povezou.
Po půl hodince a o pár stovek lehčí, vyrážíme z města.

Ještě pár desítek kilometrů po "hájwej" a odbočujeme na vedlejší.
Protože je ale chvilku před západem slunce, stavíme na jednom odpočívadle. Dopřáváme si z pohodlí našich křesílek a s vínem v plecháčku, pohled na krvavě rudý západ slunce na horizontu.
Dá se to vydržet.

12.4.2016

První sluneční paprsky nás vyhánějí z pelechu. Malá rozcvička, malá snídaně a už celý natěšení vyrážíme do Woomery. Malé, ještě spící městečko, kde kromě jedné samošky, informačního centra a příšerné výzdoby v podobě raket a letadel nic jiného není.
Ta výzdoba je něco strašného, ale je to vlastně jediné, proč je tahle oblast známa. Nedaleká vojenská základna a uzavřený vojenský prostor je ten důvod.
Není se proč zdržovat a tak jen dokupujeme vodu a pokračujeme v cestě.

Přijíždíme do Roxby Downs, dalšího nenápadného městečka. Za městem už končí asfaltová pohoda pro naši OKI a začíná off road a outback v jednom.
Než se však pustíme do víření rudého prachu, rozhodujeme se navštívit nedaleké hornické městečko Andamooka.
Po chvilce přijíždíme do městečka, které působí spíše jako město duchů a nebo jako jedno velké staveniště. Všude přítomné těžební stroje nám dávají znát, že se tu však stále těží.
Krátká návštěva zdejšího muzea, obchodu s opály a původních hornických stavení. Jezero jenž jsme za městem chtěli navštívit je v tuhle chvíli díky suchu podstatně menší a přístup k němu zhoršený. Tak jej vynecháváme a vracíme se do Roxby.

Zpět v Roxby, doplňujeme pohonné hmoty a vyrážíme vstříc prašným cestám australského outbacku. Konečně!
Cesta je dostatečně široká a krom trocha štěrku nepůsobí příliš drsně a těžko k překonání.
Všude kolem nás se začíná červenat písek a občasné zelené trsy pouštních keřů a trávy tomu dávají ten správný australský ráz. Přesně tak jak to známe z obrázků a jak jsme si to představovali.
Chtěl bych to všechno vyfotit, ale ta obrovská plocha se do záběru prostě nevejde.
Je to super jízda a náramně si to užíváme. Všichni tři. Já jsem ve svém živlu, OKI si to dává hravě a Kačka ztratila obavy z příšerných cest kde musíme bezpodmínečně zapadnout.
Nic takového tady vážně nehrozí. Je to jízda!!!
Cestu nám zpříjemňují svou nahodilou společností první obyvatelé z živočišné říše. Bohužel většinou jsem rychlejší než oni a tak se nám jich nedaří moc vyfotit.
Potkáváme několik lišek, pštrosů emu, psů dingo a taky zvláštní ještěrku co vypadá jak šiška s nožičkama.
Ta naštěstí patřila mezi ty pomalejší a tak ji máme vyfocenou na památku.

Měli jsme v plánu zastavit dnes dřív, užívat si pohledu do dálky a kochat se pohledem na to nic kolem nás. Je ale takové vedro, že ještě kousek pokračujeme a stavíme u starého nádraží, až když se slunce začíná blížit k horizontu.
I když už je přijatelnější teplota, nedá se fungovat. Hejna much co nám lezou do uší, do nosu a občas nějakou musíme i vyplivnout. Jsou prostě všude a nic na ně neplatí. Bestie!
Vaření v jejich společnosti je to nejhorší co může být. Vzdáváme to a čekáme až se západem slunce zalezou do děr a škvír. Až pak se dá začít normálně fungovat.
Zase jsme ale měli místo vaření čas na to si užít západ slunce a pozorovat jak se rudá koule ztrácí mezi korunami stromů.
Večeře, příjemné klima, tmanoucí obloha a na ní se rozsvěcující hvězdy. Do toho plecháček s levným australským červeným. Lepší jak v kině. Jsme tu sami, uprostřed ničeho a je nám fajn.
Sedíme tu nahatí v křesílkách a pomalu chladneme po horkém dni. Je to pohoda, je to vážně krásný!

V noci se budím a když vidím skrze okénko znovu tu krásu nedá mi to a v rouše adamově běhám kolem auta se stativem a foťákem. Snažím se pro vás zachytit tu krásu. Ale fotka je jen malý zlomek z toho, co teď vidím já.

13.4.2016

Budí mě oranžová obloha, signalizující blízký východ slunce. Další krása a důkaz neuvěřitelné kreativity matičky přírody. To je panečku podívaná. To nás baví. I Kačku to vytáhlo z pelechu.

"Svině mouchy! Fuj, běžte do prdele vy bestie!" mávám kolem své hlavy jak na prvního máje. Kde se ty mrchy pořád berou. To je fakt hnus. Hotový muší manévry. Jako by nestačilo, že nás otravovali večer.
Snídaně v urychleném tempu, v ještě rychlejším tempu skládáme auto a vyrážíme dál. Jenže ono je pořád něco pěkného kolem a tak každé focení, natáčení a rádo by se kochání pohledy, je doplněno o jejich nesnesitelnou společnost.

Za OKI se práší a my letíme barevně se měnící krajinou. Chvilku červený prach a široká štěrková cesta, chvilku celená křovíčka rostoucí z písku a písečné návany na drncající cestě.
Občas nějaký strom, nějaké jezírko s vodou tak špinavou že splývá s okolím, jindy opuštěné stavení či hromada balvanů u cesty.
Každý horizont nám přináší malé překvapení a my s očekáváním vyhlížíme co bude za ním.
Je to jízda. Vážně je to krása. To pusté nic široko daleko, ten magický prostor kolem nás, tak typický pro australský outback. Nemůžeme se toho nabažit. A my, my ten prostor protínáme svou jízdou.
Když už nám přijde, že je toho moc, přichází obměna v podobě tři sta metrů dlouhé vsi.
William Creek, který se svou nabídkou jedné předražené restaurace, dvou stojanů s pohonnými látkami, veřejnými WC, kempem a další příšernou military výzdobou, má beztak svoje kouzlo.
My však benzín máme a potraviny taky. Jen se krátce protahujeme a opouštíme tohle mini město uprostřed ničeho abychom zase pokračovali v krasojízdě.

Odbočujeme na západ a vyrážíme cestou, která v naší původní mapě nebyla ani zapsána. Podle všeho je tak mizerná, že by jsme tam neměli jezdit. Jenže je přímá a nejkratší. Takže jedeme.
Cesta není o nic horší ani lepší než ta kterou jsme k ní přijeli. Je stejně krásná a drncavá, střídají se mezi uježděným blátem a štěrkem s občasnými písečnými jazyky.
Občas to vypadá, že jsme z cesty sjeli a jedeme spíš po poli, ale pořád je to ta naše, ta správná cesta. Jiná tady totiž není.
A po téhle cestě necestě se za pár hodin napojujeme opět na hlavní tah, spojující sever s jihem.
Chvilka jízdy po asfaltu je relax pro tlumiče a my si můžeme pochvalovat naše nové gumy. První ostrý test obstály.

Po pár kilometrech přijíždíme do Coober Pedy, slavného hornického městečka, kde se Opál skloňuje na všechny způsoby.
Také poprvé vidíme ve větším množství "původní majitele", jak se v Austrálii aboridžincům říká.
No pohled je to spíše smutný. Čekali jsme ty tradiční obyvatele trošku jinak. Rozhodně ne špinavý se válet po chodníku a žebrat před samoškou.

Na chvíli využíváme klimatizovaného zázemí zdejší knihovny a trošku ouřadujeme, než venku povolí ten obrovský hic, znemožňující normálně fungovat. O muších bestiích nemluvě.

S podvečerem začíná horko opadávat. Vyrážíme na nedaleký okruh The Breakaways za městem, vedoucí přes nádherné barevné údolí a kopce připomínající pletené čepice. V zapadajícím slunci dostávají všechny ty barvy úplně ještě barevnější odstíny a vše kolem nás hraje odstíny rudé, oranžové a žluté. Je to nádherná podívaná a okem skrze hledáček foťáku se toho nemůžu nabažit.

Krátká zastávka na pumpě, krátká kontrola a preventivní čištění vzduchové filtru.
Protože stejně jako ve většině měst se ani tady nesmí nocovat, vyrážíme za město, kde je za jedním kopečkem nádherný plácek pro nocování přímo stvořený.
Obrovská planina s pár stromy, slibující úchvatný východ slunce. No uvidíme, jestli něco uvidíme.

14.4.2016

Nějak podvědomě naprogramován se budím ještě před východem. Zvedám hlavu a jen na sucho polykám.
"Kačenko podívej", budím Kačku aby se taky podívala ven. Na ráno neskutečně krvavá obloha hlásající brzký východ slunce. Nemohu odolat a skáču z auta to vyfotit. Bez rozmýšlení, bez trenek, ale stále v úžasu. To je prostě boží.

Rychlá snídaně než nás ty muší potvory zase sežerou a už to upalujeme zpátky do města. Prohlídka zdejší architektury nezabere tolik času a tak pokračujeme prozkoumat to, čím je tohle město tak vyhlášené. Vyrážíme na okraj, navštívit jeden ze zdejších opálových dolů.
Vybrali jsme si důl, který je stále v provozu a nefunguje jen jako muzeum. Je to malý soukromý důl v hloubce pěti metrů pod zemí, kde prý majitel ročně nakutá za šedesát tisíc dolarů.
Využíváme možnosti si za drobný poplatek celý důl prohlédnout. Je to pečlivá prohlídka na slabou hodinku, neb zpřístupněná část dolu obsahuje jen několik set metrů chodeb a chodbiček, kde je možné si prohlédnout původní i současné kutací nástroje, místa posledního nálezu a dozvědět se, jak správně odpálit skálu.
Asi největší atrakcí jsou tak zvané "blowers", obří vysavače, kterými se dostává vytěžená suť na povrch zemský.
Jsme s návštěvou dolu spokojení. Bylo to prima, zdejší pracovníci jsou prima a tak neodoláváme a nakonec si po pečlivé prohlídce odvážíme jako suvenýr také pár zde vykutaných opálů.

Venku na povrchu zemském už to zase pekelně žhne. Jediný komu to nevadí jsou ty otravné mouchy.
Znovu se uklízíme do zdejší knihovny, kde v klimatizované místnosti plánujeme další naši trasu.

"Můžeme se u vás vysprchovat?" zní Kačky dotaz na zdejší pumpě.
"Jasný. Za tři dolary", odpovídá znuděně obsluha.
"No ale kolega včera říkal, že je to zadarmo", vymýšlí si Kačka pohotově rychlou odpověď.
"Bohužel, to ti řekl špatně. Je to za tři dolary", nenechává se obsluha zlomit.
Odcházím k autu napřed. Kačka se za mnou loudá. Když už je ve dveřích, obsluha na ní volá.
"Hele počkej. Jestli ti to kolega včera říkal, tak žádnej problém. Skoč si tam".
Jestli ten zvrat způsobil Kačky skoro smutný pohled a nebo naše auto nevíme, ale podstatná je skutečnost, že i dneska si užíváme západ slunce vysprchovaní v teplé vodě a to celé zadarmo.

15.4.2016

"To čumíte co? Na nás si nepřijdete vy bestie", posmívám se mouchám přes moskytiéru na dveřích.
Kačka totiž prozíravě přichystala snídani v autě a tak si ji při pohledu na vycházející slunce užíváme bez muší společnosti. Je to o poznání lepší.
Ale mouchy jsou mrchy mstivé a tak nám to svou přítomností vynahrazují při skládání auta.

Rychle se stavujeme v knihovně, ještě rychleji umisťuji na web další článek jenž jsem nad ránem dopsal a vyrážíme z města. Po první kladné zkušenosti se zdejšími cestami si opět nacházíme přímou cestu do městečka Oodnadatta, po které se jmenuje zdejší slavná silnice.
Cesta i přes tvrzení mapy působí pohodově. Lehce to drncá, trošku to práší, ale nic co by nám mělo působit komplikace v průjezdu směrem k našemu dnešnímu cíli.
Protože máme tip na krásné místo s malou zajížďkou, odbočujeme na ještě menší, v naší mapě opět nezapsanou silnici k údajně nádherným barevným horám. No uvidíme.
Kromě toho, že se cesta víc klikatí, zúžuje a stává se z ní spíše polní stezka, nic co by nás mělo zastavit.
Občas průjezd místem kde nedávno tekla voda, ale povětšinou je to suché a nebo s možností pohodlného objetí.
Uháníme si to dál až na křižovatku, za níž už by měla být ta krása. A jak bylo tvrzeno, krása tu je. Na horizontu se nám objevuje první barevný hřeben, jak kdyby jej opravdu někdo vybarvil vodovkami.
Jedeme ještě rychleji, ať už tam jsme. Bez ohledu na terén se škrábeme úzkou cestičkou až na její konec, k malému údolí s výhledem jako na dlani. Fotíme, natáčíme a kroutíme hlavami nad tou krásou.
Sjíždíme zpět na cestu a pokračujeme k dalšímu hřebeni. Cesta se před námi klikatí mezi barvami hrajícími kopci a kopečky. Jeden z nich už z dálky slibuje možnost výjezdu a posloužení jako vyhlídka.
Sice je to trošku krkolomné, ale škrábeme se nahoru na kopec a zíráme.
"Ty kráso! To je neuvěřitelný. A tamhle tou pěšinkou jsme přijeli", ukazuji Kačce úzkou cestu klikatící se dálavou a údolím, po které jsme opravdu přijeli.
Fotíme, kocháme se, vše ve společnosti neodbytných muších bestií. Ale při pohledu na tu krásu se to dá vydržet.

Sjíždíme a vyrážíme směr hlavní cesta, když v dálce vidíme skupinku asi deseti pštrosů emu. Stavím a pokouším se je vyfotit. Pštrosům nějak nedochází, že se mají bát a utíkat. Místo někam pryč do dálky se rozbíhají přímo k nám.
Chvilku čekáme, až se tahle přerostlá a hlavně zvědavá kuřata, přijdou podívat na to divné oranžové zvíře. Jsou od nás jen patnáct metrů a zvědavě si nás prohlížejí.
Když už na nás nevidí nic zajímavého, otáčí se  a zase si jdou po svých. My děláme totéž a pokračujeme v pohybu vpřed.

Uháníme si to krajinou. Chvilku polní cesta a kolem ní maximálně pár trsů trávy. Chvilku štěrková cesta, kterou začíná kopírovat hustější porost, křoví a malé stromky.
Za každou zatáčkou na nás tak čeká překvapení. Jednou je to výmol, podruhé kaluž a potřetí...
"Doprdele!" stíhám vykřiknout a už kroutím volantem jak o závod abych se udržel na cestě.
Vletěli jsme do úseku plného drobných kamínku, ve kterých by zastavení znamenalo jasné zapadnutí.
Naštěstí měl úsek jen pár desítek metrů a tak jsme jej v setrvačnosti zvládli překonat bez potíží.
Šněrujeme si to dál a ve chvíli kdy to vypadá, že nás nemůže nic překvapit, přichází opět ten samý zrádný terén. Je pozdě stavět a něco vymýšlet, navíc je úsek o poznání delší. Aspoň dalších dvě stě metrů před námi není nic jiného. No to je legrace.
Točím volantem a snažím se udržet ideální stopu a nezabřednout do toho nejhlubšího, když najednou cítím jak ztrácíme rychlost.
Do hry se nám totiž zapojila jediná elektronická vymoženost a to proti hrabací systém ASR. Okamžitě sahám po tlačítku a vypínám jej, čímž získávám výkon motoru zpět do své moci.
Otáčky letí nahoru, kola začínají hrabat, kamínky bubnují o podvozek a podběhy, ale nabíráme rychlost a pokračujeme tím kamínkovým nadělením vpřed.
Zatím co já mám plné ruce volantu, Kačka ze samého strachu, že tady uvízneme fotí a natáčí.
Končí křoviska, okolí se rovná a my vyjíždíme ze strouhy plné kamínků. Je to za námi! Uff!!!
Půl kilometru jemných a zrádných kamínků jsme překonali! Hip, hip hurá!
Kdyby jsme tady zapadli, tak si na pomoc asi chvilku počkáme. Na všechny strany pod sto kilometrů nikde nikdo. Ale konec dobrý, všechno dobré.
Zbytek cesty už je jen ztvrdlá polní cesta, což je vážně pohodička.

Přijíždíme na hlavní, což v tomto případě znamená širokou štěrkovou cestu, která vede naším směrem.

Je podvečer a my přijíždíme do místa určení. Oodnadatta a její vyhlášený růžový roadhouse.
"No to je hrůza", nemůžu se ubránit zděšení při pohledu na tu krásu.
Ale je fakt, že si to tu určitě každý pamatuje.
Ospalá obsluha, dva místňáci nasávající z plechovky a mizerná nabídka. Nic kvůli čemu by se sem měl někdo trmácet.
"Ahoj, kde tady máte kemp?" ptám se mladé slečny, která si nás znuděně prohlíží.
"Tady za barákem. Ale platí se u mě", odpovídá stejně znuděně, jak vypadá.
"Ne myslím veřejný, bezplatný kemp. Ne za prachy", snažím se na ní usmát.
Nezabírá to. Ke znuděnému výrazu přišel pokus o údiv.
"Bezplatný? To my tady nemáme".
"Mám v mapě, že je tady bezplatný veřejný kemp".
"Hmm, tak to zkuste před obchodem ve městě", řekne slečna znuděně a jde pro další plechovky těm dvěma žíznivým zákazníkům.
Popojíždíme sto metrů a tam, obrovská cedule "FREE CAMPING".
"No to si dělá kozy? Ona neví co je na druhý straně vesnice?" žasnu nad přehledem pracovnice růžového roadhausu.

Zajíždíme do kempu, kde budeme evidentně jedinými dnešními hosty. Chystáme večeři, sledujeme neskutečný západ slunce na horizontu, se kterým slábnou muší nálety.
S plnými pupky a s plecháčky vína sedíme u jediné cesty vesnicí, v bezplatném veřejném kempu o němž zdejší nevědí a posloucháme diskotékové hity.
Naproti mají totiž domorodci nějakou párty a tak vyhrávají osmdesátky. My si podupáváme do rytmu a bavíme se jejich pokusy o zpěv. Taková kulturní vložka dnešního večera.

16.4.2016

Je ráno a všude absolutní klid. Ani psi tady neštěkají. Dokonce i mouchy jsou ještě líné a tolik neotravují. Rychle toho využíváme a balíme.
Cedule u cesty na kterou jsme celý večer hleděli se nezměnila. Cesta je volná a signalizace hlásí její průjezdnost.
Sbaleno, průjezdno a tak není nač čekat. Jedeme.

Cesta je stejně krásná jako ta včera. Oranžová OKI sviští s větrem o závod a zvedá do vzduchu oranžový prach z oranžové cesty. Zapadáme sem. Ale jen barvou, jinak nezapadáme.
Celou hodinu a půl cesty nepotkáváme jediného živáčka. Jen my a do nekonečna se táhnoucí červeno zelené planiny, občasně narušené kamenem, větším křovím a nebo špinavou kaluží.
Z každé zatáčky máme doslova radost neb je to opravdové vybočení z jinak hladkého průběhu jízdy. Když přijde horizont jsme doslova plní očekávání co bude za ním.
Svištíme si to australským outbakem, za námi jen oranžový oblak prachu a Austrálie prostě patří jenom nám. Dobře, máte recht. Patří nám celej svět. Je to boží!

Po pár hodinkách krásné a pohodové jízdy po zdejších prašných cestách a trošce kamení, přichází opět asfalt. Blížíme se k osadě Marla, kde je středem čerpací stanice a předražený bufík.
Tankujeme benzín, dolejváme vodu a dopřáváme si malou svačinku v podobě fazolí z konzervy.
Všichni tři s plnými pumpy pokračujeme v krasojízdě dál na sever. Jedeme dobýt "rudý střed".

Dvě stě kilometrů před Alice Springs stavíme na jednom z mnoha odpočívadel a zaujímáme výhodnou polohu poblíž grilu. Dostali jsme totiž cestou chuť na buřta a v zásobách máme i konzervu s párečky.
Sice to není jak opejkání špekáčků u nás na zahradě, ale je to příjemné zpestření našeho jídelníčku.

Po setmění se stejně jako všechny poslední večery kocháme pohledem na hvězdami zasypanou oblohu. Až nás z toho bolí za krkem. Ale je to pohoda.

 

 

 

Konečně začínáme ochutnávat z krás Austrálie. Jsme nadšení. Většina těch míst vypadá stejně krásně a nebo ještě o malinko lépe než jak je známe z fotek.
První kontakt s australským venkovem a outbackem nás doslova uchvátil.
Ten kdo tvrdí, že tady nic není, tu nikdy nebyl. Je tu pusto, ale krásně. Není to ideální místo na žití a klobouk dolů před těmi co tu žijí.
Na druhou stranu jsou tady tak běžné krásy na které mnohdy zapomínáme. Západy a východy slunce, které nikdy neomrzí pozorovat. O hvězdné obloze se není potřeba ani víc rozepisovat.
Austrálie nás vážně baví a těšíme se, co přijde dál.

 

Austrálie
Austrálie
Austrálie - Adelaide
Austrálie - Adelaide
Austrálie - Adelaide
Austrálie - Adelaide
Austrálie - Adelaide
Austrálie - Adelaide
Austrálie - Adelaide
Austrálie - Adelaide
Austrálie - Adelaide
Austrálie - Adelaide
Austrálie - Adelaide
Austrálie - Adelaide
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie - Woomera
Austrálie - Woomera
Austrálie - Woomera
Austrálie - Woomera
Austrálie - Andamooka
Austrálie - Andamooka
Austrálie - Andamooka
Austrálie - Andamooka
Austrálie - Andamooka
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track - Williams Creek
Austrálie - Oodnadatta track - Williams Creek
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie - Coober Pedy
Austrálie
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Painted desert
Austrálie - Oodnadatta track - Oodnadatta
Austrálie - Oodnadatta track - Oodnadatta
Austrálie - Oodnadatta track - Oodnadatta
Austrálie - Oodnadatta track - Oodnadatta
Austrálie - Oodnadatta track - Oodnadatta
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie - Oodnadatta track
Austrálie
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit