Austrálie 04 - Alice Springs a Uluru, srdce Rudého středu

au
23. dubna 2016

 

17.4.2016

Se vstáváním dneska nepospícháme. Balíme v poklidu a po stejně klidné snídani v autě, aby jsme unikli těm dotěrným muším potvorám, vyrážíme do Alice Springs.

Dvě hodinky pohodové jízdy a už nás vítají první cedule na křižovatce. Vtrháváme do centra, do informačního centra po touze získat nějaké informace, tipy a zjistit kde se připojit k internetu.
S informacemi to není tak žhavé, ale aspoň je tu připojení a docela to běhá.

Rychlý výjezd na kopec uprostřed města, jenž slouží jako vyhlídka a válečný památník současně.
Alice Springs jako na dlani. I ze shora je to sympaticky malé město, se sympatickou polohou.
V "íčku" jsme dostali tip na návštěvu nejstarší budovy v Alice Springs, telegrafní stanice, kde se dnes navíc koná nějaká sláva. A tak tam jedeme.
Sláva již pomalu končí a tak do areálu pronikáme bez placení vstupného, což snášíme docela dobře. Prohlídka několika stavení a chvilka pozorování, kterak se v minulosti posílali telegrafické zprávy. Marně se snažíme dát něco z morseovky.
Po návratu do města nakupujeme nové pohledy a vyrážíme do ulic shánět se po klokaních steacích. Nabídka zdejších restaurací nás moc neuspokojuje a už vůbec ne cenově.
Nakonec však v jedné zahradní, doslova v zahradě zastrčené nacházíme nabídku, za kterou jsme ochotni platit. Dopřáváme si tak první ochutnávku klokaního masa v podobě burgeru.
Jeden burger není pro dva mnoho, ale chutná to báječně. A navíc jsme v ceně dostali hranolky!

Protože zde mají celé centrum, což je taková příjemná pěší zóna, pokryté veřejnou wifi, bereme počítač a na schodech před jedním z již zavřených obchodů vyřizujeme nejnutnější administrativu.
Máme u toho čas pozorovat zdejší domorodce, kteří se buď povalují kolem a nebo nás míjejí tak blízko, až nevíme co si o tom myslet.
Pořád mají tendence vyřvávat, dost zapáchají a i když se jich nechceme nějak dotknout jsou vážně ošklivý. Kde jsou ti načančaní a barevní skoro indiáni, které známe z fotek cestopisných časopisů?

Den se pomalu blíží ke svému konci a tak je nutné začít řešit místo na spaní. Samozřejmě, že ve městě jsou všechna parkoviště vybavena dostatečně velkými cedulkami se zákazy a bezplatný kemp je nejblíže až po třiceti kilometrech.
Vyrážíme směrem k němu, ale hned jak vidíme první čerpačku, zkoušíme to u zdejší obsluhy.
Za pumpou je totiž obrovské parkoviště pro kamiony. Obsluha nemá problém a tak máme pro dnešek vyřešeno. Našli jsme si jeden tichý kout, kam se kamiony už nevejdou.

18.4.2016

Budí mě vrčící kamiony. Už nemůžu dál spát. Nechávám Kačku chrnět, tahám počítač a pouštím se do psaní článku, který se mi daří napsat v jednom kuse. Nejrychleji napsaný článek.

Zajíždíme do města, připojit se k bezplatné městské wifi. Protože to venku už začíná připalovat, bereme za azyl zdejší informační centrum, kde se v klimatizované místnosti funguje podstatně lépe.
Zatím co já začínám s Frankem řešit detaily naší přepravy z Austrálie, Kačka vyráží na poštu poslat další várku pohledů.
Po pracovních povinnostech jdeme na prohlídku centra. Není velké a tak máme o to víc času věnovat se nabídce zdejších obchodů.
Suvenýry jsou neúměrně drahé a tradiční výrobky z dílen domorodců ještě dražší. Dokonce ani ke koupi kabelky dneska nedojde. A to byly dvě v hledáčku.
S prázdnou ale neodcházíme. Kupuji si nové vydání mapy jenž jsme měli půjčenou od Johna.
Rovnou tedy míříme na poštu, poslat Johnovi tu jeho, abychom si je náhodou neodvezli domů obě.

Snažíme se zjistit více informací o průjezdnosti Great Central Road. Asi není potřeba zmiňovat, že ve chvíli kdy ukážeme naše auto a nebo prozradíme, že to není čtyřkolka, každý nám rovnou odpoví, že nemáme šanci. Jediné k čemu se tedy nakonec dostáváme je vyřízení permitu, což je bezplatná registrace o průjezdu územím domorodců, jak tady s oblibou říkají, tradičních vlastníků.
Asi jen zbytečná formalita, ale její vyřízení nám zabírá deset minut a tak ctíme zdejší pravidla.

Ve městě jsme viděli vše co tu k vidění bylo a tak rychle běžíme do obchodu koupit maso na večerní gril a s klokaními steaky vyrážíme za město.
Naším cílem je vyhlídka s možností nocování a grilování. I přes zapírání pracovníků infocentra, naše mapa nelže. Vyjíždíme na kopeček nad silnicí a s výhledem do dálky si užíváme pozdí odpoledne.
Rychle za světla sbíráme dřevo, což tady není vůbec žádný problém a rozděláváme oheň.
Stejné místo jako my si k nocování vybrali ještě další dva páry, oba francouzsky mluvící.
Francouzi se nemají příliš k tomu s námi bavit a tak si jich nevšímáme. Asi jsme pro ně jen chudí sousedi z Evropy a tak jim za pokec nestojíme.
Možná to zní blbě, ale je to tak. Dost často se potkáváme s jinými návštěvníky z Evropy a ti francoužší se s námi jako Čechy baví opravdu nejméně. Zatím co oni se svými eury vysedávají po restauracích, my si ze supermarketu nosíme konzervy.
Jenže dneska je to jinak. Zatím co já otáčím klokaní steaky, oba francouzské páry si vaří těstoviny.
Dneska si nepřipadáme jako chudí příbuzní. Je to prima pocit, když vidím jejich pohledy naším směrem a trošku schválně a demonstrativně stavím ještě studená piva na stůl.

Klokaní steaky jsou žrádlo. Mohl bych to tady rozepisovat sebevíc, ale dokud je neochutnáte, nepochopíte.  Ale přeci jen. Je to nádherný pocit, když se vám maso, chutnající jako něco mezi hovězím a zvěřinou, rozplývá na jazyku. K tomu studené pivo a pohled na rudý horizont od západu slunce.
Tak tohle to je ta pravá Austrálie. Jsme na super místě, cpeme se vynikajícím klokaním masem, popíjíme studené pivo a budeme nocovat zadarmo. Milujeme to tady!
Navíc ten pohled od vedlejšího stolu. Dneska jsme my ti boháči! Jooo!!!

19.4.2016

První sluneční paprsky nám dnes nahrazují budík. Není na co čekat, skáčeme z auta a užíváme si stejně nádherné výhledy jako večer, jen v opačném gardu.
Rychlá snídaně, lehká rozcvička a už vyrážíme objevovat krásy zdejšího okolí.

Národní park Tjoritja  a West MacDonel nabízí nespočet strží, vodních děr, říček, skalních masívů a to vše v červených odstínech. Dopřáváme si krátké i delší výšlapy, zkoumáme všechna místa, vyhlídky a užíváme si zdejších krás. A je opravdu na co koukat. Každý z výšlapů stojí za to a pohledy do dálek, údolí či na kroutící se řeky pod námi jsou úchvatné.
Minimum návštěvníků v tomto období tu pohodu jenom umocňuje.
Jako poslední si na cestě zpátky necháváme Ellery big hole. Nádherná strž s možností vykoupat se, čemuž nemůžeme odolat. Bereme plavky a míříme se ochladit.
Slovo ochladit je slabý výraz, protože teplota vody hrozí skoro omrzlinami.
Kačka je dnes ta otrlejší a skáče do vody rovnou. Já chvilku dokonce rozmýšlím, zdali do takové ledárny vůbec lézt.
"Moje holka je magor", kroutím hlavou nad Kačky okamžitým ponorem.
"Nebuď posera", dobírá si mě pro změnu Kačka.
"Ty vole! Mě umrzne pinďour!" vykřiknu ve chvíli kdy se dostává nejcitlivější část mého těla pod vodu. Trošku doufám, že tu nejsou další Češi a tak mi nikdo nerozumí.
Brrr! Fakt hnusná kosa. Tohle už není osvěžující, tohle je o zdraví.
Rychlé společné foto a snaha, tvářit se jak je to fajn. Není. Teda vydržím hodně, ale tohle je vážně kosa. Lezu ven.
Naštěstí ani Kačku nemusím moc dlouho přemlouvat a tak naše koupání trvá podstatně kratší dobu než jsme plánovali.

Výrazně osvěženi pokračujeme zpátky do Alice nakoupit zásoby a vyrazit za krásami "rudého středu".
Pár kilometrů před městem stojí u cesty auto s otevřenou kapotou a okolo něj tlupa aboridžinců.
"Hlavně jim nikdy nestav", vybavují se mi slova jednoho z našich australských přátel.
Stavím. Mávají a tváří se, že mají opravdu nějaký problém. Vím, že to mohou jen hrát, ale nějak si říkám, že by bylo dost troufalé někoho přepadávat odpoledne vedle hlavní silnice.
"Co máte za problém?" ptám se z okénka statné domorodkyně.
Ta ženská nemluví anglicky. Ona si myslí, že anglicky mluví, ale tohle s angličtinou fakt nemá nic společného. Nejsem schopen ji rozumět slovo "voda".
"Mám příliš horký chladič. Potřebujeme vodu", vstupuje do našeho pokusu dorozumět se řidič od auta.
"Aha, jasný. Není problém. Máš nějakou flašku?" vylejzám z auta abych mu vyhověl.
Řidič mi podává plastovou láhev a já mu do ní točím z našeho sprchovacího kanystru vodu pro jeho chladič.
Statná domorodkyně si obchází a prohlíží naše auto. Něco mele jazykem kterému nerozumím a kromě řidiče se všichni smějou. Tak trošku nevychovanost, řekl bych.
"Ty to máš úplně prázdný chlape", podávám řidiči už pátou láhev vody.
Ten se jen ušklíbne a podá mi ji pro šesté doplnění. Všichni domorodci si mezitím naskákali do auta a pořád se něčemu smějí.
Napadá mě, zeptat se řidiče na společnou fotku, ale přijde mi to stejně trapný, jako jejich smích. Podávám mu šestou láhev vody. Řidič jen přes zuby drmolí stručné poděkování aniž by se na mě podíval, zavírá kapotu a za neuvěřitelných zvuků rozjíždí svůj stroj směrem k městu.
"Tak dnešní dobrej skutek máme splněný, můžeme jet dál", šklebím se na Kačku a vyrážíme stejným směrem co šílená posádka, šíleného stroje před námi.
Jestli čekáte nějaký zádrhel, není. Jen mě přišlo normální jim pomoci a učinil jsme tak. Jim asi přijde stejně normální, že jim někdo pomůže a tak není potřeba se zdržovat zbytečnými zdvořilostními frázemi a slušným vychováním. Co dodat.

Děláme v Alice zásoby potravin na několik dní v divočině kam míříme. Konzervy, vodu, nějaké dobroty na večer a už vyrážíme. Cesta utíká rychle a vítr foukající do okének nám účinně nahrazuje klimatizaci.
Zastávka na pumpě, kde obsluhu šokuji dotazem na množství oktanů. Ale vždyť koho by to zajímalo.

Vjíždíme do národního parku Kings Canyon, kde nám je opět tvrzeno, že spát lze jen v předraženém kempu. I přesto tedy pokračujeme kousek po prašné cestě, aby jsme našli další úžasné místo se stejně úžasným výhledem a možností bezplatně nocovat a grilovat. Ta naše mapa je fakt úžasná!
A aby toho úžasného nebylo málo, koupili jsme si k večeři opět klokana.
Takže oheň už plápolá a nám se při pohledu na připravované maso sbíhají všechny sliny.
Je to žrádlo! Je to pecka a západ zase jako malovaný. A pořád nás to baví!

20.4.2016

Dnes si k snídani dopřáváme vařené vajíčko. Já vím řeknete si „no a co?“ ale pro nás to má rozměr hostiny. Nemáme lednici a tak když už si ho můžeme koupit, doufáme že se nám dřív nevylíhne.
Dneska jsme to rozhodně stihli a čerstvě uvařená vejce k snídani jsou opravdová bašta.

S plnými pupky vyrážíme na cestu ke Kings Canon. Je strašný teplo a tak musíme dělat zastávky aby nás to nezabilo. V jednom takovém malém háječku stavíme ve stínu několika stromů a dopřáváme si malou svačinku.
Přijíždí dodávka s dvěma mladými kluky. Dáváme se s jedním z nich do řeči. Je to mladý Švýcar co se potuluje po světě. Vyměňujeme si zkušenosti, zážitky a sranda je když začínáme řešit ceny.
„No víte co, já jsem Švýcar, pro mě to není nikde drahý“, říká jako by nic. Okamžitě mu to ale dochází a všichni tři se tomu od srdce zasmějeme. Jo, hold taková je realita. Sranda je také to, že jeho spolucestující co se s námi ani nepozdravil je Francouz. Co dodat, prostě frantík.
Od švýcara si ještě potvrzujeme existenci bush kempu kam dneska chceme dojet. Prý je to úžasné místo. No uvidíme.

Cestou se krátce zastavujeme na parkovišti před kaňonem a jsme v šoku. Pod jedním z odpočívadel je tady bezplatná wifi. A navíc i funkční. No to mě poser!

Projíždíme okolo městečka s předraženým kempem pro turisty a najíždíme na nezpevněnou cestu, která prý není pro naše auto stavěná. Kdyby jste jen věděli, co tohle auto už projelo.
Pomalu si to drncáme po zvlněné, prašné a o kameny neochuzené cestě, když se vedle nás dá něco do pohybu. Rychle stavím a koukáme jak opaření.
„Podej foťák! Rychle. To je dingo“, dávám Kačce rozkaz a snažím se ho nevylekat. Máme štěstí. Jeho zvědavost je větší než strach a tak nám chvilku pózuje, než se ztratí ve vysoké trávě.

Pokračujeme dál po cestě a najednou přichází další šok. Asfalt. Vyasfaltovaná cesta, stáčející se do několika prudkých zatáček a ještě prudšího stoupání.
Levá, pravá a takhle ještě několikrát. Rychle nabíráme výšku a já si nemůžu vybrat ten nejlepší výhled do dálky pod námi. Jak už to samozřejmě bývá, ten nejlepší výhled je z vrcholu. A na vrcholu je námi hledaný bush kemp.
Kačka se ještě za světla pokouší uvařit večeři a já už poskakuji po kamenné římse abych zachytil ty výhledy a od západu slunce se rozpalující panorámata.
Nádherné místo. Naše mapa opět nezklamala.

21.4.2016

„Cink, cink, vrr, vrr…“, klepe se a cinká telefon, hozený někde u okna. Samozřejmě ho nemůžu hned najít a tak nás ten příšerný zvuk ještě chvilku trápí.
Vypnuto, jsme dokonale probuzení a tak vstáváme do tmy. Je příjemně chladno. Tedy v porovnání s denními teplotami. Rychlá přestavba auta a vyrážíme řídnoucí tmou do královského kaňonu.

Ten nápad, jít jsem dnes mělo podstatně víc lidí, což dokazuje již z poloviny zaplněné parkoviště a štrůdl stoupající po schodech na římsu nad kaňonem.
Úvodní schody nahoru nás díky své strmosti začínají pěkně zahřívat. Já bych nejradši běžel, ale Kačka mě usměrňuje a tak se snažím jít v normálním tempu.
„Na mě káplo“, ukazuji Kačce mokrou tečku na košili.
„No to by nebylo dobrý. Nemáme ani bundy“, zkoumá Kačka černý mrak nad námi z něhož se pomalu začínají snášet další a další mokré tečky na naše košile.
Naštěstí mrak neměl takovou výdrž jako my a tak si to odvál do krajiny a nás nechal suché.
Přicházíme nahoru a vítají nás první sluneční paprsky, které vykukují na horizontu. Štrůdl se výrazně roztrhal a tak je možné být chvilku sami a kochat se pohledem do dálky.
Za námi je početná a organizovaná skupinka lidí. Snažíme se je obejít a svou přítomností nenarušovat poutavý výklad pozitivně naladěného průvodce.
„Nejste vy od té oranžové škodovky?“ vyhrkne na nás slovensky jeden ze skupiny.
„Jo to jsme my. Jak si nás poznal? Viděl si dole auto?“
„Ne, neviděl. Já vás už nějakou dobu sleduju na fejsbůku. Všiml jsem si vlajky na čepici a pak těch vašich košil. Hned jsem vás poznal. Jsem si říkal že by byla pěkná náhoda se tu s vámi potkat a koukám, že stojíte za námi“, řehtá se na nás Rado, pro nás do teď neznámý fanoušek.
I když je v jeho skupině pár pohledných děvčat, Rado chce raději fotku s námi. A tak si na jeho foťák pořizujeme selfíčko s kaňonem v zádech.
Ještě se párkrát potkáváme na dalších vyhlídkách, ale protože my se snažíme dočkat lepšího světla, skupinka i Rado nám pomalu utíkají.

Pomalu obcházíme celý kaňon a kocháme se všemi jeho zákoutími, výhledy a cestičkami do jeho útrob, kam se slunce nedostává. Díky tomu se tady nacházejí místa s ukrytými jezírky, působící jak z jiného světa. Všude nahoře jen červené kamení a tady dole zelená, stromy a studené laguny.

Na obloze se to začíná probouzet k lepšímu počasí. Ranní oblačnost se trhá a slunce začíná upalovat.
Potom co jsme oběhli celý kaňon a vrátili se zase dolů, si děláme krátkou procházku jeho středem.
Nikde nikdo, jen zelené stromy a nad námi se tyčící obrovské červené stěny, šplhající do výšky k nebesům.
Cestou zpátky mi přijde světlo ještě lepší než když jsme byli nahoře a tak posílám Kačku k autu do stínu a sám si znovu dávám strmé schody nahoru na římsu.
Teď si můžu běžet. A taky že běžím. Stoupám rychle než zas přijde nějaký mrak. Samozřejmě, že si nemohu vystačit jen s první vyhlídkou kde jsme potkali Rada, ale jdu po římse až skoro do třetiny abych si udělal pár lepších fotek.
Spocený, samozřejmě bez vody, ale spokojený se vracím dolů k autu. Kačka čeká ve stínu a jen odhání stále otravné mouchy. Je vedro, že by padl i velbloud.

Opouštíme tohle krásné místo a vyrážíme ke klenotu rudého středu, jedeme na ten slavný červený šutr uprostřed stejně červené pouště.
„Hele není to už Uluru?“ leká mě Kačka svým výkřikem a mávnutím rukou před obličejem, ve snaze ukázat na toho krasavce.
Opravdu. Jsme ještě sto čtyřicet kilometrů vzdálení a už jej vidíme.
„No to je pecka“, žasnu a okamžitě stavím, abych to hned zdokumentoval.

Takhle žasneme ještě hodinu a půl, kdy se nám ztrácí a zase přibližuje na horizontu ta nádhera.
Přijíždíme do národního parku, stavíme na parkovišti označené jako nejlepší pro sledování při západu slunce a dál žasneme.
„Ty brďo! Po dlouhé době musím říct, že je něco větší než jsem čekal. Je to fešák. Šutr jeden červenej“, rozplývám se při pohledu na ten červený kámen, spadající do kategorie „to musíš vidět“.
Pořizujeme prvních několik tisíc fotek, lehce zkoumáme okolí, ale protože si jej chceme užít v západu slunce, zabíráme nejvhodnější pozici.
Stavíme si do stínu křesílka, chystáme stativy a pak u stále lehce studené coca coly sedíme a zíráme.
Zíráme na to představení, které tady rozjíždí matka příroda. Tolik odstínů rudé jsme ještě v životě neviděli. Se zapadajícím sluncem dostává Uluru každých několik vteřin jiný odstín.
Od světle červené až oranžové se doslova rozpaluje do krvavě rudé, která následně tmavne v hnědou a končí v černé kontuře s měsícem v pozadí.
Nádherná podívaná, další splněný sen, miliarda fotek na kartě a srdce bušící nadšením. Jo je to jenom červenej kámen, ale znáte ten pocit, když si něco přejete a pak se to najednou stane? Tohle bylo ono. Tak strašně typické pro Austrálii je tohle místo a my tu teď sedíme a hledíme na tu krásu.

Utahaný a vykoukaný vyjíždíme kousek za město abychom si to zaparkovali na jednom odpočívadle vedle cesty. Jdeme spát neboť ráno nás čeká další představení.

22.4.2016

Půl šestý ráno. Zase to cinkání a poskakování telefonu po plastovém obložení auta. Okamžitě balíme a startujeme, ať jsme na východ slunce na místě.
Jestli jsme včera měli pocit, že na západ slunce přišlo půl Austrálie, tak na východ přivezli cestovní agentury Austrálii úplně celou.
Kličkujeme tmou po značených chodníčcích mimo vyvýšenou terasu, kde už teď začíná boj o místo. Docházíme až skoro na konec, nejdál od lidí. Stejně se jim nevyhneme, pár jich tu je, ale jen zlomek a tak nám nikdo neleze po zádech a nestrhá hlavu do záběru.

Představení začíná a z nudně vypadajícího balvanu se stává s příchodem slunečních paprsků opět to magické místo. Uluru i jeho okolí se probouzí do barev a červená si hraje se stíny na jeho stěnách.
Není to tak dramatické jako včera večer, ale stejně je to super podívaná která za to stojí.
Ve chvíli kdy slunce vykoukne úplně a Uluru se celé rozsvítí, začnou lidi mizet. V duchu jasně definovaného programu mizí i se svými autobusy a během pár minut jsme tu úplně sami. To je legrace. Konečně si tedy děláme snímky z vyvýšené terasy. To naše místo bylo asi stejně lepší.
S výhledem na již rozzářené Uluru si děláme na parkovišti snídani a užíváme si ho jen pro sebe.
Není to zas tak špatný.

Po snídani vyrážíme a děláme kolečko okolo celého Uluru. Mohli by jsme jej celé obejít pěšky, ale v tohle vedru se nám do toho překvapivě nechce. Děláme tak krátké i delší zastávky a zkoumáme si ten svatý šutr ze všech stran. Jednou objevujeme rozvaliny, jindy skalní malby a nebo jezírko skrývající se ve stínu jedné pukliny.
Samozřejmě to nejde bez pohlazení si toho svatého kamene. Docela drsný na dotek. Nemůžeme se pohledu na něj nabažit, je opravdu výjimečný. Ať si každý říká co chce, nám se líbí.
Dojíždíme k zadní straně Uluru. Automaticky lezu z auta s foťákem přes rameno. Čtu si cedulky, žádající nás abychom z této strany skálu nefotili a nedotýkali se jí, neboť se jedná o posvátné obřadní místo.
Nemám důvod to nedodržovat a tak si jen jdeme z blízka prohlédnout obrazce o kterých jsme právě četli. Kolem projíždí auto rangerů, které najednou brzdí, couvá a staví vedle OKI.
„Odkud jste?“ ptá se vysoký ranger a pohledem zkoumá auto.
„Jsme z České republiky, z Evropy“.
„Sakra to je dálka. To všechno fotíte a pak ty fotky prodáváte aby jste měli na cestu?“ začíná divně vyzvídat vysokej a vychrtlej ranger.
„To by jsme si přáli, aby nám jenou naše fotky vydělali na naší cestu“, zubím se na něj a čekám co z toho chlapa vypadne. Evidentně není jen zvědavý.
„Takže tady filmujete? Fotíte?“
„Ne nefilmujeme. A tady ani nefotíme. Respektujeme to co je napsané na cedulce“, ukazuji rukou na cedulku jenž jsme si před chvílí opravdu četli.
„No protože kdyby jste tady chtěli filmovat, je to zakázané. Musíte mít permit. Jestli tady chcete fotit, zajeďte si vyřídit permit do visitor centra“, sděluje nám ranger docela přísným tónem.
„Nefilmujeme!“ říkám stejně přísně a trošku mě jeho tón začíná štvát.
„Hele my respektujeme tu tabulku, kde ale není napsáno že je to zakázané. Protože je to asi povolené když máš permit viď? Takže je to svaté místo, ale ekonomika je silnější jak tradice. Chápu to správně?“
„Jestli chceš filmovat, musíš mít permit. To je všechno“, odsekává ranger, nasedá do svého auta a jede si po svých.

Popojíždíme dál a kocháme se pohledem na ten obří šutr, který je opravdu po dlouhé době větší, než jsme čekali. Přijíždíme k místu, kde má opravdu ekonomika navrch nad tradicí. Místo kde začíná strmý trek nahoru na vrchol Uluru.
Dopředu jsme věděli, že nahoru lézt nechceme. Sice jsme to měli jako jeden z cílů před cestou, ale postupem času jak jsme se k místu blížili, jsme byli rozhodnuti nahoru nelézt.
Dnes by to ani nešlo. Navrcholu je silný vítr a tak je stezka zavřená.
Pokračujeme v objížďce až se dostáváme na začátek dnešního výletu. Krátce navštěvujeme návštěvnické centrum. Ne abychom si vyřídili permit a mohli prodávat fotky, ale abychom se na chvíli schovali ve stínu.

Lehce ochlazeni ve stínu vyrážíme na průzkum dalších krás, popojíždíme pár kilmetrů ke skalnatým koblížkům Kata Tjuta.
Cestou míjíme odbočku na Great Central Road. To je jasný že tu stavíme. Červený písek, cedule se signalizací že je silnice průjezdná a v dálce první horizont za nímž se má skrývat tisíc kilometrů pouští.
Děláme si jednu fotku. Pro jistotu. A já si promlouvám se silnicí.
„Hele zejtra přijedeme s naší oranžádou a normálně si tě užijeme. Jsme dva hodný lidi, tak ne že nás necháš někde zapadnout nebo tak něco. Rozumíme si jo?“
Je to vážný rozhovor, při němž si sypu písek z ruky do ruky. Kažka nemá pro mé obřady pochopení a tak se tomu jen přitrouble směje.

Kata Tjuta opravdu připomíná koblížky rozházené v písku. Jen jsou o poznání větší.
Kačce se to líbí víc než Uluru a tak není těžké ji přemluvit k několika procházkám po okolí.
Mě se pořád líbí víc Uluru, ale rád to tady prozkoumám.
Pořizujeme pár fotek, procházíme se mezi těmi sklanatými koblihy a ukrývá se ve stínu jak jen to jde.
Vedro je takové, že tu vydržíme jen dvě hodinky. Chtěli jsme tu zůstat do západu slunce, ale shodujeme se, že u Uluru bude větší podívaná.

Zpět u Uluru využíváme prázdného parkoviště a pokoušíme se udělat pár fotek pro partnery. Ale nějak nám to nejde a tak to balíme a jedeme se skrýt před žárem rozpáleného slunce.
Znovu ve stínu návštěvnického centra. Kačka si prohlíží korálky a fotky domorodců, já se věnuji OKI a drobné údržbě.
Když začíná slunce povolovat, využíváme veřejného grilu a za asistence mušího roje si děláme skvělý „lanšmít“. Lehce odpočati, nasyceni a ochlazeni stínem se přemisťujeme pozorovat západ slunce nad Uluru. Pro zmatení nepřítele se však vracíme na místo našeho ranního focení, tedy na místo kde se pozoruje východ. Díky této skutečnosti tu není takový nával i když pár lidí dostalo stejný nápad.
Je to krása, ze které přechází zrak a tak jen tiše sedíme v křesílkách, cucáme převařenou coca colu a já to ticho občas naruším cvaknutím spouště. Je to pecka.

Místo činu opouštíme stejně jako ráno úplně poslední, asi minutu před tím než se oficiálně zavírá. Nocležíme na stejném odpočívadle jako včera a já nemůžu usnout, protože myslím na to co přijde ráno. Budeme vyrážet na „centrálku“. Dáme to?

23.4.2016

Zase ten hrozný zvuk telefonu, klepajícího se někde u okénka na plastu. Jak já ten zvuk nesnáším. Hlavně mi přijde jak když jsem teprve teď konečně zavřel oči.
Zase jak vojáci skáčeme ze zaprděných pelechů a nacvičeným způsobem přebalujeme auto do boje schopného provedení. Vyrážíme!

Dnes si pro změnu užíváme východ slunce z místa kde se běžně pozoruje západ. Jsme tu také jen dvě auta. Takhle hovězí nápady moc lidí nemá. Navíc docela fouká a tak se rád od stativu klidím do závětří naší oranžády.
Východ dokonán, teplota stoupá, balíme saky paky a vyrážíme vstříc slavné Central Road. Těším se jak malé dítě, ale současně mi po těle běhá mráz jak když mám jít k zubaři.
Bude to jízda, bude to jízda, bude to jízda!!!

 

 

 

Co bych Vám dnes napsal o Austrálii. No třeba, že při tankování musíte pořád držet pistoli. Nemůžete ji jak u nás zaaretovat a nechat téct benzín do nádrže. Tady se to musí držet pořád. Je to něco málo co my tady vadí. Abych se pořád jen nerozplýval nad těmi krásami.
A to vám pro dnes musí stačit ;o)

 

Austrálie - Alice Springs
Austrálie - Alice Springs
Austrálie - Alice Springs
Austrálie - Alice Springs
Austrálie - Alice Springs
Austrálie - Alice Springs
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie - West MacDonnell NP
Austrálie
Austrálie
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie - Kings Canyon NP
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit