Austrálie 05 - přemožená The Great Central Road, zlatý důl v Kangoorlie a kamenná vlna

au
28. dubna 2016

 

23.4.2016

Bude to jízda, bude to jízda, bude to jízda!!!
S tímhle v hlavě vyrážíme k „centrálce“. Uvidíme, jestli nám moje domluva něco pomůže.
Užíváme si sluníčko v zádech a poslední kilometry asfaltu. Tuhle pohodu nám ještě zpříjemňuje obrovské stádo divokých velbloudů.
Škoda že jsme si jich nestihli všimnout dříve, mohli jsme si je vychutnat jak nám přebíhají silnici. Takhle se zastavili, chvíli nás zkoumají a pak se celé to obrovské stádo vydává podél silnice skrze křoviska. Je to podívaná jako hrom. Několik desítek divokých velbloudů dupajících ve zvířeném prachu, občas stavíc aby si nás zkontrolovali.

Krátká zastávka na vyhlídce na Kata Tjuta, kde se posledním zamáváním loučíme s Uluru.
Popojíždíme k ceduli, kde jsem včera vzal do ruky poprvé písek z nejslavnější zkratky v Austrálii.
„Jestli tenhle jede z centrálky, tak to musíme projet taky“, třeštím oči na tahač s podvalníkem táhnoucí obrovský stavební stroj.
Pořizujeme několik prvních záběrů a fotek. Pro štěstí plácáme ceduli s informací o průjezdnosti, vylepujeme naši samolepku a jdeme na to.
OKI si symbolicky hrábne poprvé v písku a dává se do pohybu vpřed. Pozoruji v zrcátku, jak se za námi začíná zvedat červený prach a srdeční tep mi pomalu stoupá.
Kačka nemluví a jen vyhlíží horizont a to co bude za ním. Já cítím lehké mravenčení v břiše a obrovskou touhu to projet. Je to obrovský klukovský sen. Sen, který se najednou stává skutečností a my tady a teď ukrajujeme první metry z tisícovky kilometrů před námi.
Přejíždíme horizont a před námi se natahuje dlouhá a neuvěřitelně červená cesta vedoucí do nekonečna. Zvolna přidávám plyn, kontroluji vypnuté ASR a užívám si zvuky písku a kamínků bubnujích do podběhů.

Cesta je suchá a působí opraveně. To je asi práce těch stavebních obrů co jsme potkali hned na začátku. První lehčí komplikace nastávají na jednom z nenápadných horizontů, kde se před námi z ničeho nic objevuje nafoukaný písek.
Máme rychlost a já pro jistotu ještě lehce přidávám plyn. OKI zhruba padesátimetrovým písečným polem proletí bez většího zaváhání. Trošku jsme si zakličkovali, lehce nás to zpomalilo, ale žádný náznak, že bychom mohli zapadnout. Letíme dál a i na Kačce je znát, že s každým takhle lehce zvládnutým úsekem se přestává bát.
Písku přibývá, ale je cítit tvrdý podklad a tak to s námi jen občas hodí do strany. OKI si to uhání a pomalu zrychlujeme.
Horizonty s navátými písečnými jazyky se střídají se štěrkovými úseky, které se v zápětí zase mění do písečných rovinek s tvrdým podkladem. Jedeme stále vpřed a já pomalu odečítám kilometry.
Náznaky nerovností v podobě rolety cítíme jen když stavíme na fotku. Ta cesta je fakt perfektní!

V dálce před námi je první brod. Zpomalit a nebo to zkusit proletět?
Zpomaluji a když z dálky vidím, že ve vyschlém korytě není ani kapka a už vůbec žádný písek, vybírám nejlepší stopu a v šedesátikilometrové rychlosti jím projíždíme bez zaváhání.
Je to jízda. Užíváme si! Všichni tři!

Nemůžu se pohledem nabažit toho červeného písku. Stavím, fotím a nakonec vylejvám zbytek vody z malé petky abych si do ní nabral trochu toho červeného písku na památku.
Kačka si kupuje kabelky, já si tu odsypu trošku písku. Každý chceme na památku něco jiného.
Aby nebyla cesta úplně nudná, občas si ji zpestřujeme focením, natáčením a nebo zastávkou. Pokud je důvodem zastávky navíc jeskyně, bereme to jako takovou kulturní vložku.
„Co to je?“ třeštím oči v úžasu na stavební stroje a výstavbu nové asfaltky před námi.
Nekecám a fotka jako důkaz!
V zápětí přijíždíme do prvního městečka Docker River a stavíme před podlouhlou budovou zdejšího obchůdku. Před ním sedí silnější chlapík a jeden z domorodců.
„Nazdar chlapi! Co to tady vyvádí s tou silnicí? To chtějí vyasfaltovat celou Central road?“
Oba se začínají smát.
„Ale ne kámo. To je jen taková úprava kolem města aby se nám tu neprášilo a mělo kde přistávat letadlo“, vysvětluje mi ten prostornější. Ještě chvilka povídání o našem polepeném autě, jejich městečku, krátký průzkum cen v obchodě, který ovládají asiati a pokračujeme dál na západ.

Podle mapy už to máme kousek na hranice mezi Severním a Západním teritoriem, tedy na konec toho údajně nejhoršího úseku téhle slavné cesty.
A taky že jo. Za pár desítek minut přijíždíme ke značce „Great Central Road“ a ležící ceduli, informující o existenci státní hranice. Na chvíli, na jednu fotku ceduli stavím a zvěčňujeme naše dosažení tohoto místa. Vylepení expediční samolepky a uháníme dál.
Ráz cesty se začíná opravdu měnit. Z písku se stává štěrk a kamenitá cesta. Skoro bych řekl, že to před tím bylo podstatně lepší. Snad neprorazíme gumu. Spoléhám na naše nové obutí a uháníme dál vpřed prázdnou krajinou, kde je jediným zpestřením občasný vrak vedle cesty.

Máme za sebou další stovku kilometrů a před námi se zjevuje odbočka do městečka. Opět se jedeme podívat a protože máme půl nádrže, taky něco dotankovat.
„Tak je to pravda“, šklebím se na ceduli, upozorňující na to ať si hlídáme kanystry, aby nám je domorodci nevyčuchali. To také vysvětluje, proč jsou stojany před zdejším road housem zamčené v kleci. To je vážně šílený.
Nikde nikdo a tak zatím co já hledám někoho kdo by nám natankoval, Kačka pátrá po záchodech.
Z chajdy za road housem k nám přichází urostlý kovboj v klobouku s úsměvem od ucha k uchu.
„Ahoj přátelé! Jak můžu pomoci?“ řehtá se na nás ten sympaťák.
Kačku okamžitě směruje do správných dveří a mě začíná vysvětlovat.
„Jestli chceš benzín, budu ti účtovat dvacet dolarů za to, že otevřu tu mříž“, pořád se na mě až nepřirozeně zubí.
„Dvacet dolarů za to že otevřeš klec? To je ten benzín pak už zadarmo ne?“ dělám si z něho taky legraci.
„Kdepak kámo, bohužel. To je jen poplatek za to že ti otevřu. Je sobota odpoledne, máme zavřeno a když ti mám otevřít extra, musím ti naúčtovat takovýhle poplatek. Jsi uprostřed pouště, tady to chodí všechno jinak“.
Koulím očima, ale o pravosti jeho tvrzení mě přesvědčuje cedulka, která visí vedle dveří do obchodu.
„No teda, to je dost šílený. Chceš za litr benzínu o dolar víc než ve městě a ještě takovýhle poplatky. To já vydržím do dalšího města“, odmítám s díky jeho nabídku.
„To je ale pěkně daleko. Jakým jedeš směrem? Na západ? To je ještě dalších dvě stě padesát kilometrů. Tak tady zůstaňte u nás v kempu do rána a já ti ráno natankuju bez poplatku.“
„No worries mate“, odpovídám mu po australsku, vědom si půlky nádrže a benzínu v jednom kanystru na střeše.
„Neblbni, tohle je poušť. Jestli budeš platit hotově, tak ti natankuju. Bez poplatku. Nenechám tě někde chcípnout. Ale pamatuj si to. Tohle je poušť a taková jsou tady pravidla, dávej si na to bacha“, plácá mě vysmátej kovboj po rameni a jde se mnou ke kleci.
Cena dva dolary čtyřicet za litr je něco strašného i na Austrálii. Ale jsme v poušti, tady je to všechno dražší. Kývám na souhlas a kovboj odemyká klec, aby mi za tuhle barbarskou cenu dotankoval nádrž nenavoněným benzínem Opal.
S plnou nádrží a novou zkušeností opouštíme tohle ospalé městečko, kde se ve stínu neválí ani ten línej pes a vyrážíme dál na cestu, vedoucí od nikam do nikam.

Kamení nám drncá pod kolama a my letíme vpřed. Kromě občasných úseků posetých většími kameny a nebo pozůstatcích bláta je to pohodová jízda.
Ujíždíme ještě sto kilometrů a když před další z mnoha dlouhých rovinek vidíme odbočku do křoví, tipujeme, že by to mohl být na naší mapě značený bush kemp. A taky že je. Vedle informační cedule je tu starý rezavý pozůstatek traktoru a pro zvýšení komfortu, plechová kadibudka. Ideální místo na nocování.
Vaříme večeři, protahujeme kosti, dopřáváme si samoty a teplé sprchy z kanystru s vodou na střeše.

Večer si zpestřujeme prohlídkou fotek a videí z dnešního dne. Dneska jsme najeli čtyři sta kilometrů. Za jediný den jsme ujeli skoro polovinu z téhle slavné cesty. A lopatu jsme tahali jen jednou. Na fotku!

24.4.2016

Ráno jako malované. To je prostě nádhera, probudit se uprostřed ničeho, úplně sami.
Ale v noci to tak nebylo, což nám na cestě kousek od auta potvrzují velbloudí stopy. Ale spali jsme jak mimina, takže o nich vůbec nevíme.
Snídaně, krátká rozcvička a praštěný nápad na ještě praštěnější video u zbytků traktoru.

Přijíždíme do půlky „centrálky“ do městečka Warburton. Množství domků a toho co by domy mohlo připomínat nám dává šanci potkat ty opravdové domorodce o jejichž existenci již pochybujeme.
Do většiny komunit podél cesty je totiž vstup zakázaný a nebo pro nás neprůjezdný.
Přijíždíme do středu města, který je jako všude tvořen road housem, krámkem a zaklecovanými čerpacími stojany.
Domorodci tady jsou, ale stejně jako jsme je viděli do teď. Zarostlý houmlesáci v rozdrbaných hadrech a zapáchající na dálku. Jen co vylezeme z auta začnou na nás řvát.
„Héééj!!! No foto, no foto!!!“ a se zlými pohledy ukazují na foťák co má Kačka přes rameno.
Beru si foťák od Kačky a dávám si ho přes rameno sám. Jdeme se pomalu podívat do krámku.
„Hej pane, žádný fotky. Jasný“, upozorňujeme jeden z domorodých vagabundů, visící ze dveří svého teréňáku.
„No worries mate“, reaguji klidně na jeho připomínku, spíš si ho nevšímám a pokračuji naším směrem. Na zemi před krámkem sedí jediný běloch a cpe se jogurtem.
„Ahoj. Odkud jedete?“ zajímá ho naše auto a dává se s námi hned do řeči.
Chvilku si povídáme a dozvídáme se, že je to zdejší učitel angličtiny malých aboridžinců.  Záslužná a velice potřebná činnost.
„No lidi jsou tu v pohodě. Jen nemají rádi, když je někdo fotí“, směje se tomu halekání na začátku.
„Je zajímavý, že říct si o prachy jim tolik nevadí“, nemůžu si odpustit malé rýpnutí.
Jen se ušklíbne a je zřejmé, že se nechce vyjadřovat jen s ohledem na svoje poslání tady. Loučíme se a zatím co učitelskej míří mezi domy, my lezeme do krámku.
V nabídce tu mají předražené nic a tak krámek do minuty zase opouštíme.
Sedáme do auta, pomalu opouštíme tohle nijaké a bohy zapomenuté místo, když u nás brzdí se svým autem jeden z domorodců.
„Dej mi prachy“, natahuje z okénka tu svou špinavou pracku s dlouhými černými prsty a zubí se na nás svými třemi zuby.
„No tak na tebe jsem tady čekal“, pronáším v češtině a můj výraz je pro něj jasně srozumitelný. Začne se řehtat a odjíždí ke krámku za svými kumpány.

Letíme dál, okénka dokořán abychom se úplně neupekli. Užíváme si červené cesty vedoucí do dálky před námi, nemajíc konce. Chvilku je na cestě jemný štěrk uježděný v zaschlém blátě aby jej za pár kilometrů vystřídala štěrková cesta s čistě vyjetými kolejemi.
Štěrk zvoní o podvozek auta a my si dopřáváme opravdový pocit svobody v tomhle červeném prostoru. Cesta je tak perfektní, že si můžeme dovolit jet i rychlostí přes sto kilometrů v hodině.
Zkrátka zase nám patří svět!
Občas jen tak míjíme, jindy se fotíme u vraků, které tady slouží víc jako výzdoba a nebo orientační body, než jako odstrašující následky rychlé jízdy.
Někdy slouží i jako reklamní poutač. Zvláštní kolorit téhle silnice napříč ničím.

Malý horizont a před námi se natahuje dlouhá a široká asfaltová cesta, která je ve skutečnosti letiště. Kdo může říct, že se proháněl se svým autem po letišti?
Za ní malá odbočka mezi křoví a jsme u dalšího road housu, kde hodláme dát pauzu, dotankovat a něco si uvařit.
„Ahoj, můžeme u vás natankovat?“ volám do útrob prázdného krámku a restaurace v jednom.
Z kuchyně vybíhá paní s úsměvem na tváři, „jasný, vydrž. Hned zavolám manžela.“
Neuteče ani minutka a ke klecím ukrývající čerpací stojany se řítí obrovskej chlap na vysokozdvižným vozíku.
„Ahoj! Já jsem John, jsem tu se svou ženou a jsem šťastnej“, zahřmí hlubokým hlasem do prostoru a společně s námi se začíná okamžitě řehtat.
„Ahoj! No tak to máme stejně, jen my zase odjedeme“, navazuju na jeho uvítací vtip.
„Já nikam nejedu, je teplo. Kolik toho chceš?“ řehtá se ten obr dál a už nám do OKI láduje „péháem“.

Chvilku s ním kecáme o životě tady uprostřed ničeho. Chvilku si to pochvaluje, jak je to dobře placený místo a že mu tu vlastně nic neschází. Chvilku nadává na domorodce co mu tady kradou benzín, jezdí opilí po nocích a dělají ve městě nepořádek.
Pak se vyptává na naši cestu, stručně nás zhodnotí jako blázny a upozorní na velbloudy za městem.
„Zavřete si okénka. Za městem jsou velbloudi a je to hroznej smrad.“
Jen se ušklíbnu a spíš se těšíme až je uvidíme.
Ještě se s ním rychle vyfotím a John zase sedá na ještěrku a odjíždí něco tvořit za road house.
My dojídáme těstoviny s tuňákem co jsme si uvařili k pozdnímu obědu a dáváme se zase na cestu.
Za městem opravdu potkáváme velbloudy, neleží sražení na cestě a to že tu leží dlouho nám prozrazuje hnilobný zápach. Tak takhle to ten myslel, proto doporučoval zavírat okénka. A my se těšili na setkání s živými. Kdo tohle srazil? To musela být pěkná šlupka.

Pokračujeme dál a užíváme si červené dálky. Občasné uschlé kaluže bláta nám dávají jasně najevo, že jsme tu opravdu ve správný čas a že tu být o pár dní dřív, smíchy se neudržíme my ani naše lopata.
Zkoušíme natáčet kličkování mezi pozůstatky bláta s „gouprem" na boku auta.
„Doprdele! Uletělo „goupro"!“ křičí Kačka a snaží se ho marně zahlédnout v zrcátku.
Já ho v zrcátku vidím a tak k němu couvám. Vylejzám z auta a nacházím jen prázdný otevřený kryt a jeho další kousky. Kačka mi vylejzá pomoci najít kameru samotnou.
„Musíme ho najít. I kdyby bylo rozsekaný. Měli jsme tam osmdesát, to bude na kaši“, loučím se dopředu s kamerou. Jenže kamera nikde.
„Třeba je pod autem. Zkusím cuknout“, napadá mě ještě možnost. Popojíždím pár metrů dopředu a Kačka už vítězným pokřikem hlásí jeho objevení. Hurá!
„No tak jsme rozjebali kameru“, hodnotím po svém.
„Nebuď sprostej. Proč neřekneš, že jsme ji rozbili?“ peskuje mě Kačka za můj slovník.
Ukazuji ji na dlani kousky co jsem posbíral.
„Hmm chápu. Tohle není rozbitý, to je rozjebaný na kousky“, řehtá se Kačka a uznává, že někdy prostě nejde jinak aby se člověk vyjádřil přesně.

Ještě popojíždíme pár kilometrů a už podle naší skvělé mapy nacházíme jeden z bush kempů. Moc se nám nelíbí. Je blízko cesty a žádný výhled do dálky. Rozhodujeme se tedy a popojíždíme pár desítek kilometrů do dalšího v mapě značeného.
Užíváme si krásný konec dne, prázdnou červenou cestu a pohodové klima. Ani much už není tolik. Do konce téhle cesty už nám nezbývá tolik. Už to vypadá, že to přejedeme bez ztráty kytičky.
Oběma nám je skvěle. Takový ten pocit, že jdou věci jak mají. Teda až na tu kameru. Ale to jsou přijatelné ztráty, pokud se to opravdu povede. Pořád nám patří svět.
Západ slunce na horizontu před námi nám předvádí svou krásu a pestrou škálu barev. Nacházíme další odbočku mezi stromy, vedoucí dál od cesty na místo, které se nám líbí o poznání víc. Tady budeme dneska spát.
Rychlá přestavba, rychlá příprava večeře a s převařenou kolou v plecháčku si užíváme pohled na oblohu zasypanou miliardou hvězd. No možná jich je o něco víc. Nechce se mi to přesně počítat.

25.4.2016

Ptačí řev a světlo způsobené blížícím se východem slunce nás tahá z pelechů. Sedáme si do křesílek a čučíme směrem k východu, jak se červená obloha. Asi se stydí.

Po vydatné snídani, když Kačka myje velké nádobí čítající jeden ešus, vyrážím na malou obhlídku k nedaleké skalní hraně kde končí křoví, abych se podíval kde jsme to spali.
Wau! Pod námi se rozprostírá obrovská pláň a na obě strany jsou vidět krásné barevné srázy. Hned se vracím pro Kačku. Nádobí, nenádobí, to počká. Vedu ji s sebou k hraně, abych ji ukázal tu krásu.
Kocháme se pohledem a Kačku nenapadá nic lepšího než se svléknout. Ne nebojte, žádná erotická vložka, jen Kačka jógisticky zapózovala ve spodním prádle a já ji zvěčnil.
Následně si obcházíme po hraně až na jednu z mnoha vyhlídek a prohlížíme okolí. Vždyť tady prej nic není. Pravda, jenže to nic tady je moc krásný.

Pokocháni ranní krásou balíme a vyrážíme na cestu neb obloha se začíná divně tvářit. Tmavé mraky nevypadají příliš přátelsky. Nebude nám vůbec vadit, když na několik posledních desítek kilometrů zůstane lopata tam kde je.
Uháníme si to po červené cestě podél níž se zvyšuje počet vraků značící přítomnost civilizace. To samé nám potvrzuje i popelnice na bio odpad a další nepořádek. My se aspoň zbavujeme konzerv a pytlíků, co nám zbyly po vaření.
A najednou, najednou je to tady. Červená se ztrácí a před námi se objevuje zcela nenápadně černá hrana značící začátek asfaltu.
„Tak jsme to dali Kačenko“, konstatuji tak nějak suše. Šlo to hladce. Možná až moc. Plácáme si na oslavu. Neznamená to, že jsme si to neužili, jen to díky perfektnímu stavu cesty bylo docela rychlé.
Ale to už je jedno.
Historie se na detaily neptá.
Zkrátka jsme to dali.
Bez 4x4, bez jediného zapadnutí, defektu či jiných komplikací.
Prostě jsme přejeli obávanou a uznávanou The Great Central Road, nejdelší australskou zkratku.
Tisíc třicet čtyři kilometrů západní australskou pouští.

Rychlé focení a rychlý přesun do Lavertonu, neb z nebe začíná pomalu kapat. To bylo vážně o fous.
Cestou nás ještě lehce zdrží obrovská goanna, ještěr procházející se podél cesty. Krásně nám zapózuje, párkrát na nás vyplázne jazyk a zase zmizí v křoví.

Přijíždíme do Lavertonu, kde oficiálně končí slavná „centrálka“. Liduprázdno, všechno zavřené. Asi díky dnešnímu svátku. Možná je to tak normálně. Město není z těch největších. Jeho prohlídka nám tak zabírá opravdu jen pár minut.
Jediné co je tu otevřené je infocentrum. Bez internetu a s nemožností se k nějakým informacím dostat, neb děvčata neví vůbec nic.
Ale aspoň nás tu chvíli nechají sednout, dopřát si kávu a studeného red bulla, jakožto takovou malou odměnu za zdolání „centrálky“.
Kačka si ucucává kafe a dopisuje deník, já se pokouším zjistit škody na „goupru". Vypadá to, že kamera je ok, jen pěkně potlučená. Horší je to s nerozbitným krytem. Tak nějak jsem ho poskládal, ale tělo je prasklé a tak už podvodní natáčení nehrozí.
Sedíme si tu, odpočíváme, koukáme ven jak se honí mraky a čekáme až odpoledne otevřou pumpu, abychom mohli natankovat a jet dál.

Konečně se otevřela jedna ze dvou čerpaček, ale jediná, která má benzín. Najednou se k ní začínají všichni sjíždět. A pak že je tady ve městě mrtvo.
Plním OKI nízkooktanovým palivem a pozoruji, jak se pomalu přetáčejí čísla na ciferníku ne zrovna nejnovějším stojanu, když ke mně přichází domorodec, co tankoval vedle nás.
„Wau. Dlouhá cesta koukám. Kolem celýho světa“, zachrčí na mě svou příšernou angličtinou při pohledu na kapotu.
Vypadá jak strašák. Orvaný hadry, zarostlej, rozcuchanej a úsměv jak noty na buben. Čekám kdy si řekne o prachy, stejně jako jiný jeho kolega před chvílí.
„Jo jo, doslova takovej big trip. Jenom kolem světa“, ušklíbnu se, možná se tomu dá říkat úsměv a dál pumpuju.
„To musíš bejt strašně bohatej“, začíná se na mě zubit a já čekám kdy přijde ta otázka.
„Jo, jo jsem strašně bohatej. Mám to nejlepší auto, tu nejlepší holku a můj sen, je můj život“, vyletí ze mě.
„Ty seš ale zasranej bastard“, povídá strašák a oba se začínáme upřímně smát. Vymyslel jsem perfektní hlášku a jemu sebral dokonale vítr z plachet, ještě než se stihl zeptat na podporu zdejších tradic.
Ukazuje na mě palcem jedničku a kroutící hlavou se vrací do svého auta.

Vyjíždíme z města a ještě pár kilometrů má asfalt příjemnou oranžově červenou barvu. Kape, začíná pršet. Měli jsme z prdele kliku. Jestli teď na „centrálce“ zaprší, už to nebude taková pohodička, jako jsme měli my. Ale to už je teď úplně jedno.
Cestou projíždíme malá a sympaticky vyhlížející městečka, která nám svým vzhledem připomínají americký venkov.
Po pár hodinách pohodové jízdy tak přijíždíme do prvního většího města, Kargoorlie-Boulder.
Naše chytrá mapa ví o jednom prima místě na kempování u jezera za městem a tak v obchodě kupujeme večeři a vyrážíme.

Do kempu přijíždíme po tmě a tak chvilku hledáme kde zaparkovat. Stavíme nedaleko dvou jiných aut, kde vidíme plápolat oheň.
„Ahoj, dáte si párek v rohlíku?“ volá na nás hned týpek od táboráku.
„Ne dík, jsi hodný. Můžeme to postavit tady vedle vás?“
„Jasný. Postav to kde chceš a pojďte k nám k ohni“, zve nás vysmátej týpek ke sdílení táborového ohně.
Rádi přijímáme, protože se nám oheň nechce rozdělávat.
„Já jsem Jason a jsem sexy boy“, řehtá se týpek a je na něm vidět, že ho dobrá nálada nikdy neopouští.
„Ahoj já jsem Kate. Fakt si nedáte ten párek v rohlíku?“ představuje se nám starší drobná dáma v maskáčích a nabízí od pohledu výborný párek v rohlíku. Nemít nakoupeno na gril, neodmítneme.

Děláme si na již rozpáleném grilu naše maso a povídáme si s našimi novými kamarády. Oba jsou z východního pobřeží a jsou zlatokopové. Do Kargoorlie-Boulder přijeli hledat zlato, protože se tady nachází také největší australský zlatý důl.
Jason nám ukazuje svoji výbavu a nadšeně vypráví jaký je život zlatokopa na vlastní pěst v dnešní době. Je neuvěřitelný šprýmař.
Kate, drobná vyžilá dáma si tu hledáním zlata přilepšuje k penzi. Oba jsou spokojení a každý rok tady několik měsíců žijí ve svých karavanech a zkoušejí najít zlaté bohatství se svými detektory.
Jejich vyprávění, životy, ale i současný životní styl jsou hrozně moc zajímavé a nás je baví poslouchat. Naše cesta nám najednou přijde hrozně moc nudná. Oni si samozřejmě myslí opak a tak musíme občas také něco vyprávět.
Abychom nekazili dobrou náladu a jako malý dík za možnost sdílet oheň dáváme do placu naše krabicové víno, které jak už to chodí moc dlouho nevydrží.  Jason pak ještě dává kolovat láhev levné whisky a před půlnocí smaží výborné palačinky.
No co vám tu budu popisovat. Zmatlali jsme se s australskými zlatokopy jak klokani, strašně moc jsme se nasmáli a byl to opravdu fajn večer.

26.4.2016

Nad ránem prší. Unaveni včerejší cestou a příjemným večerem to docela vítáme a líně se válíme v autě. Ani Jason s Kate nejsou ranní ptáčata.
Všichni vylejzáme z kutlochů až po osmé. Zatím co my jsme v pohodě, Kate je zničená protože normálně nepije. Jason se tváří v pohodě, ale prý si pro dnešek dá taky raději volno.

Protože to dnes s počasím nevypadá na nějaké zkoumání okolí a protože nám s těma dvěma bylo včera fajn, rozhodujeme se dnes dát volný režim a večer se zase vrátit.
Moc se tedy neloučíme a vyrážíme do města. Posíláme další várku pohledů, vám našim skvělým fanouškům. Následně využíváme azylu zdejší knihovny, kde plánujeme a pracujeme.
Odpolední nákup klokaního masa na večer a vracíme se do kempu, kde nás už vítají naši nový kamarádi, Jason a Kate.
Silný vítr nám moc nepřeje při přípravě večeře a tak s Jasonem vymýšlíme rychlou přestavbu aut, abychom vytvořili větrnou hráz a závětří. Samozřejmě, že ve chvíli kdy ukončíme manévry, vítr opadává a přestává foukat.
Až do půlnoci pak sedíme u ohně a vyprávíme si o našich životech, o našich zemích a o všem možném i nemožném. Je to další hrozně moc prima večer s prima lidmi a přijde nám, jak kdybychom se znali už spoustu let.

27.4.2016

Nádherné ráno si vysloveně žádá snídani v křesílkách s nahříváním se na sluníčku. Je tak krásně, že si beru novou čistou košili a tu starou věnuju zdejším bohům. Omotávám ji na památku na jeden ze stromů. V týhle košili jsem projel The Great Central Road!
Darujeme Jasonovi a Kate rybičky na památku, pár samolepek, ještě společné foto a vyrážíme na zdejší největší atrakci, povrchový zlatý důl Super Pit.

Super Pit je díra jako,  jako hrom. Široká, dlouhá i pěkně hluboká. Naštěstí pro všechny zvědavý návštěvníky nad ní udělali vyhlídku a tak se můžeme její velikost kochat v klidu dle libosti.
Ve skutečnosti obří náklaďáky jezdící po cestičkách ve stěně lomu jako malé angličáky.
Nakoukáni pohledem na tuhle jamku vyrážíme na průzkum sympatického dvouměsta pod kopcem. Užíváme si příjemné a barevné architektury, klidu v ulicích a zdejšího muzea, které nabízí z těžební věže jakožto rozhledny, krásný výhled na město.
Už, už se chystáme odjíždět z města, když mě ještě napadá využít připojení ve zdejším infocentru a zkontrolovat emaily.
„V jednu bude v Super Pitu odpal. Víte to?“ sděluje nám jen tak mimo řečí pracovnice infocentra.
„Cože v jednu? Super díky!“, vyskakujeme a čtvrt hodinky před jednou letíme do auta, abychom to stihli.
Přiznávám, hned jak vyjíždíme z města, úplně nedodržuji rychlostní limity. Ale jen o kousek. Také díky tomu přijíždíme za minutu jedna na vyhlídku, rychle zabíráme palebnou pozici a stavíme stativ. Ještě jsme nestihli vydechnout a už siréna oznamuje, blížící se odpal.
„Prásk!“ dole na dně lomu se do vzduchu zvedá oblak prachu a několik vteřin po něm se dostavuje rána a křupání skály. Wau to je podívaná. Obrovský mrak stoupá vzhůru a nejednou o kus dál další, celá řada výbuchů a znovu opožděný zvukový efekt.
Super! Máme to. Stihli jsme to vidět, natočit i vyfotit.

Ještě pár fotek angličáku jak si to v řadě šněrují dolů pro odstřelené kamení, pád fotek u obřího rypadla a porovnání jeho velikosti s naší OKI.
„ Ještě bych chtěl vidět zblízka nějaký to nákladní auto“, pronáším své poslední přání. Kačka má skvělý nápad a to zajet dolů do města a zeptat se ve firmě kde je pronajímají. Vyrážíme.
Nejsme první koho takovéhle řešení napadlo a tak nás jeden z členů prodejního oddělení s sebou vede do dvora, kde servisují, pronajímají a prodávají obří náklaďáky.
„Tohle jsou ještě miminka, to co tady vidíte. Nahoře v lomu jezdí ještě větší“, směje se urostlý prodejní manažer a popisuje nám, jak taková mašina funguje, kolik stojí její pronájem a jak se jim obchodně daří. Pád fotek, slušné poděkování za jeho čas a vyrážíme ven z města s pocitem, že jsme to zvládli na jedničku a viděli vše, co jsme chtěli. Možná i víc.

28.4.2016

Sedíme v autě, tedy v naší posteli, cpeme se klobáskami ze včera a pozorujeme, jak ostatní spolubydlící v kempu balí své obří karavany a dodávky.

Chvilka cesty po prázdné silnici, dotankování a poslání dalších pohledů v jediném mini městečku na cestě a odbočujeme na další červenou zkratku, tentokrát vedoucí do Hydenu.
Cesta je krásná a celá jen pro nás. Pokaždé když na chvilku vyjedeme na nějaký malý horizont, objeví se pod námi do dálky neprostupná zelená plocha.
Utečou sotva dvě hodinky a přijíždíme k jeskyním Humps. Krátká procházka a prohlídka ne zrovna obřích jeskyní a jejich okolí. Po stálém sezení v autě je to příjemné protažení našich těl.

Další místo na seznamu „chci jednou vidět“. Skalní masív ve tvaru vlny, Wave Rock. Už jsme od něj jen dvě stě metrů, ale ještě si musíme na chvíli počkat. Naše OKI se stala středem zájmu řidiče vedlejšího Jaguáru.
„Ahoj, to je vaše trasa? Wau, vy jste blázni. Jak dlouho to jedete? Wau! Nějaké potíže s autem? Wau, no to je skvělý!“ zasypává nás svými dotazy a údivy. My jen poslušně odpovídáme.
„Hele a myslíte, že bych si mohl udělat fotku vašeho auta s tím Jaguárem? Já jsem totiž reportér jednoho moto časopisu a teď tu šelmu testuju. Bude to zajímavý kontrast“, prozrazuje svoji identitu a poslední přání tenhle stále se podivující sympaťák od černého Jaguára.
Samozřejmě nemáme nejmenších námitek a s OKI mu zapózujeme. Škoda, že takovýhle zájem o nás nemají české moto časopisy. Ale to jen tak naokraj.

Máme nafoceno a tak můžeme konečně vyrazit k tomu zakřivenýmu šutru, co jsme chtěli tolik vidět.
A fakt to vypadá jak na fotkách. Skála co vážně působí jako zkamenělé vlna. Fotíme, kocháme se, plácáme si ji a zkoušíme vyběhnout co nejvýš.
Je to pěkný, ale očekávání byla větší. Tedy co se týká velikosti. Ale pěkný to je a my jsme tady a vidíme to na vlastní bulvy a to je to podstatný.
Vybíháme nahoru, děláme malý okruh a vyhlížíme do kraje. Samozřejmě si nemůžeme nechat ujít ani nedaleký skalní útvar, který i bez fantazie připomíná otevřenou hroší tlamu.

Spokojeni průzkumem tohoto místa se posouváme o pár kilometrů dál do Hydenu, malého městečka, spravující tuhle raritu. Nabíháme do knihovny a na chvilku využíváme veřejného připojení k internetu.
Protože jsme v celé knihovně úplně sami, dáváme se s paní knihovnicí do řeči a vyptáváme se na možnost bezplatného přespání v okolí, neboť všechna vhodná místa ve městě jsou opatřena těmi trapnými cedulkami se zákazy.
Chvilku přemýšlí a pak volá jednomu známému.
„Máte jet na křižovatku tady hned za městem, on vám ukáže kde tam můžete spát“, dává nám jméno kamaráda, který nás prý nechá nedaleko přespat.
Okamžitě vyrážíme a Jim nám ukazuje malý plácek za městem, vedle cesty vedoucí k jeho farmě.
 

 

 

Nad čím se dnes zamyslet? Jediné co se asi hodí je Great Central Road. Měli jsme štěstí. Obrovské štěstí a přijeli v době, kdy by tu projel úplně každý. Ale to je už jedno, historie se ptát nebude.
Prostě jsme to přejeli! Jsme šťastní a spokojení. I když asi se musíme trošku rouhat a říct, že kdyby tam bylo trošku komplikací, mohlo to být čtivější.
Tak či tak, splnil jsem si další z klukovských snů.
Ale on taky ještě není konec všemu. Ještě nás čeká pár kilometrů a ne vždycky to bude po asfaltu.
Ale to je na tý Austrálii krásný. To, že tu nejsou špatný cesty. Prostě to jde projet a nebo objet.
To, že tu většinou nic není. Jen prostor. Ale i to má svoje nepopsatelné kouzlo a je to pro Austrálii tak typické. Nemusí se to líbit každému a ne každý si toho musí všimnout. Nám se to líbí. Tečka!

Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - Uluru - Kata Tjuta NP
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road
Austrálie - The Great Central Road - Laverton
Austrálie - The Great Central Road - Laverton
Austrálie - The Great Central Road - Laverton
Austrálie - The Great Central Road - Laverton
Austrálie - The Great Central Road - Laverton
Austrálie - The Great Central Road - Laverton
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie - Kangoorlie - Boulder
Austrálie
Austrálie - Hyden
Austrálie - Hyden
Austrálie - Hyden - Wave rock
Austrálie - Hyden - Wave rock
Austrálie - Hyden - Wave rock
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit