Austrálie 08 - osvěžující rock holes, předražená neschopnost v Darwinu a Kakadu

au
23. května 2016

 

17.5.2016

Vyrážíme vpřed. Slunce nám svítí na cestu a tak uháníme na sever až dojíždíme do města Katherine.
Rychlý útok na informační centrum a jen krátký pokus o použití veřejného internetu.
Platnost hesla pro internet je jedna hodina, rychlost nula, absence zásuvek zkracující možnost využití a pro jistotu limit ke stažení dat 10MB. Jo čtete správně, tohle je také současná a moderní Austrálie.
Směju se tomu, jak jsme doma nadávali na rychlost internetu.
Takže jen silou vůle si stíhám přečíst polovinu mailů. Ten nejdůležitější, týkající se přepravy OKI stíhám. Odpovědět na něj však už ne.
Je tu ještě jedno řešení. Zkusit internet v knihovně. Mají, jen pro něj platí stejné heslo a stejné podmínky. Takže na následujících dvacet tři hodin a dvacet pět minut máme v tomhle městě po ptákách. Tedy pokud nechceme platit. A to my nechceme.

Dopřáváme si ochlazení ve zdejším supermarketu v podobě nanuka a já se pokouším dovolat do Škoda servisu v Darwinu. Potřebujeme už akutně vyměnit olej a filtry.
„Ahoj, potřebovali bychom vyměnit olej a filtry na naší Škoda Octavia“, prozrazuji svůj požadavek hlasu na druhém konci telefonního spojení.
Rád bych viděl výraz dotyčného, když mu diktuju českou espézetku.
„To je australská registrační značka?“ zní trošku vyděšeně.
„Ne, ne, přivezl jsem svoji Škoda z Evropy. Přímo z České republiky“, vysvětluji pobaveně.
Pro jistotu si nechává hlas na druhém konci toho telefonního spojení nadiktovat VIN a strašně touží po mé adrese. Opět se bavím, protože nejen že nemůže najít naše auto v databázi, ale ani nemá kolonky na naši adresu.
„Hele možná bude lepší, když ti nadiktuju čísla všech těch položek, dílů, co potřebujeme. To bude jednodušší. Mám přesná čísla z katalogu. To už dohledáš snadno“, snažím se mu pomoci a sobě ušetřit následně čas. Přeci jen jsme v Austrálii. Ale prý je to ok, prý to nedělá poprvé a prý si podle VIN všechno dohledá.
Dohadujeme čas servisu, ale protože jsou strašně moc „byzy“, můžeme přijet nejdřív až za dva dny. Fajn, aspoň nemusíme tolik pospíchat.

Je strašný vedro a my jsme nemastný, neslaný. Nic se nám nechce a to co by jsme chtěli, dělat nemůžeme, protože není internet.
Jediná pozitivní věc je, že máme domluvený servis a Kačky ségra Pavlínka udělala maturitu. Bohužel než se Kačka k informaci dostala, už nezbyl čas na to poslat jí gratulaci. Tak třeba za dvacet tři hodin a čtyři minuty.
Na chvilku ještě zalejzáme do klimatizované knihovny, kde se věnujeme psaní článků a věcem, jenž lze činit bez připojení k síti.

Když už nás z knihovny vyhazují, protože končí ordinační hodiny, kupujeme v supermarketu velkou láhev červeného vína na oslavu Pavlínky maturity, něco málo na zub a vyrážíme na sever.
Po pár desítkách kilometrů nacházíme nádherný plácek pod silnicí u řeky, kde se dá nocovat.
Malá večeře a pak na skromné poměry lit a půl velká oslavy úspěšného zvládnutí zkoušky z dospělosti, Kačky bohémské prostřední ségry.

Ještě jedna zajímavost dnešního dne. Neudělali jsme ani jednu fotku. A tak se pokouším ve tmě vyfotit v dálce na silnici road trainy, které svými světly prořezávají černočernou tmu.

18.5.2016

Vstávat a cvičit. Popojíždíme pár desítek kilometrů a odbočujeme do městečka Batchelor, které je nejen vstupní branou do národního parku Lichfield, ale také tady mají maketu Karlštejna.
Ano, našeho českého Karlštejna. Takže jasná páka, že i přes zákaz parkování u něj stavíme a fotíme se na památku.

Slunce upaluje, teplota stoupá a my se snažíme ztratit ve stínu národního parku. Zajíždíme ke krásnému jezírku, ale bez možnosti koupání. Ohromná a několik desítek let se hrdě k nebi tyčící termitiště jsou krásná, ale ani tady není stínu dostatek.
Nakonec nás tak před žárem zachraňují naprosto bombastické Buley Rock. Přírodní kaskády, vylepšené o vodou vymleté kamenná koupaliště. Superka suprová to je! Naprosto bez váhání skáčeme do příjemně studené tekoucí vody a rácháme se v ní, seč nám síly stačí. Bohužel to nejde úplně na vostro, protože se o tomhle místě moc dobře ví. Naštěstí je tady návštěvníku méně než kamenných bazénků a tak máme ten svůj jen pro sebe.
Kdybychom nechtěli vidět další místa, asi se tu koupeme až do večera. Ale my chceme vidět i další krásy a tak po hodince pokračujeme dál.

Naštěstí i další místo nabízí skvělé ochlazení. Vodopády Florence jsou z vrchu úžasné, ale koupání pod nimi dole je ještě lepší. Navíc tu s námi plavou i ryby. A taky pár desítek japonců, kteří si sem dneska udělali výlet. Není to tak klidné místo, ale rozhodně za to stojí. I přes ten nával nemůžeme koupání odolat i a řádně si to užíváme.
Řádně osvěžení pokračujeme v krasojízdě a míříme k dalším vodopádům. Bohužel zde je v tuhle chvíli koupání zakázáno, kvůli nebezpečí napadení krokodýly. Rozhodujeme se tedy vyběhnout nahoru nad vodopády a doufáme, že pohled z výšky nám umožní nějakého zahlédnout.
Jenže vodopády se nám skryly v hustém porostu lesa a nahoře vidíme jen nenápadný potůček. Ale výhled do dálky není taky špatný. Místo krokodýlů potkáváme vampíry, kteří si tu vegetí v korunách stromů. Aspoň nějaká satisfakce, když už nevidíme ty krokouše.

Doslova jak zbití vedrem se rozhodujeme pokračovat dál a zadní cestou se vydat do Darwinu. Naše mapa sice říká, že je to normální cesta, bezpečné tabulky ale tvrdí opak. Jedeme, je to blíž.
No a jednou měli pravdu tabulky. Cesta vážně nic moc. Díry, že by do nich zapadnul i tank. Ale nic co by nás dokázalo zastavit. Vlastně jsme si to nakonec užili, jen to trošku víc prášilo.

Konečně asfalt a my valíme na Darwin. Cesta je rovná a tak přijíždíme v době, kdy mají ještě ve Škoda servisu otevřeno. Pro jistotu stavíme, abychom se ujistili, že zítra všechno platí.
„No olej není problém, svíčky by jsme měli mít, filtry snad taky, ale nemáme benzínový filtr. Ten na tvoje auto není v Austrálii k dostání“, bortí mě borec, jenž byl tím hlasem na druhé straně naše telefonního spojení.
„Počkej, počkej. Jak by jsme měli mít? Máte a nebo nemáte filtry a ty svíčky? A jak to, že nemáte benzinový filtr?“ jsem z jeho odpovědi vykulený a lehce šokován.
Pro jistotu mu dávám čísla dílů, kterým se po telefonu tak statečně bránil.
„Hmm moment, já to ještě prověřím“, říká a mizí v zadní kanceláři vedle níž je nápis „vedoucí servisu“.
Přichází zpátky s vedoucím a ten se mi snaží vysvětlit, že moje auto je z Evropy a tudíž australské díly na něj nepasují.
„Chlapi, vy si ze mě utahujete. Vždyť ty samé díly dáváte do Volkswagenu. Úplně ty samé. Proto jsem ti chtěl dát ta čísla dílů, abychom tomuhle předešli“, křivím hubu, jako že se na ně směju.
Dalších deset minut dohadování, hledání v počítači, volání kamsi, dotazy na sklad dílů a další přesvědčování, že autorizovaný servis nemá na naší OKI ty správně díly.
Svíčky vzdávám, filtry si jen vyklepu, ale ten olej a benzínový filtr je už potřeba. Máme tři tisíce kilometrů přes interval.
„Kolik má to tvoje auto rychlostí?“ ptá se mě posila v podobě starší dámy, která tomu možná rozumí víc jak tihle dva.
„Pět. Proč?“ nechápu souvislosti s benzínovým filtrem.
„No my tady máme automaty a nebo šesti kvalty“, snaží se mi nakukat, že to je ten problém.
Když to nezabere, zkouší to přes obsah motoru a nakonec je to prý tím, že tady vlastně všichni jezdí dieselem.
„Ok, pojďme tedy řešit jen ten olej a olejový filtr. To dokážete?“ vzdávám ten boj s něčím, co nedokážu přesně identifikovat.
Potvrzeno, zítra ráno tu máme být v osm hodin, ani o minutu později. Mají toho prý hodně.

Hodinovou zastávkou v tohle kouzelným servisu, kde ohořelé logo Škoda působí stejně ztraceně jako jeho zaměstnanci.
Jedeme do města, kde je už tou dobou parkování zadarmo. Procházíme si v poklidu centrum, promenádu podél vody a pozorujeme, jak to tady žije.
Po ulicích se potlouká docela dost aboridžinců, kteří žebrají od turistů peníze a zjevně netrpí nedostatkem přísunu tekutin. Právě proto taky vidíme zásah policie, která jednoho takového prudiče pacifikuje a v leže na chodníku poutá do želez. Ale jinak se tu nic neděje. Poměrně malé, sympaticky vyhlížející město.
V parku u vody kde parkujeme, si vaříme večeři a kocháme se pohledem do zátoky na západ slunce. Teplota se pomalu, ale opravdu pomalu dostává do normálu a my toužíme po sprše.

Ještě chvíli sedíme v parku, s vyplazenými jazyky jak vlčáci a pozorujeme okolí. Především pak aboridžinskou rodinku vegetící pár metrů vedle nás.
Ona se pořád dloube v rypáku, on už asi po stopadesátý zkouší dopít zbytky z prázdné lahve. Jejich nezbedný potomek leze po kdečem. Protože si ho nikdo nevšímá, pokračuje do dalšího kola a po lampě a odpadkovém koši, zkouší vylézt na kapotu jednoho auta.
„Hej!“ křiknu na toho smrada, protože už stojí na kapotě auta, které parkuje vedle nás. Jeho matka, se přestává věnovat své zálibě a řve na něho v jazyce, který jako jazyk nepůsobí.
Všichni se tomu náramně smějí. Malej slejzá a pro změnu bere za kliky a zkouší, jestli není auto otevřené. Nevím jestli je to mým vražedným pohledem a nebo už prostě chtěli jít, ale berou toho smrada za ruku a stále vytlemení odcházejí někam pryč.

Ještě si dopřáváme malé kolečko po městě. Nepůsobí to tu na nás nebezpečně, ale policejní hlídky se tu točí jedna za druhou. Jedni strážníci dokonce u nás staví a ptají se, zda li nejsme ti, co před chvíli volali o pomoc. Ujistíme je, že my to nebyli a že u nás je opravdu všechno ok.
Sedáme do OKI a popojíždíme kousek z centra, kde poblíž Škoda servisu, vedle jedné, již zavřené čerpačky, nocujeme v rohu opuštěného parkoviště.

Je pořád příšerný vedro. To bude dneska noc. Otevřená okénka a pootevřené zadní dveře to zlepšují, ale jen trošku.

19.5.2016

Noc, kterou by jsme si už nemuseli dávat znovu. Teplo, že by jeden padnul. Prostě hnus velebnosti. Pumpa za rohem už otevřela a pochechtávající se šefík nám lepší náladu s mletou kávou a čokoládovými koblihy za pár drobných.
Snídáme na obrubníku a odhadujeme, jak to asi bude probíhat v servise.

Je za tři minuty osm a nikde nikdo. Brána nekompromisně zavřená. Na to že jsme byli upozorňováni na dochvilnost, tady se to moc neřeší.
Je za minutu osm a poskok s funkcí vrátného, vlažným tempem otvírá závoru a my vjíždíme do areálu.
Ani v kanceláři to nehýří přemírou aktivity, ale všichni jsou v dobré náladě.
Protože se jim nepodařilo sehnat benzínový filtr, domlouváme se pouze na výměně oleje. Předáváme klíče a ptáme se, kde můžeme čekat, než bude hotovo.
„Přijeďte si pro to odpoledne“, oznamuje mi týpek, s nímž celou dobu jednáme.
„Jak odpoledne? A kde máme jako být? Víš, my v tom autě žijeme. Nemáme auto, nemáme dům“, snažím se tomu, nevím jak už ho pojmenovat, vysvětlit, že nemůžeme čekat doma v obyváku.
„Navíc, je to jen výměna oleje. To je přeci hotové hned“, snažím se na něj stále usmívat.
Dostává se nám tak šance čekat na gauči v show roomu. Při dotazu na wifi na mě ten týpek vykulí oči, jako že jsme se zbláznil.
„No co to kurva je?!“ už se nejsem schopen udržet a musím zaklejt. A právem. Ve městě je celé centrum pokryté bezplatnou wifi a tady v autosalonu VW, kde se všichni nosí jak primadony nemají wifi? No to jsou teda služby zákazníkům. No co, tu chvilku to vydržím bez počítače.

Uteče patnáct minut a ten týpek, co si nás musel dva dny dopředu objednat, aby neměl žádné díly si pro mě přichází. Hotovo? No to jsou rychlíci! Omyl!
„Máme trošku jiný olej, než jaký požaduješ. Můžeš se na to jít podívat?“
A opravdu. Mají úplně jiný olej. Olej, který se leje do naftových motorů. Nechápu, na co se mě ptá.
„Když jsem volal poprvé, ptal jsem se tě, jestli chceš nadiktovat číslo dílů, aby si to mohl zajistit. Včera jsem se tě ptal a řekl si, že to není žádný problém. A teď najednou nemáte ani olej?“ nechápu tenhle jejich postup a hlavně co jim na tom všem trvá tak dlouho.
Borec na mě kouká, jak když sem mu sebral hračky. Už jen za ten jeho pohled by zasloužil nakopat. A to jeho vyholené obočí nad kořenem nosu, mě v tom doslova utvrzuje.
„Ok. Ten filtr máte?“ snažím se dát prostor racionálnějšímu způsobu řešení, než jaké bych udělal nejraději.
„Jo ten máme, ale nemáme olej, který požaduješ“, stojí tu a civí na mě.
„Fajn, přivezte mi auto. Hned!“ požaduji přivést OKI z dílny. Nechápe. Vejrá na mě a nechápe, proč chci svoje auto, když do něj nemají olej.

Skáčeme do OKI a vyrážíme směr město. Přeci nemůže být tak složité sehnat v civilizované zemi, kanystr s olejem. Po čtyři sta metrech se ptáme v první dílně a ta nás posílá přes ulici do specializovaného obchodu, kde bez problému kupujeme to co potřebujeme.
Vracíme se zpět a já s pocitem vítězství vtrhávám do kanceláře s kanystrem v ruce.
„Tak to by bylo, můžeme se do toho pustit!“ snažím se vtipem naladit lepší atmosféru. Všichni se smějí, jen to vyholený obočí kouká jak když mu nadloubou.

Mezitím co čekáme až se dostane OKI řádné péče, volám do Sydney ke klukům do Škoda, kde jsme byli hned první dny v Austrálii. Po telefonu objednávám benzínový filtr, svíčky i oba filtry vzduchové. Jak to, že oni je skladem mají a tyhle matláci ne? Jo právě jsem si odpověděl. Jsou to matláci.

Natolik jsem se zabral do selektování fotek, že dvě hodiny utíkají jak voda. Dvě hodiny a pořád nic. Jdu se zeptat. Vyholený obočí se právě vrací z oběda.
„Jo, jo už to je. Hned ti připravím papíry a dojdu pro tebe“, pokouší se o úsměv.
Jdu a balím počítač, sedám si na gauč a znovu se bavím tím jak jsou tu dva zaměstnanci obchodního úseku úplně zbyteční.
Jeden pořád ladí hudbu, která úspěšně přeřvává zprávy v televizi a ten druhý se směje do mobilu, což asi nebude radostí z prodaných aut. A když už konečně přijde zákazník, ani jeden tu není. Jejich práci tak musí vyřídit šéfík, vyběhnuvší ze zadní kanceláře. Hoši, hoši, já bych vás hnal!

Dalších dvacet minut a vyholený obočí si pro nás ne a ne dojít. Bereme svý saky paky a jdeme za ním. Telefonuje, vážně se u toho tváří a ukazuje abych počkal.
„Můžeme dostat klíče, ať si zatím dáme věci do auta?“ ptám se jeho kolegyně.
Ta si bere z jeho stolu podklady, klíče a on na ni dělá jakési posunky. Co to mělo být?
V zápětí chápu a je mi taktně naznačováno. Byl to pokyn, že nám nemají být vydány klíče od auta, dokud nezaplatíme.
Stejně taktně, nebo takticky je mi podána faktura s částkou, která mě opravdu ohromuje. Bohužel to není v dobrém slova smyslu.
„Můžu si to zkontrolovat?“ chci aby mi dala klíče a já se mohl podívat pod kapotu. Jen kroutí hlavou, jako že ne.
„To se bojíte, že vám ujedu? Aha, takže náš zákazník, potenciální zloděj!“ štěknu po slečně, pokládám všechna svá zavazadla na její stolek a ukazuji aby mi alespoň laskavě otevřela na dálku.
Otvírám kapotu a hned mě do očí praští od oleje polité hrdlo a všechno kolem. Asi se nemusím zmiňovat, že na moje posunky aby se na tu prasárnu přišel někdo podívat, pro jistotu nikdo nereaguje. Jdu zpět a už nemám důvod se smát.
„Olej je v pořádku, ale mám celej motor od oleje. A ta částka, sorry ale to je prostě blbej vtip“, snažím se slečně naznačit svůj nesouhlas a rozhořčení.
Vyholený obočí zatím simuluje kopírování a já jen slyším jak druhé kolegyni, říká, „zas má nějakej problém. Nevím jakej…“.
Zhluboka se nadechuji abych ho nepraštil hned.
„Poslouchej kamaráde, myslíš že je to v pořádku pomlouvat zákazníka v jeho přítomnosti?“
„Co tím myslíš?“ dělá to pako s vyholeným obočím blbýho. Je fakt, že mu to nedá moc práce.
„Já jsem tě slyšel, o tom mluvím. A jestli je tady problém pak jsi to ty. Mám celej motor od oleje a ještě po mě chcete za výměnu oleje polovinu ceny, kterou si mi včera nabídnul za celkem pět úkonů“, začínám mluvit o poznání rychleji.
„Já se omlouvám, je mi to moc líto, ale… „ skáče mi do řeči slečna.
„Ne ty se neomlouvej. To tady kolega by se měl omluvit. Hrajete si na autorizovanej servis a nemáte skladem ani motorovej olej. Hlavně, že jsem se musel objednat dva dny dopředu…“, čertím se, ale pořád se snažím být slušný a nezvyšovat hlas. Jen mluvím rychleji.
Aby nás tu na to nebylo málo, přichází vedoucí servisu.
„Co máš za problém? Co jsme udělali špatně?“ ptá se lehce neslušně a víc než dost nevhodně.
„Tak se pojď podívat na můj motor!“
„Nejdu. Ptám se co jsme udělali špatně?“ ten chlap mě dostává, musím se smát.
„Teď o tom celou dobu mluvím. Jsem jako zákazník nespokojený, protože všechno je od začátku špatně. Nemáte filtr, nemáte olej a navíc si mě tady kolega dovolí v mé přítomnosti pomlouvat… „ začíná se ve mně vařit krev.
„No tak nemáme díly na tvoje auto. Je to auto z Evropy. Čemu se divíš?“
Ten chlap je fakt blbej. Začíná mě srát a snažím se udržet abych ho neposlal do prdele rovnou.
„Jasný! Takže když chci dostat správně odvedenou službu, kterou jsem si objednal a zaplatil tak je to špatně. Asi je to taky mojí evropskou mentalitou viď?“
„No asi jo“, odsekává a zjevně ho seru taky. Ale on mě víc.
„Hele tohle nikam nevede. Nemám na vás sílu ani čas. Budu si na vás stěžovat. Naší expedici sleduje i Škoda a já si to pro sebe nenechám“, rezignuju se s těma ignorantama dál bavit.
„Chceš mi vyhrožovat!“ skoro na mě začíná křičet pan vedoucí.
„Přeber si to jak chceš. Říkám jen, že neděláte svoji práci dobře a proto není správný, že ji máte“, zašklebím se na něj aby věděl, že ho nemám rád, ale jinak je mi totálně ukradenej.
Vedoucí neví co má říct a tak dvakrát přešlápne na místě a protože mě taky nechce poslat na ona místa, ukončuje naše jednání svým odchodem. Odchází někam dozadu čímž mi dává jasně najevo, že se už se mnou nehodlá bavit. Ryzí profesionál. Takhle řeší problémy vedoucí autorizovaného sevisu.

Platím fakturu, nechávám jim na památku na pultě hadr od oleje se kterým jsem otřel blok motoru a odcházíme k autu.
Jediná slečna, která celou dobu fungovala a které se to celé netýkalo se nám ještě jednou omlouvá.
Mrkám na ní a jen suše konstatuji „nedivím se, že se tady Škoda neprodává, když se tvý kolegové takhle chovají k zákazníkům“.
Slečna se jen ušklíbne, já taky a jdeme si každý po svých.
Demonstrativně si fotím ohořelé logo Škoda, které opravdu, jako by odráželo přístup některých jedinců v tohle autosalonu.

Vyrážíme do města a zakazujeme si o téhle zkušenosti mluvit. Zajíždíme kousek za město, kde se osvěžujeme koupelí v moři a výhledem na centrum Darwinu.
Jsme ve vodě úplně sami. Snad to není kvůli nebezpečí napadnutí krokodýly. Možná ano, ale žádní nás neobtěžují a tak se cachtáme v nechutně teplém moři.
Projíždíme město a užíváme si pro změnu pohled na centrum z druhé strany pobřeží, kde se v lesích ukrývají vojenské mini hangáry a pozůstatky válečné historie.
Po páté už se ve městě nemusí platit za parkování a tak si jej v poklidu znovu procházíme. Navíc už i klima začíná být snesitelnější. Fotíme a užíváme si poklidnou atmosféru centra.

Již za tmy, pokocháni prohlídkou města, opouštíme rozpálenou zástavbu Darwinu a vyrážíme směr Kakadu, do vyhlášeného australského národního parku.

20.5.2016

Až ráno vidíme, kde jsme to vlastně spali. Na jedné straně mokřady, na druhé straně les a všude ticho. Jen malá snídaně a hned vyrážíme na cestu, kterou nám v hojném počtu křižuje spousta klokanů. Nevím proč, ale ty potvory se vůbec nechtějí fotit.

Odbočujeme na sever k místu zvané Nbirr, kde se mají nacházet prehistorické skalní malby. A taky že jo a není jich tu vůbec málo. Příjemná procházka, převážně ve stínu stromů. Občasné setkání s nějakou veverkou, ještěrkou či dalšími členy zdejšího lesního gangu a k tomu neutuchající křik ptactva.
Šlapeme po značené stezce stále nahoru, až jsme najednou nahoře. Nahoře na skále, ze které je jedinečný výhled do krajiny kolem. Nádhera, která nám trošku připomíná africké savany. Už jen ty sloni a antilopy tady chybí.
Cestou zpátky děláme občasná odbočení z hlavní cesty. Jednou dojedeme k vodě, jindy k dalším malbám a nebo jen ujedeme pár kilometrů aby tam na nás čekala cedule, že se dál nemůže.

„Je to tam!“ zvolávám kousek před městečkem Jabiru, které je takový nepsaným středem zdejšího národního parku.
Právě jsme najeli sto tisíc expedičních kilometrů! Fotíme si tachometr, plácáme OKI pro štěstí a přejeme jí další tisíce bez potíží.
O pár chvil později vymýšlím oslavný song a začínáme vymýšlet nějakou choreografii, abychom tý naší oranžádě taky zatancovali. No jo, blbosti. Na to nás užije.

Pokračujeme na jih, postupně projíždíme různé stezky a vyhlídky. Občas si vyběhneme na nějaký kopeček abychom viděli do dáli. Pěkné vyhlídky, občas i pěkné kopce či červené skály, nádherné hvozdy, ale krokodýl žádný.
Poslední bod, kde by mohlo být něco k vidění je z přeopatrných důvodů přístupný jen a pouze v turisty přervaném autobuse. Po tom nějak netoužíme a tak vyrážíme ven z Kakadu.
Stavíme, abychom se protáhli a najednou přeci. Vidíme v dálce, asi tak na dvě stě metrů od mostu na kterém stojíme, krokodýla jak pomalu pluje ke břehu. Foťák je v autě a protože je to daleko, tak pro něj ani neběžíme.
Přejíždíme další z mnoha mostů, když na nás jeden rybář mává, že máme zastavit, že je ve vodě krokodýl. Hned stavíme za mostem a opravdu. Plave tam a je to docela macek. Bohužel, ale i tenhle je pořád daleko. Pro jistotu jej fotíme a schválně jestli ho na fotce najdete.

Stavíme ještě za světla v lese, kousek od prašné cesty vedoucí z parku, na místě označeném jako kemp. Krásné místo uprostřed lesa, kde za tmy naše francouzské spolukempující pěkně vystraší potulující se kráva. Kráva jedna!

21.5.2016

Krátká zastávka v Katherine, doplnění zásob, kontrola emailů a utvrzení, že čas v Austrálii se nám neodvratně blíží ke konci.
Protože již máme přesné datum nakládky a ještě chceme vidět alespoň trošku z východního pobřeží, dáváme si za cíl na něj za následující tři dny dojet. Kousek přes tři tisíce kilometrů, to bude jízda.

Jedeme celý den.  Není toho moc co popisovat. Okolí se mění hodně pozvolna, silnice jsou prázdné a tak uháníme s větrem o závod. Stavíme na malém odpočívadle už za tmy a máme za s sebou úspěšně první tisícovku kilometrů.
Je krásných dvacet pět stupňů. O deset méně než přes den. Je to pohoda. Sprška a užíváme si žabí koncert z polí a luk.

22.5.2016

Je pod mrakem. Ideální podmínky na cestování. Krajina se nemění tak rychle, ale mění. Jednou nás překvapí sérií zatáček mezi malými skalami, jindy malým polorozpadlým městečkem či hvozdem. Každý horizont je vítán s nadšením.

Vtipné je, když vjíždíme do Queensland, podle cedule slunečného státu a na obloze se to olověně mračí. Ale na fotku dobrý.
Já jezdím na čas, Kačka na spotřebu. Kačka předpisově snižuje spotřebu, kterou já svým nedodržováním rychlostních předpisů kazím.
OKI si přede a společně letíme tou dálkou, kde je pro nás každý náznak života zpestřením na cestě.

Už je tma. To je tady rychle. Chceme ještě něco najet a tak v podstatně volnějším tempu pokračujeme za tmy.
Abychom eliminovali srážku s klokanem či jiným nočním přebíhačem silnic, lepím se na road train před námi a v patnácti metrovém závěsu jej ve stovce sleduji.
Je to profík a je vidět, že je na takovou řidičskou výpomoc zvyklý. Dává mi za včasu blinkrem vědět, že přijde manévr a tak se stejně jako on, úspěšně vyhýbáme ježuře na silnici.
Doslova to před námi čistí. Klokany vidíme, až když před ním začnou utíkat a protože jsme na něj nalepení, je riziko nějakého srazit minimální.
Jenže i kamioňák má močový měchýř a tak nám kamarád a cesty čistič uhýbá.
Zpomalujeme a jedeme sólo. Naštěstí nás náš kamarád brzy dojíždí a řečí blinkrů a světel se domlouváme na další spolupráci.
Jedeme za ním ještě pár desítek kilometrů a v dalším městě se od něj odpojujeme. Jsme utahaný jak koťata. Koneckonců, dneska jsme najeli přes tisíc dvě stě kilometrů. To už je pěkná šichta.

23.5.2016

Ani dnešní den není ničím výjimečný. Jedeme, jedeme a jen stavíme pro benzín a když máme hlad.

Protože se nám nedaří najít naší mapou doporučené kempování, stavíme za tmy v nějakém městečku u dětského hřiště. Není tu zákazová tabulka a tak je tady nocování povoleno. Děláme si malý noční piknik, protahujeme těla na prolézačkách a užíváme snesitelnou teplotu.
Už jsme kousek před Brisbane. Zítra už uvidíme moře.

 

 

 

 

Předražená neschopnost! Přesně tohle je občas taky Austrálie. Ceny služeb je někdy opravdu neúměrně vysoká.
Pokud je cena vysoká a vše je ke spokojenosti zákazníka, je to ok. Proč by si přeci nemohl instalatér či servírka vydělat svou činností stejně dobře, jako jiní. Pokud to budou dělat správně, žádný problém.
V případě naší zkušenosti s pracovníky servisu, to byl přesně ten případ, kdy si své peníze nezaslouží. Obecně je o Austrálii známo, že zde všechno dlouho trvá. Stejně tak, že nikomu z Austrálie už to nepřijde jako nic divného. Existuje také tolerance v závislosti na tohle zvyku a tak to nikdo neřeší.
Já jsem si dovolil chtít dostat za své peníze řádně odvedenou práci a ještě navíc včas.

Bohužel, ale i taková je dnešní Austrálie. Předražená, zpomalená, ale přesto k těmto neduhům tolerantní. Je plná pravidel, předpisů a přesto nedodržující pro nás evropany, tak běžné zákonitosti.
Možná je to tím, že my víme, co je to ekonomická krize.

Ale jinak nás Austrálie opravdu baví a tak ať nekončíme hudrováním, třeba klokani, klokani jsou boží. Na živo i na grilu ;o))

 

Austrálie
Austrálie - Batchelor
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie - Lichfield NP
Austrálie
Austrálie - Darwin
Austrálie - Darwin
Austrálie - Darwin
Austrálie - Darwin
Austrálie - Darwin
Austrálie - Darwin
Austrálie - Darwin
Austrálie - Darwin
Austrálie - Darwin
Austrálie - Darwin
Austrálie - Darwin
Austrálie - Darwin
Austrálie - Darwin
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie - Kakadu NP
Austrálie
Austrálie
Austrálie - Three ways
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie
Austrálie
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit