Austrálie 09 - Brisbane, Zlaté pobřeží a barvami zářící Sydney

 

24.5.2016

Ráno už je docela kosa. Nic nenapovídá tomu, že by jsme měli být za pár hodin u moře a koupat se.
Valíme si to do Brisbane a protože nemáme jasnou představu kam jet, míříme na centrum.
Centrum Brisbane je však zajímavě odstrčené a není zas tak veliké. Takže se tu hledá dost špatně parkování. Když už nějaké je, není rozhodně v naší cenové relaci.
Chvilka hledání, chvilka kličkování městem až nacházíme schůdnou alternativu a to jsou podzemní garáže zdejší university.
Ještě než najdeme ten správný vjezd, daří se mi přehlédnout jeden ostrůvek. Odbočuji doprava a protože se již někomu přede mnou povedlo sestřelit značku, která na něj běžně upozorňuje, přeskakujeme jej a za ohromného kraválu a zvuku skřípajícího plechu na něj sedáme.
Ještě že máme zespod pořádné plechování. Díky Horejsci!
Za ne menších a míň strašidelných zvuků z ostrůvku sjíždím a mířím správným směrem. No co dodat. Stane se. Hold máme volant na druhý straně a já koukal doleva, jestli něco nejede.

Univerzitní parkoviště má několik výhod. Tou hlavní pro nás je to, že zde můžeme stát hned několik hodin za přijatelný poplatek. Čas nás tedy netlačí a můžeme se v klidu kochat krásami zdejšího centra. A že je na co koukat. Po australském způsobu vtěsnané výškové budovy mezi ty původní a architektonicky krásné. Nenápadné parky, nabízející i v centru městského dění možnost dát pauzu. Pěší zóna na náš vkus řešena příliš svobodomyslně, až přeplácaně, ale proti gustu, žádný dišputát.

Hodně zajímavý je pohled z jednoho mostu na dálnici, která vede podél centra. Je to kontrast jako… jako kráva. Vážně. Na první pohled mě z toho až bolí oči, ale to je prostě australské řešení a kombinace moderního s tradičním.
Druhý břeh je o poznání klidnější s nádhernou promenádou a městským koupalištěm, veřejnou pláží v parku, která nás dostává. Škoda že nemáme plavky. Sluníčko už hřeje a osvěžení by bodlo.
Pro změnu se tak chladíme procházkou skrze botanickou zahradu, jenž současně slouží jako veřejný park. Taktéž zajímavá a rozhodně příjemná kombinace.

Vykoukaní a ušlapaní z města se pakujeme a vyrážíme směr Gold Coast. Kousek od moře si kupujeme na pumpě ledovou kávu a se zastávkami couráme po pobřežních uličkách.
Cucáme to přeslazené, ale výborné pití a kocháme se pohledem na pobřeží obestavěné paneláky.
Slaný vítr od moře a příjemná teplota vzduchu z toho dělají absolutně pohodovou záležitost.
Se spoustou zastávek stavíme v Surface Paradise, kde se nejprve kocháme pohledem na městskou pláž, šumící moře a sportující jedince s prknem i bez.
Protože už se pomalu začíná stmívat, rozhodujeme se dnes již nepokračovat a jdeme na obhlídku zástavby za námi.
Nacházíme malý a zcela nový krámek sympatických číňanek, které dávají ochutnávky bubble tea. Tomu Kačka nemůže odolat a tak se s nimi dáváme do řeči a nakonec,  jim děláme i jeden z prvních kšeftů.
Za odměnu si smím přinést počítač a využít jejich neveřejnou wifi a zkontrolovat emaily.
Procházíme se po okolí, nakupujeme dobroty na večeři, kterou si dopřáváme v OKI a pozorujeme dění okolo nás.

Ještě než přestavíme OKI na hotelovou verzi, spotřebováváme kredit na našem australském čísle a tak voláme a píšeme domů do ČR.
Následně zaleháme na parkovišti vedle jedné z městských pláží na Gold Coast, pod dohledem do tmy svítících mrakodrapů.

25.5.2016

Budí mě začínající provoz kolem nás. Je chvilka před svítáním a tak vylejzám z pelechu a jdu si ho s foťákem užít. Kačka se týhle krásy dobrovolně vzdává s možností ukořistit si na chvíli můj polštářek.

Východ se opravdu daří a rudá barva vycházejícího slunce se rozlévá do jemných vln vodní plochy přede mnou. Občas mě z rozjímání vyruší po ránu sportující a funící jedinci. Ranní běhání je tady hodně v módě, stejně jako rozcvička v parku. Trošku jim to závidím.
Kačka to dlouho nevydržela a přišla se taky podívat. Navíc přišla i se snídaní a tak si užíváme ovesnou kaši při pohledu na příchod nového rána.

„Jdeme do vody?“ mám chuť skočit do moře. Kačka se netváří a tak si jdu sám pro můj speciální plavecký vohoz, dárek od kolegů z Mikova na rozloučenou.
Je pravda, že tenhle model má okamžitý úspěch a vzbuzuji pozornost u všech poblíž. Voda je super, začaly chodit vlny a tak si to užívám. Kačka se courá po pláži, cachtá se bosky ve vodě a fotí mé dovádění ve vlnách.
Rychlá koupel ve veřejných sprchách a už pokračujeme po pobřeží dál na jih. Zajíždíme do zátok a užíváme si výhledy na pláže, surfaře a krásy zdejšího pobřeží. Nemají to tady fakt zas tak špatný.
Takhle si to užíváme celý den. Odpoledne si to opět zpestřujeme ledovou kávou a máme zase takový ten pocit, že nám patří svět. A nebo aspoň malej kousek.

Dnes pokračujeme za město a stavíme na jednom z odpočívadel. Je výrazně chladněji a tak se po večeři moc nezdržujeme a zalejzáme do pelechů, kde si večer zpestřujeme filmem na počítači.

26.5.2016

Jestli nám večer přišlo zima, tak teď je kosa jako svině.
„Ty vole! Čtyři stupně?“ mnu si marně oči při pohledu na teploměr. Marně. Teplota se nemění.
Přestavba je z pochopitelných důvodů v hodně urychleném tempu a snídaně odložena na později.

Navíc je dnes trošku víc oblačnosti a tak všechny zastávky podél pobřeží jsou výrazně kratší než včera. Dojíždíme až do města Port Macquarie. Děláme si pauzu a procházíme se po městě. Procházka kolem vody, kde se o zajímavou výzdobu starají vzkazy pomalované kameny.

Počasí se spíše mračí a tak pokračujeme dál v cestě. Nechceme do Newcastle přijet po tmě a tak stavíme o pár desítek kilometrů dříve v jednom z městeček, kde nocujeme na parkovišti mezi pumpou a posilovnou.

27.5.2016

Vyrážíme do Newcastle. Máme to třicet kilometrů a tak i přes lehce houstnoucí dopravu jsme ve městě rychle. Je ještě poměrně brzy a tak si město nejdříve projíždíme autem. Hledáme nejlepší výchozí pozici a nejlepší místo na parkování.
To se nám daří na samotném konci, pod pevností. Parkujeme a vyrážíme na ohlídku okolí a následně i centra jako takového.

Přímořská část, včetně městských lázní nejsou vůbec špatné. Vyhlídková věž na město je ale naprosto pecková. Krásný pohled do všech stran a přímo proti nám na kopci hlavní ikona Newcastle, nádherná a z výšky na město vyhlížející katedrála.
Naše kroky vedou spletí uliček, do kopce až k téhle cihlové krásce. Je to opravdu krásná stavba a tak nemůžeme vynechat ani prohlídku jejich útrob. Zrovna tu probíhá nějaká sláva a tak se chvilku zaposloucháváme do zpěvu zdejšího osazenstva.
Cesta dolů do města jde o poznání snadněji. Couráme pěší zónou, když se naše pohledy zasekávají na nápise jako „koláč“.
„Proč to máte česky? Jste z Čech?“ ptám se mladé paní ve stánku, prodávající nádherné koláče a další dobroty. Zjišťujeme, že Petra je naše rodačka, ale v Austrálii žije už několik desítek let. Kačka, mlsná koza naší výpravy nemůže odolat nabídce ochutnávky jednoho z koláčků. Jsou fakt výborný!
Ještě si vyjíždíme na pevnost, vychutnat si pohled na město a pobřeží z její perspektivy.

Prohlídka je vyhodnocena jako úspěšná a dostačující a tak pokračujeme směr Sydney. Je pátek odpoledne a tak si musíme chvilku postát i v „čoko block“ jak tady říkají domorodci dopravní zácpě. Moc pěkné přirovnání, koloně stojích aut.
Naštěstí se nás to týká jenom chvilku a už přijíždíme do škodováckého servisu, kde jsme první dny v Austrálii dopřávali OKI trochu péče.
Kluci už o nás vědí, díly pro nás mají nachystané a tak máme čas s nimi prohodit pár slov o tom jak to šlo, jak to jde a tak podobně.
Nahoře se koná zrovna nějaká promo akce na Audi a tak dostáváme nabídku na krátkou obhlídku a s tím spojené občerstvení.
Zástupci Audi z Německa, si přivezli vlastní hostesky a taky pravé německé würsty. To si pište, že si hodláme tu frontu vystát a užít si tu dobrotu. Holky jsou z Evropy a tak to odsejpá. Krásné děvy v krojích s naditými výstřihy, ale hlavně výborné a čerstvě ugrilované würsty s hořčicí a zelím.
Žrádlo! Já chci domů!

Přijíždíme k Jurajovi do dílny. Je to jak se vrátit domů. Okamžitě si začínáme vyprávět o našich zážitcích a tom co se všechno událo během naší nepřítomnosti u něho.
Trošku Jurajovi pomáháme se stěhováním a když se pak věnuje opravám neopravitelných součástek, dáváme trochu péče naší oranžádě. Trocha vyčištění od prachu, vyklepání filtrů a přípravy na nocování v garážích.

Večer a já bych tak strašně rád dopisoval články. Jenže náš úžasný počítač si prostě staví hlavu a není s ním řeč. Sakra práce. Je to technika, nemá názor! Má dělat to co já požaduju!
Otravná hláška o tom, že je v počítači něco špatně už mě nebaví. Vypínáme ho a jdeme spát.

28.5.2016

Je ráno. Normální. Další z mnoha. Lehká snídaně a stávkující počítač. Co víc si přát. Jestli ten krám nerozšvihám cestou, bude to malý zázrak.
Abych se uklidnil, jdu OKI vyměnit svíčky, aby jí to cestou domů pořádně pálilo.

Práce se podařila, OKI vrčí jako nová. No dobře tedy. Vrčí jako skvěle zajetá a s vyměněnými svíčkami. Na dnešní oběd máme pozvání k Johnovi, hrdému členovi klubu Škoda – Tatra, kousek za městem.
Kličkujeme si to ulicemi až před jeho dům. John je starší, usměvavý pán s náramně nakažlivým smíchem a neustále vtipkující.
Vyprávíme o naší cestě a on nás spolu se svou ženou poslouchá, pokládá doplňující otázky a pečlivě zkoumá naše videa.
Je úžasné jak člověk, který v Čechách nikdy nebyl, má tak rád české věci. Když nám pak ukazuje svou chloubu, oranžové embéčko, které by mělo být jedním z exponátů plánovaného muzea, žasneme pro změnu my.
Shodujeme se, že oranžová je nejlepší barva pro auto a já se nemůžu té klasiky vynadívat. Už jsem úplně zapomněl, jak taková kráska vypadá.
Společné foto, ještě s jedním kumpánem z klubu a loučíme se po pár prima strávených hodinách.

Jurajovi to nedá. Když mu vyprávím o komplikacích s počítačem, rozhoduje se jednat. Rozebíráme počítač a zkoušíme pomocí jeho počítače a kouzelných programů minimálně zachránit a zálohovat všechna data. To se daří úspěšně a tak zatím co se disk celý čistí a formátuje, vyrážíme společně do města na pivko.
Juraj nás vzal do Československé restaurace. Malá hospůdka, ve které to jen hučí, na talířích se nosí náramné dobroty a točí se tu české pivo. No to je něco pro nás. Stejně jak jsme stylově začali, tak v Sydney končíme.
U točeného a našim jazykům lahodícímu Gambrinusu si vyprávíme o životě a náramně se bavíme. Juraj je boží! Je to vážně skvělej chlap a my měli doslova z prdele kliku, že jsme ho potkali. Bez pardónů! Je to tak!
A protože sedím do uličky, má dnes Juraj smůlu s placením a pro změnu ho zveme my. Proč to tady píšu? Protože nechci, aby si někdo myslel, že jsme nějaký vyžírky. Je prima když nás někdo pozve, jsme tomu tuze rádi, ale nebereme to jako automatickou věc. No a když můžeme, rádi to oplatíme. V případě Juraje, je to to nejmenší a ještě pár piv má u nás schovaných.

Cestou zpátky nás bere Juraj přes město a my poprvé vidíme noční Sydney, rozzářenou do barev díky probíhajícímu festivalu Vivid. Je to pěkná podívaná a tak je plán na zítřejší večer úplně jasný.
Juraj nás vyklápí v garážích a jede domů. My se do noci pokoušíme na dálku s Pepou rozběhnout náš počítač. Nějaké pokroky tam jsou, ale jak to bude doopravdy, si netroufá říct ani Pepa.
A to se tím živí.

29.5.2016

Dnes máme v plánu vyrazit do města. Bohužel zjišťujeme, že z oblasti kde se vyskytujeme dnes, v neděli nejezdí autobusy. Honza s Jolanou mají ale skvělý plán. Půjčí nám kartičky na vlak.

Před tím než vyrazíme, se však ještě vrháme na poslední nutné servisní práce. Pomocí rezervy a vyprošťovacích vaflí si vytváříme provizorní rampu a měním benzinový filtr. Přesně ten, co matláci v Darwinu neuměli ani objednat. Bych se tím mohl v Austrálii docela slušně živit.
Výměna hotová, navíc vyměněná i trhající se vlaječka na anténě a tak vyrážíme o kousek blíže do města, k nádraží kde se potkáváme s Honzou a ten nám půjčuje kartičky na vlak.
Po dlouhé době zase jedeme vlakem. To je bezva změna. Doma to budeme muset taky párkrát zkusit.

Vystupujeme na centrální nádraží a hezky po svých si procházíme centrum Sydney. Je to jedinečné město, které má rozhodně co nabídnout. Výškové a ve slunečních parscích se třpytící mrakodrapy jsou krásné. Nás mnohem více uchvacují o poznání nižší, ale o to majestátnější stavby s puncem historie a stavitelského umu.
Katedrály, kostelíky, budovy muzeí a některé další. Je to krása a nás to baví. Je to nejspíš dáno tím, že nám jako evropanům je tohle prostě bližší.
To vše doplněné o udržovanou městskou zeleň v podobě parků, kde nechybí záhony, vodotrysky a zvědavé veverky.
Postupně kličkujeme městem, až přicházíme pod jeden ze symbolů města, Harbour Bridge.
Vybíháme po schodech na most a užíváme si jedinečný pohled na Opera house a celu zátoku, nad kterou se pyšně tyčí nablýskané a moderní věžáky down townu.
Ani pod mostem se nám nelíbí o nic méně. Historické stavby, věžičky, kouzelné uličky a k tomu navíc nedělní trhy. Dovolenková atmosféra, kterou si užíváme stejně jako různé ochutnávky na stáncích.
Pomalu se suneme k Opera house, neboť tam máme domluvené rande s Honzou a Jolanou, kteří do centra vyrazili na skútru.
Potkáváme se a jdeme zaujmout palebnou pozici do parku nad Opera house, kde máme skvělý výhled na Operu a zátoku s mostem.
Honza je skvělý provianťák a tak přinesl pivko a chipsy. Jak říkám, dovolenkový rozměr má to dnešní odpoledne. Sedíme, kocháme se pohledem a vyprávíme si, co se stihlo udát od doby, co jsme se neviděli. To studený pivo byl fakt dobrej nápad Honzo!

Sluníčko se ztrácí za ocelovým obloukem mostu a následně za hradbou z domů, aby dalo prostor noční tmě a hře světel velkoměsta. Jenže ta pravá hra světel začíná o chvilku později.
Přesně v celou se rozsvěcí střecha Opera house, stejně jako stěny věžáků v zátoce a začíná dnešní Vivid představení.
Užíváme si to a jen žasneme, jak si s tím pořadatelé vyhráli. Město mění barvy, po Opeře se pomocí projekce probíhají ještěrky a my nevíme kam dřív s očima.
Následuje přesun na druhý břeh zátoky, kde si užíváme to samé představení, jen z jiné perspektivy.
Je to nádherný, je to pecka.
Když už nám z těch světel vážně přecházejí zraky, loučíme se. My vyrážíme na vlak a Čajčíci hledat ve tmě motorku.
My našli nádraží, Honza s Jolčou motorku a tak se o hodinu později potkáváme na nádraží, kde čeká celá zmrzlá i naše OKI.
Loučíme se a protože je Honza kabrňák, daruje nám celý karton piv. Na to nejsou slova díků, budeme to muset všechno vypít na jeho zdraví. A rádi. Díky Honzo!

30.5.2016

Na dnešek jsme plánovali vyrazit do Modrých hor. Jenže změna je život. Kačka si moc přeje strávit ještě jeden den ve městě a ještě si ho trošku užít. Vzdávám se tedy dobrovolně Modrých hor, ve prospěch spokojenosti něžné poloviny naší expediční posádky.

První úkol dne je však rozloučit se s Jurajem. Nesnáším loučení. Nevím jak se chovat a co říkat. Po jihoamerickém zvyku ho na rozloučenou objímám a slibuju, že až znovu přijedeme do Sydney, čeká ho podstatně víc piv. Juraj kýve na souhlas a my se s ním definitivně loučíme. Tedy během téhle cesty. No i když, člověk nikdy neví.

Dalším úkolem dnešního dne je schůzka a rozhovor v rádiu s Filipem, kterou jsme na rychlo upekli.
Jedeme za Filipem přímo do rádia a tam si ve studiu hrajeme na superstar. S obřími sluchátky na hlavách, prskáme do mikrofonu a popisujeme naše zážitky z Austrálie.
Je to strašně prima a asi by nás to bavilo dělat častěji. Studio je totiž hrozně fajn místnost.

Na doporučení Filipa parkujeme bezplatně kousek za rádiem a vlakem vyrážíme znovu do centra Sydney. Užíváme si nádherné počasí, několikrát si zas a znova obcházíme slavnou Operu a já pořád nemůžu uvěřit tomu, že není její střecha železná.
Fakt! Já si vždycky myslel, že její střecha je z hliníku a že je to jen jedna budova. Omyl. Celý Opera house je složený z několika budov a střešní krytinou jsou dlaždičky. Fakt jsem to nevěděl. Kačce zase přijde menší, než si myslela.
No a to je přesně ten důvod, proč musíme všude jet. Abych to viděli na vlastní oči a zjistili jak to je.

Spokojení, trošku ušlapaní se vracíme vlakem k autu a vyrážíme z města, které se začíná nořit do tmy. Dneska už neuvidíme světelná představení, jedeme totiž směr Canberra.
O zpestření se nám však starají další obyvatelé Austrálie.
Až v Austrálii jsme byli upozorněni na zvíře jménem Wombat. Možná jsem jej už před tím někdy viděl na obrázku, ale jeho jméno mi bylo utajeno. Je to taková kombinace koaly, divokého čuníka a bobra.
Zvláštní a pro řidiče v noci dost nebezpečný plyšák. Během našeho pobytu jsme jich viděli pár přejetých, ale živého ani jednoho.
Dneska, při cestě nocí stíháme zahlédnout za dvacet minut tři. Jeden si to dokonce šněroval klidně přes cestu, aniž by se rozhlédnul.

Jedeme tmou a snažíme se ujet co nejvíce z trasy do Canberry. Když nám teploměr hlásí jen čtyři stupně, celý vyjukaní si to fotíme. Tahle fotka je nakonec ale smazána.
Když totiž před půlnocí stavíme někde, kdo ví kde v lese, ukazuje teploměr půl stupně pod nulou.
Tak to jsme vážně nečekali. Rychlá přestavba a ještě rychlejší zavrtání se do spacáků.
Dneska se budeme muset hodně tulit.

 

 

 

 

Australská města a jejich architektura je tak trošku jako Austrálie sama. Všehochuť. Nejsou tady vysloveně historická centra a nebo striktně vybudované nové down towny. Z toho co jsme viděli, se vždy jednalo o kombinaci obojího a je nutné podotknout, že docela povedenou.
Samozřejmě, že nekonečná předměstí a průmyslové části jsou stejně nepůvabné všude na světě.
Líbí se nám, jak jsou tady celkem s citem slučovány, na první pohled neslučitelné druhy staveb. Je to nenásilné a celkový dojem nenarušující. Zkrátka povedené.

Naopak venkov a malá městečka jsou někdy tak krásně kýčovitá, až se stávají roztomilá. Zde většinou platí, že účel světí prostředky a tak je zde hleděno především na funkčnost.
Venkov často připomíná westernová městečka z USA, jen některá výzdoba, hlavně ta vojenská občas postrádá soudnost. Ale pokud to nevadí těm, co tu bydlí, musíme to brát, tak jak to je.

Australská města se nám líbí a je to určitě dáno i tím, že se tu nešetří zelení a dbá na pořádek.