Austrálie 10 - škodovky a klokani v Canbeře, OKI vyplouvá!

au
4. června 2016

 

31.5.2016

Jestli byla kosa, když jsme šli spát, tak teď ráno je zima jak v Rusku. Troška ironie, když právě to je další místo na naší cestě.
Balíme zrychleně, abychom se aspoň pohybem zahřáli. OKI je omrzlá jak nanuk, kovový věci zebou do prstů. Ale jinak je to tady kolem nás moc pěkný. Fakt krásný ráno, jen by nemuselo mrznout.

Snídáme až za jízdy. Banány, které jsou po dnešní noci lehce ztuhlejší, chutnají skvěle.
Cesta je díky brzkým hodinám prázdná a my si tak přes kopečky uháníme do hlavního města Austrálie.
Přijíždíme k české ambasádě, ještě před dohodnutým časem. Nevadí. Hned jsme zaregistrováni a pohoštěni teplým čajem a kávou. Zároveň se nám do ruky dostávají naše pasy s ruskými vízy, které tu na nás čekali. Jupííí, cesta do Ruska dostává reálnou podobu!
Vyprávění o třech měsících v rajónu ve zkratce a už dostáváme pokyn zvednout kotvy a v závěsu za velvyslaneckou škodovkou, míří ta naše škodovka, do prodejny škodovek v Canbeře.
Vítá nás George, původem slovenský Jura, jenž tady z pochopitelných důvodů prodává vedle jiných značek taky škodovky.
Vyprávíme Georgovi a jeho manažerům o naší cestě ve společnosti našeho pana velvyslance a máme chvilku pocit jako nějaké slavné osobnosti. Pořád kolem nás totiž skáče fotograf a kameraman.
Je to strašně prima setkání se strašně prima lidmi. Když vyprávíme o zkušenosti v Darwinu, je nám líto, že to nevyšlo až sem. To by byla úplně jiná péče.
Darujeme všem české rybičky, pácháme ještě několik dalších společných fotek a musíme odmítnout všechny nabídky na oběd, benzín či finanční podporu. Nebylo by to fér. Ale přesto souhlasíme s logem na zadním blatníku OKI, protože tohle místo si pozornost rozhodně zaslouží.
S Gerogem si pak ještě dobrou půl hodinku povídáme sami. Je to moc prima chlap.

Vyrážíme do města. Při první návštěvě Canberry jsme to nechali na teď a tak si teď, jedeme prohlédnout to víc funkční než krásné město.
Jestli jsem se v minulém článku vyjadřoval o městech v Austrálii, Canberra je trošku mimo vše. Je to nově vybudované město. Je moderní, je funkční, ale je takové neživé. Nevím jak to popsat, ale zkrátka všechna ostatní města se nám líbila podstatně více.
Jako první navštěvujeme zdejší nový parlament. Zvláštní moderní stavba zahrabaná do kopce. Vlastně to trošku vypadá jak takový bungr.
Nejdříve si tu krásu dvakrát objíždíme autem a následně využíváme možnosti návštěvy interiéru.
Samozřejmě, že jsem si nechal v kapse mikováckej nůž a tady mají rám, aby ho objevili. Nechce se mi vracet s nožem do auta a tak vykládám veškerý obsah svých kapes do košíku a posílám pod rentgen.
„Píšťalka dovnitř nesmí“, upozorňuje mě ještě před rámem, ostraha na kovovou píšťalku co nosím na klíčích od auta.
Nechápu, ale pokračuji rámem za košíkem s mými věcmi. Kolega pečlivě sledující monitor, bere klíče a znovu mě upozorňuje na píšťalku.
„Tohle dovnitř opravdu nesmí“, dostává se mi dalšího upozornění. To je sranda. Řší píšťalku a že je pod klíčema nůž je nechává v klidu. Omyl. Už ho zahlédli.
„Počkej ty tady máš nůž“, odhaluje můj zavírák.
„Člověče ty sis nevšimnul nože“, řehtá se svému kolegovi a mě si skoro nevšímá.
„Hele tady máš číslo a až půjdeš zpátky, tamhle u toho okénka si to vyzvedneš. Ostatní věci si můžeš vzít“, řeší to strážný s klidem a bere košík s klíčemi, píšťalkou a zavírákem do úschovny.

Naprosto odzbrojeni a to doslova se procházíme budovou parlamentu. Uvnitř to vypadá o malinko lépe než zvenčí, ale stejně, s námi se rovnat nemohou. Ani náhodou.
Pomalu si procházíme všechny, veřejnosti přístupné prostory a pořizujeme pár fotek z téhle původně neplánované exkurze.
Vyzvedáváme si klíče s nožem a vracíme se k OKI abychom pokračovali o malinko níže, k původní budově parlamentu, které dnes slouží jako muzeum a galerie.
Podstatně zajímavější a taky vtipnější však je malé tábořiště pod tím, poukazující na původní obyvatele, kteří se touhle formou snaží na sebe upozornit. Působí to však spíš komicky.

Pár hodin ve městě, které je v celku nové a moderní, ale takové příliš betonové a bez života. Nejsme z Canberry rozhodně kdoví jak odvázaní a tak pár hodin stačí a pokračujeme v našem dnešním plánu, do kterého spadá setkání s Chrisem, prezidentem klubu Škoda - Tatra.

Potkávám se s Chrisem na jedné pumpě poblíž jeho domu a následuji jeho novou škodovku k němu do dílny.
Jističe cvakají, zářivky vrčí a v oranžovo bílém světle se přede mnou rozzařuje Chrisova dílna a jeho poklady.
„Wau!“ neovládám svůj údiv. Bledě modrá Octavia, škodovácký klenot a dávný předchůdce naší OKI. Nádherný a nablýskaný kousek v plné kráse a taktéž plně funkční. Kousek opodál, papalášská „šestsettrojka“ Tatra. A aby toho nebylo málo, jsou tu ještě dvě nákladní Tatry.
Všechny kousky v nádherném stavu.
„Tak třeba tady tu krásku, jsem dostal od svého tatínka a před čtyřiceti pěti lety jsem v ní vyrazil se svojí ženou na svatební cestu. Pořád je to fešanda a ve skvělé kondici. Octavia i žena“, vypráví mi a šprýmuje Chris a já nevěřím vlastním uším ani očím.
Následná ukázka jak vrčí motor pod kapotou Tatry je důkaz, jakou skvělou péči se těmhle strojům dostává. Je to nádhera a já jsme z toho unešený. Unešený o to víc, že ani Chris není původem Čech. Prostě si jen zamiloval české výrobky.
Na rozdíl od Johna, ale již byl v Čechách a to několikrát.
Jedeme spolu k němu domů, kde se seznamuji s jeho manželkou a společně trávíme další hodinu náramným vyprávěním. Jsou to úžasní lidé. Škoda, že není víc času. Ale je strašně fajn je poslouchat.

Vracím se již tmou k české ambasádě. Poslední křižovatka, pomalu se rozhlížím, když tu najednou z levé strany vyskakuje z křoví klokan. Ještě že dobržďuji před křižovatkou a jedu krokem. Dupu na brzdu a okamžitě stojím na místě. Klokan taky brzdí, ale nemá tak kvalitní obutí a tak mu doslova ujíždějí kopyta a plácá sebou o zem. „Ťuk!“ V setrvačnosti hlavou klepne o nárazník, okamžitě skáče na zadní a mizí na druhé straně silnice.
„No ty vole! Klokan, krávo! Ty si mě porazil“, musím se smát. Celou dobu v Austrálii nás všichni varují na klokany na silnici a nakonec mám předposlední den v Austrálii s klokanem srážku. Teda vlastně klokan se mnou. Naštěstí to bylo ale jen ťuknutí a tak jsme všichni v pořádku, včetně hopsala.

1.6.2016

Ráno nic moc. Myslím počasí. Je v tý Canbeře vůbec někdy opravdu hezky? I přes ne zrovna slunečné dopoledne, vyrážíme nahoru na kopec, kde jsme poprvé zahlédli ohromnou skupinu klokanů.
Stejně jako tenkrát parkujeme a jdeme na procházku. Jediný a podstatný rozdíl je, že dneska máme foťák a nabitou baterku.

Jdeme po cestě jako tehdy, dál od hlavní silnice. Protože jsme nedočkaví a strašně moc si přejeme nějaké klokany zase vidět, opouštíme polňačku a jdeme směrem k lesíku.
„Támhle! A táhle!“ výská Kačka radostí, že tu zase jsou.
Okamžitě a nekompromisně tasím svou foto zbraň a pálím. Prvních pár záběrů. Nejsou kdo ví co, ale něco je víc než nic. Jdeme pomalu blíž a k našemu údivu, klokani se skoro nebojí. Někteří se jen narovnají a začínají si nás pečlivě prohlížet. Někteří stříhají ušima, jiní jen přežvykují a dělají, že je nezajímáme.
Ještě pár metrů a najednou z trávy vyskočí desítka do té doby v trávě ležících.
„No ty kráso!“ vylétne pro změnu ze mě. Samozřejmě na nic nečekám a prst na mé spoušti jak by smet. Je to nádhera. Kolem nás je několik desítek klokanů. Normálně divokých, žádná zoologická. To je pecka. Fotíme, natáčíme a bavíme se tím, jak se povalují v trávě.
V klokaní společnosti vydržíme postupně procházet skoro hodinku. Je to fakt pecka!
Máváme klokanům na rozloučenou a zase se vracíme k autu. S plnou kartou snímků a nadšení z toho nezvyklému zážitku. To je pěkná rozlučka.

Krátká zastávka na ambasádě a rozloučení se všemi. Děkujeme za jejich čas a pomoc při naší návštěvě Austrálie. Možná to nevíte, ale osazenstvo naší ambasády v Canbeře je skvělý!

Vyrážíme cestou, kterou už známe do Lakes Entrance, za naší kamarádkou Olinkou.
Olinka s Johnem už na nás čeká. Trocha vyprávění a jedinečná koprovka, kterou pro nás Olinka nachystala.
Zatím co holky se věnují pračce, já s Johnem řešíme sport a u toho zálohuju všechny fotky.

2.6.2016

Olinka s Johnem na dnešek naplánovali malý výlet po okolí. Plánovali i s námi. Bohužel musíme toho dost připravit a stihnout. Sbalit se, umýt auto a podobně a tak je musíme nechat jet samotné.

Drbeme OKI aby ani do Ruska nepřijela jako špindíra, přebalujeme, ukrýváme suvenýry aby se při celní kontrole nic neztratilo a pakujeme krosnu, která bude zatím s námi v Asii.
Protože držíme slovo dané našim partnerům a protože jsme to během cesty Austrálií nikde nestihli, dodatečně vypalujeme vzorek na mobilní pálenici pro Nitaru.
Závětří zahrady a kolem klid, je skoro až nuda. Jde to jako po másle. Taky ale zjišťujeme, že nám nejspíš australští celníci v duchu pečlivé kontroly, vylili předchozí vzorky. Co dodat. Pálíme o sto šest!

Odpoledne již trávíme všichni společně, vyprávíme si u sklenky vína a máme takový ten pocit, že se nám odsud nechce. Nejen od Olinky a jejich dobrot, ale z Austrálie jako takové. Najednou nám přijde, že jsme toho strašně moc nestihli a ještě by jsme chtěli vidět.
Hold musíme přijet ještě jednou.
Prima večer dnes ukončujeme dříve, neb nás čeká brzké vstávání.

3.6.2016

Tři čtvrtě na čtyři. Nic po čem by normální člověk toužil, vstávat takhle brzo. Musíme. Čeká nás dlouhá cesta do Melbourne a nakládka OKI.
Krátké loučení s Olinkou, ještě svačina na cestu a pomalu mizíme Olince ve tmě, stejně jako ona nám.

Cesta utíká rychle. Žádný provoz, ani zvířata neskáčou přes cestu a tak uháníme vpřed. Vše jde podle plánu. Poslední tankování jen pěti litrů, aby to vyšlo tak do skladiště a troška zbylo na vykládku v Rusku.
Je legrace, jak projíždíme Melbourne a už víme kde odbočit, do kterého pruhu se zařadit. Jsme tady jako doma. Na poprvé trefujeme odbočku k depotu a i přes snahu stavebních strojů nás těsně před cílem zmást, prokličkováváme úspěšně k bráně.
Hned přibíhá týpek v oranžové vestě, který o nás ví a ukazuje nám kde zaparkovat.
„Jste tady úplně přesně“, vychází zpoza rohu Frank a vítá se s námi.
Nemůžu si odpustit pár vtípků na dochvilnost a australské zvyky a tak si vykoleduju žuchnutí do zad. No co, naběhl si sám.

Jde to jak po másle. Fasujeme oranžové vesty. Popojíždíme k hale, kde už je nachystaný kontejner a bez větších rozpaků do něj s naší oranžádou nacouvávám.
Odpojit baterku, chvilka dohadů, zdali nechávat klíče či nikoliv. Prásk, prásk, vrata kontejneru jsou zavřená a OKI definitivně připravená k cestě do Ruska.
Podepisujeme poslední lejstra, vracíme vesty a vyrážíme s Frankem směr letiště. To byl fofr.
Ještě s Frankem prima kecáme v autě a tak půl hodinka cesty utíká rychle. Frank nás vykládá na melbournském letišti. A je to. Další velká kapitola dopsána.
Loučíme se. My máváme, Frank troubí a je to. Konec.

Přemisťujeme se do mezinárodního terminálu, kde se připojujeme na internet a pouštíme se do hledání letenek. Na dnešek už za rozumnou cenu nic není a bohužel tady nemají letecké společnosti kiosky, kde by se dalo letenky koupit na přímo.
Kupujeme tedy až na zítra a vůbec, ale vůbec se netěšíme na noc na letišti. Vypadá to totiž, že tady s takovými jako jsme my, moc nepočítají.

Postupně se střídáme v hlídání batohů a průzkumu nevelkého terminálu. Kačka vylepšuje již ztracenou bilanci s kabelkami a dělá si i v Austrálii slušný zářez pořízením dalšího kousku do sbírky.
Pácháme i dobré skutky, když nacházíme a zachraňujeme před ztrátou mobil a brýle nějakého Inda. Chudák by nám rád poděkoval, ale neumí vůbec anglicky.
Střídavě se rozvalujeme na lavičkách, které nejsou vůbec připravené na možnost nocležení a bloumáme letištní halou. Vyhlídky dnešní noc jsou fakt mizerné.

4.6.2016

Občasné zamhouření očí nelze brát ani náhodou jako spánek. Prostě jsme celou noc pročumákovali a ve čtyři ráno jsme už totálně na kaši. Už ať otevřou odbavovací pult a můžeme se pohnout.

Samozřejmě, že odbavení nemůže probíhat bez komplikací. Nejdříve nám nechtějí vzít tašku, pak za ní musíme zaplatit navíc a když je vše odbavené, najdou mi sekuriťáci na rámu třináctku klíč, se kterou jsem odpojoval baterku v OKI. Nezabírá tvrzení, že to patří ke stativu a tak se musím vrátit na „check in“, nechat si znovu vytáhnout již odbavený batoh, strčit do něj klíč a batoh znovu odbavit. Jo legrace musí být!

Konečně je vše hotovo a my sedíme před „gejtem“ a čekáme, až otevřou rukáv do letadla.
„Tak je to za námi. Tři měsíce v Austrálii“, plácám Kačku po stehně.
„Ale nebudeme smutný. Stejně se sem zase vrátíme“, dělá si Kačka srandu říká o Austrálii úplně to samý, jako o každý jiný zemi. Prostě se sem vrátíme. A proč ne, vždyť to tu je celkem fajn!

Good bye Austrálie, good bye kloukn lend!!!

 

 

 

Austrálie! Jedinečné místo na zeměkouli. A to bez pardonu. Země, kontinent, nabízející nic a přesto mnoho. Je těžké po deseti článcích tu znovu popisovat jaká je.
Stručně řečeno, je návyková!
Austrálie je krásná i když v mnoha ohledech pro našince těžko pochopitelná, je otevřená i se všemi svými zákazy a přeopatrnými nařízeními či pravidly. Je trošku pomalejší, ale o to víc pohodová.

Nás tahle země určitě uchvátila a řadíme ji mezi ta místa, kam se chceme znovu vrátit. Je to země, kde je většina věcí v pořádku, kde nikdo neřeší, odkud vlastně jste, protože každý je odněkud.
Austrálie je obrovská a z větší části nehostinná. Ale to je právě to, pro Austrálii tak symbolické. Ta její drsná krása, po které musí toužit srdce každého dobrodruha.
Na druhou stranu všechno co člověk potřebuje, pak snadno najde na jednom relativně malém místě.

Má i spoustu nedostatků, ale stejně je ta oranžová placka krásná! Je jedinečná a opravdu návyková.

 

Austrálie
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Canberra
Austrálie - Lakes Entrance
Austrálie - Lakes Entrance
Austrálie - Melbourne
Austrálie - Melbourne
Austrálie - Melbourne
Austrálie - Melbourne
Austrálie - Melbourne
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit