Thajsko 02 - znovu v Bangkoku, české rozptýlení, fotbal a čekání na víza

 

4.6.2016

Přistáváme, jsme zase v Thajsku. Pasová kontrola, vyzvednutí batohu a už si to šineme ke stanovišti taxi. Přichází na nás řada a vysmátý řidič s námi uhání nočním Bangkokem.
Sedíme mlčky a jen pozorujeme do tmy zářící velkoměsto. Jsme utahaný jak siamský koťata, ale jsme šťastný. Jsme takový krásně spokojený. Těšíme se na něco k jídlu, na sprchu a do postele.

Taxikář nás vyhazuje před levným hostelem, který jsme si na první dvě noci zarezervovali. Počty mu moc nejdou a tak nejdřív svým součtem okrádá nás a následně i sebe. Naštěstí počítám z hlavy o chlup lépe a tak se brzy dobíráme správné sumy.

Házíme tašky na mini pokoj a vyrážíme do ulic. Pár drobností na zub, studený pivo a nakonec si dopřáváme i masáž. Holky si nás pamatují a tak mají z našeho návratu ohromnou radost.
Studená sprcha a postel. Jsme totálně k.o.!

5.6.2016

Kačka má pěkný chrchel. Asi následky podchlazené letištní haly v Melbourne. Jen se tak válíme a dopřáváme našim tělům to, co si zaslouží.

Odpoledne jdeme omrknout jiná ubytování, které jsme si našli na netu. Rychlý průzkum, rezervace a zpátky na pokoj.
Pouštíme si film a díky dospávání poslední australské noci, jej na třikrát dokoukáváme.

Venku už je tma a začalo pršet. Jdeme ven, sedáme si na zápraží a pozorujeme ten liják. Je to pěkný pozorovat jak prší. Aspoň se vyčistí vzduch.
Hned jak přestane, vyrážíme ulovit něco na zub a dopřát si další masáž.

6.6.2016

Pořád dospáváme deficit z letištní noci v Melbourne. Naštěstí je tady docela klid a tak se to dá.
Zbytek dopoledne troška práce na kompijútrech a už se pakujeme.
Chvilku před polednem se přemisťujeme na včera vybraný hotel, blíž k centru dění a s klimatizací.

Pokoj je o chlup větší a máme svoji koupelnu. Klimatizace nejspíš pamatuje ještě předchozího thajského krále, ale funguje.
Okamžitě si dopřáváme luxus v podobě teplé sprchy. To je žrádlo. I v tomhle vedru má teplá sprcha co do sebe. Wau! Vydrbaný, si dopřává relax s filmem v posteli. Zasloužíme si to!

Odpoledne se proto příliš nemění činnost, jen si to obohacujeme o studený nanuk. Relax!
Večerní již snesitelná venkovní teplota, procházka a ochutnávky z nabídky zdejších stánkařů.
Vše završujeme parádní masáží a poslechem živé hudby z vedlejšího baru.

7.6.2016

Ani dnešní den není v ničem výjimečný. Válení se v posteli, koukání na filmy, spaní, nanuky a večer pouliční ochutnávky, studený pivo, to vše završené thajskou masáží.

8.6.2016

Dnešní den taky není kdo ví jak výjimečný, ale už se něco děje. Bereme taxi a vyrážíme na mongolskou ambasádu, žádat o vízum.
Se zdejšími taxikáři je hrozná legrace. Asi jako všude. Nejdřív nám nabízí svezení za pět set. Trváme na taxametru, souhlasí, ale stejně to v polovině cesty zkusí, že to udělá za pět set tam i zpátky.
Stále trváme na taxametru a tak nás před ambasádou vykládá za sto dvacet báthů. Jak říkám. Je s nimi legrace, jsou to šprýmaři.

Žádný lidi, žádná fronta, rychle vyplňujeme formulář, darujeme fotky a půjčujeme pasy, abychom si mohli za dva týdny přijít pro hotová víza.
Samozřejmě že to nebude zadarmo. Bohužel Mongolsko pro nás znovu zavedlo vízovou povinnost a tak naše další kroky vedou do banky, kde skládáme na přepážce v přepočtu víc než dva tisíce za jedno vízum. No jo, každá sranda něco stojí.

Venku začíná peklo. Vedro, že by to zabilo vola. Uklízíme se na pokoj a vedle filmu si taky dopřáváme skype spojení s domovinou.

Odpočatí, když už slunce nežhne tolik, znovu vyrážíme do ulic. Cestou z banky jsem totiž zahlédl pouličního hodináře a tak si konečně nechávám po několika měsících opravit pásek na hodinkách.
S opravenými hodinkami a ledovou kávou stejně mizíme na pokoj a dáváme si ještě jeden film.

Ani dnešní večer, nemůžeme měnit náš rituál. Grilovaný špízky, studený pivo a thajská masáž.

9.6.2016

Dneska jsme si zase přispali. Naše těla regenerují. Taky jsme neměli pěkně dlouho žádný pořádný volno. Lehká snídaně a zkoušíme zařídit přes internet víza do Myanmaru.
Bohužel můj druhý pas, již nemá dostatečně dlouhou platnost a tak budeme muset počkat, až nám vrátí pasy z mongolské ambasády.

Lehký oběd a opět relax v klimatizovaném pokoji, válení se a koukání na filmy. Nebojte, občas i něco vytváříme, jako že píšeme články a tak podobně. Máme skluz jak hrom, takže něco dělat musíme. Ale rozhodně to úplně nepřeháníme. Odpočinek je taky potřeba.

Večeře v zapadlé uličce v podobě grilované ryby a studené pivo. Dnes pro jistotu jen masáž nohou.

10.6.2016

Dlouhé vylehávání, lehký oběd, pohodička jazz a večerní ochutnávky, pivko a masáž. Vážně se to dá pár dní takhle vydržet.
Jediné zpestření dnešního večera je pozorování bouřky z hotelové terasy na chodbě. Samozřejmě se studeným pivem a oříšky.

11.6.2016

„Slepice jedny!“ vrčím na štěbetající uklizečky na chodbě. Takovýhle budíček vážně potěší. Aby neměly roupy, podávám jim hned ze dveří plný koš s odpadky a použité ručníky.

Dopoledne se věnujeme tvůrčím činnostem a plánování. Po obědě si dáváme šlofíka a protože jsem dneska nějaký otrávený, jde na masáž jen Kačka.

12.6.2016

Chce to změnu, shodujeme se a tak abychom pořád jen neseděli zavřený na pokoji, jenž nemá ani okno, protože to bylo za příplatek, vyrážíme do jedné z kaváren naproti přes ulici.
Kačce to píše, mě vůbec. Kačka tvoří, já jen ucucávám rychle teplající kolu a pozoruji ruch na ulici.

Oběd a zase se uklízíme na pokoj. To je vedro, že by to zabilo dva voly. Chvilku relaxujeme, chvilku něco tvoříme a chvilku neděláme vůbec nic. Jde to vůbec?

Skoro půl dne se neúspěšně zkoušíme potkat s Ríšou, který je na naše doporučení na stejném hotelu.
Ríša je polovička z expedice „Škoda simply never“, která startovala zhruba jako my v růžové felícii, jen na trošku kratší cestu. Ale to je úplně jinej příběh.
Jsme v marketu naproti hotelu, čekáme abychom mohli zaplatit za nové zásoby tekutin, když se k nám najednou přiřítí vysoký blonďák a drobná slečna.
„Ahoj! Tak konečně jsme se dohnali“, zubí se na nás Ríša a jeho drahá polovička Sára.
Chvilku drbeme ještě v marketu, ale protože už jsme všichni dneska zbití, domlouváme se na zítra.

13.6.2016

V duchu včerejší dohody, vyrážíme na oběd ve čtyřech. Drbeme o cestách. O té naší i o té jejich. Jsou totiž právě na cestě domů po pár měsících ve světě.
Vzhledem k tomu, že se vidíme poprvé v životě a že s Ríšou jsme byli ve spojení jen přes fejsbůk a to spíš jen sporadicky, máme si toho opravdu co říct.
Domlouváme se na zítra na společný výlet na plovoucí trhy. Ve čtyřech dojednáváme super podmínky a protože to šlo hladce, děláme si malý výlet už dnes. Vyrážíme do obchodních center s pokusem sehnat pro nás nový gorila stativ.
Obchoďáky v thajském provedení se liší od tržnice jen v tom, že je tu klima a jezdící schody. Ale i to je zkušenost a tak celý ušlapaní po pár hodinách valíme zpátky na hotel.

Po pár hodinách odpočinku se opět potkáváme a vyrážíme do víru velkoměsta. Bereme oba výletníky na masáž do našeho oblíbeného salónu. Samozřejmě, že to utíká o poznání rychleji, když u toho pořád drbeme. Bereme to jako přípravu na dnešní fotbalový zápas naší reprezentace, na který okamžitě vyrážíme do jedné ze zapadlých hospůdek.
Fandíme s nadšením, držíme palce, ale bohužel, nějak to nedopadlo. No co se dá dělat. Není všem dnům konec a kdybychom vyhráli, chleba by asi stejně levnější nebyl.

14.6.2016

Dneska vstáváme dřív. Vyrážíme na včera domluvený výlet, podívat se ven za město, na tradiční plovoucí trhy. Minibus nás nabírá na čas a pak s námi jede… jako dobytek.
Ale to je tady normální. Klima přepálená, že mi umrzaj uši a všichni lítáme ze strany na stranu.
Po hodině zběsilé jízdy brzdí a jsme na místě. Přesedáme do mělkých a od pohledu ne zrovna stabilních loděk a začíná přesun do kanálů, kde se trhy konají.
Nevím jestli je náš kapitán pod vlivem a nebo to řídí prvně, ale některé manévry jsou vážně pozoruhodné.
Jsme na místě. Pár organizačních pokynů, v kolik a kde na nás bude zase čekat náš řidič a ztrácíme se v útrobách pozemní části trhů.
Během chvilku nás zaplavují stánky s nabídkou naprosto všeho. Od malých budhů, přes střední slony, hadry, elektroniku až po ovoce a rádoby značkové hodinky.
Vylejzáme si na první lávku nad vodou a pozorujeme ne zrovna rušný provoz zdejšího kanálu.
Popocházíme radši dál, od skupinek turistů a nacházíme další ramena, kde jejich koncentrace slábne a kde se víc než loďky s vyjukanými turisty, na vodě pohupují vratké bárky domorodých prodejců.
Ovoce, zelenina, ale také plovoucí gril, to vše je tu k vidění. Nevidíme takové trhy poprvé, ale stejně je to krásně zajímavé. Procházíme si takhle několik ramen kanálu a zkoumáme zdejší nabídku, stejně jako umění obchodníků nejen ve vyjednávání, ale i ovládání jejich plavidel.
Dvě hodinky se takhle couráme, ochutnáváme různé dobroty a nasáváme zdejší atmosféru.

Cesta zpátky se liší jen ve směru, nikoliv však ve stylu jízdy. Je to dobytek. Snad nás nikde nevyklopí.
Zmoženi brzkým vstáváním i šílenou dopravou, zálejzáme na pokoje a dáváme odpolední pauzičku.

Vylejzáme až za tmy, když je venku snesitelné klima. Společně vyrážíme mlsat na pouliční trhy a následnou masáž.
Zatím co my s Kačkou zůstáváme sedět na obrubníku a cucáme studené pivko, Ríša se Sárou se loučí a jdou na kutě. Ráno totiž vyrážejí na pár dní prozkoumat další části Thajska.
My se na obrubníku nakonec zdržujeme o chvilku déle. Ještě jedno pivo a k tomu oříšky. A hrozná legrace při pozorování taxikářů, jak postrkávají svoje auta, aby vždy jeden z nich mohl vyjet.
Jinej kraj, jinej systém.

15.6.2016

„Drrrrrrr, cink, cink, drrrrr…“, budí nás strašné zvuky. Na našem patře nastoupila četa dělníků a začali hotel demolovat. Asi je v plánu přestavba jednoho z pokojů, ale působí to, že brzy spadne celý hotel.
Chvilku se snažíme to ignorovat, ale nakonec se jdeme radši projít ven. Lehký oběd v restauraci přes ulici u nepálského šefíka a pak zase mizíme na pokoj. Rámus, nerámus, venku se nedá vydržet.

Večer, taková ta klasika. Dobroty na ulici, masáž chodidel a film na dobrou noc.

16.6.2016

Venku chčije. Rád bych napsal že prší, ale ono tam fakt chčije. Jenže Kačka je žena činu a tak s deštníkem statečně přebíhá ulici, aby nám pořídila snídani.
Tu si pak vychutnáváme na schodu terasy a pozorujeme, jak venku pěkně chčije.

Pracujeme, to se ví. Dnešní plán je dopočítat finance za Austrálii. A protože jsme dříči, za pár hodin máme vše řádně přepsáno do naší chytré tabulky, spočítáno a zveřejněno na webu.
Jakýpak tajnosti. Jen se všichni podívejte, že jsme v Austrálii, na nejdražším kontinentu, přes všechny ty grilovačky, vystačili s naším rozpočtem. Jsme na sebe pyšní. Jsme skromní jako Lenin. Skoro!

K obědu si dopřáváme sushi, které by jinde mohlo být považováno za luxusní oběd. Tady je to spíše ta levnější varianta stravování. Navíc nám to chutná.
No a po obědě, prostě záda. Dáváme si šlofíka a po pracovním dopoledni relaxujeme.

Dnes večer se rozhodujeme, dopřát si nejdřív masáž. Je lepší si thajskou masáž dopřát bez nacpanýho pupku. Masáž super a když už zmasírovaný vyrážíme nacpat ty pupky, začíná… pršet.
Tak pod přístřeškem jedné nóbl restaurace sedíme hladový a čekáme, až pršet přestane. No super, to nám to teda vyšlo.
Naštěstí neprší dlouho. Jen hodinku. Hned bereme útokem první stánky a se zásobami utíkáme na hotel, neboť zase začíná kapat.
Stejně jako snídani, si na schodu terasy užíváme dnešní večeři. A pozorujeme, jak venku pěkně chčije.

17.6.2016

Venku prší. Taky dobře. Ideální počasí věnovat se práci. Píšeme a plánujeme, až se z nás kouří.
Rychle vybíháme na oběd. Už nám všechny ty nudle a rejže začínají lézt krkem. Už jen proto, že to žádný kuchtík neumí udělat dvakrát stejně. Pochválena buď česká kuchyně, pestrá a plná chutí!

Naštěstí jsou ve zdejší gastronomické nabídce i výjimky v podobě stálic, které nikdy nezklamou. Jen jejich příjezd je nepravidelný. Dnes však naše oblíbená paní, která na své pojízdné kuchyni smaží kuřecí řízečky dorazila. Už si nás pamatuje a tak ví, že já chci pikantní a Kačka jen klasiku.

Přestává pršet a tak máme šanci přeběhnout do hospůdky, kde jsme minule fandili našemu nároďáku. Sedáme, objednáváme pivo a upínáme své zraky na obrazovku před námi.
Za námi si ke stolu sedá nějaký borec, taky si objednává pivo a kouká na fotbal. Rozhodně nevypadá jako chorvatský fanoušek. Nedá mi to a tak se na něj otáčím, „Ahoj, hele nejsi ty od nás?“
„Jak si to poznal?“ začíná se smát vlasatý borec.
„Ta tvoje česká angličtina tě prozradila“, řehtáme se už všichni a seznamujeme se s Petrem ze Žatce.
Společně pak fandíme našemu celku, který uhrává za našeho bouřlivého křiku remízu s Chorvatskem.
Uff, byl to boj a strhli jsme celou hospodu. Asi ani nevěděli kdo hraje, ale fandili s námi.
Dáváme se s Petrem do řeči a zjišťujeme, že jsme v Lounech chodili do stejné školy. Jen já jsem o rok starší. Vzpomínání na stejné učitele, stejně jako na lampasáky v Žatci je legrace.
Protože jsme už všichni utahaní a chce se nám spát, taky už je půlnoc, domlouváme se na zítřejší setkání na stejném místě.

18.6.2016

Demolice hotelového patra pokračuje. Není nic krásnějšího, než když vás vzbudí řinčení sbíječek. Chvilka práce a poté vyrážíme rovnou na oběd. Aby nám slehlo, couráme se po ulici mezi stánky a okukujeme stále tu samou nabídku zdejších trhovců.

Domluvený čas, domluvené místo a potkáváme se s Petrem a jeho ženou Janou. V krámku si kupujeme pivka a sedáme si na obrubník do boční uličky, před jedním hotelem.
Celý večer drbeme a vyprávíme si o všem možném a taky řádně dodržujeme pitný režim. Prima večer s prima lidma a prima studeným pivem.

19.6.2016

Klasika. Sbíječky, snídaně, práce a jdeme na oběd k nepálskýmu kamarádovi přes ulici. Objednáváme si kuřecí s rejží, aby jsme dostali rejži bez kuřecího. Je to marný, je to marný, je to marný. Hold si budeme muset najít jiný podnik, kam budeme chodit na rejži.

Odpolední žár přečkáváme na pokoji a válíme se, večer si pak zpříjemňujeme na trzích a masáží.

20.6.2016

Lehce jsme si přispali. Já se snažím tvořit články a Kačka zatím běží s další várkou pohledů na poštu. Následuje přesun do obchodních center a druhý pokus o to sehnat nový stativ pro foťák. Ani na druhý pokus však nejsme úspěšní.
Stativů tu mají všude spoustu, ale nejsem ochoten platit za mizernou kopii víc jak u nás za originál.
Když už potřebujeme jet na mongolskou ambasádu, začíná neskutečný chcanec. Stojíme a nakonec celou hodinu čekáme na mostě spojující dva obchodní domy. Nad námi je naštěstí další most a tak jsme v suchu. Pozorujeme, jak déšť komplikuje dopravu a zoufalé jedince, pokoušející se někam dostat tak aby nezmokli. Bez šance.

Jak se skýtá první možnost, bereme taxi a vyrážíme si pro naše pasy, snad s vízy do Mongolska.
Taxikář se ve spleti uliček orientuje hůř jak my a tak jej raději opouštíme předčasně a dvě ulice dobíháme po svých.
Mongolská ambasáda má před vraty bazén a tak nás ještě čekají brody. Ještě že máme dnes jen žabky. Pasy máme, víza taky a tak hurá shánět taxi zpátky.
Půl hodinky ve vymrzlém taxíku a jsme konečně zpátky na hotelu. Musíme si dát sprchu a pauzu.

Večer, stejně jako každý jiný mlsáme v ulicích a dopřáváme si jedinečnou thajskou masáž.

21.6.2016

S úspěšně zpět obdrženými pasy, vyrážíme dnes na ambasádu Myanmaru. Fronta až ven, lidí jak v Rusku na chleba. Nefungující číselný pořadník a požadavek na vyplnění formuláře.
Přesně takového co přímo zbožňuju. Otázky typu – barva očí, výška, náboženství… to mám fakt rád. Vyplňuji nezbytně nutné a po hodině, když na nás přichází řada, je jdeme k okénku odevzdat.
Na rozdíl od Mongolska nás tady kasírují rovnou. Sichr je sichr. Ale pro změnu slibují víza do zítra.

Venku otravujeme taxikáře, ale tomu se v tenhle čas přes město nechce.Posílá nás za tuk tukem.
„Vezmu vás zadarmo, ale uděláme si dvě zastávky…“, přichází tuktukář s nabídkou, kterou nemáme problém přijmout.
Dvakrát tedy stavíme, předstíráme zájem o nákup, jednou kravat a podruhé koberců, tuktukář získává poukazy na benzín a frčíme za nula k hotelu.
Rovnou vyrážíme do ulic. Něco malého na zub, masáž a studený pivo. Vypadá, že bude pršet.
A taky že jo. Ve chvíli kdy se chceme s holkama rozloučit a vyrazit na hotel, se snad roztrhlo nebe. Neuvěřitelná průtrž mračen, díky které se na ulici začínají okamžitě tvořit potůčky.
Potůčky se mění v potoky, v řeky a najednou je celá ulice pod vodou. Jenže to není konec. Za chvíli mizí ne zrovna nízké obrubníky a voda se začíná rozlévat na chodník.
Průběžně to dokumentuji a o síle dnešního lijáku svědčí i skutečnost, že si to fotí sami domorodci. Když už se voda začíná dostávat k prvnímu schodu našeho salonu, vybíhají holky vypnout světelné reklamy a přemístit své skútry. Tohle je teda mazec!
My jsme v suchu, nikam nepospícháme a tak pozorujeme to nadělení, které nám zpestřují turisté, pokoušející se někam přebíhat. Někdo si neuvědomuje, že je pod vodou obrubník a tak šlape do prázdna, jiný to fotí a ztrácí v řece telefon, další dostává jen zásah vodního proudu ze střechy rovnou za límec. No jak říkám. Je to mazec!

Když po hodině a půl přestává pršet, je město doslova pod vodou. Některé tuk tuky už nejezdí. Taxikáři projíždějící ulicí, způsobují malé tsunami a vyplavují níže situované krámky.
Někteří stánkaři již vzdali odchytávání plovoucího zboží a pár restauratérů si na ulici regulerně meje nádobí. Během hodiny a půl, nadělení jako hrom. Ale všichni to berou tak nějak statečně, moc to neřeší. Už to asi párkrát zažili.

Brouzdáme se bosky k hotelu. Voda je teplá a plave v ní kde co. Občas někde někdo vykřikne v úleku, když se mu na nohu namotá kus igeliťáku, nejspíš v domnění, že šlápl na krysu. Jo ty tady plavou taky.
Hlavní silnice, stejně jako celý Khao San jsou pod vodou. Většině lidem to nevadí a pokud jde proud,zábava vesele pokračuje.
Je to legrace. U nás už by jelo mimořádný zpravodajství a do terénu se štáby by vyjížděli likvidátoři pojišťoven. Tady se domorodci baví s vyjukanými turisty.

22.6.2016

O zpestření dnešního dne se nám starají další čeští fanoušci, kteří se nám ozvali, že jsou právě v Thajsku. Jdeme na domluvené místo v domluvený čas, ale nikde nikdo.
Už odcházíme a vášnivě debatujeme o vzniku vesmíru, když se za námi ozývá, „ahoj, ahoj!“
Marek a Ester nás poznali na dálku a tak za námi vyběhli. Nějak jsme se minuli, ale naše české nápisy na tričkách nás naštěstí prozradili.
Chvilku s nimi kecáme, doprovázíme je na křižovatku, protože chtějí ještě stihnout návštěvu královského paláce. To my se zase klidíme na pokoj, ukrýt se před strašným vedrem.

Chvilku po obědě vyrážíme do města. Valíme pro myanmarská víza. Stejně jako včera, fronta jako před revolucí na banány. Naštěstí to jde dnes o chloupek rychleji a tak už po půl hodince stojíme u okénka a kontrolujeme platnosti víz v našich pasech. Hurá, pojedeme do Myanmaru!
Před vchodem stojí úplně stejný tuktukář, se kterým jsme jeli včera. Když se s ním domlouváme, přistupuje k nám mladá francouzka a ptá se, zdali nemůže jet s námi a co by to stálo.
„Jasně, sedej. Bude to zadarmo“, šokuji ji odpovědí na cenu.
„Jo zadarmo, sedej“, mrkám na ní a je vidět, že nechápe. Cestou ji vysvětlujeme jak to funguje a tak za pár minut společně s námi předstírá zájem o drahé kameny. Následuje ještě jedna zastávka u zakázkového krejčího, tuktukář má na benzín a my frčíme k našim hotelům.
Ještě jedno rychlé společné foto, pak se všichni loučíme a jdeme si každý po svých.

Chvilka relaxu na pokoji. Vybíhám pro vodu do marketu před hotelem a cestou zpátky, potkávám Ríšu a Sáru na recepci. Právě se vrátili z výletu na ostrov.
„Nazdar partyzáni!“ zdravím je po našem. Domlouváme se na odpolední pohodě a vyražení do ulic až večer. Jak jsme řekli, tak také činíme.

My vyrážíme na masáž a ty dva výletníci na něco k jídlu. Za půl hodinky se znovu potkáváme. Teď máme pro změnu hlad my. Navrhujeme podnik naproti. Kačka tu chce ochutnat jednu specialitu.
Ze speciality nakonec nic není. Za to představení jak v národním divadle. Nejdřív dostávají jídlo dva stoly, jenž přišli a objednali až po nás. Kačka následně dostává úplně něco jiného, než si objednala.
Samozřejmě, že to odmítáme a tak na nás chvilku volají policii, chvilku to vypadá, že se s tím volem chytnu pod krkem. Nakonec je z toho kompromis. Kačky jídlo si odnáší zpátky a náš seznam míst, kam už příště nepřijdeme, se rozšiřuje.

Procházka městem, věnujeme se nabídce ovoce na ulici a vyprávíme si o našich příhodách.
Večer zakončujeme posezením na shodě jednoho krámku vedle našeho hotelu. Samozřejmě všichni řádně dodržujeme pitný režim.

23.6.2016

Dopoledne se společnými silami vrháme a sháníme přepravy na letiště. Bohužel letíme každý z jiného a tak společné taxi nepřipadá v úvahu.
Kačka začíná mít bolesti zad a není ji zrovna dobře. Navíc měla v moči krev. Snad je to jen nachlazení a bude to dobrý. Pro jistotu si dáváme odpolední relax a válení na pokoji.

Večer společně couráme po městě, mlsáme od pouličních prodejců dobroty a drbeme a drbeme.

24.6.2016

Půl šestý. Telefon drnčí po dlážděné podlaze. Vstáváme, bereme tašky a vyrážíme čekat na transport směr letiště.
Před hotelem se potkáváme s Ríšou a Sárou. Krátké loučení a už skáčou do taxíku a vyráží směr nádraží. Utíká sotva pět minut a nám přijíždí dodávka, která nás odváží na letiště.

Kačce je ještě hůř jak včera. Na letišti jsme za chvilku, rychle se odbavujeme a jdeme čekat na letadlo.
Na chvíli opouštíme Thajsko, abychom probádali další zajímavé místo na světě.
Vyrážíme do Myanmaru!

 

 

 

Co hodnotit na Thajsku? Vždyť už o něm všechno víte.
Ale něco mě přece jen napadá. Těch několik epizod se zdejšími rádoby restauratéry. Chvilku jsem nad tím přemýšlel a došlo mi v čem je ten problém. Je to názorná ukázka přetlaku poptávky.
Zkrátka někteří restauratéři, ale bohužel i trhovci jsou si natolik jistí tím, že zítra přijede další horda hladových turistů, že se k těm dnešním přestávají chovat slušně a neposkytují již takový servis jako dřív. Vytrácí se úsměv, úslužnost a radost z nového zákazníka. Každý den jejich nabídka chutná jinak.

Vytrácí se ta krásná péče o zákazníka, snaha udržet si ho a přimět ho, aby navštívil zítra ten samý podnik. To co máme na Thajsku tak rádi. Vždyť on zítra přijde někdo další.
Je to zkrátka nešvar velkého města, kterému navíc pomáhá samozřejmě tak trošku každý turista.

Já vím, není to až tak cestovatelské. Jen jsem se na to podíval očima obchodníka. Hold mám svou deformaci. A navíc, tady mě to mrzí, protože máme Thasjko opravdu rádi.