Belize - Tobacco Caye a šnorchlování s rejnoky

 

2.10.2015

Belize, po dlouhé době konečně anglicky mluvící země. Nějak si na to nemůžeme zvyknout a tak to motáme. Chvilku anglicky, chvilku španělsky. Imigrační to nepřekvapuje a během minutky nás pouští do druhého kola do boje s celníky.
Ale ani tady to není tak zlé. Sice se nezdá že by podobné dokumenty vystavovali často, ale perou se s tím statečně. Během čtvrt hodinky už si to míříme k autu, nadšení, že to šlo hladce.
Malý kluk co se nám snažil nabízet své služby na guatemalské straně a co ho celníci vypohlavkovali, oxiduje zase u auta. Prý hlídal a měl bych mu zaplatit. Taky přemýšlím o pohlavku, ale zůstávám jen u myšlenky. Když vidí, že z nás nic nedostane, mizí dobrovolně sám a zkouší to na jiné.

Už sedám do auta když přiskakuje dáma a hlásí, že nás čeká hřeb vstupního procesu. Ano, musíme zaplatit. Poplatek za vjezd soukromým vozidlem. Platíme a už je nám dovoleno, vstoupit oficiálně do Belize. Malé země na břehu Karibiku.

Projíždíme hlavním městem Belmopan a míříme dál na pobřeží. Cesta mimo města je fajn. Žádný provoz, všude jen zelené louky, kopečky, říčky a občas domorodec.
Když přijíždíme do Dangrigy, už to tak pohledné není. Lehký návrat do Afriky, aspoň co se vzhledu města týká. Lidi si nás zprvu překvapeně prohlížejí, ale jinak v pohodě. Tedy kromě rádoby pomocníků co seženou všechno co potřebujeme i když neví co potřebujeme.
Zajíždíme k řece, kde je současně mini přístav, ze kterého plánujeme vyrazit zítra na jeden z ostrůvků. Ptáme se několika lidí na přepravu. Všichni jsou kapitáni, všichni mají loď a všichni jsou ochotní nás okamžitě odvést kamkoliv. Ceny pamatuji výrazně nižší, ale pokrok nezastavíš.
Víme odkud a v nejhorším případě i za kolik se můžeme dostat na ostrov. Teď ještě musíme vymyslet, kde necháme OKI během našeho výletu.

Zkoušíme zdejší ochránce zákona. Vjíždíme na dvorek zdejší policejní stanice. Okamžitě vybíhá dozorčí a chce nás vyhodit. Nedáváme se a žádáme si mluvit s nějakým velitelem. Ten přichází sám, když vidí že s námi nejde hnout. Na dvorku nás ale prý nechat nemohou a jedině můžeme nechat auto na ulici u nich před stanicí, což se nám moc nezamlouvá. Zrovna jako ochotné a řešení hledající bych jednání neoznačil. Co se dá dělat. Ale aspoň nás uklidňují, že je tu celkem bezpečno.
"No vážně, tady je minimum problémů. Minulý rok jsme tu měli jen jednu vraždu a letos snad žádnou. Nebo ne, jednu. Ale vždycky jsou to jen zdejší borci co se po pár pivech poperou", ujišťuje nás velitel, že je to tady fakt "oukej".

Zkoušíme hasiče, ale ty nemají prostor. Zkoušíme pojišťovnu a jejich zahradu, protože nám to přijde symbolicky vtipné nechat tam auto. Paní za stolem by s tím neměla problém, ale jejímu šéfovi jsme nepadli do oka.
Máme hlad a tak jedeme do města něco ulovit a vybrat hotovost z bankomatu. Zatím co já na druhý pokus získávám oběživo, Kačka se seznamuje s dvěma němci, které zaujalo naše auto.
Protože jsou tady pracovně a tráví tady dost času, už to tu mají lehce zmapované. Dostáváme tip na jeden hotel na kraji města. Hledání by nebylo těžké. Pořád rovně. Ale jak to chodí, cesta je překopaná a objížďka neznačená. Kličkujeme, hledáme, když nás potkává sympaťačka s náramným úsměvem na svém bicyklu. Radí nám cestu a přeje dobré pořízení.
Opravdu dle její navigace hotel nacházíme. Ale nejsme hosté a tak nechat auto před hotelem a nebo dokonce v zahradě není možné. Nepomáhá ani přítomnost němců jenž nám hotel doporučili a přijeli za námi.
Poslíček z hotelu nám ale dává tip na pána, jenž vlastní louku vedle hotelu. Jdeme za ním a ten nemá problém s tím zde aspoň dnes nocovat a na zítra, že to zkusí domluvit u jeho sestry, tak aby bylo auto za plotem.

Jedeme znovu do města sehnat něco k jídlu. Objevujeme super čínské bistro a dopřáváme si burgera s pořádným kusem masa. Neštěká to, chutná to a stojí to málo.
S plnými břichy vycházíme ven a opět potkáváme Dorin, naši sympatickou navigátorku.
"Tak co našli jste?"
"Jo jo našli, jsi super navigátorka, díky!"
"Když budete zase něco potřebovat, stačí se zeptat", cení na nás své bílé zuby.
Svěřujeme se jí s hledáním vhodného místa pro OKI. Okamžitě má řešení.
"Pojeď za mnou. Nebo ne ty musíš tady, protože tady je jednosměrka. Tam můžu jen já se svým bicyklem. Ty jeď takhle tou ulicí a na křižovatce se potkáme", směje se tomu že ona může do jednosměrky a já ne.
Dorin nás přivádí před jiný hotel, jen dvě ulice od přístavu a pomyslného centra města. Protože se zná s majitelem, okamžitě mu sděluje náš problém a požadavek na parkování našeho auta.
Charles, majitel hotelu nám dává okamžité svolení a určuje místo u plotu, kde budeme OKI pod jeho dohledem v bezpečí.
"No ty si náš strážnej anděl", dělám si z Dorin legraci a děkuji jí za pomoc.
"Ne já jsme tvoje GPS", směje se Dorin od srdce, loučí se s námi i Charlesem, sedá na svůj bicykl a mizí v ulici za rohem.

Ještě na rychlo zajíždíme zpátky za pánem co nám nabízel možnost přespání na dnešní noc, poděkovat a oznámit, že jsme pořídili jinak, koupíme si studenou kolu a večer si povídáme s Jimem, kanaďanem, jenž spí na hotelu.

3.10.2015

Spalo se krásně. Běžíme do města koupit něco k snídani a do přístavu, zjistit jak dnes kdo pluje.
Potkáváme kapitána Dogyho, se kterým jsme mluvili již včera. Znovu zkouším jednat o ceně.
"Hele kámo, za čtyřicet tady vozí každej. Levněji to nejde. Přijď v půl desátý a můžeš jet. Dnes mám už několik zájemců. Ber to a nebo nech bejt", nechce se mu do slevy.
"Neříkej mi, že ti domorodci platí čtyřicet dolarů za dopravu."
"No to ne, ty platí míň. Domorodci platí jen dvacet čtyři", zašklebí se a já si skoro říkám, proč mi to přiznává, když mi nechce dát slevu.
"No a hele proč mám jako platit víc? To ten tvůj člun jako žere víc, když veze mě? Jemu je přeci jedno jestli veze prdel domorodce a nebo moji", nebyl bych to já abych to ještě nezkusil.
Dogy, se na mě podívá, zazubí a říká, "mě z tebe jebne chlape. Ty seš fakt hroznej. Dobrý vezmu vás za padesát oba", šklebí se na mě a nabízí otevřenou dlaň na stvrzení naší dohody.
Plácnutím stvrzujeme obchod a my běžím balit.

Ještě rychlý nákup jídla a pití aby jsme na ostrově nezrujnovali náš rozpočet a nasedáme na loď.
Když vidíme korpulentní dámy co berou místa na palubě s námi, jsme si jisti, že naše zadky spotřebu Dogyho motoru určitě nezvýší. Vyrážíme na Tobaco Caye, ostrov menší než fotbalové hřiště, na kterém se mi před osmi lety moc líbilo a který jsem Kačce slíbil společně navštívit.
Sliby se maj plnit, nejen o vánocích.

Uteče něco málo přes půl hodinky a už přirážíme k molu. Už je tady jen jedno molo oproti třem, které jsem pamatoval. Mrňavé a roztomilé je to tady ale pořád stejně. Vítejte v ráji!
Platím Dogymu za přepravu a domlouvám na zítřejším vyzvednutí. Prý zítra ve stejný čas. Jezdí každý den, žádný problém.

Ujdeme sotva pár kroků a už nás vítá jeden z domorodců a nabízí nám ubytování. Jdeme si ho prohlédnout. Je hned vedle chajdy, kde jsem nocoval před osmi lety. Protože je mimo sezonu a mimo strejdy domorodce tu ubytování nabízí jen více než méně drahý resort, bereme. Dokonce dostáváme slevu když zůstaneme dvě noci a tak máme o čem přemýšlet.
Na celém ostrově jsme jenom tři běloši. My dva a jedna američanka co tu pracuje. Jako návštěvníci jsme tu tedy úplně sami. Parádička.

Strejda nám půjčuje výbavu na šnorchlování a zatím co my jdeme okamžitě zkoumat krásy podvodního života, on nám jde nalovit ryby k večeři.
Lezeme do vody a nasazujeme si ploutve a brýle. "Plave za tebou rejnok", říkám Kačce a ukazuji rukou za ní.
"Blbečku", odsekává Kačka v domnění že si z ní jen utahuji. "Víš, že z nich mám hrůzu."
Jenže já si srandu nedělám. Kačka se otáčí a vážně tam je. Metr a půl dlouhý krasavec co si to kolem nás elegantně v obloučku propluje.
"Ty brďo, ty brďo, viděl si ho? Já se koupu s rejnokem", křičí na mě Kačka a já se tím bavím.
Nechápu čeho se tak děsí, když už se s nimi několikrát koupala a dokonce i dotýkala. Ženská.
Potápíme se pod hladinu a kocháme se pohledem na vracejícího se rejnoka. Je to krasavec, který se bez ostychu přiblíží na pouhé dva metry. Nádhera. Šnorchlujeme si to kolem ostrova a užíváme teplý Karibik a jeho krásy.

Odpolední relax v síti na terase naší chaloupky s čerstvým pomerančem, osvěžující způsob jak doplnit vitamíny.
Šumění moře a palem ,potulování se po ostrově a užívání si klidu a všude přítomné pohody. Bájo!

Západ slunce se rozhodujeme vychutnat ve společnosti belizkého rumu a coly, na lavičce pod vysokou palmou. Je to tisíckrát shlédnutý film, který vás pořád baví sledovat. Je to nádhera, která se zkrátka neomrzí. Po dlouhé době nemusíme řešit kde budeme spát, co budeme jíst a jen si to užíváme.
Navíc máme ten rum!

Před pár hodinami ulovená a na kokosovém mléce připravená ryba k večeři je stejně úžasný zážitek jako západ slunce, jenž jsme před chvílí sledovali. Dalo by se říct, že tohle je ráj.
Následné se pohupování v síti na terase, povídání si a popíjení rumu s colou je nádhernou tečkou za nádherným a sluncem nabitým dnem.

4.10.2015

Ráno nás probouzí, zametání palmovým listem naší domácí před chajdou. Slunce je už kousek nad horizontem a začíná další krásný den na krásném místě.

Po lehké snídani v podobě sušenek a dopíjení zbytku rumu s colou, vyrážíme okamžitě k vodě. Opět jdeme šnorchlovat a opět se potkáváme s nebojácným rejnokem. Kačka mu dala jméno Emil.
Emil s sebou dneska přivedl i další kamarády a tak se kocháme jejich ladnými pohyby a pokračujeme ven ze zátoky za dalšími krásami Karibiku v podobě korálů různých barev i tvarů.
Ryb je tady dnes o poznání méně díky odlivu. I tak je na co koukat. Máme totiž štěstí a Emilův gang doplňuje i krásná manta. Jestli je rejnok elegantní tvor, tak manta je doslova vznešená bytost.

I když Dogy sliboval svůj příjezd, tak jako každý den, nepřijíždí. Co se dá dělat, využíváme tak výhodnou cenu na druhou noc a předběžně si objednáváme na večer další rybí pochoutku.

Západ slunce tentokrát pozorujeme z druhé strany ostrova a protože rum došel, dopřáváme si každý po jednom vychlazeném pivku z bárku u mola.
Ryba a celá večeře je stejně skvělá jako včera. Je to prostě žrádlo. A k tomu ta pohoda, kterou umí nabídnout miniaturní ostrov v Karibiku.

5.10.2015

K snídani dojídáme sušenky co nám zbyly a pakujeme se abychom stihli loď na pevninu. Jak už to v ráji chodívá, nefunguje tu žádný jízdní řád a tak se zkrátka jede, když všichni sejdou.

Ranní projížďka na lodi je prima a my s krásným pocitem, že jsme si ty dva dny fakt užili jedeme zpátky na pevninu.
Domlouváme se s Charlesem na setrvání a ještě jednom noclehu před jeho hotelem a využíváme wifi k zavolání domů přes skype. Jak může být ta vzdálenost relativní.
Když dostává hlad, je to kousek do města, kde už nás většina lidí poznává a zdraví. Najednou nám to město nepřijde až tak strašné jako když jsme přijeli. Není krásné, je spíš špinavé, ale je celkem v pohodě a žijí tady, stejně jako všude jinde, úplně normální lidi.

6.10.2015

Loučíme se s Charlesem a vyrážíme z města. Rozhodujeme se nejet po hlavní silnici a vyrážíme po staré cestě. Není asfaltovaná, je to opravdu stará cesta. Drncá to, práší se a nedá se jet příliš rychle. Jsme tu ale sami a okolo nás je jen krásná příroda a tak nehledíme na čas a užíváme si to kolem nás.

Po čtyřiceti kilometrech se opět dostáváme na silnici a pokračujeme do Belize City. Dopřáváme s oběd a děláme krátkou prohlídku městem. Kupujeme a posíláme pohledy několika našim fanouškům.
Pokus o sehnání suvenýru na památku téhle země je malinko komplikovanější díky turistickému ruchu, jenž zde již úspěšně funguje. Buď se nabízejí tretky, které se nám nelíbí, ale turisti je kupují a nebo se ceny uvádějí v amerických dolarech, což vše výrazně prodražuje.
Na doporučení tak vyrážíme za město, kde si kupujeme dřevěného rejnoka v malém stánku se suvenýry.

Pokračujeme na sever a dojíždíme až do městečka Orange Walk. Stavíme na pumpě na kraji města a v hotelové restauraci naproti si dopřáváme levné menu k večeři. Navíc tu mají i funkční wifi a tak na rychlo kontrolujeme emaily.
Navíc se s majitelem hotelu a čerpací stanice domlouváme na možnosti na parkovišti nocovat a tak už nikam nemusíme.

7.10.2015

Spalo se fajn a protože restaurace hotelu již otevřela, využíváme i výhodného snídaňového menu.

Cesta na hranice utíká rychle a tak jsme tam brzy. Imigrační je raz, dva. Celníci jsou taky rychle, jen si navíc žádají odjezdovou taxu. Neoplýváme nadšením. Ale co, vždyť už na nás čeká Mexiko...

 

 

Po dlouhé době anglicky mluvící země. Příjemná země, když se můžete s každým domluvit, byť angličtina v podání některých domorodců nemá s angličtinou vůbec nic společného.
Belize je malá a krásně zelená země. Na první pohled je Belize jako všechny ostatní země Latinské Ameriky. Něco funguje, něco míň. Oproti těm ostatním má však Belize korálový útes a podél něj několik nádherných ostrovů a ostrůvků.
Škoda jen, že si ne vždy a všichni tohoto bohatství které jim příroda nadělila váží.

Obecně je Belize země bezpečná, lidé jsou přátelští a když některé věci na první pohled nevypadají, ve skutečnosti fungují. Je tu o malinko dráž, ale stojí to za to.