Guatemala - Antiqua, Guatemala City z ptačí perspektivy a archeologové z Tikalu

 

26.9.2015

Je to pár desítek metrů, pár minut. Jako by Guatemala měla nějakou dohodu s těmi nahoře. Začíná svítit slunce a dešti, který nás provázel přes Salvador je konec.
Jdeme na imigrační. Tam kde bývalo se nyní buduje a tak nás policajt vede za roh. Provizorní okénko, celé vyplněné statnou ouřednicí, která si nás s úsměvem prohlíží a bez jakýchkoliv dotazů pouští do země.
Popojíždíme o kousek dál, navštívit pro změnu celníky. Poté co nás sekuriťák vpustí do podchlazené místnosti, se na dvakrát dostáváme k přepážce, kde si slečna celnička hraje na telefonu hry.
Sdělujeme svůj požadavek a jen co dokončí kolo, zvedá svůj pohled aby nám oznámila, že to ona ne, že to kolegyně a že ta je teď někde venku.
Po deseti minutách čekání, si dovolujeme ji opět vytrhnout ze zápolení s tetrisem.
"Musíte čekat", odsekne a příliš se s námi nehodlá bavit.
Otáčím se a jdu k okénku vedle.
"Ahoj, potřebujeme papíry na naše auto. Může nám tady někdo pomoct? Kolegyně co to údajně dělá tady není a ta druhá je teď dost zaneprázdněná".
"Jo jasný, dej to sem", říká chlapík s klidem a v jeho pohledu čtu, "proč jste za mnou nepřišli hned?"
Pouští se do papírování a když už to vypadá, že běží do tiskárny pro požadovaný dokument, staví se u kolegy a na něčem se s ním radí.
Přichází i s kolegou a zvolna nám začíná vysvětlovat.
"Víš je mi to líto, ale nefunguje nám systém. Nemůžu ze systému vytisknout tvůj dokument. Musíme počkat, až to na centrále zprovozní".
"No tak mi ho napiš ručně. Nepotřebuju ho mít tištěný".
"Je mi líto, to není možné. Musíš počkat".
Protočím oči v sloup a ptám se jak asi tak dlouho. Prý deset minut.
Samozřejmě, že když se ptám po půl hodině jak to vypadá, tak to nijak nevypadá. Je sobota a tak nikdo není v práci a proto to prý bude asi trvat déle.
Abych to neprodlužoval, po dvou hodinách a několika urgencích se ke mě hrne chlapík s lejstrem a tváří se vesele. Že by už?
Ano! "Systém už funguje!" oznamuje mi s nadšením. "Tady máš doklad, který musíš vedle v bance zaplatit a poté ti vydáme papíry".
"To si ze mě děláte srandu? Tak já tady dvě hodiny čekám a první co mi přineseš je faktura? Co to je za blbost? Za vystavení těhle dokumentů se přece neplatí. A navíc po dvou hodinách by jste měli platit vy mě", nesdílím jeho nadšení.
"No to je nařízení vlády. Takhle to prostě je".
Jdu vedle do banky. Opět zamčené dveře a čekání až nás drsoň sekuriťák pustí dovnitř do podchlazené místnosti. Po deseti minutách čekání přicházím na řadu.
Jenže, banka nebere dolary a samozřejmě ani platební karty.
"Co je tohle kurva za bordel?!", nemůžu si odpustit poznámku a jdu se ven podívat po nějakém finančním poradci z oblasti směnárenství. Nikde ani noha.
Jdu tedy zpět za celníkem a dělím se o svou zkušenost. Ten mi nevěří a tak se jde zeptat do banky. Sranda, sám neví jak to funguje. Radí se s kolegou a jen krčí rameny.
"Ok, tak já vám to tady zaplatím v dolarech a vy to pak hodíte do banky", navrhuji řešení.
"Ne, ne to není možné. To nesmíme", brání se celníci urputně mému návrhu.
Jasný, zas až takovou důvěru vám vaše vláda nedala. Mě z vás hoši jebne.
Vycházím znovu ven před celnici a z plna hrdla začnu řvát, "GAMBIO! GAMBIO!"
Okamžitě ke mě přiskakuje policajt a požaduje vysvětlení.
"No co mám dělat? Potřebuju vyměnit prachy. Vaše banka je na nic a veksláci maj asi padla".
Policajt mě vede za budovu a snaží se pomoct mi najít nějakého veksláka. Marně. Ani on si neví rady a tak se ptám u stánku s telefonními kartami, jestli nechtějí koupit pár dolarů abych mohl zaplatit ten krásný a vládou nařízený poplatek.
Kluk z toho má legraci, ale směňovat nechce. Vede mě však za závoru, vlastně už do Guatemaly, kde ve stínu plechové boudy hraje pár týpků karty. A hle, doupě vekslákovo.
Měníme pár dolarů a pospícháme do banky. Platím a ihned jdu za celníkama. Nikde nikdo. Jímá mě hrůza. Naštěstí ta kolegyně, na kterou jsme úplně původně měli čekat, má naše papíry. Hurá! Po dvou a půl hodinách můžeme i s OKI slavnostně vstoupit do Guatemaly.

Ukazuji lísteček potvrzující, že jsme prošli všemi potřebnými formálními procesy první kontrole. Druhá kontrola se samopalem na krku mi jej před mostem odebírá a přeje šťastnou cestu.
Tenhle detail ale asi nepostřehl jeho kolega, který se rozbíhá směrem k nám a zuřivě píská na píšťalku. Není zcela zřejmé že je to na nás a tak v domnění, že jsme vše udělali správně, pokračuji přes most. Po jeho přejetí se nám do cesty staví borec v maskáčích a samopalem na krku.
Staví nás, ale sám neví proč. Mává na kolegu s píšťalkou, který dává povely abychom se vrátili.
"Proč?" ptám se samopalníka. Neví, jen krčí rameny a ukazuje že se máme otočit.
"No tak to teda ne. Teď když jsme předjeli tucet kamionů", naznačuji jasným gestem, že zpátky do toho mumraje nejedu.
Píšťalkovi nezbývá než si za námi dojít. Je to jasný, nepostřehl, že jsme kolegovi odevzdali onen kontrolní lísteček. Fakt pravěkej systém, kterej zjevně nefunguje.
Dožaduje se abych se vrátil, aby mohli zkontrolovat, že jsme prošli procedurou. Odmítám. Ukazuji mu lejstro od celníků a razítko v pase. Jenže to tomuhle pitomcovi nestačí. Lísteček, který již vlastní jeho kolega má pro něj větší hodnotu než oficiální dokumenty. Stále se dožaduje návratu.
Za námi stojí zmíněné kamiony a začínají troubit. To na píšťalku zabírá a napadá ho použít vysílačku aby se kamaráda zeptal, jestli má náš lísteček. Potvrzeno. Hurá. Píšťalka zachovává klid a nadhled. Místo omluvy nám mohutným písknutím dává pokyn k jízdě.

Míříme do Antiqui. Díky zdejšímu neznačení se musíme v každém městě ptát. Ještě že tak. Na jedné pumpě dostává Kačka upozornění, že sjezd na Antiquu není značen jako Antiqua, ale jako první vesnice u silnice. Díky tomuto detailu nemíjíme a trefujeme na poprvé.

Tak jsme tady. Všude mraky lidí a zákaz parkování na náměstí. Dohadujeme se však s jednou chrabrou policistkou na krátké výjimce a letíme do íčka pro mapu. Tak také dostáváme tip na noční parkování, v zahradě Turistické policie. Jedeme rovnou tam.
"Dnes to nejde, omlouvám se", vysvětluje nám policista proč nesmíme nocovat v jejich ohromné zahradě, kde již jedno auto parkuje.
Necháváme tedy OKI před jejich branou na ulici a jdeme si koupit něco k snědku.
Po návratu, když už se cpeme u auta, vylejzá skupinka argentinců. To jejich je to auto v zahradě policie.
Chvilku se s nimi bavíme a oni se diví, že nám parkování nebylo umožněno. Jdeme se zeptat tedy ještě jednou a samozřejmě argumentujeme jejich přítomností.
"Diferente nacionáles", odpoví suše policajt a dost nevybíravým gestem nám dává pokyn k odchodu.
"Cože?! Tak naše země ti není dost dobrá? Víš vůbec kde leží? Okamžitě mi zavolej velitele!" dožaduji se mluvit s někým jiným. Sice přichází okamžitá omluva, že tak to nemyslel a že velitel tu není.
Trošku na truc, lehce couvnu autem přímo před jejich bránu, aby nás měli celou noc na očích. I přesto že jim to komplikuje výjezd ze dvora, nikdo nepřijde cokoliv říct.

27.9.2015

I když se spalo dobře, já vstávám asi levou nohou. Začíná to tím že natáčím video aniž bych zapnul na kameře natáčení. Při focení ve městě mi padají brýle a vypadává mi jedno sklíčko.
Když požádáme jednoho kolemjdoucího aby nás vyfotil, nasazuji si brýle bez sklíčka a i přes upozornění Kačky to nějak nevnímám, jen mi přijde divný, že na jedno oko vidím hůř. Asi si je budu muset vyčistit.
Chce to zkrátka pauzu a tak si sedáme v centru města v parku, pozorujeme indiány, cpeme se výbornými oříšky od pána, který je prodává z oranžového zahradního kolečka.

Když se den blíží ke svému konci, zkoumáme nabídku zdejší tržnice a zakončujeme výbornou baštou u rodinky, která z pojízdného vozíku prodává snad všechno. Super lidi, super jídlo a super ceny.
Z legrace se přidávám k pokřiku šefíka a svolávám procházející, potenciální zákazníka. Docela mi to jde a tak dostáváme malou sladkou odměnu na účet podniku.

I když už v zahradě turistické policie parkuje další auto, pro změnu američani, nám to opět povoleno není. Nechápe co je za problém a proč jsou na nás drzí a arogantní. Dost nevybíravými gesty nás doslova vyhazují. Opět na protest parkuji přímo před jejich bránou. Nelíbí se jim to, ale jejich drzost není dostatečná na to mě přijít vyhodit. Možná tady kvůli mě bude od zítra zákaz stání.

28.9.2015

Vstáváme dřív a užíváme si poloprázdné město. Pořizujeme fotodokumentaci, užíváme opět trhy a dochází také na nákup další kabelky do Kačky cestovatelské sbírky.

Ještě rychlá návštěva íčka aby jsme na jejich internetu našli adresu VW v Guatemala City, kam máme namířeno. Zdejší osazenstvo je skvělé a tak se nám rychle dostává všech potřebných informací.
Krátký pokec a přichází dotaz, "Jak se Vám líbilo v Antique?"
"Líbilo. Město je moc pěkné, ale... ", sděluji naši zkušenost s Turistickou policií. Na rozdíl od policie si zdejší íčko zakládá na dobrém jméně u návštěvníků města a tak je nám nabídnuto podat na chování policie stížnost s ujištěním, že zdejší radnice to řeší. Podáváme tedy stížnost, včetně všech detailů.

Během slabé chvilky už kličkujeme v Guatemala City a hledáme servis VW. Na druhý pokus nacházíme, ale kromě velitele zdejší ochranky s námi nikdo moc nekomunikuje, natož anglicky.
Dostává se nám odkázání na prodejce Suzuki, jenž údajně zajišťuje servis škodovek v Guatemale.

Přijíždíme do Suzuki a opravdu je zdejší servis nástupce nedávno skončivšího prodejce. Ve skromných podmínkách servisuje starší i úplně nové škodovky. Zjišťujeme ceny za olej a filtry. Cena za práci je nehorázně vysoká. Vlastní servis nám nechtějí umožnit a tak to jedeme ještě jednou zkusit do VW.

Ceny materiálu ve VW jsou ještě nehoráznější. O vlastní výměně oleje a filtrů se tady s námi ani nebaví. Jediné s čím alespoň nemají problém, respektive náš kamarád, manažer ochranky, je nocleh na parkovišti přes autosalonem.
Zabíháme si do nedaleké hospůdky a dopřáváme si díky akční nabídce, po dlouhé době normální jídlo ve slušném podniku.
Cestou zpátky ještě nakupujeme pár dobrot na večer, které pak do sebe cpeme u filmu, jenž sledujeme v našem oranžovém hotelu.

29.9.2015

Je ráno a prší. To by až tak nevadilo. Máme opět prázdné zadní kolo. Na to už si pomalu zvykáme.
Tasím hever a sundávám kolo s nadějí, že mi ho chlapci ve VW zalepí. Když jej sundám, zjišťuji, že kromě toho že ho máme píchlé, je navíc prasklý disk.
"Jezdit po asfaltu je nuda. Jenže přijde na to kde... ", komentuji sám pro sebe nemilé zjištění a vybavuji si včerejší díru uprostřed hlavního tahu co jsem nechtěně vymetl.
Chlapci jsou ochotní a hned kutálí naše kolo do servisu. Ukazuji jim i prasklý disk. Porada a kroucení hlavou. Anglicky mluvící kolega a zamítnutí mé žádosti na opravu.
"Promiň ale nemůžeme ti to opravit. Nemáme na to svářečku", rozpažuje anglicky mluvící kolega ruce.
"Hmm a jak tady teda opravujete auta, když nemáte na dílně svářečku?"
"No my máme svářečku. Ale nemáme svářečku na disky".
Třeštím na něj v úžasu oči. Ty vole kamaráde, jeden z nás je tady pitomec a vypadá to že tuhle soutěž vyhraješ. Na tohle fakt nemám argument. Beru kolo a kutálím si ho zpátky k autu.
Montuji ho zpátky, ptám se na nejbližší pneu servis a bez rozloučení s těmi inženýry odjíždíme směr pryč.
V místech kde jsme dostali doporučení je hned několik špinavých dílniček. Stavíme v první s hromadou pneumatik před vraty a jdeme se přeptat na možnost opravy. Kluk vyskakuje, prý žádný problém a cena kterou za opravu požaduje je spíš symbolická.
Po sundání mu ukazuji prasklý disk. Mává rukou a sundává pneumatiku. Žádný stroj, žádná technika. Hezky dvě montpáky a kladivo. Baví mě se na jeho zručnost koukat. To je machr!
Holý disk pak kutálí o deset metrů dál za roh, kde je prodejna ojetých skútrů. Domlouvá za stejně symbolickou cenu svaření a jde lepit duši. Jenom zírám. Rychleji to možná funguje už jen ve stájích F1, ale to se neví jistě.
Disk je svařený, duše zalepená, kolo opravené a už se montuje zpátky na auto. Za patnáct minut odjíždíme a valíme do centra.

Do centra se trefujeme hned na poprvé. Nacházíme vedle náměstí levné parkoviště a vyrážíme na průzkum. Procházíme si centrum, fotíme a nevypouštíme ani návštěvu zdejší katedrály.
"Dobrý den. Taková speciální otázka. Je možné se dostat na střechu katedrály?" ptám se chlapíka v kanceláři ve dvoře. Někoho volá vysílačkou. Přichází sympaťák a vyptává se na důvody naší žádosti.
"No chtěli by jsme si vyfotit vaši modrou kopuly a náměstí ze střechy katedrály. Mít prostě nějaký zvláštní snímek z Guatemala City", prozrazuji po pravdě.
"Hmm a vy jste novináři?"
"No ne tak docela, ale píšeme pro naše fanoušky v České Republice, v Evropě".
"No normálně se to nedělá, ale uděláme výjimku", řekne s naprostým klidem a vážností sympaťák a dává pokyn chlapíkovi aby nás doprovodil nahoru.
Jsme tak překvapení, že ani nedutáme a jen ho sledujeme v cestě na střechu.
"To je boží", přijde mi jako nejvhodnější výraz když stojíme na střeše katedrály. Centrum města jako na dlani a modrá kopule katedrály jak by smet. Prostě boží!

Cestu z města máme s doprovodem. Po dotazu jednoho taxikáře, jak se dostaneme ven z města nás dobrovolně vyprovází na hlavní tah. Čekáme jestli si řekne o nějakou odměnu. Jsme připraveni zaplatit, ale jen mi podá ruku a přeje nám šťastnou cestu. To se hned tak nevidí.

Pár kilometrů za městem se před námi objevuje pumpa. To by nebylo až tak zvláštní, to se prostě stává, ale tahle má nádhernou betonovou rampu. Úplně stvořenou, pro výměnu oleje a filtrů.
Obsluha s jejím použitím nemá problém a tak šup nahoru, do půjčeného kyblíku vypouštím olej, měním olejový i benzinový filtr, nalévám nový olej a už sedíme ve stínu a dopřáváme si studenou kolu. Tak to bychom měli a můžeme jet dál.

Cesta vede přes hory a krásné kopce a protože už se blíží večer, ptáme se na jiné pumpě na možnost nocování. Je tu chlap a tak se jde zeptat Kačka.
Borec souhlasí, ale přichází doplňující otázka, "jste manželé?"
Kačka po zkušenostech z arabských zemí tvrdí že ano.
Borec pořád souhlasí, ale teď už chce peníze.
Dáváme mu košem a o pár kilometrů dál se ptáme na další pumpě. Obsluha nemá problém a ještě nám naopak dělá místo pod přístřeškem auto myčky.
A jako bonus, je tu malý krámek s normálními cenami, studeným pivem a výbornými arašídy.

30.9.2015

Ráno mi kluci z pumpy ještě na chvíli půjčují hadici se vzduchem a tak na rychlo čistím vzduchový a pylový filtr. Vyfoukáno a mažeme z hor dolů.

V prvním městě si dopřáváme snídani a pokračujeme dál na sever, ke slavnému Tikalu.
Cestou nám na chvíli mizí silnice. Ne nezabloudili jsme, jen je tu řeka a není tu most. Ale je tu zvláštní a univerzální převoz. Hned jak vysype dávku aut z protějšího břehu najíždíme my.
Uprostřed a úplně na kraji zůstává stát velký náklaďák. Trošku si lámu hlavu s tím, jak to chtěj kluci odpíchnout od břehu, když to zatěžuje ten náklaďák.
Rozuzlení přichází v zápětí. Náklaďák se rozjede a na prostoru pěti metrů před ním zadupne brzdy. Setrvačností tak škubá celým převozem, ten se zhoupne a odtrhne od břehu a dna. Ha, jak prosté a účinné.

Flores, malý ostrůvek, výchozí bod pro návštěvu Tikalu. Městečko takové nijaké, ale pro nás hlavně na nocování nevhodné. Rozhodujeme se tedy a vyrážíme rovnou na Tikal.

Přijíždíme k bráně, sedmnáct kilometrů před vstupem. Už vzhled našeho auta budí pozornost zdejších správců brány. Zatímco Kačka kroutí hlavou nad šesti násobnou cenou pro cizince, já se snažím anglicky dostat nějaké informace. Všichni na mě hledí jak na svatý obrázek a jen si špitají mezi sebou.
"Mluvíte někdo anglicky? Ne? Tak mi zavolejte nějakýho šéfa nebo manažera. Děkuju", nevím si s klukama už vážně rady.
"Sedmnáct kilometrů, oficina, manažer... ", ukazuje mi jeden z nich a pouští nás dovnitř. Moc to nechápeme, ale nechce po nás peníze a to se nám líbí.
Na parkovišti už na nás čeká manažer a vítá nás lámanou angličtinou. Jsme trošku zmatení, překvapení, ale nebráníme se tomu.
Až najednou, když  mluví na jednoho ze svých kolegů, nám to docvakává.
"Tohle jsou ty amígos, archeologové z Evropy".
Chlapci tady čekají nějakou návštěvu a buď naše auto, naše košile a nebo obojí dohromady je přivedlo k domněnce, že jsme to my. Pár vteřin přemýšlení, mrkáme s Kačkou na sebe. Necháme je v tom? A proč ne? Vždyť mi jsme jim nic nenakukali, neuvedli je v omyl. Necháváme to plynou a čekáme co se bude dít.
Pan manažer nám ukazuje kemp, sprchy a doporučuje jednu ze tří restaurací. Pak se s námi loučí a domlouváme si setkání brzy ráno u info stánku. To je legrace!

Sprcha je studená, ale osvěžující. Nocleh ve stanu uprostřed pralesa je super.

1.10.2015

Ráno přináší vedle nového dne, také pěkný liják. I přesto jdu na ranní schůzku s manažerem. Chvilku stojíme u info stánku. Dává mi mapu a doporučuje nejlepší místa. Když mu prozrazuji, že jsem tu už před osmi lety byl, je nadšený a možná ho i znalostí místa ujišťuji v domněnce, že jsme opravdu ta návštěva na kterou čekají. Nevymlouvám mu to a po půl hodince stálého deště se rozcházíme.

Je chvilku po desáté a konečně přestalo pršet. Bereme foto batoh a vyrážíme do nitra pralesa za pozůstatky zdejších předků.
Tikal je úžasné a jedinečné místo. Několik desítek metrů vysoké kamenné pyramidy, tyčící se k nebesům. Užíváme si ho na plno, fotíme a ze čtvrté pyramidy se dlouho kocháme jedinečným pohledem na špičky nejvyšších pyramid, vyčnívají nad korunami stromů.
Před osmi lety jsem vyšplhal i na pátou pyramidu. Schody však již shnily a nové nebyly vystavěny.

Přicházíme zpátky k autu. Čeká na nás manažer. Už není tak usměvavý jako ráno. Už ví, že nejsme žádní archeologové. Ujišťujeme jej, že my to netvrdili. Je si toho vědom a tak nás posílá pryč.
Neříká však nic o tom, že máme na bráně řádně zaplatit za vstup.
Neklademe odpor, balíme svých pět švestek a jedeme pomalu k bráně.
"Myslíš, že tam na nás budou čekat a budou chtít zaplatit?" špekuluje Kačka.
"Uvidíme. Když budou tak budou. Když nebudou... tak pojedeme", nechávám tomu volný průběh.
Organizace a komunikace tady zjevně příliš nefunguje. Kluci nás mají stále za archeology a tak nám otevírají bránu a mávají na rozloučenou. Projíždíme a opouštíme tohle nádherné místo, které jsme měli šanci si díky jejich lehkému nedorozumění, užít i s kempem a ledovou sprchou zcela zadarmo.

Vracíme se směrem k Flores. Máme hlad a Kačka nesmírnou chuť na pizzu. Rychlý nákup v obchodním centru na kraji města, rychlý přesun na pumpu ještě dál od města a vychutnání si tradičního italského pokrmu v guatemalském pojetí.
Společnost a zábavu nám obstarává zdejší omladina, jenž jsem zajíždí pro pivo a poslech hudby ze svých aut. Hold se to tu asi teď nosí.

2.10.2015

Na stejné pumpě kde jsme večeřeli a nocovali také snídáme. Skáčeme do OKI a uháníme směr hranice. Na poslední pumpě před hranicemi tankujeme za zbylé peníze a co nezvládáme utratit za pohonné hmoty, výhodně směňujeme s jedním ze zdejších  a ochotných finančníků.

Přechod vypadá a funguje o poznání lépe než ho pamatuji. Kromě jednoho malého kluka co nám chce pomáhat s agendou nikdo neotravuje a vše jde jako po drátku. Vy finále i toho klučinu zdejší celníci pohlavkem odhání a my po vyřízení nezbytných formalit, během pár minut opouštíme Guatemalu.

 

 

 

Ačkoliv byla Guatemala také na seznamu "nebezpečných" zemí Střední Ameriky, nám nebezpečná rozhodně nepřišla. Na první pohled ubylo zbraní, i když jich tu bylo taky dost a celková atmosféra byla pohodová, přátelská a uvolněná.
Lidé byli v naprosté pohodě. Buď byli přirozeně usměvaví a nebo bylo v jejich zájmu se na nás smát neb pracovali ve službách s turismem spojených. Tak či tak byli všichni fajn.
Líbila se nám města, lidi, příroda i památky. Rozhodně je do Guatemaly za čím přijet. Služby na zdejší poměry fungují dobře a převážná většina obchodníků se opravdu snaží vydělat si své peníze solidně.

Zkušenosti s uniformami a systémem, ať na hranicích či u Turistické policie, jen potvrdili, že je pořád co pilovat, ale s tím musí člověk tak nějak počítat, když míří do těchto krajin.
V celku je Guatemala v pohodě a fajn.