Salvador - kontrast kvérů a amígos

sv
26. září 2015

 

25.9.2015

Pokus o natočení přejezdu divně vypadajícího mostu nám kazí šílený liják. Stěrače mají co dělat abych něco viděl já jako řidič, natož aby mohla Kačka natáčet.
Naštěstí je salvadorský přechod zastřešen a tak stavíme přímo u okénka imigračního  a liják nás netrápí. Imigrační na nás spouští automaticky anglicky a my jsme lehce v šoku z nádherně nového zázemí uvnitř. Čisto, všechno nové, vedle počítačů čtečky snad úplně na všechno a hlavně to odsejpá.
Rychlá kontrola naší identity, otisků prstů, razítka a už se vyptáváme na celníky. Jsou na druhém konci haly, takže taky pod střechou.
Mezitím už naše auto zkoumají ostatní kolegové. Všichni mluví anglicky, samé srandičky, samý vtip.
Nějak to všechno nepasuje do toho co jsme o Salvadoru slyšeli a tak se toho nejblíže ke mě ptám.
"Je to u vás nebezpečné a nebo ne?"
"Jasně že je to nebezpečné", odpovídá mi chlapík policajt nebo co to je, ale strašně se u toho směje. Tak co si myslet?
"Ne hele věci se mají tak. Záleží kam pojedeš. Situace u nás není moc dobrá. Pokud ale pojedete podél pobřeží, neměli by jste mít žádné problémy. Obecně však platí, být opatrný a vyhýbat se takovým těm místům... no vždyť víš, když už si toho tolik projel".

Celní kancelář vypadá taky krásně. Podávám slečně za okénkem dokumenty a sděluji svůj požadavek.
"Jenže tyhle dokumenty mi tady neděláme. Musíš vyjet a asi po čtyřech kilometrech je odbočka doleva a tak najdeš kolegy, kteří ti tyhle dokumenty vystaví".
Jsem lehce překvapen, nechápu jak je to možné, ale holka je přesvědčivá a navíc tvrdí, že to nemůžu minou protože je tam "check point" a ty by mě prý dál stejně nepustili.
Vyrážíme tedy za celníky o dům dál.

A nekecala. Check point a chlapík v pláštěnce co mě automaticky směřuje do areálu, kde sídlí "oficina aduana", tedy celníci.
Stavím přímo před rampou a rychle přebíhám v dešti nahoru, kde jsou dveře do kanceláří.
Chvilka dohadování s ostrahou, jestli mě může pustit či nikoliv, zapsání se do sešitu, jenž slouží jako pořadník a nakonec vyplňování formuláře s jedním s celníků, neb ostraha neumí anglicky ani OK.
Mezitím musí Kačka na dvakrát popojet autem dál od rampy, neb se nemůže ostraha dohodnout, kde správně parkovat.
Papíry vyplněny a nyní fyzická kontrola. Celníkovi se zjevně do deště nechce. Teď navíc musíme přes celý dvůr. Ale má to i svá pozitiva. Kontrola je krátká. Celník jen mrkne na "vinko" a na "espézetku" a protože se mu už papíry rozmáčejí, běží se mnou rychle k budce u vjezdu. Tady mi jeho kolegové mají vystavit potřebný dokument.
Jsem uveden jako španělsky nemluvící turista a tak se na mě ihned vrhá jeden z kolegů a já tím předbíhám tři kamioňáky, kterým to zjevně příliš nevadí. Asi jsou placený od hodiny a ne od kilometrů.
Celník začíná zkoumat dokumenty a pomalu sází data do počítače.
"Kolik máš v autě sedaček?", ptá se mě celník.
"Pět", odpovídám a ukazuji údaj v malém techničáku.
"Pět?", třeští na mě oči a ukazuje ten samý údaj kolegovi. Ten se stejnou otázkou ujišťuje, že se bavíme o tom samém.
"No fakt pět".
"Hmm, můžeme napsat čtyři? U nás se totiž pro osobní auta uvádí jen čtyři místa", kouká na mě trošku bojácně kolega, jako jestli to není velký problém. Jen kývnu na souhlas a už máme v OKI o místo méně.
Lehké zaváhání, když tvrdím, že OKI je kombi a ne sedan, ale přepisuje ručně. Podobně je to i s barvou. Není v nabídce celního systému a tak ji celník dopisuje ručně.
"V jaké kondici je tvůj vůz?" přichází otázka, kterou mě lehce zaskakuje.
"Cože? V jaký je kondici? No v perfektní", nemůžu se ubránit překvapení a smíchu.
"Hele v porovnání s některýma autama v Latinský Americe je moje auto v perfektní kondici, tak na tři sta procent", neubráním se lehké narážce a vtipu. Celník zvedá oči a ukazuje na za mnou stojící taxík s rozbitým předním sklem a jen na drátech visícím blinkrem.
"Jo myslím, že chápu co tím myslíš", začíná se taky smát své otázce.
Už jen pár úderů do klávesnice, divné zvuky laserové tiskárny, dvě dobře mířené rány razítkem a proti podpisu se mi dostává žádaného dokumentu.
Nic to nestálo, můžeme jet. A navíc přestává pršet.

O pár kilometrů dál, vidíme za křižovatkou malý stánek s občerstvením. Máme hlad jak vlci a tak okamžitě brzdíme. Pohledy osazenstva jsou všeříkající. Tady moc turistů nestaví.
"Ahoj, jak se máte? Co to tu máte dobrého?" ptáme se zdvořile a nakukujeme do hrnců a pánví.
"Pupusas", odpovídá pohotově, první se vzpamatující, šéfová stánku.
"Jaj! To je tradiční jídlo tady v Salvadoru!", výskne radostí Kačka a už ji nejde zastavit. Zvědavě se dává do debaty s šéfovou a vyzvídá co vše je v nabídce. Všichni, včetně mě se tím bavíme.
"Odkud jste amígo?" ptá se mě šéfový manžel.
"Jsme z Čech, z centra Evropy".
"Jo jasně znám. Pavel Nedvěd. Dobrej fotbalista", ukazuje palcem jedničku a já jsme rád, že máme sportovce zvučných jmen.
Zatímco Kačka vybírá co poobědváme, já zjišťuji jak to tady chodí. Aniž by jsme to tušili, již se zde platí patnáct let americkým dolarem. Prý tady to nebezpečné není, ale v hlavním městě se pořád střílí.
Pak ještě něco málo praktických rad na cestu, ale to už na nic neodpovídám a cpu se výbornými plněnými plackami. Tři výborné placky za dolar. Výborná chuť, výborná cena. A za padesát centů půl litru coly.
To se prostě vyplatí!

Pokračujeme dál a všude okolo nás je doslova spoušť. Před námi se tu prohnala bouřka a voda z hor lehce vypláchla několik vesnic.
Vesničky jsou takové jako všude. Chudé a nijaké. Lidi v nich jsou však milí. Odpovídají na pozdrav a rádi se dají do řečí. Na to, že si moc nerozumíme, povídáme si s místňáky docela často. Nemáme pocit, že jsme v nebezpečné zemi.
Průjezd většími městy je o malinko jiný. Ale ani tady nemáme pocit ohrožení. Lidi se za námi občas ohlédnou, ale přeci jen asi proto, že tu moc polepených oranžových škodovek nejezdí.
I tady se na nás lidé smějí, nabízejí své zboží a rádi poradí cestu, když nevíme kudy dál. Jediné co je pro nás na větších městech více znepokojivé, je množství zakuklených vojáků a policajtů.
Jezdí v obrovských teréňákách, na korbě borci se samopaly a na střeše kulomet.
Vypadá to šíleně. Děsivě. Je to docela hnus a ani se nám nechce přemýšlet co ty věci dokážou.

Situace v Salvadoru asi nebude určitě kdo ví jak růžová. Všude spousta po zuby ozbrojených vojáků, policajtů a různých ochranek, které hlídají i cukrárny.
Na druhou stranu tu vzniká nový druh podnikání, Auto hotely. Je to druh obrněného ubytování. Když jeden takový cestou vidíme, brzdíme a jedeme nakouknout.
U brány ve čtyři metry vysoké zdi stojí starší pán, jenž automaticky dává svou ruku na pouzdro pistole. Zvláštní způsob jak přivítat hosty.
"Ahoj, můžeme jet dovnitř?" ptám se z okénka.
"Jo jasně, vítejte", říká se strojeným a spíše vynuceným úsměvem. Jeho pravá ruka je stále připravená na bouchačce u pasu.
"Ty vole to je strašný. To nevíš jestli tě nechce hned u dveří zastřelit", třeští oči Kačka.
Vjíždíme do dvorku, kde se k nám už hrne správcová. Starší pán, stále s rukou na pouzdře jde pomalu za námi.
"Můžeme se podívat?" ptám se správcové a ta mi hned ukazuje jak to tady funguje.
"Tady máš garáž. V ní zamkneš svoje auto a po schodech vyjdeš do svého pokoje. Celý objekt je střežen dvacet čtyři hodin. Maximálně pohodlné, maximálně bezpečné", vychvaluje svoje služby.
Opravdu. Z garáže, kterou za sebou člověk zavře, vedou schody do patra kde je takový normální pokoj s koupelnou. Nad postelí schránka s toaletním papírem, jenž ve mě vyvolává zcela jiné asociace.
Ale což, je to služba. Podnikavci jsou všude a když chce v nebezpečné zemi člověk spát bezpečně, tohle je přesně to místo.
S dovolením si to všechno fotíme a protože tu nemáme v úmyslu nocovat, nasedáme a odjíždíme.
Až když vyjíždíme z brány, sundává pán ruku z pouzdra a dává si obě ruce v bok. Fakt hustý.

Podle mapy už jsme skoro v polovině Salvadoru. Dalo by se to přejet za jeden den. Ale když my jsme zvědaví jak opice a pořád někde stavíme. Tuhle u tetek na placku, tamhle podívat se na Auto hotel.
A tak si takhle odpoledne stavíme v dalším městečku. V naprosté pohodě a bez jakéhokoliv pocitu ohrožení si dáváme výbornou rybu ve zdejším stánku. Ani tady nemohou zdejší ukrýt své překvapení. Asi ani sem moc turistů nezavítá.
Den už se pomalu blíží ke svému konci a protože nemáme v úmyslu dojet na hranice za tmy, stavíme v La Libertad, dalším městě na cestě.

Je to město hned u vody. Myslím tím na pobřeží oceánu. Dokonce se tu pomalu rozjíždí turistický ruch a tak je zde několik hotelů a dobře vypadající restaurace s výhledem na oceán.
Krátce se projdeme po zdejší pobřežní promenádě a zkoušíme vymyslet, kde přenocujeme.
"Hele a co to zkusit před tím hotelem tamhle za křižovatkou?" napadá Kačku. Jedeme se zeptat.
Protože skrz dveře vidíme, že je recepční mladý kluk, jde se zeptat Kačka. Je zpátky za půl minuty.
"Jo můžeme. Ani jsem nemusela nic vysvětlovat. Kluk se podíval na auto a hned souhlasil. Ještě mě ujistil, že je parkoviště  a celý areál hlídaný, že je to tady určitě bezpečné", je sama překvapená jak to šlo hladce a rychle. Tak prima, to by bylo.

Vylejzám taky z auta a prohlížím si areál. Je to tu fajn a v noci tady bude klid. Zdravíme sekuriťáka s brokovnicí, jenž si nás přišel prohlédnout, aby věděl co jsme zač.
Rozhlížím se a nejednou koukám, přes ulici, naproti hotelu ve svahu, je úplně jiný město. No město. Je to favela jak vyšitá. Čtvrť, plná malých domků, chatrčí a plechových budek.
"Ahoj, jak se máš? Odkud jste přijeli? Ze Švýcarska?" ptá se mě chlapík, který právě přijel ve stříbrném autě před hotel.
"Ahoj! Jo máme se fajn. Ne my nejsme ze Švýcarska. Jsme z České Republiky. Ale do Švýcarska to máme kousek. Odkud jsi ty?"
"No já jsem původně tady ze Salvadoru, ale teď již nějakou dobu žiju v USA. Jsem tu na dovolené".
"Hele můžu se tě zeptat? Koukám tady na ten kopec. To je docela hrůza. Vždycky když tohle vidím, zaráží mě, proč? Víš co myslím? Chápu, že jsou chudí lidé, ale mě šokuje ten kontrast. Tady stojíme před docela luxusním hotelem a tamhle přes ulici... fakt to nechápu", nemůžu se ho nezeptat, když už mluví dobře anglicky.
"No víš to je složitý vysvětlit. Za to může vláda. Je tu hodně chudých lidí, protože nemají práci. Proto je Salvador nebezpečný. Tam nahoru nikdy nechoď. Je to tam fakt o život. Proto jsou všude ty ostrahy. Ty lidi nemají co jíst a tak jak můžou, tak kradou".
"Jasně. Všude za to může vláda", neubráním se šklebu.
"Ne vážně. Vláda se o lidi nestará. Všichni ve vládě jen kradou a nestarají se o zemi".
"No tak na co máte takovou vládu? Tak je pošlete do hajzlu", dovolím si lehce nesouhlasit s jeho vysvětlením.
"Víš co, já nevím kámo, já myslím, že to není jen o vládě. Nikaragua je taky chudá země, ale nikdo tak nikoho nestřílí.  Proč si se vlastně odstěhoval do USA?"
"Salvador miluju, narodil jsem se tady. Ale nemůžu žít v zemi kde se bojím. Proto jsem odešel. Ale každý rok sem jezdím za příbuznými. Ale to můžeš těžko chápat, když jsi z Evropy" a tak divně mávne rukama, jako že my jsme ti bohatí co si to jezdíme fotit jak papoušky do zoo.
"No dobře, ale jak to že tady na tý straně ulice je to ok? To nechápu. Ten hroznej rozdíl".
"Víš co, to se těžko vysvětluje. To nemůžeš pochopit".
"Jo máš pravdu, nechápu to. Prostě mi to hlava nebere. Jo a jen aby sis nemyslel, my spíme v autě, ne v hotelu. Nejsme taky žádný pracháči, ale to zas asi nepochopíš ty", mrknu na něj.
Chlapík lehce vytřeští oči. Myslel si, že jsme ubytovaný na hotelu. Moje odpovědi a dotazy už se mu zjevně nelíbí a tak se rychle loučí a mizí v recepci.
Přiznávám, fakt tyhle věci nechápu. Je to síla a tak ještě chvíli jen tak koukám do kopce, kde se pomalu začínají rozsvěcet lampy a světla. Zas tak chudý asi nebudou, když mají na elektřinu. A možná když si vezmu dalekohled, uvidím i nějaký satelit. Tak jako všude.

Na chvilku si sedáme na terasu hotelové restaurace a pozorujeme kluky na pláži jak na boso honí mičudu.
Na rychlo využíváme celkem funkční wifi a pak běžíme do krámku vedle hotelu, pořídit něco malého na zub.
Z nebe začíná kapat a tak rychle přestavujeme auto na naší hotelovou verzi a jdeme na kutě.
Další noc, pod dozorem drsného strážce a jeho brokovnice.

26.9.2015

Je ráno a pořád prší. Bleskem házíme naše krámy zpátky do kufru. Loučíme se s klukama na recepci a s hlídačem a pomalu vyrážíme na severní hranice. Máme to necelých sto padesát kilometrů a protože pořád prší, jedeme pohodovým tempem.

Hranice jsou stejně jako na vstupu i na výstupu pohodička. Pouhých šest minut a jsme vyřízení. To je rekordní čas. Ačkoliv se o Salvadoru říká kde co, jejich hranice byly nejlíp zorganizovaný a vybavený co jsme tady zažili.
Přestalo pršet a my jedeme do Guatemaly.

 

 

Ani v Salvadoru jsme nestrávili tolik času, aby jsme jej mohli nějak více hodnotit. V každém případě můžeme napsat několik postřehů.
Situace zde je opravdu dost zvláštní. Lidé jsou zde obecně hodní, ale všichni do jednoho přiznávají, že zde není bezpečno.
To koneckonců potvrzuje i skutečnost, jak moc jsme zde viděli zbraní a ozbrojených strážců. Asi nejvíc za celou dosavadní cestu. Od policie, přes vojáky až po různé ochranky, které hlídají naprosto všude. A věřte, že to není moc fajn pocit, když u dveří každé cukrárny, pizzérie a nebo čerpací stanice stojí hromotluk s brokovnicí.
Většina se usmívá, bez problému prohodí pár slov a klidně se s vámi vyfotí. Ale jsou tu a jejich zbraně nejsou žádné atrapy.
Stejně tak i skutečnost, jak rychle nám bylo dovoleno spát na hotelovém parkovišti. Všichni jsou si dobře vědomi, že situace není zcela ok.
Je to zvláštní, zarážející a pro nás dost nepochopitelné. Všichni se kterými jsme se potkali a bavili, byli strašně fajn lidi a rozhodně to nebyli žádní bandité a zločinci. Normální lidi, s normálním životem, jen upozorňující na fakt, že situace není ideální. Opravdu se to jen těžko se to chápe.  Je to zvláštní kontrast.

My musíme konstatovat, že naše zkušenost byla fajn. Kromě divného pocitu z těch všech kvérů okolo nás na nás byli všichni milí, usměvaví a přátelští. Přejeme Salvadoru, aby se situace změnila ať už je to čímkoliv.

 

Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
Salvador
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit