Brazílie / Argentina - hřmící vodopády IGUAZU a hydroelektrárna ITAIPU

 

22.2.2015

Cesta autobusem je docela snesitelná. Díky ne příliš obsazenému busu okupujeme každý několik sedaček a tak se v celku i pohodlně spí. V polovině cesty nám dokonce mění autobus za luxusní "zájezďák" a tak jízda přes noc utíká jako voda.

Je sedm ráno. Venku se vše teprve probouzí a my přijíždíme do cíle. Vítá nás Foz do Iguazu.
Beru krosnu a jdeme do haly autobusového terminálu. Je tu prázdno a nic se tu neděje. Většina kanceláří a okének zeje prázdnotou, což platí i pro informace.
"Potřebujeme internet. Jestli nám potvrdili to ubytování", prozrazuji Kačce další postup. Naproti je hotel. Přicházíme na recepci hotelu a ptáme se na internet. "Ano máme wifi", odpoví stručně recepční. Na chvilku se zaraduji, když mě okamžitě zpraží. "Ale jenom pro hotelové hosty".
Zkouším ho na dvakrát přemluvit, zdali si nemůžeme jen zkontrolovat email kvůli ubytování. Nehodlá se semnou bavit. Zvláštní přístup. Co kdybych se chtěl rozhodnout tady ubytovat?

"Hele tamhle je Pousada. To je levný ubytko. To má Ivan Zábojník, co nám doporučil v Riu Juraje", vybavuje se mi tohle slovíčko z portugalštiny při pohledu na poutač.
A taky že jo. Přímo naproti autobusáku je malá zapadlá ulička, plná hospůdek a levného ubytování. Zkouším první, jestli mají wifi. Borec dělá že nerozumí a mastí online hry na notebooku. No co.
Popojdeme do dalšího, kde se na nás už zdálky culí sympaticky vypadající recepční. "Máte internet?" zkouším se zlehka doptat anglicky. "Si!" pokývá šéfík a hned mi podává na papírku přihlašovací údaje. No to je přístup! Okamžitě se připojuji a kontroluji maily. "Vaše rezervace byla zrušena", stojí v mailu z hostelu, který jsme si zarezervovali před cestou sem.
"Co budeme dělat?" ptá se Kačka, čtoucí si tuhle radostnou zprávu přes moje rameno.
Opřu se a rozhlížím se po místnosti. Můj zrak se zastaví na nástěnce za recepcí. "Máš tady nějaký volný pokoj?" zeptám se šefíka. "Si!" opět pokývá hlavou na souhlas. "A za kolik?" položím kontrolní otázku. Šefík se otočí a zabodne prst do ceníku, který před chvílí zaznamenal můj zrak. Domluveno!
Cena je přijatelná, pokoj je čistý a má vlastní zázemí, je tu internet a na autobusák to máme jen padesát metrů.

Po kondiční sprše vyrážíme sehnat informace na autobusák. Vše již funguje a tak získáme informace nezbytné pro další plánování. Bohužel neumí zorganizovat dopravu do Paraguaye během dvou dní a protože autobus do Buenos Aires jezdí jen ve středu, v sobotu a v neděli, nechce se nám čekat a doufat, že to bude fungovat. Hned si tedy raději kupujeme středeční lístky.

Je krásně a tak toho okamžitě využíváme k návštěvě brazilské strany vodopádů Iguazu, kterou jsou bezesporu největší atrakcí regionu a tohoto města.
V autobusovém spojení se orientujeme celkem rychle. Zkrátka se vždy zeptáme řidiče, jede-li tam kam my a buď se dohodneme a nebo ne.

Už po vystoupení z autobusu slyšíme skrze hustý pralesní porost dunění a hřmot vodopádů. Sestupujeme stezkou až k první vyhlídce a tam se před námi poprvé objevuje ta krása. Nespoutaná síla přírody v podání největšího vodopádu světa.
Postupně si projdeme všechny vyhlídky a kocháme se tou hřmící silou. Při přecházení od vyhlídky k vyhlídce se nám o zpestření starají nosálové na cestě žebrající sušenky, ještěři podél cest vyplazující ta svá jazyčiska a ve vzduchu tančící motýly.

Kačka vytahuje svačinku v podobě sušenek. Mlsáme si, kocháme se krásou kolem nás, když najednou Kačka zaječí a uskočí kamsi do strany. "Co blbneš?" nechápu její manévr. Na cestičku se sbíhá bleskurychle několik nosálů a hodují na našich sušenkách. "Já se toho jednoho lekla, že na mě chce skočit a tak jsem ty sušenky po něm hodila", vysvětluje svoje manévry a porušení zákazu krmení divé zvěře. Já se otáčím. Nechci ji svým smíchem dráždit.

Finálním hřebem prohlídkové trasy je lávka vedoucí těsně nad hladinou řeky pod jedním z hlavních vodopádů a současně po hraně kaskády. Voda padající nad námi, zuřivě šplouchající pod námi a v mlžném oparu se ztrácející přes hranu za námi. Dneska už se nemusíme sprchovat. Jsme durch!

23.2.2015

Dnes zase jedeme na vodopády, ale z argentinské strany. I přes očekávání hraniční kontroly, projíždíme do Argentiny bez zastávky na brazilské straně. Na argentinské celnici dostáváme razítko do pasů a během chvilky pokračujeme dál.

Autobus staví na semaforu a řidič nám ukazuje na autobusák, ze kterého se máme dostat k vodopádům. Asi se mu nechce zajíždět kvůli dvěma turistům.
Argentina nás vítá se svým ironickým šarmem. Cena za autobus na argentinskou stranu vodopádů, je nesmyslně vysoká, ale co se dá dělat. Karty neberou, co se dá dělat. Vybíráme z bankomatu za oficiální kurz a těšíme se co si pro nás Argentina ještě nachystala.

Aspoň, že nečekáme dlouho na autobus a tak jsme za chvíli na bráně národního parku.

Pomalu si to dodrncáme vláčkem, skrze prales k vodopádům. Od konečné vláčku jdeme pěšky po lávce až k vodopádům, k místu zvané Ďáblův chřtán. Nic originálního. Takový "chřtán" mají totiž skoro na všech vodopádech. Tady se při pohledu na ohromnou masu vody padající do hloubky, která není díky oblaku vodního spreje k zahlédnutí, dá snadno pochopit proč zrovna ďáblův.
Pokouším se udělat pár pěkných snímků. Když už si člověk vybojuje místo na focení na kraji lávky, někdo do záběru strčí ruku, hlavu a nebo do vás aspoň drcne. Grrrr! Stinná stránka krásných míst, které pohltil turismus. Je to daň za to, že tu můžu stát na lávce přímo nad vodopádem.

Hledám nejlepší místo a nacházím krásný roh, ohrazený provázkem a před ním štafle. "Prostor vyhrazený pro fotografa", je napsáno na malé cedulce na zábradlí a borec u štaflí nabízí své fotografické služby. Při pohledu na jeho reference, kde lidem chybí nohy, mají v záběru někoho jiného, useknuté ruce, nakřivo horizont a nebo je za nimi místo vodopádů jen bílé nic, nabývám podezření, že mám co do činění s profesionálem.
Naprosto v klidu podlézám provázek a dělám si nikým nerušen pár záběrů z toho opravdu nejlepšího místa. "Sem nesmíš!" vrhá se na mě fotograf profesionál a ukazuje na cedulku. "V pohodě kámo. Umím číst. Taky jsem fotograf. Takže podle té cedulky sem můžu", odrážím jeho útok a znovu beru do záběru vodopády.
Lidi ubývají a tak si děláme ještě pár dalších snímků a kocháme se pohledem do bílé tmy vodopádu. Nezkrotná síla vodního živlu, zuřícího pod námi je ohlušující, uhrančivě krásná a děsivá zároveň.

Popojíždíme vláčkem níže po proudu a jdeme navštívit další vyhlídky, které nám představují vodopády ve zcela jiné perspektivě.
Jsme z vodopádů nadšení. Jsou opravdu tak krásné, obrovské a jedinečné, jak jsme slyšeli, četli a čekali.

Samozřejmě jako všude jinde i tady platí, že vidět tu krásu na vlastní oči je zkrátka lepší.
Nutno konstatovat, že argentinská strana nás zaujala a ohromila více. Avšak zcela určitě stojí za to, vidět vodopády z obou stran.

Cesta zpátky probíhá jako ta k vodopádům. Rychle, lehce nepřehledně a kontrola na hranicích jen na argentinské straně. Do Foz do Iguazu přijíždíme už za tmy. Kupujeme něco malého na zub a totálně zničení padáme za vlast.

24.2.2015

Jak už jsem psal, díky neschopné organizaci zdejších autobusových společností, nezvládáme krátký výlet do Paraguaye. Je to škoda. Místa, která jsme chtěli navštívit jsou jen pár set kilometrů odsud. Koneckonců na hranice je to coby kamenem dohodil. Přes řeku.
Nechce se nám trávit celý den jen tak na pokoji a nebo couráním po městě a tak se snažím zorganizovat výlet na jednu z dalších zajímavostí a to vodní elektrárnu Itaipu.

Rezervační systém je super a dokonce v angličtině, ale jen do doby než chcete potvrdit objednávku a zaplatit. V tu chvíli vše přeskočí do portugalštiny. To by se ještě dalo zvládnout. Ale zkrátka naše evropské karty asi nejsou dostatečnou zárukou a tak se nám nedaří rezervaci dokončit.
Píšu tedy email na zákaznickou linku a doufám, že se ještě letos někdo ozve, dřív než budou všechny časy prohlídek obsazené. "Cink", ozve se z počítače zvuk ohlašující příchozí email, ani ne za minutu. "Paráda!", zařvu radostně až se Kačka lekne.
"Odepsali! Máme na odpoledne rezervaci a můžeme platit kartou až na místě", sděluji tu radostnou zprávu a jsem nadšený, že někdo a něco funguje tak rychle.

Jen co trošku strávíme oběd, vyrážíme autobusem k Itaipu. Není to ani půl hodinky a přijíždíme k moderně vyhlížejícímu turistickému centru elektrárny. Rezervace platí, platba kartou akceptována a dokonce jdeme na prohlídku ještě o půl hodiny dříve.

"S batohem tě dovnitř pustit nemůžeme", oznamuje mi před autobusem ostraha, kontrolujíc nás detektorem kovů. "To není batoh. Je to taška na foťák a další příslušenství", otevírám dobrovolně tašku a ukazuji její obsah. "Je nám líto. Nemůžeme tě s tím pustit. Taková jsou nařízení".
Protočím oči a ptám se, "a foťák si vzít můžu?"
"Jo můžeš, ale bez tašky". Zase začínám tvořit frontu. "A kam mám dát ostatní věci?", ptám se neústupné ostrahy a demonstrativně vytahuji náhradní baterky, filtry a další krámy.
"Támhle jsou skříňky. Můžeš si to tam za drobné uložit", ukazují k venkovním zamykatelným boxům. To si dělají srandu. Zaplatím tady nemalé vstupné, foťák mám táhnout na krku a zbytek si zamknout do venkovních skříněk a ještě za poplatek.
Nekladu odpor a chápu jejich obavu, že bych mohl v nestřeženém okamžiku strčit elektrárnu do tašky k foťáku a pronést ji z areálu ven.
Samozřejmě, že si dělám legraci a je mi jasná pravá příčina tohoto opatření. Každopádně když si pro kontrolu musí Kačka sundat kšiltovku, zatímco vedle ve frontě právě pustili slečnu v hidžábu, skřípu zubama. Kačka ne. Jasně a srozumitelně sděluje svůj nesouhlas ostraze. Ta ale jen krčí rameny.
Nechce se mi a už vůbec se mi nechce platit. Jdu tedy do obchodu se suvenýry a tak se domlouvám s prodavačkou a tašku od foťáku nechávám ukryté v bezpečí pod pultem. S plnými kapsami jako opravdový pašerák se vracím k autobusu a potkávám další co si to míří k úložným skříňkám.

Autobus vyráží a naši průvodci nás seznamují s elektrárnou Itaipu. Po tom co jí celou objedeme, vyběhneme si na čumendu nahoře na hrázi, jdeme také dovnitř. Protože jsme jen tři anglicky mluvící, máme vlastně takovou individuální prohlídku. Musím uznat, že naše průvodkyně má načteno a nenechá se zaskočit žádnou technickou otázkou, které ze mě i z kolegy spolunávštěvníka padají.

I Kačka, pro kterou není návštěva elektrárny takové terno uznává, že dostat se k běžícímu generátoru takového monstra je něco výjimečného. Obzvláště když je tato elektrárna druhou největší elektrárnou světa. Sice není úplně největší, ale v roce 2012 se zde oproti čínskému konkurentovi podařilo vyrobit největší množství elektrické energie. Proto se také v hale pyšní tímto svým světovým rekordem.
Využívám možnost fotit vše a všude. Fotím i tabulku ve výtahu a najednou se otevřou dveře. Všichni vystoupí, dveře se zase zavřou a výtah rozjede. "Jejda!" vykřiknu sám pro sebe a směju se skutečnosti, že jsem se teď na chvíli vlastně ztratil v areálu tak střeženého objektu. Přesně ten nestřežený okamžik, kdybych mohl ukrást celou elektrárnu. Sakra! Nemám tu tašku.
Naše průvodkyně však prokazuje svou duchapřítomnost, nenechá se hned tak něčím zaskočit a tak si výtah i se mnou ihned přivolává zpátky.

Dvě hodinky utekly jako voda a tak vracíme zapůjčené žluté přilby a autobus nás odváží zpět. Vyzvednu si svou tašku a vyrážíme "domů", do naší pousady.

25.2.2015

Ráno spíme až do rána. Autobus nám totiž jede až po obědě. V klidu si sbalíme, skočíme na oběd do bufetu u nás v uličce a jdeme na autobus.

Tentokrát staví autobus i na brazilské straně. Dostáváme razítko a nastupujeme zpět. Spolu s námi nastoupí i jeden ze zdejších veksláků. "Gambio, gambio..." ozve se autobusem a už směňuje tvrdou argentinskou měnu s prvními zájemci.

Na argentinské straně musíme vyložit i krosnu a nechat ji zkontrolovat pod rentgenem. Asi mají strach, aby jsme neprovezli nějaké valuty. Nedej bůh, americké prezidenty!
Na imigračním je to pak legrace a to bychom nebyli my, abychom neměli zase něco extra. "To máš čaj?" ptám se celníka při štemplování našich pasů a ukazuji na hrnek. "Ne! To je maté. Ale takové freš", říká celník hrdě a okamžitě mi podává hrnek k ochutnání. A tak dostáváme na argentinských hranicích ochutnat od celníka z jeho hrnku pravé jen lehce limonádou vyladěné argentinské maté.

Naložíme bagáž, sebe i zbytek autobusu a vyrážíme směr k dobrým větrům, do Buenos Aires.

 

 

Není na místě po pár dnech hodnotit Brazílii. Je to tak veliká země a my z ní viděli tak málo, že to zkrátka nejde. Z toho co jsem viděli, tak se nám tu líbilo. I přes jazykovou bariéru, kterou portugalština je, jsou lidé fajn, v pohodě a rádi pomohou i pokecají.
Vodopády Iguazu jsou jedinečné. Tečka. Nenavštívit je, by byl obrovský hřích. I když hřešíme rádi, tentokrát jsme nehřešili. A stálo to opravdu za to!