Brazílie - karnevalové Rio de Janeiro aneb pod dohledem Ježíše

 

13.2.2015

Pátek třináctého, nepátek třináctého, let probíhá dle nejlepších představ. Vlastně už jsme měli takový malý absťák. Letadlem jsme neletěli víc jak rok.
Uděláme fotku propašované rybičky a užívá si pohostinnosti Emirates. Jedinou vrásku na čele nám dělá skutečnost, že nemáme v Riu zajištěné ubytování. Ale ono to nějak dopadne.

14.2.2015

Mezipřistání v Dubai. Využíváme wifi a kontrolujeme emaily a naposledy se pokoušíme sehnat ubytko. Všechny rezervace a podobné pokusy se nedaří. Díky našemu dotazu na facebooku se nám však ozývá jeden z fanoušků, Petr Klymec. Petr nám dává doporučení na známého poblíž Ria, Ivana Zábojníka. Od Ivana následně dostáváme email a tak rychle odepisujeme. Doporučuje a dává nám kontakt na Juraje, jenž má hostel přímo v Riu. Jednáme o ceně. Ceny jsou nyní v době karnevalu až pěti násobně vyšší. Máme štěstí. Juraj pochází ze Slovenska, takže s pochopením pro naše cestování a s ohledem na to, že jsme "braťja", nám nabízí výraznou slevu. I přes to je ta cena víc, než je pro nás únosné. Ale máme alespoň něco. Všichni ostatní co něco slíbili na nás bohužel kašlou.

Starostmi s ubytováním zcela zapomínáme na rybičku a podruhé ji pašujeme na palubu letadla.

Let je dlouhý, únavný, ale po celkově více než třiceti hodinách úspěšně dosedáme na mezinárodním letišti v Rio de Janeiro.
"Tak vítej v Brazílii", plácáme si s Kačkou v rukávu, vedoucí nás do příletové haly. Mezinárodní letiště v Jižní Americe, samozřejmě neznamená, že tu s vámi někdo mluví anglicky. Ale občas někdo přeci. V kavárně seženeme internet a zjišťujeme, že se s naším ubytováním nic moc nezměnilo.
Pokus vybrat hotovost se zpočátku také jeví jako nemožný, ale nakonec, asi až na počtvrté, konečně vybírám a můžeme začít shánět přepravu do města.

"Kam teda pojedeme?" ptá se Kačka na postup a rovná si na nose papírové brýle v barvách karnevalu. "No zkusíme to k tomu Jurajovi. I kdyby neměl místo, tak snad nás večer nevyhodí. Klidně přespím na chodbě", hodnotím tak trošku bezvýchodnou situaci. Ještě pro jistotu posílám z letiště esemesku, ale bez odezvy. Po dvacetiminutovém pátrání jak a kam se dostat, nastupujeme do autobusu jenž si to s námi valí do města. Je podvečer a tak úspěšně vázneme v dopravní špičce a skrze okna autobusu pozorujeme jak se Rio začíná nořit do noci.
Každých zhruba deset minut se jdu přeptat řidiče autobusu, zdali jsme již nepřejeli. Ten mi stále stejným gestem naznačuje, že máme ještě vydržet.
"Leme!", zakřičí najednou řidič autobusu, otočí se za námi dozadu a ukazuje, že jsme na místě. Hodíme batohy na záda a vyskočíme na chodník. Vítá nás realita nočního Ria. Ne úplně tušíme kde jsme a jak se dostat na hostel. Ptáme se prvního člověka na cestu. Na první pohled jasný transvestita. Mužské rysy v obličeji, dámské hadříky a obrovské kozy. Chvilku na něj zírám a přemítám jestli je to víc chlap a nebo už ženská. Pro svou nepozornost si tedy musím nechat vysvětlit cestu ještě jednou. "Aspoň, že mluvil anglicky... tranďák", uchichtnu se na účet toho stvoření.

Naštěstí jsem se na netu podíval na mapu a tak si po zorientování zhruba uvědomuji, jak se na hostel k Jurajovi dostat. Přicházíme k prvnímu krámku a protože máme žízeň jak zasypaný horník, jdeme si koupit vodu. Rovnou se zkoušíme na pokladně doptat na cestu. Všímá si nás i řidič náklaďáku, co přivezl před chvílí zeleninu. "Pojďte já vás svezu", nabízí hodně špatnou angličtinou. Bereme. Projíždí s námi dvě uličky a ptá se na směr u cesty stojící policejní hlídky. Ta nám ukazuje do kopce, kam se nákladní auto už nedostane a tak řidiči děkujeme a vydává se opět po svých.
Po několikaset metrovém výšlapu v horkém a vlhkém klimatu jsme oba celý na vyždímání. "Tak jsme tady. Teď nám řeknou, že je plno a jdeme spát na pláž", pokouším se o vtipkování. Mačkám zvonek a čekám co se bude dít.
"Ahoj, vy jste ty dva češi, že jo?" přivítá nás totálně vysmátý recepční, původně ze Slovinska, "Jo, jo to jsme my", zářím štěstím, že o nás ví a beru to jako signál, že máme střechu nad hlavou.
A máme! Zavádí nás na pokoj kde jsou další tři spolubydlící a všichni ze Slovenska.
"No to je super. Československá izba", dělám si legraci a zdravíme se s našimi spolunocležníky.

15.2.2015

Jen se trošku probereme a rovnou vyrážíme dolů k oceánu na jednu z nejslavnějších pláží světa, Copacabanu!
Na nic nečekáme a okamžitě se vrháme do vody. Oceán dává jasně najevo svou sílu a tak chodí poměrně veliké vlny.
Hned ta první vlna plácne Kačku do zad.Na poslední chvíli se totiž rozhodla před ní utéct.
Šplouch, plesk a už jen sleduji Kačky nohy, kterak vyčnívají z vlny a míří si to ke břehu. Kotrmelec, druhý a Kačka celá vykulená sedí na břehu a lape po dechu. A sakra. "Jsi v pohodě? Nestalo se ti nic?" spěchám ji na pomoc. Celá vykulená, moc nemluví a já jen vidím odřená záda.
"Já zůstanu tady na břehu. Běž si do vody. Mě tohle tolik nebere", nechce přiznat, že dostala naložíno. Jdu a užívám si to. Voda je teplá a vlny... vlny jsou boží!
Po třetím skoro utopení se ve vlnách, totálně zničený, také vylejzám na břeh.

"Dnes plánujeme vyrazit na Sambadrom. Půjdete s námi?" ptá se Gábika, naše slovenská spolubydlící. "Jo jasně. Rádi by jsme. Ale nemáme lístky", líbí se mi představa, vyrazit dnes na karneval a to v tlupě. "Ani my nemáme. Budeme shánět až tam", mávne rukou Gábika a jsme domluvení.

Je devět večer, všichni jsme nažhavení a těšíme se na karneval. Bohužel venku prší. Neprší, venku leje jako z konve. Když se situace po hodině nelepší, smiřujeme se s faktem, že dnes by to nebyl příliš fajn zážitek. Gábika s Igorem nakonec přeci jen vyráží, neb mají zítra letět domů. Michal, třetí ze slovenských spolubydlících také nikam nejde a tak spolu s ním a s Jurajem sedíme a kecáme o tom, jak Juraj začínal v Brazílii.

16.2.2015

Ani dnes se počasí netváří kdoví jak skvěle. Na doporučení recepční Carol, vyrážíme do centra města na street párty. Samotná cesta autobusem je opravdový zážitek. Je to nejlevnější horská dráha co jsme kdy zažili. Řidič s námi jede jak kdyby nás ukradl.
Couráme se centrem a užíváme si začínající karnevalovou atmosféru. Postupně střídáme několik venkovních pódií a sledujeme davy lidí tančících nejen v rytmu samby. Městská šeď je vytlačována barevnými kostýmy, doprava ustupuje davům a její hluk přeřvávají rytmické tóny dunících reproduktorů.
Z povzdálí sledujeme tu ohromnou, barevnou a silně dunící show.

I když je celý den převážně pod mrakem, nevypadá to dnes na déšť. Vyrážíme sami a bez lístků na Sambadrom. Jízda zdejším metrem je fajn a pohodlná. Navíc vystupujeme hned kousek od Sambodromu. Jdeme pomalu až k němu a čekáme kdy nás konečně někdo osloví s nabídkou prodeje lístků. Dlouho nic. Až najednou. "Nechceš lístek?" zeptá se vychrtlý dlouhán. "Za kolik a kam?" pokládám protiotázku. "Za pět stovek" a vytahuje lístky vypadající jako pravé. "Ne díky, to je na nás moc", odmítám nabídku, ale už víme, že lístky k dispozici jsou.
Dostaneme ještě pár nabídek a při pokusech o smlouvání se všichni na slevu příliš netváří. Sleva sto reálů je pro nás nic neřešící.
"Myslíš, že je za ty dvě stovky fakt seženeme?" zapochybuje Kačka. "Jasně... a pro oba", snažím se nepanikařit.

"Chceš lístky?" zeptá se mě týpek v tílku.
"Za kolik?"
"Tisíc pro oba", vypálí pohotově tílkař.
"Doprdele co to s váma je?" zakleju česky a zakoulím očima, jako že se zbláznil.
"Ok, ok. Tak za osm set", a vytáhne dva lístky z kapsy. Vezmu je do ruky a chvilku je zkoumám. Vypadají stejně jako originály co jsem viděl u holek z Německa na hostelu.
"To si děláš kozy ne? Vždyť to je do posledního sektoru. Dám ti stovku", zkouším srazit nabídku na minimum. Tílkař, ale i Kačka třeští oči. Kačka se hned ovládne, ale tílkař na mě ještě zírá.
"Tak jo. Stovka ok, ale za jeden", probírá se tílkař a je vidět, že mu dávaj počty zabrat.
S Kačkou na sebe mrkneme a vědomy si faktu, že to je cena, kterou náš rozpočet umožňuje, bereme.

Lístky skutečně vypadají jako pravé. A taky pravé jsou. Je to pár minut co jsme je pořídili a už stojíme nahoře na tribuně a naprosto ohromeni koukáme dolů na tu krásu a monstrózní show.
"Tak to je pecka", rozplývám se nad tou nádherou. Kačce štěstím přímo září oči. Pod námi je tribuna plná domorodců poskakujících v rytmu hudby. Naproti nám, vedle nás a pod námi a všude kam dohlédneme je mraky lidí, tančících, zpívajících a naplno si užívajících karneval.
Ještě vlastně nevidíme nic a už jsme karnevalem totálně pohlceni.

Za pár minut doráží první škola samby a celý její karnevalový průvod. Hudba řve ještě více nahlas a betonová konstrukce tribuny se chvěje. Z barevných a blýskavých kostýmů jen přecházejí oči. Strašně těžko se ten pocit popisuje. A i když určitě nejsem taneční typ, tohle člověka prostě dostane. Takže se i já se vrtím v rytmu samby a podupávám s ostatními. A do toho fotím, natáčím a nasávám tu jedinečnou atmosféru.

Jedna škola, jedna obrovská show. Jedni skončí a další hned začínají. Není prostor na odpočinek a tak když ve dvě ráno vyrážíme na metro a míříme zpátky na hostel, jsme totálně zničení, ale šťastní, že jsme na vlastní oči viděli karneval v Riu. Další splněný cestovatelský sen!

17.2.2015

Vstáváme o malinko později. Ale jen o malinko. Je tu takové teplo a takové vlhko, že to člověk dlouho nevydrží.
Počasí je opět takové všelijaké a tak vyrážíme na jeden z nejslavnějších stationů světa, na pojem zvaný Maracana. Metrem jsme u něj za chvíli a na kase se snažíme dostat co nejlepší cenu. Kačka se tváří jako student a tvrdíme, že jsme "ajsik" kartu zapomněli na hostelu. "Sorry, ale to by mohl říct každý", odmítá nás nekompromisně pokladník. Co se dá dělat,  zkusili jsme to. Podávám mu bankovku a čekám na drobné. "Menší nemáš?" ptá se pokladník. Možná bych i měl, ale nechce se mi řešit jeho nedostatek drobných a tak jen zavrtím hlavou. "Hmm, dobrá, tak ona dostane tu studentskou cenu. Nemám jinak nazpátek", podá mi pokladník drobné, lístky a můžeme jít.

Prohlídka stadionu je bezva, jen už to bohužel není tři roky ten největší stadion světa jak si ho všichni pamatujeme. Je to teď už vlastně jen takový normální fotbalový stadion. Ale je to fajn sednout si na sedačku vlastníka, vidět hřiště z pohledu moderátora a nebo nahlédnout do kabin.

Cestou ze stadionu, vystupujeme z metra dříve a procházíme se liduprázdném centrem Ria. Až do chvíle než dojdeme do čtvrti Lapa, které vévodí bílý aquaduct. Pod ním už se začíná rozjíždět odpolední párty a tak se jdeme podívat blíže. Bubeníci, trumpetisti a hromady tance chtivých tu začínají rozjíždět městský karneval. Po vyslechnutí několika skladeb jdeme o kousek dál k vyhlášeným červeným schodům, Escadaria Selarón. Jedinečný a jednoduchý výtvor kreativce, jenž celé schody obložil převážně červenými dlaždičkami. Jednoduché a zkrášlující.

Protože víme že se již blíží večer a také víme že se má dnes konat několik větších vystoupení na pláži Ipanema, jedeme tam přímo z centra. Sice nevíme kde se to přesně koná, ale není šance to minout. Vlastně on nás dav vystupující z autobusu vytlačí s sebou a tak se během pár vteřin ocitneme uprostřed skákajícího davu. Kousek před námi jede auto, jehož náklad je silná reprosoustava, z níž se nepřetržitě valí moderně pojatá samba.
Vlastně si nejsem jist jestli jdeme s davem a nebo dav s námi. Je to jeden celek, tělo na těle hlava na hlavě a noha na noze, bez ohledu na to čí ta noha vlastně je. Poskakujíc s ostatními pokračujeme ulicí k pláži. "Kačenko! Musíme se pořád držet, jo!" křičím na Kačku v davu před sebou a snažím se jí držet za rameno, mít ji tak pod kontrolou a nerozdělit se. "Pojď půjdeme ke straně, tady k tomu plotu", tahám ji za rameno a snažím se jí směrovat doprava na chodník.
Daří se a lehce uhýbáme hlavnímu proudu. Na chvíli stavíme a kocháme se pohledem na dav, proudící kolem nás. Bez ohledu na věk či pohlaví, a to je někdy opravdu těžké rozeznat, všichni skáčou, tančí a dovádějí v rytmu hudby znějící z auta.
Pomalu se posouváme na roh ulice, kde zaujmeme pozorovací polohu a já tasím zrcadlovku a pokouším se udělat pár záběrů.

Jsem neskutečně překvapen, jak se okolo mě začínají všichni sbíhat, ale současně vytvářet prostor pro fotografované. Asi pojali podezření, že jsem novinář a dnes večer, právě teď, je naprosto každý celebrita a právě on chce pózovat před mým objektivem. Je to bomba. Brazilci se totiž strašně rádi fotí a v době karnevalu to platí dvojnásob. No spíš desetinásob!

Jdu se vrátit k plotu kde to celé pozoruje Kačka, vrtící se v rytmech, ovlivněná magickou atmosférou pouličního karnevalu. Najednou lidi stojící na terasách nad námi začnou řvát. Ale ne řvát nadšením z hudby či karnevalu, ale protože se něco děje. "Co je?" třeští na mě oči Kačka. "Netuším, ale tamhle to je", ukazuji Kačce směrem kam ukazují všichni z terasy a kam se také rozbíhají dva policisté z auta parkující kousek těsně před námi. Pevněji stisknu foťák, předpokládajíc, že to bude nejspíš nějaký odhalený zlodějíček. A taky že jo. Policajti vedou starou paní a mladého kluka. Kluk křičí, paní křičí ještě víc. "Kluk ji asi zkusil obrat", snažím se o dedukci a hodnocení situace.
Chyba lávky. První policista vytrhává babče kabelku z ruky a nekompromisně ji vysypává na kufr policejního auta. Hrabe ve věcech a následně podává něco klukovi. Ten zavrtí hlavou a tak policajt hrabe dál. Tentokrát kluk pokývá a bere si malou peněženku. Babča začne řvát jak když ji praskne kuří oko, ale policajt ji nekompromisně strká do auta a zabuchuje za ní dveře. Zbytek věcí háže do kabelky a tu za babčou do auta. Kluk děkuje a za potlesku a obrovské ovace davu podává policajtovi ruku. "Wau, mám z toho husí kůži. To je krásný. Taková děkovačka pro policajty", jsem reakcí davu naprosto fascinován.
Moje sevření foťáku lehce povoluje. Ale jenom lehce. Za chvílí už s trochou více síly, nakládají dalšího vejlupka.

Vyrážím znovu do davu, pokusit se zachytit tu nádhernou atmosféru.Dav pomalu pokračuje a my se vydáváme vstříc jinému jenž jde od Copacabany, tedy směrem od našeho hostelu. Jdeme přímo skrz tančící dav a já se pokouším natočit nějaké pěkné záběry. Kačka statečně vlastním tělem usměrňuje tanečníky bez kontroly, aby mě nedopatřením nezašlápli.

"Hele tamhle začíná nějaká další párty", ukazuje Kačka směrem do malé uličky. Jsme nadšení a totálně pohlceni atmosférou karnevalu a tak tam okamžitě míříme. Jede se tu ve vysokém tempu. Bubeníci se snaží přetlouci jeden druhého a když vytáhnu foťák, začínají se předhánět ještě více.
"Pojď sem", ukazuje na mě týpek poskakující za skupinkou bubeníků. "Běž tam", postrkuje mě chlapík vedle mě. "Co tam je?" ptám se nechápajíc, proč mám jít doprostřed největší vřavy. Chlapík ukáže na banner visící nad námi. Je portugalsky. Nechápu. "Běž tam" ukáže mi chlapík ještě jednou.
Otočím se a již je pro nás rozestoupená ulička podél bubeníku.
Jdeme. Pohled, který se nám nabízí nám bere dech a já cítím jak mi cukají koutky. "Tohle je naše Miss Karneval!" vykřikne hrdě chlapík a ukazuje na tančící dámu a holčičku. "Ty vole, to je pecka!" neudrží se Kačka. "Podívej na tu malou jak jí jedou nohy". Jenom pokývám hlavou a tahám foťák. Culím se štěstím, že se nám povedlo dostat se takhle blízko. Všichni a všechno okolo nás tančí a holky nám pózují. Sice není příliš mnoho prostoru a o ideální kompozici si v tu chvíli mohu nechat jen zdát, ale je to nádhera. Ty lidi nás během chvilky přijali za své. Já se snažím fotit a současně si užívat tu nádhernou atmosféru. Tak po tomhle jsem vždycky toužil. Dostat se takhle blízko. Boží!

Bohužel nás z euforie během několika minut vytrhává průtrž mračen. S ohledem na techniku se tak raději vydáváme na ústup. Loučíme se a vyrážíme na hostel. Déšť je tak silný, že musíme vzít cestou několikrát za azyl přístřešek před hotelem a nebo prázdný stánek tržnice. Oba se pořád culíme při pomyšlení, co vše se nám dnes podařilo zažít.

18.2.2015

Ráno se počasí netváří o moc lépe než včera večer. Chvíli mraky, chvíli míň. Pořád se to mění. Plánovali jsme vyrazit k soše Ježíše na Corcovado. Jenže v mracích se nedají pořídit skoro žádné fotky. Vyrážíme tedy na pláž. Díky včerejší bouřce jsou docela vlny. "Já zůstanu tady u břehu. Budu se jen tak šplouchat", nechce se Kačce dělat opět kotrmelce. To mě se řádění ve vlnách líbí.
Užívám si kousek od břehu obrovské vlny a pokaždé když mě vlna vynese mávám na Kačku, která chytá občasné sluneční paprsky.

Už jsme u branky do hostelu a čekáme až nám recepční otevře, když nás dojde vlasatý kluk. Když slyší, že jsme Češi tak nás okamžitě oslovuje, "Ahoj já jsem Pavel, taky od nás". Dáváme se s ním do řeči a v konverzaci následně pokračujeme až do večera. Přijel do Brazílie pracovně a jeho příběh nás zajímá.

Je večer. Přichází za námi David Koubek, reportér Českého rozhlasu v Riu. Dobrou hodinku debatujeme o naší cestě a následně s námi David natáčí krátký rozhovor  do Českého rozhlasu. Pavel nám asistuje a funguje jako fotograf.
Následně dorazí i Juraj, který se s Davidem také zná a tak u caipirinha a pivka na které nás pozval diskutujeme o životě v Brazílii.

19.2.2015

"Dnes by to šlo", používám hlášku z Kameňáku při pohledu na nebe. Je krásně a mraků je zcela minimálně. Sbalíme vodu, přibalíme nového kamaráda Pavla a vyrážíme na Corcovado, k soše Ježíše, největšímu symbolu Ria.

Cestu nahoru musíme absolvovat pomocí dodávek, neb tradiční vláček je totálně plný, další jede až za hodinu a půl a už teď tu stojí fronta až do Severní Ameriky.
Sice zcela nechápeme systém stopadesátidvou a půl přestupů, ale ve výsledku se dostáváme nahoru až pod sochu Ježíše. "Není zas tak veliký", vyhrkneme s Pavlem skoro současně.
Je tu přerváno. Dneska se snad přijela podívat celá Brazílie a ještě pár lidí odjinud. Masakr. Nenecháme se rozhodit, uděláme si pár fotek a kocháme se jedinečností výhledu.
Jestli vás neohromí Rio jako město, což spíše asi neohromí, pak jeho umístění a pohled na něj ze shora je naprosto jedinečný.
Pod námi jsou obě nejznámější pláže, Copacabana a Ipanema, na které jsme včera zažili pouliční karneval a také Cukrová homole, kopec notoricky známý ze všech pohlednic z Ria.

Výlet se povedl a znaveni horkem relaxujeme na hostelu. Večer, až když je tma vyrážíme opět dolů do města a na pláž. Fotím si pláž ve svitu pouličních lamp a pozorujeme v dáli zářícího a na vše dohlížejícího Ježíše. Jako třešničku na dortu si vedle Copacabany dopřáváme čerstvý kokosový ořech.

20.2.2015

Dnes je extrémně ošklivo. Rušíme náš původní plán, vyšplhat na Cukrovou homoly, jenž jsme si fotili včera z Corcovada. Příjemnějšího klimatu využíváme k procházce na Ipanemu a cestou navštěvujeme pana Sobotku, českého krajánka, který zde žije již šedesát let a jeho paní funguje v Riu jako honorární konzulka. Strašně prima pán, se kterým se krásně povídá, stejně jako s jeho ženou.

Pozdě odpoledne vyrážíme na průzkum favely, která se rozprostírá od našeho hostelu nahoru do kopce. Nechce se nám šlapat pěšky a tak využíváme služby moto taxi a necháváme se za drobné vyvést na motorkách.
Kličkujeme mezi domy a různou další zástavbou, když se za námi objeví snědý kluk. "Hey! Halo! Vy jste turisti?" ptá se celkem slušnou angličtinou. "Jo jsme", odpovídáme popravdě a čekáme co bude následovat.
"Super. Můžu jít s vámi? Já jsem taky turista a nějak se tu necítím".
"Jasně přidej se", vybídneme ho aby nás doběhl.
"Hele... tohle je favela, že jo?" ptá se pološeptem a trošku vystrašeně.
"No, je no".
"A to se nebojíte?" otáčí se asi aby nás asi nikdo neslyšel.
"Teď už ne. Teď jsme tři" dobírá si ho Kačka a kluk, taky turista, se začne smát a pokračuje s námi po schodech nahoru. Cestou zjišťujeme, že je ze Španělska a je tady sám na dva týdny.

Když dorazíme až nahoru, kde vidíme na střechy domů, máme krásný výhled na Copacabanu a Ježíše. V blížícím se západu slunce pozorujeme draky, které zdejší kluci z favely pouštějí ve větru. Nemáme absolutně žádný pocit ohrožení. Není totiž favela jako favela. Tady si už lidi zvykli, že sem chodí turisté a koneckonců i oni sami dole míjejí hostely, díky kterým má většina z nich nějakou práci.
Během chvilky za námi dokonce přijde kluk ze zdejšího mini baru, jestli si nedáme něco k pití. Já se pak pokouším od kluků vyzvědět, jak daleko pouští ty své draky. Prý až na dvě stě metrů. To je vážně dost.

Cestou zpátky se stavujeme v jednom malém podniku, který má dobrou pověst svými výbornými hamburgery, ale také tradičním brazilským nápojem acai.

Poslední večer krátce trávíme s Jurajem. Děkujeme za jeho pomoc s ubytováním a darujeme mu rybičku, která se dostala dvakrát na palubu letadla. Bylo tady krásně, ale ráno musíme zvednout kotvy.

21.2.2015

Je šest hodin ráno. Kromě recepčního spí celý hostel. Vlastně spí skoro celé město. Cestou na autobus nepotkáme živáčka.
"To je náš autobus poběž!" vykřiknu na Kačku a běžíme za přijíždějícím autobusem. Naskočíme a vyrážíme do města na hlavní autobusák. Ten na druhý pokus úspěšně nacházíme a stavíme se jako druzí do fronty na již objednaný lístek.

Autobus přijíždí na čas. Nakládáme naše batožiny, sebe a vyrážíme na jih, směr Iguazu.
Největší vodopády světa. Tak ahoj Rio... třeba zas někdy.

 

 

Rio je zvláštní město. Obrovské, spíše špinavé, kde se střetává upadající sláva evropského vlivu s divnou modernou. Vše co zde kdysi bylo tím symbolem velkoměsta, je dnes nefunkční a nebo zanedbaně zchátralé. Na toho téma tady koluje vtip, "Rio je moderní velkoměsto, ale už tak 30 let".

Je to trošku škoda. Bylo by tu hodně krásného, ale je to tradičně pohlcováno nehezkou šedí, která kazí vše co bylo kdysi tak nádherné. Neudržované historické budovy jsou jen smutným důkazem. Ale nemůžeme říct, že by nás tím zklamalo. Vlastně jsme to čekali. Čekali jsme i favely, které k Riu zkrátka patří. Stejně jako extrémně horké a vlhké klima.
Každopádně karneval, město z této šedi vytrhává a tak pokud jet do Ria, tak určitě v době karnevalu. Rio se v tu dobu stává neskutečně živé a barevné. Karneval sám o sobě je něco absolutně nepopsatelného. Ať už vyrazíte na oficiální program a nebo se budete toulat ulicemi, po plážích a nasávat tu nefalšovanou a jedinečnou atmosféru.
Je pravda, že v době karnevalu je nutno počítat s větším vydáním, ale rozhodně to za to stojí. Karneval v Riu je prostě jen jeden!

Co se týká bezpečnosti, těžko soudit. Byli jsme tu v době karnevalu a policajti tu stáli na každém rohu. Chodili jsme po městě ve dne i v noci, chodili mezi domorodce a navštívili favelu. Nikde jsme neměli pocit ohrožení, nikdo nás nesežral a nikdo se nás nepokusil oloupit. Celkově byli lidi velice fajn, milí a přátelští. A co na tom, že jsme si nerozuměli.
Ale i přesto bych si nedovolit tvrdit, že je to město extrémně bezpečné. Zbytečně jsme neriskovali, drželi se základních pravidel a nelezli, kam se vysloveně lézt nemá.
Nechci však tvrdit ani opak. Je to zkrátka velké město, kde je koncentrace živlů vyšší a stejně tak i pravděpodobnost, že se něco semele. Stejně jako kdekoliv jinde.

Co nás zaujalo, byla skutečnost, že většina chlapů tu má skvělou a vysportovanou postavu, zatím co jejich polovičky těžce zaostávají za tím co se o brazilkách traduje. Obecně nejsou příliš hezké.
Česko-slovenský baby jsou zkrátka nejhezčí ;o)

Co je na Riu hned po karnevalu opravdu jedinečné, je jeho poloha a pohled na něj svrchu. Je to dech beroucí záležitost, díky němuž je Rio považováno za výjimečné.
A nutno říct, že ten pohled je vážně jedinečný a uchvacující. Takže i kdyby nic, tak ten pohled za to stojí!