JAR 5 - Mys Dobré naděje, Kapské město, nakládka OKI a těšíme se na RIO

 

29.1.2015

Večeři jsme si užili. Bylo fajn se normálně najíst. Navíc já měl obrovskou chuť na rybu a Kačka se prostě neovládla, když viděla v nabídce zbožňovanou Calzone pizzu.

Je krásný večer a tak si ještě sedáme vedle auta, hřešíme s miskou buráků a šampaňským, a užíváme si pohled na blikající maják. Na ten poslední a naprosto nejjižnější maják v Africe.

30.1.2015

Nemůžu dospat a tak si hned ráno vybíhám s foťákem k majáku. Nikde nikdo, všude klid. Udělám pár snímků a cestou k autu nakoupím v probouzejícím se městečku snídani.

Znovu se jedeme pokochat pohledem na poslední metry Afriky omývané dvěma světovými oceány. Uděláme pár povinných a spousty střeštěných fotek. Po hodince ještě prozkoumáme lehce okolí a jdeme se podívat nahoru na maják.
Je chvilku před polednem, když se loučíme s L´Agulhas a vyrážíme směr Kapské město.

Máme dostatek času a tak se rozhodujeme zkusit dojet na mys Dobré naděje. "Byla by to taková symbolika. V jeden den dobýt oba mysy", navrhuji a míjím sjezd vedoucí k adrese domluveného ubytování.

Bohužel se na cestě před námi stala nějaká veliká nehoda, kvůli které policie odklání dopravu a posílá nás z hlavního tahu po úzkých cestách skrze chudé předměstí. "To je masakr tohle. Ale i tohle je Jihoafrická republika", suše konstatuji plechové boudy, mezi kterými se toulají vychrtlí psi, pobíhající špinavé děti a převážně černošské obyvatelstvo divně koukající na všechny projíždějící.
Tahle změna na trase nás výrazně zdržuje a tak je jasné, že to dnes na mys včas nestihneme. Stavíme tedy alespoň na místě, kde je možné vidět malou raritu a to africké tučňáky. Vážně i tady, kousek pod Kapským městem v teplotách kde by je nikdo nečekal je slušná kolonie tučňáků, kteří se vyhřívají na sluníčku, pobíhají a poskakují po kamenech a dovádějí v moři.

Otáčíme a jedeme za rodinou, se kterou jsme se poznali v Namibii a která nám nabídla azyl během našeho pobytu v Kapském městě.
Adresu nacházíme poměrně dobře a tak neuběhne ani hodinka a zvoníme u jejich dveří. "Ááá expedice dorazila!" vítá nás Rohann ve dveřích. Okamžitě nám ukazuje pokoj a vede za zbytkem rodiny. Je to strašně prima je opět vidět a samozřejmě je to pro nás obrovská pomoc, moci u nich přečkat čas do odeslání auta a odjezdu do Jižní Ameriky.

"Dnes k nám přijde pár známých a děláme grilovačku. Nevadí?" ptá se Rohann, jak kdybychom mu měli dát povolení. A je to chvilka a už se začínají sjíždět. Všichni se s námi zdraví jak kdyby jsme se znali léta a jen se pár týdnů neviděli. Je to hrozně prima a všichni jsou z naší cesty nadšeni a stále se vyptávají.

Najednou se všichni scházejí ke grilu. "Už se asi bude prostírat", začínám se těšit na voňavou pochoutku. Když v tom všichni zavřou oči, sklopí hlavy dolů a Jacques začíná pronášet modlitbu. Ani já ani Kačka nejsme věřící. V první chvíli se po sobě podíváme a nevíme co máme dělat. Stojíme a posloucháme. Modlitba je v angličtina a tak registrujeme, že kromě poděkování za jídlo se modlí také za nás a naší cestu. Jsme totálně v šoku!
Po ukončení modlitby využívám vteřiny ticha a nahlas poděkuji. Většina se na nás jen usměje a my stále stojíme jak opaření.
Já vím jsem nevěřící Tomáš, teda Láďa, ale ještě se za mě nikdy nikdo nemodlil. Nebo aspoň ne v mé přítomnosti. Kačka je na tom stejně. Jsme překvapení. Mile překvapení a asi nepřeháním když napíšu i potěšení. Vážně nás tím dostali.

Celý večer si pak se všemi povídáme. Především o naší cestě. Jeden ze známých se nás zeptá zdali známe zdejší cestovatelské televizní hrdiny. "Jo jo, s těmi jsme se potkali na rovníku", potvrzuji, že známe jejich auto. Ale že jsou to takové hvězdy jsme netušili. "Jé podívejte, vždyť oni si dali fotky z toho Vašeho setkání na rovníku na svůj facebook", jsme mile překvapeni, že naše expedice oslovila i takto ostřílené borce.

31.1.2015

Je ráno a my po dlouhé době v posteli vyspalí do růžova vstáváme  a jdeme pozdravit naší novou rodinu. Děvčata pobíhají ještě v pyžamech a Rohann se právě vrátil z ranního běhu.
"Za půl hodiny vyrážíme na snídani", oznamuje Rosa ještě před tím než jim stihneme popřát dobré ráno.

Sobotní snídaně se tu bere vážně a tak celá rodina vyrážíme do nedalekého fast foodu, kde si dopřáváme bohaté snídaňové menu. Tohle fakt znám jen z amerických filmů a z asi dvou rychlých návštěv MekDona ve státech.

Odpoledne trávíme na pc a užíváme si internetového připojení. Zpracovávám data, selektuji fotky, zálohuji. Kačka dopisuje deník a připravuje další díl svých Kulinářských zážitků.

Odpoledne vyrážíme na malý výlet za město, pokochat se horami a výhledy do dálky.

1.2.2015

"Je prvního! Jsme pět měsíců na cestě. Budeme se vážit", vykřikuje hned ráno Kačka a běží k digitální váze. "No to jsem zvědavý", čekám jaké budou výsledky.
Výsledky jsou zajímavé. Kačka za pět měsíců v Africe zhubla o pouhé kilo. Já o celých šestnáct!

"Svět je malý", tohle rčení známe asi všichni. A tak dnes vyrážíme do města potkat se s Líbou, kadeřnicí od nás z Krásné Lípy. Né, neotevřela si tu pobočku, ale shodou okolností si do Kapského města zaletěla v čase kdy tu čekáme na loď, s přítelem Martinem na dovolenou.
Společně trávíme několik hodin a probíráme co nového doma a nebo naopak tady u nás na cestě.

Zatímco jde Líba s Martinem odpoledne k moři, my vyrážíme na slavný mys Dobré naděje.

Na rozdíl od toho pro nás cestovatelsky cennějšího Střelkového mysu, je mys Dobré naděje národním parkem a tak tu za něj vybírají nemalé vstupné.
V každém případě, když člověk po chvilce dorazí na zdejší konec světa a zahledí se do krásné dálky, roztříštěného pobřeží, vstupného nelituje. A nebo jen trošku.
Není tu vlastně nic, ale i to nic je strašně krásné. Zubaté skalnaté pobřeží a oceán, navzájem se do sebe zakusující. Všudy přítomný silný vítr a hřmící vlny, tříštící se o kameny.

2.2.2015

Nenecháváme nic náhodě a i přesto, že jsme již ve spojení se třemi agenturami, vyrážíme do nákladního přístavu hledat další. Nenechajíc se odradit ostrahou se zbraní i bez, dostáváme se až k hlavní budově. "V přístavu už dávno nikdo nesídlí. Všichni mají kanceláře ve městě", oznamuje nám vrátný. I přesto z něho vymámíme seznam firem na tři stránky, které by nám mohli pomoci s přepravou OKI do Jižní Ameriky.

Protože je to kousek do čtvrti Mountain View, vyrážíme na malý výlet. Zastávky a procházky po pláži s výhledem na symbol Kapského města stolovou horu za to stojí. Jen na koupání to není. Ať se nám to líbí a nebo ne, oceán je tak studený, že z něho umrzají kotníky.

Při cestě "domů" se stavujeme na schůzce v první z přepravních firem. Andre je mladý sympatický kluk na něhož jsme dostali kontakt od manažera v Hard Rock backpackers a tak konečně se potkáváme osobně. Andre má pro nás skvělou nabídku na dopravu. Vlastně ze všech co jsme doposud obdrželi, nejlepší. I přesto se jej snažíme stlačit s cenou co nejvíce dolů.

Dnešní večer vaříme my. Tedy smažíme. Jako malý dík za poskytnuté zázemí, připravujeme k večeři typické české bramboráky. Sice není vhodná mouka ani majoránka, ale výsledkem je i přesto nasycený a spokojený celý dům.

3.2.2015

Hned ráno vyrážíme na výlet do města. Bez konkrétního plánu a bez mapy se couráme centrem. Místní trhy před radnicí s výrazným domorodým kouzlem, voňavý, chutný a levný orient fast food v podchodu a nebo procházka parky kolem nádherné stavby parlamentu.

Po obědě vyjíždíme k lanovce stolové hory s nádherným výhledem na město. Přes hranu hory se začínají valit těžké bílé mraky a tak výlet nahoru na horu odkládáme.

Nahrazujeme ji výletem ke Clifton beach, jedné z nejkrásnějších pláží Kapského města. Projížďka po pobřeží je moc fajn a tak se kocháme, užíváme sluníčka a vůbec, vůbec nikam nespěcháme.

Doma na nás čeká email. Andre nám dává požadovanou slevu. Jo!

4.2.2015

Nabídnutá sleva na přepravu je podmíněná okamžitou platbou a realizací. Protože žádná česká banka, ani naše FIO banka neumí provést transakci v jihoafrických randech, musíme platit v hotovosti. To je důvod proč jsme zcela  první návštěvníci nákupního centra kousek od našeho domu.

Je to jak v akčním filmu. Já stojím v tmavých brýlím u bankomatu a tahám z něho bankovky, jednu za druhou. Kačka v ještě tmavších brýlích, stojí za mými zády a hlídá okolí.
"Doufám, že nebude v bance aktivní bezpečnostní systém a nevyhodnotí to jako zneužití karty. Nebylo by fajn kdyby nám to sežralo kartu", snažím se nacpat první balík peněz do kapsy.

Narážíme totiž na technický limit a to je maximální možný výběr z bankomatu. Limit na kartě máme upravený, ale bankomat prostě nevydá požadovanou částku najednou a tak dělám nakonec výběry celkem čtyři.

Všechny ty oranžově žluté bankovky okamžitě odvážíme Adremu, který je s námi smění za jeden bílý list faktury.

Odpoledne trávím rovnáním věcí v autě a připevňováním nové transportní bedny na zahrádku střechy naší OKI.
Kačka pro tentokrát chystá nepečenou ovocnou buchtu.

5.2.2015

Dle instrukcí od Andreho, nacházíme celní sklad a jedem naložit OKI do kontejneru.
"Tamhle zaparkuj auto, vyplň tenhle formulář a pak mi to tady s klíčema necháš", oznamuje mi celní deklarantka. "Jak necháš klíče? Já si to auto chci naložit sám", odvětím důrazně. "No tak to přijeď až v pondělí. My nakládáme až v pondělí. Teď tu stejně ještě není kontejner", odvětí stejně důrazně deklarantka.
Volám Andremu. "Jo, no. Ten kontejner se posunul", koktá Andre do telefonu. "A to si mi to nemohl říct abych sem nejezdil?" jsem na něho naštvaný.
Pro jistotu, aby věděl že nejsme žádný "nazdárci" se u něj stavíme v kanceláři, kde si vše řádně vyříkáme. Omluví se a slíbí, že v pondělí se bude určitě nakládat.

Odpoledne si užíváme s holkama a s Rohannem bazén na zahradě. Později mám možnost zahrát si s Rohannem snooker. Obří kulečník, který jsem znal jen z televize. Rohann se nám nakonec pochlubí, že patří se svým týmem mezi nejlepších deset v JAR.

Celý večer si povídáme a dozvídáme se více jak o naší nové rodině, tak i o celé JAR.

6.2.2015

Dnes opět vyrážíme do města. Naším cílem je známé Green market square. Touláme se mezi stánky se suvenýry a nasáváme trošku jinou, neuspěchanou atmosféru města.
O chvíli později si stejně pohodovou atmosféru vychutnáváme i poblíž městského přístavu. Pohled na stolovou horu přes houpající se bárky, hudba linoucí se z krámků a kavárniček, utvrzující, že tato část Kapského města je opravdu relaxační záležitost.

Odpoledne si vyjíždíme na jednu z mnoha vyhlídek na Signal Hill. Cestou zpět navštěvujeme Bo Kaap, barevnou arabskou čtvrť. Jak málo stačí, aby se dalo městské šedi sbohem. Navíc se rozhodně nenaplňují zvěsti o nebezpečnosti tohoto místa. Naopak. Bavíme se s domorodci a ti jsou vřelí a přátelští. Koneckonců, jsme jen pár bloků od centra. Skoro podezřívám turistické průvodce ze zastrašování turistů aby si pro návštěvu někoho z nich raději najali. Není to potřeba.

Sluníčko začíná pálit a tak opět vyrážíme do vyhlášené Clifton Bay se vykoupat. No ono to s tím koupáním není zas tak horké. Voda je vážně studená a tak v ní vydržíme jenom chvíli. Pohodička na sluníčku s výhledem na všechny strany je ale prima.

7.2.2015

Využíváme toho, že máme stále OKI k dispozici a tak dopoledne vyjíždíme znovu do města. Dnes nám počasí přeje a tak míříme na stolovou horu, symbol tohoto města.

Jsme nahoře! Nahoře na hoře. Na stolové hoře pyšně se tyčící nad Kapským městem. Královský výhled na celé město, které pod námi lemuje pobřeží a místy šplhá do svahu hory.
Z druhé strany je pak nádherný výhled až na samotný mys Dobré naděje a západní pobřeží.
"Tamhle dole jsme se včera koupali", ukazuji Kačce pláže na pobřeží kde jsme včera klepali kosu.
Užíváme si pohody a vychutnáváme pohledy dolů. Je skoro bezvětří a slunce jen tak příjemně hřeje.

Večer nakoupíme maso a připravíme pro rodinku grilovačku.

8.2.2015

Celý den rovnáme věci v autě a balíme co vezeme s sebou do Jižní Ameriky.

Večer a dlouho do noci úřadujeme a chystáme potřebné dokumenty, abychom mohli fungovat do doby než si vyzvedneme auto.

9.2.2015

Dnes je den "D". Andre nám potvrzuje čas nakládky a tak vyrážíme do celního skladu. Ačkoliv jsme dohodnutí na půl dvanáctou, Andreho kolega s celníkem tu stále není.
Přijíždějí až v půl jedné. Celník jde k autu, kontroluje VIN, nechává si otevřít kufr a bez dalších dotazů něco načmárá do karnetu.
"Já ho teď odvezu do města a za hodinku přijedu s karnetem. Ty můžeš zatím auto naložit do kontejneru", vysvětluje mi Andreho kolega. "Ok. Ten karnet mi potvrdil? Já si ho hned vezmu".
"No víš, on si nevzal razítko", klopí kolega zrak a celník se pro jistotu otočí.
Nic neříkám, jen zakoulím očima. Vím, že nakládka nebude taky hned a tak o nic nejde. Není tu totiž ještě kontejner.
Máme hlad a tak jdu do kanceláře ohlásit, že si zajedeme koupit něco k snědku. "Né, to nemůžeš!" skoro na mě zakřičí celní deklarantka. "Auto už nesmí opustit areál".
"No dobrá, ale já mám hlad a vy tu nemáte kontejner. Tak co mám dělat? Je tu něco poblíž, kam můžu zajít pěšky?" zeptám hladovým tónem.
Deklarantka odbíhá někam pryč. "Já vás hodím tady do jednoho krámku", přichází s nabídkou vedoucí skladu a vážně nás odváží do nedaleké sámošky.

Než stihneme sníst oběd, je tu auto s kontejnerem. Najedu až před kontejner a vyfotím konečný stav tachometru.
Ze dvora firmy Mikov, firmy kde se rodí rybička a kde jsme startovali až sem, jsme najeli 37.092km!!!

Sklopím zrcátka, vjedu do kontejneru, zamknu, odpojím baterku a naposledy v Africe zavřu dveře.
"Teď si holka trošku odpočineš", poplácám OKI po kapotě a prodírám se podél ven z kontejneru.

Pro jistotu stojíme před kontejnerem a sledujeme, jak se chystají auto zafixovat proti pohybu. Chvilkami je to spíš groteska než práce lidí, co se tím živí. Nevydržím to a jdu jim pomoci. Jak se ukazuje je to dobře. Přední kola se mi pokouší borec přivázat za stabilizační tyčky. "Hej, hej brácho, tam to nedávej", lehce ho okřiknu a sundám popruh okamžitě dolů. "Tady to prostrč dírou v disku. To bude držet líp a nic se nerozbije", názorně ukazuji co mám na mysli. Borec se na mě nejdřív podívá, jako že vždyť já vím a pak udělá jak říkám.

Zvoní mi telefon a tak vylejzám z kontejneru ven. Volá Andre. "Ahoj Andre", pozdravím našeho agenta. "Musíš vypustit benzín z nádrže", spustí okamžitě Andre.
"Auto už je v kontejneru. A proč jako? Vždyť jsme se jasně dohodli, že tam můžu nechat na nakládku a vykládku", nechápu jeho náhlý požadavek.
"No volala mi deklarantka, jestli tam je benzín. A když jsem řekl že tam troška je řekla, že ho musíš vypustit".
"No a jak jako vyjedu s autem ven? Vždyť tam nic není. Je tam sotva pět litrů", vážně nechápu.
"Tak vydrž, já jí znovu zavolám" a zavěsí.

Je to minuta a paní deklarantka zvedla zadek a přišla se mě zeptat osobně. "Kolik je v tom toho benzínu?"
"Je tam tak pět litrů. Andre mi jasně řekl, že tam mám nechat zbytek na naložení a vyložení auta. Víc tam není".
"Auto musí být úplně bez benzínu. Musíš to vypustit. Na vyjetí si dej to co vypustíš bokem do nějaké láhve vedle auta a připevni to proti pohybu", vyřkne deklarantka tak ohromnou blbost, že se sama hned zarazí a podívá se do kontejneru.
"To si děláš srandu ne? To jako vedle v kanystru už není benzín tak nebezpečný? To je víc v bezpečí v nádrži. Navíc auto už je připevněné. To ho chceš celé zase vytahovat?"
Chvilku kouká do kontejneru, kde kluci dělají poslední uzle na popruzích. Dá si ruce v bok a říká, "co v tom je za benzín? Devadesát pětka?" Pokývám hlavou na souhlas. Deklarantka hodí škleb a svižným krokem odchází do kanceláře. Jen se s Kačkou po sobě podíváme a ani jeden nechápeme oč se tu mělo jednat.

Kluci vše dovážou, vyfotí a kontejner se zavírá. Buch, cvak a je to. OKI je naložená.
Do toho přichází deklarantka. Rozdává klukům samolepky a dává jim instrukce k jejich polepení. Nic neřekne a zase odchází.
"Můžeme to zamknout?", ptám se když mě míjí. Pokyne hlavou na souhlas a jde dál.

Při pohledu na to jak umisťují čtyři lidi, čtyři samolepky na kontejner se mi chce nejdřív smát a uvažuji o tom to zdokumentovat. Jenže nemám sílu. Je to spíš k pláči. Jak tohle může někdo zaměstnávat dobrovolně?
"Jsme vysoce nebezpeční!" hodnotím po několika minutovém boji s lepením, obsah a význam samolepek. Hlava mi to nebere. Co asi lepí na jiné kontejnery?
Ještě jednou a lehce důrazněji, si žádám zamčení kontejneru. Po deseti minutách přináší borec jeden celní zámek a definitivně zamyká kontejner s naším expedičním vozem. Oranžáda OKI, je naložená!

10.2.2015

Celý den se snažíme sehnat letenky a ubytování v Riu. Ubytování není za rozumné peníze žádné a letenky nám blokuje Andre, neb stále nemáme vystavené všechny potřebné dokumenty.

11.2.2015

Rosa nám navrhuje na chvíli přestat shánět ubytování a tak s ní jedeme do mini botanické zahrady, kam sama jezdí ráda relaxovat. Je to tu prima. Kačka si s Rosou procházejí krámečky s vybavením pro zahradu a domácnost a já nepřetržitě telefonuji a uháním Andreho o doklady, které nám znemožňují odletět do Ria.

12.2.2015

"Volá Andre", vykřikne Kačka a běží za mnou s telefonem na zahradu kde diskutuji s Rohannem.
"Mám pro tebe Bill of landing", hlásí vítězně Andre a domlouváme se, že nám jej přiveze "domů".

"Bezva, můžeme koupit letenky", dávám pokyn Kačce a vrháme se na realizaci rezervace u Letušky.
Už přecházíme k platbě, když vypadne internet. "Doprdele! Mě snad vomejou! Zrovna teď!", zakleju a okamžitě balím pc a uháníme do nedalekého obchodního centra.
Naštěstí tady internet tak nějak funguje. Bohužel na předchozí rezervaci už nelze navázat a tak musím vytvářet novou. Naštěstí se daří a máme na zítra letenky. Jen jeden den před tím, než nám v Jihoafrické končí pobyt.

Vracíme se z obchodního centra a dokumenty už na nás čekají. Super! Zítra tedy letíme!

13.2.2015

Pátek třináctého. Co se dá dělat. Nevěříme na pověry a tak doufáme, že nenastane žádná katastrofa v podobě zapomenutí čehokoliv, zrušení letu a nebo kdo ví co.

Stejně jako první ráno v Kapské městě i dnes jedeme na americkou snídani. Jen bez holek. Ty jsou ve škole. Je to zvláštní. Loučení je ve vzduchu a nikomu se nechce moc mluvit. Snažím se shrnout naše díky do stručné podoby a sdělit Rohannovi s Rosou jak moc nám jejich pohostinnost pomohla. Jsou báječní. Vzpomínáme na naše setkání v Namibii a mluvíme o tom co nás asi čeká za velkou louží.

Přichází náš čas a jedeme na letiště. Krátké rozloučení, malý dárek na cestu od Rosi. Čekáme ještě chvíli na chodníku než odjedou a následuje poslední zamávání. Oba věříme, že je ještě uvidíme. Chceme!

Před odbavením kontrola teploty, prevence proti ebole. Dostáváme palubní lístky a jde se. "Máš tu rybičku?" ptá se mě Kačka. "Jo jasně. Je hozená mezi nabíječkami", mrkám na ni a pokládám batoh s technikou, který si beru na palubu na dopravník mířící pod rentgen.
"Můžeš mi otevřít tu tašku?" zeptá se ostraha. "Jasně", souhlasím s kontrolou. Jsem na to zvyklý. Batoh a nebo tašku s foťákem ukazuji na letišti pravidelně.
Chlapík prošmátrá pár kapes a je to. Pronesl jsem rybičku. Za chvíli s námi nastoupí do letadla a společně opustíme po pěti měsících černý kontinent. Gút báj!!!

 

 

ZAMYŠLENÍ

Stejně jako jsem napsal v předchozím závěru i nyní nemohu s jasným závěrem napsat jaká je Jihoafrická republika. Nevím zdali je bezpečná či nebezpečná. Tuhle otázku jsem si pokládal asi nejčastěji. Určitě je pestrá, bohatá a funkční. Jak jsem minule již napsal, je pro mě plná kontrastů.

Strávili jsme dva týdny v rodině. Žili s nimi "normální a všední" život. Nepřišlo nám to nebezpečné. Bylo to fajn a skoro stejné jako u nás. Avšak pohled přes plot na nichž jsou dráty s elektrickým napětím, je pro nás zkrátka těžko pochopitelný.
A v tom je pro mě cestování tak krásné. Je to obohacení o zkušenosti, které doma těžko získáme.

A jaká že byla ta Afrika?
Jedním slovem?
Barevná ;o)
Jednou se o ní rozepíšu podstatně víc.