Chile 3 - Jelínkem provoněná OKI, Santiago de Chile a první Škoda servis na cestě

 

20.5.2015

Protože stále prší, zajíždíme s OKI až pod hraniční přístřešek. Nikde nikdo. Jdeme do haly, kde se skoro nic neděje a vyřizujeme si vstupní formality u okénka imigračního oddělení.
Dvě rány razítka do pasů a pokračujeme k dalšímu okénku, tentokrát celního oddělení abychom vyřídili dokumenty pro OKI.
Slečna za okénkem zvedne oči od papírů před sebou a jen tiše ukáže prstem na papír visící nad ní na okénku.
"Co to je? Nerozumím španělsky", rozpažuji nechápavě, netuše co je tam napsáno. "Moment", říká slečna a jde pro kolegu.
Přichází vysmátý a sympatický celník. "Ahoj, mluvíte anglicky?" ptá se skrze okénko. "Jo mluvíme. Co je tam napsáno?", ukazuji na papír.
"Je tam napsáno, že máme teď stávku. Musíte počkat", oznamuje stále s úsměvem.
"Jak stávku? Co je to za blbost. Jak čekat? Jak dlouho? Co to je?", třeštíme na něj nechápavě oči a zasypáváme jej sprškou otázek.
"No máme stávku. Tak na dvě hodiny. Nám totiž dneska skončila smlouva a nemáme novou. Nevíme jestli budeme mít práci. Stávkou chceme přinutit vládu aby nám dala novou smlouvu", vysvětluje mi stále skrze okénko a už už se chce otočit a odejít.
"Hej!" křiknu a plácnu dlaní do okénka. "Nikam nechoď. Já potřebuju jen papír pro auto. Máte mě v systému, je to na dvě minuty. Nemůžu tady čekat několik hodin", nehodlám se smířit s jeho vysvětlením.
Celník vychází ven z kanceláře. "Já ti rozumím, omlouvám se, ale pro nás je ta smlouva důležitá".
"Já to chápu, že potřebuješ smlouvu, ale vy přece jako celníci nemůžete stávkovat. Navíc na prvním okénku nestávkují? A na třetím také ne? Jak je to možné vždyť spadáte pod stejné ministerstvo", ukazuji mu na cedulky s příslušností k ministerstvu financí a zkouším to na něj logicky.
"Bohužel. Týká se to jenom nás", rozpažuje celník rukama.
Hmm, logika nezabírá. Tudy cesta nevede. "Ok, ale v tom případě požaduji od vás oběd", přicházím s jiným způsobem jak získat potřebný dokument. "Jak oběd?", třeští pro změnu oči celník.
"No to je jednoduchý. Já respektuji vaše zákony a nepřevážím s sebou žádné potraviny. Teď je poledne a já mám hlad. Pokud tu mám čekat několik hodin a nemohu si koupit nic k jídlu, musíte mi dát najíst. Nemám ty potraviny, kvůli vašim předpisům", vysvětluji svůj požadavek.
"Tak já ti dám svoji svačinu. Mám banán a jablko", začne se smát celník. "Není to dost, ale pro zatím to může stačit. Přines to", trvám si na svém požadavku naplnit naše žaludky a tvářím se vážně.
Celník už se nesměje. Taky nechce být o hladu.
"Jestli se ti to nelíbí, tak mi zavolej šéfa", kuju železo dokud je žhavé.
Celník chvíli váhavě kouká. Na mě, na kolegyni co celou dobu papíruje i přes skutečnost že má stávku.
"Vydrž, jdu se ho zeptat", odpovídá zcela vážně a odchází do kanceláře.
Nestíhám si ani vyfotit ten veselý papír na okénku a už vychází celník ven z kanceláře. "Šéf s tebou nechce mluvit", oznamuje s výmluvným gestem. "To jsem ani nečekal", házím škleb. "Tak buď mi dáte ten papír a nebo rovnou přines dva obědy", nenechávám ho pomyslet, že bych si to rozmyslel.
"Sakra chlape ty jsi hroznej, víš to?", řehtá se na mě celník a plácá mě do ramene. "Jo myslím, že už jsem to párkrát slyšel", mrkám na něj a taky se směju.
"Hele za celou tu dobu, co mi tady vyprávíš o té vaší stávce, tak kolegyně nepřestala pracovat. Jestli teda není jedno, když mi ten papír vystaví. Určitě je šikovná a nezabere ji to víc jak minutu", znovu na něj šibalsky mrkám a pro změnu jej plácám do ramene já.
"Vydrž", a jde se poradit s kolegyní. Ta přikyvuje a během následující minuty mi vystavuje požadované potvrzení pro dočasný dovoz naší OKI do Chile.
"No vidíš, že to šlo", mávám na celníka papírem a ten s námi pokračuje k poslednímu okénku kde po vyplnění prohlášení, že nevezeme žádné potraviny, končíme celý proces.
Celník s námi jde až k autu, kde si jej chvíli prohlíží a vyptává se na některá loga našich partnerů.
Podáváme si ruce na důkaz našeho přátelství a s úsměvem se loučíme.

Po pár desítkách kilometrů, kousek před městem Pucón, odbočujeme k prvním ukazatelům na termální lázně. Venku pořád prší, je fakt hnusně a tak se rozhodujeme tohle počasí strávit příjemněji.
Navštěvujeme tři různá zařízení a vybíráme zlatý střed. Termální lázně s nabídkou sedmi bazénů a minimálním počtem návštěvníků.
Teplá voda a my v ní. Klid, ticho a jen bubnování deště do střechy. Pohodička, výhled na uplakané počasí skrze obrovská okna. Konečně relax!

Když už máme varhánky i na čele, opouštíme tohle krásné místo a vyrážíme dál. Užíváme si po delší době dálnice a uháníme po "hájwej numero sinko", směr sever.
Před večerem stavíme na jedné z mnoha pump podél dálnice. Takhle je výjimečná. Stojí hned vedle pivovaru Cristal, což je takový chilský Gambrinus. Ale chutí se našemu "géčku" nevyrovná ani zdaleka.
Nicméně usínání v sladovém oparu je příjemné.

21.5.2015

Vstáváme a venku není zrovna teplo. O to je balení rychlejší. Uháníme na sever a vyhlížíme odbočku na jedno malé a pro většinu lidí v Česku, naprosto neznámé městečko.
Jedeme navštívit pobočku jednoho z našich partnerů, jedeme navštívit chilskou pobočku a destilérku firmy Rudolf Jelínek. Ano ten Rudolf Jelínek, který nechyběl v naší lékárničce a díky jehož pravidelnému užívání jsme neměli v Africe problémy se zažíváním.

Už je po sezoně. Sklizeno, spáleno, vydestilováno. Syn jednoho ze zaměstnanců nám vysvětluje, že ostatní najdeme nahoře na sadu. Krátce se s nimi pozdravíme, domluvíme na spaní v areále a jedeme do města sehnat něco na zub.

Po návratu už na nás čeká Martin a ukazuje nám kde máme nocovat. Jen se po sobě s Kačkou podíváme a třeštíme oči nadšením. Dnešní noc budeme spát přímo v destilérce.
Martin nám ochotně ukazuje všechny vypínače světel a domlouváme se na čase do kdy se máme vrátit z města. Dnes jsme se totiž rozhodli si dopřát normálního jídla a tak vyrážíme na "parížu". Na grilovačku po chilsku.

Nebudu Vás unavovat detaily a tím jak to bylo výborné. Bylo. Měli jsme mastné tlamičky a v očích hvězdičky. Štěstí má mnoho podob.

Po příjezdu do areálu si s Martinem popřejeme dobrou noc a jdeme si ustlat v hale provoněné vlastní výrobou. Výrobou hruškovice a slivovice. Mmmm to je vůně!
Já nemůžu usnout a tak si nejdřív hraju s focením po tmě. Pak ještě v laboratoři připravuji nový článek. Ne nebojte, nepřipravuji jen ve zkumavkách, ani s lahví v ruce.

22.5.2015

Vrznou vrata a tak vystrkuji hlavu ze spacáku. Přišel správce, Marcos. Jen co se vykopeme z pelechu nabízí nám prohlídku provozu. Přijímáme i přes fakt, že mluví jen španělsky. Ale slova jako destilace, si překlad nežádají.
Seznamujeme se i s dalšími "modely" vedle slavné a výborné hruškovice Williams a ve finále nám Marcos doplňuje naší již vypitou lékárničku.
Máme dovoleno se pohybovat všude a tak pořizuji pár snímků, které ve svém albu hned tak mít nebudete.

Je kousek po poledni a přijíždí Heraldo, sympaťák a chilský manažer celé provozovny. I přes neznalost španělštiny si krásně povídáme, děláme několik společných fotek a darujeme mu rybičku. Trošku ho potrápíme češtinou a pak s jeho souhlasem, trošku rebelsky, na dveře kanceláře, lepíme expediční samolepku.

Loučíme se s Heraldem, s Martinem i jeho dvěma syny a s úsměvem šetřícím, ale přesto hrozně sympatickým Marcosem.

Zvedáme kotvy a vyrážíme směr Santiago. Dvě stě kilometrů před Santiagem, stavíme na jedné z čerpacích stanic. Dopřáváme si nabídky horké sprchy a po večeři z konzervy, skáčeme do pelechu.

23.5.2015

Venku je ještě tma a nás budí zima. "Co to je? Wuaaa", huhňá Kačka do spacáku a snaží se do něj zahrabat ještě víc. Pro jistotu startuji a zapínám topení.

S prvními ranními paprsky balíme a uháníme do Santiaga. Je sobota a tak je doprava přijatelná.
Kousek před Santiagem stavíme u obchodního centra a v jedné kavárně využíváme zdarma wifi. Zběžně koukám na mapu jak se dostat k dealerovi Škoda, kam máme namířeno a kde by o nás měli vědět.

Bohužel díky absenci GPS a značení, které nám nic neříká, úspěšně přejíždíme ten správný exit. "Co se dá dělat. Zkusíme to tím dalším", zkouším zachovat klid a odbočuji jak je to možné.
U první mýtné brány se ptáme na cestu a paní mi s úsměvem sděluje, že jedeme správně. Trošku ji podezřívám že mi kecá, jen abych ji zaplatil. Jedeme několik kilometrů, ale nejedeme městem jak jsem předpokládal. Na další mýtnici se ptám znovu. Kluk na mě nechápavě kouká a neumí mi poradit. Co teď? Za námi staví další auto a začneme zdržovat. Co teď?
Z auta za námi vychází sympaťák a snaží se nám pomoci. Prima.
"Mluvíš anglicky?" ptá se sympaťák. "Sí", odpovím španělsky celej zblblej z předchozí komunikace s výběrčím mýtného.
"Ok, moment", říká sympaťák a odchází zpátky ke svému luxusnímu vozu. Pozorujeme ho v zrcátku a spolu s ním i další auta, které už teď regulérně zdržujeme.
Sympaťák přichází s malou, odhadem tak desetiletou dcerkou. "Ahoj, jak se máš? Já vám budu překládat", promluví holčička nádherně čistou a gramaticky správnou angličtinou, až otevřu údivem pusu.
"Potřebujeme tady na tu adresu a nevím jestli jedeme správně", ukazuji té princezně lísteček s adresou.
Sympaťák mrkne na adresu a něco říká princezně, která mi okamžitě překládá. "To je kousek od místa kam jedeme my. Pojeď za námi my tě navedeme".
Polknu, možná mám trošku vykulený výraz. Lehce kývnu hlavou na souhlas a dík. Platím mýtné, za závorou uhýbám aby nás sympaťák předjel a už se za něj řadíme a letíme to za ním po nové silnici vpřed.
Vjíždíme do zástavby a hned vidíme první název ulice, po které jsme měli jet.
Za další křižovatkou sympaťák staví a jde se s námi rozloučit. Z auta vyskakuje i princezna a její mladší sestra. Zatím co mi sympaťák vysvětluje jak to máme daleko, Kačka vyhrabává maličkosti jako pozornost pro tyhle skvělý lidičky. Princezna a její sestra dostávají krtečky a sympaťák rybičku.
"Grácias!", křičí Kačka z okénka a mává na komplet posádku sympaťákova vozu.

"Támhle je škodovka, támhle vlevo", křičí Kačka a ukazuje k autosalonu přes křižovatku. Super, jsme tu!
Jen co odbočíme do dvora, vybíhá proti nám obrovský a usměvavý chlap. Kačka vylejzá a ten velkej chlap se k ní hned hrne a podává ji ruku. Já se musím soustředit na couvání.
Jen co vylezu z auta, ten velkej chlap se hrne i ke mě.
"Ahoj já jsem Gerard. Já jsem šéf tady té pobočky. Vítejte u nás", spouští na mě kombinací angličtiny a španělštiny.
Hned nám říká, že mu kolegové z VW sdělili, že máme přijet a že mu podle auta bylo jasné, že jsme to mi. Probíhá pochvala a prohlídka auta a domlouváme se na pondělní prohlídku naší OKI.
"Kde spíte? Někde blízko? Jak se jmenuje Váš hotel?" ptá se Gerard.
"Tady je náš hotel. Spíme v autě. Stačí když nás tady necháte na dvoře", ukazuji na OKI a neudržíme se smíchu, když vidíme Gerardův vyděšený pohled.
"No slyšel jsem, že jste šílení cestovatelé", vrací se mu úsměv. "Žádný problém. Tady můžete stát a spát. Budete pod kamerami a tady v budce je sekuriťák, takže jste v bezpečí. Navíc uvnitř je záchod a automat na kafe. Pokud budete cokoliv potřebovat, stačí říct", plácne mě Gerard do zad a mám co dělat abych neudělal kotrmelec.
"Ještě jestli tu nemáš wifi. Potřebujeme internet abychom mohli pracovat a vyřizovat nějaké formality", sděluji náš poslední požadavek.
Gerard pohotově tasí z peněženky heslo k wifi. "Kdyby něco, jsem tamhle v kanceláři", ukazuje směrem do autosalonu.

Máme vše, pakujeme krámy v autě a chystáme se pomalu na první noc v Santiagu. Na první noc, u prvního dealera Škoda na naší cestě.

24.5.2015

Spíme jako miminka, když někdo zaklepe na okénko. Vyletím jak střela a za okénkem chlap v uniformě. "Co je?" vyletí ze mě směrem k té osobě. "Přinesl jsem vám horkou čokoládu", říká ten chlap a natahuje do okénka ruku s kelímkem.
Chvilku mi to hlava nebere, ale pak v té osobě poznávám zdejší ostrahu. A přinesl nám horkou čokoládu z automatu. Jen tak na dobré ráno.

Když si vychutnáme tohle sladké probuzení a vykopeme se ven z auta, zjišťujeme, že se tenhle strejda jmenuje Herard, že byl nedávno s manželkou v Praze a že je strašně zvědavý, upovídaný a prima.
Je neděle, nic se neděje a tak máme sanitární den. Děláme pořádek v autě a nahříváme se na sluníčku, na dvoře autosalonu.
Průběžně debatujeme s Herardem a vyprávíme si o kde čem.
Herard nám ukazuje kde se můžeme vysprchovat a případně uvařit. Dostáváme tipy na dobré víno a kde se dá co koupit.

Jsou čtyři hodiny a my jdeme na průzkum do doporučeného obchodního centra. Spíš než na nákupy jdeme navštívit pobočku společnosti LAN, jenž provozuje lety na Velikonoční ostrov.
Slečna je ochotná, jazykově vybavená, ale její nabídka je doslova nemravná. Osmset dolarů za jednu letenku dát rozhodně nechceme.

Večeře v podobě obloženého víčka od ešusu a lahve doporučeného vína. Tentokrát již ve společnosti nového hlídače, Maria.

25.5.2015

Když vylejzáme z auta, už je všude kolem čilý ruch. Zdravíme se s Herardem a jdeme si sami pro denní dávku čokolády z automatu. Poznáváme kompletní osazenstvo prodejního týmu Škoda a také se seznamujeme s Lukasem z Rakouska, jenž zde reprezentuje firmu Porsche a má na starosti prodej ojetých vozů.

Chlapci v servisu jsou už na nás natěšení a tak přistavuji OKI před vjezd do haly. Okamžitě se jí ujímá mechanik Luis a odváží si ji dovnitř.
Nemůžu to nechat bez dozoru a tak se šéfem servisu domlouvám na mé osobní asistenci. Ten bez problémů souhlasí. Naštěstí ještě máme filtry, kterými nás v den startu vybavili chlapci u Horejsků.  Díky tomu v servisech dost šetříme.

Zatím co já běhám s Luisem okolo OKI, Kačka vyráží do obchodu obstarat proviant.
OKI dostává nový olej, filtry a poprvé na cestě se jí dostává diagnostiky, která potvrzuje její skvělou kondici. Jediná nalezená porucha je prasklá parkovačka o které jsem věděl.
Ve finále ukazuju Luisovi jak si s tím poradit. Díky proškolení v českolipském servisu firmy Horejsek tak já školím kluka co se tím živí.
Z plastových krytů pod autem nám toho příliš nezůstalo a jsou zjevné některé šrámy na podvozku, způsobené některými necestami.
Obecně je OKI v pořádku a v poledne nám s ní Luis vyjíždí. Navíc je vyleštěná jak "funglovka".

Odpoledne trávíme v autosalonu a pracujeme na pc. Já sháním letenky a Kačka informace o trase Jižní Amerikou. Mezitím si průběžně odskakujeme k autu a dáváme výklad o naší cestě zvídavým návštěvníkům autosalonu. Mimo jiné také Rodrigovi, brand manažerovi VW a Ursule, zástupkyni divize Škoda v Chile.

"Zásah! Potopená!", vykřiknu a vítězně vztyčím zaťatou pěst. Kačka nechápe a osazenstvo autosalonu rovněž.
"Mám letenky na Rapa Nui! A za super cenu. Našel jsem na čtvrtek super deal!" otáčím noťas na Kačku a chlubím se svým úspěchem. Zatím co já kontroluji všechny detaily, Kačka běží do OKI pro Fio kartu a ihned kupujeme letenky na další z vysněných míst. Super!

26.5.2015

Po několika dnech opouštíme parkoviště autosalonu Škoda v Santiagu. Ne však definitivně. Míříme jen o několik bloků výše, kde je sídlo VW a kde sedí Sanchez, se kterým jsme komunikovali ohledně našeho příjezdu a servisu. Ten o nás také informoval Gerarda.

Sanchez je mlaďas. A všichni okolo něj také. Je to taková správná partička mladých kluků, kteří se tu starají o chod servisu VW. Vyprávíme o naší cestě, předvádíme expediční vychytávky na OKI a darujeme mu rybičku. Sanchez i jeho kolegové nad naší cestou jen kroutí hlavou a když odjíždíme roztomile nám mávají. Chybí už jen kapesníky.

Blíží se zavírací hodina autosalonu a chlapci uklízí vozy vystavené venku. Na rychlo na umělý trávník vjíždíme s OKI a děláme jednu rychlou fotku s celým týmem.

27.5.2015

Je deset hodin dopoledne, když se otevírají vrata vedoucí na parket autosalonu. Vyjíždí se s novým Rapidem a prázdné místo uprostřed autosalonu zaujímá naše oranžová kráska. Mezi novými vozy ji to sluší. Ve chvíli kdy chystáme hromadnou fotku, přijíždí jeden ze dvou nejvyšších šéfů Porsche Santiago za Gerardem na inspekci. Krátce si prohlíží OKI, ukazuje na nás palcem jedničku a mizí s Gerardem v kanceláři, kde spolu tráví dvě hodiny.
Mezitím se začali rojit zákazníci a tak z hromadné fotky nakonec nic není. Ale kde se OKI vystavovala jsme vyfotit stihli.

Objednáváme za pomoci Rominy, jedné slečny z kanceláře ranní transport na letiště a jdeme balit na zítřejší odlet.

28.5.2015

Je 5,45 když nám začne drnčet telefon na znamení, že máme opustit vyhřáté spacáky. A protože se těšíme jsme venku raz dva.
Jak to bývá, transport na čas nepřijíždí a tak Mario, který dnes dohlíží na bezpečnost volá do transportní firmy, ověřit, zdali na nás nezapomněli.
Pokládá sluchátko a už před vraty troubí pomalovaná dodávka. Naskakujeme dovnitř a necháme se odvážet na letiště.

Odbavení a kontrola jdou rychle. Za další dvě hodiny už sedíme v letadle a těšíme se na další let. Létání nám docela chybí. Skrze okénko se loučíme se Santiagem a těšíme se na RAPA NUI!

 

 

 

Chile nás stále mile překvapuje. Služby jsou na úrovni, silnice blaho pro naší OKI a lidé přátelští a pohodoví.
Setkání se zaměstnanci pobočky firmy Jelínek bylo strašně moc krásné a měli jsme takový ten krásný hřejivý pocit, když jsme mohli říci že jsme z Čech.
Většina z nich v Čechách nebyla a i přesto mají nehraně naší zemi rádi. Mají zjevně v oblibě českého zástupce, který sem dojíždí.

Zaměstnanci autosalonu Škoda nás přijali také pěkně a ještě lépe se o nás starali.
Teď si řeknete, "no bodejď by ne, když Vám to škodovka zařídila". Jenže pozor. Přátelé ze Škoda, nás pouze uvedli. Jen svého partnera informovali o naší plánované návštěvě a požadavku na servis. Poskytli nám kontakt a to bylo vše. To jak se o nás starali bylo dáno tím, že chilané jsou pohostinní.
A servis? Servis jsme si zaplatili. Sami ze svého.