Etiopie 2 - sračka, samopaly a žebrání

8.10.2014

Ani ráno se to neobejde bez okounějících domorodců. Dnes jsou to zvědavé děti, které mi na všechno přikyvují a tak vzniká video, kterak s nimi konzultuji šroub na upevnění kamery. Po pár kilometrech jízdy pak potkáváme naše známé, tanečníky. A zase jedou pecky. "No tak jim zase zahrajeme" pronáším a ukazuju Kačce na foťák. "Jdu pařit s nimi. Natoč to" dávám Kačce rychlý pokyn a už klukům pouštím jejich oblíbené Kabáty. Vylejzám z auta a dám si s nimi tanec. Je to taková prča, že si ani nevšimneme přijíždějícího autobusu s polskými turisty, kteří si nás rázem natáčí a fotí. Jak japonci.

Když už dorazíme do prvního města na asfalt, zastavujeme u první boudy, jenž je i restaurace a dáváme si zde tradiční "enjaru". Je to elastický chléb, který se podává s kdečím, například s jehněčím. To si dáváme i my.  A protože se tu smí pít pivo, dáváme si už v jedenáct dopoledne pivo. Pro lepší trávení ;o)

Nejbližší město je vzdálené stopadesát kilometrů a my máme benzín už jen na čtyřicet. Ale žádný stres. Máme na střeše plný kanystr. Ale protože se mi minule povedlo rozmáčknout trychtýř, musíme si vyrobit nový z PET lahví.

Díky neustálé zástavbě, není kde zastavit a není žádné vhodné místo na spaní. Když už konečně skončí zástavba a najdeme plochu vhodnou k zaparkování hned vedle silnice, je tma jak v pytli a začíná pršet. Po půl hodině když skoro spíme, někdo zaklepe na okýnko. "Halo, halo" ozývá se zvenčí. Lehce stáhnu okénko a vidím dva borce v hadrech, co vypadají jako uniforma. Jeden má na rameni samopal. "Co tu děláte?" ptá se ten se samopalem. "Spíme" odpovídám stručně. "Tady nemůžete spát. Je to tu nebezpečné. Jeďte do města" pokračuje ozbrojenec. "Byli jsme unavení a tak jsme zastavili tady. Ve městě není klid. Hodně lidí a žádné místo na parkování. Zůstaneme tady" odpovídám a lehce přivřu okénko před jeho zvědavými pohledy dovnitř. "Jenže tady řádí gangy. Přepadávají takové jako jste vy" nechce se dát odbýt. "No a ty si kdo?" ptám se. "Já jsem policajt" začne se smát. "No tak to jsme v bezpečí" odlehčuji a vtipkuji. "Ne tady nemůžete spát. Jeďte do města" nedá se a obchází auto. "Budeme tady, dobrou noc" odseknu a zavřu okénko. Pozorujeme jak si nás obchází a prohlíží auto. "No a co když kecá a není policajt?" ptá se Kačenka. "No tak aspoň víme, že tu jsou fakt gangy" dělám si legraci a pozoruji ty dva. Něco si mumlají mezi sebou a odcházejí pryč. Tu noc už nikdo nepřišel. Nikdo nás nepřepadl ani nesežral. A za bubnování kapek na střechu auta se spalo krásně.

 9.10.2014

Dnes máme namířeno do Adis Abeba, hlavního města. Cestou přejíždíme vysoká pohoří a několik pasů okolo tří tisíc metrů. OKI funí, ale zvládá to. Zato počasí nám nepřeje a tak si užíváme spíše mlhu a déšť než krásné pohledy na krajinu.

Trefit do Adis Abeba není tak složité, jako zde něco najít. Naším cílem není prohlídka města, ale servis VW a nákup žárovek, které nám vypověděli službu. I přes skutečnost, že všichni tvrdili že umí anglicky a nakonec nikdo neuměl nic, jsme za půlhodiny v servisu. Žárovky jsou skladem a dokonce nám šéf nabízí zdarma k dispozici dílnu a prohlídku podvozku auta. Vše je OK. Českolipáci od Horejska nám OKI připravili dobře. Město se nám spíš nelíbí a to jsme z něho moc neviděli. Jedeme dál. Nad večerem dojíždíme do města Koka. Těsně před ním si vyhlídneme místo na spaní a chceme jen koupit pivko na večerní relax. Pivo v láhvi s sebou se zde ale koupit nedá a tak si sedáme do jedné z mnoha hospůdek a dáváme točené. Je to legrace. Všichni nás viděli přijet autem a je jim jasné, že s ním zase odjedeme a nikdo tu neřeší, že si tu dáváme pivo. Lidi jsou tu uvolněný, na pivo chodí i ženský a baví se. Nikdo na nás nekouká divně. A když na nás někdo kouká, tak proto, že nás chce na něco pozvat. Odmítáme a nad pivkem hodnotíme dosavadní cestu. Nakonec jsme jich zvládli dohromady pět. Jedeme na vyhlídnuté místo a zaleháme.

10.10.2014

Je chvilku po půlnoci, když nám někdo zaklepe na okénko. Kousek ho stáhnu a sleduju kdo a co bude chtít. Je tam nějaký děda, kterému se lepí jazyk na patro, asi byl večer taky na pivku a mladý kluk. Oba na nás svítí mobilama a neumí anglicky ani ťuk. "Anglicky, mluvíte anglicky?" ptám se jich po minutě huhňání dědy. Zavrtí hlavou a odejdou. Za tři minuty jsou tam zas a mají posilu. Dalšího mlaďase, co ale umí anglicky. Vysvětluji mu, že tu jen přespíme a zas ráno jedeme. "Ok, v pohodě. Tak spěte dál. Dobrou" rozloučí se a zmizí. Tak snad už bude klid. Asi za další hodinu, zase někdo klepe. Vykouknu a vidím sedm postav. Lehce stáhnu okénko. "Coje? Co potřebujete?" ptám se postav, které se pokouší ze všech stran něco zahlédnout v našem autě. "Máte problém?" ptá se jeden z nich. "Ne nemáme" odpovím stručně. "Mluvíte americky? Jste američani?" ptá se ta samá postava a zasvítí mi baterkou do očí. Opětuju stejně a propaluju mu bulvy baterkou co nám v den odjezdu daroval Jirka Venclík. Svítí dobře. Kluk dostal zásah, až poodstoupil. "Ne nejsme američani a mluvíte anglicky. Ne americky" navazuji na jeho dodaz před světelnou přestřelkou. "Ok tak to je v pohodě. Nashle." ukončuje návštěvu figura a s ostatními se odebírají k dodávce na silnici. Nevím co ho přesvědčilo víc, ale doufám, že to byla poslední návštěva téhle noci. Začíná pršet.

Jsou dvě ráno, když mě probouzejí hrozné křeče v břiše. Venku leje jako z konve. No tak to se mi fakt chce v tomhle jít ven vykonávat cosi. Ale břicho si nedává říct a tak fakt musím. Detaily přeskočím. Ale na jednu stranu to byla klika. Díky nutnosti vylézt z auta zjišťuji, že se okolo nás udělalo malé jezero a ráno by jsme nemuseli vyjet. Vracím se do auta, celý mokrý. "Vstávej, musíme jet pryč" budím Kačku, která absolutně nechápe co se děje. "Chčije jako sviňa. Okolo auta je jezero. Ráno by jsme nevyjeli. Musíme pryč" vysvětluji v rychlosti a už k ní dozadu házím věci z mé sedačky. Není čas na víc a tak vyrážím s Kačkou vzadu. Břicho nepolevuje a liják taky ne. Místo vhodné na spaní se po tmě a ještě v dešti nehledá taky nejlíp. Jedeme dohromady hodinu a půl. Nevím jestli dřív hledat místo na spaní a nebo na sraní. Hrůza. Nakonec v jedné vesnici je kousek betonu, který není pod vodou a nikam nevede. Rychloléčba Endiaronem a jde se dospat.

Je ráno. Neprší. Vykouknu ven a stojíme uprostřed vesnice u silnice. Okolo nás davy dětí co jdou do školy. Možná dnes přijdou pozdě, neb musí dlouze čučet jak si dva bílý jak skládají věci v autě.

Je mi blbě a přidala se teplota. Sračka by byla v pohodě. Mě ale někdo dělá na střevech uzle. Kačka přebírá řízení. Cestou se musí vyrovnat na silnici s dobytkem, osly a nebo taky velkými opicemi při přejezdu NP Bale. Rozhodujeme se po příjezdu do města Goba vzít v hotelu pokoj a pokusit se dát trošku do kupy.

11.10.2014

Slivovice, Endiaron a suchý chleba. Ale i teplá sprcha a normální záchod pomáhají. Je fakt, že už to možná chtělo na chvíli zastavit. Aspoň je čas na to pohnout s články. Problémy s připojením nám ale neumožňují vše řešit tak rychle jak by jsme chtěli. Ale nakonec se daří.

Je legrace, svíjet se tu v křečích a pak vidět z okna venku na sloupu sedět supa. Fakt vtipný.

12.10.2014

Dvě noci na hotelu. Klid a naše léčba, nás oba staví zase na nohy. Ráno se mrkneme do města a pak vyrážíme směr Omar Caves. Největší jeskyně v Africe. Bohužel cesta k nim po dvou dnech lijáků není určena nám. Sice zvládneme dvacet kilometrů blátem a kalužemi, ale třicetimetrový úsek bláta je nad naše síly. Navíc nejsme ani v půlce a tak obracíme. Jedeme z této oblasti do míst, kde snad bude lepší počasí. Směr Konso a řeka Omo.

Cestou narážíme na sídlo organizace Člověk v tísni. Bohužel tu není nikdo z českých pracovníků a tak uděláme jen fotku u cedule a mažeme dál. Je nám trošku líto, že dvacet metrů od jejich kanceláře nás obklopí skupinka děcek a nechutně žebrají. Na severu jsme tohle nezažívali. Čím víc jedeme na jih země, jsou otravnější. Malý i velcí. Zkoušejí nás různě šidit a vymýšlejí voloviny. Etiopie začíná ztrácet kladné body. Završují to tři smradi, kteří nás otravují na místě kde jsme zakempovali. Je to něco jako písečný lom. Až do setmění pořád jak porouchaný gramofon, "T-shirt... pen... T.shirt...". Naštěstí padla noc a museli s kozama domů.

Dalo by se čekat, že nás zhoršený zdravotní stav a nepřízeň počasí otráví. Nestalo se. Naopak nás začali otravovat domorodci. To, že vymýšlejí vyšší ceny, protože vidí turistu se dá pochopit, ale musí to být s mírou. Ne chtít pět krát víc a blbě se u toho smát, abych pochopil, že mě okrádá. Většinou mají smůlu. Smlouvám a nebo je posílám na ona místa. To, že Kačku začnou přehlížet i když u nich chceme utratit peníze se dá taky pochopit, pokud se jedná o muslimy. Se mnou pak už jednali v pohodě. Ale to jejich nemístné žebrání je vážně hnus. Navíc začínají být lehce agresivní. Jednou je to klacek co letí proti autu, jindy kus bláta. A pak si přjdou k autu s nataženou rukou, před sídlem organizace, která jim pomáhá, sytí je a staví jim školy. Co asi čekají?