Etiopie 3 - domorodý naturál a jak to bylo s SPZ

13.10.2014

Přijíždíme do města Arba Minch. Poslední šance natankovat a nakoupit zásoby. Sehnat benzín se však jeví jako problém. Ačkoliv je ve městě pět čerpacích stanic, žádná nemá benzín. Postupně se propracováváme k informaci, kde jej lze sehnat. "Musíte tady dolů, po dvou kilometrech bude most a za ním doleva" radí nám jeden z domorodců. Dle jeho pokynů opravdu nacházíme pumpu, ale ani oni nemají benzín. Odkazují nás však na další jinou tím samým směrem. A opravdu, mají benzín. Hurá, oddechnu si. Zastavím před stojanem, otevřu víčko nádrže a začnu sundávat kanystry. "Ne do kanystru ne. Do auta ano, do kanystru ne" spustí na mě holka obsluhující stojan. "Proč ne?" ptám se, nechápajíc její podmínku. "Prostě ne" otočí se a nehodlá se dál bavit. "Ale já ho potřebuju. Jak mám dojet do Omorate a zpátky?" vysvětluji a pokládám zásadní otázku. "Ne do kanystru ti nedám" trvá si na svém. Jsem si vědom, že nás čeká nedobrá cesta, což znamená větší spotřebu a že nádrž nám stačit nebude. Musím tedy bojovat. "My jsme z Unesca a přijeli jsme Vám sem pomáhat. Jak to mám asi udělat když nebudu mít benzín?" lehce zvýším hlas a použiji malou lest za pomoci loga Unesco clubu, které máme na autě a jehož jsme členy. Holku to zaskočí a neví si najednou rady. "Jdi se zeptat managera" a ukáže směrem ke kanceláři. Jdu tam a hned jen co pozdravím, spustím na managera. "Nechce mi prodat benzín do kanystru. Jsme z Unesca. Znáš Unesco, ne? My Vám tady chceme pomáhat a vy nám nechcete prodat benzín" rozjíždím velké divadlo. Manager mávne rukou, jako že tohle nechce poslouchat a jde se mnou ven. S obsluhou chvilku diskutuje a pak mi říká. "Do auta ti dáme kolik chceš, ale do kanystru ne". Nenechám se odbýt a pokračuji v divadle. "To si děláš srandu. Jak mám asi dojet do Omorate a zpátky?" Manager se zarazí a začne počítat jak je to daleko. Nenechávám ho v klidu a pokračuji v masáži. "OK, chápu, že ho máte málo. Dej mi aspoň do jednoho kanystru. To mi snad vystačí". Vteřinu přemýšlí a protože už mu lezu na nervy, švihne rukou na znamení, tak teda jo a dá obsluze pokyn aby nám natankovali do jednoho z kanystrů. Uff! To už bude stačit. Zlatej Saša a jeho nápad s Unesco klubem!

Jsme si vědomi faktu, že vyrážíme do turisticky frekventované oblasti, což není zrovna to co by nás lákalo. Jak to tedy jde tak odbočujeme na vedlejší cesty a navštěvujeme vesničky a místa turisty míjená. Je to o poznání lepší. Lidi za úsměv nechtějí peníze. V jedné vesničce se na nás vrhají asi dvě desítky dětí a poté co si všimnou píšťalky na klíčích, dožadují se pískání. A tak spolu pochodujeme vesnicí a já pískám do rytmu. Bavíme tím celou vesnici a protože děcka nežebrají, dostávají dárky co s sebou pro takové případy vezeme.

Přijíždíme do Konsa. Ještě, že jsme si vybojovali benzín předem. Na zdejší jediné pumpě ho nemají. Vyrážíme směr Jinka, vyhlášené  a nejčastěji navštěvované místo, kde je možné vidět "původní" obyvatele. Samozřejmě, že původní je dneska už příliš nadsazené. Je to show pro turisty. Cesta vede přes krásné hory a tak si užíváme nádherných výhledů. Bohužel se cestou setkáváme s lidskou hloupostí a dětským rošťáctvím. Občas klacek pod auto a nebo napřažení, řeším zatroubením. Zabírá to. Natahování rukou a poplácávání auta ingnorujeme. Najednou však prásk a před očima se mi na předním skle rozletí na sto kusů kámen. "Doprdele! Hajzle jeden!" zařvu a dupnu na brzdy. Sklo je naštěstí celé, ale tohle mě fakt vytočilo. Tři asi dvanáctiletí smradi se baví tím, že nás zasáhli. Když ale vidí, že brzdím začnou utíkat. Naivně si myslí, že je za křovím, kde je jediná chatrč nenajdu. Vybíhám za nimi z auta. Dva utekli do pole, ale ten který hodil sedí před chatrčí a dělá jako že nic. "Co si to udělal!?!" začnu česky řvát jak tygr a přelezu plot z klacků. Už tohle v klukovi vzbudí hrůzu. Řvu dál a stále opakuju tu samou otázku "co si to udělal!?!" Kluk vyskočí a začne se schovávat za svoji mámu, která absolutně nechápe, kde se tam bere ten bílej a proč tak řve. "Mám ti dát jednu přes hubu!?!" zařvu a napřáhnu abych svůj řev umocnil. Plesk! zleva, plesk! zprava a kluk začne dostávat. Né nebojte! Ode mě nedostal ani jednu. To se do něj pustila jeho máma, která pochopila co se stalo. A tak kromě facek přidala i pořádný křik. A je to, myslím že kluk dostává co zaslouží. Ještě se zamračím a pak už se otočím a vracím se k autu. Nevím kde se to ve mě vzalo, ale prostě mě to rozčílilo. Měl jsem potřebu mu dát takovou malou lekci. Celou dobu na mě všichni natahují ruku a chtějí peníze. Za nic. A pak mi smrad málem rozšvihá přední sklo. Takhle jim sem brzy přestanou turisti jezdit. Už je dost velký na to aby tohle chápal. "Ty budeš skvělej táta" chechtá se v autě Kačka, schvalujíc mou výchovnou lekci.

Do teď lidi jen chodili a hodiny na nás civěli. Divný, zpočátku nepříjemný, ale ne nebezpečný. Teď přijdou k autu, ani nepozdraví a už natahují ruku. A když jim nic nedáme, vyplazují jazyky, hází kameny. Nejhorší chování se kterým jsme se do teď setkali.

14.10.2014

Přespali jsme v horách a hned ráno pokračujeme v cestě do Jinka. Ačkoliv tu měla být podle mapy i informací od lidí nová silnice, nějak chybí. Uválcovaný štěrk je ještě ok, ale prašná cesta se přes noc díky dešti stala blátěnou a tak z toho máme takovou malou rallye. Ale asi to tu opravují. Aspoň tak usuzuji podle bagru, který nás málem trefil kamenem. Dojedeme až k ceduli Jinka, kde nás čeká šedesáti metrový úsek totální bahenní lázně. "No ta cesta vypadá hodně původně" pronesu při pohledu na tu hrůzu a pozoruji jak se s obtížemi přes bláto hrabe autobus. Posílám Kačku na obrubník natočit průjezd, neb tohle bude stát za to. Mezitím mi auto obklopí kupa domorodců. Všichni chtějí radit. "To nedáš, máš moc nízké auto" tvrdí většina z nich. Jo povzbuzení se vždycky hodí. Kačka dává znamení, že je kamera ready a tak vyrážím. No není to tak strašné. Proletím to jako blesk, cestou ohodím blátem pár čumilů a na konci málem sestřelím odvážného motocyklistu, který jaksi nepochopil, že má počkat a že v blátě mu těžko uhnu nebo přibrzdím.

Ve městě nic pořádně nefunguje. Každý druhý nás chce odchytit jako průvodce a nabídnout nám svoje služby. Jdeme do turistické kanceláře a ptáme se na možnost navštívení domorodé vesnice. "Musíš mít průvodce, musíš zaplatit za strážce, za vstup do národního parku, za vstup do vesnice a budeš platit za každou fotku" oznamuje mi šéf kanceláře. Čekali jsme to špatný, hodně špatný, ale tohle je fakt síla. Ve výsledku po nás chtějí několik tisíc korun za to, že si za další peníze můžeme koupit úsměv domorodce, který dělá cvičenou opici. "Ne tohle nechci. Takový divadlo se mi nelíbí. Fotit cvičený opice nebudu" odpovím šéfovi a ten na mě udiveně vytřeští oči. Asi se právě připravujeme o ten největší klenot z Etiopie, ale nechci si kupovat fotky domorodců, kteří se jako původní obyvatelé už jen tváří. Nejde ani tak o ty peníze, jako spíš o vlastní přesvědčení. Prostě chci vidět a fotit lidi takové jací jsou a ne jak to nakazuje nějaký manuál. Odjíždíme směr Omorate, k řece Omo, kam se turismus ještě tolik nerozšířil a slibujeme si více pravého naturálu.

O tom, že tímto směrem moc turistů nejezdí nás po chvíli přesvědčuje cesta. Je to samý kámen. "Snad neprorazíme kolo. To by ještě tak chybělo" hodnotím kvalitu cesty a snažím se kličkovat mezi hrozivě trčícími hroty některých kamenů. Asi po hodině drncání mi začne táhnou řízení do strany. Zastavuji  a jdu zkontrolovat kola. "A je to tady!" vykřiknu. Kačka otevře dveře."Co se stalo? Kolo?" a hledí mým směrem. "Nooo jo. Asi jsme bodli. Pojď vyndávat věci z kufru" a ukazuji směrem k úplně prázdnému zadnímu kolu. Ještě jsme nestačili ani vyndat hever a už tu máme první zvědavce. Skupinku mladých, včetně mladých slečen bez svršků. "Ale jedeme správně. Holky už tu nenosí prsenky" dělám si srandu a po očku mrknu holkám na prsa. "Jo ta Etiopie nebude zas tak špatná. Ty původní kmeny mají něco do sebe" pokračuji ve vtipkování a povoluji kolo. "Hele ať ti to nespadne z heveru, ty brebto" okomentuje s úsměvem Kačka moje komentáře a pohotově se chopí foťáku a začne dokumentovat výměnu kola i přihlížející skupinku. Kolo je vyměněné hned. Možná jen kluci od McLarenu to dělají rychleji. "Blejskla si je?" ptám se Kačky při uklízení nářadí. "Jasně že jo. Máš tam i tu prsatici, co se ti líbila" dobírá si mě Kačka. "No nemám já to skvělou ženskou. Nejen že můžu vejrat druhejm na kozy, ještě mi to zdokumentuje" komentuji její pohotovost. Hned v další vesnici nám kluci kolo opravují a tak můžeme pokračovat dál.

Po několika dalších kilometrech jsme šokováni změnou silnice. "Asfalt! Ty brďo tady je asfalt!" třeštím oči na úplně novou cestu. Naše nadšení však trvá jen dvacet kilometrů a pak se cesta mění v štěrk a prach. Ale pořád lepší než to kamení na začátku.

Přijíždíme do Omorate, těsně před západem slunce. Na hranicích města nás staví policajt. "Musíte se jít nahlásit na imigrační. Támhle je kancelář" směřuje nás k posádce. "Ale my nechceme opouštět zemi. Budeme se vracet a až za pár dní pojedeme přes Moyale" snažím se vysvětlit policajtovi a vyhnout se tak formalitám a zdržení. Ještě potřebujeme najít nějaké místo na spaní. "To je jedno. Stejně se musíš tamhle nahlásit" nedá se pojicajt a směřuje nás opět k posádce. Zajíždíme do dvora policejní stanice. Deset minut čekáme na šéfa, který nás s úsměvem vítá a ujímá se nás. Následuje pro nás nepochopitelná procedura v podobě kontroly pasů, víz a zápis do ohmataných sešitů. Po dalších dvaceti minutách jsme volní. Jenže už je skoro tma. "Hele šéfe, co když přespíme u vás na dvoře?" ptám se šéfa a ukazuju na kout vedle kanceláře. "Ne to nejde" okamžitě odpovídá a mává mi přitom vztyčeným ukazovákem před nosem. "No jo, ale my jsme kvůli tady té proceduře nestihli najít místo kde můžeme spát. Už je skoro tma. Zůstaneme tady. Budeme spát v autě a ráno zase vypadneme" nedám se odbýt tak snadno. Chvilku na mě kouká, podívá se na hodinky. "No dobrá, aspoň Vás budu mít na očích" souhlasí s mým návrhem a nevím jestli se bojí o nás nebo o domorodce. To je ale jedno, hlavně že nemusíme už nic hledat. Ještě rychle zajedeme mrknout do vesnice a pak na dvorku policejní stanice připravujeme auto na nocleh.

15.10.2014

Hned ráno vyrážíme do města k řece. Máme na výběr. Buď se necháme odvést agenturou na druhý břeh řeky a zaplatíme za divadlo pro turisty jako to aplikují v Jince. A nebo vyrazíme do města. Když vidím nastrojeného domorodce, který ještě na lodi telefonuje z mobilu a následně dovezené načančané turisty, volba je jasná. "Nejdřív seženeme něco k snídani a pak se půjdeme projít přímo do města" sděluji Kačce můj návrh. Souhlasí. Vcházíme do první hospůdky co potkáme a dáváme si snídani. Cena je stejná jako pro domorodce. "Sem moc turistů nechodí" komentuji cenu. "No spíš žádný" dodává Kačka a už se cpeme až se nám dělají boule za ušima.

Jdeme do města. No ona je to spíš jen taková vesnice. Ale je dokonale neposkvrněná turismem. Sem opravdu turisty nevozí. Přivezou je na břeh řeky v terénním autě na kraji vesnice a motorovým člunem dovezou na druhý břeh, kde si můžou prohlížet nastrojené domorodce. To ty naši domorodci nejsou tak krásně nastrojení, ale taky nenatahují ruce. Smějí se na nás a se zájmem prohlížení. Procházíme tržištěm na blátě, okolo chýší z proutí a dědí koupajících se v kaluži. "Tohle je ten pravý naturál" konstatuji nad tím co vidíme. Kupodivu nikdo nemá problém ani s focením. Občas strčíme děcku malou pozornost a za chvíli je okolo nás hlouček zvědavých domorodců. Najednou mě chytne někdo za rameno. Prudce se otočím a za mnou stojí urostlý chlapík a hned na mě spouští "a mě si nevyfotíš?". No já zírám. "Chceš vyfotit?" ptám se ho v úžasu. "Jo vyfoť si mě" odpoví a pořád se směje. "Ale nezaplatím ti. Víš to?" upřesňuji po včerejší zkušenosti. Chlapík na mě civí, nechápe a tak ho rychle blejsknu. Má hroznou radost, když se vidí na displeji, poděkuje a s úsměvem odchází. "No tak to je paráda, tohle" komentuju stále v úžasu jeho reakci. "Chceš si mě taky vyfotit?" ptá se našňořená paní. "Jasně" odpovídám stále ohromen. Natáhne ruku a řekne "tak zaplať". "Cože?!" jsem opět v úžasu. "Já jsem z vesnice za řekou" vysvětluje svoji reakci dáma. Aha, už mi dochází proč je tak naparáděná. Cvičená opice co pracuje pro agenturu na druhém břehu. "Ne díky. Tebe fotit nebudu" odmítám její nabídku a otáčím se k dětem co mě tahají za nohavici a mají radost když na ně namířím objektiv. Paní se urazí a odejde. "Co to bylo?" podívá se na mě Kačka v reakci na tu ženskou. "Pracuje v turistickým ruchu" odpovídám v rychlosti, hledajíc další objekt k focení.

Prošli jsme si část vesnice a jsme spokojeni, že ještě pořád je tu kousek toho opravdového a domorodého. Vyjíždíme z města a zdraví nás skupinka tří stařečků. Jeden z nich má opět za opaskem nůž a tak se jej rozhodnu obdarovat rybičkou z Mikova. Děda má radost z dárku. Když mu ukážu, že se jedná o nůž je nadšený a začne to všem okamžitě ukazovat. A už jsme zase obsypáni domorodci. Mé oči ale spočinou na tradiční židličce, kterou si tady s sebou všichni nosí. "Prodáš mi ji?" ptám se stařečka, kterého jsem obdaroval rybičkou. Nerozumí. Naštěstí je u auta i malej kluk, co nám občas překládal už ve vesnici. Obdivuje OKI. Děda mi podává židličku a naznačuje, že je to za rybičku. "Ne, ne, ne! Rybička je dárek. Za židličku ti zaplatím" odmítám jeho nabídku. Klučina to přeloží a stařeček je ohromen. Navrhuje symbolickou cenu a já přijímám. Obchod je dokonán. Ještě na rychlo vyskočím z auta a daruji rybičku i klučinovi, který nám překládal. Pomáhal a o nic si neřekl. To se musí ocenit.

Přijíždíme zpět do Konsa. Protože na pumpě nemají pořád benzín a my museli použít i ten z kanystru, jsme nuceni nakoupit na černém trhu. Skočíme si na večeři a dáme na web další článek. Zatím co vy se pročítáte novým příspěvkem na webu, my se snažíme udělat si náskok a vyrážíme na noc směr Yabelo.

16.10.2014

"Jo ta cesta je dobrá. Není tam asfalt, ale je v pohodě" vysvětlil nám pikolík u něhož jsme povečeřeli. Po pár kilometrech jsem ho začal proklínat. Je chvilka po půlnoci a my kromě špatné a kamenité cesty narážíme na první koryto řeky. Je suché a tak průjezd je jen o snížení rychlosti. Po pár dalších je nám jasné, že musíme dojet až do konce. Jestli v noci zaprší, nemáme šanci. Je asi kolem jedné ráno, když se před námi objeví další brod. No spíš řeka. Osm metrů široká a docela rychle tekoucí řeka. "No pěkný" komentuji to překvapení před námi. "Co budeme dělat?" ptá se Kačenka a v jejích očích vidím obavy. "Počkáme, jak to projede to auto co jsme před chvílí předjeli" navrhuji řešení, jak zjistit jak vážná je situace před námi. "Žbluňk, šplouch" náklaďák zajel předními koly do řeky. Do půlky je má pod vodou což v poměru k jejich velikosti je pro nás docela hluboko. "Žbluňk, šplouch" doslova zapadnul do vody zadními koly a hrne se dopředu. Přejel to na pohled bez problémů. Jenže je těžší a vyšší. Není moc nad čím přemýšlet, kousek si couvnu abych se mohl rozjet a jdeme na to. Jedna, plyn a vrháme se do vody. Jedu moc rychle a díky krytu pod motorem se po vodě trošku sklouzneme, což způsobuje hrabání kol a zpomalujeme. Zároveň naše rychlost způsobuje obrovskou vlnu, díky které nevidíme vůbec nic. Ptáte se jestli mám strach? No když začali hrabat kola a auto zpomalovat, dost mi zatrnulo. Upřímně, už se smiřuji s tím, že jsme to utopili a doufám, že budeme těžší než síla proudu, která by nás mohla strhnout z hráze dolů. Je to zlomek vteřiny, kdy mi tohle všechno proletí hlavou. OKI dosedá na dno, já instinktivně dupám na plyn, kola se chytají a hrabeme ven. "Wauuu! Ty vole!" vyletí ze mě slova úlevy. "No doprdele!" a smích, ulevuje si Kačka. "To bylo o fous, trošku jsem se bál" přiznávám Kačce a plácáme si na úspěšné zdolání té hrůzy. "Snad to bylo jediné a poslední brodění. Já bych toho vola praštil. Jak o tomhle může říct dobrá cesta" ulevuji si na účet pikolíka, co nám cestu schválil.

Další koryta řek jsou naštěstí prázdná a tak jedeme bez potíží dál až do chvíle, kdy uvidím v dálce koncová světla aut. "To není dobře" konstatuji, když vidím, že před námi stojí čtyři auta. "Tam bude nějakej problém" spekuluji nahlas. Kačka mlčí a čeká co se bude dít. Míjíme první, druhé a třetí auto. Stahuji okénko a ptám se kolem stojících maníků, "nějakej problém?" "Ne žádnej problém" odpoví mi jeden z nich a tak pokračuji pomalu dál a míjím poslední auto. "STOP! STOP!" začnou řvát jak protržení, mrknu po nich do zrcátka, co blbnou? "VODA!!!" zařve Kačka a já prudce dupnu na brzdy. Stojíme předními koly do půlky ve vodě. Před námi je šedesát metrů široká řeka, která s rachotem padá dolů přes betonovou hranu. Rychle zařadím zpátečku, couvnu na pevninu a začnu řvát z okénka. "Ty debile! Proč říkáš žádný problém, když je tu řeka?!?" obořím se na týpka, díky němuž jsme málem vjeli do řeky. "Sorry, sorry!" křičí kluk a je vidět, že si uvědomuje co mohl způsobit. Paradoxem je, že je to řidič sanitky, která byla to poslední auto. Srdce mi buší a Kačka ani nedutá. Vystupuji z auta a jdu zjistit situaci. Vidím jak na druhé straně stojí také auta a čekají. "To je asi bez šance přejet co?" ptám se ostatních řidičů. "Jo, jo. Musíme počkat" stručně odpoví a sledují jak se valí voda přes cestu. Beru baterku a jdu se podívat blíž. "No pěkný. To by nás odneslo jak nic" říkám si nahlas sám pro sebe a vracím se do auta. "Co budeme dělat?" ptá se Kačenka. "Nepojedeme zpátky, že ne?" bojí se opětovného přejezdu brodu. "Ne musíme počkat. Oni taky čekají, asi vědí proč" ujišťuji ji, že si nechci zopáknout předchozí brod. Po půl hodině se naproti rozsvítí dálková světla a jeden z řidičů velkého náklaďáku to zkouší projet. Sledujeme ho a pozorujeme jak je brod hluboký. Najíždí na střed řeky a podle celých kol pod vodou, odhaduji hloubku kolem půl metru. Navíc uprostřed řeky, kde se proud vody zlostně vzdouvá auto zpomaluje a je vidět, že i přes sílu motoru má co dělat aby projelo. Přejel. Ulevilo se nám i za něj. Ostatním ale otrnulo a postupně začínají přejíždět další auta. "Nebudeme to zkoušet, že ne?" ujišťuje se Kačka o mém zdravém rozumu. "Ne. Nemáme šanci. Podívej kam je jim voda a jak to s nimi hází. Každej má o pár tun víc. Nás by to spláchlo ještě před půlkou. Navíc začíná pršet. To není dobrý" vysvětluju, hodnotím a ubezpečuju Kačku. Najednou jsme na naší straně řeky sami. Couvnu ještě kousek, ať jsme dál od řeky. "Zkusíme na chvíli usnout a třeba to povolí" navrhuji a hledáme v sedě aspoň trošku pohodlnou polohu.

Za slabou hodinku nás budí světlo a vrčící motor. Dojel nás další náklaďák. Otevřu oči a ve svitu jeho světel se mi zdá řeka menší. Řidič auta se jde podívat k řece. Chvíli do ní kouká a pak nasedne a projíždí. Ještě mu zezadu trošku přisvítím přídavnými světly a sleduji jak si bude počínat. "Ten silný proud uprostřed už tam není" skoro vykřikuji radostně. Vybíhám s baterkou zkontrolovat stav. Opravdu. Za tu hodinku řeka výrazně ustoupila a prostřední silný proud zmizel. A to i přes fakt, že pořád vydatně prší. Vracím se do auta a spolu s Kačkou pozorně sledujeme průjezd auta proti nám. "Uprostřed to necáká! Tam je už jen beton" říkám s nadšením a nadějí, že bychom to mohli zvládnout. "Go, go my friend" houkne na mě řidič z protisměru, který právě projel. "Teď to musíme dát!" řeknu rozhodně a začnu najíždět na řeku. "Já se bojím" říká tiše Kačka. "Já taky, ale nemáme moc na výběr. Prší a za chvíli to může být zase horší" reaguji stroze. Najíždíme až do vody a propalujeme řeku světly. Je to tak. Zbyly tu jen dva desetimetrové proudy a mezi nimi, místo zlostného proudu je vidět beton. Dávám zpátečku a připravuji se na průjezd. "Já se bojím" opakuje Kačka. "Neboj, to dáme!" zkouším ji uklidnit a se stejným klidem a silou sevřeným volantem vjíždím do řeky. Po předchozí zkušenosti, nejedu tolik rychle. Auto sice jede pevně po betonovém podkladu, který je zde pro přejezd, ale díky dešti a vodě která stříká a proti světlům způsobuje bílou tmu, nic nevidím. Stěrače jedou na plné obrátky a jen podle zvuku a ústupu vody před světly poznávám, že jsme zvládli první půlku. "Joooo, pojď!" povzbuzuji OKI a totálně na slepo překonáváme i druhý proud. "JOOOOOOO!!!!" křičíme s Kačkou společně, když přestane stříkat voda a před námi se objeví kamenitá cesta na kterou doslova vletíme. "Dali jsme to!" ječím radostí, že je to za námi. "Já se tak bála. Že nás to sebere a že tam spadneme" sděluje Kačka své obavy s obrovskou úlevou. "Uklidní tě, že jsem nic neviděl?" začnu si dělat srandičky. "Ty si se nebál?" ptá se Kačka. Neodpovídám a upaluju dál. Jsem rád, že je to za námi.

Prší čím dál víc a cesta se mění v bláto. Smýkáme se ze strany na stranu a všude stříká voda z kaluží a vyjetých kolejí. "Musíme jet dál. Nemůžeme zastavit" zkouším překřičet bubnování deště a zvuky které vydává voda z pod auta. Za dvacet minut přestává pršet a na cestě se objevuje štěrk, který nám o něco pod autem drhne. "Co to je za zvuky?" ptám se nahlas. "Jestli jsme něco neurvali v tý řece" strachuje se Kačka. Zastavuji, vylejzám a zkouším nahlédnout pod auto, když si všimnu plastového držáku "espézetky" jak na jednom šroubu visí dolů a drnčí o štěrk. Odmontuji poslední šroub a hodím držák do kufru. "Darovali jsme bohům zdejších řek naší espézetku" osvětluji Kačce venkovní nález.

Nad ránem ještě trošku hledáme cestu a tak s pomocí kompasu určuji směr před světlometem auta. Trefuji se a v pět ráno přijíždíme do Yabelo. Cestu do Moyale, hraničního města s Keňou, si užíváme už za sluníčka a po krásném asfaltu. Nuda ;o)

Potřebujeme utratit poslední peníze a tak nakupujeme vody. Bereme jich víc a doléváme i do kanystru, co funguje jako naše sprcha. Zjišťujeme, že je tu obrovská poptávka po prázdných PET lahvích a tak je směňujeme za colu a oříšky. "Poslední peníze utratíme za benzín" navrhuji a otáčím k pumpě. Obsluhuje pitomec. Nejdřív benzínem z pistole polejvá chlápka před námi a pak i naší kapotu. "Co děláš ty vole!" zařveme na něj s Kačkou současně. Vyhazuji ho od stojanu s tím že si natankuji sám. Přeci jen chci natankovat i do kanystru na střeše a nechci riskovat, že mě ten umělec poleje celý auto. Na stojanu je natankováno přesně za šest set birrů. Vracím pistoli do stojanu, podávám umělcovi šest set, když přijde druhý chytrák a říká "To je málo. Litr benzínu je za dvacet pět". Koukám na něj a nejsem si jist jestli si dělá srandu, ochcává a nebo je úplně mimo. "Co to na mě zkoušíš? Tady máš na stojanu jasně danou cenu dvacetjedna krát litry a total je šest set" ukazuji mu názorně čísla na digitálním počítadle stojanu. "Ne cena je vyšší. Dvacet pět birrů za litr" nedá si pokoj chytrák. "Co to kurva zkoušíš!" zvýším hlas a udělám dva rychlé kroky k chytrákovi. "Ne, ne to byla jen sranda pane" začne chytrák ustupovat a začne se smát. Vrazím peníze tomu prvnímu umělcovi do ruky a nasedám do auta. "To se mi snad zdá. Anglicky to neumí, počítat to neumí a chce mě to ojebávat!" komentuji předchozí epizodu a odjíždím z pumpy.

Rychlá směna zbytku peněz, formality na celním a imigračním, a už se před námi otevírá brána směrem do obávané Keni. Tak uvidíme, co nás čeká a jestli se obavy a varování naplní.

Etiopie jako země je nádherná. Je zelená, plná hor, historie a tradic. Polovina lidí je naprosto super. O druhé polovině to bohužel říci nelze. I to žebrání by se dalo překousnout, když by to bylo s mírou. Ale zlatý pozorovači. Že chtějí peníze za fotku, beru jako fakt, že se snaží smýšlet tržně. Ale to, že než aby se snažili naučit lépe jazyk a nebo pracovali na tom aby dostali do země více turistů, se snaží ty co přijedou podvádět a šidit. To je opravdu smutné až k zlosti. Ale třeba jsme jen měli smůlu na pár hlupáků. Třeba jsme to jen vnímali jinak po zkušenostech ze Súdánu. Přišlo nám to trošku líto, protože na rozdíl od Súdánu, zde mají slušný potenciál, který jen zatím neumí využít. Etiopie nás přinutila se zamyslet nad smyslem pomoci takové zemi. Jasně jsme viděli, že někteří zkrátka nechtějí cizí pomoc. Ať už je to hrdost a nebo hloupost, která jim brání chápat základní věci. Ti další si pomoc mnohdy nezaslouží. Proto obdiv a respekt vůči těm, co se rozhodnou i přes to vše jim pomáhat.