JAR 2 - Pretoria - život za ostnatým drátem a předčasné vánoce

15.12.2014

"Hranice musíš milovat a nebo nenávidět. Jsem tak někde mezi", dělám si legraci a používám svou oblíbenou hlášku po tom co zvládneme hravě Svazijskou stranu a jdeme na tu jihoafrickou. Imigrační proběhne v pohodě, ale celník je od pohledu brzda. Místo aby se věnoval tomu co dělá a dělal to rychle a pořádně, stále odbíhá od monitoru a razítkuje všem papíry, které se předávají na výstupu. "Můžeš nám potvrdit karnet?" snažím se ho vyrušit od stupidního razítkování. "Vydrž. Pracuji", odvětí stručně, dá dvě razítka a zase se snaží najít cosi v kompijútru. Naštěstí to něco za dvě minuty najde, praští razítkem do papíru kluka před námi a natahuje ruku pro karnet. Hned jak ho otevře, je zřejmé, že to nikdy neviděl. Kluk co byl odbavován před námi hledí do papírů co dostal a není s tím co dostal příliš spokojen. "Tu poslední část si vezmeš a tu první nám orazítkuješ a my jedem. Je to jednoduchý", snažím se mu pomoci. "Já vím. Je to moje práce", odsekne a civí do karnetu dál. Chvíli do toho čučí, prásk, prásk, dá další dvě razítka. Prásk, prásk dá razítka do karnetu a vezme za list. "Jen to poslední je tvoje", znovu mu opakuji co má utrhnout při pohledu na to jak ten list drží. Škub! Přesně jak asi čekáte, ten blboun to vyškubnul celé. "Ježiš ty seš debil!" zařvu na něj přes okénko. "Sorry, sorry", začne se hned omlouvat. Naštěstí se vedle něho probere druhý, který tam celou dobu zevloval a dá vše do pořádku. Vezmu karnet a hoden svého jména, neděkuji a odcházím.

Kačka podává z okénka orazítkované potvrzení, to kvůli kterému se celník stále zdržoval, poslední kontrole před vjezdem do JAR. "Co to okno?" zeptá se figura v uniformě. "Právě jedeme do Pretorie ho vyměnit", vysvětluji stručně figuře a už se chci rozjet. "No to je sice hezký, ale já tě nemůžu pustit s rozbitým sklem", klade figura odpor. "A jak ho mám asi vyměnit, když mě nepustíš?" položím mu logickou otázku. Nic. Žádná odpověď. Obchází auto a vypadá, že se zkusí dotknou skla. "Musíš zaplatit pokutu. S tímhle se u nás nesmí jezdit", spouští na mě figura. Kdyby věděl, kolik jsme toho s tímhle najeli asi by ho kleplo. "Ale když zaplatím, tak s tím stejně pojedu. Takže je blbost abych platil nějakou pokutu. Nemyslíš?" snažím se mu logicky vysvětlit, že pokuta nic neřeší. Zase nic neříká a zase se to vypadá, že se zkusí skla dotknout. Zkouší. "Nedotýkat se!" zařvu a pro jistotu vytáhnu z okénka ruku abych jeho případný pokus odvrátil. Figura uskočí a jen pokyne ať jedu. Nečekám, řadím za jedna a vyjíždím rychlostí blesku. "Uff, to bylo o chlup" vydechne si Kačka a oba věříme, že si pro to sklo už dojedeme.

Servis nacházíme poměrně snadno.Všichni o nás vědí a čekají na nás. Během minutky si pro nás přichází Hester. Hester je asistentka majitele a člověk, který tady řídí úplně všechno. "Už jste asi slyšeli, že se sklo zdrželo a bude až ve středu. Zítra je totiž svátek", oznamuje nám nemilou zprávu. "Jo jo, už jsme to bohužel slyšeli. Nedá se nic dělat. Domluvili jsme se dole s chlapci, že můžeme přečkat na dvoře", odpovídám Hester. "Jako u nás na dvoře?" vytřeští na mě oči. Chvilku něco hledá v telefonu a pak navrhne, "a co kdyby jste přijali pozvání ke mě domů a já vám něco uvařím". "Cože?" oba koukáme jak opaření. To jsme nečekali. Jsme zaskočeni a nevíme jak máme reagovat. Přijde nám to prostě blbý! "No víš... , děkujeme, ale to jsme nečekali. Přijde nám to blbý. U nás to totiž není tak běžný aby si někdo zval cizí lidi k sobě domů", snažím se jí vysvětlit naše rozpaky. "S tím si nedělej starosti. Já mám pohostinnost v krvi. Léta jsem provozovala kemp a navíc vy nejste cizí", nehodlá s námi příliš diskutovat. "Můžeme vůbec říci ne?" položím řečnickou otázku. "Můžete, ale já to nepřijímám jako odpověď", zavře diář a začne organizovat přesun. Jsme jak opaření. Samotná informace o sklu pro nás byla z říše zázraků a teď ještě tohle.

Hester je žena činu. Jen se zmíníme, že plánujeme nákup druhého pc pro Kačku aby mohla sepisovat deník, zatím co já třídím fotky, a už nám sepisuje tipy, kde se v okolí dají podobné věci sehnat. A tak vyrážíme do města shánět nový notebook. Nebudu popisovat detaily a různé zážitky z obchodů, prostě Afrika. "No jo, ale když koupíme pc tady, tak bude mít i zdejší šňůru. A to ani v autě ani jinde na cestě pak nenabijeme", dochází mi zásadní fakt. Vracíme se tedy s nepořízenou. Jenže zkuste to říct před Hester. "Já jsem žila deset let v Holandsku. Určitě mám doma nějakou starou šňůru. Ustřihneme koncovku a chlapi vám tady kabel předělají", přichází s okamžitým řešením. No ta se nám snad jen zdá. Je skvělá. Už je ale pozdě a tak vyrážíme k ní domů.

Asi dvacet kilometrů za Pretorií, nacházíme úplně jiný svět. Dům Hester je spíše v anglickém stylu, uprostřed zelené krajiny s jezerem a za domem má stáj s koňmi.

Zbytek dne trávíme kocháním se pohledem na okolí, vyprávěním si o nás a o životě tady. Večer přijíždí i Theo, přítel Hester a dlouho do noci si povídáme o kdečem.

16.12.2014

Ráno nakonec nevstáváme tak brzy jak jsme si večer předsevzali. Později ale přeci, vyrážíme do města. Tentokrát však OKI zůstává v klidu na zahradě u Hester a jedeme jejím autem což nám dává možnost si v klidu prohlížet město. Míříme do samotného centra k vile Melrose house. V jejím okolí se konají pravidelné trhy na nichž plánuje Theo pořídit nějaké součástky pro opravy veteránů, které zbožňuje.

Odpoledne si pak dopřáváme za doprovodu našich skvělých průvodců prohlídku nejen centra města a Union buildings.

Večer opět trávíme povídáním si o tom jaký je život v Jihoafrické republice a dozvídáme se mnoho zajímavých informací. Nelze vynechat otázku na téma bezpečnost. Diskutovali jsme dlouho a vášnivě. Na závěr jsem si neodpustil přirovnání. "Hele, omlouvám se dopředu, ale přijde mi že Vaše bezpečnost je trošku naruby. Žijete za vysokou zdí, na ní ostnatý drát a v něm vysoké napětí. Pracujete ve vybraných čtvrtích. Mě to přijde jak když žijete ve vězení", vyřknu své pocity. "Máš pravdu. Je to tak. Ale tohle téma je na více večerů. Těžko se to vysvětluje a ještě hůře chápe", říká Theo s lehkým úsměvem a dolívá všem sklenice s vínem. "Jo přiznávám. Nechápu to", pozvedám číši a opouštím tohle velice složité téma. Samozřejmě jsme jej za chvíli opět otevřeli a dlouho do noci řešili. Jednou se k němu vrátím i tady. Je to vážně na dlouhé vyprávění.

17.12.2014

Konečně je středa, den kdy má dorazit naše nové sklo. Už cestou do města jsme jak na trní. Hned jak doslova vběhneme do recepce, stojí tam obrovská paleta a na ní naše fotka. "Ty kráso! To je naše sklo", vykřiknu radostí. Hester se tím baví a tak nás okamžitě zvěčňuje. Je to minuta a bedna už stojí na dílně vedle naší OKI. Během dalších pár minut už okolo OKI běhají dva borci a probíhá dvacetiminutová operace. My u toho úspěšně překážíme a snažíme se vše zdokumentovat. "Šest tejdnů! Ty vole šest tejdnů jsme jezdili s rozmláceným sklem a hádali se s každým policajtem", rozplývám se nad tím co vidím. "Nebude ti to chybět?" dělá si Kačka legraci a i na ní je vidět, že má obrovskou radost.

Následuje kontrola auta na zvedáku. OKI schytala pár ran a tak podvozek vypadá, slušně řečeno, dost používaně. Asi největší škoda je ale vytržený držák výfuku, který nám jeden mechanik ze servisního týmu během chvilky montuje zpět. Hester pravidelně dohlíží, zdali dostáváme ten nejlepší servis a při jedné takové obhlídce si všimne rozdrbaného plastového krytu na podvozku. "Okamžitě mu tam něco dejte", přikazuje mechanikovi. "No jo ale nic z našeho skladu tam nepasuje", krčí rameny mechanik. Hester odbíhá do kanceláře a přináší plastový šuplík na dokumenty. Tedy býval to šuplík na dokumenty. Nyní již nemá boční strany a je za asistence Hester připevňován na náš podvozek. "Počkej, to ti dá šéf k úhradě", dobírám si její nevšední řešení. "Klidně! Ale jestli s tím dojedete až domů, chci aby si všude uvedl, že to byl můj zlepšovák", směje se Hester.

Zatím co nám ještě zkontrolují všechny provozní kapaliny, běžíme znovu do města koupit nový notebook. Nekupujeme ho hned, ale nakonec až na třetí pokus. Ale hurá! Chlapci na dílně nám předělávají kabel a Kačka už nemusí čekat až skončím na pc a může fungovat současně.

"Teď mi volal kamarád od Thea a má pro vás nové espézetky. Jen by potřeboval aby jste si je jeli vyzvednout hned", šokuje nás Hester dalším překvapením. "No ty jsi boží!", vyhrkneme s Kačkou současně. Na nic nečekáme a ženeme se Pretorií dle instrukcí pro nové poznávačky. Samozřejmě se nám povede přejet poslední odbočku a tak zajedeme do čtvrti, kam moc bílých nechodí. "Divně koukají co", znejistí Kačka a monitoruje okolí. "No se nediv. Sem nejezdí bílý normálně, natož s oranžádou", komentuji a otáčím OKI zpět na hlavní. Pravda je, že jsme se ještě zeptali na cestu a nikdo nás nesežral. Koukali. Jasně. Ale kdo by nekoukal, když tam přijede takový fáro a v něm dva co jsou vyjukaní víc než oni sami ;o) Pán nám poradil dobře a my už stavíme na dvoře firmy, která nám díky Theovi vyrobila úplně nové espézetky. A hned tři. Bomba! "Hele a neuměli by jste takovouhle samolepku na naše přední sklo?" ptám se jednoho z dvou sympaťáků a ukazuji mu fotku jak to vypadalo než přiletěl v Ugandě kamenný pozdrav. "No když počkáš deset minut tak ti ji uděláme. Žádný problém", mrkne na mě sympaťák a už dělá podle fotky grafiku. "A co to bude stát", ptám se na cenu. Chvilku na mě kouká a pak poví, "no, že jsi to ty, tak tě to nebude stát nic a ještě dostaneš jednu do rezervy". Nemáme slov a tak kluky aspoň vybavíme rybičkami. Je to sotva dvacet minut a letíme Pretorií zpátky do servisu.

Když to vyprávíme Hester, už nám mechanik přidělává novou SPZ. "No se nediv. Theo jim řekl, že jste speciální expedice a že je to otázkou prestiže", dobírá si nás Hester. "To je to nejmenší co pro Vás můžeme udělat. Neřeš to", mávne rukou a jde zpucovat mechanika za to, že mezitím připevnil espézetku nakřivo. Její komentáře a vysvětlování technologického postupu rozesmějí celou dílnu.

Protože je už večer, navrhuje nám Hester nejezdit na noc a setrvat ještě do rána. Přijímáme, ale cestou k ní domů stavíme v obchodě a kupujeme šampaňské a nějaké mlsání. "Dnes se to může... ne, dnes se to musí!", hodnotíme nezdravý nákup.

A tak večer s Hester tlacháme o životě a máme ohromnou radost z dnešního dne, který se pro nás stal předčasným štědrým večerem.

18.12.2014

Ráno si přispáváme a pak už rychle za Hester. Oznamujeme Vám, našim fanouškům tu novinku ze včerejšího dne a nadšení nás neopouští. Krátce se se všemi rozloučíme a vyrážíme směr Botswana. "Už se nemusím naklánět doprava", užívám si ten přenádherný pohled přes nové sklo.

Po hlavním tahu jsme na hranicích za pár hodin. Opuštění JAR nám se všemi formalitami zabírá jen osm minut. Za chvíli jsme v Botswaně!

Než začnu o druhé návštěvě JAR, stručně se vyjádřím k našemu sklu. Ujeli jsme s tou parádou během 6 týdnů přes 7300km a projeli 6 zemí. Nové sklo jsme plánovali pořídit až v Jižní Americe. Nevíme přesně co a jak se stalo, ale víme, že si pár lidí řeklo, že to tak nenechá a nám tím hrozně moc pomohli. Děkujeme tedy opět Karlu Matějkovi, který byl iniciátorem našeho "ježíška". Děkujeme i Pavlu Kašparovi, jenž byl styčná osoba v komunikaci. Děkujeme všem z HOREJSEK Auto, kteří s námi již druhý den po rozbití skla konzultovali a hledali řešení. Hlavně Bořkovi Akrmanovi. Děkujeme také všem ostatním, co se do toho zapojili a které ani neznáme. Bylo to minutu po dvanácté a bylo to nečekané. Díky, díky, a ještě jednou díky! Vážíme si toho!

Také strašně moc děkujeme jedinečné, osobité, silné a schopné Hester a celému týmu od VW Mc Carthy v Pretorii.

Pro Vás co čekáte na více detailů, slibujeme, že až budeme sami vědět více, prozradíme ;o)

Co se JAR týká, ani tentokrát jsme z této země mnoho neviděli. Ano navštívili jsme hlavní město, toulali se v jeho ulicích a nepřišlo nám, že je nebezpečné. Na druhou stranu jsme měli možnost strávit mnoho času s lidmi, kteří zde žijí a kteří mají své zkušenosti. Jediné co jsme dost silně vnímali každý den, byla neustálá přítomnost plotů a zdí s ostnatým drátem. Vypadá to strašidelně a neustále mě to nutí nad tím přemýšlet. No uvidíme. Ještě nějaký čas v této zemi strávíme.