Mexiko 2 - šílený Chiapas, cesta Mezkalu a Mt. Alban na dvakrát

mx
22. října 2015

 

15.10.2015

V noci pěkně lilo. Kolem nás se rozprostírá malé jezero. Musíme nejdřív kousek popojet abychom mohli vůbec sbalit.
Rychlá snídaně, krátká kontrola emailů u levného kafe s pomalým netem a opouštíme Pallenque.

Mraky se honí a občas spadne i nějaká ta kapka vody. Během jízdy to však tolik nevadí.
Ani ne za hodinku přijíždíme k fanoušky doporučeným vodopádům Aqua Azul. Díky vydatným dešťům nejsou příliš azul, ale i tak jsou famózní.
Obrovské a na všechny směry členěné kaskády, ze kterých teče doslova moře vody.
Postupně si je procházíme až nahoru, kde si vychutnáváme pohled na tu krásu a výborný, čerstvě vymačkaný džus z pomerančů a mandarinek.

Cesta vede přes zelené hory, skrze malé i větší vesničky. Někde na nás domorodci mávají, někde se za námi ani neohlédnout. V některých vesničkách využívají zpomalovacích retardérů a přibíhají k autu s různými nabídkami. Jednou je to čerstvé ovoce, podruhé barevné nápoje z kdo ví čeho, jinde placky a nebo barevné deky. Většina z nich se snaží prodat s úsměvem a svým osobitým pokřikem.
Bohužel jsou i tací, co si vynucují pozornost a nákup silou.
Ne příliš dobře viditelný praporek na laně nataženém přes cestu, které drží drzá baba a vynucuje si zastavení a nákup jejich placek.
Vůbec si neuvědomuje jakou sílu a následný trh dokáže způsobit rozjeté, tunu a půl vážící auto. Naštěstí má OKI dobré brzdy a tak žádná z drzých tet nepřišla o ruku. Několikrát to bylo ale jen o fous.

Kolona před námi. Brzdíme a nakukujeme do zatáčky co se děje. Na silnici stojí vojáci a zběžně kontrolují každé auto a jeho posádku. Naštěstí to odsejpá.
Pomalu přijíždíme k urostlému veliteli, jenž rozhoduje o tom kdo projede a kdo se musí podrobit kontrole. Prohlížím si ho, prohlížím si i jeho od pohledu těžký kvér přes rameno. Prohlížím si přes silnici stojící dva obří maskované Humry, na jejichž střechách jsou hotová kulometná hnízda.
Borci v maskáčích, v přilbách, vyhlížející za obřími kulomety dost drsně a mířící na projíždějící auta do silnice.
Vypadá to jak z válečného filmu a ani moc nepochybuji o tom zdali jsou pravé a funkční.
Aby to nebylo málo, za zatáčkou vykukuje obrněný transportér. Hotové manévry.
Velitel na nás pohlédne skrze přední sklo a nejspíš nevypadáme příliš podezřele. Dává nám mávnutím ruky pokyn k pokračování v jízdě.
"Sakra, tohle by chtělo natáčet", ohlížím se ještě jednou do zrcátka na tu vojenskou přehlídku.

Již se blížíme k dnešnímu cíli, k San Cristobalu. Skáčeme přes retardéry bránící rychlému přejezdu horských vesniček. Už to máme kousek, necelých třicet kilometrů.
Přijíždíme do další horské vesničky. Pomalu, zas a znova přejíždíme šílené a nesmyslně vysoké betonové retardéry přes cestu. Občas OKI dostane ránu, občas nadskočíme nad sedačky i my.
Před námi se objevují odstavená a nebo čekající auta. Některá stojí na krajnici aby nebránili provozu, jiná jsou ve vozovce a jen čekají.
Jedeme pomalu, všechny míjíme, kličkujeme a pokračujeme dál vpřed, vyhlížejíc důvod houstnoucí kolony.
Přijíždíme na místo, kde už stojí auta před námi i v protisměru a kde to už nejde dál pokračovat.
Řidič auta před námi vylejzá a dává se do řeči s lidmi jdoucími proti nám od místa, kde se to seklo.
Chvilku je pozorujeme. Lidé jdoucí s taškami proti nám působí vyděšeně.
Vylejzám také z auta a snažím se vyzvědět co se děje.
"Co se stalo? Proč to stojí?", ptám se chlápků.
"Vydrž chvilku", přerušuje mě řidič z auta před námi a dál se baví s lidmi.
Uteče sotva minutka a řidič mi začíná vysvětlovat.
"Tam vepředu je problém. Blokáda silnice, víš. Nikdo neví jestli to dneska půjde projet. Čeká se na polici a na vojáky. Jsou tam mrtví."
Koukám na něj a nevěřím vlastním uším. Možná jsem blbě rozuměl.
"Mrtví?" ptám se pro jistotu ještě jednou.
"Jo jak říkám. Bavil jsem se s těmi lidmi. Asi půl kilometru před námi je blokáda silnice a došlo ke střelbě a na silnici leží tři mrtví. Je to tam nebezpečné a s vaším autem obzvlášť. Nemá cenu tady čekat", vysvětluje nám s naprosto vážným výrazem.
I když se nám tomu nechce věřit, nemáme důvod mu nevěřit.
"Ale můžeme to objet.Tady se kousek vrátíme a pak to vezmeme přes les, přes pár vesnic. Ale není dobré tam jet sám. Je lepší jet alespoň dvě auta. Jestli chcete, můžeme jet společně, jako tým", ukazuje mi v mapě možnou objížďku. Souhlasíme. Koneckonců, nic jiného nám nezbývá.

Otáčíme naše stroje a mažeme několik kilometrů zpátky, kde odbočujeme z hlavní silnice na úzkou cestu vedoucí do lesů.
Po pár kilometrech, když je vidět na první vísku, nám náš nový kamarád dává znamení k zastavení.
"Já pojedu první a až na vás mávnu pojedete za mnou."
Pomalu jej následujeme z bezpečné vzdálenosti a sledujeme co se děje před námi. Tlupa domorodců blokuje silnici. Pouští auto proti nám a náš nový kamarád se vydává kupředu.
Okamžitě jej obsypává skupinka lidí, mávají papíry, pobíhají kolem auta a během pár vteřin odvalují velké klády z cesty aby mohl projet.
Zároveň na nás všichni mávají, že můžeme jet my.
"Ty brďo já mám strach. Co když nám začnou mlátit do auta", strachuje se Kačka.
"To bych jim nedoporučoval", snažím se dělat legrácky. "Bude to v pohodě. Podívej náš kamarád na nás čeká", uklidňuju Kačku a pomalu přijíždím k místu, dřevěnými kulány zablokované silnice, kterou okupuje banda otrhaných domorodců.
Okamžitě se nám sbíhají okolo auta. Je jich tak dvacet, třicet... je jich dost. Několik z nich má v ruce dřevěné hole, ale nepůsobí agresivně nebo že by nám chtěli něco udělat.
Jeden z nich přichází k mému okénku a spouští na mě něco španělsky.
"Sorry amígo, no komprendo", snažím se vysvětlit že nejsme zdejší, což by podle auta nemuseli poznat.
Druhý vedle něj začíná něco vykřikovat a mávat papíry, které darovali i našemu kamarádovi.
Kačka ani nedutá a já se snažím monitorovat všechny přítomné na všechny světové strany.
Náš nový kamarád už běží od svého auta k nám a začíná dorážejícím domorodcům vysvětlovat, že jsme jen turisti a že s jejich politikou nemáme nic společného.
Na chvilku ticho. Všichni si nás prohlíží a pomalu obchází auto. Stále se snažím sledovat všechny před autem, vedle a podél auta, ale i ty za autem.
"Ty vole tohle by chtělo natáčet. Nebo aspoň vyfotit", šeptám potichu aby si nikdo nevšimnul, že se mezi sebou bavíme.
"Ani na to nemysli!" cedí přes zuby Kačka a taky sleduje pohyb každého kdo se přiblíží k autu víc než je zdrávo.
Nejsou agresivní. Zatím. Prohlížejí si nás, diskutují s naším kamarádem a kromě pár letmých pohlazení auta drží relativně bezpečnou vzdálenost. Nemám z nich strach. Špatnej pocit to jo. Kdo by ho neměl. Bůh ví co se jim honí v těch jejich zavšivených palicích. A ty klacky taky nemají na rozhánění much.
"Chtěj pět pesos", naklání se k nám náš kamarád, že hoši požadují poplatek za průjezd.
Mám peníze. Mám je v kapse. Jenže když sáhnu pro drobné, vysypu i papírové. Když uvidí papírové, mohli by chtít víc, honí se mi hlavou.
"Nemám hotovost", odpovídám kamarádovi a krčím rameny.
"Žádnej problém", odpovídá a okamžitě tasí z kapsy drobné aby za nás zaplatil tohle stupidní mýtné.
Domorodci uvolňují cestu a my vyrážíme vpřed.
Sledujeme našeho kamaráda v závodním tempu skrze les a několik dalších vesniček až na hlavní silnici.
"Už se začíná stmívat, ale nejsme v místech kde je rozumné zůstávat po tmě. Já si jen natankuju tamhle na pumpě a pojedete za námi až do San Cristobalu", oznamuje náš kamarád a my nemajíc moc na výběr souhlasíme. Stejně ani nevíme kde to jsme.

"Já už se snad pochčiju", vyhrkne Kačka po dvou hodinách jízdy tmou, kdy stále sledujeme našeho kamaráda. I on se musí ve městech ptát na cestu než se nám povede najet na hlavní tah směr San Cristobal. Naštěstí teď už to jede a tak konečně dorážíme do San Cristobalu, kde stavíme na první pumpě.
Kačka běží ulevit svému močovému měchýři a já se snažím vyrovnat účty s naším kamarádem.
"Kdepak, nic mi neplať. To já se ti musím omluvit za ty trable. Je to moje země a je mi to strašně moc líto, ale to se v téhle části Mexika prostě stává", omítá mých pět pesos a znovu mi vysvětluje co bylo za problém, kvůli kterému jsme si museli tolik najet.
Vlastně nic zvláštního, jen jeden z čekajících řidičů byl oponent skupiny co blokovala silnici. Došlo k výměně názorů. Nic zvláštního, akorát blokádník měl nabitý kvér a slabou nervovou soustavu. Popravil svého oponenta, včetně jeho kamaráda a patnáctiletého syna.
Hlava mi to nebere. Tohle vážně nemůže našinec pochopit.
Kamarád jen krčí rameny, že zkrátka takhle to tady občas je a nedá se s tím nic dělat.
Loučíme se a zatím co jeho ještě čeká cesta domů, my parkujeme v rohu parkoviště pumpy a jdeme do kiosku naproti koupit něco na zub.

Chvilku se nás snaží ostraha vyhodit z areálu benzínky, ale když jim vysvětlujeme důvod našeho pozdního příjezdu, nechávají nás tu nocovat. Jen prý budeme za plotem neb se pumpa v noci zavírá.
Ale nemusíme se bát, protože Erwin, zdejší sekuriťák s brokovnicí tu bude celou noc střežit.

16.10.2015

Pumpa již žije svým životem. Vykopáváme se z pelechu, děkujeme chlapcům z pumpy a míříme do centra města.
Nacházíme tržiště a objednáváme si klasickou mexickou snídani.
"Je to pikantní?" ptám se vysmáté paní vedoucí.
"No... pro mě ne, ale pro tebe to bude hodně pikantní", zubí se vedoucí a čeká co já na to.
Namáčím si první placku do omáčky a nic. Namáčím víc a pořád nic. Kačka už brečí a to si to jen lehce potřela. Dávám si na sousto celou lžíci pikantní omáčky naší vedoucí a ta už se nesměje.
"To není možný, ty musíš mít plechovou hubu", kroutí hlavou a řehtá se na mě paní vedoucí. Kačce pro změnu podává sklenici vody.

Dopoledne si užíváme v jedné z kaváren v centru. Ne že by jsme byli takový vyznavači kávy, ale mají tu funkční wifi a cena kafe je přijatelná.
Následně si prohlížíme centrum města, které je poklidné, čisté a na první pohled udržované. Jeden z dobrých vlivů turismu pro tohle místo.

Odpoledne si pro změnu dáváme v jiné kavárně čaj, který je to nejlevnější v jejich nabídce. Naštěstí jsme obsluze zcela ukradení a tak nikdo neřeší, že tu sedíme celé odpoledne a datlujeme do počítačů.

Nechce se nám hledat nové místo na spaní a tak jdeme na stejné pumpě takticky ještě jednou poděkovat sekuriťákovi Erwinovi za včerejší noc a ptáme se na možnost dnešního noclehu.
Nemá problém a tak běžíme na večeři do stejného kiosku k paní na placky jako včera. Jak ona tak i její děti mají ohromnou radost když nás znova vidí.
Vychutnáváme si výborné placky a debatíme o kde čem. Malý César se s námi učí anglicky a my s ním španělsky. Je to jak kdyby jsme byli na návštěvě u známých.

17.10.2015

Je sobota a ve městě se konají tradiční trhy. Hned ráno tedy vyrážíme na druhou stranu města ochutnat něco z atmosféry, ale i nabídky zdejších trhů. A že je z čeho vybírat.
Všechny možné druhy ovoce a zeleniny, různé vábně i nevábně vyhlížející pokrmy, drůbež živá i naporcovaná, maso s mouchami i bez, oblečky na míru, papuče, blbosti pro děti, díly na motorky i sekačky až po čertovsky vypadající kožichy.
Snažíme se fotit a dokumentovat tenhle krásný naturál. No pro někoho to krásně vypadat nemusí. Ne vždy to libě voní, ne vždy člověk šlape jen na dlažbu, všude mraky lidí, ale pro nás to má kouzlo.
A ta atmosféra a pohodovost se nám vážně líbí. Navíc se rádi dáváme s domorodci do řeči a díky neschopnosti se pořádně domluvit je spousta legrace.
Když si například chceme vyfotit prodej kožíšků čemuž se děvčata brání, projevuje Kačka zájem o jeden konkrétní model. Prodavačky se můžou poprat jen aby si zkusila zrovna ten jejich.
Ještě chvilku a v záplavě komplimentů a pochval jak moc jí to sluší, by ji byly schopné najít snad i ženicha.

Je čas oběda a tak vyrážíme udělat nějaké zásoby do zdejšího obchoďáku. Protože je víkend je tu plno lidí což není tak příjemné. Zároveň je tu však plno promo akcí, nabídek a ochutnávek. To už je lepší.
Ochutnáváme od všeho trošku a zjišťujeme, že jsme sytí a nic jsme nekoupili. Super!
Za ušetřené drobné si dopřáváme točenou zmrzlinu.

Opětovně využíváme nabídky nejlevnějšího čaje a fungující wifi v kavárně naproti a s malým nákupem na večer se vracíme na stejnou pumpu. Kluci už nás znají a tak nás jdou postupně pozdravit a znovu si prohlédnout auto.
Rychlá přestavba na hotelovou verzi, rychlá příprava večeře a jdeme do kina. Myslím tím, že krosna dostává funkci stolečku, počítač plátna a mezi námi víčko od ešusu s brambůrkami nahrazuje popcorn. Jo, život se musí užít, ne jen přežít!

18.10.2015

Dnes se chystáme na další trhy v nedaleké Chamule. Počasí nám však nepřeje. Mlha, vlezlá zima a chvilkami i kape. Co se dá dělat. I přesto vyrážíme na průzkum.

Trhy jsou v plném proudu, déšť, nedéšť. Prodává se a kupuje, jen je tu víc deštníků.
Stejně jako včera je tu nabídka tak široká, že z toho přechází zrak.
Domorodci pobíhají v krásně chlupatých kožíšcích a víc než indiánské trhy to tu připomíná rej čertů.
Střídavě procházíme mezi stánky a schováváme se pod různé přístřešky, odkud jen pozorujeme ten krásný mumraj a vášeň zdejších obchodníků.
Ani my neodcházíme z trhů s prázdnou. Kačce padla do oka jedná krásná kožená kabelka a tak s prodavačkou čerticí tak dlouho smlouvala až usmlouvala.

Ospalé a uplakané počasí nedává moc možností. Na rychlo, jen z auta, před zavřenými dveřmi kavárny s levným čajem chytáme wifi a kontrolujeme emaily.
Vracíme se na "naší" pumpu a ačkoliv jsou teprve dvě odpoledne, přestavuje si auto do lůžkové úpravy. Protože venku prší, dáváme si za bubnování kapek na střechu auta odpoledního šlofíka.

Na večeři vyrážíme do našeho oblíbeného podniku, k oblíbené rodince. Pro děcka přinášíme pár maličkostí z krabice s dárky a umocňujeme tak jejich radost z našeho opětovného příchodu.
Vychutnáváme si výborné tacos, ale i přátelskou atmosféru a pohostinnost celé rodinky.

19.10.2015

Přes noc se to vypršelo a tak nás vítá krásné ráno. Rychle kupujeme snídani a vyrážíme na jednu z vyhlídek nad město k malému kostelíku.
Na poště posíláme další pohledy několika našim fanouškům a vyrážíme opět na cestu.
Ano Pavle, tady jsme posílali ten pro tebe ;o)

Ačkoliv máme plán zastavit dnes dřív, zdejší silničáři jsou proti. Objížďka, domorodci co by nám rádi pomohli najít cestu, ale jsou sami zmatení a malá zácpa v jednom z měst způsobují, že až po páté hodině přijíždíme na pumpu kdesi v polích, kde je konečně možné zastavit a přespat.

Vybíráme místo v rohu parkoviště a jdeme si koupit něco k pití. Na chvíli si sedáme ke stolu se svými stroji abychom selektovali fotky na chystané kalendáře a ucucáváme z plechovky.
Když už sedíme půl hodinky v krámku, restauraci a pokladně pumpy současně, přichází k nám holka od pokladny a na lístku mi podává heslo k wifi.
"Neříkej to kolegyni", mrká na mě šibalsky a zase odchází sednout si za svůj pult.
Jako dík si koupíme ještě jedny oříšky, bagetu a dvě plechovky piva.

20.10.2015

Cesta nás opět vede přes kopce a hory. Zelené s krásnými výhledy a plné zatáček. Navíc za jedním z pasů se začínají houfně vyskytovat domácí a tradiční palírny zdejší kořalky mezcala. Je to vlastně tequila, jen dělaná v malém a u soukromníčků. Jedeme po "Camino del Mezcal".
V jednom z městeček stavíme hned u silnice v jedné z palíren a jdeme omrknout jak se to tu pálí.
Jsme překvapení prostým vybavením a skromností majitele, jenž nám s ochotou ukazuje svůj podnik, který se vejde do malého domečku i s koněm a rodinou.
Bez ochutnávky by to nebylo ono. Nejdřív mi ochutnáváme jeho výrobu a potom mu na oplátku dáváme ochutnat našeho českého Jelínka z lékárničky.
Pro jistotu dokupujeme do lékárničky i z jeho nabídky a pokračujeme dál.
Ještě několikrát zastavíme, protože některé palírny vypadají prostě úchvatně. Bohužel naše lékárnička není nafukovací.

Přijíždíme do Oaxacy a rovnou míříme nahoru na horu, kde se nachází další vyhlášené archeologické místo. Bohužel již za půl hodinky zavírají a tak odkládáme návštěvu na zítra.
Spát v areálu na parkovišti nám není dovoleno a tak parkujeme přímo před bránou na silnici s výhledem na tmou pohlcované a pomalu se rozsvěcející město.

Už si ležíme v autě a zkoušíme usnout, když nám celé auto zasvítí ostré střešní světlomety obrovské dodávky. "Policajti", konstatuji a sleduji jak z korby seskakuje jeden z obrněnců a se samopalem na krku jde pomalu k nám.
Pomalu stahuji okénko a zdravím jeho i druhého kolegu, jenž si nás pomalu obchází.
"Co tady děláte?"
"Čekáme až ráno otevřou."
"Vy spíte v autě? Odkud jste a kolik vás je uvnitř", dostává se nám sprška otázek.
"Jo spíme v autě, jsme dva a jsme z České republiky."
"A všechno v pohodě? Žádný problém?"
"Všechno v pohodě, žádný problém", odpovídám uculujícím se policajtům.
"Lepší by bylo spát ve městě."
"Tady je větší klid a ráno budeme aspoň první."
Policajti dál nic neříkají, loučí se a skáčou zpět na korbu svého obrovského auta. S pořádným odhrábnutím se oni i jejich světlomety ztrácejí za zatáčkou ve tmě.

Uteče půl hodinka a máme další návštěvu. Motorka. Další policejní hlídka. Spolujezdec se samopalem přes záda slejzá a jde k našemu autu.
"Vy tady spíte?"
"Jo my tady spíme. Nějaký problém?"
"No mohl by být. Vylez ven", šklebí se policajt a jeho kolega staví motorku na stojánek.
"Odkud jste?"
"Jsme z České republiky a ráno chceme jít nahoru na Mont Alban."
"To je v Evropě viď? Sakra to je dálka", kroutí oba policajti hlavou a prohlížejí si naše auto.
"Tady nespěte, tady je to nebezpečný. Jeďte radši dolů do města", začíná nám policajt se samopalem domlouvat.
"Tady je větší klid a ráno budeme aspoň první", argumentuji stejně jako předchozí hlídce.
"No jo, ale tady je to vážně nebezpečné. Jeďte do města a parkujte před obchoďákem. Tam je ostraha celou noc. Tady může někdo v noci přijít a až budeš mít rozbití sklo a nebo pistoli u hlavy, bude pozdě jet dolů do města."
Už se nesměje. Jeho výraz působí dost přesvědčivě.
"Když by měla ostraha supermarketu problém, řekněte že jsme vás tam poslali my", otáčí se, sedají na motorku a mávnutím rukou se s námi loučí.
Krátce se na sebe podíváme a rychle se shodujeme, že nechceme ani shánět nové sklo ani to druhé.
Přehazuji pouze věci z mé sedačky dozadu a s Kačkou v ložnici sjíždíme dolů k obchoďáku.
Ostraha nemá problém a tak nocujeme na jejich parkovišti.

21.10.2015

V noci byl klid a tak se spalo dobře. Počasí dnes nepřeje dobrým snímkům, je zataženo a ve vzduchu je cítit "há dvě ó".
Využíváme tak jakžtakž běhajícího internetu v jídelním koutku obchoďáku a děláme si z dneška pracovní den. Selektujeme další fotky a píšeme popisky pro kalendáře, ladíme grafiku a změny na webu.
Jediná nevýhoda naší fast food kanceláře je, že nám zdejší ostraha průběžně povoluje a zakazuje používání zásuvek. Ale aspoň že tak. Chodíme dobíjet do auta a dodržujeme tak bezpečnostní přestávky v našem vysokém pracovním tempu.

Po nezdravé ale chutné večeři v prostoru naší kanceláře se jen tak couráme a zkoumáme nabídky zdejšího trhu.
Den završujeme noclehem ve stejném rohu, stejného parkoviště, před stejným obchoďákem.

22.10.2015

Dnes je krásně a tak okamžitě vyrážíme nahoru na horu. Jsme tu tak na čas, že zdejší personál ještě ani nestihl otevřít pokladnu. I přes tuto skutečnost nás však odmítají pustit zadarmo. Divné.

Ačkoliv dole ve městě je krásný den, tady na kopci se pořád honí mraky a tak je to s focením takové nijaké. Na první pyramidě je s námi skupinka lidí.
"Jak se Vám jezdí po světě?" promlouvá na nás česky jeden ze skupiny.
Je to skupinka českých turistů. To je náhoda. Avšak kromě této věty a váhavého pozdravu se s námi již nějak dál nebaví a za komentáře svého průvodce se drží daného plánu.
Je nám to trošku líto. Konečně potkáme bandu našinců a skoro se k nám nemají. Je to zvláštní, hlavně proto, že o chvilku později na druhém konci areálu se potkáváme s dvěma němci a protože se stále nedá fotit, debatujeme s nimi přes hodinu o naší i jejich cestě.
Sousedi z Německa jsou nám na cestě bližší a víc je zajímáme, než lidi z Čech.

Po debatě a zhotovení pár nezbytných snímků jedeme dolů do města, kde je počasí jak z katalogu. Užíváme si město, jeho památky, domorodce, politické agitace i tradičního mexického rychlo stravování "Comida - Corida".
Paní vedoucí je tady skvělá a když odpovím, že její pikantní omáčka není dost pikantní, přinese jinou a extra pro mě tam nabere semínka. Když mi to pořád nestačí, běží pro čerstvou papriku a krájí mi pár koleček aby ten můj jazyk alespoň trochu spálila. Nedaří se. Už ji ale pro jistotu brzdím, aby nepřinesla plamenomet.

Nasyceni procházkou, výborným jídlem i atmosférou města jdeme pomalu k autu. Nahoře na hoře ustoupili mraky a tak se rozhodujeme to zkusit ještě jednou.
"Ahoj amígo. Prosím tě, byli jsme tady ráno a já si nahoře zapomněl víčko na objektiv. Můžu si pro něj zaběhnout?" zkouším malou lest na chlápka u turniketu, ze kterého jsem si ráno utahoval, že když je zavřená pokladna, můžeme jít zadarmo.
Díky tomu si mě pamatuje a bez tušení lsti nás znovu pouští do areálu. Jsme my to, ale lišky mazaný.
Užíváme si stejné místo za odlišných světelných podmínek v pozdním odpoledni.

Protože jsme tady již všechno viděli a protože nefunguje internet, rozhodujeme se vyrazit na cestu dokud je ještě chvilku vidět a udělat si malý náskok.
Po hodince jízdy, když už se začíná stmívat, stavíme na jedné malé čerpačce a po banánové večeři uleháme na kutě.


 

 

 

Na vojáky, zbraně a různé nic nekontrolující kontroly jsme si již během naší cesty zvykli. To že je někde zavřená silnice a nebo jako tady v Mexiku blokáda, už nás také nepřekvapuje. To co jsme však zažili nyní bylo pro nás jen těžko pochopitelné.
Když se lidi kvůli odlišnému názoru fackují dá se to snést a možná i pochopit. Když se ale pro odlišný názor jen tak začnou střílet a ještě na ulici, už to v pořádku není. Těžko to chápeme, složitě vnímáme, obzvláště když chvilku před tím nám v cestě stály skoro tanky.
Následný zážitek s bandou domorodců, jenž si pro údajné nesrovnalosti s vládou dovolí blokovat silnici, požadovat platbu za průjezd a prý nemají daleko i k násilnostem, to nám hlava vážně nebere.
Bohužel, ale i takové je současné Mexiko. Ale abychom byli spravedliví, je to Chiapas, jeden z jednatřiceti států Mexika.

Naštěstí i zde se vyskytují a nebo stejně jako my projíždějí lidé z jiných částí, jenž smýšlí a žijí normálně.
Musíme i nadále konstatovat, že se nám Mexiko líbí a že obecně jsou lidé strašně moc fajn, přátelští a ochotní pomoci. Stejně tak nás baví i přes vysokou koncentraci všechny památky, které jsou zkrátka jedinečné.
A navíc se nám líbí ten krásný kontrast moderního života s tím tradičním, plným nehraných tradic.
No a jídlo... to je kapitola sama pro sebe!

 

Mexiko - Aqua Azul
Mexiko - Aqua Azul
Mexiko - Aqua Azul
Mexiko - Aqua Azul
Mexiko
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - Chamula
Mexiko - Chamula
Mexiko - Chamula
Mexiko - Chamula
Mexiko - Chamula
Mexiko - Chamula
Mexiko - Chamula
Mexiko - Chamula
Mexiko - Chamula
Mexiko - Chamula
Mexiko - Chamula
Mexiko - Chamula
Mexiko - Chamula
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko - San Cristóbal
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca - Mt. Alban
Mexiko - Oaxaca - Mt. Alban
Mexiko - Oaxaca - Mt. Alban
Mexiko - Oaxaca - Mt. Alban
Mexiko - Oaxaca - Mt. Alban
Mexiko - Oaxaca - Mt. Alban
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
Mexiko - Oaxaca
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit