Mexiko 3 - rozkvetlý Popocatépetl, krajánci v Puebla, benzínové čerpadlo a první bouračka

mx
2. listopadu 2015

 

23.10.2015

Budí mě chlad a tak vystrkuju nos ze spacáku. Venku se rozednívá a těch pár obláčků na nebi se barví od vycházejícího slunce do ruda. Jo to je podívaná, která se neomrzí.

Jen co sluníčko vykoukne zpoza horizontu vyskakujeme a vyrážíme dál. Ale jen na chvilku. V cestě nám stojí neodolatelně vyhlížející kiosek u silnice. Stavíme a dopřáváme si výbornou snídani v podobě placky s řízkem a k tomu čerstvě vymačkaný pomeranč. Kombinace zvláštní, ale výborná.

Přijíždíme do městečka Atlixco, ležící nedaleko slavného vulkánu Popocatépetl. Pokoušíme se na náměstí najít místo k parkování, ale všude je plno. Drze stavím na místě pro taxikáře a vysílám Kačku na rychlo sehnat někde mapu.
Kačka však místo běhu do infocentra začíná debatit s číšníkem restaurace, před níž jsme zastavili. Ten nám uděluje výjimku a ujišťuje, že můžeme před jeho podnikem chvilku stát bez problémů.
Seženeme mapu a když přicházíme k autu, Armando jak se onen hodný číšník jmenuje, jen kroutí hlavou nad naší mapou na kapotě.
"To je vaše cesta? To si ze mě děláte srandu? Jak dlouho už jedete?" zasypává nás množstvím otázek a my začínáme vyprávění o té naší expedici.
Je natolik uchvácen, že nám dovoluje parkovat před restaurací, na místě pro taxikáře bez limitu. Že to prý s nimi nějak vyjedná. Jsme nadšení, využíváme jeho nabídky a jdeme si prohlédnout centrum města. Je tu krásně a navíc krásně vyzdobeno, díky svátku který se blíží.
Když se vracíme k autu, dostáváme od Armanda vodu a nabídku na využití jejich internetu aniž by jsme si něco objednávali. Upřímně, tady je pro nás i kafe drahé.
Celý večer si s Armandem povídáme. O cestě, o tom jak se naučil anglicky když pracoval v USA a dostáváme od něj tipy na místo kde bychom měli nejlépe zahlédnout slavný vulkán.

Protože je pátek a ve městě to žije, odmítáme nabídku zde před restaurací nocovat a odjíždíme na kraj města, kde parkujeme na pumpě v klidném koutě. Jsme utahaní jak koťata a tak jdeme na kutě.

24.10.2015

Malá rozcvička u auta, salámem překypující toust ze zdejší prodejny a vyrážíme na místo, které nám doporučil Armando.
Po čtvrt hodince vyjíždíme nad jednu z vesniček a před námi se otvírá pole kvetoucích oranžových afrikánů. Samo o sobě je to nádherná podívaná, ale my máme ještě bonus v podobě slavného vulkánu, jenž se tyčí za polem v dáli.
"Ty kráso! Já ho vidím, konečně ho vidím. Kačenko podívej na tu nádheru", rozplývám se při pohledu na vulkán, jenž znám z cestopisů a fotek a jehož název jsem jako kluk nebyl schopen vyslovit.
Teď tu stojím uprostřed silnice a koukám na něj. Je to krasavec. Plním si další klukovský sen, vidím na vlastní oči slavný Popocatépetl.
Následuje focení, kochání se a užívání si té nádhery než se jeho špička schová do mraků.

Když Popo dělá drahoty, popojíždíme do další vesničky a pátráme po kaskádě, kterou Armando tolik vychvaloval. Po chvilce bloudění a vyptávání se, přijíždíme k patnácti metrovému vodopádu, pod nímž si domorodci vybudovali takové malé víkendové rekreační středisko v podobě několika atrakcí a spousty občerstvení.
Podávají se drinky s alkoholem i bez, placky klasické i brčálově zelené, s masem i obsahem neznámým. Kromě alkoholických drinků zkoušíme všechno.

Vracíme se do města a míříme ke žlutému kostelíku, jenž se tyčí na kopci nad městem. Do poloviny kopce vyjíždíme autem a druhou polovinu si vybíháme. Výhled na město je nádherný, ale Popo se nám stále schovává.

Krátce se pozdravíme s Armandem, zkontrolujeme emaily, podělíme se s vámi o ranní fotku s Popem, nakoupíme večeři a vyrážíme do polí, nocovat pod vulkán.
Parkujeme na malém paloučku vedle polní cesty a kocháme se pohledem na občas vykukující špičku vulkánu. Občas se kolem nás prožene farmář na koni a jeho stádo dobytka, jinak jen my, ticho a Popocatépetl.

25.10.2015

Ráno jako malované. Popojíždíme kousek polňačkou aby jsme měli zase trošku jiný výhled na našeho dýmajícího kamaráda a užíváme si snídani v poli.

Dopoledne si procházíme opět město, jehož centrum je opravdu malebné. Chvilku datlujeme do těch našich strojů, v autě před restaurací natáčíme video k akci "kalendáře" a spouštíme e-shop za účelem vydělat chybějící peníze na přepravu OKI do Austrálie.
No jo, nejsme milionáři a nemáme zlatou kreditku. Vyrazili jsme s vědomím, že tahle situace nastane a že to možná způsobí i komplikace. Ale věřili a věříme svému obchodnímu duchu.
Čekat až našetříme a nikdy nevyjet se nám nechtělo. Naše touha splnit si životní sen byla větší.

Po setmění se vracíme na stejný palouček jako včera a dopřáváme si pohodu. I když on to je spíš únik před internetem. Nevydrželi by jsme to. Takhle můžeme jen diskutovat o tom jak to asi dopadne.
Uvidíme...

26.10.2015

Vyspaní do růžova se vracíme do města. U cesty si dáváme vitamínovou bombu v podobě litru čerstvě vymačkaného pomerančového džusu.
Loučíme se s Armandem a vyrážíme do Puebla, nedalekého dvoumilionového města, kde máme za pár dní domluvenou schůzku s jedním z našich hlavních partnerů.

Stojíme na křižovatce, doufajíc, že jedeme správně do centra města, když vedle nás stojící auto stahuje okénko a řidič se vyptává odkud jsme a kam jedeme.
Je z naší OKI unešený a tak nám nabízí doprovod do centra jenž neodmítáme. Dovede nás až před informační centrum vedle hlavní katedrály a tak si žádá společné foto. Jo takováhle cena se nám za jeho služby zdá adekvátní a tak s radostí souhlasíme.

Získáváme mapu, tip na parkování a vyrážíme do města. Puebla je krásná, plná nádherných historických staveb, podloubí, kostelíčků a v katedrále uprostřed města je oltář Jana Nepomuckého.
Nasyceni krásou města vyrážíme k hotelu, kde se má za několik dní konat naše schůzka.
Najít ho nebylo tak složité. Horší je přesvědčit recepční a ostrahu aby nás nechali nocovat na jejich parkovišti. Nenechají. Bereme tedy za vděk parkovištěm pumpy naproti, kde nás vedoucí nechává parkovat za rohem před kancelářemi.

Malá večeře u které pracujeme na selekci fotek pro kalendáře a pak už jen sladké sny.

27.10.2015

Po malé, ale vydatné snídani přijíždíme do hotelu kde máme mít schůzku a žádáme je o možnost opětovného využití wifi na recepci. Recepčním se to moc nelíbí. Dnes můžeme, ale prý už je to naposledy. Narychlo tedy vyřizujeme to nejnutnější a mažeme odsud pryč.

Vyjíždíme z parkoviště hotelu do prudkého kopečku na hlavní. Zastavím a čekám jestli nás někdo pustí. Prima, už desáté auto staví a dává nám prostor se zařadit.
Na semaforu je červená a tak mi v druhém pruhu staví i kamion a vytváří místo pro zařazení se do dalšího pruhu.
Rozjíždím se a ve chvíli kdy před něj vjedu, se kamion dává taky do pohybu. Hrozný pohled na to jak se jeho nárazník dotkne našeho blatníku a vše se začne mačkat. Proč se rozjel?!?
Nestíhám vůbec nic. Kdybych stál, zařadím zpátečku a cuknu. Takhle můžu jen troubit a řvát.
"Ty čůráku! Nééé!"
Ten kretén jede ještě několik desítek centimetrů než pomalu zastaví. Půl vteřina přemýšlení, jestli ho zabít. Lezu ven z auta a děsím se z blízka podívat na to co se stalo. Cloumá se mnou vztek a bezmoc.
"Ty si mě neviděl?" gestikuluje na mě řidič kamionu a já vážně uvažuji o tom, že přeskočím kapotu a jednu mu vypálím.
"To si děláš prdel? Ty mi dáš přednost a pak do mě najedeš? Seš normální ty debile?" řvu na něj česky a mé úvahy o fyzickém napadení přerušuje klakson auta za námi.
"Coje?! Co mám asi dělat", zařvu na troubícího řidiče.
Stojíme zaklesnutí do kamionu a brzdíme hlavní tříproudou silnici. Vycouvávám a přejíždím mimo vozovku. Než stihnu vylézt z auta a podívat se jaké jsou skutečné škody, skáče ten dobytek do kamionu a splývá s kolonou mířící do města.
"To je parchant! Ty hajzle!" zařvu za odjíždějícím kamionem.
"Kurva! Kurva drát!" chce se mi kopnout vzteky do auta, ale ihned mi dochází že to za nic nemůže. Stejně tak okamžitě zaháním myšlenku na sledování toho šmejda. I kdybych ho v té hrozné dopravě dojel tak co? Zablokovat mu cestu? A on mě žvejkne znova. Seru na něj!
Letmo kontroluji škody na autě. Jsou to jen plechy, ale štve mě to. Kurva drát!

Jedeme pomalu do zdejšího servisu VW. Nejedeme tam kvůli tomuhle incidentu. Tady stejně díly na OKI nemají. Jedeme tam protože chceme pro jistotu zkontrolovat naše benzínové čerpadlo.
Díky škodovákům a hlavně díky Kájovi, máme kontakt na konkrétní osobu, jenž by nám měla pomoci s překladem a hlavně bez objednání a pořadníku.
Chvilku nám trvá než najdeme ten správný vjezd do správného areálu. Další překážkou je jen španělsky mluvící ostraha na každé bráně. Naštěstí se rukama nohama domlouváme a voláme z jedné brány dotyčnému se kterým si domlouváme schůzku za půl hodinky před servisem.
Poznávací znamení, jediná Škoda Octavia v Mexiku. Pro jistotu oranžová. Tak snad nás nepřehlédne.

Náš člověk nás poznává okamžitě. Vede nás za šéfem servisu a já se snažím vysvětlit můj požadavek.
Je nám přidělen specialista na čerpadla a zatím co já odjíždím s OKI do jedné ze servisních hal, Kačce se dostává připojení na internet, káva, voda a pohodlné místo u stolu ve vedlejší kanceláři.

Popisuji mechanikovi znovu problémy, které se nám občas projevují. Marco mě pozorně poslouchá a pak jde pro obří kufr ze kterého tahá hadice a obrovský budík.
Zapojuje budík na palivovou soustavu a dělá několik měření. Průběžně mi vysvětluje co a kdy nám ciferník prozrazuje. Potvrzuje, že je problém s čerpadlem. No to je pěkný. Pro jistotu nechává prověřit cenu a dostupnost nového čerpadla. Snad to bude jen zanešené.
Marco demontuje čerpadlo a bere mě s sebou na proces čištění. Výraz špinavé či zanešené čerpadlo není zcela přesný. To naše čerpadlo je zasrané jak jetel. Je plné prachu a kamení.
Pro jistotu se rozhodujeme, zkontrolovat a vyčistit i nádrž. V ní totiž nacházíme doslova kamenolom.
Hromada kamínků a prachu, které jsou nejspíš příčinou našich problémů.
Následuje vrácení čerpadla a první zkouška na dílně. Čerpadlo běží na jedničku. Uff!

Marco přidělává budík nad kapotu a vyjíždíme na praktický test, tedy měření činnosti čerpadla při jízdě. Ten budík vypadá vážně akčně. Připadám si jak nějaký zkušební jezdec.
Vše se jeví v pořádku a tak přicházím o rallye budík na kapotě. Marco ale i všichni ostatní jenž se na nás v průběhu přišli podívat mě uklidňují, že podobné čištění je tady v Mexiku častý jev.
A s ohledem na země které jsme absolvovali, to prý byla jen otázka času. Tak uvidíme.

Ještě mi Marco na rychlo zvedne OKI na zvedáku aby jsme mohli vytržený držák výfuku a zkontrolovat podvozek. Platím fakturu, vyzvedávám Kačku, loučíme se s šéfem servisu a vyrážíme zpátky do města.
Kačka mezitím dohodla rande s jedním našim krajánkem, skoro sousedem, Lukášem z Rumburka, který je tady v Pueble pracovně a který zahlédl před pár dny naše auto a nechal nám vzkaz na facebooku.

Přijíždíme před hotel kde Lukáš a jeho kolega Petr bydlí. Hned jak vlezeme do dveří hotelu nás kluci poznávají a tak se vyráží do města. Kluci tu již za tu dobu mají vytipovaný oblíbený podnik.
Prima večer, plný vyprávění, s trochou piva a skvělými plackami u paní od vedle.
Nabídku Lukáše na sprchu u něj na hotelovém pokoji nelze po pár týdnech odmítnout a je to boží.
Jak málo stačí, udělat dva světě se toulající šťastnými.

Umytí a spokojení se vracíme nocovat na stejnou pumpu, kde už nikoho naše přítomnost nepřekvapuje.

28.10.2015

Jedeme na snídani do nedalekého supermarketu. Nevýhoda velkých měst je nedostatek námi tak oblíbených kiosků u silnice. Výhoda je však dostatek obchodů, kde se dá koupit všechno možné.
Navíc zjišťujeme, že v jednom z rohů mají malou kavárnu, dobré ceny a funkční wifi.
Pro dnešek si z ní děláme kancelář. Pronájem nás v podobě celodenní útraty, stojí šedesát korun za dvě kávy, jednu kolu a malou oplatku. To se fakt vyplatí!

Komunikujeme s domovinou, píšeme články, zálohujeme fotky, stahujeme filmy a když už nevíme co roupama, čteme si pro pobavení bulvár a sport.

Večer si v našem Škoda OKI apartmá, dopřáváme jeden z úspěšně stažených filmů.

29.10.2015

Pro včerejší úspěch si i dnes dopřáváme snídani v supermarketu a znovu pronajímáme tu samou kancelář. Jako stálý hosté, máme slevu a tak stačí jen jedna káva a jedna kola aby jsme tu mohli fungovat celý den.

V poledne, když už nás z kompjútrú bolí oči, vrhám se na opravu nabouraného blatníku a světla.
Se slovy, "když tě všechno zradilo, pomůže ti kladivo", vyklepávám blatník do skoro původního stavu.
Světlo je to horší. Nárazem prasklo co mohlo. Vodící lišta, jistící šroub a pro jistotu se vysypala i parabola. Poloviční vodící lišta stačí, když si dá člověk záležet na správném nasazení světla. Jistící šroub nahrazuji poctivým a dostatečně dlouhým kovovým, který jsem kdysi koupil na něco jiného v Africe.
Horší je to s parabolou. Závit pro šroubek co všechno drží už je vyběhaný a parabola neustálým padáním dostává úplně jiný tvar. Když už ji na stopadesátý osmý pokus připevním, je parabola doslova znetvořená a nefunkční. Kleštěmi ji lehce rovnám. Už nikdy nebude tak krásná jako na začátku, ale svou funkci plní a to je podstatné.

30.10.2015

Tak dnes je den naší schůzky s jedním s našich hlavních partnerů. Dnes bychom se měli potkat s panem Horejskem a nejen s ním.
Aby jsme nedělali naší expedici úplnou ostudu tak se dáváme lehce do gala. Já se holím ve zpětném zrcátku a Kačka mi pak upravuje můj sestřih.
Kačka si nechce dnes vystačit jen s culíkem a tak přichází ke slovu hřeben a samozřejmě i lak na nehty.

Čekáme před hotelem a vyhlížíme, kdy dorazí autobus plný Čechů, jenž nám výrazně naruší naši statistiku. Už jsou tady. Čekáme u auta, když se proti nám vydává s kamerou pan Horejsek.
"Tak se potkáváme s expedicí Big Trip. Teda vy jste nám pohubnul pane Bezděk", směje se na nás od ucha k uchu a už svou kameru vypíná aby se s námi mohl přivítat.
Je to zvláštní. Neviděli jsme se patnáct měsíců a teď nám to najednou nepřipadá tak dávno. Jak je ten čas a vzdálenosti relativní. My jsme na tohle místo jeli patnáct měsíců, zatím co jemu stačil několika hodinový let. Je to zvláštní, krásně zvláštní, je to nádhera vidět známou tvář.
Sotva prohodíme pár slov a jsme pozváni na společný oběd, spolu s ostatními účastníky jejich pracovní cesty s lidmi od ŠkoFinu a ŠKODA Auto.
Přiznávám, že v záplavě otázek a odpovídání si ani neuvědomuji jak všechno to od pohledu dobré jídlo chutnalo. Najednou tolik česky mluvících lidí se zájmem o nás.

Po obědě ještě chvilka na krátký pokec, rychlé focení se všemi u cestou a zážitky otlučené OKI a už se loučíme. Patnáct měsíců jsme se neviděli, několik dní jsme tady čekali a najednou je po všem.
Přijde mi, že jsme si vlastně nestihli ani nic říct. Jak je to všechno relativní. Čas, vzdálenosti... všechno.

Na dálnici za městem ještě zatroubíme a zablikáme na rozloučenou když předjíždíme jejich autobus a zatím co oni jedou za dalším bodem v jejich programu, my míříme na sever k posledním cílům v Mexiku.

Těsně před setměním stavíme na jedné pumpě ve městě Tlaxcala, kde s plechovkou piva, čerstvou plackou ze stánku od vedle a něčím jako pizza k večeři, probíráme na obrubníku zážitky posledních dní.

31.10.2015

Je ráno a nás budí cisterna jenž přivezla na pumpu nové palivo. Jestli pak obsahuje dostatek kamení, napadá mě při pohledu na obsluhu poskakující s hadicí od víka k víku.

Po necelých dvou hodinách přijíždíme k poslednímu cíli v Mexiku, k neméně slavným pyramidám Teotihuacán na sever od Mexiko City.
Mají tu hned několik vstupních bran a nic moc značení, takže netušíme kudy jet dovnitř. Přijíždíme tedy do první brány a zkoušíme získat nějaké informace.
Nakonec nacházíme ten pro nás správný a dostáváme se k mapě a informacím.
Sympaťák v okénku info centra mluví perfektně anglicky a dokonce zná i naši malou zemičku a oba naše první prezidenty. Masaryka i Havla. To je milé.

Procházíme si areál v poklidném tempu a užíváme si jej. Nad hlavami se nám honí mraky a tak si občas někde chvilku posedíme, aby nám slunce posvítilo na pěkné fotky.
Takhle si například užíváme hodinový pohled z pyramidy Měsíce na celý rozsáhlý a do dálky se táhnoucí areál. Pozorujeme zbytky historie, i některé návštěvníky jenž nás svými projevy i fyzickou nekondicí docela baví.
Když lezeme pro změnu na pyramidu Slunce, potkáváme naprosto neplánovaně první českou skupinku se kterými jsme včera  obědvali. Další skupinky včetně našeho partnera pana Horejska potkáváme dole pod pyramidou. Znovu s každým krátce pokecáme, vyfotíme se s těmi co to včera nestihli a pro jistotu ještě jednou s těmi co to stihli a opět se loučíme.

Tak a teď nás čeká cesta rovnou na sever, k hranicím s USA. Je to ještě kus cesty, ale nám ta dálka nevadí. Máme to rádi. Před tím však ještě stavíme u cesty v obrovském stanu, sloužícím jako motorest. Výborná nabídka tradičních pokrmů s cenami pro domorodce se nedá odmítnout a tak si dáváme výjimečně každý svou porci. Je to žrádlo!

Jedeme až do soumraku a opět stavíme a následně i nocujeme na jedné čerpačce u cesty.

1.11.2015

Lehká snídaně a skáčeme do auta. Před námi je ještě dlouhá cesta. Abychom čas na cestě využili na maximum, řídí Kačka a já s počítačem na klíně píšu články.
Kačka si užívá dlouhé rovinky a uhání s větrem o závod, když najednou prásk. Ozývá se obrovská rána z pod auta a řízení táhne Kačku ke krajnici.
"Zastav! Hned zastav", velím, tušíc co je za problém. A taky že jo. Máme úplně prázdné přední kolo.
Tohle už máme nacvičené. Klíč, hever, rukavice a měníme píchlé kolo za nové ze střechy.
Zkoumám kde se stal problém a to co vidím mi vyráží dech. Totálně proražená guma, jak když nám ji někdo prostřelí. Nikdo po nás však nestřílel, jen se Kačce povedlo trefit armaturu, centimetr tlustý drát, čouhající z betonu v silnici. Je po gumě. K tomu nám jedna zadní utíká, takže se koupi nových nevyhneme.

Po několika neúspěšných pokusech sehnat nové pneu v malých městečkách pokračujeme dál.
Řídím já a uháníme si to po mexické dálnici. Předjíždím ve stodesetikilometrové rychlosti rozhrkanou dodávku, když se zpoza ní objeví velký černý pes mířící do našeho pruhu.
Dupu na brzdy, ABS tluče jak o závod, rychlost padá dolů, ale není to dost. Rána, pes prochrastí pod autem, které lehce nadskakuje. Brzdím a o kus dál stavím u krajnice abych se podíval jak jsme dopadli.
"Kurva drát!" pronesu spíš smutně než vztekle a běžím zpátky posbírat kusy plastů co z nás po srážce odletěli.
Znovu kontroluji alespoň pohledem jaké jsou škody. Spodní část nárazníků je na kusy, plechové přepážky za ním jsou zdemolované a chladič je kousek posunutý. Nikde nic neteče.
"Doprdele. To je den", sedám do auta a jedeme dál.
Nešlo to čekat. Pes uprostřed ničeho, nikde žádná vesnice, koho by to napadlo, že tady bude přebíhat dálnici. V tý rychlosti jsme neměli ani jeden moc šanci. Kdybych to strhnul, mohli jsme dopadnout ještě hůř. Co se dá dělat. Doprdele!

Protože máme hlad, stavíme ve městě Zapatecos, které je navíc se svým historickým centrem a katedrálou na seznamu Unesco. Nutno dodat, že právem. Celé centrum města, včetně katedrály samotné je nádherné. Užíváme si tedy několika hodinovou prohlídku města včetně výborného oběda.

Kousek za městem nám dělá radost pohled na pivovar Modelo,kde se současně vaří i slavná Corona.

Jedeme dlouho do večera, až do tmy a nakonec stavíme na malé pumpě uprostřed polí. Na hranice už to máme slabých tři sta kilometrů.
Sedíme u stolku na barovkách v rohu prodejny a cucáme produkty pivovaru jenž jsme dnes potkali. Utrácíme tak hotovost, které nám zbylo více než jsme plánovali.

2.11.2015

Ráno je studené. Tankujeme plnou nádrž a s topením na plno vyrážíme k hranicím.
V posledním větším městečku se snažíme ještě koupit dvě nové gumy. Bohužel buď nemají náš rozměr a nebo vzorek odpovídající našim představám.
Taky si konečně kupujeme něco k snídani. Před jedním krámkem stojí pán s boxem a čerstvými buritos. Jsou výborné, extrémně levné a konečně k nim dostáváme i opravdu pálivou papriku.

Cestou projíždíme přes nádherné melounové a bavlněné plantáže. Je to krásný a hlavně jiný pohled na věci, které známe. Bez průzkumu a malého zdržení se to nemůže obejít.

"Máme posledních dvacet osm pesos. Co si za ně koupíme?" ptám se Kačky ať rozhodne o jejich osudu.
"No já bych věděla, jestli tady bude někde Starbucks". Jenže není a tak se smiřujeme s tím, že si domů přivezeme suvenýr navíc.
Přijíždíme ke stavbě vypadající jako státní hranice, ale nic takového tady nikde nepíšou. Před námi jen cedulka, že je nutné zaplatit mýtné za přejezd mostu dvacet šest pesos. No ještě že jsme ty prachy neutratili. Jedu pomalu dál, když vidím v okénku jedné z budov uniformu. Stavím a ptám se chlapíka na chodníku zdali nejsme náhodou na mexických hranicích. Ten se na mě zubí a kýve souhlasně hlavou.
"No to je pěkný, málem jsme jeli do Ameriky bez razítka", koulím očima a odbočuji na parkoviště.
Imigrační se na nás ani nepodívá, pleská nám do pasů beránka a při dotazu na celníky nás posílá na druhou stranu budovy.
Slečna na druhé straně budovy potvrzuje, že je sice od celníků, ale že nám nevystaví potvrzení o opuštění země. To prý musíme na druhou stranu.
Po dvou minutách vysvětlování ve všech světových jazycích, posuncích a jednom návratu nazpět, se nám daří zjistit, že to místo které hledáme je přes ulici ve dvoře.
Zajíždíme do dvora a nacházíme malou kouzelnou budku. V budce usměvavá slečna celnička s obrovským skenerem a ještě větším razítkem.
Nejdřív mi sebere všechny moje dokumenty, pak si vyfotí OKI, espézetku, VIN a nechá si vrátit samolepku z předního okna.
"Hotovo, můžete jet. Kauce vám přijde na účet tak za dva až tři dny", oznamuje mi s úsměvem.
"No počkej a co nějaký potvrzení? Ať mám jistotu, že mi ty prachy vrátíte", chci mít jistotu. Přeci jen jde o čtyři sta dolarů.
"Potvrzení? Určitě ti to přijde zpátky", naznačuje mi svým pohledem překvapení a že jsem asi první. Nu což, občas je potřeba být průkopník a tak na její údiv jen souhlasně kývnu hlavou.
Dělá mi kopii, bouchá na ní své obří razítko a já jsem spokojen.

Přijíždíme k závoře, utrácíme naštěstí zbylé pesos a přejíždíme hraniční most.
"Adiós Mexiko, bylo tu krásně!"
 

 

Mexiko je za námi a opouštíme jej spíše s dobrými pocity a dojmy. Můžeme prohlásit, že jsme si ho opravdu užili.
Obecně jsme potkávali hodné a přátelské lidi. Mexiko nás překvapilo svou členitostí, pohostinností a také tím jak je, když chce, vyspělé a moderní.
Služby byly funkční a nebo bylo na výběr. Památky byly nádherné a byla jich spousta. To samé platilo o vyhlášené kuchyni. Byla pestrá, chutná a lehce pikantní. Tak jak ji máme rádi.
Je pravda, že jsme nenavštívili všechny části Mexika, ale z toho co jsme viděli a zažili jsme rozhodně nadšení a můžeme tvrdit, že má co nabídnout. V Mexiku si může každý najít co má rád a nebo co hledá.
Mexiko je karibská kráska, s tajemnou historií a pikantní příchutí... OLÉÉÉ!

 

Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko - Atlixco
Mexiko - Atlixco
Mexiko - Atlixco
Mexiko - Atlixco
Mexiko - Atlixco
Mexiko - Atlixco
Mexiko - Atlixco
Mexiko - Atlixco
Mexiko - Atlixco
Mexiko - Atlixco
Mexiko - Popocatépetl
Mexiko - Popocatépetl
Mexiko - Popocatépetl
Mexiko - Popocatépetl
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko - Popocatépetl
Mexiko - Popocatépetl
Mexiko - Popocatépetl
Mexiko - Atlixco
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Puebla
Mexiko - Teotihuacán
Mexiko - Teotihuacán
Mexiko - Teotihuacán
Mexiko - Teotihuacán
Mexiko - Teotihuacán
Mexiko - Teotihuacán
Mexiko - Teotihuacán
Mexiko - Teotihuacán
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko - Zapatecos
Mexiko - Zapatecos
Mexiko - Zapatecos
Mexiko - Zapatecos
Mexiko - Zapatecos
Mexiko - Zapatecos
Mexiko - Zapatecos
Mexiko - Zapatecos
Mexiko - Zapatecos
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
Mexiko
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit