USA 01 - hraniční masáž, ropa a bouchačky, český Denver

 

2.11.2015

Přejíždíme hraniční most a za ním... už nás čeká Amerika!
Jenže je tu nával. Čtyři fronty aut k hraničnímu přechodu dávají znát, že to bude chvilku trvat. Naštěstí to docela odsejpá a tak jsme za pár minutek u prvního oficíra.
Mladý sympaťák s americkým úsměvem od ucha k uchu si ode mě bere pasy a nemůže spustit oči z našeho auta.
"To je vaše cesta?" ptá se sympaťák a začíná zkoumat mapu na kapotě.
"Wau. Jen tak kolem světa. Dost dobrý", konečně se na chvilku podívá do pasů a posílá nás ke kolegům pod přístřešek.

"Chvilku vydržte. Hned jsme u vás. Seďte v autě", zahřmí ze dveří kanceláře od asi tak dvoumetrového pohraničníka. Podle plnovousu šéf afgánského odboje, podle barvy mexikánec, podle výslovnosti jasný američan. To bude legrace.
Deset minut o kolo nás pobíhají, ale nikdo si nás nevšímá. Sedíme, čekáme a pozorujeme začínající kontrolu auta vedle nás.
Obrovská naleštěná červená kára. V ní mladej kluk, mexičan s plnovousem, který svým zjevem připomíná spíš araba. Nejspíš to je také důvod jeho pečlivé kontroly.
Urostlej a lehce vypapanej mexikánec, v uniformě amerického pohraničníka mu začíná nekompromisně prohlížet auto. Mlátí tyčí do pneumatik, do podvozku a nechá policejního čoklíka aby svými drápy označil půl auta. Docela drsný. Když otevře zadní dveře korby a nejde mu to zavřít, kluk vyskakuje, aby mu to ukázal. Vypapanej na něj řve ať si sedne a na třikrát mohutným třísknutím korbu zavírá. Začínám mít divnej pocit a doufám, že nás tohle pako nebude kontrolovat.
Po tom co klukovi ještě vysype obsah obou tašek na sedačky v autě, mu vrací pas a trošku nevybíravým způsobem dává znamení, že může jet.
"No pěkný. Doufám, že nás bude kontrolovat jinej a ne on", děsím se toho co by mohlo následovat.

Velká červená kára vyjíždí skrze obří rentgen ven z prostoru kontroly a volným tempem vjíždí do států. Má to za sebou. My čekáme dál a chvilku si myslím, že čekání je úmysl. Pokus jestli nezačneme být nervózní. Je to spíš trapný.
Jak kdyby nám četli myšlenky. Jen si tohle domyslím, doslova se na nás vrhají.
"Dónde va?", zeptá se mě ten vypapanej mexikánec v americký uniformě španělsky. Rozumím mu. Ptá se kam jedu. Ale jeho otázka mi přijde stejně blbá, jako pokus mluvit na mě španělsky na amerických hranicích.
"Sorry?" ptám se toho sympaťáka.
"Ptám se kam jedeš!? Dej mi vaše pasy", skoro na mě křičí to mexický pako v americký uniformě. Je to v hajzlu, bude nás kontrolovat.
Snažím se zachovat klid, podávám mu tři pasy a s neprovokativním úsměvem mu vysvětluji, "tady jsou naše pasy. Tři protože jeden je mojí ženy, druhý je můj s americkým vízem a třetí je taky můj, protože v něm mám výstupní razítko z Mexika".
Borec mi je škube z ruky a jde si stoupnout před auto, aniž by se do nich podíval. Přichází pejskař a obíhá se svým čoklíkem naše auto. Pejsek se zasekává na nárazníku, kde nejspíš cítí zbytky mexického kamaráda. Když prochází kolem mých dveří jen natáhne krk, lehce ke mě čuchne a jde se svým páníčkem dál. Ten mu dává povel skočit nám na zadní blatník a já jen slyším jak jeho drápy kloužou po autě.
"Hej! Opatrně prosím", křiknu lehce na psovoda, aby věděl, že mi ničí majetek a že se mi to nelíbí.
Chápe a ihned stahuje psa dolů. Obchází auto ještě z druhé strany, končí svou inspekci a jde se věnovat autu ve vedlejším pruhu.

"Odkud jste?" ptá se nás to drsný pako stojící před autem. Asi neumí číst, když má v ruce naše pasy a ze zahrádky na něj doslova řve Czech Republic. Nebo čeká, že se teď prokecneme a všechno praskne.
"Jsme z České republiky", odpovídám suše a poslušně na jeho otázku. Evidentně netuší kde to je.
"Kam jedete?" křičí z před auta,než aby přišel k okénku.
Normálně bych na takovouhle otázku řekl že dopředu, ale nechci toho vola dráždit a fakt bych jel rád do USA ještě dnes.
"Jedeme do USA. Chceme navštívit několik národních parků a potom pokračovat do Austrálie".
"Takže transit?"
"No jak se to vezme. Dá se říct, že jo. Můžu ti ukázat naší mapu", snažím se pomalu vylézt z auta a ukázat mu mapu na kapotě. Na podruhé mě nechává z auta vylézt a jen civí na můj prst čmárající po mapě na kapotě. Nechápe a ani ho to asi moc nezajímá.
Mám si sednout zpátky do auta a on odchází i s našimi pasy.
"To je debil", cedí Kačka přes zuby na jeho adresu.
"Je to ultra debil. Ale nesmíš teď používat žádná slova, kterým by mohli rozumět. Třeba řekni, že je to píčus. On tomu nerozumí, my jo. A navíc je to pravda", určuji pravidla komunikace na mezinárodní úrovni.

Píčus se vrací a skrze Kačky okénko se mě ptá, "Jaké je tvoje povolání?".
"Jsme cestovatelé", odpovídám, jako už tolikrát v podobné situaci. Je mi jasné, že odpověď že teď nemám žádnou práci není rozumná.
"Cože jste?"
"No cestujeme, děláme fotky... jsme něco jako novináři", hraju to do autu, neb je patrné že na tohle nemá kolonky.
"Máš u sebe nějakou zbraň, nůž, cokoliv?"
"Jo mám kapesní nůž".
"Vyndej ho pomalu na palubku před sebe a oba si vystupte".
Pomalu vytahuji svůj cestami otlučený mikovák a pokládám ho na palubku. Vylejzáme z auta a čekáme co si pro nás ten sympaťák nachystal za překvapení.
"Teď provedeme inspekci vašeho auta. Dej mi klíče a tamhle si sedněte", ukazuje na stolici za námi.
"Jak klíče? Můžu být přítomen inspekci?"
"Nech mě dělat svoji práci. Dej mi klíče od tvého vozu", trvá si na svém.
"No víš co. Máme v autě spousta vybavení...", chci mu v klidu vysvětlit, že bych měl nerad jeho jednáním něco vysypaného na zemi.
"Tady jsme pod kamerama. Nic se ti neztratí. Co máš za problém?" skáče mi do řeči, začíná zvyšovat hlas a přistupuje ke mě blíž.
"V pohodě. Nemyslím si že by se mělo něco ztratit. Můžu ti všechny věci v klidu ukázat, říct k čemu jsou. Vím jak se to správně otvírá a tak".
"Ptám se co máš za problém? Pojď se mnou tamhle do kanceláře a klíče mi odevzdej", mluví ještě důrazněji, víc než je nutné a přistupují další jeho dva kolegové.
"Nemůžu být přítomen inspekci mého auta?", snažím se neprovokovat, neculím se, nemračím se. Je to makačka protože mě jeho chování fakt začíná vytáčet. Co si do prdele myslí?
"Ty klíče!"
Podávám mu klíče. Bere je a hází na střechu auta.
"Hej", rozpažuji rukama na znamení, že se mi jeho jednání moc nelíbí. Je mu to úplně jedno a jasným gestem a přistoupením kolegů nám dávají povel k odchodu do kanceláře.

Přecházíme za doprovodu tří uniforem jízdní pruh a jsou nám otevřeny dveře do kanceláře. Až na menší detail. Není to kancelář, ale místnost pro předběžně zadržené, kde se vyfotí a pošlou za ocelové dveře s mřížovaným průhledem.
"Tady si sedni a poslouchej mě. Tohle je Amerika. Tohle je moje země. Je mi úplně jedno odkud jsi, ale tady nejsi nic. Nemáš žádný práva. Je ti to jasný!? Když ti řeknu, že budeme dělat inspekci tvýho auta, tak ji prostě budeme dělat. Je to naše práce", řve na mě ten píčus s mexickými předky, vypasovaný v americký uniformě s pravou rukou zapřenou do pouzdra svýho kvéru.
Jsem přesvědčený, že jsem neudělal nic špatného, ale i přesto se zdržuji jakých kolik projevů. Ani ho neprovokuji pohledem do očí, což dělám tak rád a s oblibou při setkání s blbcem. A že tohle je debilů král.
"Ok, rozumím. Dělej svoji práci", využívám chvilky když se nadechuje aby si na nás mohl dál honit svoje uniformovaný ego. Nevím jestli má doma problémy s ženou a nebo mu ve školce brali hračky, ale pro mě je to debil. Kdybych nechtěl jet do států, poslal bych ho okamžitě do míst kam takovej vocas patří.
"Jsem rád, že si rozumíme!" zahřmí nad námi ještě jednou a na povel kolegy ve dveřích odchází pryč.
Jeho kolega stojí mezi dveřmi a nechává nám tak výhled na naše auto a nejspíš i ten pocit, že nás ještě úplně nezavřeli, když jsou pootevřené dveře.

"Ty vole to je jak ve filmu. Proti nám zrcadlo a za ním určitě agenti, co pozorují naše reakce. Nad námi kamera, aby byl o našem podezřelém chování důkaz a ve dveřích borec s bouchačkou", dělám si srandičky ze situace a hlavně místa kde se nacházíme.
"Tohle by chtělo natočit. To by spousta lidí koukala", šeptám abych náhodou neprovokoval.
Pozorujeme probíhající kontrolu našeho auta. Ten debil u ní naštěstí není a tak jiná trojice uniformovaných  a v gumových rukavicích pomalu otvírá auto. Vyndávají z něho naše věci a pomalu je rovnají na stůl, kde je pečlivě zkoumají.
Trošku se bavíme když vytáhnou z hygieny Kačky "čůrokap". Chvilku zkoumají obal, pak jej otevírají a evidentně netuší o co se jedná. Různě prohlížejí, mačkají a ohýbají silikonovou pomůcku pro ženy a mají z toho legraci. Ze začátku to byla legrace, ale teď už se k tomu chovají dost nevhodně.
Borec z mezidveří vstupuje k nám do místnosti, staví se proti nám a začíná se s námi bavit.
"Odkud jste?"
"Jsme z České republiky. To je uprostřed Evropy", doplňuji, když vidím, že netuší kde to je.
"Aha, no to je pěkná dálka. To jedete od vás tímhle autem?"
Potvrzuji a ve stručnosti vysvětluji co jsme zač, co jsme již projeli a proč to vlastně děláme. Je nadšený a už se s námi nebaví jak s nepřáteli státu. Vysvětluje nám, že tady mají hodně problémů s emigrací z Mexika, pašováním a proto jsme podrobeni takové prohlídce.
"Jo já to chápu, že nás chcete zkontrolovat. Jen jsem chtěl být přítomen, abych vám mohl všechno ukázat a předejít tomu, že něco třeba vypadne a rozbije se. Vy mi to pak nezaplatíte".
"Ale samozřejmě zaplatíme. Je to naše odpovědnost".
"No sorry, neuraž se, ale moc tomu nevěřím. Navíc když mi teď rozbiješ foťák, tak mi bude k ničemu, když mi dáš prachy. Navíc mi je asi nedáš hned. A do doby než si budu moct koupit nový, nemůžu fotit. To je důvod proč ti to všechno radši otevřu, abych předešel tomu, že něco třeba spadne na zem".
"Jasný. Chápu. Ale neboj naši chlapci to nedělají prvně. Ví co a jak".
"Jo jasně, ale třeba nemusí vědět jak něco otevřít. Vždyť tohle auto neznáte", dovoluji si nesouhlasit s jeho suverenitou. Vždycky jsem měl problémy s autoritami. Prostě je neuznávám.
"Buď v pohodě, víš kolik nám tady projede aut. Známe všechny auta", jen se ušklíbne jako že se fakt mejlím.
"Hmm a kolik jste tady už kontrolovali škodovek?"
"Čeho?"
"Škodovek", opakuji znovu.
 "Co to je?"
"No to je značka mýho auta", ušklíbnu se pro změnu já.
"Jo aha. Hmm, no... ", odmlčuje se, jde se podívat ke dveřím. Už nic nedodává a pomalu nás opouští.
Nemůžu se ubránit smíchu. Doufám jen, že nás někdo fakt nepozoruje za tím zrcadlem. Nerad bych měl problém s tím, že se jim tu směju.

"Můžete si jít uklidit věci zpátky do auta", vrací se neználek škodovek a ukazuje k autu, u kterého z ničeho nic skončila inspekce.
Rovnáme pomalu věci zpátky do auta.
"To si dělaj prdel ne?!" vyletí z Kačky nad rozervanou igelitkou s talismany pro štěstí.
"Všechno v pořádku?" ptá se procházející mladý policista, jeden z kontrolujích.
"No to není. To jste to museli rozervat?"
"Nešlo to otevřít", diví se inspektor, čemu se Kačka diví.
"No víš a to je přesně důvod proč jsme chtěli být u inspekce. Nejde o igelitku, ale o to, že v tom jsou drobné věci a mohlo se to vysypat na zem. Mohlo se to rozbít nebo ztratit", vysvětluji mu Kačky reakci.
"A tohle taky. Mohli jste to vrátit zpátky. Když už jste to ohejbali, mohli jste to dát aspoň zpátky do obalu! Je to intimní věc. Chovat se k těm věcem trošku jemně", mává Kačka "čůrokapem".
Inspektorovi dochází, co že to kontrolovali.
"Aha. Promiň to jsme netušili. Je to v pořádku?"
Kačka hází škleb a balí věc dál.
"No jak jsem říkal, víš. Kdyby jsme byli u toho... "
"Je to naše práce. Sorry", je mladýmu inspektorovi trošku trapně.

Máme věci narovnané v autě, jsou nám vráceny pasy a mladý inspektor nám vysvětluje, "tady zajedete doleva a projedete tím rentgenem. Kolega vám pak poví co a jak".
Projíždíme pomalu rentgenem, kde je k mému překvapení uváděna rychlost průjezdu v kilometrech za hodinu.
"Vše v pořádku, můžete jet. Vítejte v USA", salutuje nám krátce hromotluk za rentgenem a ukazuje směrem k výjezdu.
"No a nějaká pasová kontrola? Ještě jsme nebyli na imigračním", jsem překvapen jeho výrokem.
"Vy jste ještě nebyli na imigračním?", třeští na mě oči.
Rychle kontroluje naše pasy a ukazuje kde zaparkovat a kam s našimi pasy jít.
Na imigračním samozřejmě fronta až do Jižní Ameriky. Naštěstí šokovaný inspektor zajišťuje naše přednostní odbavení. Zaplatím poplatek za vstup i když jsem držitelem platného víza, Kačka má ESTA dokument, takže to má již zaplaceno.
Vyplnění kartiček pro imigrační, buch, buch a jsme oficiálně vstoupivší do "júesej!"

"Kde tady máte celníky?" ptám se jednoho z pohraničníků.
"No my jsme přeci celníci. Co potřebuješ?"
"Potřebuji vystavit dokumenty na moje auto".
"Nic nepotřebuješ. Jen aby si měl pojištění, doklad o vlastnictví a můžeš jet", skoro se mnou odmítá bavit, ale přesto s úsměvem, mladý pohraničník.
Nedá mi to a tak se jdu přeptat nejvyššího. Vedle tohoto dotazu mám ještě jeden, ke kterému mě podnítil plakát vyvěšený v místnosti pro předběžně zadržené.

"Ahoj, ty jsi tady velitel?" ptám se staršího sympaťáka, shodou okolností jedné z tváří na plakátu.
"Jo to jsem. Ale nikomu to neříkej. Je to tajné", dělá si hned od začátku velitel legrácky.
V tu chvíli jde okolo borec od rentgenu a hned se také s úsměvem ptá, "všechno v pořádku? Je všechno ok?"
Pokývám hlavou, ukážu palcem jedničku a pokračuji v rozhovoru s velitelem.
"Prosím tě, jak je to tady s dokumenty na moje auto? Prý žádné nepotřebuji?"
"Je to tak. Můžeš přijet se svým autem a pokud tu nebudeš déle jak dvanáct měsíců, tak nás to jako celníky nezajímá. Po roce už to musíš nahlásit a prokazovat, že jsi jej neprodal či tak něco a že se na tebe nevztahuje žádná daňová povinnost nebo clo", vysvětluje mi pomalu s úsměvem velitel.
"Wau to je super. To jste první země na naší cestě, kde tohle nemusíme řešit".
"No jo, to je Amerika! Vítej u nás", směje se dál velitel, jak podle příručky na americký úsměv.
"Bezva a teď ještě jedna otázka. Mám, já jako turista, tady u vás ve státech nějaká práva?"
"Ale jo, pár jich máš", nepřestává velitel se vtipkováním.
"Fajn. Tady na tom plakátě s tvojí fotkou je psáno, že si můžu stěžovat v případě, že se mi nebude na vašem jednání něco líbit".
Velitel se přestává smát.
"Tak je to psáno a tak to je. Můžeš podat něco jako stížnost či reklamaci tady na tom webu. To je pravda. Co se stalo, že se na to ptáš?"
"No víš, jen proto, že jsem se zeptal na možnost zůstat přítomen u inspekce našeho auta, jsme byli odvedeni vedle do té místnosti a tam na mě tvůj kolega skoro křičel, že nemám žádná práva. Myslím, že to není úplně v pořádku", sděluji veřejně svůj nesouhlas s průběhem našeho vstupu do země.
"Víš já chápu, že je to vaše práce a že musíte dbát na bezpečnost, ale přeci kdybych chtěl něco pašovat do USA, nepojedu v oranžovým autě.
Obzvláště mi to přijde vtipné, když mě pak skoro vyhodíte, aniž by jsme prošli pasovou kontrolou.  Nemám problém s kontrolou, ale co se nám nelíbilo, bylo jednání toho co na nás křičel, že nemáme žádná práva. To si myslím, že v pořádku určitě nebylo", práskám hezky za tepla všechno na to mexický pako co nás před chvílí kostilo. Nemám z toho vůbec špatný pocit a naopak nabývám pocitu zadostiučinění.
"No kontrola je jedna věc, ale tohle co mi říkáš je věc druhá. Který to byl?", ptá se velitel již bez úsměvu a míří pohledem k námi označenému pohraničníkovi.
"Tamhle ten", ukazuji prstem, neb se nám nechce použít výraz "mexikánec".
"Jo ten úplně černej jo? Jasný, jdu s ním promluvit. Vy můžete jít a pokud chcete, můžete podat stížnost. Vítejte ve státech", neodpustí si velitel na závěr svůj úsměv, napíše mi na požádání jméno přechodu a onoho provinilce.
Už jen poslední úsměv a pevným stiskem ruky se s námi loučí.

Odcházíme a jen vidíme jak si velitel odvádí toho darebáka do kanceláře. Asi bych chtěl být u toho, až se bude rozčilovat, že tak to nebylo. Ale ono to tak bylo a být by nemělo. To že je to suverénní země neznamená, že si tu může každý hrát na drsňáka jak v americkým filmu.

Popojíždíme kousek k první ceduli, jenž nás vítá v Texase. Okamžitě pořizujeme uvítací fotku, když okolo na kole jedoucí chlápek na nás volá, "Hej to jste přivezli z Evropy tu vaší Škoda?"
"Jo jo, přímo z Čech", těší nás, že hned první civilista zná značku našeho auta.
Dáváme se do řeči a dozvídáme se, že pracovně často jezdíval do Evropy, proto zná Škodovku. Také nás směruje ke svému kamarádovi ve městě, který prodává pojištění, jenž v USA nechceme ignorovat.

"Hele dej mi chvilku. Nemám to vaše auto v systému, musím to nějak vyřešit s centrálou. Jste první škodovka co tady pojišťuju", řehtá se na mě skrze cigaretový dým kamarád pojišťovák a aby mě zabavil, půjčuje mi zatím svůj kvér. Ještě pončo, klobouk a Kačka mi dělá fotku jako mexického bandity.
Po půl hodince je OKI v sytému a my s pojištěním vyrážíme do města sehnat něco k večeři. Je to Amerika, takže vítězí fast food v podobě Subway a výborné bagety.

I když už je tma, rozhodujeme se ještě popojet do prvního většího města před námi. Při policejní kontrole před městem se ptáme strážníka na možnost nějakého přespání.
"Hned jak uvidíte město, na levé straně bude spousta aut a karavanů. Tam se dá přespat", směruje nás strážník, opět s úsměvem.

A opravdu, přijíždíme na místo které popisoval. Jen to není plácek pro kempování, ale přímo kemp. Nikde nikdo a tak stavím auto právě přijíždějící do kempu a ptám se jak je to s placením.
"Hele kancelář je zavřená a dřív jak ráno v deset nikdo nepřijde. Ale v pohodě, neřeš to. Tamhle jsou záchody a sprcha. Normálně si najdi místo, přespi a ráno vystřel", dávají nám rady dva vysmátí týpci v obrovské káře.
Parkujeme hned na kraji, kousek od sprch, jenž jsou více než příjemným završením dnešního dne a jdeme na kutě.

3.11.2015

Je ráno, sluníčko začíná rozehřívat jinovatku na autě, my se balíme, rychle dofukujeme prázdné zadní kolo a vyjíždíme z kempu.
"A pak že se tu nedá nikde spát zadarmo", šklebí se Kačka rošťácky, že jsme za sprchu a noční parkování nemuseli platit.

Párkrát cestou stavíme a pokaždé musíme lehce dofouknout zadní kolo. Ptáme se v malých pneuservisech na nové pneu, ale buď nemají náš rozměr a nebo dvě gumy najednou.
V prvním větším městě se tak logicky sháníme po dalším, kde nám budou schopni pomoci. Když konečně najdeme jeden kde mají náš rozměr, vhodný vzorek a jakžtakž přijatelnou cenu, zbavujeme se té ucházející gumy a horší z rezerv. Rovnou kupujeme dvě nové pneu na předek.
Bohužel nejsme zas tak daleko od Mexika a tak je to trošku boj se španělsky mluvícími mechaniky. Musím jim ukázat jak se zachází s heverem, přesvědčit je, že píchlá duše se dá zalepit a asi sto dvacet osmkrát vysvětlit, které kolo kam přijde.
Ve výsledku máme sice nové přední gumy, ale bez duší protože nové neprodávají. Kola vzadu si cvičně dají ještě jednou neb je prohodili a navíc jedno utíká. Cena je tak příšerná, že nemůžou čekat mé díky. Tak dlouho jsme se těšili na civilizaci...

Shánění SIM karty do našeho telefonu ve státech je taky legrace. Buď nechápou co po nich chceme a nebo je obsluha neznalá nabízených služeb. Zkrátka neví co prodávají, ale prodávají to s nadšením. Asi jsem první koho zajímá kolik dostanu volných minut v daném tarifu či předplacené službě.

Stavíme před soumrakem na jednom odpočívadle, kousek za městem Carlsbad. Takové malé připomenutí domoviny.
Protože nevíme co roupama, napadá nás se jen tak proběhnout po parkovišti a pořádně protáhnou těla. To je zážitek. Běhat!

4.11.2015

Jedeme dál. Střídáme se v řízení a když stavíme, pokoušíme se znova a znova sehnat SIM kartu.
Protože prší projíždíme Santa Fe a pokračujeme až do města Espanola, kde úspěšně kupujeme celý telefon s americkou SIM kartou. Využíváme neomezené volání a hned telefonujeme všem známým v USA.

Nocleh řešíme na parkovišti jedné pumpy, kde s námi nemá obsluha problém. Problém s námi však má sekuriťák z najaté bezpečnostní firmy. Nenechává si od obsluhy vysvětlit, že oni s naším parkováním souhlasí a preventivně na nás volá policii.
Děvčata však otáčí přivolané strážníky dříve než stihnou vylézt z auta.

5.11.2015

"Ty vole venku je sníh", mnu si oči a moc jim nevěřím. Venku je fakt bílo. Koukáme na to jak na zjevení.
Plánovaný přejezd hor rušíme, neb nechceme riskovat komplikace a zavřené silnice.
Vracíme se do Santa Fe a krátce navštěvujeme jeho centrum a vyhlášenou katedrálu. Pořád chumelí. Přes okna restaurace, kam jsme si skočili na tradiční americkou snídani je to pěkné pokoukání.

Práskáme do koní a valíme směr Denver. Jedeme za Zuzkou, kamarádkou pocházející od nás z Krásné Lípy a jejím manželem Ronem.

Cestou si užíváme sněhovou vánici, kroupovou bouřku i krásná panorámata a nádherně barevnou přírodu končícího podzimu v Coloradu.
Díky Zuzky perfektní navigaci a jednoduchému systému amerických novo měst, dorážíme úspěšně kolem páté před jejich dům. Ron je akorát venku se psem.
Krátké přivítání a zase rozloučení. Ron ještě musí někam pracovně a tak na něj a na Zuzku čekáme u nich doma, v teple a pohodlí.

Večer po tom co se oba vrátí z práce, si dlouho do noci povídáme.
Koneckonců, Zuzku jsme neviděli dobré dva roky a Rona znovu vidím po šesti letech.

6.11.2015

"Jdeme do města na snídani", velí ráno Zuzka a my nemáme jediný důvod odporovat. Podnik jak v americkém filmu. Boxy s pohodlnými koženými sedačkami, lívance s javorovým sirupem, vajíčka, samozřejmě slanina a zrychlená servírka jenž pohotově dolévá kafe.

Dopoledne trávíme doma se Zuzkou. Průběžně odepisujeme na maily, chystáme plán cesty a povídáme si.
Odpoledne vyrážíme na malou procházku do města, na kafe a podívat  se za Ronem do kanceláře.

Po výborné večeři v podobě jeleních medailonků, protože je Ron vášnivý lovec, zabíháme na degustaci do nedalekého mini pivovárku. Dřevěné prkénko, deset vzorků zde vařených druhů piv a my odborně ochutnáváme, porovnáváme, hodnotíme...

7.11.2015

Kolem poledního vyrážíme do centra Denveru. Ron se Zuzkou nám dělají průvodce a počasí nám doslova přeje.
Procházíme si centrum, kocháme se několika historickými stavbami, moderní zástavbou, ale i horami za městem, které na nás vykukují z konce skoro každé ulice. Je krásně a město působí sympaticky.

Další bod dnešního programu je návštěva Tomáše. Čech, jenž má tady v Denveru kavárnu Zuri s českým štrůdlem, českým pivem a becherovkou. Když se s námi spojil přes Facebook, nemohli jsme jeho pozvání a nabídku odmítnout.
Shodou okolností se nám den před cestou k Tomášovi ozval další český pár, Honza a Alice, který je v Denveru pracovně.  Slovo dalo slovo a tak se nás tu nakonec schází docela pěkná česká tlupa a nedaleko centra Denveru se v jedné malé útulné kavárničce mluví jen a jen česky.
S Tomášem zůstáváme až do zavíračky a povídáme si o životě v USA, o naší cestě, o životě jako takovém a zjišťujeme, že máme několik společných přátel.
Vypadá to, že Tomášova kavárna sdružuje milovníky dálek a cizích krajů.

Cesta nazpátek k Zuzce domů je přes noční Denver podívanou jak z amerického filmu. Vím už jsem to několikrát použil, ale když ono to tak prostě je. Nasvícené město, výškové budovy a blikající neóny.

8.11.2015

Neděle, pohoda. Výborná snídaně v podobě výborných lívanců.
Ron musí něco dodělat v kanceláři, holky jedou nakoupit na večer a já se věnuji selekci fotek a odepisování na emaily.
Konečně se taky dostávám k otevření balíku co sem za námi dorazil a vylepuji loga nových partnerů na OKI.

Večer je posvícení. No nevím jak to jinak pojmenovat. Ron připravuje na grilu kotlety, Kačka kuchtí bramborové knedlíky plněné uzeným, Zuzka chystá ostatní, přílohy, peče buchtu a já mám funkci ochutnávače a podavače drinků.
Večeře v česko-americkém stylu, doplněná studenou plzní je lepší jak sex! Aspoň pro dnešek.

9.11.2015

Máme sbaleno, jsme připraveni vyrazit na další cestu. Než se nasnídáme spouštím instalaci nových Windows, neb ty staré nám dělají trable.
Naivně jsem si myslel, že se to do hodinky zvládne. Nezvládá to Windows, nezvládám to ani já, když mi po čtyřech hodinách počítač oznámí "... zatím se posaďte a odpočiňte si".
Je fakt zázrak, že ten počítač nerozsekám na malý kousky.
Po celodenní instalaci je jasné, že dnes už nevyjedeme.

Jdeme na malou procházku do města vyčistit si hlavu. Krátce se stavíme pozdravit Rona v kanceláři, couráme se ulicemi a pocucáváme přeslazené, ale výborné kafe od švédského majitele zdejší kavárny.

 

 

 

Je příliš předběžné jakékoliv hodnocení a tak si jej necháme až zcela na závěr.
I přesto však za každým článkem z USA bude takové malé zamyšlení k tomu co se událo či na určité téma.

 

USA je pro nás určitě civilizace v porovnání s mnoha zeměmi, které jsme navštívili před tím. Je prima, když věci fungují, můžete se domluvit a nemusíte hledat směr, protože je vše značené.
To neoceníte, pokud bez toho chvíli nejste.

Dnešní téma je jasné. Hranice. Čekali jsme kontrolu, dokonce i pečlivou kontrolu. Nebylo to tak zlé, nenarazit na pitomce. Vše by bylo ok, ale zkrátka jsme narazili jak se říká na vola. Všichni ostatní byli fajn, jednali slušně a přesto s respektem.
Když na mě ten vůl křičel, že to je jeho země, přemýšlel jsem o tom jak je Amerika suverénní země. Nejde o jejich velikost, ekonomický vliv, armádu a kdo ví co ještě, ale o ten přístup.
Přál bych si aby i my jsme byli suverénní zemí a myslím, že jen v Evropě je od koho si brát příklad.

Na druhou stranu, nesmí suverenita země vyznívat jako šikana či opovrhování druhými, jako nám to předvedl dotyčný pohraničník, který ani nevěděl kde naše země leží.
Možná si řeknete, že moje stížnost nic nevyřešila a že to ovlivnit nejde. Jenže to je přesně ten přístup, který takovýmhle lidem nahrává. Nikomu se takové jednání nelíbí a nikdo by jej neměl tolerovat. A nejde jenom o hranice.
Možná jsem nic nezměnil, možná na dalšího cestovatele už nebude ten blbec bezdůvodně řvát.
Věřím totiž, že na amerického turistu co u nás lezl na památky a zničil je, takhle nikdo neřval.

Já vím filozofuju, ale k tomu na cestách člověk občas sklouzne, když kouká kolem sebe a má čas přemýšlet a porovnávat.