Mongolsko 01 Ulaanbaatar a země pana Chinggis Khaana

mn
18. srpna 2016

 

13.8.2016

Přejíždíme stometrový úsek mezi ruskými a mongolskými hranicemi a už nás vítá brána do Mongolska. Hned za ní desinfekční bazének a slečna v uniformě, která za očistu chce zaplatit.
Nějak nechápe, že nemáme mongolské peníze, když jsme do země nestihli oficiálně ještě ani vstoupit.

Následuje pasová kontrola. Slečna oficírka mluví obstojně anglicky, ale přesto nerozumí tomu, jak je možné, že má Kačka v jednom pase mongolské vízum a razítko s ruským vízem v pase druhém.
Konzultace s nadřízeným, několik přísných pohledů, je-li to opravdu Kačka a jsou-li její dokumenty pravé a už vzduchem sviští razítko aby se na konci svého letu setkalo se stránkou v pase.
„Prásk, prásk“, ozývá se ještě několikrát a můžeme pokračovat v krasojízdě.
U východu bankomat, který k našemu překvapení nechce za použití žádný poplatek navíc.

Ve stejné budově, ale o troje dveře dál se vyskytují celníci. Hoši a děvčata v uniformách, které mi připomínají ty esesácké z druhé světové. Tasím karnet a způsobuji bouřlivou debatu v mongolštině, kterou nemám šanci chápat.
Naštěstí mladý celník, mluví anglicky a je svolný mému vysvětlení, jak s karnetem naložit. Jedno razítko, druhé razítko, jeden podpis, druhý podpis, odtrhnout část pro jeho archivaci, potvrzení papírku, jenž nám má zajistit výjezd z areálu a je to. Tak to šlo rychle.
Samozřejmě, že strážný u závory, který zas a znovu kontroluje pasy, netuší co je karnet zač a tak požaduje potvrzení, které nemáme. Znovu za celníkem, který nechápe, co že jeho kolega nechápe. Domluva vysílačkami, další papírek, další razítko a jedem zpátky na bránu.
Aby se to nepletlo a i přesto, že máme papírek s razítkem, který je pro něj dostatečný, chce znovu vidět naše pasy a karnet, kterému stejně nerozumí. Hoši, hoši…

Po hodině a půl srandy, projíždíme bránou a oficiálně vstupujeme do země. Taková sranda se musí samozřejmě zdokumentovat. Okamžitě vybíhám se stativem a fotíme se před závorou, což se nelíbí jednomu z pohraničníků.
Vnímám jeho pohyb za zády a trošku doufám, že ho budeme mít na fotce s výstražně vztyčeným ukazováčkem. Nemáme, udělal větší oblouk a záběru se vyhnul.
Okamžitě ke mně přistupuje a dožaduje se špatnou angličtinou smazání snímku.
Ukazuji mu snímek na displeji, ale místo „smazat“ mačkám „storno“ a prstem druhé ruky rychle posouvám o další obrázek.
Povedlo se! Sežral mi to! On odchází s pocitem vítězství, že došlo ke smazání fotky a já jdu s úsměvem k autu, že jsem ji ubránil.
Hranice musíš milovat a nebo nenávidět. Já jsem tak někde mezi.

Aby nás ale sranda přešla, staví nás po pár metrech teta s papírem v ruce a chce po nás peníze, za používání mongolských silnic. Na můj vtip, že v Mongolsku přeci silnice nejsou, se moc nesměje.
Nechávám ji za odměnu alespoň vyplnit potvrzení o platbě, protože to nám nějak zapomněla dát.
Samozřejmě, že je to poplatek pro cizince, prostě taková ta blbost, kterou si některé země vymýšlejí a se kterou nikdo normální nemůže souhlasit. Jenže bez zaplacení vás nepustí. Takže ber a nebo jeď zpátky.

Aby nebyl legraci konec, je o padesát metrů dál závora, u ní vysmátý mladík, jenž už nás chce směrovat ke stánku, kde si můžeme pořídit výhodné pojištění, ušité jako na míru jen a jen pro nás.
Na dotaz jestli máme pojištění kývám na souhlas a vytahuji na něj naši zelenou kartu.
„Co to je?“ ptá se trošku vylekaně.
„Pojištění“, odpovídám stručně a nechávám ho si zelenou kartu prohlédnout.
„Ale to není mongolské“, nechce se vzdát.
„Není, já taky nejsem z Mongolska, je vystavené v Čechách, ale je mezinárodní“, bavím se tím, že ničemu na zelené kartě nerozumí. Ve své podstatě mu nelžu. Je to pojištění a je mezinárodní. Jen neplatí v Mongolsku. Ale na to se mě neptá. Čekám, co bude následovat.
Nenásleduje nic. Uznává nám zelenou kartu a dává pokyn ke zvednutí závory.
Tak snad už konečně můžeme vyrazit a začít vířit prach zdejších cest.

Průjezd prvními městečky, které v krajině doslova září svými barevnými střechami. První jurty, první koně, první kilometry.
V prvním větším městě stavíme v supermarketu u cesty a jdeme na průzkum zdejší nabídky. Supermarket znamená budovu, v jejichž útrobách to vypadá jak na takové lepší tržnici.
Nabídka je skromná, ale nakonec si vybíráme a od jedné tety nakupujeme výbornou uzenou rybu, čerstvý chléb a studené pivo, protože ryba musí plavat.

Pár kilometrů za městem odbočujeme do lesa a mezi borovicemi kličkujeme na kopeček, kde stavíme na louce s výhledem do lesů. Vypadá to jako opuštěné místo, ideální plácek na nocování. Vytahujeme stolek, křesílka a pouštíme se do voňavé ryby a ochutnávky zdejšího pečiva v pevném i tekutém skupenství.

Z pocitu, že stojíme na samotě u lesa, nás během pár minut probírá několik postupně projíždějících aut. Lesní cesta vedle nás je totiž spojnice s nedalekou vesnicí. Bez rozdílu značky, kubatury či počtu členů posádky na nás všichni mávají a smějí se. Alespoň, že nikomu naše kempování na louce nevadí.
Za horizontem se objevuje další auto, z okének mává několik rukou a my mávání opětujeme. Auto staví a vylejzá z něho komplet osazenstvo. Dva borci a paní s malou holčičkou.
„Sembeno“, zdravíme s Kačkou jednohlasně v jejich jazyce.
„Sem, sem, sembeno…“ huláká spolujezdec a jde si se mnou plácnout.
„Ahoj!“ zdravím ještě jednou, po našem a dáváme si placáka.
„Ahoj!“ opakuje borec po mě. Dostávám záchvat smíchu.
„Mluvíš dobře česky“, utahuji si z něho a dáváme si pro jistotu ještě jednoho placáka.
Borec se řehtá a odpovídá v češtině, „dobrý den, děkuju moc“. Koukáme na něj jak trubky a nechápeme. Borec nám ale hned vysvětluje kombinací angličtiny a němčiny.
Před dvěma lety byl v Rakousku a na pár týdnů navštívil také Čechy. Aby nám předvedl, že toho zná z češtiny víc, doplňuje ze své slovní zásoby,“hospoda, pivo, Gambrinus, děkuju moc…“ a začíná se hrozně řehtat. My se řehtáme taky, protože tohle jsme fakt nečekali. Navíc výběr slov nás dostává.

Holčička si se zájmem prohlíží Kačku a tak ji Kačka podává ruku na seznámenou.
„Sembeno“, zdraví Kačka malou a třese ji pravicí.
„Sem, sem“, odpovídá stydlivě malá. Pokusy dostat z malé její jméno a potom jej úspěšně zopakovat nás všechny baví následujících několik minut.
Kačka pohotově tahá z krabice jednoho medvídka Dastíka a malé ho daruje. Focení, objímání, smích a vyprávění nad kapotou o naší cestě. Na to že nikdo pořádně nezná jazyk toho druhého, domlouváme a bavíme se náramně.
Borec rychle běží do auta, přináší pivo a nalejvá mi plecháček po okraj.
„Není české, ale tóže gút!“ mixuje všechny jazyky dohromady, palcem ukazuje jedničku a řehtá se na celou hubu.
Ještě jim rychle darujeme naši samolepku, dáme pár placáku a za vášnivého mávání se všichni loučíme. Stejně rychle jako se objevili, zase mizí v lese a my tomu pořád nevěříme.

Sedáme do křesílek, ochutnáváme darovaný vzorek piva a stále se tomu smějeme. Z míst kde jejich auto zmizelo v lese, se vynořuje jiné. Dodávka za zvuku prasklého výfuku se pomalu hrabe do kopce.
Ještě ani nezastavila a už na nás řidič mongolsky něco huláká a mává rukou ať jdeme k němu. Jdeme a snažíme se vysvětlit, že mongolsky fakt nerozumíme.
Mává rukou, jako že to nevadí, hrabe pod sedačkou, vytahuje malý meloun a smějící se na nás mi ho podává z okénka. Nechápeme a chceme jej odmítnout. Ale řidič jen něco huláká, dává jedničku a se zvukem prasklého výfuku zase mizí.
„No tak to mě poser. Tohle není možný“, stojím tam s melounem v ruce a kroutím nad tím hlavou.

14.8.2016

Jestli večer bylo krásně, tak dneska ráno je úplně božsky. Sluníčko příjemně hřeje a tak si můžeme dopřávat snídani v pohodlí našich křesílek, s výhledem do lesů.

Do hlavního města Ulanbátaru vede krásná cesta a my si tak můžeme vychutnávat pohled na měnící se krajinu plnou lesů, polí a luk. Občas nás v krasojízdě brzdí stáda dobytka štrádující si to přes hlavní tah, ale to je jen takové zpestření, patřící do zdejšího folklóru.
Přijíždíme do prvního většího města Darchan a snažíme se najít nějaký obchod, kde by se dala sehnat mapa Mongolska. Nemáme vlastní, protože Mongolsko nebylo v plánu. Jenže plány se mění a mapy chybí.
Ačkoliv je zde již občas možné zahlédnout nápisy v angličtině, informační centrum a nebo mapy se tu nevedou. Chtělo by to tedy aspoň internet. Jenže kde sehnat v mongolském městě internet, když tu skoro nikdo nemluví anglicky.
Napadá mě rychlé řešení. Hotel. Ten by měl svým hostům přeci takovou službu nabízet i tady. Stavíme hned u toho prvního a mají. Mají recepční, co neumí anglicky nic kromě pozdravu a ceny za pokoj, ale nebrání se možnosti použít jejich wifi.
Děláme si malou prohlídku zdejších architektonických skvostů v podobě mostu přes hlavní cestu, památníku s koněm a velkým zlatým Buddhou.
Výhled na město je takový nijaký, ale už od začátku se nám líbí barevné střechy domů. Je to veselé.

Po pár hodinách jízdy se blížíme k Ulanbátaru. Již z dálky viditelná zástavba a houstnoucí doprava.
„Ty vole! Oni jezdí jak… jak mongolové!“ třeští Kačka oči na manévry některých zdejších řidičů.
Jen čistě instinktivně jedeme pořád rovně a tak trochu doufáme, že hlavní cesta vede do centra.
Vede! Dokonce vede taky podél ruské ambasády a tak hned stavíme. Děsíme ostrahu, jenž se domnívá, že jsme je přijeli přepadnout a nebo aspoň zkontrolovat. Jsou rádi, když se dotazujeme jen na otevírací hodiny a zase mizíme.
Za pár dalších chvil již projíždíme podél hlavního náměstí a moderní budovy, kterou okamžitě pojmenováváme „plachetnice“.
Odstavujeme auto v jedné z bočních ulic a vyrážíme na obhlídku a sehnání něčeho k snědku. Po pár minutách Kačka registruje slušně vypadající lokální podnik, kde nás kluci překvapují nabídkou skopového řízku. Cestou jsme si již dopřáli nudle, kostky jehněčího a masovou směs kdo ví čeho, ale skopový řízek? To musíme zkusit! A dobře děláme, je to žrádlo a navíc se zdejší kuchtík neupejpá s česnekem. No jak píšu, je to žrádlo!

Přejíždíme na hlavní náměstí, kde se dá bezplatně parkovat a kde plánujeme přenocovat. Bavíme se tím, jak rovná plocha náměstí slouží současně jako zábavní park.
Můžete si tu půjčit kolo, brusle, divný jezdící houpadlo a nebo dopřát svým ratolestem motorku či kabrio na baterky. No legrace pohledět. V každém případě se tu všichni baví a panuje tu náramná pohoda. Na to vše z průčelí prezidentského paláce dohlíží obří socha slavného Chinggis Khaana.

15.8.2016

Někdo klepe do kapoty. Oba si okamžitě sedáme a snažíme se zaregistrovat kdo to je a co dělá.
Motající se Mongol se motá kolem OKI a pořád má tendenci ji poklepávat.
„Hej! Co je? Co chceš kámo“, spouštím česky, protože s angličtinou bych pořídil stejně.
Zjevně namazaný strýc se potácí k okénku a spouští na mě něco v jazyce, kterému nemá šanci rozumět možná ani mongol.
„No tak dobrý, můžeš zase jít, jo?“ snažím se ho gestem nezájmu odpálkovat. Bez šance. Prostě mi chce něco říct a nedá pokoj, dokud mi to neřekne. Klepe znovu a podstatně důrazněji.
„Co je!?“ musím trošku zařvat, aby s tím přestal. Beru si košili, kalhoty a lezu ven.
„Bacha aby neměl nůž nebo něco“, strachuje se Kačka.
„Neboj je jen namazanej“, nepřipouštím si komplikace a lezu ven z auta.
Výhoda je, že většina Mongolů, nejsou žádní čahouni, takže oproti strejdovi jsem vysoký. Pro jistotu se ještě pořádně vyprsím abych vypadal jako korba a on si případný komplikace předem rozmyslel.
Něco mele, mává rukama a já netuším, čeho si žádá. Ukazuje na auto, na palác a na místo o dvacet metrů dál. Nakonec mi ukazuje, ať jdu s ním a tak jdu. Nikde ani noha, jen my dva, v půl třetí ráno.
Už mi začíná svítat. Strejda chce, abychom s autem popojeli na místo, které mi ukazuje. Proč? Je to snad nějaký prodejce a my mu stojíme na jeho místě? Blbost, vždyť přes den tu stojí všude auta.
Tak či tak mu naznačuju, že jdu zpátky do auta. On pořád mele tou svojí a následuje mě. Ignoruji ho a lezu do auta. Strejc chvilku OKI obchází, u toho si něco brumlá a pak zase zabouchá na moje dveře.
Už mě sere. Znova lezu ven.
„Co je!?!“ říkám dostatečně důrazně, aby pochopil, že mě přestal bavit. Ukazuje na to místo co mi ukázal a dožaduje se abych přeparkoval. Jediné co mu rozumím je „policie“. Asi je na mě chce zavolat. Dostávám nápad. Otáčím se k němu levou stranou, kde mám nášivku s logem Mikov. Modrá nášivka s bílým lvem na mém rukávu.
„Já jsem policie! Problém?!“ ukazuji mu mikovácké logo a tvářím se hodně, ale fakt hodně zle.
Do strejdy jak když bací. Rozpažuje, otáčí se a s brumláním docela urychleně odchází. Zabralo to, cha!

Už jsme toho moc nenaspali. Venku začíná mumraj a parkoviště se plní auty. Vyrážíme na ruskou ambasádu. Jenže dopoledne je vyhrazeno pouze domorodcům, máme přijít až odpoledne.
Jedeme tedy pro změnu na tu naší, českou.
Přijímá nás pan Zajíček a umožňuje nám použít jeden z jejich počítačů a hlavně tiskárnu, abychom si online vyplnili a následně vytiskli formuláře na ruská víza.
Ještě s pár praktickými tipy, číslem na jeho mobil a všemi dokumenty, po obědě znovu vyrážíme na ruskou ambasádu.
Mladý sympaťák nás přijímá a řeší s námi, ne zrovna standardní situaci. Naše víza jsou platná, ale není zcela zřejmé, zda to na ně stihneme. Podat žádost lze, ale vízum bude pouze na měsíc, což znamená určit přesný datum vstupu a výstupu.
Musíme si udělat přesný itinerář a tak pro dnešek odcházíme s tím, že si vše řádně promyslíme.

Odpoledne věnujeme prohlídce centru města. O pár hodin později, vyrážíme za město, navštívit místo s obrovskou sochou Chinggis Khaana. Doprava, stejně jako značení opravdu stojí za to. Kačka je permanentně nohama zapřená a pomáhá mi dobrzďovat před nájezdy mongolských řidičů. Zleva, zprava, skoro div že ne shora, všude se na nás někdo lepí a nebo na nás najíždí. Fakt jezdí příšerně.

O hodinu později a bez jediného škrábnutí přijíždíme k té nerezové kráse. Obloha je zamračená a tak si jen prohlížíme venkovní areál, abychom ráno věděli co kde a jak.
Vyjíždíme o kousek dál, sjíždíme ze silnice, míjíme několik jurt a parkujeme v kopci s výhledem na nerezového vládce.
Oslava mých narozenin může začít. Kdo čeká párty, čeká správně. Pivo, kousek salámu a lepší sýr, co jsme si pro dnešní den dopřáli. No zkrátka hostina, jak se sluší a patří.

16.8.2016

Slunce začíná ohřívat naší ložnici. Venku kolem nás funí a přežvykují ovce, kozy a krávy.
O malou chvilku později nás přijíždí pozdravit také jejich manažer, pasáček na koni. Chtěl by si povídat a vůbec mu nedochází, že on nerozumí nám a my jemu. Ale komu by to vadilo. Dělá si srandičky, že by prý vyměnil svého koně za naší OKI.

Sjíždíme na silnici a jedeme navštívit obřího Chinggis Khaana, na jehož stavbě se podíleli také Češi.
„Ahoj!“ zdraví nás česky hubeňour v doprovodu mongolské tlupy.
„Ahoj! Ty jsi náš?“ odpovídáme nadšeně.
„No já jsme z Plzně. Tedy původem jsem z Polska a tady moje žena z Mongolska, ale žijeme už nějaký ten pátek v Plzni“, vysvětluje nám, proč jeho žena také umí česky.
Dáváme se s oběma do řeči v češtině a se sestrou jeho ženy v angličtině. Je to legrace. Potkat se v Mongolsku s českým párem, který vlastně z Čech nepochází. Společné focení, vyprávění a legrace při překládání do mongolštiny pro zbytek rodiny.

Vybíháme na hlavu koně, kde je vyhlídka do kraje. Procházíme si celou stavbu, včetně muzea a také odsud posíláme další dávku pohledů. Následuje focení venku. Popojíždíme s autem do místa, kam to cedulky úplně nepovolují a děláme si jednu společnou. Naštěstí zdejší ostraha má pochopení a tak jim stačí slíbit, že jen co to vyfotíme, vypadneme.
Vracíme OKI na parkoviště a ještě jednou se jdeme podívat na okolní sochy mongolských jezdců. Když se vracíme k OKI, je opět v obležení.

„Bonžůr! Helou gájs!“ zdravíme nás francouzský pár. Jsou to filmaři, kteří cestují vlakem do Pekingu a natáčejí o tom film. V Ulanbátaru si udělali zastávku a zkoumají jeho blízké okolí. Naše auto je zaujalo a tak se přišli podívat. Když jim vyprávíme o naší cestě, jen kroutí hlavami. Okamžitě nám nabízejí vlastní absint, jenž s sebou vezou a tak se kapota naší oranžády na chvíli stává barmanským pultem.
Pocucáváme nápoj vonící jak pendrek a vyprávíme si o cestách.
„Já si vás musím natočit, dáme setkání s vámi do našeho filmu“, dostává se nám nabídka, zahrát si na herce a tak chvilku poskakujeme před jejich kamerou a děláme, že něco děláme.
Tohle všechno samozřejmě způsobuje zvědavost ostatních a tak za chvilku kolem stojí početná skupinka přihlížejících. Co se dá dělat, budeme mít fanouškovskou základnu v Mongolsku a ve Francii.

Oblejskáni blesky francouzských fotoaparátů vyrážíme dál na průzkum okolí. Naším cílem je skála ve tvaru želvy. Už je ale odpoledne, obloha se tváří nevlídně a tak si u silnice kupujeme uzenou rybu a vyjíždíme do kopců najít nějaké místo na spaní.
Za jedním mostem, odbočka nic moc a strmé stoupání do stráně. Kola hrabou a tak se musíme rozjet na dvakrát, abychom to nahoru nakonec vykličkovali. Ale stojí to za to. Nad námi se tyčí skály obklopené lesy a my jsme tady nahoře, úplně sami s nádherným výhledem.
Křesílka, stolek, příprava večeře a plánování trasy.
Vytahuji náš školní atlas, protože ten je na plánování něčeho tak velkého jako je cesta přes Rusko nejlepší. Plánujeme, diskutujeme, čmáráme si poznámky do sešitu a u toho zobeme uzenou rybku a popíjíme pivko. Ryba přeci musí plavat. Ale to už víte.
Máme to! Vypadá to, že se nám podařilo naplánovat cestu přes velkou Rus až domů. Závěrem z toho tedy vyplívá, že současná ruská víza nám nestačí a tak musíme opravdu požádat o nová.

S dobrým pocitem z dobře vykonaného plánování zobeme oříšky a dopíjíme pivko, když najednou „kap, kap… “ začíná z nebe kapat.
Rychle balíme, skáčeme do auta a s bouchnutím dveří začíná venku pěkně lejt. Tak to bylo o fous.

17.8.2016

Jak se večer počasí pokazilo, tak je ráno jako malované. Až by tomu jeden nevěřil. Mokrá tráva se blýská v slunečních parscích, které krásně hřejí. V pohodlí našich křesílek si dopřáváme snídani s pohledem na rozsvěcující se skalnaté vršky a nasáváme vůni probouzejícího se lesa.
Stejně jako nádherný večer, ani nádherné ráno nevydrží věčně. Na sluncem zalitý palouček pod skalou kde si vegetíme přichází mrak. Ze začátku je to krásné na pohled, ale za chvíli už z něho jde chlad a o pár minut později už mrholí. No co je tohle za počasí? Rychle balíme a sjíždíme na silnici.

Jedeme lesem po silici, která vede do nedaleké vesničky a tam končí. Jedeme na její konec. Po pár zatáčkách, několika kopečcích a stádu koz přes cestu, přijíždíme do ospalé vísky. Mrholící mrak zůstal v lese na kopci a tak je tady opět to krásné ráno, kterým to dnes začalo.
Hlavní budovou je tady hotel. Zbytek vsi už je takový krásně naturální, včetně tradičních barevných střech.
V ulicích se potuluje víc koní, psů a koz než oficiálních obyvatel dvounohých. Pácháme pár fotek a vyrážíme zpět, navštívit želví skálu.

Kličkujeme si to zpět a nabíjíme se pohledem na nádhernou krajinu, stejně tak na mizící mrak. Provoz minimální, cesta ještě vlhká a tak nepráší. Ale za jednou ze zatáček ejhle. Nějaký mongolský řidič zkoušel přejet hluboký příkop a uvíznul tu. No ono upřímně, na tohle co tu zkoušel, mu je čtyřkolka k ničemu.
Stavíme a jdeme se podívat jak moc je to vážné.
„My tě vytáhneme“, ukazuji na OKI, naznačuji rukama lano a naši ochotu mu pomoci.
Pán s lopatou v ruce, celý zpocený má radost a kýve na souhlas. Jeho dva malý rošťáci si nás zatím prohlížejí z povzdálí.
I když je jeho auto o něco větší, těžší a celkem slušně sedí ve škarpě, věřím si na to, že ho dostaneme ven. Máme totiž dynamické lano, které je na tyhle situace jako dělané. Bude to jeho premiéra. Do teď leželo v kufru zabalené v igelitce.
Vážeme lano na auta a já se snažím česky, anglicky a hlavně rukama, nohama vysvětlit co bude následovat. Jeho pohled mě moc neuklidňuje, i přes kývání, že rozumí. No uvidíme, jdeme na to!
Kačka vybíhá s rošťáky na stráň to celé dokumentovat a já sedám do OKI.
První pokus a dodávka se za tlukotu kamení do jejího podvozku hýbe z hluboké škarpy směrem ven na silnici. Jde to! Ale škubnutí nebylo dost silné a tak zůstala sedět na hraně.
Druhý pokus, ještě o kousek víc venku a na třetí pokud už má všechna čtyři kola na silnici. Jupí!
Kačka si s rošťákama dává placáka a oni ji za odměnu darují pár sladkostí.
Pán celý nadšený, nám za odměnu podává krabici džusu, ale odmítáme. Vystačíme si se společnou fotkou. Krátce se loučíme a každý pokračujeme dál svým směrem.

Turtle rock, skála co z jedné strany fakt vypadá jako želva. Pořizujeme pár snímků a popojíždíme o kousek dál, tam co už pořádná cesta nevede. Máme od pana Zajíčka doporučení na pěkný chrám v kopci pod skalou. A opravdu. V kopci se hrdě tyčí chrám a nad ním ještě hrději skála.
Výšlap nahoru je pěkná rozcvička pro naše zlenivělé a pohyb postrádající končetiny. Ještě že občas fotím a máme tak možnost se vydýchat.
Jsme nahoře. Výhled do údolí stojí za tu trochy námahy a chrám samotný není vůbec špatný. Prohlížíme si jej zevnitř a celý si jej obcházíme. Roztáčíme poctivě do posledního všechny modlitební soudky a u každého si na oplátku něco přejeme. Víme, že takhle to nefunguje, ale máme svá pravidla.

Cesta dolů je o poznání rychlejší. Dopřáváme si malý oddych a k obědu vyrábíme rybí pomazánku, kterou si se zbytkem chleba vychutnáváme při pohledu nahoru do stráně, kde pod skalou stojí malý chrám.

Cesta do Ulanbátaru je stejně zajímavá, děravá a plná šílených řidičů jako z něj. Míříme rovnou na ruskou ambasádu a podáváme žádost o nová víza. Vše se zdá být v pořádku, jen po nás chtějí navíc zvací dopis. Pracovník ambasády chápe naše rozčarovaní a souhlasí s nesmyslností tohoto nařízení, ale být to zkrátka musí. Dává nám doporučení na jednu z agentur a my míříme pro změnu na českou ambasádu, abychom si online zažádali o zvací dopis a následně jej vytiskli.
To je vám taková pitomost. Jakou má takový dokument váhu? Vždyť nás nikdo nikdy z té agentury neviděl a navíc ani není záruka, že všechny informace co uvádíme, jsou pravdivé. A taky že nejsou. Museli jsme vyplnit názvy a adresy hotelů. My, co spíme dva roky v autě. Jenže na to nejsou kolonky a tak jsme si na internetu našli pár hotelů, které jsme tam napsali a na kterých se nikdy neubytujeme. No prostě vopičárna.

Když už jsme na internetu, čteme si zprávu od slovenké posádky Bronca co jede proti nám a domlouváme se na možnosti zítřejšího setkání. To bude prima.

Dnešní noc v hlavním městě Mongolska se rozhodujeme strávit opět v centru, jen neparkujeme přímo na náměstí, ale přes ulici na parkovišti pod věží. Snad to tady bude klidnější.

18.8.2016

„Cvak“, někdo vzal za kliku zadních dveří. Rovnou mě u hlavy. Okamžitě si sedám a vidím jak nějaký borec bere za kliku předních dveří a svítí do auta. Už se natahuju pro klíče, abych odemknul a vyletěl ven, ale borec se otáčí a urychleně mizí. Buď mu při pohledu na věci došlo že jsme v autě a nebo se mým pohybem auto hnulo a tak mu došlo totéž a zmizel.
„Co to doprdele je? Hajzl jeden nenechavej!“ ulevuju si na jeho adresu a monitoruju okolí. Nikde nikdo, klid. Prostě nějaký nenechavec, co si všimnul auta a tak to zkusil. Parchant jeden.

Venku to začíná žít a tak rychle přeskládáváme auto, bereme papíry a uháníme na ruskou ambasádu. Aby to nešlo tak hladce, musíme si ještě doběhnout na poštu celou žádost vytisknout znova, neb se tam objevila malá chybička, kvůli které by to mohlo celé nedopadnout.
Zpátky a úspěšně si přebíráme číslo účtu, na které máme složit příslušný obnos za nová víza. Banka je prý hned za rohem a tak tam rovnou vyrážíme.

Přicházíme do banky. První dotaz, zdali jde zaplatit kartou. Dostáváme kladnou odpověď a tak čekáme v té delší frontě, až se na nás dostane řada.
Pracovnice bere naší kartu, přepočítává sumu na americké dolary, chvíli civí na display terminálu a pak mi oznamuje, že moje karta nefunguje.
Kartu ji vracím, vysvětluji, že není třeba nevýhodný přepočet, že může zadat sumu v domácí měně, že moje karta zcela určitě funguje a že je na účtu dostatečné množství peněz.
Jenže je tady s nimi opět domluva jak s mongolama. Tohle si dáme ještě dvakrát. Žádám je tedy ať použijí jiný terminál. Jenže jiný nemají. Chce se mi smát, ale tohle není k smíchu.
Nutím slečnu bankovnici, že budu platit v hotovosti v domácí měně a čímž se nedobrovolně zbavuji skoro vší naší hotovosti. Grrr!
Pro jistotu si třikrát kontroluji potvrzení a mizíme odsud, než se z toho poseru.

Zbylo nám tak akorát na snídani. Hned za dalším rohem je krásná pekárna a tak neodoláváme a utrácíme zde zbylé peníze za opravdu vynikající snídani.
Jdeme vybrat novou hotovost, zalejzáme kousek od auta do kavárny a využíváme celkem fungující wifi při čekání na slovenký posádku Bronca.
O hodinku později se s nimi již potkáváme. Dva mladí sympaťáci co po světě trajdají ve svém obřím Fordu, který si přestavěli na dům na kolečkách.
Chvilka vyprávění a domluva na místě setkání odkud vyrazíme najít nějaké společné místo na dnešní večer.

O pár dalších hodin později se potkáváme u velkého zlatého Buddhy na jihu města, děláme zásoby na večer a vyrážíme do kopce nad Ulanbátarem, kde parkujeme naše stroje vedle sebe a mezi nimi vytváříme jídelnu.
Martin společenský večer zahajuje stylově a nám se dostává možnost ochutnat výborné slivovice z jejich zásob. No mmmm! Medicína jako řemen!

Popíjíme, uzobáváme dobroty a navzájem si vyprávíme o zážitcích na cestách. Jsou hrozně moc fajn, rozumí věcem o kterých mluvíme, stejně tak jako my chápeme to o čem vypráví oni.
Navíc jsou to první „našinci“ s vlastním strojem,které jsme na cestě potkali a navíc, je to první pár, který přijede domů později než my.
Noční focení blikajícího Ulanbátaru a skupinka bláznů, co jim nestačí vidět svět jen na fotkách. Na malém plácku nad hlavním městem Mongolska, Zuzka, Martin, Bronco a Kačka, Láďa, OKI.

 

 

Mongolsko je fajn země s fajn lidmi. O tom nás přesvědčili hned první večer. Domluva s lidmi je víc než jen občas dost složitá, ale to k téhle zemi prostě patří.
Zatím jsme ze zdejší přírody ochutnali jen trošku, ale líbí se nám tu. Stejně jako fakt, že můžete zajet a zastavit naprosto všude a nikdo to neřeší. Kempování nebo žití na divoko, stejně jako pohyb samotný je pro tuhle zemi zkrátka všední.
Žije se tu tak trošku skromně, ale svobodně.

 

Mongolsko - Altanbulag
Mongolsko - Altanbulag
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko - Darkhan
Mongolsko - Darkhan
Mongolsko - Darkhan
Mongolsko - Darkhan
Mongolsko - Darkhan
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko - Chinggis Khaan statue
Mongolsko - Chinggis Khaan statue
Mongolsko - Chinggis Khaan statue
Mongolsko - Chinggis Khaan statue
Mongolsko - Chinggis Khaan statue
Mongolsko - Chinggis Khaan statue
Mongolsko - Chinggis Khaan statue
Mongolsko - Chinggis Khaan statue
Mongolsko - Chinggis Khaan statue
Mongolsko - Chinggis Khaan statue
Mongolsko - Chinggis Khaan statue
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko - Turtle rock
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
Mongolsko - Ulaanbaatar
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit