Rusko 02 - Bajkalské krásy, prasklá zahrádka a cesta do Mongolska

ru
13. srpna 2016

 

1.8.2016

Valíme si to z města po hlavní. Krásný vyhlídky, lesy, kopce, jen cesta je občas plnější než je zdrávo a místy se teprve buduje.
Odbočujeme podle naší mapy do městečka, kde máme přejet přes most na druhou stranu řeky a pokračovat k východnímu břehu Bajkalu.
Jenže místo mostu nás čeká louka, něco jako betonové molo a řeka, kterou brodit určitě nebudeme.
„Nevíte jak se dostaneme na druhou stranu?“ ptáme se bábušky, co v šátku a s igelitkou uhání z mini krámku přes ulici.
Bábuška kouká na hodinky a povídá, „no to už vám ujelo. Dneska už žádná loďka nejezdí. Ale když pojedete ještě kousek po hlavní, tam je další a ta aby měla jezdit až do večera. To uvidíte“.
Píchá prstem do naší nepřesné mapy a my přesně víme, že nevíme. Ale věříme ji, je přesvědčivá a její odpověď je působivě suverénní. Jedeme tedy dál po hlavní.
Přesně jak říkala, vidíme po pár kilometrech auta v koloně čekající na břehu řeky. Příjezdová cesta je tak trošku na ruský způsob. Žádná. Respektive přes příkop a přes louku.

Přijíždíme k budce, kde nás ostraha drsným pohledem kontroluje, mladé pokladní platíme poplatek a řadíme se za další čekatele na přepravu.
Uteče pár minut a už dostáváme máváním rukou přesné pokyny k nalodění. Část vojenského pontonu, tlačeného motorovým člunem se s námi houpe a pomalu vyráží na druhý břeh. Obsluhující bohatýři se zájmem zkoumají naší oranžádu a tak jim věnujeme samolepky. Samozřejmě vylepením jedné, řádně značíme jejich plavidlo.
Vylodění už je legrace a pokračujeme po prašné štěrkové cestě lesem. Jedna zatáčka, pátá zatáčka, už nevím kolikátá zatáčka a před námi je zase voda. Žádný převoz, ale na pevno a z části pod vodou, pontonový most, který se ještě houpe, jak po něm před námi přejelo nákladní auto.
Přejezdem mostu oplachujeme podvozek a pokračujeme dál až do první vesničky. Nákup dobrot na večer, dotaz zdejších dorostenců na cestu a vyrážíme dál.

U každé cesty do lesa visí cedule, zakazující do lesa vjezd. Samozřejmě nic, co by nás mělo zastavit. Zákaz by nebylo to nejhorší, jako skutečnost, že cesty jsou nikam vedoucí a nebo blátivé.
Nacházíme si tedy vedle lesa jednu suchou a zajíždíme za břízky do zelené louky. Krásné a klidné místo, přesně stvořené pro naše účely.

2.8.2016

Je krásné ráno, louka kolem nás je posetá vonícím kvítím, slunce hřeje a my si vychutnáváme ranní pohodu. Snídáme s výhledem na tu krásu a užíváme si Kačky narozeninové ráno.

Popojíždíme několik kilometrů naším směrem. Počasí se začíná kazit, ale nám to vůbec nevadí. Skrze stromy zahlížíme poprvé vodní hladinu jezera Bajkal. Ihned odbočujeme na písčitou cestu, která možná cestou ani není a kličkujeme mezi stromy k jezeru.
Jezero Bajkal je tu. Na první pohled zas až tak nic výjimečného. Oblázková až kamenitá pláž, ruští turisté, jenž si to s rádiem na plné pecky náramně užívají i když je docela hnusně a nad hladinou lehký mlžný opar.
„Tak jsme tu. Bajkal, má milá“, konstatuji suše, ale radost z toho určitě mám. Koneckonců jsme teprve na kraji, na místě kde ještě nic k vidění není. A taky že není. Kličkujeme mezi stromy zpátky na silnici a uháníme na sever, do míst, kde by být mělo.

Přijíždíme do městečka Uzt Barguzin. Na úvod nás vítá městská skládka, blátěná cesta a dřevěné domky podél ní. Město, které vás na první pohled rozhodně neohromí. Ochota zdejších prodavaček odpovídá zhruba tak mínus padesát let, takže asi tak někdy kdy se tu zastavil čas.
Nepotkáváme skoro žádné lidi a když ano, tak se na nás dívají tak trošku nedůvěřivě. Projíždíme městečkem tam a zpátky, kupujeme si malou svačinku, protože restaurace se chystají na soukromé oslavy a nebo se jejich nabídka rovná nule.
Stavíme u veliké hranaté a socialisticky vyhlížející budovy na níž se třepotá ruská vlajka.
Úřad? Škola? Kdo ví? Jdeme dovnitř ve snaze doptat se na internet, abychom zkontrolovali emaily.
Odchytáváme první dámu na chodbě a vysvětlujeme ji náš požadavek. Na to jak si nás na začátku přísně změřila, skoro vůbec neklade odpor a rovnou nám nabízí jejich zázemí. Vede nás do nějaké učebny, kde nám zapíná jejich notebook. Nezná heslo a tak běží pro kolegyni.
„Kdo jste? Co chcete?“ ptá se nás rázně její kolegyně a přísně si nás prohlíží přes obrovské brýle.
Opět ji vysvětluji, co jsem již vysvětlil její kolegyni. I přes její drsný nástup, jde bez dalších dotazů k počítači a zadává heslo.
Následně nás obě opouštějí a nechávají nás, pro ně neznámé cizince, v učebně s jejich technikou. Zajímavé. Zprvu na nás koukali tak nedůvěřivě, ale asi jejich důvěru máme, když nás tady nechávají o samotě s veškerým vybavením.
Kontrolujeme emaily, počasí a vyrážíme oběma poděkovat. Již se na nás tak přísně netváří, dokonce bych řekl, že ta první se i lehce usmívá.

Vyrážíme z města k odbočce na poloostrov „Svjatý nos“. Je hned za městem a nechybí tu brána. Obsluha, stejně jako ostraha jsou ale fajn. Tety pokladní jsou zvědavé a vyzvídají co jsme zač, zatím co maskovaní strážci parku nám dávají všechny potřebné informace, které si žádáme.
Protože se kromě jiného dozvídáme, že na poloostrově nejde nic koupit, vracíme se ještě jednou do města, sehnat nějaký proviant.
V jednom krámku se nám daří sehnat chleba, v jiném nějaké konzervy, ve třetím mají pivo. Trošku zdejší obchodníky podezíráme, že každý prodává jen něco, aby měli kšeft všichni.

Se zásobami a přáním ať si to užijeme projíždíme branou a pomalu kličkujeme po úzké cestě skrze les. Cesta se horší a stromů ubývá. Opět zahlížíme vodu. Je na obou stranách a nám dochází, že projíždíme po nejužším místě, tenké přírodní hrázi, způsobující kontakt s pevninou a vytvářející poloostrov.
Zahlížíme první auta, stany a kempaře u vody. Někteří se dokonce tváří, že se budou koupat.
„Doleva a nebo doprava?“ pokládám zásadní dotaz expediční navigátorce Kátě. Ta krčí rameny a nechává rozhodnutí na mě. Doleva. Z mapy si pamatuju, že tahle cesta má být kratší a strážný tvrdil, že tu bude míň lidí.
Cesta, která už s cestou nemá nic společného. Velké a hluboké díry, občas obří kameny, ale nikde nikdo. Dojíždíme až k cestičce, ze které vede stezka na zdejší nejvyšší vrchol a vedeme diskuzi o tom, které z míst by bylo nejlepší. Nemáme v tom úplně jasno a tak se zase pomalu vracíme.
„Tady by to šlo! Tady se mi to líbí“, hlásí Kačka malý prostor mezi porostem, jen pár metrů od cesty.
„Jo! Budeme mít vlastní zátoku!“ vyjadřuji svůj souhlas.
Ale nestavíme. Ještě ne. Jedeme na druhou stranu na průzkum. Opět kličkujeme lesem, nyní ale po výrazně lepší cestě. Chvilku nahoru, chvilku dolů. Chvilku s výhledem na vodu, chvilku bez.
Přijíždíme k místu, které nám jeden ze strážců parku vychvaloval, že patří mezi opravdu oblíbené.
Hned první pohled jeho slova potvrzuje. Auto, vedle auta a mezi nimi stany. Vše doplněno o závoru, výběrčího poplatku za tuhle krásu, několik starých lodiček a zbytky techniky co se tady stará o správu. Přesně to, co nehledáme.
Jedeme zpátky na místo, které jsme si vyhlídli a zaujímáme užívací pozici. Vytahujeme stolek a křesílka. Aby mi víc vytrávilo, věnuji svou pozornost čerstvě píchlé pneumatice. Její výměna na měkkém podkladu je opravdová zábava a tak si to zvládám užívat celou dobu co Kačka připravuje večeři.

Pohoda umocněná šploucháním vody o oblázky, lehce se červenající mraky od západu slunce, plný pupky, studený pivo a skutečnost, že na zítra jsme si naplánovali nic nedělání. Jo!

3.8.2016

Ráno jako malované. Otvírám páté dveře a ještě se dobrou hodinu válíme v pohodlí naší ložnice s výhledem na jezero Bajkal, které se jen pár metrů před námi krásně třpytí.
Ven vylejzáme jen proto, že máme hlad. Ale jen na chvilku. Řeklo se, že dnes je relaxační den a tak se celé dopoledne jen tak válíme, koukáme na vodu a diskutujeme o kde čem.

Nic nedělání je krásná činnost, ale já na ni nejsem moc stavěnej. V poledne už mám roupy a tak pobíhám po okolí s foťákem. Ale jen lehce. Pro dobré vztahy s božstvem zdejšího jezera, stavíme na břehu z kamenů obřího mužíka, pod jehož základní kameny pokládáme pár kopějek.

Počasí se opět lehce horší a tak se před lehkým větrem schováváme do auta. Pouštíme si film a vážně nic neděláme. Odpočívat je třeba a tak si po malé pauze, pouštíme film další.
Od jeho dokoukání nás ale vytrhává nádherný západ slunce. Stojíme na kamenité pláži, koukáme na růžově rudou oblohu a posloucháme, jak z jedné strany šplouchá Bajkal a z té druhé šumí les.

4.8.2016

Lehká snídaně a lehká činnost. Kačka dopisuje deník, já selektuji fotky a snažím se vyplodit nové články. Klid, pohoda a dnes výrazně lepší počasí jsou podmínky přímo ideální.
Po dobrém strávení ještě lepšího oběda začínáme pomalu balit a vyrážíme zpět do města. Cestou ještě stavíme na pár místech, fotíme, lezeme na rozhlednu a užíváme si zdejší krajinu.

Cesta zpátky utíká rychle. Projíždíme vesničkami, lesy a krásnou krajinou. Na přívoz dnes čekáme jen dvě minuty a už se s OKI houpeme přes řeku zpět na druhý břeh, abychom pokračovali dál v naší cestě.

Uháníme si to po hlavní a když už se den začíná chýlit ke svému dnešnímu finále, odbočujeme do polí, za železnici, daleko k lesu.
Krásné místo, nikde ani noha a tak si dopřáváme večeři s výhledem do kraje. Prostě pohodička. Najednou se na horizontu blýskají světla a k nám si to polní cestou kolíbá stará rozvrzaná Lada.
Auto zastavuje na cestě přímo za námi a vylejzají z něj dva kluci v teplákách s košíky na houby.
 „Ahoj, co tady děláte?“ ptá se nás trošku překvapeně jeden z nich.
„Ale tak normálka, máme večeři“, odpovídám a směju se jeho rozčarování, že tu sedíme u lesa v křesílkách a hodujeme.
„Nebude vadit, když tu necháme na chvíli auto?“ ptá se ten samý, jak kdyby to byla naše cesta.
„Jasně že ne, budeme vám ho hlídat“, potvrzuji jedničkou z palce náš souhlas.

Zatím co kluci mizí v lese, naše večeře mizí v nás. My pokračujeme v pohodaření a oni v houbaření. Tedy jen jeden. Tomu ukecanýmu to po nějaké době nedává a jde zpátky, na pokec.
Se slovy že už je na houby tma, si s námi vypráví. Zajímá ho co jsme zač a samozřejmě třeští oči když mu to prozrazujeme. Vyprávíme nám o sobě, o Rusku, zkoumá naše auto a nemůže pochopit, že ještě nemáme děti, když on jich ve třiceti má už pět.
Po hodince příjemného vyprávění se s námi loučí a spolu se svým soukmenovcem se vracejí tmou domů do vsi.

5.8.2016

Lehká snídaně a vyrážíme. Počasí nám dneska spíš nepřeje a tak jedeme v kuse. Stavíme až v poledne, když potkáváme u cesty velkou čerpačku s palivem pro OKI, borščem pro nás a navíc bezplatnou sprchou. To se prostě neodmítá.

Přijíždíme až do Irkutsku. Prší a tak to na prohlídku města dneska rozhodně není. Na několikáté doptání přijíždíme k autosalonu Škoda. Jenže už je chvilka před zavíračkou a tak tu není nikdo, s kým bychom si mohli domluvit servis. Domlouváme se tedy alespoň na nocležení na jejich spodním parkovišti a když déšť na chvíli polevuje, urychleně přestavujeme na hotelovou verzi.

6.8.2016

Konečně neprší. Jsme zcela první návštěvníci autosalonu dnešního dne. Seznamujeme se s Jaroslavem, šéfem servisu a dohadujeme s ním termín naší návštěvy, kdy bychom chtěli OKI dopřát výměnu oleje a filtrů. Poprvé před servisním intervalem.
Dostává se nám přesného data, konkrétní cenové nabídky a doprovodu z města v podobě kolegy s červenou testovací Fábií. Panečku to jsou služby!

Uháníme si to opět na sever, ale z druhé strany Bajkalu. Cesta je krásná, kilometry utíkají. Cestou necháváme opravit píchlou gumu z východního břehu jezera a těšíme se na ostrov Olchon, kam naše cesta směřuje.

Cesta končí asi dvacet kilometrů před městem, ze kterého má jezdit přívoz. To že se cesta teprve buduje, tady nikomu nevadí. Podél té budoucí jsou z obou stran v poli vyježděné nové a hned několik.
Kličkujeme si to polem až do posledního městečka před přívozem.
Nákup potravin, černé masti na můj ze záděry oteklý a hnisající prst a už si to stojíme ve frontě na bezplatný transport na ostrov.
Chvilka čekání, chvilka zmatků v podobě nakládku organizující ostrahy a už se houpeme. Spolu s námi jede hromada dalších aut a lidí, což potvrzuje oblíbenost ostrova. Nevadí, však my si nějaké klidné místo najdeme.

Kola naší oranžády se poprvé dotýkají ostrova, jsme na Olchonu. Bez váhání vyjíždíme z mini přístavu a uháníme vpřed do kopce. Cesta práší, kamení tluče do podběhů a my si na prvním horizontu užíváme první výhledy do okolí.
Ujíždíme zhruba prvních deset kilometrů a odbočujeme z cesty na jeden z útesů. Krása zdejšího kempování spočívá kromě krás samotných, také v tom, že se dá jezdit všude. Cesty, cestičky a nebo alespoň vyjeté koleje vedou snad všude.
Vyjíždíme na jeden z útesů s výhledem na další. Pod tím naším je stráň vedoucí dolů k vodě. Sbíháme k jezeru a užíváme si pohodu ve společnosti zdejších krav. Voda je krásně čistá, ale její teplota na koupání rozhodně není.
Po návratu k OKI rozbíjíme tábor, vaříme večeři a sledujeme nádherný západ, nad přes vodu vzdálenou pevninou.

7.8.2016

Ráno v porovnání s večerem je o poznání víc ufoukané. Obloha má olověnou barvu a netváří se, že by se to chtělo změnit.
Vyrážíme do města. Cesta je taková jaká je, ale asfalt by tady na ostrově byl asi ke škodě. Město je takové, no jak to napsat? Ruské. Kombinace staveb pěkných i těch ostatních, lidi, prašné cesty, tak trošku chaos. Uprostřed velká samoobsluha, která nás překvapuje slušnou nabídkou a normálními cenami. Čekali jsme ceny vyšší. Milé překvapení.
Nehezkého počasí využíváme k průzkumu a vyrážíme z města na sever. Cesta se klikatí mezi domky, mezi stromy, polem a loukou. Krásné zpestření je průjezd údolíčky, což je taková moto horská dráha.
Dojíždíme až k dalšímu lesu, kde na nás čeká závora, strážce národního parku a budka kde se vybírá vstupné.
„Máte náhon na všechna kola?“ ptá se nás urostlý a sympatický strážce parku.
Po pravdě říkáme, že ne a jak asi tušíte, je nám doporučeno otočit. Zjišťujeme proč nás nechce pustit a dozvídáme se, že o kousek dál začíná hluboký písek, který bychom projet nedokázali. Dostává se nám nabídky jít se kousek projít po svých a přesvědčit se.
Jdeme. Vyrážíme po svých a po dvou stech metrech vidíme uprostřed lesa pláž. Hluboký písek, na který bychom opravdu s naším autem nestačili. Co se dá dělat. Alespoň si tu prohlížíme zdejší pobřeží a jdeme lesem zpátky k autu.

Vracíme se pomalu zpátky a kopírujeme pobřeží. Chvilkami tu cesta vede, chvilkami ne. Vyjíždíme na jeden z kopečků a dopřáváme si malou svačinku s krásným výhledem.
Postupně takhle pokračujeme podél pobřeží, místy se cesta mění v pískoviště, ale zvládáme to. Stejně zvládáme celkem slušné náklony cesty a když vyjíždíme nad opuštěnou zátoku, rozhodujeme se zde zakempovat a strávit dnešní noc.
Zbytek zamračeného odpoledne si zpestřujeme filmem a večerní vylepšení a honící se mraky pozorujeme otevřenými pátými dveřmi. Pod námi zátoka, Bajkal a kolem nás funící chlupaté krávy.

8.82016

Probouzí mě světlo. Svítá a venku to vypadá na povedený den. Skáču z auta a s foťákem v ruce pobíhám po venku. Jo dneska to půjde!
Rychle se balíme a vyrážíme si užít krásné počasí. Znovu se vracíme k nejsevernější části ostrova a užíváme si všechny výhledy, které včera kazila zamračená obloha.
Fotíme, projíždíme moto horskou dráhu tam a zpátky. Je to psina! Užíváme si pobřeží a projíždíme podél vody cestami i necestami směr jih.
Na jedné z pláží si dopřáváme piknik a Kačka dostává chuť na koupačku. Voda není o moc teplejší, než když jsme ji zkoušeli předevčírem. Vlastně je pořád stejně ledová. Jenže moje holka je magor a tak do tý ledárny skáče. To já jsem dneska posera a vystačím si s vodou po kolena.

Popojíždíme za město na vyhlášenou vyhlídku. Pěkné počasí sem vyhnalo snad všechny na ostrově. Ve městě nakupujeme nějaké zásoby a vyrážíme na jeden z mnoha nádherných útesů za město, kde si nacházíme místo sami pro sebe a věnujeme se pozorování západu slunce.

9.8.2016

Opět nás budí světlo a nádherný východ slunce. Pozorujeme tu krásu skrze otevřené dveře, bezpečně zachumlaní ve spacákách. Teploty nad ránem nejsou žádný zázrak, ale nic co bychom nezvládali.

Již ohříváni slunečními paprsky si dopřáváme snídani s nádherným výhledem. Následuje rychlé balení a opět se touláme po ostrově. Chvilku pokračujeme po pobřeží a užíváme si tu krásu, to proč je zdejší ostrov tak oblíbený. Ještě jednou zajíždíme na vyhlášenou vyhlídku za město, fotíme, kocháme se, nabíjíme baterky. Je to náramná pohoda a krása. Pomalu pokračujeme k jižnímu konci, kde si dopřáváme piknik uprostřed louky nad jedním z útesů. Dneska to tak upaluje, že musíme vytáhnout i slunečník. Ještě že ho s sebou táhneme.

Pomalu směřujeme k přívozu a plánujeme se s ostrovem rozloučit. Bohužel je tu fronta, jak v Rusku na chleba. Po hodině čekání to vzdáváme a necháváme na ráno. Vracíme se na jeden útes poblíž toho, kde jsme nocovali poprvé. Počasí se začíná kazit a vypadá to na déšť.

10.8.2016

Tak jak to večer vypadalo, tak to v noci i dopadlo. Pršelo skoro celou noc a ráno to není o nic lepší. Bez snídaně a v řádně zrychleném tempu balíme a vyrážíme k přívozu. Cesta už rozhodně nepráší, spíš začíná nepříjemně klouzat.
Fronta je o poznání kratší než včera, ale že by to odsejpalo se říct rozhodně nedá. Během tří hodin co čekáme, než se nalodíme, stíhám napsat další článek.

Jsme na pevnině a venku začíná boží dopuštění. Dvacet kilometrů bez cesty stojí za to. Déšť vypláchnul uježděné bláto a odhalil nepříjemnou a kamenitou roletu. OKI dostává rány a celá se třese. Stěrače nestíhají, voda z kaluží stříká a do toho všeho musíme hlídat ostatní auta, neb každý po poli kličkuje a hledá nejlepší cestu. Tohle je vážně masakr. Aby toho nebylo málo, začalo nám na střeše něco tlouct. Na zahrádce všechno drží, netušíme co to je.

Konečně asfalt. OKI je zasraná jak jetel. A to doslova. Nejde rozeznat co je bláto a co rozježděné kravince. Ale hlavně, že už jsme na silnici. Klepání na střeše pokračuje a pořád nemůžeme přijít na to co to je.
Jedeme si to už bez deště po krásné silnici, když najednou „prásk!“ Ze střechy se ozvala rána a tlukot ještě zesílil. Kontrolujeme zahrádku a všechno na ni. Nic nevykazuje problém. Beru za kanystr, drží. Beru za druhý, taky drží, ale zahrádka ne. Celou ji nadzvedávám. Sundávám plastovou krytku a už víme co nám tluče. Prasklo nám rameno nosníku zahrádky. Co teď tady s tím?
Vytahujeme náhradní kurtu a přes celou střechu a vnitřkem auta zahrádku fixujeme.
Řešení je to účinné, ale má jednu nevýhodu. Kurta mačká těsnění ve dveřích a nám se začínajícím deštěm začíná zatékat do auta.

Přijíždíme do Irkutsku. Neprší, chčije. To je počasí, že by se z toho jeden picnul. Co se dá dělat. Pomalu drncáme městem až před Škoda autosalón, kde máme na zítřejší ráno dohodnutý servis.
Dnes jsme přijeli výrazně dřív než minule a tak je tu ještě komplet osazenstvo.
Jaroslav nás pouští na svůj počítač abychom zkontrolovali emaily, holky nám vaří skvělou kávu a mechanici jsou natěšený na ráno víc než samotná OKI.
Aby byl servis maximálně komfortní, dostáváme nabídku využít služební sprchu, což rozhodně neodmítáme. Navíc jeden z mechaniků nám nabízí možnost přespat u něj doma. To už ale s díky odmítáme, neb máme auto nachystané na nocleh.
Nocujeme tak opět na spodním parkovišti a večer si zpříjemňujeme poslechem rádia a ruské diskotéky. Taky silný zážitek.

11.8.2016

Chčije a chčije. Co to je za počasí? Přehazuji věci jen z mého sedadla a s Kačkou v posteli přejíždím na dílnu, kde ho přestavujeme. Nevěřícné a obdivné pohledy mechaniků nás už ani nepřekvapují. Ono asi opravdu moc lidí takhle nebydlí.

Kluci se vrhají na OKI. Nikdo neřeší moji přítomnost a tak jim můžu sekundovat, kecat do práce a vysvětlovat proč na autě něco je či není.
Kačka v pohodlí autosalonu dopisuje deník a online nás sleduje na obří televizi.
Kluci se s OKI doslova mazlí. Výměna oleje, filtrů a náhrada těsnění na tlumiči, stejně jako rovnání potlučeného podvozku. Kladivem. Bohužel nemají sváření a tak zahrádku jen provizorně fixujeme.
Péče, která si rozhodně zaslouží uznání. Jsme nadšení. Z péče i z finální ceny. Žádost slečny z marketinku na společné foto nelze odmítnout.
Děláme fotky s holkama i s klukama na autosalonu a následně se všemi co se kolem OKI motali přímo na dílně. Jaroslav se s námi ještě loučí dárkovou taškou a mechanici mi přináší pozdrav zabalený v novinách. Jasně že je to flaška.

Návštěva města se nekoná, neboť pořád leje jak z konve. Vyjíždíme z města a pokračujeme přes hory a doly, podél jižní strany Bajkalu směr Ulan Ude.
Stavíme nad večerem, na velké pumpě kde jsme stavěli již cestou na Olchon. Kvalitní palivo, výborný boršč a zadarmo teplá sprcha.

12.8.2016

Chcalo večer, chcalo v noci, chčije ráno. Kurňa to je počasí. Aspoň že teď už nemusíme nikde stavět a můžeme jet. Ale jednoho to fakt nebaví a dva už vůbec ne. Abychom mohli složit auto, popojíždíme pod střechu u stojanů. Je to hnus tohle počasí.

Silnice s děravými úseky, kde se pořádná cesta teprve buduje je v tomhle počasí samozřejmě ještě veselejší. Provizorní fixace zahrádky pomalu povoluje a tak si dáváme za úkol najít v Ulan Ude dílnu, kde budou umět svařit lehké kovy, ze kterých je prasklý nosník.

Několikrát se ptáme a všichni se shodují na jedné dílně v centru města. Když se ptám v jednom servise naposledy, ptá se mě firmu radící slečna, „máte navigaci?“
„Ne“ odpovídám stručně.
„A telefon? Ukážu vám to na mapě“, má rychlé náhradní řešení.
„Ne“, odpovídám znovu stručně a začínám se smát.
„No tak to nevím jak vám pomoct. To se blbě vysvětluje. Jako podle čeho jezdíte?“, kroutí hlavou, vzdává to a nechává to na kolegovi.
„Podle nosu, po větru“, směje se kolega a ukazuje mi na mapě jakým směrem se vydat.
„Chceš to napsat?“ ptá se ve snaze mi to ještě nějak ulehčit.
„Ne díky v pohodě, já si to pamatuju“, směju se, děkuju a mizím.

První odbočka, druhá odbočka, třetí míjíme, ale nevadí. Přes tramvajové koleje, trošku na prasáka se otáčíme. Ale tady se to dá, tohle je Rusko. Kličkujeme hustou dopravou ve špičce pomalu k našemu cíli, až dojíždíme před dílnu. Ta to není, ale kluk nás vede do vedlejších vrat, kde už nám potvrzují správnost hledaného místa. No prosím, pak že to bez navigace nejde.
Rychlá dohoda na ceně, rozborka a už nám kluci svařují prasklé rameno. Rychlá montáž zpátky, srovnání posunuté zahrádky, řádné utažení všech šroubů a můžeme valit. Valíme směr jih.

Stavíme těsně před setměním na jednom parkovišti, kde stojí jen obchůdky, hospůdky a podobná další zařízení slouží jako osvěžovny pro cestou znavené šoféry.
Dopřáváme si v jednou z těchto zařízení prima večeři a večer završujeme otevřením lahve vína z dárkové tašky od Jaroslava. Dobrej model. Děkujeme!

13.8.2016

Ve stejném podniku kde jsme včera večeřeli si dopřáváme snídani. S plnými pupky, za počasí které konečně za něco stojí, vyrážíme k mongolským hranicím.
Cesta přes zelené kopce a lesy, klikatící se krajinou a s minimálním provozem utíká rychle.

Před posledním městem nás staví ruští pohraničníci. To je první kontrola tady v Rusku. Kluci chtějí vidět naše pasy. S našimi pasy v ruce, nad mapou na kapotě poslouchají výklad o naší cestě.
Jen kroutí hlavami. Vrací nám pasy, aniž by je vůbec otevřeli.

Poslední ruské tankování, nákup základních zásob a jedeme na hranice. Půl hodina čekání než se hranice po obědě otevřou a už vjíždíme do areálu.
Protože máme z Vladivostoku potvrzený karnet, jsou z nás celníci lehce zmatení. Musí přijít nadřízená paní na přepážce a nakonec sám hlavní velitel. Všichni se sice tváří, že tomu rozumí, ale jejich výrazy tvrdí spíš opak.
Během dvou hodin čekání sledujeme mumraj a nesystém na dvoře, pomáháme s překladem v jednání třem američanům co jedou Mongol Rallye a na tajno vylepujeme naší samolepku na jednu z přepážek.
Vyrážím otravovat velitele, který mi tvrdí, že nejde systém a proto to tak dlouho trvá. Zajímavé je, že hned za deset minut už systém běhá a on už je na přepážce a pečlivě si kopíruje všechny moje dokumenty. Pozoruju jeho hodinovou činnost a uvažuji nad smyslem celního dokumentu, který všichni chtějí, ale skoro nikdo jej neumí použít. Legrace, votrava, vyhozený prachy.
Konečně hotovo, můžeme jít. Fronta aut přes celý dvůr a tempo nula. Naštěstí velitel, vědom si našeho zdržení, nám zajišťuje předjetí celé kolony.
Jenže legrace nekončí. Pasová kontrola v mém případě probíhá rychle. Jenže Kačce v Austrálii ruské vízum nalepili vzhůru nohama a teď ho tady čtečka nedokáže celé přečíst.
Telefon nadřízenému, dalších sto padesát pokusů a drsné lámání pasu aby čtečka dostala šanci. Celá kolona, kterou jsme předběhli nás teď miluje. Všichni musí čekat.
Po víc jak půl hodině a dalších několika pokusech se daří a my oficiálně opouštíme Rusko.

 

 

Chvilku jsme váhali, jeli Bajkal opravdu tak výjimečný. Je! Je to nejen nejhlubší jezero na světě, ale je to jedinečné a opravdu krásné místo. Těžko tu popisovat všechny jeho krásy, koneckonců, jsme je všechny ani nezažili. Nicméně můžeme se připojit k tvrzení, že je Bajkal výjimečný a jedinečný, stejně jako Omul, na šiškách uzená ryba, vyskytující se právě jenom v jezeře Bajkal.
Bajkal je tak dalším místem, kam chceme zcela určitě přijet ještě jednou.

A že to není hodnocení země? Ale je. Bajkal je totiž pro Rusko stejný symbol jako Lenin a nebo Kreml.

 

Rusko
Rusko
Rusko
Rusko
Rusko
Rusko - Bajkal
Rusko - Bajkal
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko - Bajkal - Svjatý nos
Rusko
Rusko
Rusko
Rusko
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal - ostrov Olchon
Rusko - Bajkal
Rusko - Bajkal
Rusko
Rusko - Irkutsk
Rusko
Rusko - Ulan Ude
Rusko - Ulan Ude
Rusko
Rusko
Rusko
Rusko - Kjachta
Rusko - Kjachta
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit