Rusko 01 - Voloďa a jeho vostok, první kilometry obřím Ruskem

 

23.7.2016

Mezipřistáváme v Soulu. Po transportu vláčkem do jiného terminálu si na dvě hodinky děláme ložnici z letištních sedaček. Ranní čilý ruch nás však spát nenechává a tak se klidíme.
O pár uliček dál, nad jedním eskalátorem, nacházíme úžasné místo s luxusními lavicemi, přesně pro naše účely. Dáváme si relax a snažíme se dospávat.

O trošku více odpočatí nasedáme na letadlo, které nás během dvou hodin přepravuje do Vladivostoku. Neveliké letiště, kde nás od schůdků odváží před halu autobus.
Chvilka vyčkávání ve frontě na pasovou kontrolu a s naším překvapením bez jakýchkoli dotazů a komplikací vpuštění do země. No snad to takhle hladce půjde i s OKI.
Vyzvedáváme krosnu a už se hrneme do příletové haly, kde proti nám stojí vysoký hubený sympaťák s cedulkou na níž je moje jméno. Menší usměvavá blondýnka po jeho boku, mi od první chvíle připomíná jednu z mých tet.
„Ahoj já jsem Vladimír“, zdraví mě sympaťák a pevným stiskem ruky mě vítá ve své zemi. Rovnou se dozvídáme, že je hlavním šéfem zdejší filiálky firmy, jenž nás vykládala. No panečku, proto jsem viděl jeho jméno v kopii každého emailu.
„A ty budeš Ksenye?“ směřuji svůj pohled na blondýnku.
„Ne já jsme Táňa, jeho manželka. Ksenye je kolegyně, ale dneska má volno“, dostává se mi vysvětlení.

Kačka dostává hned úvodem tradiční bonboniéru a už si nás vedou k autu a vyrážíme do města. Dostává se nám nabídky, abychom do pondělí přečkali u nich. Sprcha, tradiční kuchyně, to se nedá odmítnout. Mile překvapeni nabídkou, přijímáme bez dlouhého rozmýšlení.
Vladimír nám ještě pomáhá s pořízením ruské sim karty, Táňu vykládáme doma aby nachystala boršč k večeři a my míříme tmou, uplakaným Vladivostokem za naší oranžádou.

Nenápadná, dalo by se říct nehezká garáž, která ve svých útrobách ukrývá několik vozidel. V koutě, pod blikající lampou je ale to nejdůležitější.
Naše kroky i dech se zrychlují, z obálky s dokumenty tahám klíče a už ji hladím po předním blatníku. Je tu, na první pohled celá. Odemykám, jen letmo přejíždím pohledem po rozházených věcech na zadních sedadlech a vrhám se na zprovoznění.
Nejde otevřít kapotu. Hned je mi jasné co se stalo. Nějaký pometlo si nevšimlo páčky sloužící k otevření, prostě vzalo za masku a zabralo. Páčku ohnulo a ta teď nechce vyskočit. Pomáhám si klíčem, otvírám kapotu a pohledem kontroluji stádo našich koní. Baterie už je zapojená, vše v pořádku. Sedám do OKI, otáčím klíčkem a startuji. Poprvé v Rusku, naposledy po oceánském odloučení. Motor si přede a my s Kačkou záříme jak měsíčci na hnoji.
Popojíždím, letmo kontrolujeme rozházené věci v autě a také vyvrácený tlumič u pátých dveří. Někdo to tam naházel a silou zavřel. Grrrr! Ach jo! Proč se lidi k věcem druhých chovaj jak dobytci.
Ale všechno jde stranou. Máme ji! Máme naší oranžádu a show může pokračovat. Taky že bude a BUDE TO JÍZDA!

První tankování a v závěsu za Vladimírem míříme před jeho dům. Zase se loučíme s OKI a jdeme si vychutnat ruskou pohostinnost a výborný, nefalšovaný ruský boršč. Žrádlo!
Po dvou týdnech si dávám pivo a trávíme s Vladimírem a Táňou nádherný večer plný vyprávění a legrace. Teplá sprcha a pohodlný gauč v obýváku taky určitě stojí za zmínku.

24.7.2016

Vyspaní dorůžova a ihned nasyceni. Co víc si může jeden a nebo dva na dlouhé cestě kolem zeměkoule přát.
Vladimír na neděli vymyslel malý výlet, ukázku a představení města. Nebráníme se a vyrážíme na vyhlídku nad město s výhledem na hlavní dominantu, most po vzoru toho Istanbulského. Následuje návštěva Ruského ostrova a prohlídka centra města.

Ačkoliv je oběd o chvilku později, neznamená to, že je o to chudší. Naopak. Naši hostitelé nám dopřávají opravdové hody a kromě všem možných dobrot se podává čerstvý, ale opravdu obří krab.

Odpoledne věnujeme přerovnání auta a jeho přípravě na cestu. Také dotáčíme ruskou zdravici a nahráváme australské video pro vás, naše fanoušky.
Odpoledne a večer trávíme společně u hromady jídla a zábavy nad rusko českými překlady. Když už si nevíme rady, přichází ke slovu moderní technologie a překlady od pana Gůgla. No fůra legrace, to tu nejde popisovat.

25.7.2016

Další výborná a vydatná snídaně. Táňa nás pěkně rozmazluje.
Vyrážíme v závěsu za Vladimírem do kanceláře, dořešit dokumenty a hlavně zaplatit za vykládku.

„Ahoj, já jsem Ksenye“, zubí se na nás a ruku nám podává mladá a pohledná slečna, jejíž chichot, který jsem do teď znal jen z telefonátů, okamžitě poznávám.
Začíná papírování a hlavně sčítání ceny. Vladimír, jakoby nebyl šéfem zdejší firmy, určuje jednotný kurz pro přepočet v náš prospěch a navíc se celá suma zaokrouhluje k pro nás lepšímu.
Sázím ruské tisícovky, které jsem na dvakrát vybral ve vedlejší budově z bankomatu, před Vladimíra na stůl a vyplácím v hotovosti za služby spojené s vykládkou OKI.
Krátce vyprávíme o naší cestě celé kanceláři a lehce narušujeme pracovní morálku pondělního rána. To ale nikdo neřeší. Společné focení a už s Vladimírem uháníme do města, pokusit se sehnat mapu Ruska.
Může se to zdát jako snadná záležitost, ale ve Vladivostoku seženete dřív mapu Evropy, než Ruska. Je to srandovní, ale je to tak.
Již jen krátké rozloučení s Vladimírem a Táňou a naše cesty se rozcházejí.
Táňa se jde věnovat svému byznysu, Vladimír odjíždí do kanceláře nastolit po naší návštěvě pořádek a my vyrážíme na vyhlídku nad městem. Poprvé s OKI, ukázat ji zdejší panoramata.
Následuje ještě jedna, několika hodinová prohlídka a procházka městem, focení a užívání si toho zvláštního pocitu. Takové to, jako kdyby něco skončilo. Skončilo? Ale jo, je to ten pocit po vyhrané bitvě. Máme auto, máme cíl a před námi již není žádná překážka v podobě přepravy přes moře či oceán.
Je to pocit svobody, možnost volného pohybu a tak vyrážíme z města a jedeme vpřed, zpátky ni krok!

Krátká zastávka v jednom z obchoďáků u silnice, nákup ruského šampaňského a kaviáru na dnešní malou oslavu.
Kousek za městem, když už jsou kolem jen lesy a jedna malá pumpa, zajíždíme k lesu a rozbíjíme náš první ruský tábor. Šáňo je pitné, kaviár jedinečný. A k tomu ten pocit. Doprdele, to je paráda!

26.7.2016

Spalo se nádherně! Sice není ráno zrovna teplo, ale malá rozcvička nás zahřívá.
Cesta po nové silnici utíká rychle a protože venku poprchává, jedeme více méně v kuse. Okolní krajinu si prohlížíme jen skrze okénka naší oranžády a uháníme vpřed.

Samozřejmě, že naším plánem není finální část jen tak projet. Pořád máme nějaké cíle, chceme něco vidět, zažít, ochutnat a občas provést nějakou tu lumpárnu. To by jsme ani nebyli my.
Jako první jsme si vymysleli, že chceme vidět čínské hranice, když už nám nevyšlo v Číně mezipřistání.
Víme moc dobře, že je zde hlídané hraniční pásmo, ale já si prostě nějak usmyslel, že na Čínu vystrčím holej zadek. Náš cíl je tedy jasný, odbočujeme a míříme k městečku Markovo, které je nejbližším hraničním městem na naší cestě.

Průjezd prvním opravdu ruským městem „in natura“ je pohled spíše děsivý. Staré paneláky, děravé silnice, železniční přejezd, kde v lepším případě necháte jen jedno kolo. Vše umocňuje lehký deštík a stavby připomínající socialistickou éru.
Projíždíme městem a vyjíždíme na cestu k Markovu. První cedule, upozorňující na přítomnost hraničního pásma nás spíš dráždí, než varuje.
Předjíždíme řadu stojících kamionů, poslední ceduli s varováním, že jsme již v hraničním pásmu a konec kolony, před níž je zavřená závora.
Stavím, vylejzám z auta a mířím k závoře. „Jak ti dám znamení, budeš fotit“, dávám Kačce pokyn, aby připravila foťák.
Jdu k závoře a očima přejíždím po okolí. Pohled, ze kterého trošku zamrazí. Zhruba tři až čtyři metry vysoký plot z ostnatého drátu a za ním asi šesti metrové oraniště, znemožňující běh, či průjezd.
Za tím vším hradba z hustého křoví a hlavně buňka s ostrahou. Ta už mi jde k závoře naproti.
Dva vojáci, palce za opasky, které je v pase přeřezávají a dělají jim ještě větší ramena. Na opascích kvéry a jeden má pro jistotu na rameni samopal.
„Zdrástvujtě druzja!“ zdravím je nahlas a s úsměvem.
„Zdrástvujtě“, odpovídají suše a spíš se nesmějí.
„Můžeme jet do Markova?“ zkouším zjistit zdali se dostaneme blíž k čínské hranici.
„Máte propustku a nebo čínské vízum?“
Kroutím hlavou, že ne.
„Pokud ne, tak nemůžete pokračovat. Vjezd do města je pouze na speciální propustky, které vydávají ve městě“, vysvětluje mi ten větší z nich a začíná pohledem zkoumat mě i auto.
„A odkud jste k nám přijel?“ začíná se vyptávat.
Stručně mu popisuju, že jedeme dva roky kole světa s naším autem a že jsem chtěl vidět čínské hranice a ukázat na Čínu prostředníček.
Nejdřív mi pogratulují k takové cestě a obdivně pokývají hlavou nad naší OKI. Mému prostředníčku, který přesto symbolicky míří přes závoru k Číně se smějí.
„Chápeme, ale bohužel to bez propustky nejde. Omlouváme se“, smějí se dál mému hovězímu nápadu a vyptávají se na další detaily naší cesty. Minutku si s nimi povídám a už nepůsobí tak přísně jako na začátku. Na otázku focení dostávám samozřejmě zápornou odpověď a rozhoduji se ji respektovat. Podáváme si přes závoru ruce a loučíme se.
Vracím se do auta, kluci ještě mávají Kačce a řidič prvního kamionu na mě jen nevěřícně civí. Dochází mi, že vůbec netuší o čem jsme se bavili a jen viděl jak na kluky ukazuju „fakáče“. To je legrace.
Ještě jednou klukům máváme, otáčíme se a stavíme až u cedule oznamující hraniční pásmo.
Rychlá fotka a s pocitem, že jsme se dostali až sem, pět kilometrů od Číny, nám dnes tak nějak stačí.
Ten pohled na ty ostnatý dráty a to všechno kolem, otvírá v našem autě zajímavou diskuzi. Vždyť to sakra není tak dávno, kdy okolo našich hranic bylo něco podobného. Národe, národe, rychle zapomínáme!

Valíme si to dál ruskými dálkami až přijíždíme do Chabarovsku. Přivítání městem žádný zázrak. Hustá doprava, ošklivá stará zástavba, žádné značení.
Naštěstí to vynahrazuje centrum s Vladimírem Iljičem a o kus dál nádherný pravoslavný chrám, před kterým dnes budeme nocovat.
Ještě před zalehnutím nám dělají společnost zdejší mladíci, kteří si na svých telefonech našli náš web a strašně je zaujala naše cesta. Focení, vyprávění a prý jsme „krutí“ což u zdejších znamená obdiv.

27.7.2016

Počasí oproti tomu včerejšímu skoro žádná změna. Vlastně jo, neprší. Vyrážíme na obhlídku města.
Chrám u kterého jsme nocovali je nádherný. Jak z pohádky.

Prohlídka nábřeží, hlavní třídy a dalšího chrámu, před nímž se táhne dlouhá fronta. Dozvídáme se, že byl na pár dní přivezen svatý obraz a tak si jej všichni věřící přišli pohladit a políbit.
Zajímavá atmosféra, spousta květin a všude davy lidí.
Ještě rychlá prohlídka náměstí, rychlé se připojení ve zdejší knihovně, odeslání pohledů z obrovské a hranaté budovy pošty.
Vyrážíme z města a naše trasa se začíná stáčet na západ.

Jedeme, jedeme a až k večeru sjíždíme do jedné dědiny kousek od cesty koupit něco k večeři. Všude se s námi lidi baví, všude je hned poznat, že nejsme zdejší.
Někteří nás jen zdraví, někteří se zajímají o auto, někteří si řeknou o peníze. S těmi se samozřejmě moc nevybavujeme.
Vyrážíme zpět na hlavní a jak jen to jde, odbočujeme do lesa, na malý plácek, kde se dřív asi otáčely stavební stroje. Díky tomu tady zůstal malý kousek asfaltu, přesně pro naší OKI.

28.7.2016

Ráno je sychravé, ale silnice prázdné. Jedeme místy hustou mlhou, místy nás rozehřívá slunce svit. Za každým kopečkem je jiné počasí. Občas se mění i silnice. Jednou je to krásná a rovná cesta, jindy to skáče jak na horské dráze a aby to bylo kompletní, objevují se i děravé úseky.

Naším dnešním cílem je město Blagovešensk, místo které nám doporučil Vladimír a kdy by mělo být možné vidět přes řeku do Číny.
Nemáme GPS a tak se nám úspěšně daří přejet odbočku, což zjišťujeme na jedné z pump, kde se na ni ptáme. Ujímá se nás mladík v bundokošili a v jeho závěsu se dostáváme na správnou cestu.
Jako dík dostává rybičku a my si to valíme slunečným počasím, rovnou rovinou, rovnou za nosem, až do města.
Na první čerpací stanici si necháváme nakreslit plánek kudy se dostaneme k místu po kterém toužíme a už si to uháníme na pohled docela pěkným městem.
Ještě jedno dotázání se policistů, co ve své Ladě vedle nás stojí na červenou a už je před námi odbočka vpravo a po tři sta metrech závora.
Tahle není tak strašidelná. Je úplně normální, červenobílá z lehkých slitin a strážce brány není ozbrojen.
„Tam s autem už nesmíte, tak je terminál“, informuje nás uniformovaný pán a ukazuje na parkoviště před jeho strážnicí.
Parkujeme a po svých procházíme až do terminálu, ze kterého jezdí lodě na druhý, čínský břeh. Teď nás od Číny dělí už jen řeka. Pár set metrů. OKI to má jen o dvě stě metrů dál.
Fotíme tenhle zvláštní hraniční přechod, když na nás promlouvá jiný uniformovaný pán, co jde zrovna kolem.
„Tady se nesmí fotit“. Je mi to asi tak nějak jasný, ale stejně na obranu pokládám protiotázku, „a proč?“ Jeho odpověď jsem nečekal. „No tak foťte“, a pokračuje dál.
Nic se neděje, nikdo nás již nenapomíná a jestli čekáte komplikace, nečekejte. Ještě si děláme fotku i s OKI vedle budky se závorou a samozřejmě tam trošku uličnicky lepíme samolepku na sloup.
Taxikáři, co nás pozorují se tomu všemu smějí a stejně rošťácky a souhlasně pokyvují hlavami.

Jeden z nich nám dává tip na nábřeží v centru města, kde je vidět přes řeku. Děkujeme, za odměnu dostává jednu samolepku a vyrážíme na doporučené místo.
A měl pravdu, kluk jeden kolenatá. Nádherné, v ruském stylu obrovské nábřeží, podél hraniční řeky za níž je ta proklínaná „Kitaj“. Že nevíte co to je? No všude na světě je to Čína, jen v Rusku je to Kitaj.
Pozorujeme vodu v řece, pozorujeme paneláky za řekou, stejně jako obrovské ruské kolo, v čínském zábavním parku. Už nemám potřebu na ně vystrkovat zadek, ani se mi nechce demonstrativně aspoň zvednout prostředníček. Jen tu stojíme a koukáme. To samozřejmě neznamená, že mám najednou Čínu rád. Jen jim dneska neukážu svůj bílej zadek.

Procházka centrem města, pozorování děcek jak se koupou v městské fontáně a pomalu vyjíždíme z města. Cestou ještě stavíme v jednom městečku koupit něco k večeři a když se vracíme k autu, ptá se mě bohatýr z vedlejšího auta, „odkud jste mládežníci?“
„Jsme z Čech. Jedeme s autem kolem světa“.
„No sakra, to je síla. Můžu se s vámi vyfotit?“, podává manželce telefon a ta nás zvěčňuje před OKI.
„Vydržte, něco vám dám“, leze rychle do auta a daruje nám svůj růženec. Žádný suvenýr, jeho a jím používaný růženec.
„To máte pro štěstí, ať vás bůh na cestách ochraňuje a v pořádku dojedete domů. Jste dobrý“, podává mi pravici aby ji svým stiskem rozdrtil a loučí se s námi stejně rychle jako se s námi seznámil.

Popojíždíme ještě pár desítek kilometrů a na dnešek stavíme na štěrkovém plácku poblíž jednoho motorestu, nebo jak to divně vypadající místo pojmenovat.
Dopřáváme si malou večeři a hodnotíme dnešní den. Venku se pomalu ochlazuje a tak si na noc bereme radši naše český ponožky.

29.7.2016

Ráno. Lehce mrholí a po silnici se válí mlha. Jedeme vpřed prázdnou silnicí. Není kde stavět. Všude kolem nás jsou jen lesy, louky a občas to naruší most přes řeku.
Výhled na přírodu kolem je krásný a uklidňující. S mizející mlhou přibývá slunečního svitu a vše dostává ještě lepší a veselejší barvy.

Občas stavíme v městečkách podél silnice a kocháme se pohledem na krásné dřevěnky a kouzelné bábušky v šátcích. O poznání méně veselý pohled je na socialistické, zchátralé paneláky, děravé cesty a rezavé žigulíky. Stačí odbočit pár kilometrů z hlavní cesty a jsme rázem v jiném Rusku, které nemusí být vždy tak pěkné a veselé. Přesně tomuhle se říká, že se zastavil čas.
Naštěstí děti všude na světě jsou krásně spontánní. Ty ruské nevyjímaje a tak když na nás pár capartů vedle cesty začne mávat, stavíme. Slušně nás zdraví a zvědavě si prohlíží naší oranžádu. Kačka pohotově tahá krtečky a já foťák.
Škoda že nestíhám natočit, jak krásně a spontánně nám za dárky děkují. Na rozloučenou mávají zase a tak jim pro radost ještě troubíme a pokračujeme dál.

Jedeme, jedeme, cesta utíká rychle a příroda kolem nás je nádherná. Nebe je čisté a tak stavíme poblíž jednoho starého lomu a z křesílek pozorujeme jak se slunce chystá za hradbou stromů na kutě.

30.7.2016

Snídaně na pohodu, sušení spacáku na kapotě v paprscích rozpalujícího se slunce.
Dostatečně odpočatí a s plnými pupky pokračujeme v jízdě až do po dlouhé době velkého města na cestě, do Čity.

Přijíždíme na hlavní náměstí, kde si nás se zájmem prohlížejí z hlídkujícího gazíku zdejší četníci. Jdeme se jich tedy rovnou zeptat na zajímavosti v jejich rajónu.
Dříve než informace o památkách se dozvídáme, že je město nebezpečné a že nemáme nechávat auto bez dozoru. Můj návrh aby nám ho tedy pohlídali, než si projdeme centrum nejdřív odkývou a během další minuty pro jistotu odjíždí. Zajímavé řešení.
Necítíme se nějak nebezpečně, nikdo si nás ani auta nevšímá a tak přemýšlíme zdali to měl být vtip nebo opravdové upozornění.
Tak či tak si děláme kolečko po hlavním náměstí s velkým Vladimírem, projíždíme si hlavní třídu k památníku a pouti a následně směřujeme k nádraží, kde má být vyhlášený kostelík.
A taky že je. Je nádherný a do dálky se blýská.
„To je fešák co“, rozplývám se nad jeho krásou. Kačka jen pokyvuje a vystrkuje hlavu z okénka aby viděla až na jeho špičky.
Stavíme hned u vchodu a pořizujeme první fotky, když k nám přichází nějaký mladík.
„Vy jste fakt přijeli až z Čech?“ ptá se dobrou angličtinou a žasne nad naším autem.
„No přijeli, ale ne na přímo. Vzali jsme to tak trošku obklikou“, ukazujeme mu mapu na naší kapotě.
Klučina jen kroutí hlavou a několikrát prstem obtahuje naší trasu.
Dozvídáme se, že je z Kazachstánu a je tady také jako turista. Darujeme mu jako dárek českou rybičku a aby nám prý nebyl dlužen, šmátrá po kapsách, aby nám dal také něco na památku.
A nachází. Dostává jeho kartu na MHD, kterou asi nikdy nevyužijeme, ale oceňujeme, že je to rozhodně výjimečná památka na naše setkání.

Jdeme do kostelíku podívat se a pokochat jeho krásou i zevnitř. Je nádherný a plný lidí, neb se právě koná nějaká mše. Hodnostář a jeho pomocníci prochází mezi věřícími s kadidlem a my se zájmem pozorujeme celý obřad. Ani jeden z nás není věřící, ale tahle ceremonie se nám rozhodně líbí, stejně tak jako následné svatozpěvy.

Pomalu už míříme z města, ve snaze najít nějaký obchod kde bychom dokoupili zásoby. Na několika semaforech vedle nás staví to samé auto a asi na šestém se stahují okénka. Mladá slečna na zadní sedačce ukazuje naše webovky na mobilu a roztomilou angličtinou křičí „bjůtifl!“
Na tom sedmém Kačka vybíhá a podává slečně naší samolepku. Stejně roztomilou angličtinou křičí „senkjů" a my už se loučíme neb padá zelená a my odbočujeme.

Jedeme z města a už se stmívá. Silnice je rozkopaná a chvilkami se mění na staveniště. Již po tmě odbočujeme do obrovského dvora k ruskému motorestu, kde si nacházíme v rohu útočiště na dnešní noc.
Restaurace pořád svítí a tak jdeme využít jejich záchody. Krátce zkoumáme zdejší nabídku, když se naše oči zastavují na točeném pivě. „Žatecký Gus“, na nás přímo řve z nápojového lístku.
„Vy máte opravdu točené české pivo“, ptám se trošku nedůvěřivě statné slečny za barem.
„Da“, kývá hlavou na souhlas a šklebí se, jako že čemu se divím.
Krátký pohled na Kačku. Není třeba slov. Rovnou objednávám dvě.

31.7.2016

Možnosti využít v motorestu záchody se nebráníme. Při té příležitosti kontrolujeme snídaňové menu a protože je pro nás kurz výhodný, dopřáváme si každý svá vlastní míchaná vajíčka a kávu.
Obsluhuje nás Elena, ta stejná slečna, která tu byla včera večer. Je zvědavá a vyptává se na naší cestu. Protože je hrozně milá, běžím do auta pro samolepky. Jedna je přímo pro ní a druhou vylepuji u vstupních dveří.
Elena se vyptává na Česko a tak ji vyprávíme o naší, v porovnání s Ruskem, malé zemičce.
„Nemáš nějaké české peníze? Nikdy jsem je neviděla, jen ze zvědavosti“, ptá se Elena.
Hrabu v peněžence a nacházím dvoukorunu a dvoustovku. Ani jsem nevěděl, že tam mám nějaké papírové. Sám si je chvilku prohlížím. My vám máme tak krásný peníze, už jsem to skoro zapomněl.
Elena si prohlíží naše peníze se zájmem a vyptává se na přepočet. Narychlo počítám z hlavy a dvoukorunu ji daruji na památku.
„Je to nejde, to já ti musím dát nějaký náš rubl, je překvapená, ale odmítám a jsem potěšen, že ji dělá česká dvoukoruna takovou radost. Ještě si Elenu fotíme a loučíme se. Jedeme zas o dům dál.

Již chvilku jedeme, když nás napadá odbočit do jednoho z městeček podél cesty a podívat se po něčem k svačině. Akorát vylejzáme z jednoho mini krámků s mini nabídkou, když u nás brzdí pomalovaná Toyota.
„No nekecej“, ozývá se rusky z okénka Toyoty. „Vy jedete s tímhle autem přes Rusko?“ ptá se smějící a z Toyoty vylejzající borec. Souhlasně přikyvujeme hlavami.
„No to jste odvážní. Vždyť to vaše auto je hrozně nízké. Kde všude jste už byli a kam míříte“, prohlíží si naše auto a zasypává nás dávkou otázek.
„Pojď se podívat na naší mapu“, vedeme ho ke kapotě.
„No doprdele. Já myslel že jste odvážní, protože jste až sem přijeli z Čech, ale vy jste mega blázni“, řehtá se, kroutí hlavou a prstem čmárá po kapotě.
Chvilku si povídáme a zjišťujeme, že taky spadá do naší kategorie, jen jezdí po Rusku a Mongolsku. Krátce nám vypráví o svých posledních zkušenostech a kromě jiného, že Mongolsko nemáme šanci přejet, protože jsou tam hluboké řeky. Dostáváme od něj ještě pár tipů, co navštívit cestou a pak se společně fotíme, loučíme a jedeme každý svou cestou.

Právě na jeho doporučení stavíme ve městě Petrovs Zabajkalskyj. Bývalé průmyslové město, kde z dob slávy zůstal jen věčný Lenin, pár paneláků, povzbudivé sovětské nápisy a několik pomníků sovětským hrdinům. Město spíš takové nijaké, spíš smutné, kde si nás jeho obyvatelé ze svých panelákových balkónů prohlíží dalekohledem, když stavíme na focení.
Podstatně zajímavější pro nás je však jeho stará část, kde jsou krásné roubenky. Zajíždíme mezi ně a dáváme se do řeči s pár domorodci. Je to legrace poslouchat, jak oni vzhlížejí k lidem bydlících v panelácích na kopci. To je prý nějaké bydlení. Naše tvrzení, že ty jejich domky jsou to krásné bydlení a že nám se líbí víc, nějak nechápou.

Vyjíždíme z města a uháníme směr západ. Stavíme v jednom lesíku a využíváme odpoledního slunce k rychlé sprše z kanystru, dokud je voda ještě příjemně teplá.
Frčíme dál, když na jednom z parkovišť vidíme kamion s českým nápisem na plachtě. Rychle brzdím a sjíždíme k němu. To snad není možný, že by takhle daleko byl český kamion.
Samozřejmě, že to možné není. Je to ruský řidič, který si v Čechách koupil starý návěs a jen si neláme hlavu s českým nápisem na plachtě. Ale přesto mu darujeme rybičku a jeho kolegovi taktéž, neb samotný český nápis nám udělal obrovskou radost.

Den se blíží ke svému závěru. My už máme prázdný pupky a tak stavíme u jednoho z motorestů, abychom si koupili něco k večeři. Hospůdka, která je moderní už pár desítek let. Na stropě zrcadlová koule, která dává znát, že to tu o víkend opravdu žije, umělý kytky, děravý ubrusy a další odpudivá výzdoba. Chvilku váháme zda setrvat a nebo být radši o hladu. Zkusíme to.
Dovolujeme si obtěžovat obsluhu a objednáváme si tak trochu na slepo, já chci guláš a Kačka kotletu.
O chvíli později už se k nám řítí kuchtička v zástěře s dvěma mini talířky, která má buď zakázáno se smát a nebo je zakletá. Jestli je zakletá, asi už se nikdy neusměje. To by musel být hodně odvážný princ.
Koukáme na své talířky a začínají nám cukat koutky. Kotleta je tady karbanátek a guláš jsou rádoby kostky masa zalité omastkem. To vše krásně doplňuje rádio, ze kterého se linou tóny písničky od Modern Talking.
„Ty krávo! A to si u nás pořád myslíme, že je restauratérství na špatný úrovni“, šklebím se na Kačku a beru do ruky vidličku.
I přes to všechno, musíme uznat, že to je bašta. Ale to prostředí, to je nářez, to se fakt musí zažít.

Ve vedlejším krámku si narychlo kupujeme oříšky a pet láhev s pivem a vyrážíme dál. O pár kilometrů odbočujeme do pole a vyjíždíme tři kilometry do kopce, kde uprostřed toho pole stavíme a rozbíjíme náš dnešní tábor. Krásný výhled, prima venkovní teplota, prima teplota piva a tak si tu sedíme v našich křesílkách a čučíme do dálky. Je to pohodička, je to paráda.
„Život se musí užít, ne přežít!“

1.8.2016

Stejně jako byla krásná večerní pohoda, je nádherná i dnešní snídaně. Opět si vegetíme a s výhledem do dálky užíváme ovesnou kaši co Kačka ukuchtila.
Nakocháni, nasnídáni, vyrážíme prašnou cestou pomalu dolů k silnici a vyrážíme do Ulan Ude.

Už pomalu vjíždíme do města, doprava houstne a jak je v Rusku zvykem, silnice se horší. Díry, do ztracena se klikatící lajny, pruhy se sbíhající v jeden a v zápětí rozdělující na tři. Absence značení už nás nechává v klidu, neb na tu se tu příliš nehraje.
Přejíždíme železniční přejezd, který spíše působí a také tak trochu funguje, jako proti tanková zábrana. Jeho přejetí si žádá odvahu a štěstí netrefit se do toho nejhoršího místa.
Daří se a úspěšně překonáváme tuhle technickou pasáž, když nám do cesty vbíhá chrabrý ruský policista a pruhovanou hůlkou nám dává pokyn k zastavení.
První policejní kontrola v Rusku. Začínáme se těšit. O překročení rychlosti nemůže být řeč ani náhodou a tak čekáme zdali nás bude kontrolovat a nebo je to jen zvědavost.
„Odkud jste?“ ptá se obrovskej policajt a v ruce houpá pruhovaným pendrekem.
„Jsme z Čech“, odpovídám stručně.
„Hmm z Čech. Tak si prosím rozsviťte světla pane řidiči. U nás je to teď povinnost“, ukazuje mi na ovladač světel a já ke svému vlastnímu úžasu zjišťuji, že jsem při poslední zastávce nerozsvítil. Já, který automaticky svítil přes den, už pár let před tím, než to u nás nařídil zákon.
Děkuju za upozornění, rozsvěcím a rovnou jej zpovídám z cesty do centra města. Policajt ochotně radí nejlepší směr, přeje šťastnou cestu a jde se věnovat dalším.

Dle pokynů příslušníka přijíždíme do centra města kde se doprava hustí ve dvou pruzích do čtyřech až pěti. No zkrátka ukázka efektivity, jak vytěžit z prostoru maximum. I přes tuhle skutečnost to docela odsejpá. Absence ukazatelů, odbočení vpravo. Jak nás to mohlo napadnout, když tady se směřovalo vždy spíše doleva. Hodná slečna, která nám vysvětluje cestu a tvrdí, že hlavní atrakci města, největší hlavu Vladimíra Iljiče, určitě nemineme.
A má pravdu. Jestli má Láďa velkou hlavu jak zpívá Kabát, tak Vláďa to je vážně palice.
Překvapivě hned na poprvé nacházíme místo na parkování a jdeme si tu velkou hlavu prohlédnout z blízka. Není veliká, je obří. Pár fotek, chvilka rozhánění holubů a ochutnávka kvasu.
Místo našeho parkování vyhodnocujeme jako velice vhodné a tak dále couráme po městě po svých. Jen ať si taky botasky užijí trochu z ruských chodníků.
Pěší zóna, ruská zmrzlina, návštěva pravoslavného kostelíku, stejně jako výhled od tanku přes park na rušné město. Musíme uznat, že tohle město není až tak špatné. Stříkající fontány, prima počasí a všude pořádek. Na ruské poměry, ucházející.

Celí ucaprcaní, ušlapaní a vykoukaní, vyjíždíme z města. Tankujeme plnou a vyrážíme po hlavní silnici na sever. Valíme k východnímu pobřeží, slavného a tolik opěvovaného jezera Bajkal.

 

 

Přemýšlím, dumám, co napsat o Rusku. Těžko ale dělat nějaký závěr hned na začátku, když se jedná o tak velikou zemi. Zkuste si otevřít atlas světa a připomeňte si, jak veliké to Rusko vážně je.
My to udělali a pořád nad tím kroutíme hlavou.
Je fakt velké! Jo, to je to můžeme napsat hned úvodem. Je fakt velké!