Mongolsko 03 - zakopaná Plzeň, průjezd jižní cestou a nádherné pohoří Altaj

mn
31. srpna 2016

 

24.8.2016

Je ráno, ale tma jak v pytli. Sice už neprší, ale obloha je totálně zatažená a fouká nepříjemný a studený vítr. Fakt žádná sláva. Vylézt z vyhřátého spacáku a skládat v tom větru auto už vůbec ne.

Naštěstí máme dobrou motivaci. Složeno je rychle a popojíždíme o pár kilometrů dál, kde stavíme u kilometrovníku 64/367. Normální, naprosto nezajímavý patník s čísly kilometrů v obou směrech.
Kluci z „Lada svetom" co tu před pár týdny profrčeli se svou Ladou, nám tady nechali ukrytý poklad.
Přecházíme podle popisku silnici kolmo a hledáme placatý kámen. Je tu jediný a je snadné ho najít.
„Snad pod ním nebude nasráno“, dělám si legrácku a trošku obavy, neb kluci jsou taky samá legrácka.
Pod kamenem, čerstvě ušlapaná hlína a tak se ke slovu dostává naše lopata. Kačka čeká s foťákem a já hrabu. Párkrát hodím hlínu a už. Objevuje se modrý igelit, ve kterém by mělo být naše překvapení.
Pečlivě vyhrabávám a následně vytahuji ukrytý poklad.
Hoši děkujeme!!! Plechovka plzeňského piva a řádně vychlazená. K tomu navíc jejich knížka o předchozí cestě, pár sušenek a lemonka. Řeknete maličkost, ale my máme vánoce. Chalani díky!!!

Počasí se pořád nějak moc netváří a tak skáčeme do auta a pokračujeme v cestě na západ.
Je poledne, nám už kručí v pupcích a tak stavíme u řady barevných domků, které podél cesty slouží jako odpočívadla a občerstvovny současně.
Vybíráme jeden ze zdejších podniků, který nabízí úplně to samé co všechny ostatní a dopřáváme si tradiční vydatný oběd.
Zdejší mrňata jsou roztomilá a pořád na nás pokřikují. Největší radost mají z toho, když jim odpovídáme „bye, bye – báj, báj“ a jak papoušci to po nás opakují.

Před námi se objevují duny. Z ničeho nic, uprostřed prostoru kde by je člověk vážně nečekal. Rychle se rozhodujeme a směřujeme k nim.
„Ale nepojedeme nějak blízko? Abychom nezapadli“, strachuje se a ujišťuje Kačka.
„Neboj, fakt po tom dneska netoužím. Nejsem blbej“, ujišťuji jí a pokračuji podél duny pískovou cestou dál a dál.
Písek není příliš hluboký a navíc šíře našich pneu nám zvyšuje šance. Zajíždíme až k místu, kde se mi to líbí na focení a kde už nikdo není. Stavíme, fotíme, dopřáváme si malou sváču.
Rozjezd. Tedy pokus o něj. Ano, jak správně čekáte, OKI se nechce hnout. Trocha písku pod koly, který hrozí záhrabem.
„Hele to nic není, to je pohoda. Skoč za volant a já do tebe drcnu. To chce jen aby se auto pohnulo a tamhle je to suchý, tam zastavíš“, dávám Kačce rychlé a jasné pokyny.
Kačce se do toho sice moc nechce, nemá tyhle situace tak v oblibě, ale není zbytí. Sedá za volant, startuje, já se opírám do pátých dveří a nic. Přední kola hrabou a auto se nehýbe. Vůbec, ani o píď.
„Ty vole Kačenko! Musíš povolit ručku“, registruju červenou signalizaci zatažené ruční brzdy na palubce. Teď už je pozdě. Lopata dostává prostor, abych odházel písek, který jsme si právě nahrabali.
Pár hození, samozřejmě dvojí kontrola povolené ruční brzdy a tak jak jsme to plánovali na poprvé, Kačka se s OKI rozjíždí a staví na suchém pevném plácku.
Ještě si chvilku užíváme písku, ale už jen pohledem a stejně tak průjezd pískem zpátky. Tady se fakt nedá zapadnout. Nejsme žádný troubové přeci.

O pár dalších kilometrů dál stavíme ve městě, kupujeme něco na večer a vyrážíme za město.
Ráno chceme navštívit památník či co to tady u silnice stojí a tak zajíždíme přes silnici naproti do prostoru k horám a uprostřed toho prostoru parkujeme a bivakujeme.
Večeře není až takový zázrak jako to, čím ji zapíjíme. Plzeň je prostě Plzeň. Díky hoši!!!

25.8.2016

Ráno jako malované. Ne, ještě hezčí. Balíme a vyrážíme k onomu památníků přes silnici. Ono se řekne přes silnici, ale je to pár kilometrů. Jen tady v tom prostoru je všechno vidět a to trošku zkresluje.
Památník je to spíš zajímavý než přímo krásný, ale jako pocta koním, které mají v Mongolsku svou významnou roli se nám to celkem líbí. Dost to umocňuje krásné počasí a to že jsme tu úplně sami.

Vracíme se do města, protože naše mapa tvrdí, že jsme nejspíš přejeli bývalé hlavní město, které jsme chtěli navštívit. Jak říkal Švejk, „i mapy se mohou mýlit“. Máte li pak mapu mongolskou je tahle pravděpodobnost ještě vyšší. Rozhodujeme se v celku rychle pro návrat a menší zajížďku.
Jo, jo zase se vracíme. Je to hold daň za absenci navigace a nekvalitní mapu. Ale co to je dvě stě kilometrů v tom množství co máme za sebou a koneckonců i před sebou.
Před tím však vyrážíme na malou prohlídku města a něčeho co vypadá jako trhy. Lidi jsou skvělý, přátelští a pořád se na nás smějí. Zřejmě je na první pohled poznat, že nejsme zdejší.
To samé platí i pro OKI. Okamžitě je v obležení domorodců a tak jim rukama nohama vysvětlujeme naší cestu. Někdo se směje, někdo kroutí hlavou a jiný se s námi chce na památku vyfotit.

Cesta utíká rychle a tak jsme za pár hodin před městskou bránou Kharkhorinu. Okamžitě zajíždíme k hradbám a jdeme navštívit opravdu nádherné a zachovalé chrámy.
Pořizujeme pár prvních snímků a rozhodujeme se, nechat návštěvu celého komplexu až na ráno.

Kupujeme si pivko a vyjíždíme nad město na vyhlídku. Z jedné strany vyhlídka na město a z druhé strany na řeku, klikatící se pod kopcem. Řeka lepší, ale směrem k městu je parkoviště.
Tak sedíme a kocháme se pohledem na město, cucáme studené pivko a těšíme se na zítra, když vedle nás přijíždí další auto. Z něj vyskakují řidič, nějaká paní co nás anglicky zdraví a tři dámy v nádherných barevných kostýmech. Chvilku je pozorujeme, dáme poslední lok a protože se tady fotí jen sami se sebou je zřejmé, že to není žádná atrakce.
Jdeme za nimi a s anglicky mluvící dámou se dáváme do řeči. Všechny čtyři jsou to sestry a přijeli si sem na vyhlídku užít pěkného západu slunce. Její tři sestry se navlékly do těch nádherných šatiček prý proto, že mají nějakou rodinou událost. Jsou to princezny! A nechají se fotit. Pecka!

26.8.2016

Přijet hned po ránu má za výhodu, že je tady jen minimum lidí. Vlastně skupinka čtyř francouzů, nějaká mladá slečna co nás jednou blejskne a my. Takže nikdo.
Procházíme si celý komplex, roztáčíme všechny modlící soudky a samozřejmě si zas a znovu něco přejeme. Zdravíme se s mníšky, počasí přeje, slunce hřeje a tak si to tu vážně užíváme na maximum.

Skvělé počasí jak kdyby bylo určené jen pro chrám a jeho návštěvníky. Jen co vylejzáme ven, přichází obrovský mrak a zakrývá oblohu. Nevadí. Jedeme za zdi komplexu, objevit velkou kamennou želvu.
Najít ji není až tak složité. Zkrátka jedeme tam, kde postávají trhovci, čekající na návštěvníky.
Hned první teta u které stavíme je jak namalovaná. Krásný úsměv, červený tváře a oči tak přivřené, že to vypadá, jak když žádné nemá. Je s ní legrace, umí počítat anglicky a má pár opravdu pěkných prkotin. Nakonec si od ní kupujeme malé rolničky pro štěstí. Sice to není zvonek, ale jak to cinká, mám z toho prostě radost.
Konečně se také dostává k želvě a tak si stejně jako s tetou děláme i s želvou společné foto.

Vyrážíme kousek nad město, kde se nachází druhá želva, ale také kamenný penis, směřující do rozkošného údolí. Asi tak bych tohle místo popsal. Prý je mystické. Nám přijde jen zajímavé na fotku a ten nápad se nám prostě líbí.
Želva číslo dva je nahoře na kopci. Cesta na kopec je tak trošku mongolská. To znamená, žádná. Jedeme vzhůru po vyježděných kolejích v louce a doufáme, že krávy co se tu rozhodly trávit snídani budou mít pochopení a nebo aspoň disciplínu.

Vracíme se zpátky, zase těch dvě stě kilometrů a rozhodně nelitujeme toho, že jsme se vrátili.
Nechce se nám dnes už nikam daleko pokračovat a tak stavíme na stejném místě jako dva večery před tím. Přes silnici od památníků koní, pár kilometrů od silnice s výhledem do prostoru, uprostřed kterého se sami nacházíme.

27.8.2016

Zase ráno jako malované. Až nám z toho trošku hrabe a tak si už od rána a hlavně během skládání auta pozpěvujeme. No dobrá, přiznávám, taneční kreace jsou taky.

V mapě jsme si našli pár míst, které bychom rádi navštívili. Jenže orientace v Mongolsku je občas opravdu docela oříšek a domluva s domorodci takřka nadlidský výkon.
Několikrát se pokoušíme dopátrat v mapě nalezených míst, ale k samotnému cíli se nedostáváme.

Protože jsme již takový lehce použití, zvažujeme, že bychom si v nějakém dalším větším městě vzali na jednu noc hotel. Sprcha by přišla vhod a fungující internet by nám pomohl ve skluzu s články a komunikací s domovinou.
Město se koná. Hotely také. Ale buď nevědí co si za to říct a nebo to zkrátka nefunguje. Ptát se v hotelu na pokoj, přijde totiž některým dost zvláštní. Stejně tak když se zeptáte na teplou sprchu a vám se nezdá, že teče jen studená.
No asi jsme hold příliš nároční. Ale co, po několika pokusech to vzdáváme s tím, že aspoň nebudeme utrácet. Rozhodujeme se jet dál.

Mapa ukazuje, že až do dalšího většího města má být nová silnice. Jenže naše mapa je mongolská a jsou v ní různé nesrovnalosti. Například, že do následujícího města o sto kilometrů dál žádná asfaltka nevede. Nejen že tam nevede asfalt, ale ona tam vlastně ani nevede pořádná cesta.
Hned za posledním domkem a nefunkční pumpou je cedule a pak už jen prašné koleje vedoucí do dálky. No super! Mongolsko jak se sluší a patří. Stejně jedeme dál!

Někdy je trefit správný směr jednoduché. Prostě všechny cesty vedou zhruba stejným směrem. Jindy se ale rozcházejí, aby se za kopcem zase sešly. Jenže to před kopcem můžete jen tušit, nikoliv vědět. Pro jistotu se tak občasně ptáme aut proti nám, že jedeme správně a když zrovna nic nejede, stavíme u jurt a ptáme se domorodců, jenž jsou z nás správně vyjevení. Asi se tu tolik lidí na cestu neptá. V jedné jurtě nám dokonce vyběhne mladá slečně nabídnout čerstvě nasušený kozí sýr. Je to hrozně milé gesto, ale sýr je odporný.
No a pak je třetí pomocník a to je slunce. Jedeme na západ, takže teď odpoledne musíme za sluncem.
Takhle by se dalo říct, že se tady nedá ztratit. Je to vlastně jednoduché. Jenže ono je podstatně jednodušší, před některým z kopců uhnout jiným směrem a už si to uháníte špatně.

Nám se to takhle taky jednou daří a po půl hodině nás kluci těžící tu cosi ze země vracejí zpátky, že tahle cesta nikam nevede. V dálce nám ukazují tu správnou. No co, tolik se nestalo a tak hurá zpátky.
Abychom se nemuseli vracet celou půlhodinu, využíváme jiné středem vedoucí cesty, mířící k té naší na horizontu v dáli.
Vše se zdá jednoduché, pokud se za jedním z kopečků v cestě neobjeví obrovská puklina, která nejde přejet. Co teď? Nic, vrátit se ještě o pár minut zpátky a zkusit to o nějakou tu cestu vedle.
Pomalu se tedy otáčíme a vracíme se zpátky. Přejíždíme stejně pomalu horizont a hledíme do dáli na tu naší správnou cestu, když v tom najednou „prásk!“
Ohromná rána, která nadzvedává auto, hrozné zvuky skřípajícího železa, kouř a OKI se celá otřásá.
„Kurva drát! Doprdele! Co to bylo?!“ ječím zděšením, vypínám motor a rychle lezu z auta ven.
Kačka stejně vyděšená vyskakuje se mnou, abychom spatřili tu hrůzu.
Na horizontu jsme přehlédli kámen. Co kámen? Obří šutrák na který jsme najeli a spodkem auta sedli.
Koukám pod auto, hledám jestli něco neteče, co všechno jsme zničili. Kromě vytrženého výfuku, nejeví nic známky většího poškození.
Sedám do auta a pokouším se z kamene vycouvat. Prach, zase ty příšerné zvuky skřípajícího železa, létající kamení a nic. OKI si zpátky sedá na ten šutr.
Další pokus, chcípá mi motor. Ještě jednou a zase je gravitace silnější a tahá auto zpátky z kopce na ten obrovskej šutrák, který s každým pokusem naše pancéřování motoru drtí a štípe.
Asi na po čtvrté, ve vysokých otáčkách a za příšerných zvuků couvám z kamene dolů.
Znovu kontroluji, jestli něco neteče. Vše se zdá být v pořádku, jen se ozývají hrozné drnčivé zvuky.
Tak tohle bylo o fous. Nemít opravdu kus železa pod motorem, jsme slušně řečeno, v prdeli.

Dostáváme se úspěšně na tu naší cestu, což nám potvrzují také obyvatelé další první jurty, kde se přeptáváme na směr. Hurá.
Jedeme dál se strašidelnými zvuky a doufáme, že jsme nic neutrhli. Cesta je pořád špatná, ale aspoň že vede bývalým korytem řeky. To je totiž záruka, že nejde odbočit špatně. Velké šutry, stejně jako občas měkká místa anebo oblázky rozhodně nejsou nic pro osobní auto, ale OKI si vede skvěle.

Vyjíždíme z řečiště, přejíždíme ještě tři menší kopečky a už se před námi v dálce objevují první barevné střechy města. Uff, tak tohle bychom měli.
Tankujeme a popojíždíme do vsi. Rychle si nakupujeme čerstvé placky a vedle v krámku kupujeme studené pivo. Mladá prodavačka co má radost, že se s ní někdo baví anglicky nám radí kudy z města.
Ještě jedna zastávka v jiném krámku, kde si necháváme k večeři usmažit úplně čerstvé „chušury“ a už popojíždíme jen kousek za městečko.
Nacházíme si krásné místečko vedle kopečku s malým budhou a dopřáváme si první plechovku piva.
Následně vracím vytržený výfuk na svoje místo a kontroluji dobitý spodek auta. Naštěstí je vše jen potlučené. Hold se to auto používá, no.

Dnes jsme měli oficiálně přijet domů. Už to asi nestihneme. Určitě to nestihneme. A tak alespoň posíláme Zbyňkovi, bývalému starostovi a dnešnímu senátorovi, esemesku s pozdravem na městské slavnosti. Snad na nás doma ještě pár týdnů počkají.

28.8.2016

Obloha je celá v mracích, ale neprší. To by nám ještě tak scházelo. Kontroluji po včerejším kamenném zážitku pro jistotu stav oleje. Vše je v pořádku.
Rychlá kontrola zahrádky, vše drží, jsme připraveni a tak vyrážíme zdolat další kus cesty před námi.

Snažíme se jet po té největší cestě, která působí jako ta hlavní. Nechceme znovu bloudit anebo dokonce objevit další podobný překvápko jako včera.
Někdy je to snadné, někdy je to kumšt. Desítky cestiček klikatících, protínajících a mizících se za vrcholky kopečků před námi a nebo je obíhající ze všech stran.
Další průjezd bývalým korytem řeky. Širokým korytem řeky, kde je nutné se držet vyjetých kolejí podél břehu. Jenže vyjeté koleje jsou dost hluboké a my drhneme podvozkem. Musíme si tedy občas hledat vlastní stopu. Většinou se to daří, ale musíme být ve střehu, neboť větší vyjetí může znamenat zaboření se do měkkého štěrku.
O tom že si tuhle srandu nemůžeme dovolit nás přesvědčuje o pár kilometrů dál zapadnutý kamion. Rozhodl se otočit a nějak mu to nevyšlo. Řidič spí v autě a čeká.
Nakonec se daří a před námi se objevuje uježděná štěrková cesta. Chtěli bychom se radovat, ale umíme počítat a tak moc dobře víme, že nám k lepší cestě ještě dost kilometrů chybí.

Cesty se opět horší. Jsou jich desítky a táhnou se do dáli. Jsme přesvědčeni, že jedeme správně, ale naše cesta se začíná zužovat a horšit. Pro jistotu stavíme a ptáme se jednoho z pasáčků koz.
Ten nás naprosto jistě posílá jiným směrem. Jedeme pomalu směrem co ukázal a snažíme se najít něco co by nám pomohlo. Slunce to nebude. Jsou mraky. Žádná další auta v dohledu.
Najednou se na obzoru objevuje jezdec. Starší pán, pasoucí své stádo koziček. Máváme na něj a on k nám okamžitě přijíždí. Společně čmáráme prstem v mapě a on mi ukazuje v dálce koryto řeky a místo kde ji překonáme, které je od směru lehce vzdálené. Tak proto nám ten první pasáček ukazoval jinam než jsme si mysleli. Navíc se nám dostává rady, držet se na dohled vysílače v dáli.

Až když přijíždíme k velkému suchému korytu, dochází nám, proč cesta tolik odbočila. Stočila se doprava, aby část koryta překonala po náspu a potom jej překonala v tom nejvhodnějším místě.
Přejíždíme horizont a před námi se objevuje o poznání lepší cesta. Je štěrková, široká a dává o sobě znát, že je tady ta hlavní. Po té už se jede výrazně lépe a kilometry přibývají rychleji.
Nejspíš vyšší rychlost má také za následek další rány ze střechy. Stavíme a já rovnou kontroluji kde zase povolila zahrádka. A hádám správně, zase povolila zahrádka. Praskl malý držák vzadu vpravo.
Vytahujeme kurtu a celou zahrádku stahujeme do jednoho celku. Chvíli to musí vydržet.
Uháníme po cestě, která působí jako rozestavěná silnice. Takový předchůdce silnice, co by tu jednou mohla vést. Jede se výrazně lépe.

Před námi se objevují jurty, potvrzující správný směr. Stavíme a necháváme si naplnit pupky výbornými nudlemi. Hrozně vtipný nám přijde obchod v kufru osobního auta. Dělám alespoň malý kšeft a kupuji si mongolský energeťák. Hned po prvním loku vím, že už ho nikdy kupovat nebudu. Je to jak tekutí želé medvídci. Brrr!
S plnými pupky a já se zalepenou hubou vyrážíme dál, abychom se po pár kilometrech napojili na krásnou, rovnou asfaltku. Přiznávám, máme z toho radost jako malý děti a tak si ji musíme vyfotit.

Přijíždíme do Altaje, konečně většího města. Ale jako civilizaci a nebo moderní město to rozhodně označit nejde. Pořád jsme v Mongolsku, uprostřed ničeho. Ale aspoň jsou tu už nějaká služby a zboží.
Taky je tu zvýšená koncentrace účastníků Mongolia Rallye. A co čert nechce, hned o kousek od nás staví dva angličani s Fabií.
Jdu za nimi a děláme si společné foto. Dvě škodovky, dva týmy, dvě expedice. Kluci jsou sympaťáci a mají ohromnou radost z naší samolepky, kterou okamžitě lepí na dveře svého speciálu. Nakonec společně kecáme dobrou půlhodinku.

Cestou do města jsme viděli slušný servis. Jedeme se zeptat na možnost použít jejich montážní jámu, abych zkontroloval auto zespoda. Šefík nemá problém a tak najíždím nad díru a sundávám železný plech chránící náš motor. Plech dostal pěknou ránu a je napružený, jak plech co dostal pěknou ránu.
Sekera je ale čarodějka a tak jej pár dobře mířenými ranami rovnám. Tedy pokouším se o to.
Dostat ho zpátky už není taková sranda a tak si musí Kačka taky chvíli hrát na mechanika. Zatím co já vší silou tlačím plech do správných míst, Kačka utahuje šrouby jak ve formuli jedna. Rychleji!
Rovnou si tu necháváme opravit píchlou gumu z Gobi. Šéf servisu nám pak za odměnu doporučuje slušný podnik za rohem, kde si dopřáváme výbornou obědo večeři.

Nakupujeme rychle zásoby a vyrážíme podél letiště ven z města po krásné, čerstvé a nádherně černé asfaltce za zapadajícím sluncem.
Po třiceti kilometrech pohodové jízdy po nádherném povrchu asfaltovém, odbočujeme do prostoru, kde si vychutnáváme při pozorování konce dne zase jedno studené.

29.8.2016

Když se to povede, je ráno stejně pěkné jako večer. A dneska to platí taky. Navíc víme, že ještě pár kilometrů si budeme moci užít asfaltu, než přijde mongolská divočina.
Dalších pár kilometrů jedeme klidným tempem a užíváme si funglové asfaltky, postrádající lajny.
Ve chvíli kdy končí a před námi se objevují stavební stroje. Víme že přišlo to před čím nás včera varovali angličani.
Vedle silnice, která se teprve buduje, vede cesta. Spíš rádoby cesta. Štěrk a trocha kamení docela ujde, ale přibývá písku a prachu.
Je docela jedno co to je. Práší to a kola se boří. Nic po čěm by jsme zrovna toužili. Místa kde se jedná o pár centimetrů zvládáme hravě. Horší je to s úseky, kde se hloubka začíná počítat na decimetry.
Ale není moc co vymýšlet. Cesta vede kupředu a není se kam vrátit. Jedeme. Práší se, občas cítíme jak se OKI břichem klouže po písku, ale nesmíme ubírat plyn. Zastavit v tomhle terénu je jistý lano.

Zvládáme prvních několik hlubších úseků a jsme rádi za každý jeho konec. Kličkování mezi křovíčky a po štěrkovém podkladu je pro nás spíš zábava. Ale ta směs prachu a písku, to je žrádlo. Auto se nám pomalu začíná plnit prachem a je jedno jestli máme okna otevřená nebo ne.
Skáčeme si to takhle už nějaký ten kilometr, když se před námi objevuje doslova písečné pole. Vpravo nebo vlevo? Rychlé rozhodování o tom, jakými kolejemi je větší šance projet.
Odbočuji do levé strany a přidávám plyn, abychom měli vyšší rychlost a hlubokým pískem proletěli.
Jenže tenhle úsek je delší než je zdrávo. Ztrácíme rychlost a OKI zastavuje. Stojíme.
„Asi jsme v prdeli“, konstatuji suše a jen se rozhlížím po stavebních strojích a šanci získat pomoc.
Na druhou stranu jsem ale vyšlápnul spojku s předstihem a kola ještě nestihla hrabat. Mám nápad.
„Možná nejsme v prdeli“, pronáším jakoby nic, dávám zpátečku a zkouším se stejnou kolejí dostat z těhle sraček. Jede to! OKI nesedla a díky širokým gumám si po své vlastní vyjeté koleji vesele couvá. Musím držet otáčky a směr. Není to sranda, když se vám okénky valí oblaka prachu.
Dáváme to! Vracíme se na začátek tohohle hnusu.
Zkoumáme druhou alternativu, ale ta se jeví ještě horší. Není zbytí a musíme udělat velký oblouk skrze křovíčka a mezi ostrým kamením. Hledáme doslova každé místečko bez kamení a překážek abychom to velké pískoviště objeli. Daří se, hurá! Teda aspoň pro tentokrát.

Takhle si to užíváme dobrou půlhodinku, když se proti nám objevují dvě posádky Mongolia Rallye a jedno z aut je zase Fabie. Zdravíme, troubíme a stavíme kluky pozdravit. Shodou okolností zrovna Fabie stojí zapadlá a kluci se ji chystají vytáhnout.
Přidáme ruku k dílu a pomáháme jim ven. Následuje vášnivé vyprávění, předávání informací o cestě a samozřejmě focení. Pak znovu pomáháme zatlačit zapadlou Fabii a loučíme se s oběma posádkami.

Štěrk, písek, štěrk, písek a pořád hromada prachu až nám to skřípe mezi zuby. Aby nebylo srandy málo, objevuje se před námi spadlý most a první vodní překážka.
Čekáme, jak hluboko zapluje dodávka přejíždějící proti nám. Když se budeme držet při straně, mělo by to jít. Najíždíme na pravou stranu a pomalým tempem zdoláváme. Šlo to až překvapivě hravě.
Vyjíždíme na kopeček a před námi se zjevuje z ničeho nic široká, kamenitá cesta. Cesta je to hodně špatná, ale v porovnání s pískem, ji vidíme docela rádi.
Po asi kilometru se před námi objevuje u cesty několik jurt, malá vesnička a tudíž možnost něco sníst. Stavíme u první jurty a ve společnosti s řidičem kamionu si dopřáváme dávku nudlí a kozího masa.
Zvědavě si nás prohlížejí kuchařovi synci a tak pro ně Kačka přináší dva krtečky pro radost. Ukazujeme klukům, že jsou to magnety a ti hned zkouší, kde všude se krtci udrží.

Kamenitá cesta vydrží jen chvilku a pak najednou k našemu údivu, asfalt. Fakt nekecám. Úplně nová cesta, bez čar, hotová sotva pár týdnů. Ještě by se po ní asi jezdit nemělo, ale to tady nikoho nezajímá. Nechceme trhat partu a tak si téhle vymoženosti taky dopřáváme.
Bohužel nám tohle zpestření nevydrží dost dlouho, ale každý kilometr se počítá. Přichází sjezd, štěrk a zase pískoviště a oblaka prachu.
Drncáme a užíváme si to ještě pár desítek kilometrů, aby se před námi začali objevovat zase stavební stroje, značící příslib lepší cesty. Sice to chvilku trvá, ale nakonec se dočkáváme a můžeme vyjet na uválcovanou štěrkovou silnici. Už tohle je pohoda a naše cestovní rychlost se z třiceti kilometrů v hodině zvyšuje na šedesát.
No a pak to přišlo zase. Zase se naše mapa mejlí. Tentokrát naštěstí v náš prospěch. Ačkoliv tady silnice ještě být nemá, je tu za hromadou štěrku krásná, nová, rovná a ještě voňavá asfaltka.
Uháníme si to po ní rychlostí blesku a kocháme se pohledy na rostoucí kopce kolem nás. Občas brzdíme na fotku, jindy kvůli velbloudům co mají z nové silnice radost jako my a nebo když proti nám jede další posádka Mongolia Rallye ve Fabii. Blikáme, máváme a brzdíme.
„Jedete blbě!“ křičí na nás kluci a nevěřícně koulí očima.
„Ne my jedeme dobře“, smějeme se na ně a máme prču z toho, že si mysleli, že jsme to na jediný cestě dali špatným směrem.
„Jo aha, vy nejdete rallye“, dochází jim v zápětí a uprostřed nové asfaltky si v pohodě děláme společné foto. Jediný provoz jsme tu totiž jenom my.

Valíme si to dál a najednou za obrovským kopcem, dlouhá rovinka dolů, dolů až do města. Jsme v Khovdu. Předposlední opravdu velké město na cestě k ruským hranicím.
Zajíždíme do města, dopřáváme si v jednom z podniků výbornou večeři a nacházíme pneu servis. Kdepak, žádný defekt. Jen si od majitele půjčujeme hadici se vzduchem, abychom si vyfoukali prach z filtrů a z různých zákoutí auta.

Najedení, vyfoukaní, vyrážíme kousek zpátky nad město, zakempovat s nějakým pěkným výhledem. Stavíme ve svahu se skálou v zádech a výhledem na celé údolí a město.
Dopřáváme OKI trochu očistu a starými tričky ji zbavujeme nánosů prachu. Kačka čistí matraci, spacáky a já pro změnu prahy a prostory okolo dveří. Jo rajóny, jak na vojně. Jenže naše auto, je náš domov a tak přece nebudeme nocovat ve špíně.
Sami si ještě dopřáváme spršku z kanystru a pak v křesílkách a samozřejmě s pivkem, hledíme do dálky, kde vyhlížíme první hvězdy.

30.8.2016

Vylejzáme z pelechů s prvními slunečními parsky. Nevím proč, ale nějak jsem se probudil dřív a to znamená, že už nemůže spát ani Kačka. Jsem hroznej, já vím, ale co naděláte?

Balíme a vyjíždíme nahoru na vyhlídku. Nefouká, slunce začíná pomalu hřát a rozsvěcuje údolí pod námi. Ten pohled je nádherný a tak si s OKI na skalním hřebenu děláme jednu společnou.
Sjíždíme dolů do města, využíváme wc a wifi v recepci jednoho z hotelů a chystáme se k výjezdu z města. Již jsme na hranici města, asfalt opět končí a já koukám vzhůru na ukazatel směru.
„Sakra my jsme zapomněli natankovat“, kroutím hlavou nad svou vlastní blbostí, že mi uniknul takový podstatný detail. Vracíme se do města, pníme nádrž a když už tu jsme, jdeme znovu naplnit taky svoje pupky.

Vyjíždíme. Konec asfaltu, ukazatel směru se šipkou do hor a pár cest klikatících se stejným směrem.
Cesta je štěrková a lehce kamenitá. Ale spíš je to pohoda v porovnání se včerejším rallye.
Hned za prvním horizontem se před námi otvírají první panorámata a nádherné výhledy na začínající pohoří Altaj. Je to nádhera. To se musí líbit každému.
Kličkujeme si to jednou z několika štěrkových cest kupředu a nemůžeme se nabažit těch výhledů.
No není tu dost místa abych popisoval každý hřeben, každou zatáčku, každé údolí a tak dál. Je to prostě nádhera a do toho super počasí.
To vše ale jen do doby, než se před námi cesta regulérně rozdvojuje. Která je ta naše? Naštěstí u jedné z nich je malý pasáček na koni se svým stádem koz.
Máváme na něj, on ochotně přijíždí a ukazuje nám, která cesta je ta pravá. Děkuji a znovu neodolávám dotazu na možnost svézt se na jeho koni. Utahuje sedlo a nechává mě udělat na jeho koni malé kolečko. Jsem nadšený a tak mu jako dík daruji rybičku. Teď je pro změnu nadšený ten malý kluk. Ještě společné foto a ještě jednou díky. Jedeme cestou, kam nás poslal.
Neujíždíme zas tak mnoho, když se před námi zjevuje sjezd z cesty a v zápětí vysvětlení proč. Cesta původně pokračovala přes most, ale ten už není.  Před námi je řeka a čeká nás opravdový brod.
Kačka si bere foťáky, vyhrnuje sukni a přechází řeku po svých.
„Kamera běží“, hlásí Kačka připravenost zaznamenat první pokus. Zapínám kameru na autě, dávám za jedna a po okraji pomalu přejíždím kamenité dno. Od Kačky přechodu vím, kde se nachází jediný velký balvan a tak se mu snažím vyhnout. Díky tomu se OKI naklání a na mé straně se noří až do půlmetrové hloubky. Je to ale jenom chvilička a už zase vyjíždíme ven.
Šlo to snáz, než jsme si mohli myslet a řeka je za námi. Voda je sice studená, ale příjemně osvěžující a tak si dopřáváme chvilku a cachtáme si v ní nohy. Já si navíc oplachuji kalhoty od prachu.

Vyjíždíme zpátky na cestu a už se k nám na koni řítí ten malý klučina co nám před chvílí poradil cestu.
Seskakuje z koně, v ruce plastový kyblík a v něm čerstvé mléko. Mám rád mléko. Rád si ho dopřávám k snídani, ale tohle, to je slast. Výborná a plná krémová chuť. Něco naprosto jedinečného.
Ani Kačka nemůže odolat a zapisuje si tak do Kulinářských zážitků další specialitku.

Pokračujeme v krasojízdě, přes nádherné pláně, kde nám občasnou společnost dělají velbloudi. Přicházejí kopce a s nimi spojená údolí, zkrátka krása, kterou pohoří Altaj disponuje. Nevíme kam dřív s očima a co dřív fotit. Cesta je štěrková až kamenitá, ale bez potíží sjízdná. Mosty, říčky, další horské hřebeny a některé dokonce se sněhovou čepicí. Počasí přeje a my si to fakt užíváme.
Přejíždíme další z vyšších pasů a před námi se cesta znovu rozdvojuje. Ptáme se paní co sbírá suchý trus, vojáků v dodávce a taky babky co na kopečku někam volá ze satelitního telefonu.
Na směru se tak nějak shodují, ale na cestě ne. Jedeme podle babky. Přejíždíme další dvě říčky a nakonec stavíme a ptáme se řidiče, co se nás chystá předjet. Tvrdí, že jede tím samým směrem a že ho máme následovat. Otáčí se zpět a přes říčky nás vede vrchní cestou. Dochází nám, že pravdu měli všichni, jen jedna cesta je po suchu a druhá je trošku vlhčí. Řidič nás vedou tou suchou.
Chvilku ho sledujeme s bezpečným odstupem v závěsu, když najednou prásk a z pod auta se ozývá zvonění.
Hned vím o co jde. Stavím a ujišťuji se ve své domněnce. Jeden z kovových pásů, chránící naši nádrž se utrhnul a visí jen za jeden šroub.
Sakra to je klika! Neuvěřitelný štěstí aby ten šutr byl dostatečně vysoko a trefil se přesně do půlcentimetrového šroubu tak přesně, že ho useknul. Prostě klika!
Necháváme našeho společníka ujet a stavíme nad jednou vyschlou kaluží, která mi slouží jako provizorní montážní jáma. Provizorně pás připínám eská páskami a pokračujeme v jízdě.
Jenže plastové pásky nejsou dostatečně odolné proti kamení, o které tady není opravdu nouze a tak po dvou kilometrech začíná pás znovu zvonit pod autem.
Nikde žádná díra a tak nezbývá než si vyrobit provizorní rampu pomocí vaflí a rezervy. Aby nebylo srandy málo, máme vzadu prázdnou gumu. No tak když už je ta rezerva dole ze střechy, dostane se rovnou taky ke slovu.
Rychlá demontáž kovového pásu, neb pásky nejsou řešení a rychlá výměna pneumatiky.
Jenže když ji sundáváme, zjišťujeme, že není až tak píchlá, jako spíš totálně zničená. Koukají z ní dráty a je na první pohled jasné, že tuhle už nespravíme.

Pokračujeme dál a užíváme si finální část téhle cesty necesty. Výhledy jsou opravdu nádherné a hřebeny kolem nás jsou zase jak dračí hřbety.
Ještě posledních několik malých brodů a už vyjíždíme z údolí tvořené dračími hřbety hor. Přibývají stavební stroje a šance dostat se konečně na normální silnici.
Odbočujeme do malé vesničky u cesty, kupujeme si studené pivo a míříme ještě pár kilometrů po polní cestě lemující tu budovanou k nedalekému jezeru. Najednou hromada, nájezd a nová asfaltka.
„Joo!!! Je to za námi!!! Teď, už by jsme měli jet jen po asfaltu!“ radujeme se s Kačkou, že dnešní závěr dne má „happy end“.
Odbočujeme ze silnice k jezeru a uprostřed plochy stavíme s výhledem na jezero třpytící se v západu slunce. Za ním, ale také za námi dračí hřebeny, červenající se stejně jako jezerní hladina.
Rozděláváme tábořiště, otvíráme pivko a užíváme si jedinečně krásného večera po náročném dni. Sice se ještě prasklý a vyteklý šampon snaží nám ho znepříjemnit, ale to už se mu nepovede.
Další pivko, sprcha s prasklým šamponem, výborná večeře a pozorování nádherného finále dnešního dne z pohodlí našich křesílek. Jo, život se musí užít, ne přežít!!!

31.8.2016

Po krásném večeru a klidné noci, přichází ráno jako malované. Jeho krásu navíc umocňuje krása koní pasoucí se kolem nás. Tohle je prostě Mongolsko.

Popojíždíme k jezeru, abychom si udělali ještě pár snímků. Přijíždíme ke třem jurtám na břehu, stavíme OKI opodál a já vybíhám s foťákem k vodě a Kačka si dopřává v pohodlí auta snídani.
Zatím co já se nemůžu skrze hledáček nabažit krásy jezera, Kačka dostává od obyvatel jedné z jurt pozvání na snídani. Přicházím k autu a společně pozvání přijímáme.
Domluva je trošku složitější, ale pán umí pár slovíček v ruštině, tak to nějak zvládáme. Dozvídáme se kolik jim je let, jak se jmenují, kolik mají dětí a takové ty věci, které se při podobných příležitostech říkají. Také se dozvídáme, že nejsou původně z Mongolska ale z Kazachstánu.
Abychom nezůstali dlužní za snídani ke které nám nabídli kozí sýr, mongolský čaj, kozí maso, oplatky a další tradiční dobroty, darujeme pánovi rybičku a malým dětem krtečky. Paní darujeme fixu. Jo asi to zní blbě, ale nemáme s sebou prostě dárek pro ženský, ale jí to dělá radost.
Pomalu se loučíme a chystáme se k odjezdu, když Kačku ještě napadá.
„Hele ty kluci jsou na boso. Co když jim dám nějaký ponožky. Máme jich dost“. Okamžitě souhlasím, protože je to praktická věc, která se jim určitě hodí a která by jim mohla udělat radost.
A taky že jo. Pánovi, ale i špuntům dělají ponožky radost. Ještě přidáváme pár samolepek a už fakt odjíždíme. Cesta před námi je dlouhá.

Uháníme si to po krásném asfaltu a kocháme se horami, které nám dělají fajn společnost. Přijíždíme do posledního města, které na nás nepůsobí zrovna hezky. Špinavé a chaotické, takové nijaké.

Aby se s námi Mongolsko rozloučilo stylově, pár kilometrů před hranicemi se ztrácí krásná asfaltka a přes jeden pas a údolí vedoucí k hranicím se musíme prodrncat po kamenité cestě.
Ale už nás to tak nebolí, víme, že je to ten opravdu poslední úsek. Překonáváme posledních dvacet kilometrů necesty a před námi se objevuje malá víska a za ní plot a hraniční přechod.
Před námi je jen jedno auto a čeká, až se hranice otevřou. Kluci a holky pohraničníci si totiž dopřávali po obědě siestu a tak se otvírá až ve tři.
Naštěstí si celníci nechtějí dělat násilí a tak mohu samotnému veliteli vysvětlit kam dát do karnetu razítko a kde to podepsat. Demonstrativně pak všem ukazuje jak snadno celý případ vyřešil a my můžeme k pasové kontrole. Ani tady se s námi dáma ve vypasované uniformě dlouho nemaže a dvěma, přesně mířenými údery svým pracovním nástrojem, se s námi za celé Mongolsko loučí.

 

 

 

Jsou silnice. To je takový to hezký, černý a nedrncá to.
Pak jsou cesty. To už není taková paráda. Drncá to, práší to, ale pořád to má směr a nějakou úroveň.
No a potom… potom je Mongolsko. Není zcela pravda, že tu nejsou silnice. Pár jich tu mají a budou mít čím dál víc. Ale je pravda, že když je nemají, neznamená to, že se tím směrem nejede.

Ačkoliv mají velice dobrý vztah k přírodě, moc ji sami neváží. Množství odpadků, které po sobě dokážou zanechat na těch krásných místech je neuvěřitelné. Ale proč by si to s sebou brali, když už to prý nepotřebují? Stejně jak jejich řidičské návyky, ještě se mají čemu učit.

Nicméně, Mongolsko je jedinečná země a není to dáno jen minimální sítí silnic a nebo horší možností dorozumět se. Je to země přátelská a usměvavá, přesně taková, jakou mají všichni cestovatelé rádi.
Navíc nás jako Čechy mají obzvláště v oblibě. Je to země s neuvěřitelným smyslem pro svobodu, s nádhernou ač mnohdy nehostinně působící krajinou.
Mongolsko je krásné, jednoduché a okouzlující svou pohodou.

 

Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko - Arvaikheer
Mongolsko - Arvaikheer
Mongolsko - Arvaikheer
Mongolsko - Arvaikheer
Mongolsko - Arvaikheer
Mongolsko
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko - Kharkhorin
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko - Bayankhongor
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko - Buutsagaan
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko - Altai
Mongolsko - Altai
Mongolsko - Altai
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko - Khovd
Mongolsko - Khovd
Mongolsko - Khovd
Mongolsko - Khovd
Mongolsko - Khovd
Mongolsko - Khovd
Mongolsko
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj
Mongolsko - pohoří Altaj - jezero Tolbo
Mongolsko - pohoří Altaj - jezero Tolbo
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
Mongolsko
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit