Rusko 03 - zasněžená Altaj, obří Katu Jaryk a vyřezávaný Tomsk

ru
7. září 2016

 

31.8.2016

Projíždíme bránou v plotě a s Mongolskem v zádech vyrážíme do kopce k ruským hranicím. Po chvilce nás na kopci vítá další plot, strážní bouda, obří hraniční sloup a urostlý ruský pohraničník nabalený v zimních doplňcích.
„Zdrástvuj tě“, zdraví nás a bere do svých obrovských pazour naše pasy.
„Zdrástvuj! Dnes je zima co?“ nadhazuji to nejblbější téma.
„Da, da. Óčeň chalódno“, šklebí se na mě pohraničník a hlásí nás vysílačkou svým kolegům. Ihned poté nás ujišťuje, že to fouká jenom tady nahoře a že jak přejedeme hraniční pásmo bude líp. Dostáváme od něj pár tipů na jezera v okolí a upozornění, že následujících dvacet kilometrů nemáme stavět a už vůbec ne fotit. Kýveme na souhlas, nadšení, že se s ním domluvíme tak snadno a vyrážíme skrze ruské hraniční pásmo.

Krásná asfaltka klikatící se mezi kopečky, kde jsou jedinou společností na horizontu vykukující strážné věže a občasná přítomnost dopravních značek, které připomínají zákaz zastavování.
Je to na jednu stranu trochu legrační, v dnešní době, takhle střežit hranice v sousedství spřízněných zemí. Navíc takovýmto způsobem. Ale jsou to jejich hranice.

Sjíždíme z malého sedla a před námi se objevuje plot s bránou a areál s ruským hraničním přechodem. Jediný pohraničník, pouštějící auta oběma směry, čekající až mu přinesu ukázat naše pasy a on mi bude moct skrze plot podat imigrační kartičky. Vracím se do auta a rozjíždím k právě otevřené bráně, abych vjel do areálu.
„Stop!“ staví se mi pohraničník do cesty. „Nemůžeš dovnitř, dokud si nevyplníš ty kartičky“, mračí se na mě a já na něj civím s úžasem. Jakoby nebylo jedno, jestli si to vyplníme tady před plotem a nebo o sto metrů dál čekající ve frontě. Je to jedno, ale on má svá nařízení a my je musíme dodržovat.
Bez kontroly nás o minutu později pouští do areálu, aby si nás hned za bránou ještě jednou zkontrolovala jeho kolegyně ve fialové uniformě.
Nějak její funkci nechápeme, ale působí to jako kontrola první kontroly. No co, podruhé zkontrolováno a tak se jedeme postavit za dvě auta, co přijela před námi.
Mladý celník nám udává ukazováčkem jeho pravé ruky směr k pasové kontrole a my poslušně vyrážíme k okénku jedné z budek.
Rychlá kontrola našich pasů, porovnání našich ksichtů s fotkami uvnitř, divný škleb ouřednice při pohledu na naše víza, znovu kontrola našich ksichtů, otočení pasů aby se ujistila, odkud že to jsme, nedůrazné, ale o to s větší důležitostí klepnutá razítka a můžeme se vrátit k autu.

Ten samý mladý celník si nás deset minut prohlíží z povzdálí, aby se nakonec osmělil a přišel se svým důležitým kolegou na fyzickou prohlídku naší oranžády.
Zatím co jeho zajímá zamčená truhla za mojí sedačkou, Kačka musí důležitému kolegovi ukazovat v kufru naše krabice.
„Co to je?“ ptá se Kačky důležitý zkoumající vzadu jednu z krabic, přesvědčený o dokonalosti své angličtiny.
„To je krabice s drogérií a současně lékárnička“, snaží se mu vysvětlit Kačka, opravdovou angličtinou.
„Máte nějaké ampule? Drogy?“ ptá se, zkoumajíc krabičku s léky.
„Ne nemáme. To jsou jenom běžné léky. Je to lékárnička“.
„A co je tohle?“ ptá se ještě důležitěji a jeho hlas zní, jak kdyby našel kontraband roku.
„No, to je na střevní potíže“, vysvětluje Kačka jeho triumfální objevení endiaronu.
Jenže na to jeho angličtina už nestačí a tak začíná být lehce nervózní a pokládá svou otázku ještě jednou, důrazněji.
Přistupuji blíž a nechávám mladého celníka, ať se dál hrabe v pytli s polštářema.
„Znáješ, to jest medicína. Kak u tibjá plóchoje govno, éto óčeň charašó“, snažím se tomu agentovi vysvětlit v jeho jazyce, co že to objevil. Zírá na mě trošku vykuleně, trošku zklamaně a nechápe, jak to že mluvím rusky.
Přivírá dveře kufru, aby kouknul na espézetku. „Germánia?“ ptá se nejistě a propadá ze zeměpisu. Podle tohohle strážce hranic, je každý kdo má na značce evropský hvězdičky z Německa.
„Ne! Oni jsou z Čech. Proto mluví rusky“, směje se mu kolega a přestává hrabat mezi polštářema.
Už jen vizuální kontrola zadní sedačky druhými dveřmi a je zkontrolováno.
Kluci se vydávají kontrolovat další auto a my máme svolení, jít si vyřídit celní dokumentaci do vedlejší budky.

„Co to je?“ ptá se mě sympatická celnička, na rozdíl od kolegy, výbornou angličtinou.
„Karnet. Celní dokument pro naše auto“, půjčuji jí do ruky tuhle krásu a nechávám ji nahlédnout.
„Tohle v Rusku neplatí, dej mi dokumenty od auta“, vrací mi karnet po rychlé prohlédnutí.
„No ale vždyť ve Vladivostoku ho tvý kolegové chtěli. Tady je vaše ruský razítko“, oponuje okamžitě Kačka a listuje na druhou stránku.
Celnička neví. Chvilku někam telefonuje, pak telefonuje někam jinam a nakonec běží za samotným šéfem, aby se přeptala.
Vrací se. Šéf prý taky nevěděl a tak taky někam volal. Začínají mi cukat koutky. Konečný výsledek je prý takový, že každý hraniční přechod má jiná pravidla a oni tady karnet zkrátka neuznávají. Tečka.
Vrací mi karnet, nechává mě vyplnit formulář o dočasném dovozu a pak půl hodiny čekáme, než vše co je v karnetu, přepíše do jejich systému, aby nám to mohla vytisknout a orazítkovat.
„Nebylo by jednoduší dát dvě razítka do toho karnetu?“ nemůžu si odpustit krátké hodnocení její činnosti při slavnostním přebírání celního dokumentu.
„Bylo, ale… „ zazubí se na mě, pokrčí rameny a jde se věnovat archivaci své kopie.
Loučíme se, ještě dvakrát předkládáme pasy a tenhle krásnej dokument ke kontrole aby se před námi otevřela poslední brána a my mohli po hodině a půl vstoupit znovu do Ruska. Hurá!

Obloha se mračí a my uháníme prázdnou krajinou po ukázkové silnici. Po pár kilometrech odbočujeme do první dědiny s vírou dobít kredit na ruské sim kartě a sehnat něco k jídlu.
Malý obchůdek, sympatická a usměvavá prodavačka, která se zvědavě vyptává na naše auto a původ. Dobíjíme kredit, kupujeme kousek sýru a protože to je asi tak všechno co se tu dá sehnat, vyrážíme do dalšího města.
Po pár kilometrech přijíždíme do podstatně většího náznaku civilizace a bereme útokem zdejší supermarket. Rychlý nákup večeře a vyjíždíme za město, kde zaujímáme noční postavení u jednoho z jezírek, co nám doporučoval první ruský pohraničník.
Přichází bouřka a hrozný chcanec. Venku se čerti žení. Cpeme do sebe studenou večeři a pozorujeme to nadělení. Naštěstí si dává na pár minut pauzu a tak rychle přestavujeme auto a jdeme na kutě.

1.9.2016

Venku je klid. Neprší, nefouká a auto nám začínají prosvětlovat první sluneční paprsky. Jen zvedám hlavu, abych se podíval, jak to venku vypadá.
„Ty kráso!“ žasnu nad nádherným východem, který začíná osvětlovat zasněžené Altajské hřebeny kolem nás.
Kačka taky vystrkuje hlavu ze spacáku a jen se šklebí, když vidí to co já. Ani ji nemusím přemlouvat a ačkoliv je ještě dost brzo, leze se mnou z pelechu, balíme a jdeme se kochat tou nádherou.
„Dneska jsou to přesně dva roky co jsme vyjeli“, hlásí Kačka skutečnost, která nám nějak nedochází.
Teď se pro změnu šklebím beze slov zase já, beru ji kolem ramen a společně se kocháme pohledem na zasněžený hřeben před námi a jeho odraz zrcadlící se v jezeře.

Jedeme po prázdné silnici, nádhernou krajinou ruské Altaje. Je to nádhera. Krásné hřebeny se svými sněhovými čepicemi, pyšně se tyčící nad loukami, jezírky a občas nějakou tou říčkou či řekou.
Po včerejší bouřce není ani památky a slunce v zádech nám krajinu rozehrává do všech barev.
Nejedeme rychle. Užíváme si pohledy do kraje, fotíme a vychutnáváme naprostou dokonalost dnešního rána.
Další hřebeny, další říčky, klikatící se silnice bez děr a výmolů, nádherný barvy. Přejíždíme další z pasů a před námi se v dáli objevuje zasněžený skalní masiv.
Stavíme a chvilku se kocháme pohledem. Další chvilku pak čekáme, jestli se rozestoupí mraky a my tu krásu spatříme celou. Daří se a mraky na chvíli dostávají pochopení pro naše fotografické choutky.
Staví u nás další cestovatelé. Mladý ruský pár, jenž se svým předělaným „uazem“ obráží ruské krásy.
Chvilka vyprávění, jejich úžas nad naší mapou na kapotě a následné hledání v naší nedokonalé mapě a získávání několika tipů a doporučení na výjimečná místa.

Odbočku na první doporučené místo potkáváme po dvaceti kilometrech a bez váhání rovnou odbočujeme. Básnění o nádherném údolí nás navnadilo natolik, že jsme svolní k jízdě po horší cestě. Ta vede do hor skrze lesy a mezi skalami. Štěrková cesta se slušným stoupáním, klikatící se někam vzhůru, ale už od začátku přinášející nádherné pohledy.
Na prvním vršku nás překvapují zbytky asflatky a první nádherné jezero. Zase chvilku štěrk, chvilku úzká asfaltka, do kopce a z kopce. Na jednom z takových kopců nám přichází mrak a začíná chumelit.
Snad je to jen přeháňka, nemáme zimní gumy.
Naštěstí se s každým hřebenem počasí mění a tak hned na tom dalším zase svítí sluníčko. Přichází malé městečko, rychlý oběd a uháníme přes hory a doly, krásnou krajinou do další vísky, kde odbočujeme na finální část k onomu údolí.
Cesta je kamenitá, jen tak na dvě auta. Ale o co je cesta horší, o to je okolí krásnější. Užíváme si to!

Levotočivá zatáčka, za ní horizont a z horizontu, přímo proti nám, řítící se ne zrovna pomalu teréňák.
Nejede rychle, letí jako idiot a jeho prudké brždění způsobuje, že nadskakuje a bez kontroly letí přímo proti nám.
„Co dělá!“ řve Kačka a já se snažím dostat co nejvíc ke kraji abych uhnul a nebo aspoň minimalizoval náraz. Pod plynem s bušícím kamením do podběhů najíždím do škarpy a trošku ve smyku se mi daří udržet auto pořád na cestě.
Teréňák se houpe a pět metrů před námi jeho vytočená kola zabírají do strany a míjí nás. Ještě pozdrav od kamení, které nám poslal do dveří a je po všem.
„Idiot zasranej! Kokot blbá!“ dostávám se k tomu si taky ulevit. Uf tak to bylo o fous. Jak málo stačí a mohlo být vymalováno. Jeden idiot co si na takovéhle cestě hraje na rallye.

Přejíždíme další pas, brodíme malou říčku a za několika dalšími zatáčkami se před námi začíná rozestupovat les a krajina propadat do hloubky.
Jsme tady. Katu Jaryk, nádherné a obrovské údolí. Stavíme na kraji a běžíme se podívat do té jámy. Je to pecka. Obrovský kaňón, propadající se do hloubky a táhnoucí se do dálky.
Poskakujeme si to po hřebeni skaliska až skoro na jeho cíp abychom si vše řádně vyfotili a nemůžeme se nabažit pohledu dolů. Po dvou hodinkách důkladného kochání se napříč původnímu plánu rozhodujeme zde nenocovat a vyrážíme na cestu zpátky.
Cesta se v odpoledním slunci zdá ještě krásnější a podmanivější než když jsme jeli tam. V každé druhé zatáčce stavíme a fotíme. Jezírka, hory, lesy, úplně všechno. To jsme zase jednou dostali dobrý tip!

Slunce se již chystá ukrýt za hřebeny hor a my vyjíždíme na hlavní silnici. Není co vymýšlet a tak hned za městečkem sjíždíme opět z hlavní a v louce, která kdysi fungovala jako fotbalové hřiště jdeme spát.
Úplně sami, v obležení majestátných hřebenů.

2.9.2016

Nad ránem nám byla zima. Omrzlá tráva a přední okno, nám osvětlují proč. Teploměr s blikající nulou jenom potvrzuje, že je vážně zima jako v Rusku.

Chvilku čekáme, než se slunce přehoupne přes hřebeny a venku bude snesitelněji. Rychlá přestavba na opravdu čerstvém vzduchu a už si to uháníme po nové silnici, klikatící se podél řeky údolím.
Stavíme, fotíme a užíváme si tu krásu. Podzimem zbarvené kopce, barvy měnící řeka a skály nad námi. Teplota je už o poznání příjemnější, ale teplo rozhodně není.
Celý den si to takhle užíváme a kličkujeme nekonečným údolím vedoucím mezi hřebeny, podél řeky.

V podvečer stavíme na jednom ze zdejších odpočívadel. Několik kouřících stánků se „šašlíky“, veřejné záchodky, sprcha, pár restaurací a benzínka.
Z toho všeho co je tady k jídlu nám až oči přecházejí. Ale první co nás zajímá je veřejná sprcha.
„A voda teče teplá?“ ptám se pro jistotu sprcho báby.
„Nevím. Měla by“, odpovídá nejistě, ale nemá problém, abychom si to šli ověřit. Teče. Je to dobrý a tak běžíme do auta pro ručník a mýdlo.
Dávám babce peníze za sprchu a když už se chystáme vstoupit do sprchy, babka nás staví, že musí ještě vytřít po těch před námi.
„No možná kdyby nečuměla pořád jen do mobilu a udělala to hned, bylo by to lepší“, nechce se Kačce už čekat.
„Pokrok nezastavíš. Třeba hledala nový přátele na fejsbůku“, dělám si z babky závislosti na mobilu legraci.
Vytřeno, hurá do sprchy. Chci se oholit, jenže zásuvka nefunguje. Upozorňuji na tuhle skutečnost babku. Jen jedno oko zvedne od displeje a ukazuje mi, že si mám zajít na toalety. Tam to prý funguje.
No proč ne, že jo. Jdu se tedy oholit už jen v ručníku na pánské záchodky. Kačka se zatím pomalu chystá na velký zážitek v podobě sprchy.
Oholený se vracím a dopřávám si ten nádherný pocit vařící vody a provádím očistu, zatím co Kačka si holí nohy. Jak všichni víte, pánové tolik času nepotřebují a tak jsem za minutku včetně nahřívání zad. Kačka se konečně chystá zažít také ten nádherný pocit, když najednou ejhle, přestává téct vařící voda. No ona už neteče ani teplá voda. A tak si užívá slastně mytí vlasů, ale ve studené.
Říkat o tom babce má stejný efekt, jako jí to neříkat. Pokrčení rameny a nezájem. Asi má na displeji něco moc důležitého. Nebo už fakt našla nové přátele na fejsbůku.

Venku to voní „šašlíkem“ na všechny strany. Jenže ouha, my jsme vydali poslední hotovost za sprchu. Na pumpě je jenom jeden bankomat a ten nám hlásí, že nefunguje. Doprdele! Zrovna takových dobrot kolem nás a my nemáme hotovost. Dáváme si tak jenom bramborovou kaši a masovou směs v bufetu na pumpě, neboť je to jediné místo kde berou karty. Jak říkám, doprdele!

Mají tady taky internet a tak se snažíme na chvíli pracovat a plánovat. Internet jakžtakž běhá, ale zas tu není zásuvka. Mě to nedává a když si Kačka chvíli dopisuje se ségrama, zkouším znovu bankomat.
No co myslíte. Jasně že mi dal. Sice málo a jen proto, že jsem nepožadoval vystavení potvrzení.
No to by mi jeblo. Mohli jsme si dát ten „šašlík“!
Parkujeme na dvoře za restauracemi a jdeme na kutě. Příště musíme vybírat s předstihem.

3.9.2016

Na stejné pumpě co jsme večeřeli, také snídáme. Internet pro změnu nejde a tam vyrážíme do Novosibirsku.

Trefit do centra se nám daří poměrně rychle. Navíc vše podstatné tady leží poblíž hlavní třídy. Parkujeme OKI a děláme si kolečko centrem. Právě se tu konají nějaké trhy, demonstrace pod Vladimírem a výstava socialistických výzdob.
Na několikáté doptání nacházíme také ikonickou budovu nádraží a před ní si dopřáváme výborné pirožky. Jsme překvapeni poklidem, ale to bude nejspíš tím, že je sobota.

Máme další tip od ruských cestovatelů a to zajet si dvě stě kilometrů do města Tomsk. Přiznáváme, že do teď jsme o něm nevěděli. Ale prý je krásné a protože první tip, údolí Katu Jaryk, bylo opravdu nádherné, dáváme na jejich doporučení a jedeme tam.
Dvě stě kilometrů po krásné silnici je otázka chvilky a tak v pozdím odpoledni přijíždíme do města.
Krátce si jej projíždíme, ale protože ve městě není možnost klidného nocování, vracíme se kousek před město a stavíme u podniku, jenž se pyšní tím nejlepším „šašlíkem“.
Nekecaj! Ten „šašlík“ je naprosto dokonalý! Je boží a naše držtičky si to náramně vychutnávají. Navíc mají lahvový Staropramen, čemuž nemůžeme odolat.
Nevím jak je to možné, ale kluci poznali, že nejsme zdejší. Dáváme se do řeči, oni se smějí tomu, že už chápou proč pijeme Staropramen a nabízejí nám možnost nocovat u nich na dvorku.
Přijímáme. Stejně tak možnosti prohlédnout si jejich kapličku, kde Juraj za nás zapaluje svíčky a my tam pro změnu necháváme na památku jednoho z krtečků.

4.9.2016

Nedělní ráno, díky němuž je ve městě naprostý klid. Žádná doprava, žádní lidé, pohoda.
Procházíme si pomalu centrum, zdravíme sochu Lenina uprostřed kruháče a navštěvujeme spolu s prvními věřícími krásný růžový kostelík.

Vyrážíme na kopeček nad centrem, kde se nachází další kostelíky, skanzen a vyhlídka na město. Lidi se začínají množit, počasí přeje a my si to užíváme.
Děláme si procházku několika uličkami s původními dřevěnými stavbami, čímž je Tomsk vyhlášený.
Pod kopcem z druhé strany navštěvujeme infocentrum a neodoláváme. Nakupujeme na památku „matrjóžky“. Dostáváme také další tipy a pokračujeme v procházce k těm nejslavnějším a opravdu krásným dřevěným budovám. Nádherně vyřezávané okenice, podpěry a další detaily domů jsou parádní díla.
K dalším dřevěným skvostům tohoto města popojíždíme autem a stále se nemůžeme nabažit té krásy. U nejednoho z kostelíků se dáváme do řeči s místními, kteří obdivují naší oranžádu. Samozřejmě dotazy na focení neodmítáme a rádi vyhovujeme. Lidi jsou strašně moc fajn.

Pozdě odpoledne, celý ušlapaný, ještě navštěvujeme park osvobození, který stejně jako Lenin, nechybí v žádném ruském městě.
Z takového špacírování jednomu pěkně vytráví, co teprve dvěma výletníkům. Máme naprosto jasno a míříme za klukama do „šašlíkárny“, vedle níž jsme dnes nocovali.
Kluci mají radost, že nás znovu vidí a my také. Focení, darujeme jim rybičky a Jurajovi kšiltovku od Zbrojovky.
My jako odměnu dostáváme jako bonus k „šašlíku“ vynikající knedlíčky. Je to dobrota. Ne je to žrádlo!

Už se chystáme odjíždět, když u nás staví červená Škoda Yeti.
„Dobrý den, mluvíte česky?“ ptá se z okénka sympatická slečna.
„Ahoj! Jasně že jo!“ odpovídám nadšeně a poznáváme se tak s Aničkou a její rodinou, která si udělala dneska do Tomsku také výlet. Její češtinu nám vzápětí vysvětluje desetiletím stráveným v Praze a samozřejmě, se nelze rozloučit bez společné fotky.

5.9.2016

Chladné ráno, které urychluje naše balení. Shodujeme se na ideálním čase, udělat si malou technickou pauzičku v podobě jedné až dvou nocí na nějakém levném motelu.
Ale jak na potvoru jsou buď dlouhé úseky bez známek civilizace a nebo je nabídka ubytovacího zařízení nad naše síly. Jednou cenově, jindy kvalitou. Když už najdeme slušné a levné ubytko, nemají wifi, kterou potřebujeme k práci.

Po pár hodinách jízdy a několik marných pokusech něco najít, máme ujeto už šest set kilometrů. Už se pomalu smiřujeme s tím, že se náš nápad odkládá na někdy jindy.
Ještě jednou stavíme u dobře vypadajícího motelu u cesty a ejhle. Cena dobrá, pokoj krásný a wifi funguje. Okamžitě si s recepční plácáme a bereme útokem sprchu.

Po očistě těla a na doporučení recepční, vyrážíme do nedaleké vísky, koupit něco k večeři. Ivanovka, kterou lze najít snad v každém ruském okrese je malá vesnice s ničím. Krámek tu ale mají a v něm super příjemnou krámskou, která se nám okamžitě líbí svým obchodnickým přístupem.
„A jaký tady máte dobrý pivo? Co tohle? Je dobrý?“ ptám se vysmáté a ukecané prodavačky.
„No já se ti skoro bojím říct, že je dobré, když si z Čech. Vy jste zvyklý na jiný“, koulí na mě očima a pořád se u toho pochechtává.
Je fakt, že touhle hláškou nás rozesmívá ještě víc a tak si i přes její obavy na večer pár vzorků pořizujeme.
Večer si užíváme u filmu a řádné ochutnávky pivních vzorků.

6.9.2016

V motelu je malý bufet. Kačka již včera udělala malý průzkum a dnes z něho přináší malou snídani v podobě skvělých syrníků.
Dopoledne věnujeme psaní, zveřejňování článků a zjišťování informací o cestě před námi.

Oběd řešíme v bufetu skvělým borščem a zase se vrháme na práci. Na to že jsme chtěli odpočívat, se od strojů skoro neodtrhneme.
Odpoledne jedeme zase do Ivanovky pochválit paní prodavačce skvělé vzorky, děláme nákup dalších a něčeho malého k večeři. Je nadšená a již bez obav nám doporučuje nové pivní modely.

Podvečer ještě trávíme pracovně a potom následuje pohoda s pivkem u filmu.

7.9.2016

Stejně jako včera řešíme snídani i dnes. Výborné syrníky a káva. Je to pohodička, mít to takhle u nosu.
Do oběda pracujeme jako černý a po dalším skvělém boršči se loučíme a vyrážíme směr Omsk.

Vjíždíme do Omsku a protože cesta nepůsobí jako cesta, která by měla vést do velkého města, stavíme u policejní hlídky, abychom se přeptali.
„Odkud jste?“ přichází místo odpovědi otázka. Po jejím zodpovězení, vážném prohlédnutí naší oranžády z odstupu přicházejí strážníci blíž k okénku a povídají.
„Jo jedete správně. Pořád rovně a pak před mostem doprava. Tam je centrum“.
„A co je u vás ve městě zajímavého? Co bychom měli vědět?“ snažím se využít jejich ochoty.
„Zajímavého?“ nadechuje se ten urostlejší a zapichuje palce za opasek.
„No dlouho tady nebylo nic, pak tady hrál chvilku Jágr a teď už tady zase nic není“, zní jeho naprosto vážná odpověď. Mám co dělat abych nevyprsknul smíchy, ale policajt nekončí.
„A co Havel?“
„No, ten už je po smrti“.
„Jasně. Já vím. Jsme v obraze“, odpovídá stejně vážně a já mám zase cukání koutků. Raději se rychle loučíme a uháníme podle pokynů ze začátku našeho plodného rozhovoru.

Přijíždíme do centra. Hlavní třída s překrásnými a nově opravenými domy. Stejně nádherné divadlo, před kterým parkujeme a vyrážíme na obhlídku.
Navštěvujeme Lubinskij prospekt, překrásný pravoslavný kostel a necháváme se okouzlit jeho zevnějškem, stejně tak jako vnitřní výzdobou a podzemím.
Po jeho průzkumu vycházíme ven v touze projít si další části centra města, jenže počasí je proti. Začíná kapat z nebe a tak se rychle schováváme do nejbližší restaurace. Původně jsme se chtěli jen ukrýt před deštěm a odskočit si na záchod, ale nakonec si vybíráme z jejich nabídky a venkovní spršku využíváme k pozdnímu obědu.

Počasí naštěstí nedělá ofuky moc dlouho a tak můžeme s plnými pupky pokračovat v průzkumu města. Procházíme si znovu načančanou Leninovu třídu alias Lubinskij prospekt, pro jistotu a jako prevenci proti poruchám v domácnosti si hladíme z chodníku vykukujícího instalatéra a užíváme si nevelikého centra města.

Po více jak dvou hodinách procházení se městem, se rozhodujeme vyrazit dál ještě za světla. Vyjíždíme z města a po pár desítkách kilometrů, odbočujeme z hlavní a stavíme v lukách u malého březového hájku.

 

 

 

Rusko je zajímavá a přátelská země. Člověk si tu nepřijde jako cizinec. Mají nás Čechy rádi, rozumí našim vtipům, není problém se tu domluvit, i když neznáte perfektně jazyk a jejich kuchyně je poctivá.
Rusko je fajn! A ty policajti… je s nima legrace.

 

Rusko
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj - Katu Jaryk
Rusko - pohoří Altaj - Katu Jaryk
Rusko - pohoří Altaj - Katu Jaryk
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - pohoří Altaj
Rusko - Novosibirsk
Rusko - Novosibirsk
Rusko - Novosibirsk
Rusko - Novosibirsk
Rusko - Novosibirsk
Rusko - Novosibirsk
Rusko - Novosibirsk
Rusko - Novosibirsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Tomsk
Rusko - Ivanovka
Rusko - Ivanovka
Rusko - Omsk
Rusko - Omsk
Rusko - Omsk
Rusko - Omsk
Rusko - Omsk
Rusko - Omsk
Rusko - Omsk
Rusko - Omsk
Rusko - Omsk
Rusko - Omsk
Rusko
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit