Rusko 04 - kontinentální hranice, jedovatý Karabáš a srdce Tatarstánu

ru
16. září 2016

 

8.9.2016

„Kurva to je počasí“, hodnotím situaci venku. Mrholí. Fakt nic moc. Ale zase díky té sibérii jsme rychlejší v přestavbě auta do jízdy schopného stavu.
Dnešní den nepatří mezi ty něčím zajímavé. Jedeme, jedeme a když stavíme na pumpě, využíváme fungujícího internetu abychom si naplánovali následující dny a odpověděli na emaily a komentáře.

Počasí nám dnes nepřeje a tak stejně zrychleně jako ráno, přestavujeme do hotelové verze, kdesi uprostřed louky mezi břízkami.
Chvilku si z naší ložnice děláme kancelář a dopisujeme resty. Nakonec usínáme a doufáme, že zítra bude alespoň o chlup líp.

9.9.2016

Je líp. Rusko nás má rádo. Teda aspoň trošku. Nemrholí, neprší, ani mlha není. Ale teplo taky ne.
Valíme do Jekatěrinburgu!

Počasí si s námi spíš tak nějak hraje. Ale už jen to že neprší, bereme jako pozitivum. Ještě k tomu ty sociální jistoty a dovolená v Jugoslávii a můžeme být „hepy“.
Ale teď vážně. Je docela zima, je pod mrakem a na super fotky to dneska spíš nehrozí. Procházíme si centrum města, fotíme tak nějak spíš z povinnosti až přicházíme k hlavnímu klenotu města, k chrámu „Na krvi“. Místo, kde kdysi stával dům posledního ruského cara.
Dnes je tu nádherný a opravdu jedinečný pravoslavný chrám. Chvilku se bavíme pozorováním ruských svateb, jenž se na schodišti střídají a poskakují dle pokynů svých fotografů.
„Já je nechápu. Brát se v takovýhle kose“, kroutí Kačka hlavou nad výběrem pozdního data.

Vcházíme do chrámu a hned od dveří doslova zíráme. To je teda pecka. Od vstupní haly naprosto jedinečně načančaný, zlatem a barevnými obrázky vyzdobený chrám, který dává zabrat našim zorničkám a krční páteři.
Chvilku sedíme a jen tak civíme, navštěvujeme podzemní kapli a znovu se necháváme ohromovat tou hlavní. Je to nádhera, nádherná. Klobouk dolů.

Následuje procházka uličkami centra, další a další svatostánky, ale také boj s hladem v podobě vynikajících placek od zdejších stánkařů.
Město je víceméně průměrné, ale kostelíky tu mají fakt boží. Ještě jednou procházka centrem, než dojdeme k autu a už se pokoušíme vyjet z města.
Najít cestu není úplně snadný, ale naštěstí znovu narážíme na pomoc z řad ostatních řidičů a tak v závěsu za stříbrným „myšákem“ dojíždíme k výpadovce.

Za začínajícího deště popojíždíme ještě pár kilometrů k místu Ganina Yama, které bychom chtěli zítra navštívit. Krásný komplex dřevěných kostelíků, ostraha, jejíž velitel s námi sympatizuje neboť sám vlastní Octavii a obří parkoviště, kde máme dovoleno nocovat.
Na rychlo zajíždíme do vedlejší vsi koupit něco k večeři a doufáme, že ráno nebude alespoň pršet, když už nic. Zasraný počasí!

10.9.2016

Zase lehce prší. To je teda počasí. Sakra práce! I přes nepřízeň počasí se vykopáváme z pelechu a vyrážíme na obhlídku areálu.
V jednom kostelíku se právě koná mše a tak stojíme v koutě a sledujeme veškeré dění. Není tu moc lidí a tak je na první pohled poznat, že nejsme zdejší. Nikdo to ale neřeší.
Po obřadě vylejzáme ven a sice není kdo ví jak hezky, ale aspoň přestalo pršet. Probíháme celý komplex, pořizujeme fotodokumentaci a prohlížíme si nádherně načančané kostelíky a jejich zlaté věžičky.

Vyrážíme z lesa a míříme k hranicím mezi Asií a Evropou. Je to asi největší atrakce poblíž Jekatěrinburgu a tak ji nemůžeme vynechat ani my. Navíc překročením této pomyslné čáry, vstoupíme na domácí kontinent a na to se docela těšíme.
Po pár minutách jízdy nacházíme první, původní památník, označující tuto hranici. Je to jen malý plácek, čára a docela pidi monument  v podobě kamenného sloupku.
Na doporučení jednoho dodávkáře vyrážíme na novou cestu, kde má být nový a podle jeho slov výrazně hezčí označení tohoto geografického jevu.
Opět to netrvá dlouho a již ho míjíme. Bohužel ho musíme o pár kilometrů přejet, abychom měli šanci se otočit a přijet k němu ze správné strany.
Nový je o poznání hezčí, takový moderní, zvláštní, ale nepřijde nám dost důstojný pro takové místo. Povinné foto a už si to po nové silnici uháníme dál, abychom odbočili na starou cestu a po ní lesem dojeli k tomu největšímu, monumentálnímu monumentu.
Fotky s vlajkami i bez, vypálení asijského destilačního vzorku na mobilní pálenici vzor 1922, krátké video a užití si toho pocitu, když máte jednu půlku v Evropě a druhou v Asii. Ale to jsem odbočil.

Lehce vyfoukaní studeným větrem pokračujeme dál směr jih k městu, které jsme dostali jako další tip od našich ruských kamarádů. Má být prý strašidelné a strašně ošklivé.
Dnes už to ale nestíháme a tak stavíme mezi silnicí a železnicí u lesa, pod vedením vysokého napětí.

11.9.2016

Ani dnes se počasí netváří, kdo ví jak přívětivě. Skoro by se dalo říct, že tak trošku dokresluje to, co nás čeká.
Ani ne hodinka jízdy prázdnou silnicí skrze krásné lesy, doplněné o spousty jezer, jezírek, rybníčků a dalších, údajně kontaminovaných vodních zdrojů.

Les se malinko rozestupuje a před námi se objevuje betonovo železná hrůza v podobě uvítacího městského názvu.
„Karabáš!“ Ten název samotný je tak trošku strašidelný. O pár set metrů dál se vedle silnice zvedají do výšky černé hromady popela a napůl opravená či rozpadlá silnice nás vede do města, které se pyšní titulem „jedno z nejšpinavějších měst světa“.
Pomalu projíždíme městečkem, které opravdu nepůsobí, kdo ví jak vábně, ale na druhou stranu nás svým vzhledem ani nijak zvlášť neděsí.
Je jasné, že to všechno zlo, díky kterému je tohle místo vyhlášené, není spíše vidět. Míjíme kouřící se komíny a v prachu oděné továrny. Okolí se začíná zbarvovat do žluta a to včetně vodních zdrojů. Ta voda od pohledu nepůsobí příliš pitně.
Za městem chemikáliemi spálené lesy, kde jen smutně trčí zbytky shnilých a zničených stromů. Měsíční krajina chtělo by se říct, ale tady je to o poznání barevnější.
Odstíny žluté a oranžové, všude kam se podíváme. Říčky, ve kterých to divně bublá, prázdná krajina a jako dominanta uprostřed kouřící továrna k níž vede šňůra vagónů. Není to hezké místo, ale na pohled nepůsobí tak děsivě jak jsme to slyšeli.

Projíždíme městem a odbočujeme na centrum. Město je takové normální. Někde napůl rozpadlé domy, jindy barvami hrající opravené bytovky. Cesta ani dobrá, ani špatná a uprostřed krásný, opravený a žlutou fasádou do dálky zářící kostelík.
Krátce navštěvujeme kostelík i přilehlé trhy. I přesto že na nás město nepůsobí tak strašně jak nám všichni říkali, odoláváme nabídce ovoce a zeleniny zdejších trhovců.
Je to spíše nehezké město, ale není strašidelné a lidi nevypadají jako „zombís“. Normální, nehezký a bohem opuštěné místo, kde je v řekách trošku víc mědi, než je zdrávo.

Opouštíme Karabáš a pokračujeme lesy k Čeljabinsku. Skoro nám přijde jako vtipná ironie, že v okolí města s takovou pověstí je to samá rekreační oblast a kemp. Tady měl někdo opravdu smysl pro černý humor.

Přijíždíme do města a už obligátně jej u vjezdu stráží policejní hlídka. Opět neodoláváme a stavíme, abychom se přeptali kudy do centra a co je ve městě k vidění.
Kluci policejní se na nás spíš netváří než tváří a jeden z nich jen konstatuje, že je Čeljabinsk špatný město a že v něm není nic k vidění. Upřímně, asi by nás překvapilo, kdyby nám řekl opak.
Návštěvu města zahajujeme výbornou plackou u jednoho stánku vedle ulice, čímž si nás zdejší výrazně naklání na druhou stranu. Posléze však musíme dát trošku za pravdu chrabrým policistům, jenž tvrdili, že tady toho moc není.
Široké ulice, pár pěkných a v ruském stylu majestátných budov, ale jinak jako by se tady zastavil čas. Samozřejmě, že nad vším a s nadhledem stráží Vladimír Iljič, jako takové memento dávných dob.

Když se dáváme s lidmi do řeči, jsme překvapeni, jak moc z nich se s námi pokouší domluvit anglicky.
Pokus najít budovu planetária je však spíše tragikomická záležitost.
Buď dotázaní nevědí, nebo se jen domnívají. Jedna paní zjevně netuší a tak se trošku neslušně otáčí a odmítá se bavit. Úplnou korunu tomu dává tetka s kozí bradkou.
„Dobrý den, nevíte kde bychom mohli najít planetárium?“ ptám se slušně a dávám si záležet na své ruštině.
„Nic takového tady není“, odsekne tetka a lehkým obloukem mě obchází aniž by se na mě podívala.
„No ale my jsme slyšeli, že by mělo být někde tady“, snažím se ji pomoci, aby se rozpomněla. Třeba se té budově jen dnes říká jinak či nese název po nějaké slavné, ale mě neznámé, osobnosti.
„Řekla jsem, že tady nic takový není!“, řve na mě tetka a děsivě mává rukama kolem sebe, čímž mě lehce šokuje, ale současně rozesmívá.
„No tak se poser! Jsem se jenom zeptal“, oplácím tetce stejným tónem, ale nemůžu se ubránit smíchu.
„Omlouvám se, opravdu takové místo neznám“, mění rázem tón a shrbená jak ježibaba z Mrazíka, se ztrácí v parku. Ještě že neměla hůl, určitě bych jednu schytal za svou troufalost se jí zeptat.
Planetárium nakonec nacházíme, ale jeho kopule má nyní vzhled basketbalového míče, což shodně označujeme jako hrůzu hrůz.

Krátká procházka centrem a pěší zónou, která dává najevo, že už se opravdu blížíme Evropě. Krásné a moderní obchůdky, hospůdky, moderní hudba, pouliční kejklíři a pohodová atmosféra, která k poklidné procházce přímo vybízí.

Vyrážíme z města, po krásné silnici krásnou ruskou krajinou. Počasí nám však nechce přát a tak střídavě prší a nebo prší ještě víc. Krajina s břízkami a meandry řek nás tak míjí za okny naší oranžády. Cesta utíká rychle. Na výhledy do kraje to dneska vážně není. Uháníme si to skrze nádherné lesy, březové háje a pomalu stoupáme a protínáme pohoří Ural.
Škoda že nám počasí nepřeje. Kopce kolem nás jsou krásné, občas se v zatáčce objevuje vyhlídka, ale nemá smysl stavět a pokoušet se o cokoliv. Prostě chčije a chčije.

Až za tmy stavíme na jednom z pasů a bereme útokem odstavený vagón, sloužící jako motorest. Mladá paní vedoucí se nám i přes pozdní hodinu příjemně věnuje a připravuje nám neskutečně výborný šašlík z vepřového. Žrádlo!
Rychlá domluva a s příjemným pocitem v plných žaludcích zaleháme na parkovišti, před motorestem.
Déšť bubnuje do střechy, po silnici občas projíždí pomalu se vpřed sunoucí kamion a my s nadějí, že zítra bude líp usínáme.

12.9.2016

Je líp. Teda, počasí pořád nic moc, ale aspoň neleje. Je zajímavé, jak člověk dokáže přehodnotit. Jindy bych remcal, že je hnusně a zataženo. Dneska mi stačí, když jenom neprší.

Sjíždíme  z kopců, na první pumpě dopřáváme vydatnou snídani sobě i OKI, kontrolujeme emaily, předpověď počasí. Vyhlídky nic moc. Teda spíš nic, než moc.
Docela rychle dojíždíme do další metropole na cestě, do města Ufa. Protože zase prší, neptáme se strážců pořádku na pamětihodnosti a rovnou se snažíme dojet do centra.
Trošku si děláme legraci z toho, že tady o tom městě bychom se od policajtů nedozvěděli nic jiného než od kolegů v Čeljabinksu.
Je pravda, že tu nespatřujeme nic, co by nás přímo zaujalo. Děláme tak jen povinnou zastávku u vyhlášené mešity a krátce navštěvujeme Park osvobození.
Počasí má zase krámy, začíná pršet a tak rychle mizíme v bezpečí naší oranžády a opouštíme neplánovaně rychle tohle místo.

Jedeme dál. Krajina už je zase placatější a počasí o malinko příznivější. Ale jen o malinko. V podvečer, s příslibem pěkného západu slunce míjíme ceduli, jenž nás vítá ve státě Tatarstán.
Jo vážně to existuje!
Protože je hned kousek za cedulí parkoviště a pumpa, stavíme a parkujeme v rohu, kde plánujeme nocovat.

Sedíme v autě, sledujeme řidičské dovednosti některých ruských kamioňáků a pocucáváme studené pivko, co jsme si koupili na pumpě. Konečně přestalo pršet.
Po půl hodince a nacouvání asi desítky kamionů k nám přichází do vaťáků nabalený hlídač parkoviště. Poplatek padesát rublů, což je v korunách zhruba dvacet kaček, není sice moc, ale z principu ho nechceme platit. Snažím se s hlídačem smlouvat a hledám řešení v podobě parkování a nocování na trávě mimo zpevněnou plochu.
„Ne kamaráde, to nejde. Všechno tohle je našeho šéfa a kamkoliv to postavíš, je nutné platit“, vysvětluje hlídač a popisuje nám, jak to tady chodí.
Je to sympaťák, fajn se s ním povídá a protože mu nechceme činit potíže, platíme za parkování. Jenže nemáme drobný. Kamiony si zrovna dali na chvíli pauzu a tak má čas si s námi dál povídat, než doběhne pro drobné, aby nám mohl vrátit. Vyprávím mu o naší cestě, daruji mu naší samolepku a společně čmáráme prsty po kapotě.
„No a odkud že to jste?“ ptá se celý zmatený ze všech těch zemí na mapě.
„My jsme z Čech“, odpovídám s úsměvem.
„Jo, jasný. Čechy. Jo Češi, to je normální národ“, konstatuje a všichni dostáváme záchvat smíchu nad jeho hodnocením.

Na druhé straně parkoviště blikají světla a blíží se další kamion, toužící po parkovacím místě na tuhle noc. Sympatický hlídač se s námi prozatím loučí, jde rozměnit naší stovku a nasměrovat parkujícího řidiče.

Uteče pár minut, my už jsme v půlce přestavby na hotelovou verzi, když se vrací sympaťák a podává mi zpátky celou stovku.
„Nechte to bejt. Já si to nějak obhájím. Ať se vám hezky spí kamarádi“, culí se na nás, mě ještě plácá po rameni a odchází navigovat dalšího řidiče.
Lehce v šoku žmoulám v ruce vrácenou stovku, koukám na Kačku, Kačka na mě. „Díky kamaráde!“ vykřiknu směrem k hlídači a ten jen mávne rukou, jako že se nic nestalo.

13.9.2016

Je ráno, je tma, venku leje jako z konve. Doprdele práce, to je počasí tohle!
Balíme spacáky v autě, abychom ušetřili chvilku času při skládání a pak vyskakujeme rychle z auta, abychom přeskládali v co nejkratším čase.
„Doprdele, kurva!“ kleje Kačka, která úspěšně objevila pod svýma dveřma hlubokou kaluž, až když do ní stoupla.
Přední sedačka je ještě zaházená a tak nemůžu nastartovat a popojet. Jen protahuju ruku a povoluju ruční brzdu a snažím se auto o kousek popostrčit, aby bylo mimo dosah té kaluže.
Kačka tlačí se mnou a jak už to bývá, když se hned po ránu daří, noha ji smeká a pro jistotu si v kaluži koupe i druhou botasku.

Přestavba je v rekordním čase a my celý zmáchaní popojíždíme k pumpě a restauraci. Uvnitř je krásné teplo a voní to snídaňovým bufetem. Neodoláváme a taky tak trochu na spravení nálady si dopřáváme každý dle chuti. Kačka si dává kafíčko a medovník, já řízek.

Lehce usušení, ale s plnými pupky, vyrážíme směr Kazaň. Cesta neutíká tak rychle jak by jsme si přáli. Prší a na silnici se motají pomalu jedoucí kamiony. Předjíždění ztěžuje déšť a občasné stavební omezení.
V čase oběda stavíme u jednoho většího a slušně vypadajícího motorestu. Výborná nabídka jídel, funkční internet a obsluha co si nás spíš nevšímá.
Rozhodujeme se dnešní hnusné počasí využít k plnění pracovních povinností a dopřáváme si pohodu.

Není co vymýšlet a tak uvažujeme o nocležení přímo před motorestem. Sedíme v autě, posloucháme rádio s ruskými hity a zkoušíme plánovat poslední týdny na cestě.
Přichází borec v maskáčích a čepici. Zdejší strážce parkoviště.
„Ahoj, vy budete spát v autě tady na parkovišti?“ pokládá otázku, která nám byla jasná hned jak jsme ho zahlédli.
„Jo jo budeme“, kývám souhlasně.
„No ale pokud nespíte na motelu, musíte platit za parkování přes noc“.
„No kdybychom měli peníze, tak spíme na motelu. Ale protože nemáme peníze, spíme v autě, ale zase jsme utratili peníze za jídlo v motorestu. Takže jsme vlastně taky zákazníci“, snažím se mu naznačit, že by mohl přimhouřit oči a nechat nás tu zadarmiko.
Jen se na nás šklebí, mrká okem a se slovy „všechno dobrý“ a „dobrou noc“ odchází pryč. Zabralo to.

14.9.2016

Jsem vzhůru dřív než Kačka. Vlastně jako vždycky. Zapínám počítač a snažím se chvilku něco tvořit. K mému překvapení chytáme i v autě wifi z motorestu a tak než se stihne vybít baterie, stíhám ještě zařídit pár věcí.

Jdeme si dopřát teplou snídani do motorestu. Teplá káva a čaj, míchaná vajíčka. To si na to jeden rychle zvykne. My si ale radši nezvykáme.
Jdu pro nabíječku na foťák do auta, abych než dosnídáme, stihl nabít baterku a ve dveřích se potkávám s nočním hlídačem.
„Jak se spalo“, ptá se už bez čepice o poznání míň zmrzlý mladík.
„Dobře se spalo“, mrkám na něj.
„Hele ta mapa na kapotě to je vaše cesta?“ ptá se mě zvědavě.
„Jo to je naše cesta. Dva roky jedeme kolem světa. Teď už míříme domů“.
„Dva roky? Pane bože! To jste fakt dobrý“, žasne a kroutí hlavou nad naším nápadem objet zeměkouli ve škodovce.

Vracím se ke stolu, dávám nabíjet baterie do foťáku a znovu se věnuji výborné snídani. Mladý hlídač přichází k nám a sedá si ke stolu.
„Hele jste fakt dobrý. Já tomu nemůžu uvěřit. Fakt jste dobrý. Já cestoval jen po Rusku. Pak se narodili děti a teď už můžu jen závidět. Fakt jste dobrý“, směje se na nás, se zájmem si nás oba prohlíží a kroutí hlavou.
„Tady máte něco malého na přilepšenou. Ať vám cesta utíká“, a strká mi pod počítač bankovku.
„Ne neblbni. Radši kup něco dětem“, odmítám jeho dar a vracím mu bankovku do ruky.
Trvá si na svém a znovu ji strká pod počítač. Nenechává se odmítnout.
Kačka vyskakuje a běží do auta. Přináší mu alespoň malou pozornost v podobě rybičky a naší samolepky.
Několikrát si navzájem děkujeme, tiskneme si pravice a mladý sympatický hlídač mizí ve dveřích.
Sedíme u stolu, koukáme na sebe a nevěříme tomu, co se stalo. To že nás nechal spát bez placení bychom ještě dokázali pochopit, ale tohle už je vážně moc.  Sedím, koukám, nechápu a moje prima teplá snídaně už není teplá.

Za rohem objevujeme sprchu pro kamioňáky. Paní co tu obsluhuje přesvědčivě tvrdí, že teče teplá a tak investujeme dar do naší osobní očisty. Díky ti dobrý člověče, právě si nám dopřál teplou sprchu.

Nadšení z nečekaného daru, stejně jako z teplé sprchy vyrážíme z tohohle neznámého místa do srdce Tatarstánu, do Kazaně.

Přijíždíme do města, kde se občasně objevují cedulky v angličtině směřující na centrum. Samozřejmě, jak už to bývá, směrovky zmizí ve chvíli, kdy není zcela zřejmé kam odbočit. Naštěstí máme červenou a tak se ptáme řidiče stojícího na červenou vedle nás.
Okamžitě nám nabízí doprovod a tak v jeho závěsu jedeme až před kazaňský kreml, to nej co je zde nutné navštívit.
Dostáváme od něj ještě rychlou radu kde parkovat bez poplatku a bez rizika odtažení auta, loučí se s námi a odjíždí. Prostě super. Co víc si může cizinec přát.

Protože není zrovna teplo, děláme jen urychlenou prohlídku komplexu a jsme od prvních minut nesmírně nadšení. Jestli nám pár lidí tvrdilo, že je to tady krásný, nekecali.
V malé zapadlé hospůdce za rohem si dopřáváme malou večeři a s plným pupkem a v dobré náladě vyrážíme na noční focení.
Přestože nám mrznou všechny prsty, nemůžeme se vynadívat na tu krásu.

15.9.201

Venku neprší, ale pořád je zataženo. Včerejší předpověď na dnešní den tvrdí, že se to má po obědě začít trhat a dokonce slibují sluneční parsky. Není tedy kam spěchat a tak si v pohodlí naší ložnice dopřáváme skromnou snídani.

Protože se nemůžeme pěkného počasí dočkat, vyrážíme na denní obhlídku ještě dopoledne, před slibovaným zlepšením. Procházíme si celý komplex zdejšího kremlu, kocháme se věžemi mešity, kopulemi věží zdejší katedrály, cihlovou věží a nebo prezidentským palácem.
Všechno jsou to nádherné a majestátné stavby, stejně tak jako výhled přes hradby na řeku a další zajímavé stavby.

S pocitem, že jsme již viděli vše, vyrážíme do osvědčeného podniku na malý oběd. Než si stíháme nacpat pupky, začíná venku docházet k změnám, které nám předpovědníci počasí slibovali.
Úplně super načasování. Vycházíme ven a mraky se trhají. Okamžitě si to znovu směřujeme do kremelského komplexu, abychom si to celé nafotili ještě jednou v podstatně lepším světle.
V kochacím tempu pokračujeme do města na hlavní pěší zónu, kde si užíváme pohodu a krásné počasí.

Po hodině procházení se rozhodujeme si trošku šetřit podrážky našich botasek a popojet kousek autem. Sjíždíme podél kremelské zdi dolů na křižovatku, která nás vyvede na hlavní tah vedoucí na druhou stranu centra, kam směřujeme.
Značení má dnes opět volno a tak přehlížím jediný odbočovací pruh doleva a ve štrůdlu aut najíždím do křižovatky s jedinou možností jet rovně.
Jenže přesně to nechci a jsem si moc dobře vědom, že šance otočit se, může být až za pár kilometrů.
Není zbytí a tak čekám na okamžik mezi naší zelenou a červenou pro auta, která jezdí v protisměru.
Teď. Auta proti nám a ze strany mají už červenou a nám padá oranžová.
Startuji a zprudka odbočuji doleva. Super! Vyšlo to a ušetřili jsme si čas i nervy při hledání šance se obracet.
Jenže po chodníku proti nám jde policejní hlídka, která jak vám už asi dochází, můj skvělý manévr zaznamenala.
Snaha ukrýt se za náklaďák se nedaří. Páni policajti si staví náklaďák a já dostávám jasný pokyn k zastavení u krajnice. Sakra práce!
„Dobrý den pane řidiči. Porušil jste zákaz odbočení a přikázaný směr jízdy. Vaše doklady prosím“, zní zcela jasně a dost nekompromisně z úst strážce pro dodržování zdejších zákonů.
Hraju blbýho. Co jinýho taky můžu v tuhle chvíli dělat.
„Jak to? Vždyť tam auta normálně odbočují“, snažím se vylhat ze svého přestupku a ukazuji na právě odbočující auta.
„Ano, ale pro odbočení je tam zvláštní pruh“, netváří se příliš policista.
„Aha, tak to se omlouvám. To jsem samozřejmě nevěděl“, podávám mu můj český řidičák a pas.
„Odkud jsi?“ otáčí můj řidičák nemajíc šanci jej v češtině přečíst.
„Jsme z Čech“, odpovídám konečně něco po pravdě.
„Hmm, hmm. No tak si na to dávejte pozor pane řidiči. My tady tohle netolerujem. Nashledanou“, vrací mi doklady a dává mávnutím ruky pokyn k odjezdu. Uff, tak to bylo o fous!
Dojíždíme na druhou stranu centra města. Úspěšně a hned na poprvé parkujeme a opět vyrážíme na prohlídku krásného a pohodového centra včetně jeho krás.

V pozdním odpoledni, plně nakocháni prohlídkou města, s nohama pěkně ušlapanýma a s ne dobrou vyhlídkou na změnu počasí se přesouváme na kraj města, k chrámu všech náboženství.
Na pár doptání jej nacházíme celkem rychle i přesto, že je celý komplex stále ve výstavbě a pro veřejnost zavřený. O to rychlejší je jeho prohlídka. Obíháme si jej jenom zvenčí a protože se počasí začíná kazit, opouštíme Kazaň s konstatováním, že je to opravdu krásné město.

Kousek za městem přejíždíme Volhu, největší evropskou řeku, ale už není dobré světlo na focení.
Stavíme kousek za Volhou u jednoho malého a na první pohled takového nijakého „kafíčka“, dáváme si večeři a vedle kuchyně parkujeme na nocování.

16.9.2016

Ráno se netváří až tak uplakaně jak předpověď slibovala. Tedy alespoň tady. V dáli, směrem ke Kazani to vypadá na pěkný nadělení. Takže se zdá, že jsme tomu ujeli.
Lehká snídaně v ospalém „kaféčku“ a protože se to nad námi občas blýskne slunečními paprsky, jedeme si vyfotit řeku Volhu.

Pár kilometrů cesty zpět a parkuji v odstavném pruhu, co nejblíže k mostu přes řeku. Beru foťák a utíkám na most, abychom tady nestáli příliš dlouho.
Pod mostem strážní bouda a štěkající pes, který na mě upozorňuje. Strážný mě sleduje z okna a vypadá to, že ho moc nezajímám.
V klidu si to běžím až doprostřed mostu, úzkou uličkou mezi svodidly a zábradlím. Pořizuji si pár snímků, rozhlížím se a přejíždím pohledem řeku evropských řek, obrovskou a tiše tekoucí Volhu.
Pomalu se pakuju a běžím zpátky k autu, když zpoza mostu vyplouvá motorový člun, na něj dva uniformovaní, kteří si mě měří dalekohledem. Detaily mě nezajímají, snad nebudou střílet, pomalu klusám k autu.
Pes na mě opět blafe a strážný telefonuje. No bude legrace. Snad nás tady nezačnou nahánět pro pár fotek řeky.

Nezdržujeme se a vyrážíme přes most pryč a hned za zatáčkou nás na policejním stanovišti staví příslušník.
„Tak co myslíš, je to běžná kontrola a nebo dostaneme pojeb za focení na mostě?“ snažím se nahlas odhadnout co se bude dít.
Kdo čekáte komplikace, čekáte zbytečně. Běžná kontrola dokladů a během minuty zase pokračujeme, abychom si o pár zatáček zase zastavili a vyfotili další krásné a v zeleni se kroutící přítoky Volhy.

Pokračujeme vesele dál až k cedulce, která nás nechává odbočit k dalšímu místu, které máme v plánu navštívit. Ostrov Svižajsk, jenž už fakticky ostrovem není, neboť k němu vede val se silnicí.
Parkujeme, vtrháváme do informačního centra a necháváme se zaskočit slečnou, která nám radí jak získat bezplatně vstupenky, protože jsme zahraniční turisté.
Ano čtete správně. Protože nejsme zdejší, vede nás ke kiosku, který nám tiskne lístky bez placení. Jediné co prý musíme, přijít zpátky poreferovat jak se nám líbilo a odpovědět na dvě tři otázky. To bereme, tak souhlasíme a už si to funíme do schodů k prvnímu kostelíku.

Celý ostrov a na něm malé městečko není zas až tak veliké a tak si ho procházíme v poklidu, užíváme krásné a tradiční stavby, nádhernou katedrálu a nebo trhy, kde se dá sehnat naprosto vše.
Od čaje a sladkostí až po nové boty. Kačka ochutnává koblížky s jablečným přelivem, já ukusuji z čerstvě napečeného chleba.
Pan pekař je nastrojený v tradičním kroji a hned se s námi jako správný obchodník dává do řeči. Umí pár slovíček česky a když váháme zdali si vůbec chleba kupovat, přesvědčuje nás ochutnávkou.
Kupujeme si jeden malý bochníček výborného domácího chleba abychom mu udělali kšeft a svým chuťovým pohárkům radost.
„Tady máte ještě jeden jako dárek“, přihazuje nám ještě jeden malý bochníček grátis k tomu co jsme si právě koupili. Děkujeme, Kačka se s ním ještě vyfotí na památku a protože se začíná obloha mračit, vyrážíme zpátky k autu.

Slečna v info centru není a tak ji nemůžeme potvrdit, že se nám opravdu líbilo. Co se dá dělat. Skáčeme do OKI a vyrážíme na západ.
Protože to díky opravám cest nejede tak jak bychom si přáli, stavíme dnes asi sto kilometrů před Nižnim Novgorodem v neznámém městečku. Nocujeme na parkovišti před zdejším supermarketem.

 

 

Rusko nás nepřestává bavit. Navíc neuvěřitelná lidskost a pohostinnost zdejších nás přímo dostává.
To samé platí také pro některá města. Rusko není jen Rudé náměstí a například Kazaň je opravdový klenot, který jednoznačně překonal všechna naše očekávání.
Je to současně ukázka toho jak pestrá a bohatá tahle země je. A v žádném případě nemyslíme ruská nerostná bohatství.
Lidi jsou super, města krásná, jen to počasí si dělá co chce.

Rusko
Rusko - Jekatěrinburg
Rusko - Jekatěrinburg
Rusko - Jekatěrinburg
Rusko - Jekatěrinburg
Rusko - Jekatěrinburg
Rusko - Jekatěrinburg
Rusko - Jekatěrinburg
Rusko - Jekatěrinburg
Rusko - Ganina Yama
Rusko - Ganina Yama
Rusko - Ganina Yama
Rusko - Ganina Yama
Rusko - Ganina Yama
Rusko - Jekatěrinburg
Rusko - Jekatěrinburg
Rusko - Jekatěrinburg
Rusko - Jekatěrinburg
Rusko
Rusko - Karabaš
Rusko - Karabaš
Rusko - Karabaš
Rusko - Karabaš
Rusko - Karabaš
Rusko - Karabaš
Rusko - Karabaš
Rusko - Karabaš
Rusko - Karabaš
Rusko - Karabaš
Rusko - Čeljabinsk
Rusko - Čeljabinsk
Rusko - Čeljabinsk
Rusko - Čeljabinsk
Rusko - Čeljabinsk
Rusko - Čeljabinsk
Rusko - Čeljabinsk
Rusko - Čeljabinsk
Rusko
Rusko - Ufa
Rusko - Ufa
Rusko - Tatarstán
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - Kazaň
Rusko - řeka Volha
Rusko - řeka Volha
Rusko - ostrov Svijažsk
Rusko - ostrov Svijažsk
Rusko - ostrov Svijažsk
Rusko - ostrov Svijažsk
Rusko - ostrov Svijažsk
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit