Rusko 05 - NiNo, Láďa a porodnice, Vláďa a krteček, Vlad a vodka a nakonec parník zvaný Avrora

ru
28. září 2016

 

17.9.2016

Výhoda spaní před supermarketem spočívá v tom, že si můžete snadno dojít pro čerstvý pečivo. Téhle možnosti samozřejmě využíváme a na předních sedačkách si dopřáváme vydatnou snídani.
Počasí je na prd. A to se fakt vyjadřuju slušně, protože ve skutečnosti stojí… no vždyť víte, za starou bačkoru.

Cesta utíká rychle, možná i díky špatnému počasí. Nikde nestavíme, nikde se nekocháme, jenom jedeme a tak jsme celkem rychle na předměstí Novgorodu.
Bohužel ani tady to s počasím nevypadá kdo ví jak vesele, ale jistá šance na zlepšení tady je.

Tak ještě za černé oblohy navštěvujeme zdejší veletržní palác, jenž už pomalu a jistě zapomíná na svá léta slávy. Je to škoda, že z něčeho tak krásného a vznešeného vznikne laciná tržnice.
Naštěstí se venku blýská na lepší časy a slunce přemáhá mračna. Rychle se přemisťujeme o kus dál k nádherně sluncem nasvícenému kostelíku Alexandra Něvského, před nímž se blýská obří zvon. Já mám na zvonky slabost a tak si nemůžu odpustit fotku ani poklepání.
Útroby tohoto kostelíku vážně stojí za to a tak tu zase stojíme uprostřed a s otevřenými papulami kroutíme krkama na všechny strany. Je to vážně nádhera a nejde jinak než smeknout nad prací dřívějších mistrů. Až z té krásy oči přecházejí.

Vykoukaní a s namoženými krky popojíždíme přes řeku, blíže centru a parkujeme OKI pod kremelskými hradbami. Strmými schody, tak trošku sportovním tempem, vyrážíme na prohlídku dalších zdejších krás.
Počasí se tváří, že by mohlo dostat rozum a chvilku máme pocit, že se otepluje. Ale spíš je to dáno naším sportovním tempem, ve kterém jsme ke zdejšímu Kremlu vyběhli.
Tak či tak, je to k pokoukání a příjemné procházce celým areálem. O zábavu se nám starají svatebčané, kteří s klepajícími zuby pózují svým fotografům. Ostatní svatebčané s cigárem počkávají opodál a zjevně se těší do tepla. A nebo spíš na hostinu a vodku.

Procházíme si centrum a zkoumáme nabídku na hlavním tahu městem v podobě pěší zóny. Nebýt nápisů v azbuce, člověk by asi netušil, že je vlastně v Rusku.
Dáváme si malý gáblík a počasí se nám začíná kazit. Než uspokojíme naše hladové pupíky, začíná venku kapat. Chvilku doufáme ve zlepšení a čekáme pod jedním z přístřešků.
Když už se z chodníků a ulic začínají stávat koupaliště, je nám jasné, že to hned tak neskončí. Kličkujíc mezi kapkami deště o velikosti krup, možná většími, uháníme zpátky k autu.
„Víš kdy přestane pršet?“ dělá si Kačka šoufky.
„Jo jasně, vím. Až přijdeme k autu“, odpovídám na její vtip, drkotajíc zubama.
Bohužel jsme se mýlili. Doběhli jsme k autu a prší pořád. Nevím kdo a nevím proč, ale někdo tam nahoře, nechal puštěnou vodu zbytečně dlouho a už to přestává být vtipné.

Protože to dnes už na zlepšení nevypadá, popojíždíme na kraj města, kde si před obchodním centrem děláme v autě něco jako romantickou večeři. Posloucháme rádio a po zavíračce obchoďáku, pozorujeme jak se zdejší mládež učí v kalužích driftovat ve svých starým, západoněmeckých vozech.

18.9.2016

Je to lepší. Už nechčije. Už jenom prší. Bohužel pro nás, to není počasí na prohlídku města a jeho okolí. Rozhodujeme se rychle a tak pokračujeme v cestě směr Moskva.

Chvilku před polednem přijíždíme k jednomu z motorestu, kterým se tady říká „kafe“. Už jsme si na ty podniky zvykli a tak si dopřáváme oběd a celkem fungující wifi.
Snažíme se internetu využít co nejvíce a protože nás dnes netlačí čas, zdržujeme se až do odpoledne.
„Ahoj, to je vaše auto před restaurací“, ptá se nás trošku nesměle mladý týpek s úsměvem.
„Jo, jo to je náš stroj“.
„Já jsem majitel, tady toho podniku. Koukal jsem na vaší mapu. To všechno chcete projet?“
„No my už jsme to projeli. Jedeme po dvou letech domů“, lehce ho šokujeme.
„Můžu se s vámi vyfotit před autem?“ ptá se a mává svým obřím telefonem.
Okamžitě mu vyhovujeme, pořizujeme si společné foto na ten jeho obří stroj a ještě mu darujeme naší expediční samolepku. S obrovským nadšením ji vylepuje na nástěnku v jídelně a pro jistotu si to vše znovu dokumentuje na svůj obří telefon.
Vracíme se k počítačům a znovu se věnujeme činnosti, když k nám opět přichází. V ruce drží papírový pytlík a v něm nám přináší čerstvé pirožky.
„To je pro vás. Strašně vám závidím. Taky jsem chtěl něco takového podniknout, ale znáte to. Přišli děti a teď už můžu jen koukat jak jezdí ostatní“.
Jsme nadšení, děkujeme a okamžitě se domlouváme, že u něj na parkovišti budeme dnes nocovat. Za jeho pohostinnost se mu tak odvděčujeme aspoň tím, že tam trávíme celé odpoledne a večer a děláme mu alespoň nějaký ten kšeft v podobě pár borščů a piv.

19.9.2016

Když vstáváme z pelechu, už se z komínu kuchyně vesele kouří a tak víme, že můžeme bez obav na snídani. Je to prima posun. Teplá snídaně, záchod s topením a internet pro kontrolu emailů.

Po vydatné snídani pokračujeme do Vladimíru, dalšího krásného ruského města, které stojí za návštěvu. Tedy stálo by, kdyby přálo aspoň trochu počasí. No a protože počasí nepřeje, dělám Kačce jen malou okružní jízdu autem aby si prohlédla zdejší pamětihodnosti a zase pokračujeme.
Čekat na zlepšení počasí nemá vážně cenu.

Stavíme asi dvacet kilometrů za městem, kde parkujeme před obřím obchodem se suvenýry. Chvilku se kocháme krásnými kousky v nabídce tohoto podniku a následně dohadujeme se zdejší ochrankou na možnosti nocovat u nich na parkovišti.

20.9.2016

Počasí na hovno. Rád bych použil lepší výraz, ale když vám nepřetržitý déšť kazí plány už několik dní za sebou, je to prostě na hovno. Tečka.

Valíme na Moskvu. Počasí nám nedává šanci a tak bez zastávek přijíždíme do hlavního ruského města v dobrý čas. Takže vlastně díky blbýmu počasí, jsme nepřijeli pozdě. No vždycky jde o to, jak se na to člověk podívá.
Nicméně je znát, že už jsme v hlavním městě a že jsme výrazně blíže civilizaci. Přibývají pruhy na silnici, přibývají nadjezdy, přibývají auta, ale naštěstí také dostatečné množství ukazatelů.
Hned na poprvé se nám daří najet správně na jeden z obchvatů města a už si to uháníme na jih.
Jo čtete správně, nejedeme do centra. Vlastně nejedeme do Moskvy, ale do Kalugy. Ale ještě před tím, než vám napíšeme proč jedeme do Kalugy, stavíme se v jednom motorestu u cesty na vynikající šašlík. Tyhle obrovské kusy masa jako špíz, to je prostě žrádlo.

Takže jak již bylo napsáno, jedeme do Kalugy. A víte co, počkejte si do zítra. Tedy do deníkového zítra, tedy ještě pár řádků.

Kaluga působí jako pěkné město, ale protože už se začíná stmívat, parkujeme před supermarketem a jdeme si koupit něco na večer. Jsme v Rusku a tak si dopřáváme ruský kaviár, ruské šampaňské a děláme si v naší ložnici malé kino.
Zobeme dobroty, ucucáváme šáňo, jemuž zteplání nehrozí a říkáme si, proč jsme sakra nekoupili ty flašky dvě.

21.9.2016

Snídaně koupená ve stejném supermarketu, krátká návštěva města a už uháníme k cíli naší návštěvy tohoto sympaticky vyhlížejícího města.
Kaluga asi není ničím zvláštní. Není to město, které když vynecháte, budete ochuzeni. My jsme ale dostali možnost, navštívit škodováckou porodnici a to proto jsme si udělali výlet dvě stě kiláků pod Moskvu.

Díky našemu věrnému fanouškovi a škodovákovi Kájovi jsme dostali kontakt a následné pozvání od Ládi, který zde funguje v týmu ruské filiálky Škoda.
No a tak se chvilku po obědě, již hlásíme na bráně. Jenže jak jsme perfektně trefili k fabrice, netrefili jsme bránu. Drsný ochranář zdejšího „gejtu“ nás posílá na tu správnou, kde na nás prý už čekají.
Škodovácké logo před hlavní branou nám dělá radost. Jsme pyšní a dostatečně si užíváme zvědavé pohledy všech přítomných.
Na hlavní bráně už o nás opravdu vědí a tak dostáváme bez potíží možnost vjet do areálu. Seznamujeme se s Jekatěrinou, která bude naším průvodcem a jejím kolegou, jehož jméno se nám vykouřilo z hlav i deníčku. Říkejme mu tedy sympaťák.

První seznámení s koncernovou fabrikou nad její maketou a už se řítíme v OKI areálem, sledující vůz našich průvodců.
Postupně si procházíme jednotlivé výrobní haly, kde se rodí nové Rapidy pro obrovský ruský trh.
Takových klikovek najednou jsem nikdy neviděl. A už vůbec ne jak se v obrovské mašině přesně frézují, aby srdce každého nového vozu mohlo tlouci jak o závod.
I přes přísná pravidla, dostáváme možnost nahlédnout občas za „lajnu“ a pozorovat výrobu z větší blízkosti, než když se tu dělá exkurze pro velké skupiny.
Dostává se nám perfektního výkladu a všechny moje zvědavé dotazy jsou zodpovězeny.

Takhle si probíháme několik provozů, včetně nové motorárny a končíme v obří hale, kde se kompletují karoserie a nakonec celá auta. To je cvrkot, až z toho přechází zrak.
Když na karosárně sleduju, jak se skládá a následně svařuje celá karoserie, trošku mě mrazí v zádech. Je až neskutečný co všechno na cestě vydrželo těch pár plechů, co nám k sobě svařili, aby z toho vznikla naše OKI.
„Hele, tady z té lávky budeš mít lepší výhled. Lepší foto“, ukazuje mi sympaťák místo, kde je opravdu výborný výhled a kam se asi běžně návštěvníci nevodí.
Neskrývám nadšení, využívám každé takové nabídky, fotím a kochám se pohledem na zrod nových strojů.
Kompletace, lakovna a finální kousky, pohybující se v pravidelném rytmu na lince, mizící někde v další hale, kde se po již několikáté kontrole skladují pro nové škodomilce. Nádhera!
Jsme spokojení a vykoukaní ze všech těch technologií. Pomalu se loučíme s našimi průvodci a opouštíme škodováckou porodnici.

Kousek od fabriky, je první prodejce škodovek. Protože jsme zase natankovali nějaký sajrajt a OKI nám trošku škube, jedeme se zeptat, zdali nemají nějaká adetiva, kterými bychom OKI spravili chuť a názor na ruské pohonné hmoty.
Pro jistotu volám do Moskvy Láďovi, abych se zeptal jak se rusky říká líh. Nebere mi to a tak se snažím popsat příznaky v ruštině. Kluci servisáci hned vědí. Asi to tu neřeší prvně.
„No to bude voda. Tady máš jedno balení. Nalej to před tankováním do nádrže a mělo by to být ok“, prodává mi týpek balení adetiv.
Chvilku to louskám v azbuce, co že to vlastně přesně je, když se ke mně týpek naklání a říká „na, tady máš ještě jedno balení. To je dárek“, podává mi druhou plechovku a jasně dává najevo, že za tu platit nemám. Chvilku na něj koukám jak puk, než mi to docvakne a pak děkuju a přátelsky si potřásáme pravicemi.

„Co jste potřebovali?“ volá mi po půl hodince Láďa zpátky. Ve stručnosti popisuji včetně milého překvapení a dárku od ruských škodováků.
„No tak to zítra u nás hodíme do servisu. Kluci se na to podívají. Přijeďte o chlup dříve a zařídíme prohlídku“, bere Láďa automaticky za své se o náš stroj postarat.

Lejeme do nádrže první plechovku, tankujeme plnou a vyrážíme na stejné parkoviště, před stejný obchoďák jako včera.
Poučeni z včerejšího večera si kupujeme dnes dvě láhve ruského šampaňského a opět si děláme v hotelové verzi naší škodovky, malé domácí kino.

22.9.2016

Valíme na Moskvu. Jo už zase, jen tentokráte z jihu. Trefit ke škodovácké centrále není až tak těžké, ale přemoci hlídače parkoviště už se jeví jako větší oříšek.
„Jestli nemáte rezervaci, nemůžu vás pustit“, stojí dobrovolně v dešti a nechce za boha zvednout tu prokletou závoru.
„No jedině. Nejdete tady do restaurace?“ přichází sám s řešením, ale žádá si ode mě k tomu spolupráci v podobě drobné lži.
„No nejdeme, ale jestli je to řešení, budeme to tvrdit“, šklebím se na něj a čekám co z něho vypadne.
„Tady máte číslo a zaparkujte tamhle před restaurací. Kdyby se někdo ptal, jste jejich hosté“, mrká na mě šibalsky, dává mi parkovací kartu a zvedá závoru.
Radši to nekomentuji. Jsem rád, že lidskost je tady nadřazena nesmyslným pravidlům a limitům parkovacích míst.

Přicházíme na recepci, kde bez dokladů, které jsou zamčené v autě, nemůžeme vstoupit. A tak za námi na recepci musí sejít vrcholový manažer Láďa s kolegou Ondrou.
Naštěstí teď to není až takový problém, neboť okamžitě vyjíždíme za Ondrou do nejbližšího servisu, aby se nám mrkli na OKI.
Chvilka čekání než nám tu naši oranžádu umyjí a udělají místo na dílně. Uplatnění práva přednosti expedičního vozu a už se OKI nechává unášet zvedákem, do výše potřebné pro to, abychom ji mohli kouknout na pupek.
„S tímhle nemůžete jet dál“, koulí hrozivě očima Ondra nad našimi zadními pneumatikami.
Přiznávám, že dráty trčící z toho co dnes už jen připomíná pneumatiku, nevypadají zrovna nejlíp.
„Vyměňte jim všechny čtyři kola“, dává Ondra bez váhání pokyn vrchnímu mechanikovi.
„Ne počkejte, stačí tady tu jednu. To už nějak dojedeme“, snažím se klást odpor, vědom si toho, že domů je to kousek.
„No tak to ani náhodou. Vůbec to neřešte. To od nás máte jako dárek a nechci o tom diskutovat“, odsekává mi Ondřej a rozdává další a další pokyny, co je nutné zkontrolovat.
Jen polykám na sucho a nevěřím vlastním uším.
No nebudu se tady rozepisovat o detailech, ale kluci se do toho pustili s vervou. Napíchli OKI na diagnostiku, která kromě dávno pohřbené lambda sondy nezjistila žádný problém.
Touží měnit silentbloky, rozvodový řemen a spousty dalších dílů, ale já si tvrdošíjně stojím za svým, že OKI dojede tak jak vyjela.
Nakonec uzavíráme kompromisní dohodu a vedle nové sady zimních pneu fasujeme ještě nové stěrače. Je fakt, že ty už jsme potřebovali jako prase drbání. Možná ještě víc.
Protože zjistit kvalitu paliva v nádrži se nedá úplně nejlíp, aspoň nám kluci na rychlo čistí trysky, aby nám pomohli s možnými nečistotami v palivové soustavě.

OKI je jako nová. Po umytí celá doslova září a my sami se jí nemůžeme vynadívat. Rychlý přesun zpět na centrálu a už se nacházíme v patrech, kde vládne ruskému trhu česká škodovka.
Chvilku čekáme než Láďa dokončí nezbytné a pak společně vyrážíme k nedalekému obchodnímu centru, kde se dá bezplatně parkovat a kde budeme dnes také nocovat.
Necháváme zde naší oranžádu a společně s Láďou vyrážíme do města. Dostáváme rady jak se ráno co nejrychleji napojit na obchvat, který nás dovede k české ambasádě a už si to míříme do jednoho prima podniku.

No co budeme psát. Prima pokec, kdy nám Láďa vypráví o fungování tady v Rusku, prima jídlo a pití, prima obsluha, prostě prima večer se vším všudy.
Ještě malé kolečko městem a krátký pohled z vyhlídky nad městem. Krátký proto, že venkovní teplota se blíží nule a to fakt už není žádná romantika.
Láďa nás odváží zpět k naší oranžádě, pořizujeme si společné foto, loučíme se a jdeme na kutě.

23.9.2016

Vstáváme dřív. Chceme se vyhnout dopravní špičce. Pomalu uháníme cestou, kterou nám včera poradil Láďa. Pomalu uháníme? To je blbý slovní spojení. Ta čeština je fakt krásná!

No tak či tak, jedeme na českou ambasádu. Rozhodli jsme si totiž pobyt v Moskvě zpestřit o setkání s jediným československým kosmonautem a současným velvyslancem ČR v Moskvě.
Důvod je prostý. Jsme česká expedice a naším cílem je poukazovat na to, jak my Češi jsme schopný národ. Navíc, není špatný potřást si rukou s člověkem, který jako jediný z naší malé země viděl planetu z výšky.

Jenom jednou přejedeme odbočku a už kličkujeme úspěšně do ulice, kde není ambasáda, ale ohromný palác, ve kterém je naše ambasáda. Je to neuvěřitelně krásná a majestátná stavba.
Stojíme v ulici a koukáme na tu obrovskou stavbu. Najednou si nepřipadáme jako někdo ze země, kde počet obyvatel celé země, je jen polovina zdejšího hlavního města.

Obří vrata se před námi otvírají a ochranka nás pouští do areálu. Dostáváme pokyn zastavit přímo před schodištěm a jít dovnitř. Už o nás všichni vědí a tak si nás za chvilku vede asistentka do patra, přímo za panem Remkem.
„Dobrý den, pěkně vás tady vítám“, zdraví nás krásně zněle a pevným podáním ruky, sympatický elegán s šibalským úsměvem. Bereme místo v jeho pracovně, kde se k nám přidává pan Kroužek.
Prima vyprávění o naší cestě, ale také o cestě pana Remka do vesmíru. Vyprávění o práci a fungování naší ambasády, vyprávění o Rusku jako takovém.
Je to tak strašně prima, že nesledujeme čas a zcela upřímně, dokázali bychom si s nimi povídat celý den. Bohužel nemají čas jenom na nás. Takový velvyslanec, není v zahraničí na dovolené. I přes nabitý program ho pan Remek lehce nabourává a vyhovuje s nadšením naší žádosti vyfotit se u auta s krtečkem a rybičkou. Jen u focení si užijeme spousty legrace. Pan Remek stále něco vypravuje a tak nás musí asistentka okřiknout, abychom se alespoň jednou koukali všichni do objektivu.

Loučíme se a zatím co se pan velvyslanec vrhá na své povinnosti, nám se dostává ve společnosti pana Kroužka malé exkurze po ambasádě.
Jestli jsme před tím hodnotili s nadšením budovu zvenčí, tak zevnitř jsme jí doslova nadšení. Je to krása, je to krása, je to nádherná a opravdu reprezentativní budova. Máme být právem na co hrdí!

Ještě posledních pár fotek a opět se před námi otvírá ta obrovská brána, aby za námi ta obrovská a těžká vrata zacvakla. Opouštíme dočasné území domoviny a ulicemi hlavního ruského města kličkujeme na východní předměstí. Máme tady totiž domluvené setkání s Vladem.
Vlad byl můj obchodní protějšek z něhož se stal kamarád a byla by věčná škoda, když už jsme tady v Moskvě se nepotkat.
Netrvá to ani chvilku a protisměrem se řítí černé auto s vyzubeným Vladem za volantem.
„Hele Vlad, tohle je jednosměrka“, ukazuji na cestu kterou se přiřítil.
Vlad se šklebí, mává rukou a jen tak suše povídá, „je to jednosměrka, ale taky je to Moskva“.
Krátké přivítání a už ho sledujeme k němu domů, do nové zástavby na kraji města, kde se poprvé poznáváme s jeho ženou Yanou a malým synkem.

Yana nachystala tradiční pohoštění, nepostrádajíc dostatek vodky v lednici. Zatím co se Yana stará o první chod, Vlad nalévá první rundu.
„Vlad, buď v pohodě. Žádný stres, jsme kamarádi, nemusíte se kvůli nám stresovat. Všechno na pohodu“, snažím se zmírnit zjevné napětí a nervozitu jenž je cítit ve vzduchu.
„Já jsem v pohodě, ale Yaně to trvá. Teplá nám vodka!“
Aby tedy nedošlo k pohromě, dáváme si přípitek ještě před polévkou a uvolňujeme napětí.
Krásné a pohodové odpoledne, pomalu a jistě přechází v ještě pohodovější večer plný vyprávění, vtipů a hlavně spousty legrace s malým Šťopou, Štěpánem, tedy potomkem našich hostitelů.
Vodce nedáváme šanci zteplat. Ani první, ani druhé flašce.

24.9.2016

„Co tvoje hlava?“ přichází Vlad se zjevným bolehlavem.
„Já jsem v pohodě“, směju se mu a patřičně si z něho utahuju, že jsem večer upil ruského bohatýra.

Bez GPS, ale s ruským průvodcem v podobě Vlada, sledujeme jeho auto směrem do centra města.
První zastávka přímo na Rudém náměstí, na jediné ulici kde se sice nesmí, ale dá zastavit. Nebereme ohledy na zákaz zastavení a pořizujeme si první foto. Vlad nás zvěčňuje i s OKI před chrámem Vasila Blaženého s Kremlem za zády. Got it!
Děláme ještě pár koleček, ale najít dneska místo k parkování v centru je nadlidský výkon.
Popojíždíme tak o pár bloků z centra, kde využíváme víkendové možnosti neplatit parkovné a stavíme auto před jedním ze zdejších soudů. Snad nás neodtáhnou.
Loučíme se s Vladem a jeho rodinkou a zatím co oni se vrací domů, my ještě vyrážíme na procházku do centra města. Všude lidí jak v centru Moskvy, stánkaři z jejichž pohyblivých provozoven voní káva, svařáky a grilované klobásy. Jeden by z toho dostal hned na něco chuť.
Couráme se po Rudém náměstí, pozorujeme výměnu stráží před Kremlem, dopřáváme si párek v rohlíku ruských rozměrů a kocháme se krásou zdejších staveb.

Příjemně znaveni pohodovou procházkou centrem téhle obří metropole se vracíme k OKI. Neodtáhli ji a tak můžeme kličkovat ven z města. Jde to celkem rychle a tak již za dvě hodinky stavíme za městem u jednoho z mnoha „kaféček“ podél cesty. Dopřáváme si večeři a jakžtakž fungující internet.

25.9.2016

Díky skutečnosti, že jsme večer už nikam nepopojeli, máme k dispozici snídaňovou nabídku stejného „kaféčka“, kde jsme večeřeli.
Výborná a vařící polévka k snídani, jak pro krále.
S plnými pupky a opařenými jazyky vyrážíme na dlouhou cestu směr Petrohrad. Cesta není kdo ví jak záživná, k vidění tu není nic, co bychom během našeho drncání Ruskem ještě neviděli a tak uháníme stále kupředu.
Nad večerem, když nám tachometr jasně počítá, že jsme Petrohradu na dostřel, nám to pro jistotu potvrzuje houstnoucí doprava. V ruském stylu se ze dvou pruhů stávají čtyři, ale stejně to skoro nejede. Nemáme na to nervy a hlavně se nám nechce přijet do města za tmy. Odbočujeme na první pumpě, dáváme si jedno studené pivko a zaleháme s nadějí, že zítra nebude chumelit. Je totiž kosa.

26.9.2016

Do Petrohradu nejedeme. Po chvilce nahlížení do automapy, jsme se rozhodli pro změnu a odbočujeme na město Puškin. Kdo čeká nějakou zápletku a nebo aspoň párty plnou vodky Puškin, musíme ho zklamat. Dokonce ani žádný flinty tady nejsou. Za to tady mají jedinečný Kateřinský palác, jenž jsme se rozhodli navštívit.

Pokus koupit snídani nedopadá nejlíp. Touha po housce a párku se jeví jako scifi. Jsme v Rusku a tak se tady jede ve velkém. Bochník chleba a kilo uzeniny, nebo nic. Zas takový hlad nemáme a tak tuhle jedinečnou nabídku bez množstevní slevy odmítáme a cpeme do sebe banány co nám zbyly ze včera.

Další lehčí šok, nás potkává na pokladně se vstupenkami do areálu a celého komplexu. Nejsme číňani a nejdeme ve skupině. Tudíž je pro nás otevřeno až od deseti, protože přednost mají autobusy žluťáků, které se hrnou brankou do parku, neberoucí na nikoho ohledy.
Rozhodujeme se čas do otevření strávit prohlídkou parku a vyhnout se tak tlačenici.

Desátá odbyla a všude je plno lidí. Zcela upřímně, nebýt to vstupné tak drahé, uvažoval bych o tom se na nějakou prohlídku vykašlat. Ale co, dali jsme se na vojnu musíme bojovat.
Nenápadně se připojujeme k jedné čínské skupině, abychom nemuseli stát nesmyslnou a jednotlivce diskriminující frontu. Je fakt, že na první pohled oba vypadáme jako číňani a tak nám to prochází.
Na schodišti se takticky od hlučné a lidově demokratické skupiny oddělujeme. Rázem nám padají sanice dolů.
„No doprdele, to je nádhera“, žasnu nad krásou třpytícího se sálu plného zrcadel, pozlacených rámů a další jedinečné výzdoby. Fakt pecka! Následují další a další našňořené prostory zdejšího paláce a my jen valíme bulvy.

Frčíme do Saint Petersburgu. Předjíždíme první český kamion s ústeckou značkou. Troubíme, máváme a na chvilku děsíme řidiče.
Přijíždíme do města, parkujeme a natěšení vyrážíme na první obhlídku města. Zimní palác, teplý boršč, katedrála Svatého Izáka, parky a stále nezamrzlé fontány. Městské kanály, chrám Spasitele na krvi, teplá káva z dodávky a především pohoda. Počasí sice nic moc, spíš nic než moc, ale neprší a teplota dává šanci vydržet bez zimních doplňků. Město je krásné a tak si děláme časový plán na zítra.

Podařilo se nám objevit místo na noční parkování, přímo v centru města, jen pár metrů za rohem od katedrály Spasitele na krvi, jedné z nejslavnějších památek v Petrohradu.
Rychle tam parkujeme a nadšení jdeme ještě jednou do města. Jestli je Petrohrad krásný přes den, tak v noci je ještě nádhernější. Všechny ty majestátné budovy jsou nádherně nasvícené a drobné nedostatky skryté ve tmě. Znovu si procházíme centrum a pohodový den završujeme skvělou večeří v jedné z vývařoven, kde mají v nabídce klasickou ruskou kuchyni. Je to žrádlo.

„A pak že se nedá sehnat levné bydlení v centru“, dělám si legraci a narážím na skvělé místo, co se nám povedlo najít.
„No vždyť nedá. Tohle je zadarmo“, uzavírá Kačka a zabavuje mi pro jistotu jeden polštář.

27.9.2016

Boční ulice, byť v centru města, byla až překvapivě klidná celou noc. Než se vykopeme z pelechu, pozorujeme parkovací manévry řidičů, kteří se tu po ránu snaží najít bezplatné parkování.
Není nad čím přemýšlet, tady odsud se nehneme.

Zas a znovu si dopřáváme prohlídku města, dnes bohatší o návštěvy interiérů vybraných památek.
Protože je hned za rohem Spasitel na krvi, je první bod dnešního programu jasně určený.
Tahle stavba je skvostná nejen při pohledu zvenčí, ale stejně a nebo možná ještě víc úchvatná je také uvnitř. Od podlahy až do nejvyšších míst kopulí je celý interiér vyplněný obrázky a obrazy všech svatých a jejich bratří. Nádherné fresky, obří zářící lustry, nablýskaný oltář a neuvěřitelná spousta nádherně propracovaných detailů výzdoby zdejšího svatostánku.

Z pocitu, že už víc vidět nemůžeme, nás během pár vteřin vytrhává vstup do katedrály Svatého Izáka. Jedná se o zcela odlišnou stavbu, ale ani zde stavitelé nešetřili. Obří a do výšky se tyčící sloupy, mohutné oblouky, klenby a opět všude přítomná a jedinečně krásná výzdoba. To nejde popisovat, to musíte vidět. Jak je možný, že jsme tu ještě nebyli, když je to tak kousek. Teď už je to jedno, jsme tu a můžeme se tomu v klidu obdivovat. Všem těm svatým obrázkům, freskám a plastikám, kterých je tu doslova požehnaně. Ale už dost, je to prostě nádhera.

Couráme se po nábřeží, krátce navštěvujeme Zimní palác. Dnes už ale nemáme sílu na další návštěvu interiéru a tak si to necháme na jindy. Navíc chceme vidět ještě jiné kouty tohoto jedinečného „góroda“.
Skáčeme do OKI a vyrážíme přes jeden z mnoha mostů na druhý břeh, kde parkuje asi nejslavnější parník světa. Teda hned po Titanicu, ale ten je díky jedný kostce ledu v trochu jiný kategorii.
Aurora je před námi a možnost parkovat přímo před ní nás lehce šokuje.
„Je docela prťavá. Pěkná, ale čekal jsem ji větší“, hodnotím kanóny vyzbrojeného krasavce s holčičím jménem.
„Dneska je zavřeno. Ale zítra bude vstup zadarmo“, hlásí nám zdejší naháněč turistů na projížďky lodí.
„Zadarmo?“ nechce se mi věřit.
„No jo, není sezona, málo lidí a tak to zítra bude zadarmo“, tváří se přesvědčivě. Když už je zavřeno, nemáme program a tak se s ním chvilku vybavujeme. Nakonec se necháváme umluvit a kupujeme si lístek na projížďku lodí po zdejších kanálech. Samozřejmě se slevou.
Počasí by mohlo být určitě lepší, ale teplota je přijatelná, na lodi jsme celkem jen čtyři turisté a tak se necháváme v komorním duchu a v poklidu provážet po vodních kanálech centrem města. Loďka se s námi houpe a my si užíváme pohled na město z pod úrovně ulic.

Sice jsme se chtěli už s městem rozloučit, ale nemůžeme si nechat ujít prohlídku Aurory a tak zůstáváme ještě jednu noc. Zajíždíme zpátky do města, na naše včerejší místo. Máme štěstí a ve stejné uličce nacházíme opět volné místo pro naše nocování.
Dnešní večer jsme si dali za cíl dokončit selekci fotek pro nový kalendář a odeslat grafikovi. Zalejzáme do jedné perfektní vývařovny, která funguje nonstop, má skvělou nabídku a k tomu točené pivo.
Takže malá večeře, točené pivo a vybíráme obrázky, o kterých si myslíme, že se vám budou líbit.

28.9.2016

Ráno na pohodičku a před desátou už stavíme u slavného křižníku. Dostáváme se na řadu, já si dávám záležet na perfektní ruské výslovnosti a opravdu získáváme dva lístky bez placení. Super!
U děla na přídi je nával, jak na Aurorě. Procházíme si celou loď, která už dnes nestřílí, i když by prý mohla.

Aurora je opravdu menší, než se na obrázku zdá a tak nám prohlídka zabere slabou hodinku včetně focení a můžeme uzavřít kapitolu Petrohrad. Vyrážíme na cestu k finským hranicím.
Cestou ještě stavíme na poslední šašlík a následně utrácíme poslední ruble v obchodě za suvenýry, myslím tím vodku.

Cesta je pěkná, rychle to utíká a tak se před námi během chvíle objevují směnárenské stánky, pár bábušek se suvenýry a rychlým občerstvením.
Již se nezdržujeme a míříme se postavit do fronty „EU CITIZENS“. Už ten nápis nás dostává. Ty kráso, vždyť my už jsme skoro doma.
Ruská pasová kontrolérka je od pohledu pěkně vypruzená. Skoro nemluví, divně kouká a stále dokola studuje naše pasy. Jenže nás už nerozhází. Klidně se tu na ní budeme přes tu malou díru v okénku šklebit celý odpoledne. My jedeme domů Marfuško!!!
Aby to ještě trošku zdržela, zkoumá chvilku přes brýle naší espézetku a nakonec to totálně zabíjí s našimi pasy v ruce, „a odkud jste? Z Polska?“
Naštěstí to byl závěrečný hřeb jejího představení a my dostáváme svolení k přesunu o pár metrů dál, kde se na nás už těší kolegové celníci.
Slečna za okénkem je v pohodě. Překontroluje celní papír, její systém nás nezapírá a tak nás s úsměvem posílá zpátky k autu, kde na místě podupávají její zmrzlí kolegové.
„Můžeme se podívat do auta?“ ptá se pohledná slečna celnitérka. Nekladu odpor, s úsměvem a vidinou domova za humny ji vyhovuji.
„Můžeme se podívat do těch krabic?“ vznáší pro jistotu požadavek její kolega. Od pohledu sympaťák, ale na rozdíl od své kolegyně se spíš nesměje.
Jsem v dobrém rozpoložení a tak mu také vyhovuji, vytahuji první z krabic a otvírám. Zřejmě se mu tahle hra líbí a touží po tom, abychom vytahali z kufru všechno ven. Posádka auta za námi se tváří vyděšeně, jak kdyby věděli, co tam teď najdou.
„Hranice musíš milovat a nebo nenávidět. Já jsem tak někde uprostřed. Tohle si musíme kurva užít, je to nejspíš naposledy“, vtipkuju směrem ke Kačce.
Oba kontrolní orgány znervozňuje moje nadšení a tak chtějí vidět ještě podpalubí kufru. Když vidí tu hromadu krámů co tam máme napěchovanou, vzdávají to sami. Už jen cvičně píchají prstem do spacáků na zadní sedačce a dostáváme svolení k opuštění území Ruské federace.
Děkuju, loučím se s nimi a symbolicky na závěr salutuji. Nejsou z ledu, povolili, smáli se oba.

Dvacet pět minut na hranicích, které uzavírají jednu opravdu obrovskou kapitolu. Jsme lehce naměkko, těšíme se do té naší Evropy.

 

 

Co dodat na závěr? Rusko je fajn. Je rozhodně jiné, než se o něm u nás vypráví. Mají tu silnice, moderní vozový park, super kuchyni a jedinečnou tradici v konzumaci vodky. Bohatou, byť ne vždycky perfektní historii, nádherné památky, fajn lidi a jediný policajt po nás nechtěl úplatek.
Je to země bezpečná a civilizovaná. Jediné nebezpečí pro nás byli řidiči s volantem napravo.
Takže za nás obrovské plus a v mnoha ohledech palec nahoru.

Kromě toho, že je Rusko rozmanité, kulturou nám opravdu blízké a jednoznačně obrovské je taky suverénní. Je tak suverénní, že si dovolí ignorovat písmenko „H“ ve své abecedě a říkat mu „N“.
A vůbec nic si nedělají z toho, že do telefonu říkají „aló“ a že když s námi prohrají „chokej“ je to zkrátka na „govno“.

 

Rusko - Nižnij Novgorod
Rusko - Nižnij Novgorod
Rusko - Nižnij Novgorod
Rusko - Nižnij Novgorod
Rusko - Nižnij Novgorod
Rusko - Nižnij Novgorod
Rusko - Nižnij Novgorod
Rusko - Nižnij Novgorod
Rusko - Kaluga
Rusko - Kaluga
Rusko - Kaluga
Rusko - Kaluga
Rusko - Kaluga
Rusko - Kaluga
Rusko - Kaluga
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Moskva
Rusko - Petrohrad - Puškin
Rusko - Petrohrad - Puškin
Rusko - Petrohrad - Puškin
Rusko - Petrohrad - Puškin
Rusko - Petrohrad - Puškin
Rusko - Petrohrad - Puškin
Rusko - Petrohrad - Puškin
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
Rusko - Petrohrad
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit