Namibie 1 - NP Etosha a černý Vašek

 

28.12.2014

Hranice do Namibie působí také prázdně, ale s rozdílem, že tady jsou všichni a tváří se, že pracují. Kačka se staví s pasy do fronty na imigrační a já jdu s karnetem k celnici.

Razítka dostává Kačka okamžitě a já se snažím vyřešit náš vjezd. "Je potřeba zaplatit silniční daň", oznamuje mi slečna na přepážce. "Berete karty?", dotazuji se automaticky neb v Botswaně již s platbou nebyl problém. "Bohužel. Terminál nefunguje. Jestli nemáš hotovost, můžeš zaplatit na výjezdu", nabízí slečna okamžité řešení. "Ok, bezva", jsem mile překvapen a beru si potvrzení na jehož zadní straně je napsáno "zaplatit na výjezdu". Všímám si samolepky nějakého cestovatele nad přepážkou a tak se hned dotazuji na možnost vylepit tam i tu naší. "No, jo, jasně. A nemáš ještě jednu, pro mě?", šokuje mě sličná slečna svým požadavkem. Vylepuji tedy naší stopu nad okénko kde se platí silniční daň a slečna si tu svou ihned schovává do kabelky.

Od budovy s kancelářemi je to jen deset metrů k plotu, který znamená Namibii. Hned od něj také končí asfalt a pokračuje štěrková cesta. A hned za první zatáčkou na nás vykoukne značka upozorňující na přítomnost slonů. "Cesta horší, ale nějak se mi ta Namibie líbí hned od začátku", konstatuji své pocity.

I když jsme jen kousíček od Angoly o které se vedou hrozné zvěsti, je tu naprostý klid, pohoda a mír. V jednu chvíli máme dokonce Angolu na dohled. Na druhém břehu řeky.

Přijíždíme do prvního většího města a zkoušíme sehnat hotovost a nakoupit nějaké zásoby. Bohužel v obchodě karty neberou. Na parkovišti před obchodem mě zaujala dodávka, jenž nabízí mobilní bankomat. "Hezký! To musím blejsknout a poslat do FIO aby měli inspiraci jak vylepšit služby svým zákazníkům", dělám si legraci a pózuji s kreditní kartou před ATM. ATM dokonce i funguje, jen jsem jaksi přehlédl na boku dodávky "No cash in transit". No co, musíme jet tedy dál.

Jsme dvacet kilometrů před městem Rundu, když začne OKI zase zlobit. Zase kucká a nechce táhnout. "Co to je!?", tážu se nahlas sám sebe. Na chvíli zastavíme, vizuální kontrola bez výsledku. Pokračujeme a dojíždíme do města. Auto je zase najednou v pořádku. "Já to nechápu", nedá mi to a přemýšlím co by mohlo být za problém.

"Najdeme někde místo na spaní a ráno se zkusíme spojit s klukama od Horejska", navrhuji setrvání někde poblíž města. "Já bych si dala pivko. Nekoupíme u nějakého baru cestou? Třeba támhle ten vypadá v pohodě", ukazuje Kačka na blízký podnik. Stavíme a jdeme dovnitř koupit si jedno studené. Když se vracíme k autu ptá se dáma sedící venku. "Odkud jste? Vy jste z Československa?" "Jo jo, my jsme z Čech", potvrzuji a upřesňuji naší příslušnost. Dáma vyskočí a výskne, "zdrástvujtě tavárišči!" Oba vytřeštíme oči a začneme se smát. "Já vím, že nemluvíte rusky, ale to je jediné co si pamatuji. Já jsme byla léta na Kubě a odtud znám Vaši zemi", vysvětluje, skoro křičí. Jsme přinuceni si sednout a povídat si sní. "Nocleh není problém. Přespíte tady vedle naší hospůdky", navrhuje okamžitě Elizabeth,  Queen Elizabeth, jak ji Kačka přejmenuje. Přijímáme. Eli pije jako duha. Než stihnu vypít jedno pivo, ona má v sobě už dvě. Je s ní ale legrace a vypráví nám o svém životě, o Namibií a o své práce lektorky na zdejší univerzitě. Je to hrozně prima a fajn.

"Hele já mám nápad. Nebudete spát v autě. Brácha má o kousek dál ubytování. Kate sedej já ti to ukážu", dává Kačce pokyn k nasednutí do auta. Normálně bych Kačku nepustil samotnou ani přes ulici. A teď ji tady nechám s de facto cizí ženskou, navíc po dvou velkých pivech, vlézt do auta a odjet do půl kilometru vzdáleného motorestu. Nebojte, nic se nestalo. Holky byli za deset minut zpět vysmáté a Kačka mi oznamuje. "Tak tady máme klíče od krásný chaloupky a když jsem namítala, že to nemůžeme přijmout, tak mi její brácha řekl ať to neřeším a že prý tavárišči u něj neplatí". Zírám jak zjara. No se mi snad zdá. "No a teď když máte vyřešený spaní, tak si dáme ještě jedno né? Co říkáš tavárišč", houkne na mě Eli a plácne mě po rameni. Nejde jí odporovat ;o)

29.12.2014

Hned ráno jedeme do města najít internet, abychom se mohli poradit s chlapci z Horejsek auto, co dělat s naší OKI. Rozkaz zní jasně. Vyměnit benzínový filtr.

Bohužel tady už nemají pumpy s montážními jámami jak jsme byli zvyklý do teď a tak mě napadá požádat o pomoc zdejší pneuservis. Vedoucí má pro nás pochopení a tak mi za "padesátku" dává k dispozici jeden zvedák. Filtr měním za chvilku a tak můžeme pokračovat. "Já bych něco zakousla", ušklíbne se mlsně Kačka a je fakt, že i já bych něco pozřel. "Ok, tamhle jsou nějaké trhy", ukazuji na babky pod stromem a pár plechových budek. Dlouho nevybíráme a už se cpeme výbornou zeleninou a vepřovým masem s rýží. "Ještě bych mrkla k těm babkám pod ten strom", navrhuje Kačka a já souhlasím. Mají tady toho hodně a mají dokonce i smažené červy. "Dáme?", pokládám zásadní otázku a už se natahuji pro jeden vzorek. Kačka se zrovna nadšeně netváří. "Můžu ochutnat?", zeptám se slečny od hrnce s touhle dobrotou. Ta jen kývne a už ho držím v ruce. Jedno rychlé foto a už jej chutnám. "Hmm, není to špatný. Chutná to jak zelenina. A nebo spíš jak ryba. Hmm, není to špatný. Je to dobrota", žvýkám bílkovinovou pochoutku a Kačka se za objektivem jen šklebí.

Skočíme do auta a jedeme na jih až do města Tsumed. Jdeme dokoupit zásoby a protože se problémy s kuckáním OKI opakovali, opět komunikuji s Bořkem od Horejska a snažíme se najít řešení. "Bude to voda v benzínu. Vyjeďte to do nuly a nalijte nový benzín", dostávám instrukce po tom co jsem popsal všechny příznaky. Už je pozdě a tak si nacházíme kousek za městem polní cestu vedoucí k nějaké farmě a tam nocujeme.

30.12.2014

Protože se připojení v Tsumedu osvědčilo, zajíždíme sem ještě hned ráno a vyřizujeme operativu a přidáváme nový článek na web. Po obědě vyrážíme směr NP Etosha.

Přijíždíme na bránu a jdeme zjistit informace ohledně vstupu, kempování a získat nějakou mapu. "A máte rezervaci?" ptá se nás obsluha na bráně. "Do kempu? Ne nemáme", jsem šokován, že je něco takového potřeba, navíc v době mimo sezónu. Strážná brány někam zavolá a hlásí. "Hmm tak v prvním kempu je plno. Tak to musíte zkusit v tom druhém. Vaše jméno?" a začne nás odbavovat. Koulím očima a moc to nechápu, ale nerozporuji a beru za vděk, že nám nebrání ve vstupu. Zadává postupně všechny možné i nemožné údaje do kompjútru až dojde k barvě našeho auta. V daném políčku rozbalí nabídku a ta s námi evidentně nepočítala. Bílá, hnědá, zelená, červená, stříbrná a žádná. Chvíli kouká do počítače, chvíli na auto a nakonec zaškrtává žádná. Mám co dělat abych nevyprsknul smíchy.

Po půl hodince dojíždíme do prvního kempu. Na recepci je přechlazíno a nás se ujímá neochotný arabský mlaďas. "Rádi by jsme u vás v kempu strávili tuhle noc", oznamuji mu svůj požadavek. "Máte rezervaci? Protože jinak máme plno", odsekne nekompromisně arabášek. No tak tebe jsme tady potřebovali, proletí mi hlavou. "Ne rezervaci nemáme. Jsi si jistý, že se v kempu nenajde místo pro jedno osobní auto?" tážu se jej ještě jednou. "Ne! Už jsem řekl, máme úplně plno", odsekne, otočí se a začne se věnovat kolegyni. Chvilku nechápu. "Tak na to bych se podíval", procedím přes zuby a jdeme k autu. "Co chceš dělat?" ptá se nechápajíc Kačka, ale tušíc nějaký můj plán. "Jdeme se podívat na ten přeplněný kemp", stručně odpovím a popojíždíme o pár set metrů dál aby jsme viděli tři čtvrtě prázdného kempu. Udělám fotku pro případ, že by mě chtěl arabášek přesvědčovat o opaku. "Kde jsi byl?", spouští na mě jen co vlezu opět do recepce. "Ale, spletl jsem si cestu a vjel do toho přeplněného kempu", snažím se zlehčovat situaci. "Hele, myslím, že se tam vejdeme", mrkám na něj a přistupuji k pultíku abych to s ním dojednal. "Jenže mě přijedou lidi", kviští jak podsvinče a jednoznačně nechce ustoupit a trvá si na plném kempu. "Poslouchej. Za dvacet minut se zavírají brány, takže pravděpodobnost, že ještě někdo přijede je dost malá. A i kdyby přijelo pět autobusů tak bude půlka kempu prázdná", argumentuji rozvášněnému arabáškovi. Přicházejí další dva návštěvníci a také se ptají na kemp. Arabášek se ode mě odkloní a jen po nich sekne, "Sorry, ale máme plno". Návštěvníci se na sebe podívají, poděkují za odpověď a odejdou s tím, že tedy vyjedou z parku a zkusí sehnat něco venku. Nekomentuji to, ale také to nechápu. Arabášek se na mě podívá jestli budu reagovat. Nereaguji a čekám s čím přijde. "Vidíš, ani jim jsem to nedal", zazubí se na mě a zjevně si myslí svoje. Já se na něj pro změnu zašklebím a taky si myslím něco o prdeli. "No jenže oni jedou z parku. Já jedu do parku. To je rozdíl. Navíc teď už to na bránu nestihnu ani kdybych chtěl", protnu pauzu dalším logickým argumentem. "No jenže mě nepustí systém. Takže tě nemůžu pustit do kempu. Takže co mám asi dělat?", začne arabášek už zvyšovat hlas. "No tak to máš blbej systém. Tak ho vyměň a nebo ignoruj", vracím okamžitě protiúder. "No ty máš na všechno řešení viď" a nadechuje se k dalším nesmyslům proč nemůžeme přespat v prázdném kempu. Jenže mě už došla trpělivost a tak přecházím do protiútoku. "Poslouchej, kemp je prázdnej, takže nechápu o co ti jde. My vám tady chceme utratit peníze a vy je odmítáte. Já tomu nerozumím. Proč teda celá Afrika pořád natahuje ruku a chce prachy? Tady vám je chci dát dobrovolně za nějakou službu kterou nabízíte a ty je nechceš a tvrdíš mi tu pořád nějaký nesmysly? Myslíš, že je to normální?". Nekřičel jsem. Ani jsem příliš nezvýšil hlas. Jen jsem asi důrazněji intonoval a tak to způsobilo úplné ticho v celé recepci a nechápající pohledy všech přítomných. Arabášek na mě kouká jak když mu nadloubali. "Možná na to nestačíš. Zavolej mi manažera",  vytáčím ho do běla a je vidět, že by po mě nejradši skočil. "Ten tu teď není! Vydrž něco zkusím", vyhrkne a začne klikat myší a jako něco hledat v počítači. "No tak jo. Jednu noc tu můžete zůstat. Ale doklad ti napíšu jen ručně. Nevytisknu ti ho ze systému", obrací najednou arabášek a život na recepci se rozbíhá do normálu. No prosím, mrknu na Kačku, pak že to nejde.

Zaparkujeme jako jediné osobní auto v celém kempu a užíváme si třetinu kempu jen pro sebe. Nebe je nádherně čisté a tak se kocháme před spaním pohledem na nebe plné hvězd.

31.12.2014

Vstáváme o chlup dřív aby jsme předběhli ostatní a vychutnáváme si probouzející se park a zatím ničím a nikým nerušenou divočinu. Tuhle pozorujeme kojící hyenu, tamhle okolo nás projde lvice. Je to nádhera a i když už jsme viděli hodně, pořád nás to baví.

Etosha je známá také obrovskou solnou pláni a tak nelze vynechat možnost si do ní kousek zajet. "Je to zas trošku něco jiného", libuji si při focení OKI na suchem popraskaném a od soli bílém blátě.

Při průjezdu okolo druhého kempu si jdeme udělat pro jistotu rezervaci. "Ale ovšem, máme volno. Kolik chcete nocí?", ptá se ochotně slečně na recepci a je přesným opakem toho trouby ze včera.

Když vyjíždíme na hlavní cestu, vidíme skupinku aut jak něco pozorují. Nedá nám to a jedeme se podívat také. "Tamhle v trávě. Antilopa...", nechápeme jejich až přehnaný zájem o zvíře, které kolem cesty běhá po desítkách. "Ona rodí miminko", vykřikne Kačka a já rychle stáčím auto tak aby jsme měli co nejlepší výhled. "Ajo! Ty brďo, to jsem takhle na živo ještě neviděl", třeštím oči a už chápu proč tu je tolik pozorovatelů. Uvědomuji si, že všichni vždycky chtějí vidět lovit a zabíjet nějakého predátora, ale i tohle je součást života divočiny. Je to opravdu nevšední zážitek. Za chvíli nás z něj ale vytrhávají dva nosorožci, kteří se jen tak mimochodem jdou projít okolo. Tomu říkám pestrá nabídka.

Protože je dnes Silvestr, zajíždíme do kempu o maličko dřív. Zabíráme si klidné místo a připravujeme vše na večer. Po chvilce vedle nás přijíždí další auto a zjišťujeme, že se jedná o rodinku z Berlína.

Večer si užíváme v klidu a sedíme u OKI. Zakusujeme dobroty co jsme si na tenhle večer pořídili a hodnotíme dosavadní průběh cesty. I přesto, že je Silvestr je tady klid. Všichni respektují, že jsme uprostřed národního parku. Je to jiné a je to prima. O půlnoci si bouchneme šampaňské a se sousedy z kempu i Evropy si připíjíme na nový rok.

Tohle si zopakujeme o hodinu později ještě jednou, když slavíme i ten český nový rok.

1.1.2015

Nový rok se rozhodujeme totálně proflákat. Hned po snídani skáčeme do bazénu a užíváme si klid. Po návratu z bazénu je už OKI v obležení a tak vyprávíme všem o naší cestě a užíváme si svou chvilku slávy. "Ahoj, jak se máte?", promluví na mě týpek jenž je na první zdejší. "Fajn a co ty?", odpovím v mateřském jazyce a počítám s tím, že tím konverzace končí. Tedy končí v češtině. Ale chyba lávky. Týpek se rozpovídává a to excelentní češtinou. "Já jsem u vás studoval. Já mám Čechy strašně moc rád. Jé, ty vole tam to bylo prima. Mě u vás říkali černej Vašek", spouští na nás ve zkratce svůj životní příběh. Jsme nadšení. To jsme tady vážně nečekali. Navíc je krásné poslouchat jak hezky mluví o naší zemi. "No hele na mě tam byli všichni strašně moc hodný. Jé ty vole a ty holky u vás", směje se na celé kolo. "Ale vy jste pěkný blázni, takovou cestu. Ale je pěkný, že máte všechno český. Máte taky slivovici?" nepřestává mluvit a nám čeština z jeho úst lahodí. "Jo jasně že máme. Dáš si?" okamžitě nabízím z našich zásob. "No jasně. Ty vole to je skvělý! No já bych vás tu nečekal", nepřestává mluvit. "No mi by jsme tu taky nečekali domorodce s takhle super češtinou", bavíme se jeho údivem. Slivovice chutná. "Hele a co u vás? Co Topolánek ještě dělá ostudu? A Karel Gott, ještě pořád zpívá? Ty a hele, prej ta Iveta Bartošová umřela jo? Ty vole tu já měl rád", šokuje nás Venca svým přehledem o dění v Čechách a začíná zpívat české písničky co si pamatuje. Lidičky, to je Vám taková krása slyšet černocha s krásnou češtinou jak zpívá "okolo Hradce, v malé zahrádce...". Dáme ještě "šťopičku" a pak si spolu zazpíváme i českou hymnu. Nemám slov. Když Venca pokračuje i se slovenskou hymnou a s vášní sobě vlastní, můžeme se smíchy potrhat. Po chvilce se rozloučíme s tím ať se nám i jemu daří.

Nedá mi to a jdeme ho ještě jednou vyhledat. "Vašíku, já ti tady nesu takovou malou pozornost. Tady máš od nás klasickou českou rybičku", podávám mu legendární nožík, jenž je s naší expedicí spojený. "Jé ty vole, to si pamatuju. Díky!", září Venda štěstím. "Hele to musíme jít na pivo. To jsem se taky naučil v Čechách", zubí se na nás a táhne nás do restaurace.

Piv dáváme nakonec několik a trávíme společně celé odpoledne u bazénu. Venca nám vypráví o svém životě v Čechách i v Namibii. Je krásné slyšet tolik chvály na naší zemi a zároveň slyšet tady v Africe někoho tak rozumně mluvit. Jsme nadšení! Protože kombinace sluníčko a pivo je dost náročná, jdeme si kolem čtvrté na chvilku natáhnout kostry do auta.

Po setmění vyrážíme ke zdejšímu vodnímu zdroji pozorovat divočinu. Oproti jiným místům je zde vodní zdroj nasvícen a tak můžeme i po setmění pozorovat střídavě skupinky slonů a nosorožce, kterak si hasí žízeň.

2.1.2015

Dopoledne využíváme stínu zdejší restaurace, dopisujeme deník a třídíme fotky. Průběžně dáváme dalším a dalším obdivovatelům výklady u auta o naší cestě.

Po obědě opouštíme park a vyrážíme směr Opuwo. V mapě máme tip od Sama kterého jsme potkali v Lusace, na jeden speciální kemp. Nevíme však kde přesně leží. Protože to máme už jen devadesát kilometrů, rozhodujeme se pokračovat a zkusit dojet až do něj. A daří se. I když v mapě není, u silnice nás naviguje obrovská cedule. Super! Jsme v Oppi Koppi!

Majitel je Vasil, belgičan jenž tu před pár lety vybudoval jedinečné zázemí pro všechny cestou znavené. Jeho kemp je v několika ohledech výjimečný. Například v tom, že poskytuje kemping zdarma pro každého, kdo je na cestě více jak dva měsíce a přijede s cizí "espézetkou". A to my jsme! "Jo je to zadarmo. Stačí, když nás podpoříte tím, že si dáte něco k jídlu a nějaké to pivko", směje se na nás Vasil a tak s ním hned pokecáme... u pivka.

 

 

Přesně nevím proč, ale od první minuty nás Namibie okouzlila. Líbí se nám zdejší liduprázdnost. Stejně tak se nám líbí zdejší příroda, která je doslova bezkontaktní. To samé platí i o zdejším obyvatelstvu.  Lidé jsou neskutečně přátelští a vřelí. Díky výraznému turistickému ruchu zde fungují služby a naprosto všichni mluví anglicky. Nikdo nežebrá, nikdo neobtěžuje, ani nezkouší žádné triky. Je tu zřejmé na první pohled, že je to země bezpečná a její obyvatelstvo chápe, že bez práce nejsou koláče. Hlavní silnice jsou vybavené kvalitním povrchem a ty ostatní i když postrádají asfaltový koberec, jsou udržované a bez problémů sjízdné, což je oproti předchozí Botswaně podstatně veselejší. Namibie nám od začátku učarovala!