Namibie 2 - Oppi Koppi, naháči z Kunene a Pobřeží koster

na
7. ledna 2015

 

3.1.2015

Po snídani vyrážíme na malou obhlídku města. No vlastně je to spíš taková víska, ale protože leží na křižovatce, je tu pumpa, pneuservis a dva obchody, tak je zanesená i do mapy.

Dopoledne využíváme zázemí kempu a tak si střídavě užíváme fungující internet a studený, hóóódně osvěžující bazén. Současně se seznamujeme i s ostatními hosty kempu. Rohann a jeho rodina z Jihoafrické Republiky, pan Mayer z Německa a postupně přijíždí skupina poláků s dětmi.

"Já bych ochutnala tu žirafu", vyřkne Kačka své přání při pohledu do jídelníčku. A tak si ji objednáváme. Já si dopřávám pro změnu steak ze zebry. Než nám tu dobrotu připraví, povídáme si s panem Mayerem. Je to penzista, který jen v Africe cestuje už několikátým rokem ve své stařičké Toyotě. Dostáváme zajímavé tipy do míst, kam plánujeme v následujících dnech zavítat. Také si povídáme s Annou z polské skupiny, která je naší cestou nadšená a neskrývá svůj obdiv.

Zebra i žirafa jsou na stole. Rychlé focení pro Kačky kulinářské zážitky a vrháme se na to. Je to bašta, co dodat. Ne není to bašta, tohle je prostě "žrádlo"!!! Po dlouhé době jídlo v restauraci a ještě takováhle specialitka.

Po večeři sytí a maximálně spokojení sedíme u bazénu a pozorujeme divokou kočku a dikobraze, kteří se z buše přišli občerstvit zbytky z kuchyně.

4.1.2015

Sedíme si takhle v klidu u snídaně, když k nám přistoupí Anna. Polka, která si s námi včera večer povídala o naší cestě a bylo na ní vidět nadšení a sdílení cestovatelské vášně. Se slzami na krajíčku nám podává ruličku bankovek. "To máte od nás na cestu. Malá pozornost. Složili jsme se na vás a užijte si to, strašně moc vám to závidím. A budeme vás sledovat a fandit na dálku", usměje se a podává ruličku peněz. "Ne to nejde. Díky, ale to je blbý, to nemůžeme přijmout", nechápeme, zíráme a nevíme co máme dělat. Anna nebere ohledy na naše odmítání, pokládá ruličku na stůl a s úsměvem se otáčí a odchází.
Jsme jak opaření. Nechápeme. Na rychlo vystartujeme do OKI aby jsme každému darovali alespoň rybičku a expediční samolepku jako malý dík. Uzavíráme to hromadnou fotku s našimi stroji. My jsme dojati a poláci nadšeni.
Kdo mě trochu zná, ví jak nemám rád přijímání darů. Radši daruji. A pak k nám ráno přijde de facto cizí člověk a daruje nám peníze. Nejde o to kolik nám dali. Nejde o finanční hodnotu, ale o to, že to prostě udělali. Jen tak. A myslím že ani nevypadáme jako chudí cestovatelé. Prostě nás dostali!!!

 

Vyrážíme do města dokoupit nějaké zásoby, jenže nám jaksi uniklo datum a trošku pojem o čase. Je neděle a tak je všude zavřeno. A tak v duchu neděle nic neděláme, relaxujeme a vzpamatováváme se z dnešního opravdu nevšedního daru a zážitku.

5.1.2015

Dopoledne před odjezdem se jdeme ještě rozloučit s panem Mayerem. Dáváme mu na památku rybičku a dostáváme na něj kontakty. "Až přijedete domů a budete mít chuť na Octoberfest, dejte vědět, skočíme na jedno pořádný", připomíná nám, že je z Mnichova.

Jdeme se rozloučit i s Rohannem a jeho děvčaty. Chvilku si povídáme. Ženský vedou takový ty babský řeči a já ještě získávám informace o Jihoafrické. "A kde budete spát až dorazíte do Kapského města?" ptá se Rosa. "To ještě nevíme. Až dorazíme, zkusíme něco sehnat", odpovídá Kačka. "Tak to se nám ozvěte. Bydlíme kousek za městem. U nás je krásně a můžete tam přečkat než seženete dopravu auta do Jižní Ameriky" nabízí se Rosa a Rohann jen dodává, "no jasně rádi Vás zase uvidíme". Wau, jsme nadšení takovou nabídkou. Vyměňujeme si kontakty, loučíme se a vyrážíme směr Opuwo.

Opuwo není tak veliké jak jsme se obávali. Navíc díky přesnému popisu a informacím od pana Mayera se okamžitě skvěle orientujeme. Kupujeme zásoby a v supermarketu se potkáváme s prvními himbkami. Ženy ze zdejších domorodých kmenů, které si z civilizace moc nedělají a chodí stále spoře oděné a mažou si hlínu na tělo i do vlasů. Zkrátka přesně to co si představíme když se řekne domorodé kmeny.

Cesta utíká rychle. Kocháme se měnící se krajinou a v zrcátku sledujeme jak se za námi práší. Když přijíždíme do Epupo, již se začíná schylovat k západu slunce. Rychle projedeme vsí, okoukneme vodopád a domlouváme se se zdejším policistou, že budeme spát kousek u vodopádu. "no jestli chcete", zní jeho odpověď a tak rozbíjíme základnu, pár desítek metrů nad vodopádem. "Co bude k večeři ženo?" ptám se Kačky prohrabávajíc bednu s proviantem. "Vytáhni špagety, zelenina už je venku a dala bych tam tuňáka. Když jsme u té vody, tak ať je tam ryba", mrká na mě šéfkuchař Kačka.

"Večeře byla výborná a teď by to chtělo sprchu", pochvaluje svůj výkon Kačka. "Tak si skočíme do vodopádů", napadá mě využít přítomnosti vodního zdroje. Sbíháme dolů k vodopádu a v mini zátoce si uděláme koupelnu a rovnou opláchneme i nádobí. Voda je poměrně teplá a svit měsíce tomu dává romantickou atmosféru. Jak jinak popsat hambatou Kačku, umývající misku v řece ;o) "Jo a kdyby si cítil rybinu, tak je to ten tuňák", dělá si vtípky Kačka když si jí dobírám.

Po osvěžující a velice příjemné koupeli v řece, sedíme vedle OKI a užíváme si ten nádherný pohled na hřmící vodopád ve svitu měsíce. Já se neudržím a párkrát mačkám spoušť. Tohle je opravdová pecka! Nemůžeme se toho pohledu stále nabažit.

6.1.2015

Ráno si vybíháme na kopec abychom se pokochali pohledem na celé vodopády. Je to nádhera! A protože máme hlad, jdeme navštívit vísku. Je fakt, že dříve než chleba si kupujeme na malém trhu drobné suvenýry od himbů a také darujeme krtečka jednomu miminu, které si hoví na zádech své matky.

Cestu zpátky do Opuwa zpestřujeme zastávkami v malých domorodých vesničkách. Himbové neumějí anglicky a my neznáme jejich jazyk. Je to legrace, ale rukama a nohama se domlouváme. Za malý dárek a nebo něco k snědku souhlasí s tím abychom fotili a tak jednomu darujeme rybičku z Mikova, druhému pár nášivek ze Stapu a matce samoživitelce, pytel sucharů.
Děcka jsou nadšená a chroupou jak králíci. Nikdo nežebrá, přítomnost turistů berou jako fakt, že se jim může dostat nějaké pozornosti a nebo právě jídla. Jak jsme zjišťovali, dohadují se zde exkurze vesnic za cenu nákupu potravin. Přijde mi to praktické a rozumnější než jim dávat peníze, které pak utratí za pivo zatím co jejich děti pláčou hlady. Je to zajímavá zkušenost vidět tyhle lidi na vlastní oči a strávit s nimi pár chvil v jejich prostých obydlích. Člověka to tak nějak přivádí k myšlenkám na téma hodnoty a priority v životě. "Lidi si u nás pořád na něco stěžují a tihle neznají elektřinu, sprchu a nebo facebook", hodnotím nahlas při pohledu na děcka dychtivě chroupající suchary co od nás dostali. Nejstarší z chlapců, tak kolem osmi let, poslušně a trpělivě pózující před objektivem si stále stíní oči rukou. "Na tady máš. To je dárek od kluků ze Zbrojovky", podávám špuntovi kšiltovku. Nejdřív nechápe a když mu jí narazím na hlavu začne se smát.

Někdy zajíždíme či zacházíme do vesničky, jindy stojí skupinka u cesty. Ta většinou vyhlíží turisty a zkouší získat více než ti v chatrčích. Čokoládové sušenky jsou ale odzbrojující a tak můžeme fotit i je.

V Opuwo opět stavíme a doplňujeme zásoby. Když koukáme po suvenýrech a ptáme se na ceny, jedna mladá prodavačka nám česky poví, "to je dobrá cena". Vytřeštíme oči. Mladá sympaťačka však umí jen tohle. I přesto se s ní dáváme do řeči a dozvídáme se mnoho o životě tady na severu Namibie. "Já jsem taky himbka. I já normálně chodím jen v sukni. Teď mám prázdniny a tak tady pomáhám tetě. Ale do školy takhle chodit nemůžu a tak se oblékám normálně", vysvětluje proč je na rozdíl od některých jiných oblečená. Přejedu ji pohledem a říkám si, že je to trošku škoda, že má na sobě to tričko ;o)

Ještě se rychle občerstvíme a vyrážíme směr Pobřeží koster. Protože na cestě nejsou žádné a nebo jen miniaturní vesnice, zastavujeme už za tmy vedle silnice, kde si pod hřebenem zdejších kopců vybíráme místo na spaní.

7.1.2015

"Večer bych udělal táborák", dostávám nápad a chuť posedět si u ohně a tak sbírám kousky dřeva co se tu po okolí válí. Vyrážíme směr oceán.

Cesta není kdo ví jak perfektní, hodně prachu a kamení, ale dá se jet. Tedy do doby kdy auto začne táhnout do strany. "A sakra", jen suše konstatuji a stavím u kraje. "Co je?", nechápe Kačka. Vylejzám ven a zjišťuji které kolo je tou příčinou. "Tak pojď vykládat. Potřebuju hever", vybízím Kačku závozníka ke spolupráci. Sundávám píchlé kolo a zkouším najít příčinu. "A doprdele. Tak tohle už nezalepíme", ukazuji Kačce totálně roztrhnutou pneumatiku. Vleze se mi do díry celá ruka. "No pěkný. Tak tu jsme totálně rozdrbali", prohlížím ten devast. Výměna je blesková jak u závodního týmu a jede se dál.

Přijíždíme k nějaké bráně, za níž by mělo být poslední město na cestě k pobřeží. Ve chvíli kdy dojedeme o pět kilometrů dál na křižovatku, zjišťujeme, že jsme jej přejeli. "Aha, tak ten čerpací stojan u brány a ty dvě plechové boudy, to bylo to město", žasnu nad jeho velikostí v poměru k tomu jak je značené v mapě. "Označí to jak velký město se službami a jsou tam dvě boudy", kroutí nad tím Kačka hlavou. "Ale je tam ta závora a jsme zapsáni v sešitě", dělám si srandu z této pro Afriku typické a nesmyslné evidence všeho. Naštěstí z jediného stojanu opravdu teče benzín a tak utrácíme poslední hotovost. Za zbylé mince pak kupujeme zeleninu na večeři. Ještě že jsme měli aspoň něco. Tady bankomat není a v plechových boudách karty neberou.

Snaha o získání informací na bráně národního parku je hotová groteska. Po tom co položím postupně tři otázky ve smyslu kudy jet a co kde najdu my zavalitá paní co neustále popotahuje odpoví, "no, to hmm, když ty mi dáváš příliš mnoho otázek." Nevím jestli mám vyprsknout smích a nebo jí bacit. "Ok. Máte nějakou mapu?" snažím se spoléhat na to, že ty informace již někdo zaznamenal na papír. Chvilku na mě kouká a pak vytrhne mapu z ruky paní co přišla za námi. To už nevydržím a vyprsknu smíchy. Paní nechápe a jen koulí očima. Zavalitá koulí očima taky. Netuší totiž kde se na mapě nacházíme. "Ok tak to neřeš. Pojedeme podle oceánu, ono tam asi stejně moc cest nebude viď", neuvědomuji si, že jsem opět položil otázku. Zavalitá jen pokrčí rameny a současně pokývá hlavou.

Průjezd po pobřeží se střídá s průjezdem pouští kdy na oceán nevidíme. Chvilkami je písku víc než by nám mohlo vyhovovat, ale naštěstí máme dost široké pneu a tak si OKI v klidu a s větrem o závod uhání vpřed. Stavíme na vyhlídkách a kocháme se pohledem na Atlantik. Slaný sprej a studený vítr nám dávají jasně najevo, že na koupání to není. Občas si ale stejně seběhneme až k vodě. Obzvláště, pokud je tam zbytek vraku lodi. Na jednom takovéhle krásném místě, hned po tom co si uděláme ještě krásnější fotku, uklízím stativ a koukám, prázdné kolo. "No tak to je paráda. Další guma", ukazuji na píchlé přední kolo. V hlavě mi bleskne, že teď když použijeme druhou a jedinou rezervu čeká nás minimálně sto padesát kilometrů k dalšímu městu, bez záruky, že tam bude pneu servis. Navíc nemáme hotovost a s benzínem to bude taky jen taktak. "A to je to krásný na takové cestě. Prostě nevíme co nás čeká", beru nastalou situaci s nadhledem. Kačka mé nadšení tolik nesdílí, ale ono stejně není na vybranou. Protože nás na cestě ještě čeká pláž plná lachtanů, musíme přespat někde poblíž. Opouštíme tedy pásmo národního parku a parkujeme v poušti kde naším úkrytem bude pouze tma.

 

 

Potvrzuje se co jsme věděli a na co jsme se tak těšili. Namibie je opravdu krásná země. Je pravda, že člověku těžko přijde na mysl fakt, že zdejší himbové žijí tak jak žijí. Není to předstírané divadlo jako jinde. Potkáte spoře oděné ženy a dívky ve městě, stejně jako u cesty a nebo ve vesnicích daleko od města. Oproti tomu jsou neskutečným kontrastem dámy z kmene Herero, které se nosí nastrojené do nádherných šatů. Bez ohledu na kmenovou příslušnost tu žijí pospolu. Himbové už sice trošku chápou existenci a hodnotu peněz, ale ne vždy s ní umí naložit. Pohled na opilé himby před supermarketem a nebo v baru utrácející peníze za automaty, je méně pohledný, ale i taková je Namibie a její původní obyvatelstvo. V každém případě je to neskutečně nádherné vidět a zažít na vlastní kůži než o tom jen číst a nebo sledovat v televizi. Koupání se ve vodopádech a nebo nákup čerstvě napečeného chleba jsou už jen další bonusy, které vás tady mohou potkat.

Lidé jsou neskutečně přátelští a milí. Co na tom, že si s nimi mnohdy nerozumíme. Příroda je tu nádherně pestrá. Pouště, hory, vodopády a oceán. A to jsme zatím viděli jen kousek. Těšíme se na to ostatní!

Namibie - Oppi Koppi
Namibie - Oppi Koppi
Namibie - Oppi Koppi
Namibie - Oppi Koppi
Namibie - Oppi Koppi
Namibie - Oppi Koppi
Namibie - Oppi Koppi
Namibie - Opuwo
Namibie - Opuwo
Namibie
Namibie
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie - Epupa falls
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie - Opuwo
Namibie - Opuwo
Namibie - Opuwo
Namibie - Opuwo
Namibie - Opuwo
Namibie - Opuwo
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie - Fort Sesfontein
Namibie - Fort Sesfontein
Namibie - Fort Sesfontein
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie
Namibie - Skeleton coast
Namibie - Skeleton coast
Namibie - Skeleton coast
Namibie - Skeleton coast
Namibie - Skeleton coast
Namibie - Skeleton coast
Namibie - Skeleton coast
Namibie - Skeleton coast
Namibie - Skeleton coast
Namibie - Skeleton coast
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit