Polsko - krátká návštěva na východě našich severních sousedů

6.10.2016

Jsme v Polsku. Rychle se stmívá a naše pohledy jsou jak magnetem přitahovány k silničnímu ukazateli.
„Praha! Ty vole Praha! To je v prdeli, už je tady značená Praha!“ řveme oba radostí a jsme z toho celí naměkko. To je k nevíře, jen jedny jediný hranice a necelých tisíc kilometrů nás dělí od našeho hlavního města.
Bohužel se za námi jak Rus, řítí docela rozjetý polský kamion a tak neriskuji parkovací manévr, abychom si tu krásnou ceduli vyfotili.
Aby toho nebylo málo, začínají na rádiu hrát písničku od Ewy Farné. Sice zpívá polsky, ale je to ta naše Evička. Domovina je tu, máme motýlky v břiše a chce se nám brečet.
Ty brďo, tak strašně málo nás dělí od návratu domů z toho našeho výletu.
Když se před námi objevuje další ukazatel s Prahou, neváháme a stavíme, abychom si to vyfotili. Co na tom, že už je tma jak v ranci a není skoro nic vidět, ale na tý ceduli je Praha, naše stověžatá Praha!

OKI svými světly prořezává polskou tmu a my po krásných nových silnicích uháníme nocí vpřed s přesným cílem neznámým. Projíždíme pár od pohledu již spících městeček a vyhlížíme nějakou pumpu, motorest či jakékoliv jiné místo, kde by se dalo nocovat a byl po ruce hajzlík.

Po zhruba hodince míjíme v tmě a mlze ukrytý motorest. Samozřejmě, že jsme rozjetí a tak ho přejíždíme, abychom se složitě otáčeli a dávali přednost ne zrovna pomalu jedoucím polským truckerům, řítících se tmou.
Nakonec se daří a my zjišťujeme, že je tady ještě otevřeno. Dokonce mají wifi, ale ta spíš nefunguje, než funguje a tak se jen krátce ohříváme, dopřáváme malou večeři v podobě vařící polévky a využíváme toalety.
Rychlý přesun k autu, ještě rychlejší přestavba neb venku začíná být vlezlá kosa a jdeme na kutě.

7.10.2016

„Co to je za kreténa!“ vystrkuju hlavu ze spacáku a pozoruju auto vedle nás, který jeho řidič neustále túruje do těch nejvyšších otáček.
Zjevně taky nocoval v autě a začala mu být zima. Teď se neustálým tůrováním motoru snaží ohřát co nejrychleji topení. Jenže kvůli němu nemůžeme spát.
Aby toho nebylo málo, z druhé strany parkuje jeho soukmenovec a začíná si přitápět stejným způsobem. Achjo! Tohle mi vážně nebude doma chybět.
Nemůžu spát a tak pozoruju skupinku Bělorusů, celkem ve čtyřech autech, kterak dvě auta tůrují, třetí startují přes kabely čtvrtým a pořád přehazují nějaké krámy z jednoho auta do druhého.
Neskutečně u toho řvou a hází kolem sebe odpadky. Fakt paka.
Naštěstí jim to vydrží jen hodinu a pak se za hvízdání gum a vytáčení motorů do červeného, vydávají v řadě jak nějaký mafiáni někam pryč do tmy.

Je půl šestý ráno, venku pořád tma jak v ranci a já už nemůžu spát. Vytahuji počítač a pouštím se aspoň do nějaké činnosti.
Kačka se ještě chvilku převaluje, ale už taky nemůže spát. Je půl sedmé, když se rozhodujeme pro bleskovou přestavbu a opuštění parkoviště.
Silnice jsou ještě prázdné a tak to jede. Na první pumpě stavíme na záchod a dopřáváme si k snídani kafe a vynikající křupavý párek v rohlíku. Ten párek v rohlíku je fakt boží!

Venkovní teplota se zvedá pozvolna, zatím co doprava houstne výrazně rychleji. Přijíždíme do Lublinu, jehož návštěvu jsme si na dnešní den naplánovali.
Zajíždíme přímo do centra a stavíme na malém parkovišti u hlavního kostelíku. Je to tu placené, ale cena je opravdu přijatelná a hlavně to máme do centra jen skrze bránu v rohu hradeb.

Procházíme si centrum, které je opravdu nádherné. Staré, ale krásné udržované domy v barvách, křivkách a s různými malbami jsou pastvou pro oko.
V infocentru dostáváme pár tipů na zajímavá místa, ale také na polský žurek, tradiční polévku v chlebu na kterou máme v chladném počasí chuť.
Hned v druhé hospůdce kterou potkáváme a asi i proto, že to je současně pivovar, stavíme a dopřáváme si tuhle polskou chuťovku. Nutno uznat, že je výborná. Koneckonců to jejich pivo taky. Hold už jsme blízko k domovu a tak se chutě začínají podobat.

Procházíme si centrum od jednoho konce k druhému. Navštěvujeme zdejší zámek, stejně tak vyhlídku na něj z hradeb, jdeme se podívat do kostelíku, před kterým parkujeme a užíváme si pohodovou atmosféru Lublinu. Město je to opravdu krásné a zdejší centrum nádherné.
Mají to tu moc pěkné. Škoda jen, že počasí nemá příliš pochopení a my víc teplejšího oblečení. Ale moc se nám to tu líbí a už plánujeme, kdy si sem uděláme znovu výlet.

Vyjíždíme ven z města. Na jeho kraji jen krátce stavíme na pumpě, abychom si dopřáli znovu výborný párek v rohlíku a krátce se připojujeme na internet. Míříme k hranicím. Ne však českým jak si většina z vás myslí, ale odbočujeme k těm ukrajinským. Věděli jsme celou dobu, že chceme navštívit ukrajinský Lvov a teď jsme od něho jen kousek, tak proč toho nevyužít. Navíc bezvízový styk k tomu přímo vybízí.

U hranic jsme za pár hodin, ale ne přímo. Táhne se tu dlouhá šnůra, kterou pravidelně usměrňuje policie. Protože to vůbec nejede, využíváme prostoj k selekci fotek s počítačem na klíně.
Po dvou hodinách se konečně dostáváme do skupinky aut, která jdou konečně na kontrolu polskými pohraničníky.
Celník a nejspíš imigrační oficír v jednom nám bere pasy, krátce se vyptává odkud a kam jedeme a odchází do budky.
Za deset minut se neobtěžuje vylejzat a jen naše pasy vystrkává z okénka své budky. Šlo to rychle a hladce bez větší kontroly. Vůbec nám to nevadí.
Bereme si naše pasy a popojíždíme mezi vysokými drátěnými ploty k ukrajinské hranici.

Stejně jako evropsky civilizované země pobaltských republik, platí to stejné o našich severních sousedech.
Navíc s odstupem těch dvou let, registrujeme velký rozdíl ve vzhledu země a chování lidí. Nové silnice a celkově slušně zvládnutá infrastruktura, na první pohled modernější vozový park a upravená města i městečka potvrzují, že se Polsko posouvá vpřed a opravdu vzkvétá.