Súdán 1 - super lidi, bezpečí a Meroe pyramidy

 

27.9.2014

 

Přejedeme sto metrů hraničního pásma mezi Egyptem a Súdánem a zastavíme před bránou. Bránou za níž je Súdánský přechod. Přes bránu na nás mává Mazar, člověk kterého nám doporučil Kamal a který by nám měl pomoci s papírováním na hranicích. Nejen on, ale i většina oficírů co se pohybovali kolem brány, jsou jak z jiného světa. Nemračí se, pořád se uculují, hned nás zdraví, podávají si s námi ruce. Zkrátka ujedete sto metrů a jak mávnutím kouzelného proutku jste v úplně jiném světě. Je to prima změna po tří a půl hodinovém vyřizování na egyptské straně.

Teda změna jen v chování lidí. Vyřizování formalit, jejich stupidita a doba je stejně příšerná. Mazar se okamžitě ujímá vyřizování a my jen na stokrát vyplňujeme pořád ty samé informace, jen pokaždé do jiného formuláře. Prohlídka auta je taky kouzelná. Nejdřív se mi chce několik borců začít hrabat v autě a tak jsem je usměrňuju. Všechno je zajímá, na všechno se ptají a všechno chtějí ukazovat. Završují to nesmyslným polepováním červenými štítky. "Na co to je?" ptám se oficíra. "To aby támhle na bráně, při vstupu do země, věděli, že jsi prošel kontrolou" vysvětluje s přátelským úsměvem a ukazuje na dvacet metrů vzdálenou bránu. "Vždyť jsme tady jediný auto a borec vidí, že mě kontrolujete?" třeštím oči a nechápu tuhle proceduru. Už jsem ale příliš unavený abych kladl odpor. Navíc jsou tak neskutečně v pohodě a pořád se culí. "Moment, moment, ještě tady!" beru oficírovi z ruky jeden štítek a lepím si ho na čelo. Boduju! Kluky to natolik pobavilo, že s tou pitomostí přestávají.

Mazar s úsměvem přibíhá a mává dokumenty. "A je to. Hotovo". Taky jsem hotovej. Tři hodiny trvající proces a můžeme oficiálně vstoupit do Súdánu. Ten jeho optimismus mě ubíjí. "Já tě praštím, ty vole" pronesu v češtině a naznačím mu pěstí. "To je v pohodě, kamaráde. Ve Wadi Halfa by to trvalo mnohem déle. Zlatý tři hodiny" ospravedlňuje svůj výtlem. Vyrovnáme se a já s lehkou nohou na plynu vyrážím do Wadi Halfa.

Díky náčrtu od Mazara, víme přesně kde je pumpa. Jsme zachráněni!

Obsluha pumpy, nám okamžitě dává další lekci ze Súdánu. "Ty lidi jsou boží" konstatuje Kačka, pozorujíc obsluhu jak se nás okamžitě a opět s úsměvem ujmula.

"Ještě se stavíme ve městě a koupíme něco k večeři" navrhuji po natankování. Tam dostáváme další políček od Súdánu. Najdeme pekárnu a chceme chleba. Tady se nenakupuje pečivo po málu a tak kluk chvilku nechápe, že chceme jen tři placky. Když to pochopí, tak ukáže, že nechce peníze, že je toho málo. "Cože!?!" Chvíli tam oba stojíme jak opaření. "Ne, ne, ne, tady máš peníze" a rvu mu do ruky jednu libru, což je cena za tohle množství. Kluk chvilku odmítá, ale nakonec si peníze vezme.

"No ty vole viděla si to? Chudej pekař, chce nám turistům darovat chleba" nevycházím z úžasu. "No já jsem z toho vykulená ještě teď" kroutí hlavou Kačka a oba se shodujeme, že nás kluk vážně dostal.

 

Vyrážíme z města dokud je světlo. Nacházíme si malou odbočku k vysílači v kamenité poušti. "Jo super, tady budeme mít klid" pochvaluji si místo, které jsme vybrali. Připravíme auto na nocleh a okamžitě padneme za vlast.

 

28.9.2014

 

Nemáme nic k snídani a tak dáváme za vděk prvnímu obydlí na cestě, které je současně i takovým motorestem. Navíc má tohle místo krásný název - El Beer (zblblí češi, vidíme v tom pivo) a co víc, na území této "city" je i první strom co tu vidíme. Chlapci nás okamžitě vítají a rukama/nohama si objednáváme chleba a jehněčí segedín s cibulí. Je to žrádlo! Kluci jsou z nás tak nadšení, že si každý přeje abychom si ho vyfotili. Mají z toho velkou radost a skoro se urazí, když někoho vynechám.

Nasyceni vyrážíme hledat chrám Soleb. Zastavujeme ve vesničce, jenž by měla být poblíž a ptáme se na cestu. Opět jsou všichni pohostinní, chtějí se fotit a strašně se jim líbí naše auto. Po chvilce nacházíme i člověka jenž má na starosti přívoz a dozvídáme se přesnou lokalitu. Je poledne, teploměr ukazuje 45°C a protože bychom museli jít tam a zpátky více jak dvě hodiny na slunci a čekat do večera se nám nechce, chrám oželíme. Jinak odpolední teplota dosáhla rekordního maxima 48°C. To už je fakt o zdraví. Občas tedy stavíme u námi pojmenovaných "džbánkových odpočívadel". Je to přístřešek s hliněnými džbány, ve kterých je nádherně studená voda. Pro nás na pití nepoužitelná, ale na opláchnutí obličeje a chvilku ve stínu, bájo!

Jedno takové džbánkové odpočívadlo si následně vybíráme jako náš dnešní kemp.

 

29.9.2014

 

V noci je takové vedro, že spíme s otevřenými dveřmi. Voda je tak teplá, že se nedá pít. Kačka dostává super nápad a to hodit naší PET do jednoho z džbánků. Za dvacet minut je voda krásně studená. Nemůžeme se ji nabažit a tak za dalších dvacet minut je láhev prázdná.

Hned ráno se jedeme podívat na místo označené v mapě jako Old Dongola. Nejdřív jsme mysleli, že se jedná o původní stavení domorodců, ale je to hřbitov. No a co, ale je naprosto netradiční a fotogenický.

Po přejezdu pouště dorážíme k místu Jebel Barkal. Tady také narážíme na první numibijské pyramidy.

Ve městě sháníme něco k snědku a zjišťujeme, že i v Súdánu už jsou lidi zkažení turismem a tak se snaží bílého okamžitě odrbat. "Kolik to stojí?" ptá se Kačka chlapíka co na ulici smaží vajíčkové placky. Neumí anglicky, ale ukazuje na prstech, že tři placky jsou za jednu libru a chleba k tomu je taky za jedna. "OK" souhlasí Kačka a chlapík už to balí do igelitky. Když v tom se k němu postaví nejaký mlaďas. Evidentně nějaký chytrák a začne do něj rýt. Kačka podává dle dohody dvě libry, ale chytrák tvrdí, že cena je najednou pět. "To jste špatně pochopili. Jedna placka za libru a chleba za dvě" a má hroznou srandu z toho, jak se nás pokouší natáhnout. Zamávám s igelitkou ve vzduchu a ptám se prodavače. "Tak kolik?" Chytráka ignoruju. Ten se ale nedá a opět do toho vstoupí, "No pět, vždyť ti to říkám". "Hele možná jsme turisti, ale nejsme blbý turisti. Než si přišel, bylo to za dvě. Tak odpal." uvádím chytráka do reálu. "Ne pět" nedá se chytrák. Na prstech ukazuji dvě prodavači. I ten na mě teď ukazuje pět. "OK, tak to dej tady chytrákovi. Třeba za osm" a položím igelitku na stůl a odcházíme od jeho stánku. Je to hloupé, urážející a pro ně ve výsledku bez efektu. Alespoň v našem případě. O pět metrů vedle totiž nakupujeme za lokální cenu. Prča je, že to celé vidí i chytrák a první prodavač. Prodavač už se tolik nesměje, chytrák se tváří, že je nad věcí a já mu s úsměvem ukazuji na prstech "dva".

Naštěstí je (zatím) takových chytráku v Súdánu poskrovnu. Převažují ti fajn o čemž nás přesvědčuje za chvíli jiný chlapík. Dáváme si totiž pauzu u dalšího džbánkového odpočívadla, když přijede dodávka. Vystoupí tenhle chlapík a asi jeho žena. Oba nás okamžitě s úsměvem zdraví. Paní za minutku odveze autobus a chlapík si to ihned namíří k nám. "Ahoj, jak se máte? Nepotřebujete pomoc?" ptá se lámaně anglicky. "Ahoj. Jo dobrý. Všechno OK" odpovídáme na dotaz. "Nemáte hlad? Bydlím tady kousek. Můžu Vás na něco pozvat" přichází s okamžitou nabídkou. "Ne díky. Jsi hodný. Před chvílí jsme jedli" odmítáme zdvořile jeho pozvání a snažíme se už nebýt z takového jednání tak vyvalení. "OK, fajn. Tak se mějte hezky" odpoví, zamává a skočí do té své dodávky a frčí domů. A my taky frčíme. O kus dál.

 

I když nám na poslední policejní kontrole, borec tvrdí, že jedeme špatně, že se musíme určitě otočit a vzít to druhou stranou, věříme mapě i když taky tvrdí něco jiného než jsme si načetli. Najednou však navigátor Kačka zahlásí. "Pyramidy! To je vono, ne?" a mává mi rukou před obličejem, takže nevidím ani pyramidy, ani silnici. "Ajo, no jo, to je vono!" potvrzuji její domněnku. Přijíždíme k nubijským pyramidám Meroe. Pár set metrů off road z asfaltky a jsme u domku, který je pokladna. Celý areál je obehnaný plotem z ostnatého drátu a kluci tu vybírají vstup. No s tím plotem to trošku přehnali, ale chápu, že se snaží v téhle chudé zemi vydělat na pár místech, které opravdu stojí za to. A tohle opravdu stojí za to! Blíží se západ slunce a tak jen vyběhneme na první dunu pokochat se pohledem na tu krásu a pak popojíždíme o kousek dál postavit stan. Dnes to máme s výhledem a bez přirážky.

 

30.9.2014

 

Ráno vylejzám ze stanu ještě před východem a kochám se. Pohledem na pyramidy i samotou. Hned s prvními ranními parsky slunce už brouzdáme pískem mezi pyramidami a prst na spoušti nemá pořád dost. Celou tu nádheru umocňuje fakt, že jsme tu úplně sami. Jen my dva a obrovský kus historie.

Když jsme po pár hodinách dost nabaženi tou krásou, přesouváme se naproti přes silnici do Royale city. I tady jsou pyramidy a ostnatý drát. Ale plot je rozbitý, pyramid je jen pár, taky rozbité a mezi nimi pobíhají bezprizorně kozy.

Potřebujeme vybrat zdejší měnu, neb zásoby od Kamala jsou vyčerpány. Stavíme ve městě Atmara, což je poměrně velké město a tak si od něj slibujeme fungující ATM a slušný obchod.

ATM je hned na kraji města. Tváří se, že funguje než do něj zkusím strčit kartu. Kartu nepřijme a zahlásí, že je mimo provoz. Nu což, zkusíme jiný. To už se nám ale před dveře místnoti s ATM cpou tři zdejší mladé žáby s nataženou rukou a prokazují svou znalost angličtiny "Hello friend, money please".

No tak na tohle jsem čekal. "Automat nefunguje, prachy nejsou" odpovídám ještě s úsměvem. Holky jsou ale neodbytný, stále se na nás tlačí a ta první mi začne ukazovat na ledvinku a sahat na ni. Tak to prr!!! "NO!" zvýším hlas a dám její ruku na stranu. Nepřestává. "I said NO!" opakuji s větším důrazem. Nedává si říct a stále doráží. Strčím tedy do té první tak, že i s ostatními seskáčou ze schodů. Div, že s sebou neplácli. Pochopili, přestali, ale mají z toho hroznou legraci a pořád se tomu tlemí. "Pubošky" okomentuje to Kačka. Jedeme dál do města.

Ve městě ATM funguje, ale stále opakuje, že naše karty neakceptuje. Tady už nikdo neotravuje, neb na vše dohlíží bankovní ostraha. V bance se následně dozvídáme, že v Súdánu fungují ATM pouze pro lokální banky. "Mezinárodní karty akceptuje pouze pár bankomatů v hlavním městě, v Chartumu" vysvětluje mi bankovní úředník. Heh bezva, tam my nejedeme. "No co, tak někde vyměníme pár dolarů" odpovídám na Kačky tázavý pohled.

Nakoupíme pár zásob za zbytek peněz a opouštíme město. Dnes nocujeme v horách na kamenité planině. Konečně snesitelné klima.

 

Jeli jsme sem s lehkými obavami, pramenících z nevědomosti. Většina nás před Súdánem i varovala. Súdán však zabodoval v první minutě. Lidi tu jsou tak hodní a přátelští, že jsme okamžitě přišli o všechny obavy. A když už dorazíte až k Meroe pyramidám, jste v úžasu. Je to nádherné místo. Škoda jen, že ojedinělé. I když je to možná dobře. Kdo ví, zdali by byl Súdán takový jaký je, kdyby sem jezdilo více turistů.